Akropolis strana 11 z 52

Parodie na doyleovskou detektivku, hra z roku 2010.

Francie, dvacátá léta předešlého století. Letecká poštovní společnost Latécoere, předchůdkyně dnešní Air France, přijímá do svých řad jen ty nejodvážnější a nejzdatnější piloty. Mezi vybranými jsou i Jean Mermoz, Henri Guillaumet a Antoine de Saint-Exupéry, tři „báječní muži na létajících strojích“, kteří se zapíší do dějin civilního letectví jako průkopníci dosud neprozkoumaných vzdušných tras. Žádná vzdálenost pro ně není dostatečně dlouhá, žádný horský štít dostatečně vysoký. Kromě vášně létat je tu jen odpovědnost a profesní čest doručit dopisy na palubě letounů včas a za každých okolností do rukou adresátů, napříč kontinenty a oceány na stále se zmenšující mapě světa. Když však přistanou a spočinou nohama na pevné zemi, stanou opět tváří v tvář skutečnosti, s jejímiž víry, zvraty a nástrahami bývá mnohem těžší se vyrovnat než s turbulencemi vysoko v mracích. K otevřenému nebi, autorem pečlivě zdokumentovaný román, který v sobě v nepřetržitém toku epizod spojuje dobrodružství a exotiku cestopisu s prvky historického a životopisného románu, vypráví o fascinujících a dnes polozapomenutých objevitelských dobrodružstvích tří nerozlučných přátel, kteří stáli u zrodu civilního letectví, a je současně i literární poctou Antoinovi de Saint-Exupérymu, autorovi nezapomenutelného Malého prince, spisovateli a humanistovi, který – navzdory století nalomenému světovými válkami – dokázal až do své tragické smrti ve vodách Středozemního moře vidět a vnímat život dětskýma očima.

Kyberkabaret z roku 2004, zpracovávající únik zamindrákovaného hrdiny Vladimíra Remka (!) do reality počítačové hry.

Lída Holá a Jan Neruda: Povídky malostranskéPopulární Povídky malostranské vycházejí v rámci řady Adaptované české prózy určené studentům češtiny jako cizího jazyka. Adaptované Nerudovy povídky již několikrát vyšly, nyní je připravujeme v přehlednější grafické podobě. Básník, prozaik a novinář Jan Neruda patří k nejznámějším českým autorům 19. století. Jeho jméno nese jedna z ulic u Pražského hradu, kde se v domě U Dvou slunců narodil. Neruda prožil v Praze celý život a s tímto městem je spojené i jeho dílo. Publikace přináší medailon Jana Nerudy, šest jeho adaptovaných povídek a krátkou informaci o domovních znameních staré Prahy. Dále obsahuje soubor gramaticko-lexikálních cvičení ke každému textu, česko-anglicko-německo-ruský slovníček a klíč ke cvičením. Kniha je určena pro úroveň B1, tedy pro středně a více pokročilé studenty.

