Akropolis strana 33 z 52

Zdena Bratršovská a František Hrdlička autorsky spolupracují už od 70. let. Napsali řadu prozaických děl s nádechem magického realismu, jakož i několik dramat a básnických sbírek. Nevyhýbají se ani publicistice a čas od času shromáždí své texty, kter é vyšly v novinách či časopisech, v samostatném výboru. Prvý, s názvem Politikův umělec a umělcův politik, vyšel roku 2002, druhý přináší tato kniha. Její texty vznikaly v letech 2004 až 2007, mají esejistický charakter a autoři se v nich zamýšlejí n ad situací dnešního člověka. Zajímá je prostor, který obýváme, životní styl, generační rozdíly, dětský a zvířecí svět, postavení outsiderů a lidí s handicapem, vliv emocí na naše rozhodování i podstata hrdinství. Vyslovují se k pedagogické, lékařské i moderátorské praxi a uvažují o lyrické tvorbě jako o národním fenoménu. V nejrozsáhlejších esejích zkoumají proměny utopické literatury a rozpornou úlohu hudby v běžném životě.

Na rozdíl od svazku 12, který do svého čela vystavil celek vzpomínkových Hvězd nad Rajskou zahradou, přináší druhý svazek Seifertovy publicistiky rozmanitou škálu drobných textů. Poprvé knižně shrnuje v úplnosti básníkovy fejetony, sloupky, glosy, kurzivky, drobné vzpomínkové texty, úvahy, filmový scénář, medailony, předmluvy, referáty o literatuře či divadelních inscenacích, texty polemické, odpovědi v anketách a veřejné projevy z let 1933-1938, kdy Seifert vedl kulturní rubriku sociálnědemok ratického deníku Ranní noviny. Ty se mu staly hlavní publikační platformou (otiskoval zde také své časové, příležitostné verše), kromě nich přispíval také do Práva lidu (a Večerníku Práva lidu), ojediněle do dalších periodik. Vedle řady básnických po rtrétů, úvah o básnickém údělu, záběrů pražských lokalit (nejednou vzpomínkově laděných) a intenzivní reflexe dění na domácí divadelní scéně poutá nutně v těchto letech Seifertovu pozornost řada šokujících a tísnivých událostí: nástup nacismu v souse dním Německu, občanská válka ve Španělsku, úmrtí F. X. Šaldy a T. G. Masaryka, projevy nesnášenlivého nacionalismu v části českých kulturních kruhů, mnichovská dohoda. V roce 1938 se takřka všudypřítomným úběžníkem stává otázka národního bytí. Svazek obsahuje také oddíl Dubií a závěrem oddíl Společných prohlášení, na nichž se Seifert nepodílel autorsky, nicméně svým podpisem se s nimi ztotožnil. Součástí svazku jsou dokumentární dobové ilustrace a jmenný rejstřík. Vychází za podpory Ministers tva kultury ČR, Nadace Charty 77, Nadace Český literární fond, partnerství Hlavního města Prahy a Města Kralupy nad Vltavou.

Románový esej Jindry Tiché vypráví příběh mladých lidí, kteří se do sebe zamilovali a připravují svatbu. Ta se nebude odehrávat v Čechách, ani v Evropě, ale na 45. jižní rovnoběžce, která probíhá Arrowtownem, v bývalé zlatokopecké osadě na jihu Novéh o Zélandu. Právě tam, v malebném prostředí ledovcových jezer a majestátních Jižních Alp, se snoubenci rozhodli vyměnit si slib věrnosti a lásky. Kniha se však snaží odpovědět i na některé složitější otázky. Proč vůbec svatba v dnešní době? Není to je n kolosální mrhání energií a penězi v době, která v manželství nevěří? Na svatbu se sjedou hosté z celého světa; jak se jim vydařilo manželské štěstí? Snoubenci musí vyřešit otázku: církevní obřad, nebo občanská slavnost? Hraje náboženství a církev j eště nějakou úlohu v naší cynické společnosti? Snoubenci však pevně věří v dream wedding, svatbu snů. Připravit takovou svatbu není jednoduché, její příprava zabere celý rok a doprovází ji množství nečekaných příhod, někdy komických, někdy k pláči.

