Akropolis strana 18 z 52

Tržní farma je swiftovsky-orwellovské satirické podobenství současného západního světa. Vypráví příběh o společenství zvířat, jež odmítla nadvládu lidí, vzala věci do svých rukou a pod vládou chytrých prasat budovala svobodnou farmu pro všechny. Když se však do věci vložily lišky, šance na idylický svět se rázem utopila v moři bezbřehého kapitalismu. Bradbury vtipně, s nadsázkou a nadhledem popisuje ekonomické a politické mechanismy, které pod rouškou velkolepě vyprázdněných hesel o svobodě a rovnosti směřují k hromadění majetku i drancování zdrojů a nevyhnutelně vrhají svět do hluboké krize. K čemu vede nespoutaný volný trh, životní styl založený na neustále rostoucí spotřebě a neomezeném využívání přírody a co obnáší relativita všech dalších vymožeností a pseudopotřeb, jež nám takový způsob života nabízí? Jak dalece podléháme mediálním manipulacím a populistickým ideologiím? Je sociální stát projevem mezilidské solidarity, anebo jen úplatou za to, že držíme hubu a krok? Autor svou odpověď na tyto otázky nabízí v alegorickém zvířecím příběhu, který vznikl v přímé reakci na světovou finanční krizi z roku 2008. Jeho satirická bajka, pojatá jako volné pokračování Orwellovy Farmy zvířat, nás má rozhodně pobavit, ale možná i varovat před zjednodušenými interpretacemi našeho světa, vládami chytrých prasat různých frakcí a dobrodinci v liščích kožiších.

Šplíchalova novela reflektuje dobovou atmosféru deziluze, jak ji po příjezdu sovětských tanků v srpnu 1968 prožívala generace, která v tomto roce maturovala. Rozevřela se před ní propast, která slibovala fungovat „na věčné časy“. Některé obory na vysokých školách byly (opět) uzavřeny, množství kvalitních učitelů vyhozeno, studenti byli běžně nepřijímáni pro politické postoje vlastní, nebo rodičů; cestování bylo vázáno na výjezdní povolení a příděl deviz; kvalitní beletrie i humanitně vědní odborná literatura nesměla vycházet, jen výjimečně tu a tam něco „prošlo“ za cenu kupčení a ústupků. Nastupující schizofrenie na počátku 70. let sevřela společnost. Každý v tom byl sám – ostatně jako vždycky.

Alois Musil (1868–1944) byl jedním z nejvýznamnějších českých orientalistů, který právem získal světový ohlas. Jako katolický kněz a „exponent rakousko–uherského dvora i buržoazního Československa“ byl komunistickým režimem systematicky vytěsňován z čítanek i z paměti národa. Částečné nápravy tohoto stavu se daří dosáhnout až od devadesátých let dvacátého století. Musilovy práce zůstávají dodnes pro badatele nenahraditelným zdrojem informací. Jeho vědecký záběr byl obrovský a stejně rozsáhlé je i zanechané dílo. Stal se spolunáčelníkem dvou beduínských kmenů a přátelství domorodců mu umožnilo shromáždit poznatky využívané biblisty, etnografy, religionisty, kartografy či archeology. Dosud nepublikovanou monografii o historii, věrouce a různorodých proudech nejmladšího monoteistického náboženství s názvem Ze světa islámu autor dokončil v roce 1941, v protektorátní době ale nemohla být vydána. Musilův pohled na vývoj islámu vychází z důvěrné znalosti životní praxe i postojů muslimů a v mozaice poznání má stále svou hodnotu. Z pera katolického kněze je navíc důležitým příspěvkem k mezináboženskému dialogu. – Úvodní studie Luboš Kropáček, Jaroslav Franc a Pavel Žďárský. K vydání připravil a poznámkami opatřil Pavel Žďárský.

Kolektivní monografie Jazyky reprezentace tematicky i autorsky navazuje na stejnojmennou knihu, vydanou v roce 2012. Prezentuje dvacet českých či anglicky psaných studií, které se z různých úhlu pohledu zabývají tématem vyznačeným podtitulem Reprezentace nacionality jako mocenská strategie v literatuře a popkultuře. První část knihy se z teoretické perspektivy soustředí na vztah literární reprezentace a moci, problematiku reprezentace v díle Wolfganga Isera, na Cervantesova Dona Quijota, Nemoc času Roberta Pazziho či na otázku literárního kánonu. Část druhá tematizuje reprezentaci nacionality v české literatuře devatenáctého a dvacátého století: jejím tématem jsou obrazy amerických Čechů, eugenika v české literatuře, otázky nacionality a internacionality nebo reprezentace češství a židovství v textech Viktora Fischla. Závěrečná část pak ohledává otázky reprezentace, moci a nacionality za hranicemi české literatury i za hranicemi tzv. vysokých uměleckých žánrů: jejím tématem se stávají strategie jazykové konverze autorek, které tvoří v cizím jazyce i prostředí, Waverley Waltera Scotta, proměny reprezentace ruské identity, obrazy polských ekonomických migrantů i fiktivní turistický průvodce východoevropskou republikou Molvania.

