Akropolis strana 27 z 52

Židovská kulturní tradice, která byla v českých zemích přítomná už od raného středověku, byla v desetiletích komunistického režimu soustavně potlačována a marginalizována. Do popředí zájmu veřejnosti i badatelů se soustředěně dostala až po roce 1989. Monografie navazuje na výsledky dosavadního výzkumu a představuje židovskou tematiku v širokém spektru pohledů, přístupů i názorových proudů: od romantického obdivu k Židům, přes židovské (auto)stereotypy a protižidovské heterostereotypy až po antisemitismus, od českožidovství k sionismu a socialismu, od reflexe Židů v beletrii na počátku dvacátého století k jejich obrazu v dobových židovských časopisech a k tematizaci holokaustu v poezii, próze i filmu. Kniha nevnímá kulturní paměť jako baštu jediné národní kultury či ideologie, ale představuje kulturní dění v českých zemích jako ideově pluralitní a vícejazyčné (sleduje literaturu nejen česky psanou, ale i německojazyčnou a hebrejskou). Jádrem publikace jsou širší a přehledové studie, založené na rozsáhlém a často objevném materiálovém průzkumu – například Reprezentace Židů a židovství na konci 19. století a v prvních desetiletích 20. století, Divadelní a literární činnost v terezínském ghettu, „Antisionismus“ jako skrytý i zjevný antisemitismus doby komunistického režimu, Mezi tichem a křikem. Poezie o šoa, Memoárová literatura o šoa, Holokaust v československém a českém hraném filmu, Literární reflexe šoa po roce 1970 a literatura druhé a třetí generace. Další příspěvky mapují z různých aspektů kulturní život Židů v českých zemích: obrazy východních Židů v českožidovských a česky psaných sionistických časopisech 1910-1925, Literární příspěvky v týdeníku Selbstwehr do roku 1921. Jidiš - první světová válka - Franz kafka a Max Brod. Osamělé hlasy chasidismu a východního židovství v Preze, Kalendář česko-židovský za redakce Egona Hostovského a Hanuše Bonna. Monografii doplňují dílčí sondy a případové studie, které se mimo jiné zabývají díly Vojtěcha Rakouse, Karla Poláčka, Egona Hostovského, Jiřího Weila, Ladislava Fukse, Oty B. Krause, Arnošta Goldflama nebo Alexeje Pludka. Knihu doprovází obrazově-dokumentární příloha a jmenný a věcný rejstřík. – Monografie je kolektivním výstupem pracovníků Centra pro studium holokaustu a židovské literatury FF UK. Vychází za podpory Grantové agentury ČR. Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, Česko-německého fondu budoucnosti, Česko-izraelské smíšené obchodní komory a Federace židovských obcí v České republice.

Když se v roce 1999 lidé kolem Borise Jelcina snažili najít náhradu za svého chřadnoucího a čím dál méně oblíbeného prezidenta, padla jejich volba na tehdy téměř neznámého Vladimira Vladimiroviče Putina, muže bez tváře, o němž si mysleli, že se jim snadno podaří dotvořit jej podle vlastních představ. A skutečně, Rusko i poblázněný Západ byly rozhodnuty vidět v něm progresivního vůdce svých snů, dokonce i tehdy, když Putin nemilosrdně rozprášil ruská média, vyrval moc i bohatství z rukou byznysmenů a zlikvidoval křehce se rodící demokratické mechanismy. Během několika let byly odstraněny všechny překážky, jež by mu jakkoliv bránily v uplatnění nekontrolovatelné moci: opoziční hlasy byly umlčeny, političtí protivníci a kritici vyhnáni do exilu nebo zavražděni. Masha Gessenová tento příběh zažila na vlastní kůži a podle toho o něm také hovoří. Její fascinující vyprávění o Putinově vzestupu a vládě je vynikajícím dílem žurnalistické literatury a českému čtenáři přinese nejedno překvapení. Masha Gessenová (nar. 1967) je rusko-americká novinářka, spisovatelka a politická aktivistka. Patří k nejhlasitějším a nejvýznamnějším odpůrcům ruského prezidenta Vladimira Putina v západních médiích. Narodila se v moskevské židovské rodině, roku 1981 se s rodiči přestěhovala do Spojených států a v roce 1991 přesídlila zpět do Ruska, kde v následujících dvou desetiletích pracovala pro řadu novin, časopisů a televizních stanic, nejprve jako reportérka a postupně na čím dál vyšších pozicích. Mimoto byla jednou z nejvýraznějších představitelek gay a lesbického hnutí v Rusku. Po nástupu Vladimira Putina k moci čelila v pracovním i osobním životě čím dál větším potížím. Koncem roku 2013 se rozhodla k návratu do Spojených států, především kvůli obavám, že by jí v rámci všeobecného tažení proti homosexuálům mohly být odebrány její adoptované děti. Přispívá do řady významných novin a časopisů, například The New York Times, The Washington Post, New Statesman, Vanity Fair a Harper’s Magazine. Je autorkou několika knih, vedle Muž bez tváře (2012) například Words Will Break Cement. The Passion of Pussy Riot (Slova prorazí cement. Vášeň Pussy Riot, 2014) či The Brothers: The Road to an American Tragedy (Bratři. Cesta k americké tragédii, 2015) o bratrech Carnajevových.. Muž bez tváře byl dosud přeložen do více než dvaceti jazyků.

