Akropolis strana 26 z 45

Čas. Entita, která naše životy řídí a určuje od nepaměti. Jak se v průběhu doby proměnilo jeho vnímání a měření? Jak došlo k tomu, že „se během posledních dvou set padesáti let stal čas v našem životě tak převládající a naléhavou silou?“ Na tuto otázku se snaží Simon Garfield ve své knize odpovědět. Zajímá vás, jak vznik železnice revolučním způsobem proměnil měření času? Věděli jste, že Carl Linné v roce 1751 navrhl hodiny, jejichž obří ciferník byl tvořen z květin, které v průběhu celého dne, podle intenzity světla, rozkvétaly a tím ukazovaly, kolik je zrovna hodin? Věděli jste, že na výrobu luxusních hodinek značky Grande Complications je potřeba 659 součástek, což o 206 součástek víc, než je kostí v lidském těle? Že v Anglii nechal princ Charles vybudovat městečko, kde se zastavil čas? Lidé, kteří se tam nastěhovali, toužili po tradičním a méně uspěchaném životním stylu, a tak jim princ daroval Poundbury, kde mohli realizovat svůj sen o organicky pěstované zelenině a městu bez aut. V jednotlivých kapitolách se autor zabývá nejrůznějšími aspekty času, přičemž je jeho záběr opravdu široký. Který hudební skladatel prosadil to, aby se v partituře označovalo hudební tempo? Jakou historii měl hudební nosič, na který Beatles nahráli své první album? Která fotka napomohla ukončit válku ve Vietnamu? Garfield je výborný esejista a vypravěč, který čtivým způsobem propojuje jednotlivé příběhy, ze kterých postupně skládá mozaiku, která nás nejen poučí, ale v mnohých případech rovněž pobaví. „Chci mluvit o tom,“ cituje Garfield komika Davea Allena, „jak jsme závislí na čase, jak nás hodinky řídí, jak hodiny vše určují. Jsme tak vychováváni. Abychom hodiny respektovali, abychom je obdivovali. Přesnost. Žijeme svůj život ve stínu hodin.“

Akademie literatury české připravila almanach, reflektující Máchovo dílo z nejrůznějších stran a hledisek. Takové jsou např. příspěvky E. Kantůrkové, Vl. Justla, Zd. Mahlera, Fr. Cingera či V. Duška. Máchovské téma je přítomno i v almanachu zastoupené poezii J. Žáčka, P. Prouzy, M. Marboe, Vl. Křivánka a dalších autorů. Jakousi dominantou knihy je pak dramatický opus Sbohem, lásko moje, připravený P. Vašákem z Máchových textů. Sličným svazkem procházejí pérové ilustrace J. Velčovského.

Čtyřstránková příručka o něco většího formátu než A4, tištěná na oboustranně laminované křídě. Představuje jednoduchý přehled nejdůležitějších gramatických jevů, který je vždy po ruce. Příručka je určena začátečníkům a středně pokročilým studentům češtiny jako cizího jazyka, k občasnému nahlédnutí ji však využijí i pokročilí mluvčí. Slouží k rychlé orientaci a pomáhá ubránit se frustraci z české flexe. Na rozdíl od podobných existujících brožurek, které vycházejí z tradiční české gramatiky pro Čechy a seznamují tak cizince se zákoutími typu předseda či nůše, se snaží vidět český jazyk očima cizince a postihnout ty jevy, které cizojazyčný mluvčí vnímá a potřebuje. Pro zachycení funkce rodu v systému jazyka a tabulku deklinace používá populární barevné kódování (Ma, Mi, F, N), – uvádí zjednodušené vzory konjugace (-Á slovesa, -Í slovesa, dva typy -E sloves), přináší nové řazení pádů, které upozorňuje studenty na podobnosti jednotlivých pádů (akuz. sg. a gen. sg, loc. sg. -dat. sg.) a zachycuje druhou pozici nepřízvučných slov ve větě, která je klíčová pro porozumění.