Románový esej Jindry Tiché vypráví příběh mladých lidí, kteří se do sebe zamilovali a připravují svatbu. Ta se nebude odehrávat v Čechách, ani v Evropě, ale na 45. jižní rovnoběžce, která probíhá Arrowtownem, v bývalé zlatokopecké osadě na jihu Novéh o Zélandu. Právě tam, v malebném prostředí ledovcových jezer a majestátních Jižních Alp, se snoubenci rozhodli vyměnit si slib věrnosti a lásky. Kniha se však snaží odpovědět i na některé složitější otázky. Proč vůbec svatba v dnešní době? Není to je n kolosální mrhání energií a penězi v době, která v manželství nevěří? Na svatbu se sjedou hosté z celého světa; jak se jim vydařilo manželské štěstí? Snoubenci musí vyřešit otázku: církevní obřad, nebo občanská slavnost? Hraje náboženství a církev j eště nějakou úlohu v naší cynické společnosti? Snoubenci však pevně věří v dream wedding, svatbu snů. Připravit takovou svatbu není jednoduché, její příprava zabere celý rok a doprovází ji množství nečekaných příhod, někdy komických, někdy k pláči.

Románový esej Jindry Tiché vypráví příběh mladých lidí, kteří se do sebe zamilovali a připravují svatbu. Ta se nebude odehrávat v Čechách, ani v Evropě, ale na 45. jižní rovnoběžce, která probíhá Arrowtownem, v bývalé zlatokopecké osadě na jihu Novéh o Zélandu. Právě tam, v malebném prostředí ledovcových jezer a majestátních Jižních Alp, se snoubenci rozhodli vyměnit si slib věrnosti a lásky. Kniha se však snaží odpovědět i na některé složitější otázky. Proč vůbec svatba v dnešní době? Není to je n kolosální mrhání energií a penězi v době, která v manželství nevěří? Na svatbu se sjedou hosté z celého světa; jak se jim vydařilo manželské štěstí? Snoubenci musí vyřešit otázku: církevní obřad, nebo občanská slavnost? Hraje náboženství a církev j eště nějakou úlohu v naší cynické společnosti? Snoubenci však pevně věří v dream wedding, svatbu snů. Připravit takovou svatbu není jednoduché, její příprava zabere celý rok a doprovází ji množství nečekaných příhod, někdy komických, někdy k pláči.

Výbor z článků, studií a rozhovorů prof. Františka Janoucha (* 22. září 1931), věnovaných jaderné energetice a budoucnosti lidstva. Významný jaderný fyzik a spisovatel, stockholmský zakladatel a dodnes předseda Nadace Charty 77, se vedle své práce od borné věnuje s velkým osobním nasazením již více než 45 let také systematické popularizaci odborných stanovisek k problematice jaderné energetiky. V údobí normalizace byl prvním z přírodovědců vyhozených ze zaměstnání v ústavu Akademie věd. Jako jede n z prvních rozpoznal, že otázka energetická, zdánlivě čistě technicistní či ekonomická, je především otázkou naší nezávislosti a svobody a je tak věcí nejen praktické politiky, ale i otázkou filozofickou. Jeho hlas také zaznívá v širokém kontextu od korespondence s Andrejem Sacharovem po diskusi s Václavem Havlem. Janouch je nejen vynikajícím odborníkem a poutavým stylistou, ale i vášnivým diskutérem a polemikem - jeho psaní nikdy nenudí. Kniha zaujme jak odborné publikum, tak širokou veřejnost , ať již má na jadernou energetiku názor jakýkoli. Janouchův fundovaný hlas je pro českou diskusi o jaderné energetice hodnotou základního významu. A ačkoliv kniha vychází k autorovým osmdesátinám, těžko si představit autora, kterému tolik leží na sr dci osud budoucnosti a který je tak mladý ve svém uvažování.