O svých memoárových textech básník říkával, že nepíše paměti, ale vzpomínky rozdrobené „do malých příhod a příběhů, většinou rozmarných, ale i teskných a pochmurných“. Soubor krátkých próz Všecky krásy světa je poskládán z desítek takových malých příběhů; jejich záběr je široký – rodný Žižkov, milovaná Praha, Kralupy nad Vltavou, lidé známí od dětství i respektovaní v dospělosti, spolužáci, sousedé, a především umělci, s nimiž se básník během života setkal... Kniha prodělala nejen složitou cestu po nakladatelstvích, ale i neobyčejný vlastní vývoj. Na počátku sedmdesátých let požádal fotograf Oldřich Rakovec básníka, zda by jeho snímky nedoprovodil pro knižní vydání svým textem. Knihu tvůrci připravili, měla se jmenovat Co všechno zavál shníh a vyjít v nakladatelství Albatros. Záhy byl však rukopis vyřazen z edičního plánu. Básník přesto pokračoval v psaní – textů přibývalo a nabývaly na rozsahu. Před konečným tvarem knihy vznikaly tři verze, které se od podoby textů v knize někdy liší nejen názvem, pozměněným tématem, ale především rozsahem. V sedmdesátých letech u nás kniha vyjít nesměla, čtenáři však rukopis opisovali a v roce 1976 některé kapitoly představila Vlasta Chramostová ve svém Bytovém divadle (Nadace Charty 77 posléze poskytla podporu pro vydání gramofonové desky s výběrem tohoto čtení v nakladatelství Šafrán v Uppsale). Některé kapitoly vyšly strojopisně v „samizdatových“ edicích a pak v edicích Kvart a Česká expedice. Roku 1983 a 1985 vydal knihu Československý spisovatel, ovšem poznamenánu mnoha cenzurními zásahy. Necenzurované a doplněné vydání známe až z let 1993 a 1999. Předkládané vydání v řadě Díla, jímž celou řadu vlastního Seifertova díla uzavíráme, obsahuje tato doplněná vydání, ale též soubor Co všechno zavál sníh, který vyšel v Albatrosu roku 1992 a nyní je rozšířen o texty z verzí rukopisných, jež dosud nebyly nikde pojednány. Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR, Hlavního města Prahy, Nadace Český literární fond a Města Kralupy nad Vltavou.

