Akropolis strana 28 z 52

Rudy, židovský lékař z Prahy, uprchne z transportu a utíká přes ukrajinsko-polské pomezí do Maďarska, kde se opět dostane do rukou gestapa, až ho před jistou smrtí v koncentračním táboře, kam je dopraven, zachrání konec války a osvobození tábora americkou armádou.Předobrazem tohoto dramatického osudu byl skutečný příběh jednoho z autorových přátel. Černá paměť stromu však nechce být ani historickým záznamem, ani jen napínavým vyprávěním. Jejím těžištěm je Rudyho nepřetržitý vnitřní rozhovor se sebou samým a s jeho blízkými, od nichž ho odloučily válečné události. Ačkoliv je Rudyho příběh pevně zasazen do období, s nímž spojujeme slovo holokaust, Černá paměť stromu není (jen) „o holokaustu“. Je to nadčasový román o smyslu lidské existence, o svobodě, o její ceně, o naději, ale také o statečnosti, o lásce, o odpovědnosti... Lumír Čivrný, jehož 100. výročí narození si připomeneme v srpnu tohoto roku, ztvárnil osudy a osobnost Rudyho bohatým básnickým jazykem, který čtenáře vtáhne do děje i do autorova uvažování.

Lázeňské naděje jsou druhý díl rozsáhlé románové fresky Romana Ráže, věnující se osudům jedné rodiny v moravských lázních Slaňanech v průběhu dvacátého století. Zatímco první díl – Lázeňské dobrodružství, líčil milostný i rodinný život vídeňské Češky Marie Klánské v období první světové války, druhý díl – Lázeňské naděje – sleduje dramatické osudy její rodiny na pozadí druhého světového válečného konfliktu, až do vítězství KSČ ve volbách roku 1946. Hrdinové této fresky prožívají klíčové okamžiky napjatého evropského vývoje 30. a 40. let XX. století. Tyto události nejen drasticky formovaly jejich životy, ale dodnes svými důsledky ovlivňují osudy většiny z nás, narozených v poválečné době, kteří dnes prožíváme tolik podobné politické i společenské situace v 21. století.

V posledních letech se tuzemský komiks a obrázkový seriál těší zvýšené přízni čtenářů, kritiků i odborných badatelů. Dlouho opomíjenému, pokud už ne zcela záměrně přehlíženému a omezovanému mediálnímu žánru se dostává pozornosti prostřednictvím dílčích publikací či výstav, celistvější historický přehled ale dosud chyběl. Asi těžko si lze představit knihu o několika tisících postav a hrdinů, která by zároveň byla pro čtenáře stále přehledná a čtivá. A právě takové Dějiny československého komiksu 20. století jsou. Přinášejí první komplexní a odborně fundované pojednání o komiksovém 20. století v našem kulturním a jazykovém prostoru, nabízejí pohled na jeho proměny a tendence, připomínají nejslavnější osobnosti (Lada, Sekora, Saudek, Němeček) a samozřejmě představují známé i méně známé komiksové hrdiny. Neopomíjejí při tom ani mnoho tvůrců, časopisů, knih a aktivit dnes pozapomenutých. S důrazem kladeným na sledování vývojových linií formálních, žánrových i motivických zahrnují Dějiny do svého výkladu přirozeně i oblast komiksové tvorby překladové, jakož i šířeji pojímané exkurzy věnované společenské pozici komiksu a obrázkového seriálu. Dějiny československého komiksu 20. století tak nechtějí nabídnout jen detailní popis československé komiksové a obrázkovoseriálové tvorby, ale zprostředkovaně vyprávějí i příběh o pozici, funkci a proměnách komiksu v česko- a slovenskojazyčném kulturním prostoru. Dva obsáhlé svazky (I: 1900–1964; II: 1964–2000) doprovází bohatý ilustrační materiál, detailní rejstříky jmenné i věcné a medailony domácích komiksových tvůrců. Publikaci připravil čtyřčlenný autorský kolektiv z Ústavu pro českou literaturu AV ČR a Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci v rámci grantu GA ČR (hlavní redaktor Pavel Kořínek). Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury ČR a hlavního města Prahy.