Monografie Pohyb řeči a místa nespojitosti: Postanalytické a neopragmatické iniciace v literární vědě se obrací k postanalytické a neopragmatické filosofii. Ty patří ke klíčovým proudům filosofického uvažování 20. století a jejich zaměření na otázky jazyka je úzce sbližuje s teorií literatury. Jednotlivé kapitoly ohledávají teorii řečových aktů (J. R. Searle, M. L. Prattová, J. H. Miller), termíny jako radikální překlad (W. V. O. Quine), radikální interpretace (D. Davidson), zdrojová metafora (S. C. Pepper), koncový slovník či normální a abnormální diskurz (R. Rorty), pojetí významu u R. Ingardena a J. Mukařovského nebo reflexi Derridovy dekonstrukce z pozic postanalytických a neopragmatických. Cílem publikace je prozkoumat možnosti, které tyto teorie, koncepty a pojmy otevírají myšlení o literatuře, a také ověřit potenciál jejich využití při analýze literárněvědného diskurzu. Jednotlivé kapitoly se z této perspektivy zaměřují na spory F. X. Šaldy a K. Čapka, poválečné studie J. Mukařovského, proměny slovníku S. K. Neumanna, K. Teigeho a V. Černého či na eseje a překlady románů M. Kundery. – Vychází ve spolupráci s Filozofickou fakultou Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

V okolí Řeky dvou medicín na území dnešní Montany žijí odvěkým způsobem Osamělí jedlíci, nepočetná tlupa Černonožců. Muži loví a vyrážejí na výpravy proti svým nepřátelům. Ženy činí kůže, našívají korálky a vychovávají děti. Ale píše se rok 1870, do jejich země se stěhuje stále více bílých osadníků a oni se musejí vyrovnat s velkými dějinnými změnami. O tom, že podlehnou, již není pochyb, a tak se v situaci, kdy je každé rozhodnutí špatné, rozbíhá hra o čas, která je současně posledním zápasem o přežití kmene. Na pozadí těchto historických událostí autor rozvíjí intimní příběh dospívání mladého bojovníka jménem Obelstil Vránu a současně s etnografickou přesností líčí běh každodenního života v táborech Černonožců. Spolu s protagonistou čtenář prožívá všechny události určující identitu příslušníků kmenů z Velkých planin – vydává se na krádež koní i válečnou výpravu proti Vraním indiánům, tradičním nepřátelům Černonožců, loví bizony a účastní se náboženských rituálů. Je však také bezmocným svědkem rozpadu tohoto tradičního způsobu života v důsledku kontaktu s americkou civilizací. Román, který díky své historické a faktografické přesnosti a podrobnosti přesahuje hranice beletrie, je dokladem probouzejícího se národnostního uvědomění původních obyvatel Severní Ameriky v 70. a 80. letech 20. století, které našlo svůj výraz v hnutí s názvem Native American Renaissance (N. Scott Momaday, L. M. Silková, L. Erdrichová ad.). To se od konce 60. let minulého století podílelo na oživení historického a kulturního dědictví původních obyvatel Severní Ameriky. Z Welchovy tvorby již v českém překladu vyšly novely Zima v krvi (2018) a Smrt Jima Loneyho (2019). Oproti těmto textům, popisujícím neutěšený život v indiánské rezervaci druhé poloviny 20. století, nabízí román Ten, který obelstil Vránu tradičnější pohled na indiánskou komunitu. Přesto však nemalou měrou přispívá k narušování stereotypních představ o životě indiánů z Plání, a tím i k pochopení kulturní a etnické rozmanitosti amerického Západu. O přízni kritiky i čtenářské obce v době vydání románu ve Spojených státech (1986) svědčí ceny Los Angeles Times Book Prize, American Book Award a Pacific Northwest Booksellers Association Award.

Smrt je dřina je posledním románem Chálida Chalífy, největšího syrského kronikáře probíhající občanské války. Kniha vypráví příběh tří obyčejných lidí, kteří se musí vypořádat s děsivými situacemi a jejich jedinou obranou je odhodlání. Abdallatíf pokojně umírá v damašské nemocnici. Jeho nejmladší syn Bulbul slíbí, že mu splní poslední přání a pohřbí jej v rodné vesnici na severu země. Ačkoliv nebyl Abdallatíf zrovna dokonalý otec a Bulbul nemá se svými sourozenci právě nejvřelejší vztah, přesvědčí svého staršího bratra Husajna a sestru Fátimu, aby ho – a otcovo tělo – na cestě do al-Anábíje doprovodili. Z Damašku tam koneckonců budou za dvě hodiny. Má to jen jeden háček: Jejich země je rozervaná válkou. Krajina jejich dětství se změnila v labyrint plný válčících ozbrojenců, kteří se neřídí žádnými pravidly a kteří zabíjejí na potkání. A to, co se zkraje jevilo jako neškodný slib, se velice rychle změní v epický, životu nebezpečný úkol. Sýrie už není místem pro hrdiny a rozhodnutí, která bude rodina muset udělat na cestě plné kontrolních stanovišť, nekonečných zastávek, výslechů, zatýkání a vybuchujících bomb, budou mít pro všechny nedozírné následky. – Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.