Podobně jako u knihy-manifestu, Revolučního sborníku Devětsil, ze zimy roku 1922 uvádíme dva editory: Jaroslava Seiferta (1901-1986) a Karla Teiga (1900-1951), měli bychom i u sbírky Na vlnách TSF z počátku roku 1925 uvádět autorství obou čelných pro tagonistů meziválečné avantgardy a zakládajících členů Uměleckého sdružení Devětsil. Karel Teige upravil verše svého přítele Jaroslava Seiferta do podoby originálních typografických básní. Údajně přitom "vybral" snad všechny kasy s písmy, které v Obz inově tiskárně našel. Každopádně tak věrně naplnil nároky poetismu na svět a báseň: poezii pro více smyslů. Seifertovy všemi krásami světa okouzlené verše jsou uvedeny gaminsky převrácenou parafrází slov Karla Hynka Máchy: Na tváři lehký žal / hlubok ý v srdci smích. S bezdrátovou jednoduchostí nás přenášejí tu do Paříže (s Teigem ji Seifert navštívil 1924), tu k ananasům, do Austrálie, Marseille, New Yorku, opakovaně k moři i na vltavské nábřeží... Tak, jak to Télégraphie sans fil (doslova z fra ncouzštiny: telegrafie bez drátů) umožňuje. Vždyť největší starostí onoho lyricky zachmuřeného já jsou právě sladce jednoznačné cíle cest svatebních; když umírat, tak nejlépe láskou... V pozdějších vydáních vycházel Seifertův mladistvý manifest pod t itulem Svatební cesta (1938). Pochopitelně - jiný kontext české poezie stěží umožňoval podruhé vstupovat do stejné řeky, i tvůrčí cesty někdejších druhů se zčásti rozešly - Teige se stal mnohostranným výtvarným teoretikem a přiklonil se k surrealismu , Seifert po rozchodu s komunistickou stranou (1929) zakotvil jako sociální demokrat především u práce novinářské. První vydání Na vlnách TSF se postupně stalo vzácným tiskem, a tak jedině kouzlo reprintů nám dnes umožňuje sestoupit znovu k pramenům této vizuální a až hedonistické poezie. Jako reprint vychází sbírka popáté, tentokrát v nejvěrnější podobě a dvou samostatných mutacích - v původní české a v anglicko-české úpravě (remake) Zdeňka Trinkewitze v překladu Dany Loewy. Její překlad získal v USA několik cen, např. American Literary Translators Association Prize (1994).

The famous modernist manifesto Revolutionary Anthology Devětsil, published in the winter 1922, lists two editors, Jaroslav Seifert (19011986) and Karel Teige (19001951). Similarly, we should preface the 1925 collection Na vlnách TSF (On the Waves o f TSF) with the names of these two authors, leading representatives of the Czech avantgarde between the two World Wars and founding members of the artists group Devětsil. Karel Teige laid out the verses of his friend Jaroslav Seifert as striking typ ographical poems. Purportedly, he depleted nearly all the font cases he could find at Obzinas printing shop. In any case, he faithfully fulfilled the precepts of poetism about the world and poetryto be multisensory. Imbued with all the beauties of the world, Seiferts verses are introduced with a mischievously reversed paraphrase of Karel Hynek Máchas (18101836) famous words: Light grief on the face / Deep laughter in the heart. With the effortlessness mimicking wireless transmission, Sei fert and Teige transport us to Paris (Seifert visited the City of Light with Teige in 1924), to places where pineapples grow, to Australia, Marseille, New York, to distant ocean shores, and back to the banks of the Vltava river in Pragueall this fac ilitated, as it were, by Télégraphie sans fil (literally from French: wireless telegraphy). To be sure, the greatest concern of the lyrically gloomy narrator is joyfully unambiguous honeymoon destinations; if die we must, let us die of love... In sub sequent editions (1938), Seiferts youthful manifesto was titled Svatební cesta (Honeymoon). Understandably so, because the changed circumstances of Czech poetry hardly allowed for stepping into the same river twice; the former associates parted ways in their creative endeavors. Teige became a multifaceted art theoretician and embraced surrealism. After breaking with the communist party in 1929, Seifert became a lifelong social democrat and devoted himself primarily to newspaper journalism. The first edition of Na vlnách TSF gradually became rare until only reprints allowed us to explore the sources of this visual, almost hedonistic poetry. As a reprint, the collection is appearing for the fifth time, this time in its most faithful facsimil e incarnation and in two independent permutationsin the original Czech version and as an English-Czech remake by Zdeněk Trinkewitz, translated by Dana Loewy. The Czech-born translator lives in the United States where early in her career, she won a s tudent translation prize by the American Translators Association (1992). Subsequently, she received an honorary mention by the foremost Czech translators association and her translations of Jaroslav Seiferts early work were published in 1997 by Hydr a Books, a division of Northwestern University Press.