První svazky Kritické hybridní edice tvoří souborné Dílo Františka Gellnera. Knižní čtenářské vydání obsahuje všechny dokončené Gellnerovy básnické, prozaické, publicistické texty a básnické překlady. Texty jsou rozděleny do dvou rozsahem rozdílných svazků, první přináší Gellnerovu literární tvorbu z jeho mladšího tvůrčího období (1894–1908), jehož jádro tvoří básnické sbírky Po nás ať přijde potopa! a Radosti života, druhý z období tzv. brněnského (1909–1914), v němž vznikala většina básní sbírky Nové verše a texty jediné za autorova života publikované knihy próz Cesta do hor a jiné povídky. Svazky otevírají autorem uspořádané básnické či prozaické celky, za nimi následují v chronologickém pořadí další dle žánrové příslušnosti seřazené texty (včetně např. Gellnerovy rozsáhlé epické básnické skladby Don Juan, románu Potulný národ či dramatu Přístav manželství). Edici uzavírá kalendárium a ediční komentář. – Elektronické vědecké vydání (na přiloženém DVD) přináší veškeré známé tištěné i netištěné, úplné i fragmentární texty Františka Gellnera (např. také nedokončené dramatické pokusy včetně podkladů pro libreto k Janáčkovu Výletu pana Broučka do Měsíce) s jejich variantami a kompletní soubor autorových překladů (např. převod románu L. Descavese Poddůstojníci). Aplikace obsahuje taktéž rozsáhlý konvolut dochované autorovy korespondence a soubor veškerého dostupného Gellnerova výtvarného díla. Čtenáři je k dispozici také výběr z literatury o životě a díle F. Gellnera. – Projekt Díla Františka Gellnera vznikl ve spolupráci s Literárním archivem Památníku národního písemnictví v Praze a je realizován za finanční podpory Ministerstva kultury ČR.

Autor se v knize zabývá dílem Olgy Barényiové, česko-německé spisovatelky, která publikovala česky řadu děl v letech 1941–1945 a po svém odchodu do Rakouska pak několik kontroverzních protičeských románů. Z domácího obzoru poté zcela zmizela, přestože její romány a divadelní hry měly ve své době bohatou reflexi recenzentů. Informace o životě autorky jsou velice kusé a někdy mají podobu mytické senzace. Proto se autor rozhodl soustředit nikoliv na životní osudy autorky, ale především na komplexní analýzu a interpretaci celého konvolutu jejích děl – románů, povídek, divadelních her a esejů. Věnuje rovněž pozornost dobovým recenzím a časopiseckým reflexím tvorby Olgy Barényiové. Při tom si klade obecnější otázky týkající se vztahu rétorických strategií autora a dobového veřejného diskursu či proměny autorčina slovníku ve vztahu k jazyku, lokalitě a době. Součástí knihy je obrazová a dokumentární příloha. Vychází za podpory - Ministerstva kultury ČR.

Autor se v knize zabývá dílem Olgy Barényiové, česko-německé spisovatelky, která publikovala česky řadu děl v letech 1941–1945 a po svém odchodu do Rakouska pak několik kontroverzních protičeských románů. Z domácího obzoru poté zcela zmizela, přestože její romány a divadelní hry měly ve své době bohatou reflexi recenzentů. Informace o životě autorky jsou velice kusé a někdy mají podobu mytické senzace. Proto se autor rozhodl soustředit nikoliv na životní osudy autorky, ale především na komplexní analýzu a interpretaci celého konvolutu jejích děl – románů, povídek, divadelních her a esejů. Věnuje rovněž pozornost dobovým recenzím a časopiseckým reflexím tvorby Olgy Barényiové. Při tom si klade obecnější otázky týkající se vztahu rétorických strategií autora a dobového veřejného diskursu či proměny autorčina slovníku ve vztahu k jazyku, lokalitě a době. Součástí knihy je obrazová a dokumentární příloha. Vychází za podpory - Ministerstva kultury ČR.