Publikace Čeština expres 2 navazuje na předchozí díl učebnice Čeština expres 1. Pokrývá druhou polovinu úrovně A1 (A1/2), a představuje tak další částvícedílného učebního kompletu Čeština expres. Vychází vstříc požadavkům Společného evropského referenčního rámce a je určena začátečníkům, kteří chtějí rychle dosáhnout jazykové úrovně A1. V sedmi prakticky zaměřených lekcích se zájemci o češtinu naučí zorientovat se a reagovat v základních komunikačních situacích (např. témata Dům a byt, U doktora, Na návštěvě, Hledám práci apod.). Učebnice se soustředí na zvládnutí řečových dovedností, především mluvení a poslechu. Česká gramatika je zde maximálně zjednodušena a student ji sám objevuje prostřednictvím textu a přehledných tabulek. Čeština expres 2 sestává ze dvou částí: jednojazyčného, česky psaného textu učebnice, jehož součástí je i pracovní sešit, a Přílohy se slovní zásobou, gramatickými tabulkami a vysvětleními, které zprostředkují poznání češtiny v mateřském jazyce studenta. Text učebnice doplňuje množství barevných fotografií a originálních ilustrací včetně oblíbených komiksů. Publikace obsahuje zvukové CD. Manuál pro učitele zdarma na www.czechstepbystep.cz.

Po skončení druhé světové války byl dirigent Václav Talich obviněn z kolaborace. Za inspirátora bývá označován ministr Zdeněk Nejedlý. Publikace si všímá korektních vztahů mezi nimi v meziválečném období. Talich byl členem sociálnědemokratické strany, k jeho přátelům náleželi lidé levicově orientovaní. Ke střetu zájmů obou mužů došlo v roce 1935, kdy Nejedlý marně prosazoval proti Talichově kandidatuře na post šéfa opery Národního divadla skladatele O. Jeremiáše. Za tzv. druhé republiky Nejedlý i Talich shodně hájili národní kulturní hodnoty. Autor podrobně mapuje dilemata, jimž byl Talich vystaven za okupace, nevyhýbá se problematickým skutkům, k nimž patřil projev v Obecním domě 12. července 1942, po atentátu na Heydricha, koriguje legendy provázející příběh Talichova zatčení v květnu 1945 a mapuje diskuse kolem „Talichova případu“. Na Talichovu obranu vystoupili spolupracovníci (I. Medek), ale i komunisté (E. F. Burian, V. Nezval, P. Kočí, později J. Taufer a L. Čivrný), pochopení vyjádřili i někteří Nejedlého žáci (K. B. Jirák, J. Hutter), zatímco jiní (M. Očadlík, A. J. Patzaková) jej napadali. Nejedlý i jiní politici (E. Beneš, J. Masaryk, A. Zápotocký) si zachovali od polemik odstup. Vyšetřování vycházelo z platné legislativy, vytvářející rámec pro tzv. národní očistu, a prokázalo, že Talich se ve dvou případech zachoval „nepřístojně“. Potrestán ale nebyl, neboť jednal pod nátlakem a s úmyslem prospět národu. Zjednodušené závěry, jež viděly vinu jen na Talichově straně nebo jej naopak představují jako nevinnou oběť komunistické zvůle, nepomohou při pochopení jednání Václava Talicha ve válečných letech. Každý příběh je třeba posuzovat individuálně, v historických souvislostech. Úcta k Talichovu umění neutrpí, připustíme-li, že za okupace přijal kompromisy, jež vyplynuly z nátlaku nacistů, vlastních pochybností či z únavy a přivyknutí na protektorátní život. Nejedlý neučinil nic pro pochopení chování Talicha a jiných známých osob za války. Jeho přísný pohled kontrastuje s nestatečností, již později projevil v době stalinských represí. – Publikace je doplněnou a rozšířenou verzí studie uveřejněné v roce 2009 v časopise Soudobé dějiny. Anglické vydání studie ve svém časopise chystá Dvorak Society v Londýně (překlad Karel Janovický). – Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.