Podobně jako u knihy-manifestu, Revolučního sborníku Devětsil, ze zimy roku 1922 uvádíme dva editory: Jaroslava Seiferta (1901-1986) a Karla Teiga (1900-1951), měli bychom i u sbírky Na vlnách TSF z počátku roku 1925 uvádět autorství obou čelných pro tagonistů meziválečné avantgardy a zakládajících členů Uměleckého sdružení Devětsil. Karel Teige upravil verše svého přítele Jaroslava Seiferta do podoby originálních typografických básní. Údajně přitom "vybral" snad všechny kasy s písmy, které v Obz inově tiskárně našel. Každopádně tak věrně naplnil nároky poetismu na svět a báseň: poezii pro více smyslů. Seifertovy všemi krásami světa okouzlené verše jsou uvedeny gaminsky převrácenou parafrází slov Karla Hynka Máchy: Na tváři lehký žal / hlubok ý v srdci smích. S bezdrátovou jednoduchostí nás přenášejí tu do Paříže (s Teigem ji Seifert navštívil 1924), tu k ananasům, do Austrálie, Marseille, New Yorku, opakovaně k moři i na vltavské nábřeží... Tak, jak to Télégraphie sans fil (doslova z fra ncouzštiny: telegrafie bez drátů) umožňuje. Vždyť největší starostí onoho lyricky zachmuřeného já jsou právě sladce jednoznačné cíle cest svatebních; když umírat, tak nejlépe láskou... V pozdějších vydáních vycházel Seifertův mladistvý manifest pod t itulem Svatební cesta (1938). Pochopitelně - jiný kontext české poezie stěží umožňoval podruhé vstupovat do stejné řeky, i tvůrčí cesty někdejších druhů se zčásti rozešly - Teige se stal mnohostranným výtvarným teoretikem a přiklonil se k surrealismu , Seifert po rozchodu s komunistickou stranou (1929) zakotvil jako sociální demokrat především u práce novinářské. První vydání Na vlnách TSF se postupně stalo vzácným tiskem, a tak jedině kouzlo reprintů nám dnes umožňuje sestoupit znovu k pramenům této vizuální a až hedonistické poezie. Jako reprint vychází sbírka popáté, tentokrát v nejvěrnější podobě a dvou samostatných mutacích - v původní české a v anglicko-české úpravě (remake) Zdeňka Trinkewitze v překladu Dany Loewy. Její překlad získal v USA několik cen, např. American Literary Translators Association Prize (1994).