Próza současné ruské básnířky a esejistky Mariji Stěpanovové s účtujícím názvem Památce paměti reaguje na posedlost dneška minulostí. Také autorka se k ní obrací, aby ji důkladně prozkoumala a vypořádala se s ní. Ve svém románu představuje příběh vlastní, zdánlivě obyčejné ruské, respektive sovětské rodiny s židovskými a ukrajinskými kořeny, jejíž příslušníci jako by byli jen lhostejnými statisty bouřlivých dějin dvacátého století – revolucí, čistek i válek, které jsou neodbytným pozadím jejich všedních životů. Dopisy, deníky, fotografie z domácího archivu Stěpanovová citlivě kombinuje s vyprávěním o sobě a své dlouhé cestě za osudy mrtvých předků. A přece to není jedna z té spousty knihy, kdy autor jezdí po světě a hledá svoje kořeny, byť to o ní sama v textu ironicky prohlásí. Osobní linie se na stránkách románu kloubí s esejisticky laděnými kapitolami o spisovatelích Osipu Mandelštamovi a W. G. Sebaldovi, fotografech Rafaelu Goldchainovi a Francesce Woodmanové, výtvarnících Charlottě Salomonové a Josephu Cornellovi a mnoha dalších. Všechny je spojuje autorčina snaha dobrat se toho, co je to paměť v epoše postpaměti a jak je minulost přítomna v naší současnosti, která si je až příliš sebevědomě jista, že minulost plně ovládá. Román Mariji Stěpanovové není zdaleka jen soukromým pomníkem rodinné paměti, je to především naléhavý pokus zbavit se příliš nutkavé potřeby ohlížet se věčně zpátky. Kniha byla zařazena do užšího výběru mezinárodní Booker Prize 2021.

Další svazek edice Adaptovaná česká próza přináší patrně nejznámější beletristickou knihu vydanou po r. 1989. Představuje čtenářům oceňovaný román nejprodávanějšího současného českého spisovatele Michala Viewegha. Je určen studujícím na úrovni B1 a výše. Humoristicky laděné vyprávění o životě jedné české rodiny zachycuje atmosféru v československé společnosti v době socialismu 60.–80. let 20. století. Zkrácený a adaptovaný text románu z r. 1992 doplňují cvičení zaměřená na rozvoj komunikačních dovedností a na cíleně vybrané gramatické a lexikální jevy. Porozumění napomáhají i ilustrace známého výtvarníka Nikkarina a aktivity k nim. Novým prvkem v rámci cvičení jsou úlohy k československým a českým reáliím. Součástí knihy je nejen audio s kompletní nahrávkou předkládaného textu (dostupné online zde), ale i DVD s originální verzí úspěšného filmového zpracování románu. Každá z kapitol proto obsahuje i úkoly k práci s filmem Báječná léta pod psa. Publikaci uzavírá klíč ke cvičením. Knihu, která je určena pro středně a více pokročilé studenty (od úrovně B1+ Společného evropského referenčního rámce), lze využít k samostatné četbě či samostudiu nebo jako materiál k práci v hodinách češtiny jako cílového jazyka.

„Radši na to děcko zapomeňte, beztak nepřežije…“ S touto větou byla matka Evy Umlaufové konfrontována na začátku roku 1945 po příjezdu do Osvětimi. Její dceři jsou dva roky, patří k nejmenším dětem v koncentračním táboře, je vyhladovělá k smrti a velmi vážně nemocná. Eva Umlaufová si později nebude schopná tuto část svého života vybavit, dědictví její minulosti však bude neustále dřímat kdesi pod povrchem a formovat celou její životní cestu. Evě Umlaufové se po několikaletých rešerších podařilo odhalit a zachytit rodinnou minulost, která se čte jako živá, napínavá reportáž. Její mnohovrstevnatá autobiografie dalece přesahuje osud jedné rodiny. Eva Umlaufová se narodila v roce 1942 v pracovním táboře pro Židy ve slovenských Novákách. Vystudovala medicínu v Bratislavě a v roce 1967 odešla do Mnichova, kde do současnosti působí jako terapeutka. Stefanie Oswaltová je nezávislá novinářka a autorka. Žije v Berlíně.