O svých memoárových textech básník říkával, že nepíše paměti, ale vzpomínky rozdrobené „do malých příhod a příběhů, většinou rozmarných, ale i teskných a pochmurných“. Soubor krátkých próz Všecky krásy světa je poskládán z desítek takových malých příběhů; jejich záběr je široký – rodný Žižkov, milovaná Praha, Kralupy nad Vltavou, lidé známí od dětství i respektovaní v dospělosti, spolužáci, sousedé, a především umělci, s nimiž se básník během života setkal... Kniha prodělala nejen složitou cestu po nakladatelstvích, ale i neobyčejný vlastní vývoj. Na počátku sedmdesátých let požádal fotograf Oldřich Rakovec básníka, zda by jeho snímky nedoprovodil pro knižní vydání svým textem. Knihu tvůrci připravili, měla se jmenovat Co všechno zavál shníh a vyjít v nakladatelství Albatros. Záhy byl však rukopis vyřazen z edičního plánu. Básník přesto pokračoval v psaní – textů přibývalo a nabývaly na rozsahu. Před konečným tvarem knihy vznikaly tři verze, které se od podoby textů v knize někdy liší nejen názvem, pozměněným tématem, ale především rozsahem. V sedmdesátých letech u nás kniha vyjít nesměla, čtenáři však rukopis opisovali a v roce 1976 některé kapitoly představila Vlasta Chramostová ve svém Bytovém divadle (Nadace Charty 77 posléze poskytla podporu pro vydání gramofonové desky s výběrem tohoto čtení v nakladatelství Šafrán v Uppsale). Některé kapitoly vyšly strojopisně v „samizdatových“ edicích a pak v edicích Kvart a Česká expedice. Roku 1983 a 1985 vydal knihu Československý spisovatel, ovšem poznamenánu mnoha cenzurními zásahy. Necenzurované a doplněné vydání známe až z let 1993 a 1999. Předkládané vydání v řadě Díla, jímž celou řadu vlastního Seifertova díla uzavíráme, obsahuje tato doplněná vydání, ale též soubor Co všechno zavál sníh, který vyšel v Albatrosu roku 1992 a nyní je rozšířen o texty z verzí rukopisných, jež dosud nebyly nikde pojednány. Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR, Hlavního města Prahy, Nadace Český literární fond a Města Kralupy nad Vltavou.

Soubor textů, které se v rámci 600. výročí upálení Jana Husa v Kostnici zaměřují na ohlas jeho učení a celého husitského hnutí v kultuře 15. věku, ale i následujících staletí, přináší interdisciplinární přesahy a kombinuje medievistická témata se studiem druhého života Jana Husa a jeho následovníků. Předložené studie ukazují, že i přes devastační účinek husitských válek se stalo Husovo učení důležitým inspiračním zdrojem pro nově se formující reformační kulturu nejen českých zemí a poskytlo originální podněty pro literaturu či výtvarné umění budoucích dob, zejména v rámci dlouhodobého procesu konstrukce a emancipace českého národa. V. kongres světové literárněvědné bohemistiky se uskutečnil ve dnech 29. června – 4. července 2015 v Praze. Zúčastnilo se celkem 150 účastníků z dvaceti zemí světa (Austrálie, Belgie, Bulharsko, ČR, Francie, Chorvatsko, Itálie, Japonsko, Jižní Korea, Kanada, Maďarsko, Německo, Polsko, Rakousko, Rusko, Slovensko, Švýcarsko, Turecko, USA, Velká Británie); z ČR bylo celkem 75 účastníků, čili přesně polovina (vše počítáno podle sídla instituce, kde působí). Hlavním pořadatelem byl Ústav pro českou literaturu Akademie věd ČR , v. v. i., spolupořadateli Ústav české literatury a knihovnictví Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, Ústav bohemistických studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, ve spolupráci s Ústavem slovenskej literatúry SAV a Památníkem národního písemnictví.Záštitu nad akcí přijali předseda senátu Milan Štěch, ministr kultury ČR Mgr. Daniel Herman, předseda Akademie věd ČR prof. Ing. Jiří Drahoš, DrSc., dr. h. c. a radní hl.m. Prahy Jan Wolf.

