Akropolis strana 32 z 45

Ondřej Neff (1945) náleží k podstatným evropským autorům sci-fi a přes dvacet let komentuje politiku. Novinář, spisovatel, fotograf a pedagog publikuje nejvíce v denících Lidové noviny a Neviditelný pes, druhý z nichž sám vymyslel a založil. Krom toho vydal okolo sedmdesáti knižních titulů, je překládán do cizích jazyků a jeho prózy vycházejí v zahraničních i našich antologiích, zatímco on sám stačí se zamilovanou činorodostí adaptovat klasické verneovky. Neff, známý na síti i jako Aston, stvořil rovněž ceněné komiksy, mj. s Kájou Saudkem, psal pilně pro rozhlas a televizi, láká ho divadlo. Maluje. Zkouší stále něco nového, umí živě a názorně vyprávět a vysvětlovat, přednáší o fotografii a píše o ní do dalšího vlastního deníku Digineff. Internetový deník Neviditelný pes založil už roku 1996, a jelikož mu je hyperaktivita vrozenou samozřejmostí, opětovně se musí smiřovat s tím, že irituje lidi bez téhle možná i pošetilé potřeby stále tvořit. Pragmaticky racionálním přístupem k světu možná rozčaruje nejednu poetičtější povahu. Může však jinak? I vědecká fantazie je koneckonců básní a syn velkého vypravěče Vladimíra Neffa umí taky vyprávět; jinak a po svém. To dokazuje i knižní rozhovor s touto takřka renesanční osobností, která předkládá nové vize i prognózy, a přece ví, že psaní je jen královskou zábavou. Svazek doprovází bibliografie knižních prací a životopis. – 5. svazek Edice Osobnost.  

Předkládaný soubor studií mapuje více než padesátiletý badatelský zájem Vladimíra Justla o básníkovu tvorbu. Jádro výboru tvoří texty z 60. let, uveřejňované především na stránkách různých periodik či jako doslovy ve výborech z básníkova díla, v nichž Vladimír Justl jako první po roce 1948 podává zasvěcený komentář celé dosavadní Holanovy tvorby a zároveň i ucelenější pohled na proměnu Holanovy poetiky od jeho prvotiny přes přísnou metrickou stavebnost básníkových veršů 30. let až k postupnému opouštění pevného metra a prozaizaci verše. Celek pak uzavírají autorovy studie z porevolučního období, jež svým široce syntetizujícím záběrem zaujímají přední místo v dosavadním holanovském bádání.Literární historik, teatrolog a editor Vladimír Justl (1928-2010) patří k předním znalcům života a díla Vladimíra Holana. Jako jeho dvorní editor se v průběhu 60. let 20. století zasloužil o mocné znovuvstoupení tohoto básníka do české literatury, ale i do širšího kulturního povědomí. Postupně prosadil k vydání jeho básnické sbírky a větší lyrickoepické skladby ze 40. a 50. let, které nemohly vyjít po roce 1948, a zároveň i básníkovu tvorbu z let šedesátých. V té době rovněž edičně připravil několik antologií z básníkova díla. V letech 1965-1988 edičně koncipoval Holanovy sebrané spisy. Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR a Nadace Český literární fond.

V pořadí již pátý sborník Asociace učitelů češtiny jako cizího jazyka (AUČCJ) obsahuje pestrý výběr příspěvků, které mohli zájemci vyslechnout během celého roku 2010 na společných setkáních, jež AUČCJ pořádá pravidelně čtyřikrát do roka. Přednášející z řad odborníků na češtinu pro cizince, učitelů a lingvistů se během uplynulého roku vyjadřovali k velmi aktuálním tématům, jakými jsou například metody ve výuce češtiny pro cizince, začlenění dětí cizinců do výuky základních a středních škol, distanční vzdělávání, e-learning, individuální výuka, andragogika, kurzy s nízkou hodinovou dotací a kognitivní lingvistika v praxi. Soubor příspěvků ze setkání AUČCJ je doplněn o přínosný článek zaměřený na otázky autorského práva. Materiál shrnuje základní informace, jež byly předneseny na semináři uspořádaném Asociací učitelů češtiny jako cizího jazyka společně s Českou a slovenskou asociací jazykových center v Praze na podzim roku 2010. Díky širokému tematickému záběru příspěvků naleznou čtenáři v této publikaci jak cenné teoretické informace z různých oblastí češtiny jako cizího jazyka, tak množství ryze praktických rad a návodů, jak zpestřit, zefektivnit a usnadnit výuku češtiny pro cizince v různých typech kurzů.