Po skončení druhé světové války byl dirigent Václav Talich obviněn z kolaborace. Za inspirátora bývá označován ministr Zdeněk Nejedlý. Publikace si všímá korektních vztahů mezi nimi v meziválečném období. Talich byl členem sociálnědemokratické strany, k jeho přátelům náleželi lidé levicově orientovaní. Ke střetu zájmů obou mužů došlo v roce 1935, kdy Nejedlý marně prosazoval proti Talichově kandidatuře na post šéfa opery Národního divadla skladatele O. Jeremiáše. Za tzv. druhé republiky Nejedlý i Talich shodně hájili národní kulturní hodnoty. Autor podrobně mapuje dilemata, jimž byl Talich vystaven za okupace, nevyhýbá se problematickým skutkům, k nimž patřil projev v Obecním domě 12. července 1942, po atentátu na Heydricha, koriguje legendy provázející příběh Talichova zatčení v květnu 1945 a mapuje diskuse kolem „Talichova případu“. Na Talichovu obranu vystoupili spolupracovníci (I. Medek), ale i komunisté (E. F. Burian, V. Nezval, P. Kočí, později J. Taufer a L. Čivrný), pochopení vyjádřili i někteří Nejedlého žáci (K. B. Jirák, J. Hutter), zatímco jiní (M. Očadlík, A. J. Patzaková) jej napadali. Nejedlý i jiní politici (E. Beneš, J. Masaryk, A. Zápotocký) si zachovali od polemik odstup. Vyšetřování vycházelo z platné legislativy, vytvářející rámec pro tzv. národní očistu, a prokázalo, že Talich se ve dvou případech zachoval „nepřístojně“. Potrestán ale nebyl, neboť jednal pod nátlakem a s úmyslem prospět národu. Zjednodušené závěry, jež viděly vinu jen na Talichově straně nebo jej naopak představují jako nevinnou oběť komunistické zvůle, nepomohou při pochopení jednání Václava Talicha ve válečných letech. Každý příběh je třeba posuzovat individuálně, v historických souvislostech. Úcta k Talichovu umění neutrpí, připustíme-li, že za okupace přijal kompromisy, jež vyplynuly z nátlaku nacistů, vlastních pochybností či z únavy a přivyknutí na protektorátní život. Nejedlý neučinil nic pro pochopení chování Talicha a jiných známých osob za války. Jeho přísný pohled kontrastuje s nestatečností, již později projevil v době stalinských represí. – Publikace je doplněnou a rozšířenou verzí studie uveřejněné v roce 2009 v časopise Soudobé dějiny. Anglické vydání studie ve svém časopise chystá Dvorak Society v Londýně (překlad Karel Janovický). – Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.

Brilantní autobiografické prózy, kterými do literatury šedesátých let vstupoval autor ani ne třicetiletý, vyplavují ze vzpomínek obrazy dětství, dospívání a prvních let dospělosti. Představují křehkého člověka hledajícího své místo ve světě, zmítaného vášněmi i pochybujícího o své schopnosti milovat. Sen o mém otci je autorovou prvotinou. Ústřední tragikomickou zápletku rozvíjí kolem dětského podvodu s žákovskou knížkou. Otce malého Karolka umučili v Terezíně a jeho matka se později podruhé provdala. Právě vztah k matce, dramatické střety s ní, útěky ze sevření její lásky a opětovné návraty jsou obsahem Karolova vyprávění. Navazující novela Sen o mně představuje trýznivou zpověď muže stojícího tváří v tvář nevěře. Snaha porozumět vztahu k vlastní ženě (podobně jako předtím vztahu k matce) je snahou porozumět tajemství života a smrti. Krutě otevřenou zpověď, kterou přináší druhá próza, vyvažuje první text, který díky dětskému pohledu a milosrdnému odstupu přináší s postavami pábitelů, „svůdců“ a hrdinů i půvabný humor. Prózy vycházejí po více než dvaceti letech ve třetím vydání s autorovým doslovem.

V pořadí již pátý sborník Asociace učitelů češtiny jako cizího jazyka (AUČCJ) obsahuje pestrý výběr příspěvků, které mohli zájemci vyslechnout během celého roku 2010 na společných setkáních, jež AUČCJ pořádá pravidelně čtyřikrát do roka. Přednášející z řad odborníků na češtinu pro cizince, učitelů a lingvistů se během uplynulého roku vyjadřovali k velmi aktuálním tématům, jakými jsou například metody ve výuce češtiny pro cizince, začlenění dětí cizinců do výuky základních a středních škol, distanční vzdělávání, e-learning, individuální výuka, andragogika, kurzy s nízkou hodinovou dotací a kognitivní lingvistika v praxi. Soubor příspěvků ze setkání AUČCJ je doplněn o přínosný článek zaměřený na otázky autorského práva. Materiál shrnuje základní informace, jež byly předneseny na semináři uspořádaném Asociací učitelů češtiny jako cizího jazyka společně s Českou a slovenskou asociací jazykových center v Praze na podzim roku 2010. Díky širokému tematickému záběru příspěvků naleznou čtenáři v této publikaci jak cenné teoretické informace z různých oblastí češtiny jako cizího jazyka, tak množství ryze praktických rad a návodů, jak zpestřit, zefektivnit a usnadnit výuku češtiny pro cizince v různých typech kurzů.

