Akropolis strana 11 z 52

Rozhlasová hra z roku 2006, v níž se kritika „umělosti" života setkává s hledáním životní opravdovosti - umírání bývalé celebrity je tu konfrontováno s profesní bezohledností vypravěče.

Jarmila Valková, Anja Bethke a Rafał Biskup (eds.): Kulturní translace / Kulturelle Translationen / Translacje kulturowe / Příspěvky z mezinárodní studentské konference interFaces VII v červnu 2009 v PrazeSborník příspěvků ze VII. ročníku mezinárodní studentské konference Interfaces, která se konala v Praze v červnu 2009, shromažďuje příspěvky studentů ze tří univerzit (Karlovy univerzity v Praze, univerzity v Lipsku a ve Wrocławi). Téma kulturní translace jednotliví autoři pojednávají z pohledu lingvistiky, literární vědy, translatologie a didaktiky, ale zabývají se i širšími kulturně-historickými a uměleckými tématy. Těžiště sborníku přitom spočívá v příspěvcích lingvisticko-translatologických, hned několik příspěvků např. studuje problematiku překladu konkrétního syntaktického jevu do druhého jazyka. Pro většinu článků je charakteristická snaha nalézt mezioborový, mezijazykový či interkulturní přesah (v různých aspektech je zde konfrontována kultura česká, německojazyčná a polská). Texty jsou otištěny v češtině, němčině nebo polštině s jinojazyčným resumé, anglickým abstraktem a informacemi o autorech. Vychází ve spolupráci s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze.

Přestože je období druhé světové války nesmazatelně zatíženo katastrofou šoa, podařilo se neprávem opomíjenému česko-izraelskému spisovateli Otu B. Krausovi (1921 Praha – 2000 Netanja) napsat román, v němž tyto události pro hlavního hrdinu, dospívajícího židovského mladíka Štěpána, představují spíše jen historický kontext. Hrůzy holokaustu, jimiž si Kraus i jeho pozdější žena Dita, „osvětimská knihovnice“, prošli, zůstávají jen jako stín dokreslující tíživou atmosféru doby, v níž Štěpán dospívá. Krausův román je citlivou a sugestivní výpovědí o mladém muži, jehož hledání prvních lásek, vlastní české židovské identity, ale i vztahu k práci, rodičům a určujícím ideologiím 20. století (marxismus, sionismus) je ortenovsky bolestné i krásné zároveň. Štěpán je pro svůj původ vyloučen z gymnázia, posléze před okupací prchne do sovětského Ruska, kde ovšem rychle ze sociálně utopických snů i nepřekročitelné bariéry mezi domácím a cizím vystřízliví. Vrací se do protektorátu, kde jej mezitím postupující represe přivedou k práci na statku v severních Čechách. Zemědělství se objevuje jako motiv téměř ruralisticko-sionistický (Palestina), líčení je ovšem velmi atraktivní a tajemné: na statku sehrávají hlavní roli Němci i čarodějnice – obraz erotického napětí, které si ničím nezadá s žítkovskými bohyněmi, jež český čtenář objeví až několik desetiletí po napsání Cesty pouští. Celý román-metafora ve své kombinaci důvěrného líčení „velkých dějin“ a „individuálních osudů“ připomene vrcholná díla Ferdinanda Peroutky (Oblak a valčík) či Egona Hostovského, po jejichž bok se v překladu z anglického originálu suverénně řadí. Čeští čtenáři již znají prvotinu Oty B. Krause, svědeckou prózu Země bez Boha (1948 a 1992), i několik dalších textů, naposled vyšly prózy Obchodník se sny a jiné galilejské povídky (Sefer 2009), knihu Můj bratr dým připomněl Antonio Iturbe ve svém románu Osvětimská knihovnice (Akropolis 2013). Román Cesta pouští vznikal v osmdesátých letech a autor jej považoval za nejdůležitější ze svých děl. Jak sám řekl – „je psán vlastní krví“. – Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.

