Akropolis strana 33 z 45

Lída Holá a Jan Neruda: Povídky malostranskéPopulární Povídky malostranské vycházejí v rámci řady Adaptované české prózy určené studentům češtiny jako cizího jazyka. Adaptované Nerudovy povídky již několikrát vyšly, nyní je připravujeme v přehlednější grafické podobě. Básník, prozaik a novinář Jan Neruda patří k nejznámějším českým autorům 19. století. Jeho jméno nese jedna z ulic u Pražského hradu, kde se v domě U Dvou slunců narodil. Neruda prožil v Praze celý život a s tímto městem je spojené i jeho dílo. Publikace přináší medailon Jana Nerudy, šest jeho adaptovaných povídek a krátkou informaci o domovních znameních staré Prahy. Dále obsahuje soubor gramaticko-lexikálních cvičení ke každému textu, česko-anglicko-německo-ruský slovníček a klíč ke cvičením. Kniha je určena pro úroveň B1, tedy pro středně a více pokročilé studenty.

Osvětim-Březinka – zdálo by se, že dnes už k tomuto divadlu hrůzy můžeme dodat jen velmi málo. A přece. Je tu pravdivý, byť téměř neznámý příběh několika útlých a zaprášených knížek, které se na ono pochmurné místo dostaly bůhvíjak a jejichž stránky drží pohromadě jen zázrakem a silou vůle a odvahy čtrnáctileté Dity Adlerové, osvětimské knihovnice, strážkyně podivuhodného táborového tajemství. Příběhem literární Dity, jehož předlohou jsou vzpomínky skutečné, dnes osmdesátileté Dity Krausové, se vracíme k polozapomenuté historii rodinného tábora, který existoval v Březince od září 1943 do července 1944 a jehož tragický konec, ač dodnes zahalen řadou neobjasněných okolností, představuje největší hromadnou vraždu československých občanů za druhé světové války. Španěl Antonio G. Iturbe (narozen 1967 v Zaragoze), kulturní publicista, jehož je Osvětimská knihovnice třetím rozsáhlejším románem, se nelehkého tématu zhostil tak, jak novinář umí nejlépe – poctivým studiem dostupných pramenů, v nichž paměti o téměř dvě generace starší přítelkyně Dity hrají klíčovou roli, a syrovou reportážní zkratkou, která bílá místa v autentických vzpomínkách i ve skoupé historické dokumentaci vyplňuje literární fikcí bez patosu a jen v míře nezbytně nutné. – V roce 2012 se tento titul objevil na předních místech nejčtenějších románů ve Španělsku a v současnosti se překládá do dalších světových jazyků. Práva byla prodána do devíti zemí.

Přestože je období druhé světové války nesmazatelně zatíženo katastrofou šoa, podařilo se neprávem opomíjenému česko-izraelskému spisovateli Otu B. Krausovi (1921 Praha – 2000 Netanja) napsat román, v němž tyto události pro hlavního hrdinu, dospívajícího židovského mladíka Štěpána, představují spíše jen historický kontext. Hrůzy holokaustu, jimiž si Kraus i jeho pozdější žena Dita, „osvětimská knihovnice“, prošli, zůstávají jen jako stín dokreslující tíživou atmosféru doby, v níž Štěpán dospívá. Krausův román je citlivou a sugestivní výpovědí o mladém muži, jehož hledání prvních lásek, vlastní české židovské identity, ale i vztahu k práci, rodičům a určujícím ideologiím 20. století (marxismus, sionismus) je ortenovsky bolestné i krásné zároveň. Štěpán je pro svůj původ vyloučen z gymnázia, posléze před okupací prchne do sovětského Ruska, kde ovšem rychle ze sociálně utopických snů i nepřekročitelné bariéry mezi domácím a cizím vystřízliví. Vrací se do protektorátu, kde jej mezitím postupující represe přivedou k práci na statku v severních Čechách. Zemědělství se objevuje jako motiv téměř ruralisticko-sionistický (Palestina), líčení je ovšem velmi atraktivní a tajemné: na statku sehrávají hlavní roli Němci i čarodějnice – obraz erotického napětí, které si ničím nezadá s žítkovskými bohyněmi, jež český čtenář objeví až několik desetiletí po napsání Cesty pouští. Celý román-metafora ve své kombinaci důvěrného líčení „velkých dějin“ a „individuálních osudů“ připomene vrcholná díla Ferdinanda Peroutky (Oblak a valčík) či Egona Hostovského, po jejichž bok se v překladu z anglického originálu suverénně řadí. Čeští čtenáři již znají prvotinu Oty B. Krause, svědeckou prózu Země bez Boha (1948 a 1992), i několik dalších textů, naposled vyšly prózy Obchodník se sny a jiné galilejské povídky (Sefer 2009), knihu Můj bratr dým připomněl Antonio Iturbe ve svém románu Osvětimská knihovnice (Akropolis 2013). Román Cesta pouští vznikal v osmdesátých letech a autor jej považoval za nejdůležitější ze svých děl. Jak sám řekl – „je psán vlastní krví“. – Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.

Po skončení druhé světové války byl dirigent Václav Talich obviněn z kolaborace. Za inspirátora bývá označován ministr Zdeněk Nejedlý. Publikace si všímá korektních vztahů mezi nimi v meziválečném období. Talich byl členem sociálnědemokratické strany, k jeho přátelům náleželi lidé levicově orientovaní. Ke střetu zájmů obou mužů došlo v roce 1935, kdy Nejedlý marně prosazoval proti Talichově kandidatuře na post šéfa opery Národního divadla skladatele O. Jeremiáše. Za tzv. druhé republiky Nejedlý i Talich shodně hájili národní kulturní hodnoty. Autor podrobně mapuje dilemata, jimž byl Talich vystaven za okupace, nevyhýbá se problematickým skutkům, k nimž patřil projev v Obecním domě 12. července 1942, po atentátu na Heydricha, koriguje legendy provázející příběh Talichova zatčení v květnu 1945 a mapuje diskuse kolem „Talichova případu“. Na Talichovu obranu vystoupili spolupracovníci (I. Medek), ale i komunisté (E. F. Burian, V. Nezval, P. Kočí, později J. Taufer a L. Čivrný), pochopení vyjádřili i někteří Nejedlého žáci (K. B. Jirák, J. Hutter), zatímco jiní (M. Očadlík, A. J. Patzaková) jej napadali. Nejedlý i jiní politici (E. Beneš, J. Masaryk, A. Zápotocký) si zachovali od polemik odstup. Vyšetřování vycházelo z platné legislativy, vytvářející rámec pro tzv. národní očistu, a prokázalo, že Talich se ve dvou případech zachoval „nepřístojně“. Potrestán ale nebyl, neboť jednal pod nátlakem a s úmyslem prospět národu. Zjednodušené závěry, jež viděly vinu jen na Talichově straně nebo jej naopak představují jako nevinnou oběť komunistické zvůle, nepomohou při pochopení jednání Václava Talicha ve válečných letech. Každý příběh je třeba posuzovat individuálně, v historických souvislostech. Úcta k Talichovu umění neutrpí, připustíme-li, že za okupace přijal kompromisy, jež vyplynuly z nátlaku nacistů, vlastních pochybností či z únavy a přivyknutí na protektorátní život. Nejedlý neučinil nic pro pochopení chování Talicha a jiných známých osob za války. Jeho přísný pohled kontrastuje s nestatečností, již později projevil v době stalinských represí. – Publikace je doplněnou a rozšířenou verzí studie uveřejněné v roce 2009 v časopise Soudobé dějiny. Anglické vydání studie ve svém časopise chystá Dvorak Society v Londýně (překlad Karel Janovický). – Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.

Reither, donedávna nakladatel a majitel knihkupectví ve velkoměstě, nyní žije v klidném údolí v předhůří Alp. V místní knihovně ho zaujme kniha bez názvu – na obálce stojí pouze jméno autorky. Večer, zatímco o knížce dosud přemýšlí, kdosi nečekaně zazvoní u jeho bytu. Ještě téže noci začíná osudová příhoda, která Reithera během tří dnů zavede až na Sicílii. Jeho společnicí na cestě je Leonie Palmová, bývalá majitelka kloboučnictví; svůj obchod musela zavřít, pro její klobouky totiž bylo stále méně obličejů. Reither zase zrušil své nakladatelství, protože stále rozšířenější přání vidět vlastní jméno nejen na zvonku u dveří, ale i na obálce knihy, znamená podle něj smrt dobrých knih.  Avšak snad ještě silněji ty dva spojuje skutečnost, že už nejsou připraveni na velkou lásku. Když je pak po třech dnech v autě u Středozemního moře zasáhne pocit nikoli nepodobný štěstí, připojí se k nim mladá dívka, uprchlice, která nemluví, jen s nimi prostě je…

V nejrozsáhlejší a knižně doposud nevydané próze se Josef K. Šlejhar, známý především jako autor novely Kuře melancholik, vyrovnává se svým manželstvím a potažmo i se světem jako takovým. Na ploše více než sedmi set stran nebývale sugestivním až živočišným jazykem vrší obrazy společných dní, obecné úvahy, vzpomínky, pocity. S téměř stenografickou přesností tak zaznamenává sled událostí, které předcházely jeho životnímu ztroskotání. Vztekem i pokorou, milostným horováním i patriarchální pýchou, hrubostí i něhou znovu a znovu snáší důkazy proti vlastnímu osudu. Obžalovává ho, vystavuje mu účet. S umanutostí sobě vlastní si připravuje závěrečnou řeč před velkou porotou, která se nikdy nesešla a nesejde. Což nic ani v nejmenším nemění na skutečnosti, že Cvrček mého krbu je výjimečné, strhující čtení. – Kniha vychází za velkorysé podpory hlavního města Prahy a Ministerstva kultury ČR. „Stal jsem se tedy rolníkem. Na našem rodinném statku, jenž jako by i mně byl rodným, hostiv valné nejšťastnější chvíle mého dětství na něm tráveného. Na statku v horách, v údolí šťavnatém a luzném, jež připadalo mně vždy druhdy jako pohádkové a jež stalo se mně údolím slz a krve. Kromě Boha a jeho příkazů práce a povinností, nikomu a ničemu nechtěje činiti zle, nechtěl jsem se bát nikoho a ničeho na tomto světě. A také byl bych se nebál. Ale zničilo mě, vlastně kus života mého zničila ta, jež měla mně být nejblíže a nejvýše – totiž vlastní žena…“   Josef K. Šlejhar (17. října 1864 – 4. září 1914; jméno Karel si zvolil v dospělosti sám) byl jedním z nejzajímavějších tvůrců české prózy přelomu 19. a 20 století. Narodil se ve Staré Pace, dětská léta prožil u prarodičů v Dolní Branné nedaleko Vrchlabí. Po maturitě na vyšší reálné škole v Pardubicích (1881) nastoupil na českou vysokou školu technickou, obor chemie. Studia nedokončil a vystřídal několik zaměstnání: úředník banky Slavie (1884–1885), technická a administrativní síla v otcově textilní továrně (1886–1889), chemik cukrovarů v Kopidlně (1889–1890) a v Pečkách (1891). Oženil se s Johanou Nepomuckou, dcerou zámožného měšťana z Královských Vinohrad (1892) a odstěhoval se do Červeného Kostelce, kde zakoupil podíl ve společnosti vyrábějící topící přístroje (1893–1894). Po dědečkově smrti začal hospodařit na rodovém statku Šlejharů v Dolní Kalné (1895). Během následujících let ho přivedl na okraj bankrotu a pod hrozbou exekuce byl donucen z Kalné odejít (1901). Rozvedl se a nastoupil kariéru učitele. Nejprve působil v Hradci Králové (1901–1902), poté v Kolíně (1902–1906) a nakonec v Praze (1906–1914). Zde žil ve společné domácnosti s hospodyní Marií Uhlířovou (od roku 1908) a ve 49 letech podlehl rakovině. Román Cvrček mého krbu vycházel na pokračování v časopise Květy – v roce 1912 pod názvem Cvrček mého krbu a v roce 1913 jako Rozvrat (Šlejhar 1912, 1913).

První svazek edice POPs přináší překlad knihy, kterou to všechno – dalo by se říci – začalo. Když poprvé vyšla v roce 1989, stala se (v doprovodu své praktičtěji orientované „sestry“, knihy Jak číst to, co je populární) jedním ze základních kamenů oboru kulturálních studií. Populární a masová kultura se do hledáčku akademického zájmu dostávala pomalu. V sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století se okruh západních akademiků věnujících se soustavně populární kultuře začal rozšiřovat a daný zájem přestal působit excesivně. Ne-vysoká kultura však byla vykládána ještě v duchu své zajímavé pokleslosti, z hlediska toho, čím je jiná než kultura elitní. Teprve kniha Jak rozumět populární kultuře Johna Fiskea (nar. 1939) poskytla akademicky fundovaný, sémioticky založený výklad populární kultury v její komplexnosti. Dílo respektuje v tradičním pojetí jakožto tvůrčí čin, ale zároveň ho chápe i jako tržní komoditu; vnímatelem rozumí hravého fanouška, jemuž však neupírá funkci spolutvůrce významů. Fiske nevykládá populární kulturu emancipačně, nesnaží se ji propašovat do středu akademického zájmu proto, že je na ní také něco zajímavého. Promyšleně ukazuje, jak složitá je síť sociokulturních mechanismů, v níž tento typ kultury funguje, a jak přirozeně se umělecké dílo mísí s životním stylem, sférami každodennosti či s ekonomickými kritérii. Jeho výklad je podložený argumentačně, a přitom „popkulturní“, tedy čtivý a podněcující. Český překlad vychází z druhého vydání Understanding Popular Culture z roku 2011. To je obohaceno o rozsáhlou předmluvu Henryho Jenkinse a o dialog novějších představitelů studia populární kultury, v němž provazují Fiskeovy impulsy směrem k současnosti. Poté následuje vlastní Fiskeův text, rozdělený do kapitol: Amerika v džínách; Komodity a kultura; Produktivní požitky; Agresivní těla a karnevalové požitky; Populární texty; Populární nuance; Politika. Knihu uzavírá kontextualizační doslov překladatele s názvem John Fiske – romantický solitér, který stál na počátku. Českým překladem chceme nabídnout knihu, která již zřejmě zůstane klíčovým dílem, jež otevřelo cestu populární a masové kultuře z nočních stolečků na studentských kolejích do univerzitních učeben a pracoven.

Westernová novela Zima v krvi, zasazená do šedesátých let 20. století, uvádí čtenáře do života indiánské komunity v rezervaci Fort Belknap v severoamerickém státě Montana. Protagonistou příběhu a současně jeho vypravěčem je bezejmenný indiánský mladík, odcizený své rodině i zemi, ubíjený pocitem existenciální prázdnoty, před níž marně uniká ke kerouacovsky nevázanému životu plnému divokých jízd, alkoholu či náhodného sexu. Jeho výpravy do nepřátelského světa mimo rezervaci, zpočátku motivované opětovným získáním odcizených věcí, se však postupně proměňují v cesty za nalezením vlastní identity a štěstí. A jeho pouť jej navíc přivede k odhalení dávného rodinného tajemství… Novela je prvotinou klasika americké indiánské literatury Jamese Welche (1940–2003).

Druhý svazek spisů přináší všechny povídky z prvního vydání knihy Nevěsta, v exilu vydanou povídkovou knihu Hlavou proti zdi, texty publikované pouze časopisecky a zejména dosud nevydané povídky z autorových rukopisů. Ve svých prózách se Grosman vrací na Slovensko doby meziválečné a válečné, zachycuje poválečnou všednodennost a evokuje život v Izraeli v letech sedmdesátých. Tím nejcennějším v tomto svazku je Grosmanovo zobrazení zaniklého meziválečného světa slovenských Židů, v němž prožil své dětství. Knihu uspořádal, k vydání připravil a edičně komentoval Jiří Opelík.

Smrt Jima Loneyho (1979) je po novele Zima v krvi (1974) druhou autorovou prózou věnovanou novodobým osudům původních obyvatel  Severní  Ameriky. Jim Loney je míšenec bělošského a indiánského původu. Odcizený oběma těmto společenstvím, vede v malém městečku v Montaně samotářský a bezútěšný život, naplněný nicneděláním a alkoholem. V dětství jej opustila matka i otec, a tak mu zůstala jen sestra Kate, která ale nechápe jeho svět. A také přítelkyně Rhea, která touží dát Loneyho životu nový cíl. Jeho existenci však může dát smysl jediné – přestat utíkat před minulostí a pokusit se nalézt své skutečné kořeny. A to i za cenu ztráty vlastního života… Rozsahem nevelká Welchova próza rozvíjí dojemný příběh o lásce bez naděje a životní cestě za pravdou vedoucí k sebezničení. 

Čtvrtý svazek Kritické hybridní edice přináší nové vědecké a čtenářské vydání básně Máj Karla Hynka Máchy (1810–1836). Od své první publikace (1836) se Máj objevil ve stovkách vydání včetně mnoha překladů. Přítomná edice ale téměř po šedesáti letech nabízí vydání, jež vychází z komplexního zpracování všech dochovaných pramenů a revize dosavadních edičních řešení. Opírá se především o důkladný písmoznalecký, chemický a textologický průzkum jediného dochovaného úplného rukopisu Máje, který předcházející generace editorů neměly k dispozici v originále. Tento průzkum usiloval o prověření Máchova autorství a následně o stanovení jeho pozice mezi ostatními prameny. Vědecká digitální edice na přílohovém DVD přináší nové faksimile jak tohoto rukopisu, tak i všech dalších relevantních textových pramenů (např. tzv. Náčrtu Máje či prvního tištěného vydání). Tyto prameny digitální vědecká edice dále nabízí v jejich transkribované podobě (rukopisy) a diplomatickém znění (tištěné texty). Na základě nového komplexního ověření všech pramenů a textové historie edice ustavuje nové vědecké komentované znění Máchova Máje. Součástí knižního vydání, opatřeného stručným úvodem a jazykovými a věcnými vysvětlivkami, je ediční komentář, který přináší podrobné informace o všech pramenech Máje, o vzniku básně a historii jejího vydávání od roku 1836 do současnosti.

Píše se rok 1995, e-mail je naprostou novinkou a Selin, dcera tureckých přistěhovalců, nastupuje do prvního ročníku na Harvardu. Zapisuje se na přednášky z předmětů, o nichž nikdy předtím neslyšela, spřátelí se s charismatickou a světaznalou srbskou spolužačkou Světlanou a tak trochu náhodou si začne dopisovat s Ivanem, maďarským studentem matematiky z vyššího ročníku. Ačkoliv ve škole Selin s Ivanem téměř nepromluví, s každým e-mailem, který si mezi sebou vymění, to vypadá, jako by se v samotném aktu psaní skrývaly vždy nové a stále tajemnější významy. Když je školní rok u konce, Ivan odjíždí na léto do Budapešti a Selin míří na maďarský venkov, kde učí angličtinu v kurzu organizovaném jedním z Ivanových kamarádů. Cestou do Maďarska stráví dva týdny se Světlanou v Paříži. Její léto v Evropě se však v žádném ohledu nepodobá tomu, co slyšela o typických evropských dobrodružstvích jiných amerických vysokoškoláků. Pro Selin je pobyt v Evropě pokračováním introspektivní cesty k sobě samé: musí se vypořádat jak s radostmi a zmatky první (neopětované?) lásky, tak se sílícím vědomím, že je odsouzena k tomu, stát se spisovatelkou. Idiot je románem o strastech a slastech dospívání a formování osobnosti ve světě, který je opojný i zneklidňující zároveň, o dobrodružném odhalování záludností, které jsou zakódované v podstatě lásky i jazyka. Tápání člověka na prahu dospělosti v něm Elif Batumanová vykresluje pečlivě cizelovaným stylem, s velkou dávkou citlivosti, ale také ironického humoru. Českému čtenáři pak nabízí i zábavný a trochu nezvyklý pohled na čerstvě posttotalitní střední Evropu: hrdinčina cesta do Maďarska vypovídá jak o představách, které si Západ o našem regionu hýčkal, tak o nás samotných. Román Idiot byl v roce 2018 mezi třemi knihami nominovanými na Pulitzerovu cenu za beletrii.