Akropolis strana 34 z 52

Téma monografie čtyř autorů z Ústavu české literatury a literární vědy Filozofické fakulty UK by šlo shrnout jako "implicitní polemiku" s tradovaným výrokem Theodora W. Adorna o nemožnosti psaní poezie po Osvětimi. Tématem je právě šoa/holokaust v české literatuře s přihlédnutím k literatuře slovenské, dalším literaturám Střední Evropy a také k československému filmu. Umělecké reprezentaci šoa v literatuře a filmu se u nás dosud věnovala velmi malá pozornost, kniha v tomto navazuje na dosud ojedinělou publikaci Holokaust v české, slovenské a polské literatuře (ed. J. Holý, 2007). Studie čtyř autorů zkoumají šoa v literatuře z různých stran, přehledově (Jiří Holý) i detailněji, z hlediska jednotlivých problémů (pamětní práce kultury - Petr Málek, šoa z pohledu viníků či traumatičnosti návratu - Jiří Holý) i autorských osobností a poetik (Michael Špirit se věnuje Josefu Škvoreckému, Filip Tomáš dílu Arnošta Lustiga a neprávem opomíjenému Jiřímu R. Pickovi). Shodují se přitom, že jde o téma zásadní, jehož umělecká reprezentace zasahuje i do hodnotových otázek současného života. Popsat a pochopit tyto na pohled nesdělitelné zkušenosti a rozumem sotva pochopitelné události zůstává pro umění i odborné zkoumání trvalou výzvou bez ohledu na časový odstup.

Thriller? Horror? Krimi-story? Groteska na vražedné téma? - Vyberte si. Nová Rážova próza nabízí různá pojmenování. Je učitel viník nebo oběť? Prozradí to mrtvoly, které se kolem něho kupí? Je to příběh z našeho každodenního života, nebo jen vtipně vymyšlená absurdita autora, který ve všech svých prózách vždycky reflektoval současnost? Na všechny tyto otázky si musí čtenář odpovědět sám. V jídelně se nevraždí je dvacátou knížkou zkušeného prozaika, televizního i rozhlasového autora Romana Ráže. Jeho poslední prózy jsou napsány každá v jiném duchu, v jiném stylu, pokaždé však jsou přitažlivé, vtipné, pro pobavení i zamyšlení…

Publikace přináší téměř 200 fotografií ze scény i zákulisí nejslavnější éry Semaforu, tedy z prvních dvou desetiletí jeho existence (1959-1975). Autorem této unikátní kolekce (jsou to ty nejlepší snímky z více než 1 800 negativů) je Ivan Englich, který jako jediný v oné době soustavně a systematicky fotografoval dění na této dnes již legendární scéně (vlastně až do doby, než byl z politických důvodů z funkce ekonomického ředitele Semaforu odvolán). Jednotlivé snímky komentuje a svými vzpomínkami (i kresbami) prokládá člověk více než povolaný - jeden ze zakladatelů Semaforu - Jiří Suchý, knihu doplňuje doslov šéfredaktora Divadelních novin PhDr. Jana Koláře, autorem grafické úpravy formátově nestandardní obrazové knihy je Luboš Drtina.