The famous modernist manifesto Revolutionary Anthology Devětsil, published in the winter 1922, lists two editors, Jaroslav Seifert (19011986) and Karel Teige (19001951). Similarly, we should preface the 1925 collection Na vlnách TSF (On the Waves o f TSF) with the names of these two authors, leading representatives of the Czech avantgarde between the two World Wars and founding members of the artists group Devětsil. Karel Teige laid out the verses of his friend Jaroslav Seifert as striking typ ographical poems. Purportedly, he depleted nearly all the font cases he could find at Obzinas printing shop. In any case, he faithfully fulfilled the precepts of poetism about the world and poetryto be multisensory. Imbued with all the beauties of the world, Seiferts verses are introduced with a mischievously reversed paraphrase of Karel Hynek Máchas (18101836) famous words: Light grief on the face / Deep laughter in the heart. With the effortlessness mimicking wireless transmission, Sei fert and Teige transport us to Paris (Seifert visited the City of Light with Teige in 1924), to places where pineapples grow, to Australia, Marseille, New York, to distant ocean shores, and back to the banks of the Vltava river in Pragueall this fac ilitated, as it were, by Télégraphie sans fil (literally from French: wireless telegraphy). To be sure, the greatest concern of the lyrically gloomy narrator is joyfully unambiguous honeymoon destinations; if die we must, let us die of love... In sub sequent editions (1938), Seiferts youthful manifesto was titled Svatební cesta (Honeymoon). Understandably so, because the changed circumstances of Czech poetry hardly allowed for stepping into the same river twice; the former associates parted ways in their creative endeavors. Teige became a multifaceted art theoretician and embraced surrealism. After breaking with the communist party in 1929, Seifert became a lifelong social democrat and devoted himself primarily to newspaper journalism. The first edition of Na vlnách TSF gradually became rare until only reprints allowed us to explore the sources of this visual, almost hedonistic poetry. As a reprint, the collection is appearing for the fifth time, this time in its most faithful facsimil e incarnation and in two independent permutationsin the original Czech version and as an English-Czech remake by Zdeněk Trinkewitz, translated by Dana Loewy. The Czech-born translator lives in the United States where early in her career, she won a s tudent translation prize by the American Translators Association (1992). Subsequently, she received an honorary mention by the foremost Czech translators association and her translations of Jaroslav Seiferts early work were published in 1997 by Hydr a Books, a division of Northwestern University Press.

Podobně jako u knihy-manifestu, Revolučního sborníku Devětsil, ze zimy roku 1922 uvádíme dva editory: Jaroslava Seiferta (1901-1986) a Karla Teiga (1900-1951), měli bychom i u sbírky Na vlnách TSF z počátku roku 1925 uvádět autorství obou čelných pro tagonistů meziválečné avantgardy a zakládajících členů Uměleckého sdružení Devětsil. Karel Teige upravil verše svého přítele Jaroslava Seiferta do podoby originálních typografických básní. Údajně přitom "vybral" snad všechny kasy s písmy, které v Obz inově tiskárně našel. Každopádně tak věrně naplnil nároky poetismu na svět a báseň: poezii pro více smyslů. Seifertovy všemi krásami světa okouzlené verše jsou uvedeny gaminsky převrácenou parafrází slov Karla Hynka Máchy: Na tváři lehký žal / hlubok ý v srdci smích. S bezdrátovou jednoduchostí nás přenášejí tu do Paříže (s Teigem ji Seifert navštívil 1924), tu k ananasům, do Austrálie, Marseille, New Yorku, opakovaně k moři i na vltavské nábřeží... Tak, jak to Télégraphie sans fil (doslova z fra ncouzštiny: telegrafie bez drátů) umožňuje. Vždyť největší starostí onoho lyricky zachmuřeného já jsou právě sladce jednoznačné cíle cest svatebních; když umírat, tak nejlépe láskou... V pozdějších vydáních vycházel Seifertův mladistvý manifest pod t itulem Svatební cesta (1938). Pochopitelně - jiný kontext české poezie stěží umožňoval podruhé vstupovat do stejné řeky, i tvůrčí cesty někdejších druhů se zčásti rozešly - Teige se stal mnohostranným výtvarným teoretikem a přiklonil se k surrealismu , Seifert po rozchodu s komunistickou stranou (1929) zakotvil jako sociální demokrat především u práce novinářské. První vydání Na vlnách TSF se postupně stalo vzácným tiskem, a tak jedině kouzlo reprintů nám dnes umožňuje sestoupit znovu k pramenům této vizuální a až hedonistické poezie. Jako reprint vychází sbírka popáté, tentokrát v nejvěrnější podobě a dvou samostatných mutacích - v původní české a v anglicko-české úpravě (remake) Zdeňka Trinkewitze v překladu Dany Loewy. Její překlad získal v USA několik cen, např. American Literary Translators Association Prize (1994).