Milostný, detektivní i erotický thriller Zajatec představ začíná tam, kde řada podobně strhujících knih končí – ve vězení. Právě tam se sugestivní antihrdina Paul Raber setkává se svou femme fatale – krásnou, tajemnou i rovněž poněkud psychicky vyšinutou básnířkou Seenou Schainovou. Paul je sociopat neschopný navazovat normální společenské vztahy; beznadějně vězí v barvotiskových představách pocházejících z dob jeho dětství, a na život přitom hledí bezcitně a vypočítavě, jako by to byla pouhá šachová partie. Z autorského čtení v rámci terapeutického působení na vězně se stane osudové setkání, jeho naplnění je Paul posléze schopen obětovat všechny své vyhlídky a na cestě za svým snem se nezastavit takřka před ničím. Vztah plný lásky a něžnosti, ale také chladného kalkulování, lží i vzájemné krutosti nakonec poměrně surově/existenciálně ohledává otázku, co vlastně znamená naplnění vztahu mezi mužem a ženou… Kombinace osudové lásky, erotiky, poezie, vězeňské tematiky a nejtemnějších lidských pudů v Nemcově podání upomene na díla světové literatury typu Haruki Murakamiho či v postavě Seeny a jejích textů prokletou básnířku Sylvii Plathovou, aniž by si s nimi jakkoliv zadala.

Neopětovaná láska, ale i vidina lepších zítřků, láska, v níž je také místo pro bolest, omyly a neporozumění – to vše jsou témata knižního výboru z povídek ruské spisovatelky Viktorie Tokarevové (* 1937). V její realisticky psychologické tvorbě, která se již stala součástí fondu klasické ruské literatury dvacátého století, nechybí místo pro humor a ironii, lásku a smrt, překvapivé zvraty a především prostor pro rozbor protichůdných vztahů mezi mužem a ženou. V každé z pěti povídek se autorčiny literární postavy potýkají s každodenními problémy, starostmi a radostmi všedního dne. Zápletky však nepřekypují únavným sentimentem, jak by se mohlo na první pohled zdát – mnohdy se v nich objevuje láska bez příkras, mnohdy přecházející z groteskní roviny v mrazivou vážnost a balancující na hraně tragického a směšného. Konec příběhu autorka často ponechává otevřený a opouští své hrdiny na rozcestí před těžkou životní volbou, čímž dává čtenáři prostor pro vlastní interpretaci postav a jejich osudů. Povídkám přitom nechybí ani kritický podtext břitce komentující období končící sovětské perestrojky. V tom všem spočívá tajemství jejího čtenářského úspěchu napříč generacemi. – Kniha vychází za podpory moskevského Institutu překladu.

Třetí svazek Kritické hybridní edide — Slezské písně Petra Bezruče — přináší v knižním čtenářském vydání nově revidovaný text této jediné Bezručovy sbírky a v elektronické vědecké edici veškeré varianty textu básní. Knižní čtenářské vydání se opírá o znění Slezských písní z prosince roku 1928, tedy o nejširší podobu sbírky z období před tím, než autor podrobil text svých básní plošným úpravám, které vedly k jejich výraznému uměleckému znehodnocení. Básně ze Slezských písní, které nejsou součástí zvoleného základního vydání, nalezne čtenář v komentáři. — Elektronické vědecké vydání (na přiloženém DVD) obsahuje obrazovou podobu a přepis všech relevantních zjištěných rukopisů, jež byly dosud reprodukovány jen výběrově a nedostatečně, dále znění časopiseckých otisků, předcházejících zařazení básně do knižního celku, a znění básní v knižních vydáních Slezských písní od prvního souboru s titulem Slezské číslo (1903) do posledního vydání, na němž se autor ještě podílel (1958). Proměny kompozice sbírky, která v prvním knižním vydání obsahovala méně než tři desítky básní a ve své konečné podobě se rozrostla takřka trojnásobně, zachycuje samostatný přehled. Součástí edice je i shrnutí životních osudů a vydavatelské historie Slezských písní , přinášející množství dokumentárního obrazového materiálu. Edici doplňuje ediční komentář soustřeďující se primárně k historii textu. Po bezmála padesáti letech se tak dostává čtenářům do rukou nově pořízené čtenářské i vědecké kritické vydání sbírky. Čtenářské vydání Slezských písní vychází současně jako kniha (bez elektronické vědecké edice). — Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva kultury ČR.