Co všechno je muž? Odpověď na tuto otázku hledá britský prozaik David Szalay v mozaice příběhů devíti mužů různého věku, rozličné národnosti a rozmanitých životních zkušeností, názorů i osudů. Sedmnáctiletý britský student tu tedy například vyráží s kamarádem na cestu napříč Evropou (včetně Prahy), bulvární dánský novinář míří do Španělska konfrontovat vysoce postaveného politika a ruský miliardář na palubě své lodi sleduje, jak se mu jeho impérium – i soukromý život – před očima bortí jako domeček z karet… Nesourodé hrdiny a jimi zažívané situace zde nespojuje jednotící dějová linie, knihu ale drží pevně pohromadě společné až elementární téma: snaha autora postihnout nejrůznější aspekty současné podoby „mužství“. Szalayův pohled na evropské muže dnešních dnů rozhodně není lichotivý, autor si postavy, jejich činy ani jejich motivace neidealizuje, nejedná se však ani o jakkoli paušální odsudek. V časech, kdy sousloví „krize maskulinity“ skloňují odborná pojednání, společenské časopisy i selfhelpové příručky, nabízejí příběhy obsažené v Szalayově knize vnímavý, nápaditý, zábavný i neschematizující katalog možných odpovědí na to, co, kdo a čím evropští muži jsou, o co usilují a jak (a také proč) ve snaze své životní sny naplnit tak často selhávají. Román se v roce 2016 dostal do užšího výběru Man Booker Prize.

Svou debutovou prózu Čepiec vydala slovenská spisovatelka a kulturní manažerka Katarína Kucbelová (* 1979) v roce 2019, tedy šestnáct let po básnické prvotině, k níž mezičasem připojila ještě další tři básnické sbírky. Čepiec má v sobě prvky národopisných textů, literatury faktu, cestopisné reportáže, dušezpytné literatury, ale i osobního vyznání a patrně by šly identifikovat ještě i další žánrové stopy. Důležitější ovšem je, že všechny uvedené i neuvedené ingredience pojí básnická imaginace a neidylizující věcnost. Autorčiny výpravy do krajiny pod Kráľovou hoľou, její snaha naučit se šít čepec, který tvoří součást kroje tamních provdaných žen, spojená s poznáním, že současný slovenský venkov nejenže je na hony vzdálen folklórnímu obrazu, ale už vlastně není téměř ani slovenský, vyústily v dílo výsostně osobité, podmanivé, ohmatávající citlivá místa společnosti, národa, historie i současnosti, včetně problémů osobních, nejniternějších. Mimořádné kvality této prózy jí získaly Cenu za umenie Nadácie Tatra banky v kategorii literatura, Cenu literárnej akadémie knižní distribuce Panta Rhei, titul Kniha roku výroční ankety deníku Pravda, přivedli ji do finální pětice – short-list Anasoft litery 2020 a byla též nominovaná na Cenu Jána Johanidesa, Cenu René, či cenu Kniha roku měsíčníku Knižná revue. – Vychází za podpory Komise Slolia, Literárně informačního centra Bratislava.

Dlouho očekávaný prozaický debut známého a oceňovaného dramatika a režiséra Davida Drábka (* 1970) se vzpírá jakékoli definici. Příběh života po životě v krajině podivného a fatálního časoprostoru postupně graduje a sklene se v krasosmutně humanistické vyprávění. Dobrodružství necelé desítky postav, jež je s existenciální ne-logikou a ne-výběrem vržena do situace „po smrti“, provede čtenáře zábavnou i přemýšlivou formou pomyslným labyrintem světa a popem srdce, tak jak tyto vlastnosti známe z nejlepších dramatikových her (Akvabely, trilogie Jedlíků čokolády ad.). Příběh Davida, Obry, Gabriela, manželů Fenkových, biblických Adama a Evy, i eponymní Stařeny a lehce hororové Emílie Dřevojánkové pobaví i pozuráží čtenáře malé i velké, včetně nečtenářů. Tento dlouho očekávaný prozaický debut dramatika se vzpírá jakékoli definici…

