Akropolis strana 35 z 45

Osud Petra Millera je v mnoha ohledech symbolický pro celou Sametovou revoluci. Více než třicet let Miller pracoval na dělnických pozicích, kromě krátkého období roku 1968 se nezajímal o politické dění a normalizace mu jako dělníkovi ČKD naopak umožnila značný společenský a materiální vzestup. Přesto se v listopadu 1989 doslova ze dne na den odhodlal postavit do čela stávkového hnutí, které pak do značné míry rozhodlo o výsledku revoluce. Přišel přímo od kovadliny, a přesto se stal klíčovým spolupracovníkem Václava Havla při jednáních s vedoucími představiteli KSČ o předání moci. Již na počátku prosince 1989 pak bez jakékoli přípravy převzal funkci federálního ministra práce a sociálních věcí. Jeho vyprávění názorně ukazuje, jak se nejvýznamnějších pozic ve státě během revoluce ujímaly osoby, které nebyly (a z logiky věci ani nemohly být) připraveny na zajišťování probíhajících zásadních ekonomických a sociálních reforem. Noví ministři byli přitom bytostně závislí na dosavadním odborném personálu úřadů zděděném po předchozím režimu. Millerovo ministerstvo zavedlo základní pilíře sociálního zabezpečení nezbytného v novém tržním prostředí (např. minimální mzdu). Miller byl jedním z protihráčů Václava Klause v oblasti hospodářské politiky. V roce 1993 pak společně s Milošem Zemanem kandidoval na post předsedy ČSSD, se Zemanem se však vzápětí rozešel ve zlém. Následně Miller využil svých kontaktů z vlády a působil jako ředitel odboru lidských zdrojů tehdejších největších českých koncernů Chemapol Group a ČEZ. I v tomto směru lze Millerův osud považovat za velmi symbolický pro pochopení propojení politiky a byznysu v 90. letech. Rozhovor rovnoměrně pokrývá celé období dosavadního Millerova života.

Po americké invazi a svržení Saddáma Husajna se Irák ponořil do hlubin chaosu. Bagdád je v ohni a na ulicích plných sutin sbírá místní opilec a pábitel Hádí kusy těl roztrhaných výbuchy a skládá je dohromady, aby vytvořil jedno kompletní tělo. Každý má přeci právo na to být náležitě pohřben. Jenže poskládaná mrtvola po jedné bouřlivé noci zmizí a přes město se přežene vlna záhadných vražd. Začnou se šířit zprávy o děsuplném nesmrtelném zločinci. Hádí si brzy uvědomí, že za tím je jeho výtvor: monstrum, které potřebuje lidské maso, aby přežilo, nejdřív těch, kteří stojí za jeho vlastní smrtí, a pak všech ostatních, kteří se na někom provinili. Ale dá se uprostřed válečné vřavy vůbec najít někdo úplně nevinný? Saadáwího inteligentní, satirická variace na klasický román Mary Shellyové, v níž se mísí nadpřirozeno s obrazy tvrdé reality, se dočkala mezinárodního ohlasu, mimo jiné získala cenu IPAF a probojovala se do užšího výběru na Man Bookerovu cenu. Není totiž jen unikátním obrazem života v zemi zmítané válkou, klade univerzální otázky o vině, trestu a spravedlnosti, na které hledají odpovědi lidé na celém světě. – Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.

Kniha Chór a disonance. Česká literatura 1947-1963 je volným pokračováním předchozí třísvazkové řady Dějiny nové („nové“) moderny a součástí dlouhodobého projektu Centra novější české literatury Filozofické fakulty Jihočeské univerzity. V první části knihy se autorský, který tvoří literární a umělečtí historici a teoretici z filozofických fakult Jihočeské a Karlovy univerzity, zabývá kulturními a ideovými souvislostmi této komplikované doby, kdy se po roce 1948 komunistický režim v Československu pokoušel o manipulaci celé společnosti ve jménu realizace utopického projektu příštího společenského „ráje“. V jednotlivých kapitolách se jejich autoři pokoušejí tyto dobové proměny oficiální literatury a kultury popsat a uchopit. Pozornost je však věnována i – mnohdy osamoceným –kulturním aktivitám vzdorujících jedinců či malých skupin, které usilovaly o svobodný projev a autonomní tvůrčí gesto, a to navzdory totalitárnímu úsilí o jejich ovládnutí a uzavření neprostupnou hranicí, jež oddělovala takzvaný socialistický tábor od zbytku světa. Druhá část pak mapuje morfologické proměny jednotlivých literárních druhů v daném období – lyriky, epiky a dramatu, a to vždy s ohledem na jejich širší kulturní a společenský kontext. Knihu doplňují též přehledy vybrané soudobé literární a kulturní produkce doplněné o významné společenské a politické události. – Vychází ve spolupráci s Filozofickou fakultou Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