Přestože je období druhé světové války nesmazatelně zatíženo katastrofou šoa, podařilo se neprávem opomíjenému česko-izraelskému spisovateli Otu B. Krausovi (1921 Praha – 2000 Netanja) napsat román, v němž tyto události pro hlavního hrdinu, dospívajícího židovského mladíka Štěpána, představují spíše jen historický kontext. Hrůzy holokaustu, jimiž si Kraus i jeho pozdější žena Dita, „osvětimská knihovnice“, prošli, zůstávají jen jako stín dokreslující tíživou atmosféru doby, v níž Štěpán dospívá. Krausův román je citlivou a sugestivní výpovědí o mladém muži, jehož hledání prvních lásek, vlastní české židovské identity, ale i vztahu k práci, rodičům a určujícím ideologiím 20. století (marxismus, sionismus) je ortenovsky bolestné i krásné zároveň. Štěpán je pro svůj původ vyloučen z gymnázia, posléze před okupací prchne do sovětského Ruska, kde ovšem rychle ze sociálně utopických snů i nepřekročitelné bariéry mezi domácím a cizím vystřízliví. Vrací se do protektorátu, kde jej mezitím postupující represe přivedou k práci na statku v severních Čechách. Zemědělství se objevuje jako motiv téměř ruralisticko-sionistický (Palestina), líčení je ovšem velmi atraktivní a tajemné: na statku sehrávají hlavní roli Němci i čarodějnice – obraz erotického napětí, které si ničím nezadá s žítkovskými bohyněmi, jež český čtenář objeví až několik desetiletí po napsání Cesty pouští . Celý románmetafora ve své kombinaci důvěrného líčení „velkých dějin“ a „individuálních osudů“ připomene vrcholná díla Ferdinanda Peroutky (Oblak a valčík ) či Egona Hostovského, po jejichž bok se v překladu z anglického originálu suverénně řadí.

Souborem adaptovaných textů Petra Šabacha se edice Adaptovaná česká próza orientuje na současnou českou prózu. Vybraných deset povídek vychází z knih Hovno hoří, Šakalí léta, Babičky a Čtyři muži na vodě. V textech, které spojuje humorný styl vyprávění, se objevují témata jako rodinný život, mezilidské vztahy, odlišnost pohledu na svět mužů a žen. Petr Šabach (1951) patří v současnosti mezi nejčtenější české autory a jeho prózy se staly námětem několika divácky úspěšných filmů, například Šakalí léta, Pelíšky nebo Pupendo. Každá povídka v souboru je graficky rozdělena na dvě nebo více částí. Vždy před četbou následující části může čtenář odpovídat na otázky, které jsou mezi jednotlivé části vloženy, a předvídat, jak asi bude příběh pokračovat. Otázky mají inspirovat k vyjádření vlastních myšlenek k chápání textu, případně vést ke konverzaci při práci ve skupinách. Otázky je však možné také přeskočit a texty číst jako celek. – Soubor doprovázejí gramaticko-lexikální cvičení ke každému textu, česko-anglicko-německo-ruský slovníček a klíč ke cvičením. Součástí svazku je i audio CD s kompletní nahrávkou knihy. Kniha je určena pro úroveň B1 , tedy pro středně a více pokročilé studenty.

Na popis jako slohový úkol ve škole možná leckdo nevzpomíná rád. Přesto nejspíš nepopře, že jej často potřebujeme i v každodenních hovorech. Málokdo z nás si ovšem uvědomuje, jak vlastně běžně popisujeme a jak velkou roli při tom hrají okolnosti komunikace. Sondu do všednodenní řeči i námět k sebereflexi nabízí studie Jany Hoffmannové o „nepřítomném popisu“. Lingvistika je přitom jen jedním z oborů zastoupených v této publikaci: nad společným tématem se sešli zástupci nejrůznějších disciplín a teorií – analytické filozofie a teorie fikcionality, lingvistiky a literární historie, teorie literatury a poetiky, dějin umění a teorie intermediality. Nad tím, do jaké míry je přípustné přenášet komunikační funkce popisu do rozumění světu literárního díla, se z pozice teorie fikčních světů zamýšlí Petr Koťátko. Žádný čtenář patrně nepochybuje o tom, že vyprávění má vždy svého více či méně zřejmého vypravěče. Ovšem zda se popis může chlubit svým „deskriptorem“, je třeba se teprve přesvědčit (v české próze ověřuje Stanislava Fedrová), podobně jako o tom, nakolik se dají popisné formy uplatnit coby nástroj poetiky: ať už historické (jak v interpretaci Gautierova Kapitána Fracasse ukazuje Zdeněk Hrbata) nebo intermediální (temporální principy i náladový půvab básnické ekfráze zkoumá Emma Tornborgová). Vychází v české a anglické jazykové verzi.