Literární historie zpravidla spojuje počátky české literární kritiky s Josefem Jungmannem. Co ovšem o literární kritice vypovídá doba předjungmannovská, a to nejen o utváření lingvo-etnických kánonů 19. století, ale o naší literární komunikaci vůbec? Monografie představuje výsledky průzkumu více než pěti desítek německy a česky vydávaných časopisů, a dalších soudobých médií, v nichž se v letech 1770–1805 vyhraňovaly představy o literatuře a její sociální roli. Zabývá se pravidly literární komunikace, jak je pro své čtenáře v českých zemích vnášeli první, často zvnějšku přicházející kritikové, a postavením těchto kritiků vůči domácí učenosti osvícenské doby. Sleduje jejich představy o literární veřejnosti, v nichž vedle prestižní společenské instituce divadla nabývala stále významnější místo beletrie, proměnu staršího žánrového systému v moderní otevřený kánon a diferenciaci komunikace o něm v nových, zájmových periodicích i její limity ve střední Evropě. Zkoumá dopady nového systému literatury i na specifické latinské a českojazyčné prostředí českých zemí. Právě zde se monografie dotýká také dalších, obecnějších témat: Jak se ve světle rané kritiky, tohoto pole mimo tradiční církevní či státní autority a úzký vliv privilegovaných zákazníků-umělců, jeví novodobé autorské a čtenářské vztahy k dílu? Jak se vymezují na rozvíjejícím se knižním trhu? Jak se tyto vztahy manifestují v mediálně a etnicky heterogenních, dynamických prostředích, jakým byly české země v závěru 18. a ještě v 19. století? – Vychází ve spolupráci s Ústavem pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.

Osud Petra Millera je v mnoha ohledech symbolický pro celou Sametovou revoluci. Více než třicet let Miller pracoval na dělnických pozicích, kromě krátkého období roku 1968 se nezajímal o politické dění a normalizace mu jako dělníkovi ČKD naopak umožnila značný společenský a materiální vzestup. Přesto se v listopadu 1989 doslova ze dne na den odhodlal postavit do čela stávkového hnutí, které pak do značné míry rozhodlo o výsledku revoluce. Přišel přímo od kovadliny, a přesto se stal klíčovým spolupracovníkem Václava Havla při jednáních s vedoucími představiteli KSČ o předání moci. Již na počátku prosince 1989 pak bez jakékoli přípravy převzal funkci federálního ministra práce a sociálních věcí. Jeho vyprávění názorně ukazuje, jak se nejvýznamnějších pozic ve státě během revoluce ujímaly osoby, které nebyly (a z logiky věci ani nemohly být) připraveny na zajišťování probíhajících zásadních ekonomických a sociálních reforem. Noví ministři byli přitom bytostně závislí na dosavadním odborném personálu úřadů zděděném po předchozím režimu. Millerovo ministerstvo zavedlo základní pilíře sociálního zabezpečení nezbytného v novém tržním prostředí (např. minimální mzdu). Miller byl jedním z protihráčů Václava Klause v oblasti hospodářské politiky. V roce 1993 pak společně s Milošem Zemanem kandidoval na post předsedy ČSSD, se Zemanem se však vzápětí rozešel ve zlém. Následně Miller využil svých kontaktů z vlády a působil jako ředitel odboru lidských zdrojů tehdejších největších českých koncernů Chemapol Group a ČEZ. I v tomto směru lze Millerův osud považovat za velmi symbolický pro pochopení propojení politiky a byznysu v 90. letech. Rozhovor rovnoměrně pokrývá celé období dosavadního Millerova života.

Jazyk v našem případě čeština nejen propojuje všechny členy jazykového společenství, umožňuje vzájemnou komunikaci, ale podílí se také na tom, jak světu rozumíme, jaké kulturní hodnoty sdílíme i jak je předáváme dál. To jsou hlavní témata předkládané publikace. Záměrem autorů je vzbudit u čtenářů zájem o poznávání jazyka a přemýšlení o tom, jak jazyk formuje naše životy. Kniha je adresována hlavně pedagogům, současným a budoucím učitelům (nejen) českého jazyka, kterým nabízí náměty, jak netradičně oslovit žáky, navést je na zajímavou, ba dobrodružnou cestu poznávání mateřského jazyka. Autorský kolektiv představuje kognitivní a kulturní přístup k jazyku i jeho využití ve výchově a vzdělávání formou vstřícnou ke čtenáři. Učitel, následně i žák se dovídají, co jazyk vypovídá o nás samých a o kulturní historii našeho společenství; jinak řečeno, jaký svět se skrývá za slovy. Čtenář si postupně uvědomí, že klíč k některým poznatkům vlastně už zná z každodenní komunikace. Autoři ho vedou k tomu, aby se zamyslel nad tím, odkud se berou některé metafory, jaká je motivace běžně užívaných frazémů, např. je v dobrých rukách, dělá ramena, stojí nohama pevně na zemi, svírá se mu žaludek aj. Blíže se seznámí s tím, že na tom, jak dobře si navzájem rozumíme, se podílí jak věcný význam slova, tak i konotace, o kterých se ve škole obvykle příliš nemluví; právě ty umožňují porozumět např. přirovnáním černý jako noc, ošklivý jako noc, jíst jako vrabec, být chudý jak vrabec