Próza inspirovaná Sládkovou básní Stín pralesa. J.V. Sládek zobrazil emigranta, který se ocitl v cizí neznámé zemi, a jeho stesk po domově. Hlavním motivem knihy Jindry Tiché je rovněž trauma emigrace prožívané dvěma hrdinkami v rozpětí dvou století. Intelektuálka Hana emigrovala z Čech do Anglie a poté na Nový Zéland po ruské invazi v roce 1968. Lady Henrietta, farmářova žena, emigrovala z Anglie na Nový Zéland v šedesátých letech devatenáctého století, v době hospodářské krize. Obě ženy se musely naučit žít v zemi, která jim byla z počátku bytostně cizí, asimilovat nové zvyklosti, nové hodnoty, jinou tradici. Obě musely překonat touhu po staré vlasti, která je největší trýzní každého emigranta. Jindra Tichá zároveň evokuje dobu, ve které se příběhy odehrávají, šedesátá léta dvacátého století v Anglii, která byla poznamenána novodobou evropskou nemocí, záští vůči přistěhovalcům, a počátky státu na Novém Zélandu v šedesátých letech devatenáctého století. Autorka používá soudobé prameny, aby poutavě vylíčila těžký úděl prvních usedlíků, kteří z pustiny vybudovali zemi zaslíbenou, zemi, jež je podle nejnovějších statistik ve všech ohledech nejžádoucnější zemí, ve které možno žít v jednadvacátém století.

Láska, které nepřeje okolí anebo doba. Tisíc a jeden takovýchto příběhů bylo odvyprávěno či sepsáno, nejednou se skutečnými vzory. A přece je vždy znovu zajímavé sledovat, jak se seběhnou osobní a dějinná dramata. Například ve slovenských Malackách před druhou světovou válkou, kde se do sebe zamilovali židovská dívka Valérie Reiszová a františkánský mnich, kněz a jeden z nejtalentovanějších slovenských básníků té doby: Rudolf Dilong. Vztah, který přinesl řadu básní, ať už jejích nebo jeho, a také dceru Dagmar. Jak dopadlo fatální střetnutí s protižidovskými zákony tehdejšího slovenského státu, jehož byl Dilong kulturní i politickou celebritou? Jaké byly osudy této trojice po skončení války? To vše ve své knize Konvália. Zakázaná láska Rudolfa Dilonga zprostředkovává s využitím dobových dokumentů, osobních vzpomínek i veršů obou milenců jejich vnučka, slovenská spisovatelka Denisa Fulmeková. S neskrývaným citovým zaujetím, ale bez sentimentu, s vypravěčskou bravurou i lehkostí a nápaditostí. Schéma tisíckrát a jednou uplatněné dalo vzniknout jedinečnému čtenářskému zážitku.

Když se v roce 1999 lidé kolem Borise Jelcina snažili najít za něj náhradu, padla jejich volba na tehdy téměř neznámého V. V. Putina, o němž si mysleli, že se jim snadno podaří dotvořit jej podle vlastních představ. A skutečně, Rusko i Západ byly rozhodnuty vidět v něm progresivního vůdce, dokonce i když Putin rozprášil ruská média, vyrval moc i bohatství z rukou byznysmenů a zlikvidoval křehce se rodící demokratické mechanismy. Během několika let byly odstraněny všechny překážky, jež by mu mohly bránit v uplatnění nekontrolovatelné moci...