V osmém svazku edice Skrytá moderna chceme upozornit na literární historií opomíjený (1913). Nejvýznamnější skupinové vystoupení předválečné avantgardy se poměrně dlouho připravovalo, souběžně s přípravou byla organizována také skupinová čtení, doprovázená diskusemi navazujícími na velkou generační polemiku z roku 1912. Do plánovaného druhého ročníku almanachu se počítalo též se spoluprací absentujících generačních souputníků (R. Werner, F. Langer, E. Taussig, P. Křička), avšak pokračování v nastoupené cestě znemožnily události první světové války, na jejíž fronty byli někteří účastníci odvedeni (S. K. Neumann), jiní během ní podlehli nemoci (O. Theer), další padli (E. Taussig). Umělecky nevyvážené příspěvky manifestačně deklarují přihlášení k soudobému, dynamicky se proměňujícímu životu lidské civilizace. K jeho zachycení má sloužit v poezii volný verš (K. Čapek), v próze pak synchronní polyperspektivnost přenesená do literatury z výtvarného kubismu (J. Čapek). Oproti artificiálnosti symbolistně-dekadentní generace a jejímu opovrhování přítomným děním se autoři , pod vlivem vitalismu i futurismu, hlásí k životu „tady a teď“ a výše oceňují snahu hledat inovativní přístupy v umění než dokonalou formu výsledného textu. Zdůrazněním uměleckého syntetismu, sepětím s dalšími uměleckými obory (výtvarné umění, hudba) a obratem k „živému životu“ představuje důležitý mezník ve vývoji české literatury, předznamenávající vystoupení poválečné avantgardy. – Vychází ve spolupráci s Univerzitou palackého v Olomouci.

Souborem adaptovaných textů Petra Šabacha se edice Adaptovaná česká próza orientuje na současnou českou prózu. Vybraných deset povídek vychází z knih Hovno hoří, Šakalí léta, Babičky a Čtyři muži na vodě. V textech, které spojuje humorný styl vyprávění, se objevují témata jako rodinný život, mezilidské vztahy, odlišnost pohledu na svět mužů a žen. Petr Šabach (1951) patří v současnosti mezi nejčtenější české autory a jeho prózy se staly námětem několika divácky úspěšných filmů, například Šakalí léta, Pelíšky nebo Pupendo. Každá povídka v souboru je graficky rozdělena na dvě nebo více částí. Vždy před četbou následující části může čtenář odpovídat na otázky, které jsou mezi jednotlivé části vloženy, a předvídat, jak asi bude příběh pokračovat. Otázky mají inspirovat k vyjádření vlastních myšlenek k chápání textu, případně vést ke konverzaci při práci ve skupinách. Otázky je však možné také přeskočit a texty číst jako celek. – Soubor doprovázejí gramaticko-lexikální cvičení ke každému textu, česko-anglicko-německo-ruský slovníček a klíč ke cvičením. Součástí svazku je i audio CD s kompletní nahrávkou knihy. Kniha je určena pro úroveň B1 , tedy pro středně a více pokročilé studenty.

Ján Kollár, nejdůležitější postava českého a slovenského národního hnutí, básník, vědec a duchovní pastor žil a tvořil po tři desetiletí v hlavním městě Uher. V tomto prostředí se zrodila jeho Slávy dcera, stejne jako jeho proslulé kázání Dobré vlastnosti národu slovanského, sem si také přivedl svou milovanou ženu Mínu. Szemánova kniha pojednává o čilém duchovním živote uherského hlavního města a jeho působení na Kollára i na jednotlivá národní hnutí: české, slovenské, chorvatské, srbské a maďarské. Na základě nových pramenů autor rekonstruuje rovnež pešťský evangelický církevní život, který Kollárovo dílo i činy do značné míry determinoval. Kniha maďarského literárního historika, bohemisty, slovakisty a univerzitního profesora Róberta Kisse Szemána staví bádání o Kollárovi na zcela nové základy. Pomocí rozsáhlého filologického aparátu načrtá poutavým způsobem portrét této velké postavy českého národního obrození.