Poúnorový Svaz československých spisovatelů (SČSS), nahrazující zrušené organizace typu Syndikát českých spisovatelů, Kruh moravských spisovatelů či Spolek slovenských spisovateľov, byl ustaven na svém prvním sjezdu v březnu 1949. Nejvyšším orgánem Svazu byl sjezd, který se měl konat každé tři roky, avšak nikdy za dobu existence SČSS nebylo toto usnesení naplněno. Zejména v důsledku politických událostí první poloviny 50. let bylo konání II. sjezdu několikrát odloženo; uskutečnil se až na jaře 1956, tedy po klíčovém XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, na němž došlo k vyslovení některých kritických reflexí nedávné sovětské minulosti, mírnému poukázání na několik projevů kultu osobnosti, který byl ztotožňován s J. V. Stalinem, a alespoň částečnému uvolnění i v kulturním životě. Na rozdíl od prvního sjezdu SČSS i sjezdů následujících (III. v roce 1963 i legendární IV. v roce 1967, který bývá označován za počátek tzv. pražského jara) se ale protokoly z tohoto spisovatelského setkání dosud nedočkaly souborného knižního vydání. Edice literárního historika Michala Bauera tak poprvé zpřístupňuje všechny referáty (i nepřednesené) a diskusní vystoupení na tomto sjezdu. Východiskem pro ni se staly především stenografické záznamy uložené v Literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze. Ty editor konfrontuje s přetisky v dobových periodikách (zejména v Literárních novinách), s interními sjezdovými brožurkami, jež obsahují hlavní referáty, a s dochovanými záznamy v archivu někdejšího Československého rozhlasu. Toto srovnání ukazuje, že v Literárních novinách byly otištěny výtahy, výňatky a cenzurované texty, takže ti literární historikové, kteří z nich vycházeli jako ze základního sjezdového zdroje/pramene, přistupovali k dějinám ve zkreslené podobě. Poprvé se tak ke čtenářům dostávají referáty a diskusní příspěvky v autentické podobě. Sjezd je spojován s pokusem spisovatelů o nalomení dogmatismu první poloviny 50. let, včetně vystoupení proti cenzuře a perzekuci některých spisovatelů: v tomto kontextu bývají obvykle připomínány zejména diskusní příspěvky Františka Hrubína a Jaroslava Seiferta. Knihu doplňují dobové fotografie ze sjezdového jednání a fotodokumentace související se spisovatelským sjezdem, jmenný rejstřík a stať upozorňující na základní souvislosti sjezdových vystoupení. - Vychází za podpory GA ČR v rámci grantového projektu: Kodifikace a variace ideologicko-estetické normy v české literatuře 50. let 20. století.

Příběh se odehrává na sklonku 18. století za dob panování císaře Josefa II. v hontské župě (okolí Krupiny na Slovensku). Autor se nechal inspirovat skutečnou událostí, kdy bylo 132 cikánů obviněno z údajného kanibalismu a na základě tohoto obvinění popraveno. Na tomto reálném podkladu autor vyfabuloval románový příběh, který je mimo jiné paradoxním předvedením toho jak děsivé důsledky může mít i teoreticky dobře míněný pokrok, protlačovaný shora a špatně chápaný zdola. Ale hlavním námětem příběhu není další historie o pronásledování čarodějnic, středem vyprávění není mučení a krutost, tématem je zneužití nové moci médií, zodpovědnost nezod-povědných novinářů, síla nepravdivé nebo špatně interpretované informace. A pak je to také příběh o lásce

Marie Majerová česká komunistka ve víru feminismu Marie Majerová (1882–1967) je známá především jako neústupná komunistka z doby po druhé světové válce a jako autorka socialistického realismu. Není však příliš známá jako meziválečná ženská aktivistka a feministka. Ačkoli se o ní hodně psalo, tato výrazná stránka jejího života a díla zůstávala opomíjena nebo byla zmiňována jako chvilkové nadšení, které se míjelo s její skutečnou spisovatelskou a politickou linií. Studie Dany Nývltové zkoumá ambivalenci pozic Marie Majerové v období od počátku 20. století do druhé světové války z různých úhlů. Soustředí se především na vztah dvou hlavních rolí Majerové, komunistky a feministky, a jejího obrazu jako femme fatale a femme nouvelle. Majerová chtěla prosazovat člověka nezávislého na pohlaví nebo genderu, na druhou stranu doslova bojovala za ženská práva a možnost ženy vyjádřit se literárně podle sebe, „napsat sebe“, jak říkala. Je tak příkladem moderní ženy v měnícím se světě první poloviny 20. století. Zároveň je však individuálním zjevem se specifickým přístupem k literatuře, politice i životu, který je založen na vůli po změně a možnosti ovlivňovat. Studie se soustředí na její tvorbu ve třech základních okruzích: fikci, žurnalistice a také korespondenci. Sleduje, jak se její rozličné pozice prolínají a ovlivňují, jaký efekt toto prolínání má na její práci, ale také na recepci prostřednictvím renomované mužské kritiky ve srovnání s vnímáním Majerové a rodící se ženskou kritikou. Čtyři základní oddíly se věnují jejím textům o sociálním postavení ženy, hledání ženské literární tradice, podobám mateřství a specificky ženskému přístupu k psaní. Marie Majerová byla jednou z mála českých spisovatelek, která systematicky pracovala na ženském způsobu psaní, důsledně budovala novou ženskou pozici a nekompromisně ji prosazovala. Nová interpretace Majerové v období počátku 20. století do třicátých let ukazuje, že byla „novou ženou“, nicméně mnozí její současníci si udrželi její obraz jako femme fatale vzdor její velké snaze ho dekonstruovat.