Jedna z nejznámějších a vedle Invalidních sourozenců asi z nejvíce ceněných Bondyho próz (samizdatově poprvé roku 1976) je vybudována na reáliích pravěké, neolitické společnosti, jíž však prorůstají prvky soudobého policejního „komunistického“ státu. Na osudech stárnoucího „šamana“, tedy jakéhosi duchovního vůdce tlupy, se odráží pervertovanost doby: kompromisnictví, zvůle mocných, manipulace lidmi, snaha přežít na úkor bližního: „ďáblův svět“, v němž již není naděje na obrat k lepšímu, na východisko, na uchování morálních hodnot. Již I. M. Jirous kdysi poukázal na skutečnost, že ústřední postava je stylizovaným autorovým autoportrétem, v němž se sebeobžaloba mísí s apologií. Šaman je mj. jednou z mála Bondyho próz, doplněných též ad hoc psaným cyklem básní, tedy dílem, v němž je překračován rozpor mezi „didaktickou“ epikou a „autokonfesní“ lyrikou. – Druhé vydání dílo vychází v nezkrácené a necenzurované podobě, s ediční poznámkou Martina Machovce. 

Je možné být žena a chovat se úplně nezávisle? A lze mít partnerský vztah plně pod kontrolou? Hlavní hrdinka románu Panna Ema Dolejšová se o něco takového pokouší desítky let. Její zvláštní příběh se odehrává v Příbrami v době, kdy v ní zuří duchovní boj. Komunisté zásadně mění sociální profil města při těžbě uranu a přitom zápasí s pověstí Svaté Hory – poutního místa se zázračnou soškou Panny Marie. Někdejší hluboce věřící horníky rudných dolů nahrazuje člověk nové doby, horník uranových dolů. Duchovnost významného kultu se ocitá v konfliktu s brutálním ideologickým materialismem. Navíc, Ema v sobě nese jedno intimní trauma, které musí překonat. Marek Toman vystavěl svůj román, odehrávající se v letech 1938–1991, na podrobném studiu pramenů, na citlivosti vůči místním legendám i na rozhovorech s pamětníky. Jeho román je nicméně fikcí a vychází z městské pověsti. Konec války a příchod vlasovců, poválečné znárodňování, výstavba nové Příbrami politickými vězni, lokální revolta proti sovětské okupaci, to jsou události, na jejichž pozadí se Ema Dolejšová snaží uhájit své místo. Jako výrazná ženská figura se přitom střetává se světem ovládaným povýtce muži. A zjišťuje, jaká cena se platí za nezávislost.

Po americké invazi a svržení Saddáma Husajna se Irák ponořil do hlubin chaosu. Bagdád je v ohni a na ulicích plných sutin sbírá místní opilec a pábitel Hádí kusy těl roztrhaných výbuchy a skládá je dohromady, aby vytvořil jedno kompletní tělo. Každý má přeci právo na to být náležitě pohřben. Jenže poskládaná mrtvola po jedné bouřlivé noci zmizí a přes město se přežene vlna záhadných vražd. Začnou se šířit zprávy o děsuplném nesmrtelném zločinci. Hádí si brzy uvědomí, že za tím je jeho výtvor: monstrum, které potřebuje lidské maso, aby přežilo, nejdřív těch, kteří stojí za jeho vlastní smrtí, a pak všech ostatních, kteří se na někom provinili. Ale dá se uprostřed válečné vřavy vůbec najít někdo úplně nevinný?Saadáwího inteligentní, satirická variace na klasický román Mary Shellyové, v níž se mísí nadpřirozeno s obrazy tvrdé reality, se dočkala mezinárodního ohlasu, mimo jiné získala cenu IPAF a probojovala se do užšího výběru na Man Bookerovu cenu. Není totiž jen unikátním obrazem života v zemi zmítané válkou, klade univerzální otázky o vině, trestu a spravedlnosti, na které hledají odpovědi lidé na celém světě.