Knižní rozhovor s nestorkou české vizuální poezie Bohumilou Grögerovou (1921–2014) nazvaný Za slovem vedla ještě před autorčinou smrtí grafická designérka Barbora Toman Tylová. Interview poodkrývá myšlenkové zázemí, z něhož vyrůstá život a dílo autorky, která zanechala nesmazatelnou stopu v české literární historii 20. století. Název knihy odráží básnířčinu touhu pochopit slovo, jít za jeho význam, za promyšlenou konstrukci veršů, a také naznačuje zápas téměř nevidomého člověka, který se svou tvorbou dennodenně dostává za své fyzické limity. Velká část práce Bohumily Grögerové neoddělitelně splynula s jejím životním a profesním partnerem, básníkem Josefem Hiršalem, s nímž překládala a především tvořila experimentální poezii v šedesátých letech. Přestože Grögerové tvorba byla s Hiršalovou v tvůrčím souladu, vyrůstá její niterný vztah ke slovu, především pak k jeho smyslu, z odlišného zázemí. To odkrývá i autorčina pozdější, již samostatná tvorba, v níž se vrátila k tradičnímu literárnímu vyjádření. Obrazový doprovod tvoří černobílé dokumentární fotografie z návštěv básnířky. Specifickou výtvarnou částí jsou textové fotogramy, původní výtvarná reakce Barbory Toman Tylové na otázku aktuálnosti vizuální poezie, v jejímž čele Bohumila Grögerová v šedesátých letech stála. Fakt, že fotogramy nejsou jen dalším typem vizuálního doprovodu rozhovoru, je v knize vyjádřen jejich oddělením, skrytím uvnitř přeložených stránek. Čtenář tak může listovat knihou a vidět pouze text a dokumentární fotografie, nebo stránky rozložit a prohlédnout si i fotogram. – Vychází za podpory Hlavního města Prahy.

Výzkum paměti a traumatu se v posledních třiceti letech etabloval jako produktivní a ve světovém kontextu výrazný myšlenkový směr, na němž participují nejen nejrůznější historické a kulturněteoretické obory, ale také například psychologie a sociologie. V českém prostředí je tato oblast však dosud jen málo známá; cílem obsáhlé antologie Paměť a trauma pohledem humanitních věd je proto představit toto zkoumání české veřejnosti. Publikace přináší zásadní texty všech relevantních směrů a podstatných autorů (J. C. Alexander, J. a A. Assmannovi, C. Caruthová, S. Craps, A. Erllová, K. Friedenová, T. Habermas, M. Hirschová, A. Langenohl, D. Laub, C. Leggewie, P. Nora, L. Spitzer, P. Vermeulen, M. Weinberg, H. Welzer). Zvláštní pozornost věnuje dosud málo reflektovanému pojmu trauma v jeho individuálním, skupinově příznakovém a kulturním užívání. Antologie je tematicky členěna do čtyř oddílů (Paměť a společnost, Paměť a trauma, Paměť a mediální perspektiva, Politika paměti) a uzavírá ji záznam diskuse významných vědců pod názvem Roztříštěnost a spása. Všechny texty uvozují původní komentáře, v závěru je doplňují medailony autorů. Kniha je jedním z výsledků kolektivní práce výzkumné skupiny Tým pro studium paměti a traumatu v literatuře, která sdružuje vědecké pracovníky Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR a postgraduální studenty Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. – Vychází za podpory Česko-německého fondu budoucnosti a Nadace Český literární fond.

Kouzelná knížka Strážkyně pokladu, s podtitulem magické rozprávky ze Zadních hor, představuje dvanáct pohádkových příběhů pro rodiče s dětmi a mladší školní věk. Tak jako kdysi K. J. Erben, B. Němcová či J. Š. Kubín chodili nejrůznějšími kouty naší země a zapisovali (často i dotvářeli) lidové pohádky, prochodil Jaromír Šlosar své milované Zadní hory v Beskydech a posbíral tucet rozprávek s nádechem tajemna, které nechává vyprávět babičku malé vnučce Maryšce. Magické příhody s vodníky, světlonoši, vílami, ukrytými poklady i Smrtí Jaromír Šlosar zasadil do jednoho roku v čarokrásné beskydské přírodě. Vyprávění doprovázejí neobyčejně půvabné barevné ilustrace malířky a učitelky Radmily Holubcové (mj. ilustrovala Čítanku pro 4. ročník ZŠ).