Thriller? Horror? Krimi-story? Groteska na vražedné téma? - Vyberte si. Nová Rážova próza nabízí různá pojmenování. Je učitel viník nebo oběť? Prozradí to mrtvoly, které se kolem něho kupí? Je to příběh z našeho každodenního života, nebo jen vtipně vymyšlená absurdita autora, který ve všech svých prózách vždycky reflektoval současnost? Na všechny tyto otázky si musí čtenář odpovědět sám. V jídelně se nevraždí je dvacátou knížkou zkušeného prozaika, televizního i rozhlasového autora Romana Ráže. Jeho poslední prózy jsou napsány každá v jiném duchu, v jiném stylu, pokaždé však jsou přitažlivé, vtipné, pro pobavení i zamyšlení…

Zařadit do ediční řady Skryté moderny "revoluční sborník" z podzimu roku 1922 by byl anachronismus svého druhu. Nikoliv snad pro časové zaměření, jako spíše pro zjevnou programovost a ambici, s níž se tento dnes již legendární titul stal 1. svazkem edice Devětsil, založené stejnojmenným uměleckým svazem. Proto jsme se rozhodli vydat tento jen vzácně dostupný artefakt jako jistou knižní prémii uvedené řady a zvolili formu důsledného reprintu, doplněného studiemi mladých literárních vědců Tomáše Vučky a Ondřeje Kavalíra. Ti se ve své dvojstudii zabývají hlavně ranou fází teoretické (především Teigovy) i praktické umělecké činnosti U. S. Devětsil. Dostáváme se tedy ke kontextu, v němž se konfrontují perspektivy tzv. proletářského umění, směsi sociálního kriticismu i okouzlení světem, s modernistickými úvahami o poezii, výtvarném umění, kinematografii, funkcionalismu v architektuře ad. Seifertovské všechny krásy světa, originální tresť českého poetismu, jsou reprezentovány v zastoupených básních, Teigově jedinečné grafické úpravě i řadě reprodukcí světového avantgardního umění. Zastoupeni tak jsou autoři jako Jiří Wolker, Vítězslav Nezval, A . M. Píša, Vladislav Vančura, Artuš Černík, Jindřich Honzl, Karel Schulz, Jean Cocteau, Ivan Goll či Ilja Erenburg.

Nad autorovými notýsky začíná být lehce nepřehledno... Kolikátý že to již je? Inu, šestý! Co je však přehledné, je Hurníkův nezaměnitelný rukopis, s překvapivými pointami a laskavým humorem. Právě proto si je čtenáři tak oblíbili a opatřování kompletní série notýsků se pro nejednoho z nich stalo doslova vášní. Ani tahle sbírka autorových osobitých prozaických miniatur své čtenáře nezklame. Setkají se zde např. s příběhem o možných způsobech kultivovaného vybavení součásti našeho obydlí, označované pouhými dvěma samohláskami (OO), s patáliemi Kruhu strážců čistoty mateřského jazyka, s problémy stařičkého Noa s osazenstvem jeho archy, ale i s půvabnými apokryfy o vdovách po Kosinovi a Lomikarovi, či o Žižkovi jako průkopníku nudistických koupelí. Nechybí samozřejmě ani autorův milovaný Sherlock Holmes (v Případu pekelném) či dýmkařské vyznání. Čtenáře z řad pedagogů možná zaujme jak vypadá sexuální harašení na půdě hudební školy, jiné zase poznání, co všechno může způsobit aterom nebo taková anketa v Žitobystrotukách.