První svazek edice POPs přináší překlad knihy, kterou to všechno – dalo by se říci – začalo. Když poprvé vyšla v roce 1989, stala se (v doprovodu své praktičtěji orientované „sestry“, knihy Jak číst to, co je populární) jedním ze základních kamenů oboru kulturálních studií. Populární a masová kultura se do hledáčku akademického zájmu dostávala pomalu. V sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století se okruh západních akademiků věnujících se soustavně populární kultuře začal rozšiřovat a daný zájem přestal působit excesivně. Ne-vysoká kultura však byla vykládána ještě v duchu své zajímavé pokleslosti, z hlediska toho, čím je jiná než kultura elitní. Teprve kniha Jak rozumět populární kultuře Johna Fiskea (nar. 1939) poskytla akademicky fundovaný, sémioticky založený výklad populární kultury v její komplexnosti. Dílo respektuje v tradičním pojetí jakožto tvůrčí čin, ale zároveň ho chápe i jako tržní komoditu; vnímatelem rozumí hravého fanouška, jemuž však neupírá funkci spolutvůrce významů. Fiske nevykládá populární kulturu emancipačně, nesnaží se ji propašovat do středu akademického zájmu proto, že je na ní také něco zajímavého. Promyšleně ukazuje, jak složitá je síť sociokulturních mechanismů, v níž tento typ kultury funguje, a jak přirozeně se umělecké dílo mísí s životním stylem, sférami každodennosti či s ekonomickými kritérii. Jeho výklad je podložený argumentačně, a přitom „popkulturní“, tedy čtivý a podněcující. Český překlad vychází z druhého vydání Understanding Popular Culture z roku 2011. To je obohaceno o rozsáhlou předmluvu Henryho Jenkinse a o dialog novějších představitelů studia populární kultury, v němž provazují Fiskeovy impulsy směrem k současnosti. Poté následuje vlastní Fiskeův text, rozdělený do kapitol: Amerika v džínách; Komodity a kultura; Produktivní požitky; Agresivní těla a karnevalové požitky; Populární texty; Populární nuance; Politika. Knihu uzavírá kontextualizační doslov překladatele s názvem John Fiske – romantický solitér, který stál na počátku. Českým překladem chceme nabídnout knihu, která již zřejmě zůstane klíčovým dílem, jež otevřelo cestu populární a masové kultuře z nočních stolečků na studentských kolejích do univerzitních učeben a pracoven.

Druhý svazek spisů přináší všechny povídky z prvního vydání knihy Nevěsta, v exilu vydanou povídkovou knihu Hlavou proti zdi, texty publikované pouze časopisecky a zejména dosud nevydané povídky z autorových rukopisů. Ve svých prózách se Grosman vrací na Slovensko doby meziválečné a válečné, zachycuje poválečnou všednodennost a evokuje život v Izraeli v letech sedmdesátých. Tím nejcennějším v tomto svazku je Grosmanovo zobrazení zaniklého meziválečného světa slovenských Židů, v němž prožil své dětství. Knihu uspořádal, k vydání připravil a edičně komentoval Jiří Opelík.

Čtvrtý svazek Kritické hybridní edice přináší nové vědecké a čtenářské vydání básně Máj Karla Hynka Máchy (1810–1836). Od své první publikace (1836) se Máj objevil ve stovkách vydání včetně mnoha překladů. Přítomná edice ale téměř po šedesáti letech nabízí vydání, jež vychází z komplexního zpracování všech dochovaných pramenů a revize dosavadních edičních řešení. Opírá se především o důkladný písmoznalecký, chemický a textologický průzkum jediného dochovaného úplného rukopisu Máje, který předcházející generace editorů neměly k dispozici v originále. Tento průzkum usiloval o prověření Máchova autorství a následně o stanovení jeho pozice mezi ostatními prameny. Vědecká digitální edice na přílohovém DVD přináší nové faksimile jak tohoto rukopisu, tak i všech dalších relevantních textových pramenů (např. tzv. Náčrtu Máje či prvního tištěného vydání). Tyto prameny digitální vědecká edice dále nabízí v jejich transkribované podobě (rukopisy) a diplomatickém znění (tištěné texty). Na základě nového komplexního ověření všech pramenů a textové historie edice ustavuje nové vědecké komentované znění Máchova Máje. Součástí knižního vydání, opatřeného stručným úvodem a jazykovými a věcnými vysvětlivkami, je ediční komentář, který přináší podrobné informace o všech pramenech Máje, o vzniku básně a historii jejího vydávání od roku 1836 do současnosti.