Zájemci o studium verše byli doposud odkázáni na Úvod do teorie verše Josefa Hrabáka (první vydání 1956), knihu dnes již v mnoha ohledech zastaralou. Nový Úvod do teorie verše trojice pracovníků Ústavu pro českou literaturu AV ČR v tomto ohledu představuje současný stav oboru. Teorie verše je zde představena jako disciplína stojící na pomezí literární vědy a lingvistiky, jejíž základní metodologické východisko tvoří soustavné přihlížení k jazykovým předpokladům, srovnávání veršované a neveršované řeči či veršované řeči a teoretického modelu. Publikace zahrnuje všechny základní oblasti teorie verše: prozódii, rytmiku, metriku, rým a strofiku.

Čechovovy Tři sestry (1901) byly do češtiny přeloženy devětkrát: poprvé B. Prusíkem v roce 1907, naposledy J. Klusákovou v roce 1987. Náš překlad je tedy překladem desátým a na rozdíl od předešlých překladů byl pořízen z kritického vydání Čechovských Spisů. Součástí tohoto kritického vydání je nejen pečlivě připravený text hry, ale také různočtení a podrobný komentář, který popisuje okolnosti vzniku dramatu, rukopis a různé edice, divadelní zkoušky i premiéru v Moskevském uměleckém divadle (MCHT), najdeme v něm rovněž informace o ohlasech díla a jeho překladech a také věcné vysvětlivky (např. identifikaci citátů). Zařazením tohoto komentáře do našeho vydání získává překlad nový rozměr a stává se pro českého čtenáře (režiséra, dramaturga, herce...) užitečnou pomůckou. Komentář přeložila Alena Machoninová, rusistka, komparatistka a překladatelka (její překlad románu Ljudmily Ulické byl nominován na literární cenu Magnesia Litera 2013). Kromě podrobného komentáře je text doplněn také doslovem Vojtěcha Bárty, dramaturga Činoherního studia v Ústí nad Labem, a poznámkami překladatele Roberta Ibrahima, bohemisty a literárního teoretika (s Alenou Machoninovou z ruštiny přeložil Nástin dějin evropského verše Michaila Gasparova).Nový překlad Tří sester se snaží být zároveň konzervativní (filologický) a zároveň modernistický, experimentální. Nezastírá, že je interpretací, ale snaží se být interpretací poučenou sekundární literaturou i předchozími překlady. Především je to ale překlad, který vznikal s ohledem na to, že základním bytím divadelní hry je její inscenace v českém kulturním prostoru jednadvacátého století. – Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR

V záplavě jízlivých satir a hořce lyrických zpovědí, kterými nás pravidelně zásobuje David (nar. 1970) jako dramatik i jako režisér, se někdy zapomíná, že autor je stejně úspěšným tvůrcem pro děti a mládež. Jeho hry pro děti totiž snesou srovnání s jeho tvorbou pro dospělé, a zároveň mají takový „funkční rádius“, že přitahují publikum bez rozdílu věku. Po úspěchu souboru dramat (2011) nyní vycházejí i čtyři jeho hry pro mladší čtenáře – Čtyřlístek (2004), Sněhurka - Nová generace (2006),Planeta opic aneb Sourozenci Kaplanovi mezi chlupatci (2006) a Hračky (2010). Jak tituly prozrazují, jedná se o pokračování či reinterpretace známých příběhů, které ovšem David převypravuje s osobitou imaginací a smyslem pro etické poslání.

Úvod do studia genologie je souhrnné pojednání o teorii literárního žánru. Genologie (žánrosloví) je klíčová disciplína literární vědy i obecné teorie umění, v českém prostředí se jí však dosud nevěnovala soustavná pozornost. Předkládaná studie nabízí orientaci v genologické teorii a zároveň poskytuje vodítko ke zkoumání literárních textů z genologického hlediska. Kniha je rozdělena do dvou částí: první, teoretická část popisuje genologické roviny (literární druh, žánr a subžánr) a objasňuje způsoby jejich definování. Zabývá se historicitou žánru a otázkou jeho vývoje, pojmem žánrové krajiny a problematikou čistoty žánru, zkoumá vztah žánru a kategorie modu a formy, popisuje hranice literatury jakožto uměleckého druhu a její průniky s jinými uměleckými druhy; v závěru shrnuje vývoj genologického uvažování v českém i světovém kontextu. Druhá část je praktická – popisuje žánrovou krajinu, tedy vztahy mezi žánry, a fungování genologického systému. Konkrétní žánry tu nejsou popisovány analyticky jako jednotky vytržené z kontextu, ale synteticky, v rámci logických žánrových skupin: žánry na hranici beletrie, epika onoho času (mýtus a epos), duchovní žánry, folklorní literatura a její žánry, problematika nízkého a vysokého v literatuře, kontext utopie, rozpětí balady a romance či elegie a idyly, prozaické žánry (povídka, novela, román), fantastika atd. Nejde tu tedy jen o definici jednotlivých žánrů, kterou kniha samozřejmě poskytuje také, ale především o popis jejich vzájemných vnitřních souvislostí v synchronním i diachronním pohledu, o sledování jejich proměnlivých hranic a uměleckých možností a způsobů, jakými se podílejí na fungování literatury jako celku. Text doplňuje bohatý rejstříkový aparát.