Rozhlasové hry nevyvolávají skandály. Drábkova Koule však vzbudila pozornost už před svým uvedením (na ČRo 3 - Vltava měla v režii Aleše Vrzáka premiéru 25. 1. 2011) a po něm rozpoutala doslova mediální při. Dotýká se totiž nedávné minulosti, k níž stále ještě nejsme schopni postavit se čelem. Drama je fiktivním portrétem zestárlé československé atletky Mileny, která lásce ke sportu obětovala všechno: stát jí vnutil doping, zbavil ji soukromí, vybíral jí přátele, rozhodoval o její účasti na závodech v zahraničí i o možnostech založit rodinu. Není až tak důležité, koho nebo co které faktografické okolnosti mohou připomínat. Jednak Drábkova hra není doslovná, jednak je pro její pochopení nutné vnímat ji jako celek. Milenina zpověď je totiž formulována jako rozhlasový rozhovor s ukázkami a zasazena na pozadí běžného vysílání. Kus se tak vysmívá rozhlasové maše, kýčovitosti některých pořadů, mindrákům jejich tvůrců, úrovni volajících, nostalgii po socialismu i rozpatlanému vyjadřování. A takový obraz společnosti je skutečně nelichotivý. Sama Milena je pak postavou spíše tragikomickou. Autor ji ukazuje jako oběť, která si neuvědomuje svůj díl viny, i jako člověka, který má potřebu pomáhat druhým.

Poúnorový Svaz československých spisovatelů (SČSS), nahrazující zrušené organizace typu Syndikát českých spisovatelů, Kruh moravských spisovatelů či Spolek slovenských spisovateľov, byl ustaven na svém prvním sjezdu v březnu 1949. Nejvyšším orgánem Svazu byl sjezd, který se měl konat každé tři roky, avšak nikdy za dobu existence SČSS nebylo toto usnesení naplněno. Zejména v důsledku politických událostí první poloviny 50. let bylo konání II. sjezdu několikrát odloženo; uskutečnil se až na jaře 1956, tedy po klíčovém XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, na němž došlo k vyslovení některých kritických reflexí nedávné sovětské minulosti, mírnému poukázání na několik projevů kultu osobnosti, který byl ztotožňován s J. V. Stalinem, a alespoň částečnému uvolnění i v kulturním životě. Na rozdíl od prvního sjezdu SČSS i sjezdů následujících (III. v roce 1963 i legendární IV. v roce 1967, který bývá označován za počátek tzv. pražského jara) se ale protokoly z tohoto spisovatelského setkání dosud nedočkaly souborného knižního vydání. Edice literárního historika Michala Bauera tak poprvé zpřístupňuje všechny referáty (i nepřednesené) a diskusní vystoupení na tomto sjezdu. Východiskem pro ni se staly především stenografické záznamy uložené v Literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze. Ty editor konfrontuje s přetisky v dobových periodikách (zejména v Literárních novinách), s interními sjezdovými brožurkami, jež obsahují hlavní referáty, a s dochovanými záznamy v archivu někdejšího Československého rozhlasu. Toto srovnání ukazuje, že v Literárních novinách byly otištěny výtahy, výňatky a cenzurované texty, takže ti literární historikové, kteří z nich vycházeli jako ze základního sjezdového zdroje/pramene, přistupovali k dějinám ve zkreslené podobě. Poprvé se tak ke čtenářům dostávají referáty a diskusní příspěvky v autentické podobě. Sjezd je spojován s pokusem spisovatelů o nalomení dogmatismu první poloviny 50. let, včetně vystoupení proti cenzuře a perzekuci některých spisovatelů: v tomto kontextu bývají obvykle připomínány zejména diskusní příspěvky Františka Hrubína a Jaroslava Seiferta. Knihu doplňují dobové fotografie ze sjezdového jednání a fotodokumentace související se spisovatelským sjezdem, jmenný rejstřík a stať upozorňující na základní souvislosti sjezdových vystoupení. - Vychází za podpory GA ČR v rámci grantového projektu: Kodifikace a variace ideologicko-estetické normy v české literatuře 50. let 20. století.

Téma monografie čtyř autorů z Ústavu české literatury a literární vědy Filozofické fakulty UK by šlo shrnout jako „implicitní polemiku" s tradovaným výrokem Theodora W. Adorna o nemožnosti psaní poezie po Osvětimi. Tématem je právě šoa/holokaust v české literatuře s přihlédnutím k literatuře slovenské, dalším literaturám Střední Evropy a také k československému filmu. Umělecké reprezentaci šoa v literatuře a filmu se u nás dosud věnovala velmi malá pozornost, kniha v tomto navazuje na dosud ojedinělou publikaci Holokaust v české, slovenské a polské literatuře (ed. J. Holý, 2007). Studie čtyř autorů zkoumají šoa v literatuře z různých stran, přehledově (Jiří Holý) i detailněji, z hlediska jednotlivých problémů (pamětní práce kultury - Petr Málek, šoa z pohledu viníků či traumatičnosti návratu - Jiří Holý) i autorských osobností a poetik (Michael Špirit se věnuje Josefu Škvoreckému, Filip Tomáš dílu Arnošta Lustiga a neprávem opomíjenému Jiřímu R. Pickovi). Shodují se přitom, že jde o téma zásadní, jehož umělecká reprezentace zasahuje i do hodnotových otázek současného života. Popsat a pochopit tyto na pohled nesdělitelné zkušenosti a rozumem sotva pochopitelné události zůstává pro umění i odborné zkoumání trvalou výzvou bez ohledu na časový odstup. Vychází ve spolupráci s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze.