Téma monografie čtyř autorů z Ústavu české literatury a literární vědy Filozofické fakulty UK by šlo shrnout jako „implicitní polemiku" s tradovaným výrokem Theodora W. Adorna o nemožnosti psaní poezie po Osvětimi. Tématem je právě šoa/holokaust v české literatuře s přihlédnutím k literatuře slovenské, dalším literaturám Střední Evropy a také k československému filmu. Umělecké reprezentaci šoa v literatuře a filmu se u nás dosud věnovala velmi malá pozornost, kniha v tomto navazuje na dosud ojedinělou publikaci Holokaust v české, slovenské a polské literatuře (ed. J. Holý, 2007). Studie čtyř autorů zkoumají šoa v literatuře z různých stran, přehledově (Jiří Holý) i detailněji, z hlediska jednotlivých problémů (pamětní práce kultury - Petr Málek, šoa z pohledu viníků či traumatičnosti návratu - Jiří Holý) i autorských osobností a poetik (Michael Špirit se věnuje Josefu Škvoreckému, Filip Tomáš dílu Arnošta Lustiga a neprávem opomíjenému Jiřímu R. Pickovi). Shodují se přitom, že jde o téma zásadní, jehož umělecká reprezentace zasahuje i do hodnotových otázek současného života. Popsat a pochopit tyto na pohled nesdělitelné zkušenosti a rozumem sotva pochopitelné události zůstává pro umění i odborné zkoumání trvalou výzvou bez ohledu na časový odstup. Vychází ve spolupráci s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze.

Dialog o životě po životě, hra vzniklá roku 2010.

Putování českého transsexuála, „hra z roku 2009 o posledním násilí v Evropě".

Když jsme obdrželi milý rukopis Kamily Skopové v roce 2004, netušili jsme, jakou tradici vánočních knížek s ním otevíráme. Od té doby vychází tato drobná knížka téměř každoročně ve stále se zvyšujícím nákladu. Čím si Vánoční svátky získaly zájem čtenářů? - Vánoční publikace Kamily Skopové (1944), výtvarnice a folkloristky, žijící v malé roubence na Vysočině u Hlinska, zpřítomňuje atmosféru českých Vánoc skrze téma, jež je v rámci vánočních zvyků dodnes u nás nejživější - tj. téma sváteční kuchyně. V poutavě psaném povídání o tom, co servírovali naši předci na vánoční stůl, s jakými zvyky a tradicemi, najdeme i praktické vánoční recepty, aktualizované na dnešní běžně dostupné suroviny. Knížku doprovází autorka jemnými ilustracemi. Není tedy divu, že na Vánoční svátky navázala postupně celá série autorčiných knížek, mapující svátky a obyčeje velikonoční, rodinné a také svět dětských her a radostí.

Osvětim-Březinka – zdálo by se, že dnes už k tomuto divadlu hrůzy můžeme dodat jen velmi málo. A přece. Je tu pravdivý, byť téměř neznámý příběh několika útlých a zaprášených knížek, které se na ono pochmurné místo dostaly bůhvíjak a jejichž stránky drží pohromadě jen zázrakem a silou vůle a odvahy čtrnáctileté Dity Adlerové, osvětimské knihovnice, strážkyně podivuhodného táborového tajemství. Příběhem literární Dity, jehož předlohou jsou vzpomínky skutečné, dnes osmdesátileté Dity Krausové, se vracíme k polozapomenuté historii rodinného tábora, který existoval v Březince od září 1943 do července 1944 a jehož tragický konec, ač dodnes zahalen řadou neobjasněných okolností, představuje největší hromadnou vraždu československých občanů za druhé světové války. Španěl Antonio G. Iturbe (narozen 1967 v Zaragoze), kulturní publicista, jehož je Osvětimská knihovnice třetím rozsáhlejším románem, se nelehkého tématu zhostil tak, jak novinář umí nejlépe – poctivým studiem dostupných pramenů, v nichž paměti o téměř dvě generace starší přítelkyně Dity hrají klíčovou roli, a syrovou reportážní zkratkou, která bílá místa v autentických vzpomínkách i ve skoupé historické dokumentaci vyplňuje literární fikcí bez patosu a jen v míře nezbytně nutné. – V roce 2012 se tento titul objevil na předních místech nejčtenějších románů ve Španělsku a v současnosti se překládá do dalších světových jazyků. Práva byla prodána do devíti zemí.