Dvojjazyčné vydání zpřístupňuje českému čtenáři poprvé francouzsky napsané básnické prózy Masožravé portréty (Portraits carnivores, Le Nyctalope, 1982), jež doplňuje autorčin vlastní komentář Une langue plurielle (Pomnožný jazyk), napsaný v roce 1988. Masožravé portréty sestávají ze tří výjimečných textů: Stařena z hory (La Vielle de la Montagne), Učitel Sagiro (Maître Sagiro) a Zajatá divoška (Une barbare captive), jež jsou třemi epizodami téhož příběhu, který se odvíjí v jakémsi bezčasí, jinde. Přítomnost, a zároveň nepřítomnost řeči, která míří k zapomnění, k tichu tak hlubokému, že je slyšet. Věra Linhartová nazývá tyto texty mýtem o nezdařené vzpouře, která se v jakési očistné spirále navrací skrze odříkání. Čtenář je doslova vtahován do víru promluv. Text se prosvětluje, jakoby prozařován světlem odjinud. Prosvítá z něho právě to, co je jen zdánlivě mimo. Nesmírně čistá próza Masožravých portrétů svým tónem naprosté nezbytnosti potvrzuje vzácnou jednotu celé tvorby Věry Linhartové, v níž jde o nejzákladnější zkušenost naší přítomnosti ve světě. – Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR a programu F. X. Šalda Francouzského instititutu v Praze. Věra Linhartová patří k nejvýznamnějším autorkám druhé poloviny dvacátého století. Od roku 1968 žije v Paříži, kde vystudovala japanistiku, naučila se čínsky a léta pracovala v muzeu orientálních umění Guimet. Od roku 1969 píše francouzsky. Do francouzštiny přeložila a komentářem opatřila japonské texty o malířství od 9. do 19. století (Gallimard, 1996) a texty japonského zenového mnicha ze 13. století Dogena (Gallimard, 1999). Vydala monografie o Josefu Šímovi (Brusel, 1974) a Antonim Tapiesovi (Stuttgart, 1973). Za soubor studií a esejů o českém, evropském a japonském výtvarném umění a literatuře nazvaný Soustředné kruhy (Torst, 2010) obdržela Cenu F. X. Šaldy. Za francouzsky psané prózy Mé zapomínky (Mes oubliettes, Deyrolle Éditeur, 1996) získala v roce 1998 Cenu Jaroslava Seiferta.

Publikace poprvé souhrnně představuje obsáhlou grafickou tvorbu autora, jehož dílo tvoří důležitou kapitolu v dějinách českého grafického designu druhé poloviny 20. století. Ve své tvorbě se Oldřich Hlavsa (1909–1995) soustředil především na typografické řešení knihy. Množstvím upravených titulů, jejichž počet se blíží dvěma tisícům, výrazně formoval pohled na stavbu, funkci a účel knihy. Je pokračovatelem české avantgardy, díla Karla Teigeho a Ladislava Sutnara, ale složky konstrukční a funkční dostávají v jeho typografické práci nový význam. Do dějin grafického designu se nesmazatelně zapsal svými čtyřmi publikacemi o písmu, ilustraci a knize. V roce 1957 vyšla Typografická písma latinková, která dostala o tři roky později i anglickou mutaci A Bookof Type and Design, později následují tři svazky Typographie (1976, 1981 a 1986). Oldřich Hlavsa byl členem řady mezinárodních institucí a komisí pro užitou grafiku, aktivně se účastnil práce různých mezinárodních porot v oboru knižní kultury a typografie, vystavoval doma i v zahraničí. Kvalita jeho práce byla opakovaně ohodnocena mnoha domácími i mezinárodními oceněními (dlouhá léta se např. umisťoval na čelných místech v soutěži o nejkrásnější československou knihu a v roce 1991 mu byla udělena prestižní Gutenbergova cena města Lipska jako uznání za celoživotní vynikající práci v oboru knižního umění). Rozsáhlou monografii otevírají studie Barbory Toman Tylové, Jana Rouse a Ivy Knoblochové, navazující obrazová část uvádí zásadní mezníky Hlavsova průkopnického a umělecky jedinečného díla, které je v relativní úplnosti představeno v bibliografii Hlavsovy knižní a časopisecké tvorby. Publikaci doplňuje výbor z Hlavsových teoretických statí, rozhovorů, ohlasů jeho díla a Hlavsovy korespondence s významnými českými i zahraničními osobnostmi grafického designu 20. století (L. Sutnar, A. Frutiger, H. Zapf). – Vydáno ve spolupráci s Vysokou školou uměleckoprůmyslovou v Praze za velkorysé podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR a společností Fedrigoni a Typodesign.