Děj nové knihy Jindry Tiché -- /Čas fíků/ -- se snaží odhalit hlubší souvislosti a příčiny, které před více jak dvaceti lety vedly k sametové revoluci v tehdejším Československu. Příběh již čtrnácté knihy této originální autorky se odehrává ve dvou rovinách. První čtenáře zavede do Spojených států amerických v době prezidentství Jimmy Cartera a Ronalda Reagana. Kromě ostře viděných srovnávacích portrétů těchto dvou politiků nabízí mimo jiné i neotřelý pohled na každodenní život v Americe sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Druhá část knihy se pak odehrává v kouzelném prostředí italské Umbrie a Toskánska na jaře roku 2009. Hrdinové navštěvují slavná místa antického světa a renesance a objevují myšlenkové dědictví, které rozhodujícím způsobem ovlivnilo nejen evropskou kulturu, ale také naši českou současnost. Objevuje se zde i svébytná aluze na Hannibalovo Kartágo, zachycené prostřednictvím Flaubertova slavného románu Salambo. A samozřejmě v knize nechybí ani autorčina milovaná Praha, kterou Jindra Tichá žijící na Novém Zélandu nikdy nevymazala ze svého srdce a kterou dokáže (snad i díky geografické vzdálenosti) vidět ve výraznějších konturách než většina současných českých prozaiků.

Děj nové knihy Jindry Tiché -- /Čas fíků/ -- se snaží odhalit hlubší souvislosti a příčiny, které před více jak dvaceti lety vedly k sametové revoluci v tehdejším Československu. Příběh již čtrnácté knihy této originální autorky se odehrává ve dvou rovinách. První čtenáře zavede do Spojených států amerických v době prezidentství Jimmy Cartera a Ronalda Reagana. Kromě ostře viděných srovnávacích portrétů těchto dvou politiků nabízí mimo jiné i neotřelý pohled na každodenní život v Americe sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Druhá část knihy se pak odehrává v kouzelném prostředí italské Umbrie a Toskánska na jaře roku 2009. Hrdinové navštěvují slavná místa antického světa a renesance a objevují myšlenkové dědictví, které rozhodujícím způsobem ovlivnilo nejen evropskou kulturu, ale také naši českou současnost. Objevuje se zde i svébytná aluze na Hannibalovo Kartágo, zachycené prostřednictvím Flaubertova slavného románu Salambo. A samozřejmě v knize nechybí ani autorčina milovaná Praha, kterou Jindra Tichá žijící na Novém Zélandu nikdy nevymazala ze svého srdce a kterou dokáže (snad i díky geografické vzdálenosti) vidět ve výraznějších konturách než většina současných českých prozaiků.

Rodinnými svátky o století zpátky uzavírá autorka řadu útlých knížek, jejichž titul má vždy dovětek "...o století zpátky". Předchozí publikace přiblížily čtenáři vánoční a velikonoční obyčeje, seznámily jej s dětskými hrami v minulosti a nyní přicházejí na řadu neméně významné svátky a oslavy rodinné. Tak jako z našeho života zmizela většina výročních kalendářních zvyků, obřadů a obyčejů, tak postupně mizejí i rituály a oslavy rodinné. Ale ani ony dnes nejsou zbytečným přepychem: uvítání dítěte na svět, křestní trachta, zásnuby, svatební obřadnost, ale také věci poslední, důstojné rozloučení se členem rodiny... Přezírání těchto staletých zvyklostí má neblahé důsledky. Náš život se stává citově chudším, je plochý, jednotvárný. Odkaz předků v podobě vžitých rodinných rituálů nelze nahradit. Je v nich tradice, úcta k minulosti vlastního rodu, jistota letitých kořenů. Kdo odmítá minulost, nemá budoucnost. Slavme tedy dobře, bodře, vesele i důstojně, jak to uměli naši pradědové a prabáby.

Rodinnými svátky o století zpátky uzavírá autorka řadu útlých knížek, jejichž titul má vždy dovětek "...o století zpátky". Předchozí publikace přiblížily čtenáři vánoční a velikonoční obyčeje, seznámily jej s dětskými hrami v minulosti a nyní přicházejí na řadu neméně významné svátky a oslavy rodinné. Tak jako z našeho života zmizela většina výročních kalendářních zvyků, obřadů a obyčejů, tak postupně mizejí i rituály a oslavy rodinné. Ale ani ony dnes nejsou zbytečným přepychem: uvítání dítěte na svět, křestní trachta, zásnuby, svatební obřadnost, ale také věci poslední, důstojné rozloučení se členem rodiny... Přezírání těchto staletých zvyklostí má neblahé důsledky. Náš život se stává citově chudším, je plochý, jednotvárný. Odkaz předků v podobě vžitých rodinných rituálů nelze nahradit. Je v nich tradice, úcta k minulosti vlastního rodu, jistota letitých kořenů. Kdo odmítá minulost, nemá budoucnost. Slavme tedy dobře, bodře, vesele i důstojně, jak to uměli naši pradědové a prabáby.