Provoz je čilejší než kdy jindy, pořádají se festivaly, budují rozsáhlé archivy, tisknou je blackmetalisté i studenti uměleckých škol, přitom se jim už dávno věštila smrt. Fanziny se zrodily ve třicátých letech minulého století v kruzích fanoušků sci-fi, ale později je dalece přerostly. Zinoví kutilové si přitom vystačili s nůžkami, lepidlem a levnou tiskárnou. Mediální teoretik Miloš Hroch v původní české studii zkoumá fungování těchto malonákladových publikací a neoficiálních časopisů v post-digitální době, kdy se přesyceni virtualitou vracíme k analogovým médiím. Jeho práce přináší do mediálních studií radikální koncepty a předestírá novou materialitu médií, v níž je dotek stejně důležitý jako informace. Kniha ukazuje odhodlání zinové scény a rekapituluje důsledky digitální revoluce i kyberpunkových snů. Zatímco dříve byla tvůrčí metoda „vystřihni – nalep“ nutnost, dnes je to strategie a volba, která dává příslib nepředvídatelných zážitků v kultuře ovládané algoritmy. Kniha Miloše Hrocha je původní českou studií, která vychází z konceptů představených v rámci edice #POPs. Na základě téměř dvou desítek rozhovorů a etnografického výzkumu uvádí do pražské zinové scény, kde vedle sebe fungují blackmetalový fanoušek, ilustrátorka z UMPRUM, anarcho-feministiky i studentky uměleckých škol. V několika reportážích bere čtenáře na zinové festivaly, do tiskařských dílen, galerií i bytů, kde takové ziny vznikají.

Elefantazie aneb Muzikál ohavné krásy v produkci Tomáše Belka a Darka Krále. Fascinující příběh sloního muže Josepha Merricka, který se stal ve viktoriánském Londýně atrakcí obludária.

Proslulá klasická komedie popisující jeden neobyčejný den sluhy Figara, jeho milé Zuzanky, záletného hraběte Almavivy, vdavekchtivé Marceliny a dalších. Jiskřivá hra lásky, plná nástrah, složitých plánů a jejich nečekaných vyústění se právem stala jednou z nejoblíbenějších komedií světové dramatiky. Variace na P. Beaumarchaise z roku 2011.

Překvapivá a zábavná cesta za poznáním do země protikladů. Německý spisovatel Ilija Trojanow, který v Indii přes šest let žil a zevrubně ji procestoval, nabízí osvěživě svébytný pohled na současný indický všední život, který je široce rozkročený mezi čatní, kroketem a kriketem, chudobou a ajurvédou, pestrobarevnými sárí a tajemným súfismem, nespoutanou bhangrou a klasickou ragou. Ve své knize si Trojanow bere na paškál mnoho zažitých „indických klišé“, přičemž vychází z vlastních pozoruhodných zkušeností a zážitků: například když se jako komparzista účastnil natáčení bollywoodského béčkového filmu nebo když se stal hlavním účastníkem indické svatby. Jeho břitký a ironický pohled rozporcuje každou posvátnou krávu, obzvláště pak tu, která je tvořena romantizujícím evropským vnímáním.

Pěšky, nebo letadlem? Na vlastní pěst, nebo se zájezdem? Co vlastně hledáme, když navštěvujeme cizí země? Co nového chceme objevit, kolik jsme toho na sobě ochotni změnit, čeho jsme připraveni se vzdát? Německý spisovatel Ilija Trojanow žil na čtyřech kontinentech a procestoval přes sto zemí světa. Na základě svých zážitků a zkušeností píše o smyslu a přínosu cestování, přičemž ve svém textu propojuje fundované pojednání o historii cestování s vtipnými historkami z vlastních cest. Ve dvanácti kapitolách se zamýšlí nad tím, co je esencí cestování, jak cesty do cizích zemí můžou (ale nemusí) proměnit náš pohled na svět, a jak se masový turismus nesprávně chápe jako cestování. Proč jsou knižní turističtí průvodci škodliví? Proč je někdy lepší cestovat o samotě? Proč by se člověk neměl na cestu připravovat předem? Vydejte se spolu s autorem na vzrušující, zábavnou a poučnou cestu!

„Nezapřeš ženy své!“ I tak by se mohla jmenovat nejhranější Šamberkova komedie o zapřisáhlých starých mládencích, kterou David Drábek výrazně autorsky upravil. Právě zapření vlastní manželky jednoho ze čtyř přátel, který se bojí ostatním přiznat, že porušil sázku a oženil se, je základní zápletkou hry. K odhalení pravdy přispěje ženskou lstí a intrikami samozřejmě ona zapřená manželka. Staromládenecký spolek je rozpuštěn. A zdá se, že v pravý čas, protože po staromládenectví už nikdo z nich netouží. Adaptace z roku 2013.