Syrový a velice expresivní obraz života v severní části někdejších Sudet v 60. letech. Flákači výrazně narušují obligatorní představu o „zlatých“ šedesátých, která měla jinou podobu ve velkých městech a jinou právě v této části naší země, odkud bylo po válce odsunuto původní německé obyvatelstvo a která zažila několik vln nájezdů dobrodruhů a zlatokopů. Teprve po jejich působení začala ona proměna téhle severní kóty. Bez ohledu na lidi a přírodu se zde začalo s mohutnou těžbou v povrchových i hlubinných dolech, uhlí padaly za oběť vesnice i celá města, rozpoutala se urputná výstavba betonárek a elektráren, spaloven, parovodů, chemického průmyslu, severní kraje polykaly stovky a tisíce nových obyvatel – ber kde ber, brigádníci se často rekrutovali z řad bývalých trestanců, životních ztroskotanců a dobrodruhů nejtěžšího kalibru. Kniha vychází za finančního přispění Literárního grantu DILIA.

Doc. MUDr. Jiří Ramba, DrSc. se v roce 1982 stal spolupracovníkem prof. E. Vlčka a podílel se na antropologicko-lékařském vyšetřování lebek historických osobností českých dějin. V této publikaci soustředil výsledky svých zkoumání ostatků Přemysla Otakara II., Karla IV., Ladislava Pohrobka, Jiřího z Poděbrad, Rudolfa II. a jeho mladší sestry Eleonory. Těžiště knihy však je především v Rambově objevné studii o Karlovi IV., konkrétně o jeho záhadném onemocnění na přelomu let 1350-1351, kdy císař dočasně ochrnul. Autor v ní přichází se zajímavou a medicínsky logicky vyargumentovanou hypotézou, že k tomuto těžkému úrazu, jehož okolnosti se panovníkovi podařilo celkem úspěšně utajit, došlo nikoli u nás, ale v Itálii.

Monografie ukazuje polistopadovou „novou vlnu“ původní české dramatiky jakožto jedinečný fenomén: zkoumá ji na pozadí celoevropského hnutí (New European Drama), všímá si jejích zdrojů (britské, německé aj. dramatiky) a uměleckých vlivů (literatura, film, televize), sleduje její prezentaci v médiích (odborných i kulturních časopisech, rozhlase, popř. v televizi a na internetu), referuje o událostech, které tvorbu či uvádění těchto her provázely, i o aktivitách, které sloužily k jejich propagaci (ceny, přehlídky aj.). Autorka také teoreticky vymezuje zkoumanou problematiku a snaží se definovat jednotlivé tendence, žánry či typy her této dramatiky; především se zabývá současnou groteskou – tzv. coolness dramatem, politickým dramatem, ženským dramatem, „dokumentárním“ dramatem atp. V přehledovém závěru první části knihy pak představuje české dramatiky nejmladších dvou generací. Druhá část práce sestává z šesti esejů, které interpretují dílo nejvýznamnějších autorů „nové vlny“: Lenky Lagronové, Davida Drábka, Jiřího Pokorného, Ivy Klestilové (Volánkové), Petra Zelenky a Petra Kolečka. Monografie postihuje stěžejní jev současné české literatury a divadla, a protože výzkumu předcházel náročný sběr materiálu, lze ji vnímat také jako svého druhu autorčino svědectví o daném uměleckém dění. Součástí knihy jsou historiografické odkazy na inscenace her „nové vlny“, cizojazyčné resumé a jmenný rejstřík. – Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.