Předkládaný soubor studií mapuje více než padesátiletý badatelský zájem Vladimíra Justla o básníkovu tvorbu. Jádro výboru tvoří texty z 60. let, uveřejňované především na stránkách různých periodik či jako doslovy ve výborech z básníkova díla, v nichž Vladimír Justl jako první po roce 1948 podává zasvěcený komentář celé dosavadní Holanovy tvorby a zároveň i ucelenější pohled na proměnu Holanovy poetiky od jeho prvotiny přes přísnou metrickou stavebnost básníkových veršů 30. let až k postupnému opouštění pevného metra a prozaizaci verše. Celek pak uzavírají autorovy studie z porevolučního období, jež svým široce syntetizujícím záběrem zaujímají přední místo v dosavadním holanovském bádání.Literární historik, teatrolog a editor Vladimír Justl (1928-2010) patří k předním znalcům života a díla Vladimíra Holana. Jako jeho dvorní editor se v průběhu 60. let 20. století zasloužil o mocné znovuvstoupení tohoto básníka do české literatury, ale i do širšího kulturního povědomí. Postupně prosadil k vydání jeho básnické sbírky a větší lyrickoepické skladby ze 40. a 50. let, které nemohly vyjít po roce 1948, a zároveň i básníkovu tvorbu z let šedesátých. V té době rovněž edičně připravil několik antologií z básníkova díla. V letech 1965-1988 edičně koncipoval Holanovy sebrané spisy. Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR a Nadace Český literární fond.

Poúnorový Svaz československých spisovatelů (SČSS), nahrazující zrušené organizace typu Syndikát českých spisovatelů, Kruh moravských spisovatelů či Spolek slovenských spisovateľov, byl ustaven na svém prvním sjezdu v březnu 1949. Nejvyšším orgánem Svazu byl sjezd, který se měl konat každé tři roky, avšak nikdy za dobu existence SČSS nebylo toto usnesení naplněno. Zejména v důsledku politických událostí první poloviny 50. let bylo konání II. sjezdu několikrát odloženo; uskutečnil se až na jaře 1956, tedy po klíčovém XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, na němž došlo k vyslovení některých kritických reflexí nedávné sovětské minulosti, mírnému poukázání na několik projevů kultu osobnosti, který byl ztotožňován s J. V. Stalinem, a alespoň částečnému uvolnění i v kulturním životě. Na rozdíl od prvního sjezdu SČSS i sjezdů následujících (III. v roce 1963 i legendární IV. v roce 1967, který bývá označován za počátek tzv. pražského jara) se ale protokoly z tohoto spisovatelského setkání dosud nedočkaly souborného knižního vydání. Edice literárního historika Michala Bauera tak poprvé zpřístupňuje všechny referáty (i nepřednesené) a diskusní vystoupení na tomto sjezdu. Východiskem pro ni se staly především stenografické záznamy uložené v Literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze. Ty editor konfrontuje s přetisky v dobových periodikách (zejména v Literárních novinách), s interními sjezdovými brožurkami, jež obsahují hlavní referáty, a s dochovanými záznamy v archivu někdejšího Československého rozhlasu. Toto srovnání ukazuje, že v Literárních novinách byly otištěny výtahy, výňatky a cenzurované texty, takže ti literární historikové, kteří z nich vycházeli jako ze základního sjezdového zdroje/pramene, přistupovali k dějinám ve zkreslené podobě. Poprvé se tak ke čtenářům dostávají referáty a diskusní příspěvky v autentické podobě. Sjezd je spojován s pokusem spisovatelů o nalomení dogmatismu první poloviny 50. let, včetně vystoupení proti cenzuře a perzekuci některých spisovatelů: v tomto kontextu bývají obvykle připomínány zejména diskusní příspěvky Františka Hrubína a Jaroslava Seiferta. Knihu doplňují dobové fotografie ze sjezdového jednání a fotodokumentace související se spisovatelským sjezdem, jmenný rejstřík a stať upozorňující na základní souvislosti sjezdových vystoupení. - Vychází za podpory GA ČR v rámci grantového projektu: Kodifikace a variace ideologicko-estetické normy v české literatuře 50. let 20. století.