David Drábek (1970) dokonale naplňuje představu úspěšného divadelníka. Jako dramatik se řadí mezi nejvíce uváděné a překládané autory, jako režisér patří k tvůrcům s nepřehlédnutelnou imaginací. Vedle toho je respektovaným uměleckým šéfem Klicperova divadla v Hradci Králové. Z jeho 25 her se nejvíce prosadily tragikomické osudy tří mladých "synchronizovaných plavců" nazvané Akvabely, které byly inscenovány i v zahraničí, mediálně na sebe nejvíce upozornil rozhlasovou hrou Koule, inspirovanou osudy bývalé československé atletky Heleny Fibingerové. Přítomný soubor obsahuje dramata z let 2003-2011, která dala vzniknout ceněným inscenacím (Akvabely, Ještěři či Náměstí Bratří Mašínů), ale i hry méně známé (Žabikuch, Unisex, Chmýří), hry rozhlasové (Vykřičené domy a Koule) a hry nejnovější (Sherlock Holmes: Vraždy vousatých žen a Jedlíci čokolády). Předkládané texty ukazují, že výjimečnost díla čtyřnásobného držitele ceny Alfréda Radoka nespočívá pouze v teatrálně efektním zobrazení globalizované společnosti, ale také v širokých možnostech zakoušení jeho her, které sahají od inscenačního provedení až k tichému literárnímu čtení (pravděpodobně s hlasitým smíchem). Drábkovu knihu lze proto doporučit i čtenářům, kteří s divadelními hrami nemají zkušenosti. Uspořádání a doslov Lenka Jungmannová. Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.

„Padejte hvězdy / Ale krásnější než vy jsou elektrické výboje pohlaví / Padejte ženy / Sestřelené létavice touhy.“ Úryvek z málo známého básnického textu Zbyňka Havlíčka (1922–1969) otvírá téma předkládané knihy, jímž je exponovaný erotismus v díle Havlíčkově, Jany Krejcarové (1928–1981) a Egona Bondyho (1930–2007), tří nepominutelných osobností poválečné české poezie a (zprvu undergroundové) kultury. Zejména na konci čtyřicátých let (a znovu v první polovině let šedesátých) se jejich životní i umělecké osudy těsně protínaly. V rovině výrazové sice každý mířil od počátku jiným směrem (od surrealismu mnoha podob k totálnímu realismu), téma však měli dlouhodobě společné: intenzivní mezilidské filiace, častokrát intimního rázu. Svědčí o tom třebas proslavený cyklus Krejcarové V zahrádce otce mého (v souvislosti s Havlíčkovou sbírkou Levou rukou) a Bondyho Appendix pro Honzu Krejcarovou (v reakci na její Dopis z jara 1962), ale i řada jiných příbuzností. Antologii uvedených, většinou raritních a téměř nedostupných textů, sestavil a předmluvou opatřil Radim Kopáč.