V nejrozsáhlejší a knižně doposud nevydané próze se Josef K. Šlejhar, známý především jako autor novely Kuře melancholik, vyrovnává se svým manželstvím a potažmo i se světem jako takovým. Na ploše více než sedmi set stran nebývale sugestivním až živočišným jazykem vrší obrazy společných dní, obecné úvahy, vzpomínky, pocity. S téměř stenografickou přesností tak zaznamenává sled událostí, které předcházely jeho životnímu ztroskotání. Vztekem i pokorou, milostným horováním i patriarchální pýchou, hrubostí i něhou znovu a znovu snáší důkazy proti vlastnímu osudu. Obžalovává ho, vystavuje mu účet. S umanutostí sobě vlastní si připravuje závěrečnou řeč před velkou porotou, která se nikdy nesešla a nesejde. Což nic ani v nejmenším nemění na skutečnosti, že Cvrček mého krbu je výjimečné, strhující čtení. – Kniha vychází za velkorysé podpory hlavního města Prahy a Ministerstva kultury ČR. „Stal jsem se tedy rolníkem. Na našem rodinném statku, jenž jako by i mně byl rodným, hostiv valné nejšťastnější chvíle mého dětství na něm tráveného. Na statku v horách, v údolí šťavnatém a luzném, jež připadalo mně vždy druhdy jako pohádkové a jež stalo se mně údolím slz a krve. Kromě Boha a jeho příkazů práce a povinností, nikomu a ničemu nechtěje činiti zle, nechtěl jsem se bát nikoho a ničeho na tomto světě. A také byl bych se nebál. Ale zničilo mě, vlastně kus života mého zničila ta, jež měla mně být nejblíže a nejvýše – totiž vlastní žena…“   Josef K. Šlejhar (17. října 1864 – 4. září 1914; jméno Karel si zvolil v dospělosti sám) byl jedním z nejzajímavějších tvůrců české prózy přelomu 19. a 20 století. Narodil se ve Staré Pace, dětská léta prožil u prarodičů v Dolní Branné nedaleko Vrchlabí. Po maturitě na vyšší reálné škole v Pardubicích (1881) nastoupil na českou vysokou školu technickou, obor chemie. Studia nedokončil a vystřídal několik zaměstnání: úředník banky Slavie (1884–1885), technická a administrativní síla v otcově textilní továrně (1886–1889), chemik cukrovarů v Kopidlně (1889–1890) a v Pečkách (1891). Oženil se s Johanou Nepomuckou, dcerou zámožného měšťana z Královských Vinohrad (1892) a odstěhoval se do Červeného Kostelce, kde zakoupil podíl ve společnosti vyrábějící topící přístroje (1893–1894). Po dědečkově smrti začal hospodařit na rodovém statku Šlejharů v Dolní Kalné (1895). Během následujících let ho přivedl na okraj bankrotu a pod hrozbou exekuce byl donucen z Kalné odejít (1901). Rozvedl se a nastoupil kariéru učitele. Nejprve působil v Hradci Králové (1901–1902), poté v Kolíně (1902–1906) a nakonec v Praze (1906–1914). Zde žil ve společné domácnosti s hospodyní Marií Uhlířovou (od roku 1908) a ve 49 letech podlehl rakovině. Román Cvrček mého krbu vycházel na pokračování v časopise Květy – v roce 1912 pod názvem Cvrček mého krbu a v roce 1913 jako Rozvrat (Šlejhar 1912, 1913).