Nejhranější Drábkova hra ze souboru Aby se Čechům ovary zachvěly vystihuje příběhy tří krasoplavců, jimž se vinou vnějšího světa hroutí soukromí.

Francie, dvacátá léta předešlého století. Letecká poštovní společnost Latécoere, předchůdkyně dnešní Air France, přijímá do svých řad jen ty nejodvážnější a nejzdatnější piloty. Mezi vybranými jsou i Jean Mermoz, Henri Guillaumet a Antoine de Saint-Exupéry, tři „báječní muži na létajících strojích“, kteří se zapíší do dějin civilního letectví jako průkopníci dosud neprozkoumaných vzdušných tras. Žádná vzdálenost pro ně není dostatečně dlouhá, žádný horský štít dostatečně vysoký. Kromě vášně létat je tu jen odpovědnost a profesní čest doručit dopisy na palubě letounů včas a za každých okolností do rukou adresátů, napříč kontinenty a oceány na stále se zmenšující mapě světa. Když však přistanou a spočinou nohama na pevné zemi, stanou opět tváří v tvář skutečnosti, s jejímiž víry, zvraty a nástrahami bývá mnohem těžší se vyrovnat než s turbulencemi vysoko v mracích. K otevřenému nebi, autorem pečlivě zdokumentovaný román, který v sobě v nepřetržitém toku epizod spojuje dobrodružství a exotiku cestopisu s prvky historického a životopisného románu, vypráví o fascinujících a dnes polozapomenutých objevitelských dobrodružstvích tří nerozlučných přátel, kteří stáli u zrodu civilního letectví, a je současně i literární poctou Antoinovi de Saint-Exupérymu, autorovi nezapomenutelného Malého prince, spisovateli a humanistovi, který – navzdory století nalomenému světovými válkami – dokázal až do své tragické smrti ve vodách Středozemního moře vidět a vnímat život dětskýma očima.

Parodie na doyleovskou detektivku, hra z roku 2010.

Kyberkabaret z roku 2004, zpracovávající únik zamindrákovaného hrdiny Vladimíra Remka (!) do reality počítačové hry.

Lída Holá a Jan Neruda: Povídky malostranskéPopulární Povídky malostranské vycházejí v rámci řady Adaptované české prózy určené studentům češtiny jako cizího jazyka. Adaptované Nerudovy povídky již několikrát vyšly, nyní je připravujeme v přehlednější grafické podobě. Básník, prozaik a novinář Jan Neruda patří k nejznámějším českým autorům 19. století. Jeho jméno nese jedna z ulic u Pražského hradu, kde se v domě U Dvou slunců narodil. Neruda prožil v Praze celý život a s tímto městem je spojené i jeho dílo. Publikace přináší medailon Jana Nerudy, šest jeho adaptovaných povídek a krátkou informaci o domovních znameních staré Prahy. Dále obsahuje soubor gramaticko-lexikálních cvičení ke každému textu, česko-anglicko-německo-ruský slovníček a klíč ke cvičením. Kniha je určena pro úroveň B1, tedy pro středně a více pokročilé studenty.