Aurelius Augustinus neboli svatý Augustin patří k jedněm z nejpozoruhod­nějších postav dějin lidstva. Na jedné straně byl a je uznáván katolickou církví jako jeden z největších světců a učitelů, na druhé straně se k němu hlásily i různé proudy opoziční či reformní, tedy z hlediska katolíků často kacířské. Augustin byl různými mysliteli považován jak za posledního člověka antiky, tak za tvůrce středověku či dokonce prvního moderního člověka. S tím souvisí to, že se o něj zajímali a zajímají nejen filosofové a teologové, ale jeho dějinný přínos uznávají i psychologové nebo sociologové. Zároveň ovšem bývá naopak považován za jednoho z největších „tmářů“. Filosof Milan Machovec věnoval studiu této rozporuplné osobnosti a jejího inspirujícího díla značné úsilí. V reedici důležité knihy profesora Milana Machovce (1925–2003) z roku 1967 je popisováno zrání Augustinovy osobnosti, líčen jeho boj s donatismem, pelagianismem a manicheismem. Autor se zabývá Augustinovými snahami o syntézu křesťanství a antiky, jeho názory na vztah jednotlivce k církevní instituci, zdůrazňuje jeho chápání lidské svobody a nutnosti aktivity a mravní zodpovědnosti každého jedince. Machovec líčí, co pro tohoto myslitele znamenaly niterné náboženské prožitky a zejména klade důraz na to, čím vším může sv. Augustin hovořit i k dnešnímu člověku. A ačkoliv jde o práci více jak 40 let starou, překvapivě se ukazuje, že jde o dílo nic neztrácející ze svého významu a aktuálnosti. V poslední části knihy jsou otištěny jednak ukázky z Augustinova díla, jednak ohlasy ze strany nejrůznějších osobností od sv. Jeronýma až po Karla Jasperse, to vše ve vlastním překladu autora. S úvodem Pavla Žďárského.

„Padejte hvězdy / Ale krásnější než vy jsou elektrické výboje pohlaví / Padejte ženy / Sestřelené létavice touhy.“ Úryvek z málo známého básnického textu Zbyňka Havlíčka (1922–1969) otvírá téma předkládané knihy, jímž je exponovaný erotismus v díle Havlíčkově, Jany Krejcarové (1928–1981) a Egona Bondyho (1930–2007), tří nepominutelných osobností poválečné české poezie a (zprvu undergroundové) kultury. Zejména na konci čtyřicátých let (a znovu v první polovině let šedesátých) se jejich životní i umělecké osudy těsně protínaly. V rovině výrazové sice každý mířil od počátku jiným směrem (od surrealismu mnoha podob k totálnímu realismu), téma však měli dlouhodobě společné: intenzivní mezilidské filiace, častokrát intimního rázu. Svědčí o tom třebas proslavený cyklus Krejcarové V zahrádce otce mého (v souvislosti s Havlíčkovou sbírkou Levou rukou) a Bondyho Appendix pro Honzu Krejcarovou (v reakci na její Dopis z jara 1962), ale i řada jiných příbuzností. Antologii uvedených, většinou raritních a téměř nedostupných textů, sestavil a předmluvou opatřil Radim Kopáč.

Téma monografie čtyř autorů z Ústavu české literatury a literární vědy Filozofické fakulty UK by šlo shrnout jako "implicitní polemiku" s tradovaným výrokem Theodora W. Adorna o nemožnosti psaní poezie po Osvětimi. Tématem je právě šoa/holokaust v české literatuře s přihlédnutím k literatuře slovenské, dalším literaturám Střední Evropy a také k československému filmu. Umělecké reprezentaci šoa v literatuře a filmu se u nás dosud věnovala velmi malá pozornost, kniha v tomto navazuje na dosud ojedinělou publikaci Holokaust v české, slovenské a polské literatuře (ed. J. Holý, 2007). Studie čtyř autorů zkoumají šoa v literatuře z různých stran, přehledově (Jiří Holý) i detailněji, z hlediska jednotlivých problémů (pamětní práce kultury - Petr Málek, šoa z pohledu viníků či traumatičnosti návratu - Jiří Holý) i autorských osobností a poetik (Michael Špirit se věnuje Josefu Škvoreckému, Filip Tomáš dílu Arnošta Lustiga a neprávem opomíjenému Jiřímu R. Pickovi). Shodují se přitom, že jde o téma zásadní, jehož umělecká reprezentace zasahuje i do hodnotových otázek současného života. Popsat a pochopit tyto na pohled nesdělitelné zkušenosti a rozumem sotva pochopitelné události zůstává pro umění i odborné zkoumání trvalou výzvou bez ohledu na časový odstup.