Čeština expres 1 (úroveň A1/1) je přepracovaným a rozšířeným vydáním populární učebnice Czech Expres 1. Publikace představuje první část dvoudílného základního kurzu „češtiny pro přežití“. Nová podoba učebnice vychází vstříc požadavkům Společného evropského referenčního rámce a je určena začátečníkům, kteří chtějí rychle dosáhnout jazykové úrovně A1. V sedmi prakticky zaměřených lekcích se zájemci o češtinu naučí zorientovat se a reagovat v základních komunikačních situacích (např. témata Seznámení, Orientace, Moje rodina, Kdy se sejdeme apod.). Učebnice se soustředí na zvládnutí řečových dovedností, především mluvení a poslechu. Česká gramatika je zde maximálně zjednodušena a student ji sám objevuje prostřednictvím textů a přehledných tabulek. Čeština expres 1 sestává z jednojazyčného, česky psaného textu učebnice, jehož součástí je nově i pracovní sešit, a Přílohy se slovní zásobou, gramatickými tabulkami a vysvětleními, které zprostředkují poznání češtiny v mateřském jazyce studenta (zároveň vychází anglická, německá a ruská mutace, připravujeme i další jazyky). Text učebnice doplňuje množství barevných fotografií a originálních ilustrací včetně oblíbených komiksů. Publikace obsahuje zvukové CD.

Ondřej Neff (1945) náleží k podstatným evropským autorům sci-fi a přes dvacet let komentuje politiku. Novinář, spisovatel, fotograf a pedagog publikuje nejvíce v denících Lidové noviny a Neviditelný pes, druhý z nichž sám vymyslel a založil. Krom toho vydal okolo sedmdesáti knižních titulů, je překládán do cizích jazyků a jeho prózy vycházejí v zahraničních i našich antologiích, zatímco on sám stačí se zamilovanou činorodostí adaptovat klasické verneovky. Neff, známý na síti i jako Aston, stvořil rovněž ceněné komiksy, mj. s Kájou Saudkem, psal pilně pro rozhlas a televizi, láká ho divadlo. Maluje. Zkouší stále něco nového, umí živě a názorně vyprávět a vysvětlovat, přednáší o fotografii a píše o ní do dalšího vlastního deníku Digineff. Internetový deník Neviditelný pes založil už roku 1996, a jelikož mu je hyperaktivita vrozenou samozřejmostí, opětovně se musí smiřovat s tím, že irituje lidi bez téhle možná i pošetilé potřeby stále tvořit. Pragmaticky racionálním přístupem k světu možná rozčaruje nejednu poetičtější povahu. Může však jinak? I vědecká fantazie je koneckonců básní a syn velkého vypravěče Vladimíra Neffa umí taky vyprávět; jinak a po svém. To dokazuje i knižní rozhovor s touto takřka renesanční osobností, která předkládá nové vize i prognózy, a přece ví, že psaní je jen královskou zábavou. Svazek doprovází bibliografie .

Slova jsou základními kameny lidské řeči. Zkoumat je, experimentovat s nimi a hledat, co je nejen v nich, ale i za nimi a kolem, nezajímá jen filology a literáty, ale i zvídavé čtenáře. V této knize najdete literární žánry na slova spíše úsporné, než aby jimi zrovna hýřily. Od ukázněných haiku přes stručné mikrobajky, aktualizované výroky a přísloví, filozofující aforismy až po krátkou prózu o jedné slovní rodině, jejímž společným základem jsou ruce. Vedle slova právě ony jsou druhým rysem, co odlišuje člověka od ostatního živého. Jde o žánry, krátké sice rozsahem, ne však už tak svým obsahem, a vybízejí k přemýšlení.