Po skončení druhé světové války byl dirigent Václav Talich obviněn z kolaborace. Za inspirátora bývá označován ministr Zdeněk Nejedlý. Publikace si všímá korektních vztahů mezi nimi v meziválečném období. Talich byl členem sociálnědemokratické strany, k jeho přátelům náleželi lidé levicově orientovaní. Ke střetu zájmů obou mužů došlo v roce 1935, kdy Nejedlý marně prosazoval proti Talichově kandidatuře na post šéfa opery Národního divadla skladatele O. Jeremiáše. Za tzv. druhé republiky Nejedlý i Talich shodně hájili národní kulturní hodnoty. Autor podrobně mapuje dilemata, jimž byl Talich vystaven za okupace, nevyhýbá se problematickým skutkům, k nimž patřil projev v Obecním domě 12. července 1942, po atentátu na Heydricha, koriguje legendy provázející příběh Talichova zatčení v květnu 1945 a mapuje diskuse kolem „Talichova případu“. Na Talichovu obranu vystoupili spolupracovníci (I. Medek), ale i komunisté (E. F. Burian, V. Nezval, P. Kočí, později J. Taufer a L. Čivrný), pochopení vyjádřili i někteří Nejedlého žáci (K. B. Jirák, J. Hutter), zatímco jiní (M. Očadlík, A. J. Patzaková) jej napadali. Nejedlý i jiní politici (E. Beneš, J. Masaryk, A. Zápotocký) si zachovali od polemik odstup. Vyšetřování vycházelo z platné legislativy, vytvářející rámec pro tzv. národní očistu, a prokázalo, že Talich se ve dvou případech zachoval „nepřístojně“. Potrestán ale nebyl, neboť jednal pod nátlakem a s úmyslem prospět národu. Zjednodušené závěry, jež viděly vinu jen na Talichově straně nebo jej naopak představují jako nevinnou oběť komunistické zvůle, nepomohou při pochopení jednání Václava Talicha ve válečných letech. Každý příběh je třeba posuzovat individuálně, v historických souvislostech. Úcta k Talichovu umění neutrpí, připustíme-li, že za okupace přijal kompromisy, jež vyplynuly z nátlaku nacistů, vlastních pochybností či z únavy a přivyknutí na protektorátní život. Nejedlý neučinil nic pro pochopení chování Talicha a jiných známých osob za války. Jeho přísný pohled kontrastuje s nestatečností, již později projevil v době stalinských represí. – Publikace je doplněnou a rozšířenou verzí studie uveřejněné v roce 2009 v časopise Soudobé dějiny. Anglické vydání studie ve svém časopise chystá Dvorak Society v Londýně (překlad Karel Janovický). – Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.

Brilantní autobiografické prózy, kterými do literatury šedesátých let vstupoval autor ani ne třicetiletý, vyplavují ze vzpomínek obrazy dětství, dospívání a prvních let dospělosti. Představují křehkého člověka hledajícího své místo ve světě, zmítaného vášněmi i pochybujícího o své schopnosti milovat. Sen o mém otci je autorovou prvotinou. Ústřední tragikomickou zápletku rozvíjí kolem dětského podvodu s žákovskou knížkou. Otce malého Karolka umučili v Terezíně a jeho matka se později podruhé provdala. Právě vztah k matce, dramatické střety s ní, útěky ze sevření její lásky a opětovné návraty jsou obsahem Karolova vyprávění. Navazující novela Sen o mně představuje trýznivou zpověď muže stojícího tváří v tvář nevěře. Snaha porozumět vztahu k vlastní ženě (podobně jako předtím vztahu k matce) je snahou porozumět tajemství života a smrti. Krutě otevřenou zpověď, kterou přináší druhá próza, vyvažuje první text, který díky dětskému pohledu a milosrdnému odstupu přináší s postavami pábitelů, „svůdců“ a hrdinů i půvabný humor. Prózy vycházejí po více než dvaceti letech ve třetím vydání s autorovým doslovem.

V pořadí již pátý sborník Asociace učitelů češtiny jako cizího jazyka (AUČCJ) obsahuje pestrý výběr příspěvků, které mohli zájemci vyslechnout během celého roku 2010 na společných setkáních, jež AUČCJ pořádá pravidelně čtyřikrát do roka. Přednášející z řad odborníků na češtinu pro cizince, učitelů a lingvistů se během uplynulého roku vyjadřovali k velmi aktuálním tématům, jakými jsou například metody ve výuce češtiny pro cizince, začlenění dětí cizinců do výuky základních a středních škol, distanční vzdělávání, e-learning, individuální výuka, andragogika, kurzy s nízkou hodinovou dotací a kognitivní lingvistika v praxi. Soubor příspěvků ze setkání AUČCJ je doplněn o přínosný článek zaměřený na otázky autorského práva. Materiál shrnuje základní informace, jež byly předneseny na semináři uspořádaném Asociací učitelů češtiny jako cizího jazyka společně s Českou a slovenskou asociací jazykových center v Praze na podzim roku 2010. Díky širokému tematickému záběru příspěvků naleznou čtenáři v této publikaci jak cenné teoretické informace z různých oblastí češtiny jako cizího jazyka, tak množství ryze praktických rad a návodů, jak zpestřit, zefektivnit a usnadnit výuku češtiny pro cizince v různých typech kurzů.