Na popis jako slohový úkol ve škole možná leckdo nevzpomíná rád. Přesto nejspíš nepopře, že jej často potřebujeme i v každodenních hovorech. Málokdo z nás si ovšem uvědomuje, jak vlastně běžně popisujeme a jak velkou roli při tom hrají okolnosti komunikace. Sondu do všednodenní řeči i námět k sebereflexi nabízí studie Jany Hoffmannové o „nepřítomném popisu“. Lingvistika je přitom jen jedním z oborů zastoupených v této publikaci: nad společným tématem se sešli zástupci nejrůznějších disciplín a teorií – analytické filozofie a teorie fikcionality, lingvistiky a literární historie, teorie literatury a poetiky, dějin umění a teorie intermediality. Nad tím, do jaké míry je přípustné přenášet komunikační funkce popisu do rozumění světu literárního díla, se z pozice teorie fikčních světů zamýšlí Petr Koťátko. Žádný čtenář patrně nepochybuje o tom, že vyprávění má vždy svého více či méně zřejmého vypravěče. Ovšem zda se popis může chlubit svým „deskriptorem“, je třeba se teprve přesvědčit (v české próze ověřuje Stanislava Fedrová), podobně jako o tom, nakolik se dají popisné formy uplatnit coby nástroj poetiky: ať už historické (jak v interpretaci Gautierova Kapitána Fracasse ukazuje Zdeněk Hrbata) nebo intermediální (temporální principy i náladový půvab básnické ekfráze zkoumá Emma Tornborgová). Vychází v české a anglické jazykové verzi.

There are probably not many readers who would cherish their memories of writing a description at school… Nevertheless, hardly anyone would deny that we cannot do without descriptions in everyday face-to-face dialogues – though only a few of us may be able to reflect on the process of describing, and to judge to what extent it is influenced by the circumstances surrounding communication. The essay on „absent description“ by Jana Hoffmannová provides an insight into everyday speech, as well as an opportunity for linguistic self-reflection. Linguistics is only one of the disciplines present in this volume: nine representatives of various fields of research and theories are brought together here to discuss the issue of description: analytic philosophy and fictionality theory, linguistics and literary history, art history and intermedia theory. Petr Koťátko discusses the relationship between the communicational functions of descriptions and their function in the structure of fictional worlds of literature. While he employs realist descriptions to illustrate the limits of their identificatory work, various descriptive modes provide a parameter for Ivana Taranenková to pursue the development of realist writing. Hardly any reader will doubt the fact that every fiction has its own more or less overt (or covert) narrator. Nevertheless, it remains to be proved whether there is a corresponding „descriptor“ in descriptions: an attempt at doing so in the context of Czech fiction is made by Stanislava Fedrová. The possibilities of employing descriptive forms as a tool of poetics (be it the historical or the intermedia one) are put to the test by Zdeněk Hrbata (in his interpretation of the generic schemes underlying Gautier’s novel Le Capitaine Fracasse, and Emma Tornborg, who focuses on poetic ekphrasis.

Po téměř dvou desítkách let přichází básník, prozaik a překladatel Petr Skarlant s novou básnickou sbírkou Mezinárodní expres Potěmkin. Zřetelně v ní dominují především dvě základní polohy: doléhající léta a tendence k bilancující a rekapitulující reflexi životní dráhy na jedné straně, na druhé je to pak reflexe současného světa se stavbami potěmkinovských vesnic jako samozřejmé součásti „díla“ dnešních politiků, státníků, reklamní mašinérie, médií a bohužel i oficiálních dějepisců, kteří vrací Potěmkino zpátky do života. Knihu veršů doplňuje rozhovor s autorem.