Úvod do studia genologie je souhrnné pojednání o teorii literárního žánru. Genologie (žánrosloví) je klíčová disciplína literární vědy i obecné teorie umění, v českém prostředí se jí však dosud nevěnovala soustavná pozornost. Předkládaná studie nabízí orientaci v genologické teorii a zároveň poskytuje vodítko ke zkoumání literárních textů z genologického hlediska. Kniha je rozdělena do dvou částí: první, teoretická část popisuje genologické roviny (literární druh, žánr a subžánr) a objasňuje způsoby jejich definování. Zabývá se historicitou žánru a otázkou jeho vývoje, pojmem žánrové krajiny a problematikou čistoty žánru, zkoumá vztah žánru a kategorie modu a formy, popisuje hranice literatury jakožto uměleckého druhu a její průniky s jinými uměleckými druhy; v závěru shrnuje vývoj genologického uvažování v českém i světovém kontextu. Druhá část je praktická – popisuje žánrovou krajinu, tedy vztahy mezi žánry, a fungování genologického systému. Konkrétní žánry tu nejsou popisovány analyticky jako jednotky vytržené z kontextu, ale synteticky, v rámci logických žánrových skupin: žánry na hranici beletrie, epika onoho času (mýtus a epos), duchovní žánry, folklorní literatura a její žánry, problematika nízkého a vysokého v literatuře, kontext utopie, rozpětí balady a romance či elegie a idyly, prozaické žánry (povídka, novela, román), fantastika atd. Nejde tu tedy jen o definici jednotlivých žánrů, kterou kniha samozřejmě poskytuje také, ale především o popis jejich vzájemných vnitřních souvislostí v synchronním i diachronním pohledu, o sledování jejich proměnlivých hranic a uměleckých možností a způsobů, jakými se podílejí na fungování literatury jako celku. Text doplňuje bohatý rejstříkový aparát.

Studie se pokouší nastínit koncepci slova a řeči ve struktuře prozaických textů Věry Linhartové. Předmětem zkoumání jsou zde autorčiny česky psané texty vydané v letech 1964–1968, tj. texty ze souborů Prostor k rozlišení (1964), Meziprůzkum nejblíž uplynulého (1964), Přestořeč (1966), Dům daleko (1968) a samostatná próza Rozprava o zdviži (1965). Tyto texty se výrazně orientují ke slovu a k řeči: ke slovu jakožto k prostředku i překážce komunikace; k řeči coby k prostoru k sebeuvědomění. Autorka studie zde představuje hlavní rysy poetiky Věry Linhartové – noeticko-filozofickou a ontologicko-existenciální dimenzi slova; dále ukazuje, jak oba aspekty podmiňují vnitrotextovou reflexi konstruování literárních promluv a jak noetický princip ovlivňuje jazykové i kontextové proměny v autorčině uměleckém ztvárňování textů. Poukazuje rovněž na to, že způsob ztvárňování literárních promluv není v poetice Věry Linhartové pouhým samoúčelným odrazem noetického (a ontologického) principu, ale následně směřuje také k cílům komunikačním. Studie si klade za cíl zodpovědět otázku, zda lze hovořit o celkové sémantické jednotě próz Věry Linhartové, přestože je z poetiky těchto textů zjevné, že se jejich jazykové ztvárňování v průběhu času proměňuje, nebo zda je každý autorčin prozaický text charakterizován jiným významotvorným principem.