Hlavním tématem čtvrté části Popelovy volné tetralogie (Gajstova láska - Paradýzo - Paradýzo ztracené a znovunalezené - Gajstova smrt) je záměna lidské identity, možnost její ztráty a případného znovunalezení v procesu času, příběhu i v proudu jazyka, resp celé řady jazyků. V Gajstově smrti je „příběh" literární hrou současně reálnou i fiktivní, humornou i tragickou. V „tradicích postmoderny" využívá autor celé řady motivů ze známých děl světové literatury, jež domýšlí a splétá s vlastní fikcí. V tomto ohledu je příznačné, že v textu, jehož titul naznačuje „smrt", je postava „Gajsta" paradoxně ústřední a vypravěčkou je „vysloužilá prostitutka" Šeherezáda Kreuzerová, kdežto hlavní postavy z předchozích dílů, které měly funkci jakýchsi autorových „alter ego", se zde jen mihnou. Jihoamerická exotika, s níž je konfrontován „malý český svět" v Paradýzu ztraceném a znovunalezeném, nachází v Gajstově smrti protějšek v nekonečných pláních „Ruslandu" a v „divokém Kardašistánu" - krajinách, které jsou mentálně, historicky, literárně i geograficky „české kotlině" a jejím obyvatelům bohužel o dost bližší. Autorovo vypravěčské mistrovství dosáhlo v Gajstově smrti vrcholu. Čtenář je okamžitě vtažen do pitoreskního děje, v němž, řečeno s Ladislavem Klímou, „směšnost a hrůznost jsou sestry".

Nejhranější Drábkova hra ze souboru Aby se Čechům ovary zachvěly vystihuje příběhy tří krasoplavců, jimž se vinou vnějšího světa hroutí soukromí.

Dialog o životě po životě, hra vzniklá roku 2010.

Iniciační pouť tří sester za láskou, hra vyhlášená v Cenách Alfreda Radoka nejlepší hrou roku 2011.

Parodie na doyleovskou detektivku, hra z roku 2010.

Putování českého transsexuála, „hra z roku 2009 o posledním násilí v Evropě".

Rozhlasová hra z roku 2006, v níž se kritika „umělosti" života setkává s hledáním životní opravdovosti - umírání bývalé celebrity je tu konfrontováno s profesní bezohledností vypravěče.

Kyberkabaret z roku 2004, zpracovávající únik zamindrákovaného hrdiny Vladimíra Remka (!) do reality počítačové hry.

Když jsme obdrželi milý rukopis Kamily Skopové v roce 2004, netušili jsme, jakou tradici vánočních knížek s ním otevíráme. Od té doby vychází tato drobná knížka téměř každoročně ve stále se zvyšujícím nákladu. Čím si Vánoční svátky získaly zájem čtenářů? - Vánoční publikace Kamily Skopové (1944), výtvarnice a folkloristky, žijící v malé roubence na Vysočině u Hlinska, zpřítomňuje atmosféru českých Vánoc skrze téma, jež je v rámci vánočních zvyků dodnes u nás nejživější - tj. téma sváteční kuchyně. V poutavě psaném povídání o tom, co servírovali naši předci na vánoční stůl, s jakými zvyky a tradicemi, najdeme i praktické vánoční recepty, aktualizované na dnešní běžně dostupné suroviny. Knížku doprovází autorka jemnými ilustracemi. Není tedy divu, že na Vánoční svátky navázala postupně celá série autorčiných knížek, mapující svátky a obyčeje velikonoční, rodinné a také svět dětských her a radostí.

Jarmila Valková, Anja Bethke a Rafał Biskup (eds.): Kulturní translace / Kulturelle Translationen / Translacje kulturowe / Příspěvky z mezinárodní studentské konference interFaces VII v červnu 2009 v PrazeSborník příspěvků ze VII. ročníku mezinárodní studentské konference Interfaces, která se konala v Praze v červnu 2009, shromažďuje příspěvky studentů ze tří univerzit (Karlovy univerzity v Praze, univerzity v Lipsku a ve Wrocławi). Téma kulturní translace jednotliví autoři pojednávají z pohledu lingvistiky, literární vědy, translatologie a didaktiky, ale zabývají se i širšími kulturně-historickými a uměleckými tématy. Těžiště sborníku přitom spočívá v příspěvcích lingvisticko-translatologických, hned několik příspěvků např. studuje problematiku překladu konkrétního syntaktického jevu do druhého jazyka. Pro většinu článků je charakteristická snaha nalézt mezioborový, mezijazykový či interkulturní přesah (v různých aspektech je zde konfrontována kultura česká, německojazyčná a polská). Texty jsou otištěny v češtině, němčině nebo polštině s jinojazyčným resumé, anglickým abstraktem a informacemi o autorech. Vychází ve spolupráci s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze.