Akropolis strana 26 z 52

Název satirické i populárně vědecké knihy amerického astronoma Erica Schulmana nepřehlédnutelně odkazuje ke slavné knize Stephena W. Hawkinga Stručná historie času. Od velkého třesku k černým dírám (1988, česky 1991), která představuje reprezentativní a bravurně napsanou naučnou knihu o vzniku a vývoji vesmíru. Schulmanovo gesto je zcela jistě výrazem obdivu ke kolegovi. Stojí přitom za to přečíst si Hawkingovu knížku současně se Schulmanovou, neboť můžeme porovnat základní ideje o smyslu vesmíru a života na zemi, které stojí za "seriózním“ a za "komickým“ výkladem. I Schulman vykládá dějiny vesmíru a vznik a vývoj života na Zemi, činí tak ovšem s humorem, ironickou zkratkou i množstvím literárních parafrází a aluzí od knihy Genesis přes W. Shakespeara, The Beatles až právě po S. W. Hawkinga. I v Schulmanově koláži najdeme traktovány představy, že vývoj vesmíru řídí jako svou zábavu cizí vesmírné síly, představu, že ve vývoji života na Zemi jde o naplňování plánu jednoho paleontologického živočišného druhu ovládnout Zemi, či lehce ironizovaný sci-fi motiv Země jako předmětu pozorování a zásahů vyspělé vesmírné civilizace. Schulmanova knížka je klasikou v oboru humoristické či parodické vědy a touto klasikou komiky se může stát i pro českého čtenáře. Doslov: Jiří Grygar

S literární tvorbou Heleny Christen se mohli čtenáři časopisů setkávat již od konce 80. let. Přesto sbírka Zazněl gong je po vydaných dramatických pracích A růže voní dál a Asteroid 89 jejím básnickým debutem. Spisovatel Lubomír Tomek její poezii charakterizoval následovně: Helena Christen reaguje bezprostředně na všechno, čím žijí lidé kolem ní a čím žije i širší svět, kam jednotlivec nedohlédne, a vyjadřuje to slovy a obrazy, kterými to vyjádřit musí právě ona a právě v té určité chvíli - i kdyby za to měla zaplatit tím, že pravda její básnické výpovědi bude někdy příliš nahá. Avšak právě o to víc se její verše zadírají do duší, vyvolávají radost i žal a inspirují k zamyšlení.

Meditativní příběh, jehož hlavními hrdiny jsou plynutí času a paměť. Kniha o vztazích mezi rodiči a dětmi, mezi milenci a přáteli, o setkáváních a loučeních, o jednom lidském životě, který může být životem každého z nás. Příběh univerzitního profesora, který žil v průběhu svého života po celé Evropě, aniž kde zapustil kořeny, a který se jednoho léta vrací se svým dvanáctiletým synem na Ibizu, kde prožil své mládí s týmž dychtivým očekáváním věcí příštích jako dnes jeho syn. Chce synovi ukázat hvězdy padající během zázračné noci svatého Vavřince (perseidy). Pozorování hvězdné oblohy, přítomnost syna, od něhož po rozvodu žije odloučen, vůně venkova a moře přinášejí vzpomínky na uplynulá léta, životní úspěchy, ale i nezdary, erotické reminiscence i vzpomínky na ty, kdo už nežijí. Každá padající hvězda je jedním lidským osudem, přítomností něčeho, co už není, podobně jako světlo hvězd je časově posunutým optickým klamem. Julio Llamazares je mistrem v použití přesného, ale působivého metaforického jazyka, jímž dokáže vykreslit poetickou atmosféru jedné magické noci, během níž myslí stárnoucího profesora proběhne celý jeho dosavadní život, dnes už prostý onoho dřívějšího očekávání.

Westernová novela Zima v krvi, zasazená do šedesátých let 20. století, uvádí čtenáře do života indiánské komunity v rezervaci Fort Belknap v severoamerickém státě Montana. Protagonistou příběhu a současně jeho vypravěčem je bezejmenný indiánský mladík, odcizený své rodině i zemi, ubíjený pocitem existenciální prázdnoty, před níž marně uniká ke kerouacovsky nevázanému životu plnému divokých jízd, alkoholu či náhodného sexu. Jeho výpravy do nepřátelského světa mimo rezervaci, zpočátku motivované opětovným získáním odcizených věcí, se však postupně proměňují v cesty za nalezením vlastní identity a štěstí. A jeho pouť jej navíc přivede k odhalení dávného rodinného tajemství… Novela je prvotinou klasika americké indiánské literatury Jamese Welche (1940–2003). Autor patřil k předním představitelům hnutí Native American Renaissance (L. M. Silková, L. Erdrichová ad.), jež se od konce šedesátých let minulého století podílelo na oživení historického a kulturního dědictví původních obyvatel Severní Ameriky. Na motivy knihy byl v roce 2013 natočen stejnojmenný film. České vydání doplňuje doslov amerikanisty Miroslava Černého, který zasazuje Welchovo dílo do kontextu soudobé americké literatury a současně stručně naznačuje jeho význam ve vztahu k literatuře s indiánskou tematikou dosud vydané v České republice.

V pořadí již dvanáctý sborník Asociace učitelů češtiny jako cizího jazyka (AUČCJ) nabízí čtenářům výběr těch nejdůležitějších a nejzajímavějších příspěvků přednesených na čtyřech pravidelných společných setkáních Asociace uskutečněných v roce 2017. Mezi přednášejícími se i v tomto roce objevili nejen specialisté z různých oborů, ale především lingvisté a učitelé jazyků. Ve sborníku zájemci naleznou prezentace zajímavých a užitečných výukových pramenů učebnic češtiny pro cizince, slovníku, online aplikace a dalších doplňujících materiálů. Ve stejnojmenné sekci uveřejňujeme rovněž příspěvek představující fungování Jazykového kompetenčního centra pro němčinu a češtinu v česko-německém pohraničí. Mezi hlavními přednesenými tématy najdeme inspiraci pro další vzdělávání učitelů v českém i evropském prostředí, online výuku či výuku dětí. Dále autoři představují jazykové nástroje Evropské unie (zejména Společný evropský referenční rámec pro jazyky a Evropské jazykové portfolio). V rámci tradiční rubriky Příklady dobré praxe jsme se letos zaměřili především na jazykovou výuku v nehomogenní třídě a výuku seniorů. Novinku v letošním sborníku představuje oddíl prezentující práce studentů a absolventů zastoupený v tomto roce prací o neverbální komunikaci. Asociace učitelů češtiny jako cizího jazyka, z. s. (AUČCJ) je odborná zájmová organizace učitelů češtiny jako cizího jazyka na všech stupních a typech škol i mimoškolských vzdělávacích zařízení. AUČCJ byla založena v roce 2003. Od té doby se uskutečňují pravidelná setkání a semináře, na kterých vystupují učitelé a odborníci z České republiky i ze zahraničí.

Na mapě většinou hledáme místo, kde právě jsme, případně cestu tam, kde být chceme. Do mapy však možno přímo vstoupit a prožít v ní nekonečná dobrodružství. Putování prstem po mapě často představuje naše vůbec první samostatné cesty a také poutě nejkrásnější, neboť se jedná o výpravy imaginace, při nichž své fantastické představy nemusíme konfrontovat s realitou. Prstem po mapě se však můžeme dostat mnohem dál než do nejvzdálenějších končin světa: zavede nás až třeba až do hlubin naší duše. Simon Garfield ve své knize právě k takovým výpravám zve. Vydává se po stopách pravěkých lovců, kteří načrtli do prachu cesty pár čar, a od nich přechází k moderním cestovatelům se satelitní navigací v kapse; sleduje zoufalé úsilí viktoriánských lékařů, kteří se s pomocí mapy snažili zastavit šíření cholery, jakož i metodický postup současných neurovědců mapujících hlubiny lidského mozku. Hovoří o poetice a technických úskalích výroby glóbů a také o politických souvislostech různých kartografických projekcí. Mapy, jež provázejí lidský rod od samého počátku, jsou pro něj zkrátka nejen praktickou pomůckou, ale i zprávou o tom, jak vnímáme svět a své postavení v něm. Garfield na své pouti navštěvuje velké zeměpisce a kartografy světových dějin, jako byli Ptolemaios, Gerhard Mercator nebo John Ogilby, v jeho očích je ale nefalšovaným kartografem každý z nás: vždyť každý si někdy nakreslil plánek cesty nebo rozvržení obývacího pokoje, každý někdy píchl prstem do mapy a prohlásil: „Zde jsem“. Jak při tom postupujeme a co se nám při tom honí hlavou, sděluje cosi podstatného o nás samotných. Fascinující naučná kniha Simona Garfielda se tomu snaží přijít na kloub: neotřele, čtivě a zábavně.

Třísvazkový projekt korespondence V+W, uložené v Gotliebově archivu v Bostonu, vydává pro velký zájem čtenářů nakladatelství Akropolis znovu. Vzájemné listy legendárních tvůrců Osvobozeného divadla, jejichž cesty se po únoru 1948 rozdělily, jsou strhujícím svědectvím nejen jejich originality a umělecké zralosti, ale současně odhalují i osudy těchto významných osobností v bipolárním světě, plném železných opon a studených válek (z dopisů je zřejmé, že oba tyto listy chápali jako součást svých literárních plánů a že počítali s jejich pozdějším publikováním). První svazek korespondence zahrnuje období let 1945-1962. Knihu doplňují i některé méně známé fotografie z působení V+W na opačných koncích světa.

Co nového přináší teenagerům komunikace prostřednictvím Facebooku, Twitteru nebo Instagramu? Jak sociální média ovlivňují kvalitu jejich života? Znamená obrovská obliba sociálních sítí konec soukromí, jak jsme ho znali? A nakolik skutečně podporuje negativní jevy, jako je šikana, či zvyšuje nebezpečí, jež představují sexuální agresoři? Mimo jiné na tyto otázky hledá ve své knize odpovědi danah boydová, která se dlouhodobě zabývá problematikou mládeže a jejího vztahu ke komunikačním technologiím. „O tom, jak teenageři používají sociální sítě, mluví řada lidí, jen málokdo si ale najde čas na to, aby si promluvil přímo s nimi a poslechl si, co o svém životě – na síti i mimo ni – říkají. Právě to mě vedlo k napsání této knihy,“ říká boydová. V knize Je to složitější se zabývá nejrozšířenějšími mýty, které kolem aktivit teenagerů na sociálních sítích a dalších sociálních médiích panují, popisuje, jak teenageři v online světě žijí, a snaží se přiblížit to lidem, kteří o ně mají strach – rodičům, učitelům, politikům, novinářům. Jak název knihy napovídá, zjištění, k nimž během svého osmiletého výzkumu došla, nejsou jednoduchá ani jednoznačná. Přesto jsou její zjištění více než zajímavá.

František Gellner patří v české literatuře bezesporu k autorům známým. Ačkoliv za svého nedlouhého života vydal jen dvě básnické sbírky (a třetí připravil k publikaci, vyšla ovšem až posmrtně), provokující gesto jeho lyriky nepřestává čtenáře fascinovat a alespoň několik veršů uvízlo v paměti z dob školních snad každému – patrně spolu s informacemi o bohémských studentských letech, pobytech v Paríži či záhadném zmizení v bojích haličské fronty na samém počátku první světové války. Autorská osobnost Františka Gellnera (1881–1914) ale nabízí v mnoha ohledech pestřejší spektrum. Kniha František Gellner. Text – obraz – kontext představuje Gellnerovo dílo v neobvyklých či neznámých perspektivách a souvislostech. Snahou je přitom udržet na zřeteli Gellnera jako tvůrce činného ve dvou oblastech zároveň – literární a výtvarné, a tyto složky jeho díla pak prezentovat pokud možno v jejich různosti, ale také v silném vzájemném propojení. Konkrétní Gellnerovy texty i kresby, včetně těch publicistických, vytvářených jako efemérky pro denní tisk, jsou potom ve výkladu průběžně osvětlovány s ohledem na dobové kontexty, do nichž tyto práce vstupovaly, a to zejména ty, které se v průběhu času částečně či zcela ztratily z horizontu recepce. Postupně jsou tak ohledávány souvislosti ideologické, společenské a kulturní, z nichž některé jistě lze očekávat (i ty se ale výklad dále pokouší prohloubit či posunout), jiné jsou však akcentovány nově. Kniha v mnohém navazuje na nedávno vydaný soubor Dílo Františka Gellnera (edd. Jiří Flaišman – Lucie Koříková – Michal Kosák – Jakub Říha, 2012). Ve výkladu jsou využity prameny donedávna neznámé a zatím nezkoumané, vedle nich se však práce pochopitelně opírá o materiály, jež jsou dlouho známy, nezřídka se je ovšem snaží nahlédnout poněkud jinak, než bylo dosud v gellnerovské literatuře obvyklé. Cílem není radikálně reinterpretovat to, co z Gellnerova díla zustává zdaleka čtenářsky nejživější, totiž jeho lyriku, jako spíše skrze průhledy od prací ležících většinou mimo toto vymezení nabídnout nové, vrstevnatější, komplexnější a vnitřně propojenější čtení celku autorského díla, respektive doby, pro niž a v níž bylo tvořeno.

Maxwelluv démon je koncipovaným souborem studií, které se zabývají zejména tématem reprezentace objektu a událostí v literárních textech, problematikou recových aktu v literature a otázkou, zda literatura existuje jako specifický institucionální fakt. Nemalý prostor je pak venován i vztahu fikce a ne-fikce (resp. zde literatury a ne-literatury), kterýžto je ohledáván na nejruznejších typech takzvane nefikcních textu (cestopis, deníkove stylizovaný záznam, memoár, historický výklad). Konceptualizace problému je inspirována obzvlášte anglosaskou teorií jazyka a analytickou filozofií, predevším pak recovými akty v pojetí J. L. Austina a v návaznosti na to Johna Searla, z jehož díla byl prevzat zejména koncept institucionálního faktu. Za dokladový a analyzovaný materiál v knize slouží zejména texty ceské literatury (Majerová, Capek, Deml, Hostovský, Weiner) a ceské literární kritiky (Götz, Grossman, Blažícek). Svazek obsahuje jmenný rejstrík a je doplnen obrazovou prílohou.

Kapitoly z korpusové versologie jsou výstupem dlouhodobého projektu zaměřeného na výzkum českého verše 19. století a navazuje na práce Miroslava Červenky a Květy Sgallové. Kromě analýzy vybraných rytmických charakteristik a jejich spojitosti s dobovými poetikami je pozornost věnována komplexní charakteristice rytmického stylu veršovaného textu. Kniha se materiálově opírá o Korpus českého verše a je založena na sledování měřitelných charakteristik textů. – Vychází za podpory Grantové agentury ČR. Další informace a nástroje najdete na www.versologie.cz, kde jsou také interaktivní vizualizace a zdrojová data k publikaci.

Práce s chybami je jednou z nejznámějších a nejoblíbenějších novel ruského spisovatele Jurije Poljakova (* 1954). V Sovětském svazu byla poprvé vydána už v roce 1986 a záhy se dočkala úspěšné filmové adaptace. Hlavní hrdina knihy, novinář Andrej Petrušov, se po svém propuštění z novin nečekaně a neplánovaně stane učitelem ruštiny na základní škole. Rázem začíná odhalovat ty nedostatky školního života, o kterých se běžně nemluví – a o kterých je možná lepší vůbec nevědět. Ať již je kulisa kriticky perestrojková nebo politiky prostá, hlavní roli v deziluzivní novele sehrávají konflikty v učitelském sboru, nerovný boj s ambiciózními a kariéristickými rodiči i na druhé straně proniknutí do rozervaných duší jejich náctiletých potomků. V případě sympatického sebeironického melancholika Petrušova se přidává i snaha o získání náklonnosti mladé kolegyně a v neposlední řadě také pátrání po tajemném ztraceném románu. Během pololetí stráveného za katedrou se přesvědčí, že mnohé chyby a omyly, kterých se v životě dopouštíme, jsou mnohem závažnější než ty ve školních diktátech. A jejich náprava není zdaleka vždy snadná… Dílo pobaví každého, kdo někdy stanul za či před katedrou, jedno z které strany a v které době.

Album 18 ručně kreslených mandal k vybarvení. Vybarvování je radost. Člověk při něm zapomíná na čas, starosti, úkoly, prostě jenom žasne, jak se lehkými tahy pastelek obrázek proměňuje a rozkvétá. Při vybarvování se soustředíme, a už to nám přináší uvolnění. Volbou barev se obrázek úplně promění, vypovídá o naší současné náladě, je radost se na něj dívat, září z něj energie. Mandala může být i více než jen relaxací s pastelkami, může být léčivá, motivující, je to zcela bezpečná a jednoduchá forma sebeterapie. Mandaly jsou vytištěné na kvalitním, příjemném papíře, který je k vybarvování pastelkami jako stvořený. Papír je u hřbetu perforovaný, abyste si jednotlivé mandaly mohli snadno vytrhnout a třeba zarámovat a vystavit.

Jindřich Chalupecký patří nepochybně k nejvlivnějším postavám českého uměleckého světa druhé poloviny 20. století, jeho pozice v tuzemských kulturních dějinách přitom dosud nebyla dostatečně zhodnocena. Předkládaná publikace chce proto být prvním krokem na cestě zhodnocování Chalupeckého teoreticko-kritického díla a zároveň usiluje o jeho zviditelnění na recepčním horizontu širší veřejnosti. Kniha se zaměřuje na první fázi autorovy intelektuální činnosti (období 30. a 40. let), čímž pokládá základy pro případné navazující bádání. Obsahuje reprezentativní antologii Chalupeckého časopiseckých textů, které se neobjevily v souborech Obhajoba umění (1991) či Cestou necestou (2000) a fungují tak jako jejich doplněk. Dále kniha zahrnuje obrazovou přílohu, výrazně aktualizovanou autorovu bibliografii dané periody a především úvodní rozsáhlou studii zasazující jeho myšlení do dobového kontextu, což se děje prostřednictvím usouvztažnění s tvorbou Zdenka Rykra, Karla , Václava Černého, Kamila Bednáře nebo Václava Navrátila. Studie mapuje Chalupeckého myšlenkový vývoj od raných juvenilních recenzí přes filozoficky zaměřené eseje z předválečného a válečného období až po kulturně-politické statě ze třetí republiky. Pozornost je věnována zejména kritikově krystalizující koncepci moderního umění, tak jak se utvářela v interakci s avantgardou, existencialismem nebo socialismem, zvláštní akcent je pak kladen na moderní mytologii všednosti, tolik inspirativní pro Chalupeckého kolegy ze Skupiny 42, a kategorii transcendence, s níž autor opakovaně zachází. Chalupecký je takto představen jako originální myslitel s rozsáhlým intelektuálním záběrem, jehož nejvlastnějším tématem je povaha moderního umění a jeho funkce ve společnosti. Teiga Podobně jako ostatní svazky edice Skrytá moderna publikace přispívá ke zplastičtění obrazu českého modernismu první poloviny 20. století a podněcuje nová promýšlení tohoto mnohovrstevnatého fenoménu

Po úspěšné publikaci Dějiny československého komiksu 20. století se polovina jejího autorského týmu vydala ještě hlouběji do minulosti, k samotným počátkům domácí tradice obrázkového seriálu, které lze klást do poloviny 19. století a které dosud zůstávaly zcela neprozkoumány a nepopsány. Předkládaná kniha si neklade za cíl stanovit přesné datum či konkrétní dílo coby „počátek domácího obrázkového seriálu“, ale podrobně mapuje tendence, které k ustavení domácí varianty komiksové tvorby vedly, a sleduje vlivy, jež toto formování spoluutvářely. Pramenný průzkum desítek dobových periodik vydávaných v češtině a slovenštině na území tehdejšího Rakouska-Uherska umožnil identifikovat a rozlišit jednotlivé protokomiksové formy 19. století, jak se postupně v domácím prostoru představovaly a prosazovaly, vymezit jejich hranice i vzájemné vztahy. Sledovány byly rovněž vazby těchto zárodečných obrázkových seriálů ke karikatuře, novinové ilustraci a dalším souběžně se vyskytujícím „konkurenčním“ formám, stejně jako jejich vliv na pozdější tradici domácího komiksu i kontext dobové tvorby zahraniční. Publikace určená všem zájemcům o domácí obrázkový seriál, ale i obecněji vizuální či tiskovou kulturu 19. století, nahlíží optikou „komiksu před komiksem“ i práce známých českých výtvarníků, ilustrátorů a karikaturistů, jako byli např. Josef Mánes, Karel Václav Klíč, Mikoláš Aleš nebo Artuš Scheiner, jejichž tvorba je tak v tomto kontextu nově interpretována. Bohatě ilustrovaný svazek ale samozřejmě představuje i tvorbu řady dalších, dnes mnohdy pozapomenutých autorů, kteří se různým variantám obrázkového seriálu v dobových tiskovinách věnovali (např. Karel Ladislav Thuma nebo Karel Krejčík. Vychází jako výstup výzkumného projektu GA ČR za podpory a Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci Ministerstva kultury ČR.

Každý den čteme, posloucháme či sledujeme všeliká vyprávění na pokračování, která se vracejí k týmž postavám, příběhům či světům. Jak jsou vystavěna? Kterak vedou naši pozornost? Lze jim vůbec porozumět coby samostatným dílům? Odpovědi hledá filmový teoretik Radomír D. Kokeš (autor knihy Rozbor filmu) na příkladu televizních seriálů, jež vysvětluje právě skrze jejich vnitřní uspořádání, práci s divákem a hledání jednotného přístupu k různorodým dílům. Výklad je rozdělen do tří oddílů a jeho názornost posiluje množství rozmanitých příkladů, dílčích rozborů i rozsáhlejších podrobných analýz seriálů, které čtenář zná či možná bude chtít poznat. Kniha Světy na pokračování nabízí zcela nový pohled na fenomén seriálového vyprávění, jímž může zaujmout odborníky stejně jako fanoušky. – Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.