Westernová novela Zima v krvi, zasazená do šedesátých let 20. století, uvádí čtenáře do života indiánské komunity v rezervaci Fort Belknap v severoamerickém státě Montana. Protagonistou příběhu a současně jeho vypravěčem je bezejmenný indiánský mladík, odcizený své rodině i zemi, ubíjený pocitem existenciální prázdnoty, před níž marně uniká ke kerouacovsky nevázanému životu plnému divokých jízd, alkoholu či náhodného sexu. Jeho výpravy do nepřátelského světa mimo rezervaci, zpočátku motivované opětovným získáním odcizených věcí, se však postupně proměňují v cesty za nalezením vlastní identity a štěstí. A jeho pouť jej navíc přivede k odhalení dávného rodinného tajemství… Novela je prvotinou klasika americké indiánské literatury Jamese Welche (1940–2003).

Ondřej Neff (1945) náleží k podstatným evropským autorům sci-fi a přes dvacet let komentuje politiku. Novinář, spisovatel, fotograf a pedagog publikuje nejvíce v denících Lidové noviny a Neviditelný pes, druhý z nichž sám vymyslel a založil. Krom toho vydal okolo sedmdesáti knižních titulů, je překládán do cizích jazyků a jeho prózy vycházejí v zahraničních i našich antologiích, zatímco on sám stačí se zamilovanou činorodostí adaptovat klasické verneovky. Neff, známý na síti i jako Aston, stvořil rovněž ceněné komiksy, mj. s Kájou Saudkem, psal pilně pro rozhlas a televizi, láká ho divadlo. Maluje. Zkouší stále něco nového, umí živě a názorně vyprávět a vysvětlovat, přednáší o fotografii a píše o ní do dalšího vlastního deníku Digineff. Internetový deník Neviditelný pes založil už roku 1996, a jelikož mu je hyperaktivita vrozenou samozřejmostí, opětovně se musí smiřovat s tím, že irituje lidi bez téhle možná i pošetilé potřeby stále tvořit. Pragmaticky racionálním přístupem k světu možná rozčaruje nejednu poetičtější povahu. Může však jinak? I vědecká fantazie je koneckonců básní a syn velkého vypravěče Vladimíra Neffa umí taky vyprávět; jinak a po svém. To dokazuje i knižní rozhovor s touto takřka renesanční osobností, která předkládá nové vize i prognózy, a přece ví, že psaní je jen královskou zábavou. Svazek doprovází bibliografie knižních prací a životopis. – 5. svazek Edice Osobnost.  

Rozhlasové hry nevyvolávají skandály. Drábkova Koule však vzbudila pozornost už před svým uvedením (na ČRo 3 - Vltava měla v režii Aleše Vrzáka premiéru 25. 1. 2011) a po něm rozpoutala doslova mediální při. Dotýká se totiž nedávné minulosti, k níž stále ještě nejsme schopni postavit se čelem. Drama je fiktivním portrétem zestárlé československé atletky Mileny, která lásce ke sportu obětovala všechno: stát jí vnutil doping, zbavil ji soukromí, vybíral jí přátele, rozhodoval o její účasti na závodech v zahraničí i o možnostech založit rodinu. Není až tak důležité, koho nebo co které faktografické okolnosti mohou připomínat. Jednak Drábkova hra není doslovná, jednak je pro její pochopení nutné vnímat ji jako celek. Milenina zpověď je totiž formulována jako rozhlasový rozhovor s ukázkami a zasazena na pozadí běžného vysílání. Kus se tak vysmívá rozhlasové maše, kýčovitosti některých pořadů, mindrákům jejich tvůrců, úrovni volajících, nostalgii po socialismu i rozpatlanému vyjadřování. A takový obraz společnosti je skutečně nelichotivý. Sama Milena je pak postavou spíše tragikomickou. Autor ji ukazuje jako oběť, která si neuvědomuje svůj díl viny, i jako člověka, který má potřebu pomáhat druhým.