Kniha shrnuje texty Petry Hanáková, Libuše Heczkové, Evy Kalivodové a Kateřiny Svatoňové, které v letech 2005–2011 v rámci Centra genderových studií FF UK společně promýšlely možnosti genderové analýzy v literární, filmové a kulturní teorii a kritice. Texty vzniklé v této době ukazují nezpochybnitelnost genderového úhlu pohledu, ale zároveň také jeho úskalí. Kniha je členěna do tří kompaktních – a možno říci i kontroverzních – částí, jejichž názvy jsou příznačně inspirovány filmem Věry Chytilové Ovoce stromů rajských jíme – „Zakázané ovoce“ je věnováno metodám genderového psaní, „Vyhnání z ráje“ shromažďuje konkrétní filmové a literární analýzy a „Očistec“ tematizuje zejména záludnosti ženské tvorby. Kniha spojuje odborné statě, recenze, kritiky a rozhovory publikované jak v akademických publikacích, tak v denním tisku. – Fotografie na obálce je převzata z českého filmu Volání rodu (foto Karel Šebík).

Lyrika nebývá v dnešním přeuspěchaném světě tou nejčastěji se vyskytující bylinkou. A přece již Goethe dobře věděl, že právě ona dokáže zachytit „na malém prostoru celý svět“. Šlosarova sbírka, přísně komponovaná v sledu jednotlivých ročních období, postihuje především vztah člověka a přírody. „Jeho malé básně přírodní lyriky, spředené poletujícími motivy, nenápadnými aliteracemi a jinými vnitřními souzvuky, mají úžasnou moc otvírat nám uši ohlušené uřvanou ulicí a očím oslněným lesklými barevnými cetkami navracet dar vidění,“ konstatuje autor doslovu Milan Blahynka. Šlosarův básnický cyklus organicky doplňují barevné makrofotografie přírodních motivů. Jsou dílem Aleny Pončové.

Publikace je věnovaná Hlávkově divadelní tvorbě. Ta byla jeho hlavním zájmem; napsal řadu původních her a osobitých autorských adaptací, z nichž některé byly divadelní událostí nejen ve své době, ale hrají se s úspěchem dodnes, jiné zatím zůstávají širší i odbornou veřejností neobjeveny. Kniha přináší mj. Hlávkovy hry Benátská maškaráda, Kavalír Páně a Paní Studánka, ukázky z jeho her Panama, Světáci a Jazzové varhany (dosud nepublikováno), z avantgardní revue Dona Kichotka, ale i průřez Hlávkovými novinovými články či rozhlasovými přednáškami o divadle. Výběr a uspořádání obsáhlého materiálu je prací prof. Vladimíra Justa, který je také autorem obsáhlé úvodní portrétní studie Smrt jako téma i osud. Hodnotí v ní skutečný, často nedoceňovaný význam M. Hlávky pro české drama a divadlo 20. století, pozornost věnuje také jeho spolupráci s jedním z největších českých režisérů Jiřím Frejkou. Knihu doplňuje bohatý fotografický materiál, bibliografie Hlávkova díla i ohlasů, připravená Fr. Knoppem. Skutečnou lahůdkou je samostatně neprodejná audio-vizuální příloha s výňatky z Hlávkových inscenací s Eduardem Kohoutem, Rudolfem Hrušínským, Karlem Högrem, Olgou Scheinpflugovou, Václavem Vydrou a dalšími herci naší přední scény.

Publikace je věnovaná Hlávkově divadelní tvorbě. Ta byla jeho hlavním zájmem; napsal řadu původních her a osobitých autorských adaptací, z nichž některé byly divadelní událostí nejen ve své době, ale hrají se s úspěchem dodnes, jiné zatím zůstávají širší i odbornou veřejností neobjeveny. Kniha přináší mj. Hlávkovy hry Benátská maškaráda, Kavalír Páně a Paní Studánka, ukázky z jeho her Panama, Světáci a Jazzové varhany (dosud nepublikováno), z avantgardní revue Dona Kichotka, ale i průřez Hlávkovými novinovými články či rozhlasovými přednáškami o divadle. Výběr a uspořádání obsáhlého materiálu je prací prof. Vladimíra Justa, který je také autorem obsáhlé úvodní portrétní studie Smrt jako téma i osud. Hodnotí v ní skutečný, často nedoceňovaný význam M. Hlávky pro české drama a divadlo 20. století, pozornost věnuje také jeho spolupráci s jedním z největších českých režisérů Jiřím Frejkou. Knihu doplňuje bohatý fotografický materiál, bibliografie Hlávkova díla i ohlasů, připravená Fr. Knoppem. Skutečnou lahůdkou je samostatně neprodejná audio-vizuální příloha s výňatky z Hlávkových inscenací s Eduardem Kohoutem, Rudolfem Hrušínským, Karlem Högrem, Olgou Scheinpflugovou, Václavem Vydrou a dalšími herci naší přední scény.