Akropolis strana 12 z 45

Logika praví, že osm je přirozené číslo, které následuje po číslu sedm a předchází číslu devět. Také osmému Notýsku Ilji Hurníka předcházelo sedm předešlých (Zelený, Modrý, Růžový, Infračervený, Fialový, Tyrkysový a Sivý, takže autor začne mít problém, zda vzorník barev nebude zcela vyčerpán). Nepořádek v matematice vytváří fakt, že autor ke svým devadesátinám vydává t e p r v e osmý Notýsek. Nesměl by to však být neúnavný I. Hurník, aby si s problémem neporadil. Stejně jako v předchozích svazcích i zde přesvědčivě dokládá, že je mistrem prozaických miniatur par excellence. Nelze však skrývat ani skutečnost, že četba jeho Notýsků má nespornou poznávací hodnotu. Jen namátkou - čtenáři se v tomto Oranžovém dozvědí např. o celosvětovém unikátu - vesničce Mechová, kde levice a pravice skončila ve vzájemném objetí, právě tak jako o knížectví, kde hokejisté hrají v květnu a ženy v dubnu strojí stromeček a malují kraslice. Zjistí také, proč jistému dědečkovi vadilo, že nám ukradli Vltavu, či co si díky své až chorobné abstinenci natropí účetní Nepísk. Autor samozřejmě zavede čtenáře i na Backer Street, aby nahlédli co s Sherlockem Holmesem udělá podzim, či co se stane, když slavný detektiv ve spolupráci s dr. Watsonem začne psát paměti.

Ztracené dítko avantgardy - i tak by šlo s trochou nadsázky charakterizovat osud Miloše Hlávky. Patřil k mladým intelektuálům, kteří vstupovali do literárního života po skončení první světové války. Již od svých 17 let publikoval na stránkách novinového a časopiseckého tisku své básně a prózy i překlady světových autorů. Pohyboval se v okruhu mladých avantgardních scén, jako byly Divadlo Dada a Moderní studio, byl také členem prvního Burianova voicebandu. Ve 30. letech působil v nakladatelství Sfinx, poté byl krátce dramaturgem Lucernafilmu, na podzim roku 1939 byl přijat jako lektor do činohry Národního divadla v Praze, kde byl po vynuceném odchodu F. Götze pověřen zastupováním šéfa činohry. Miloš Hlávka se nikdy netajil svými výhradami vůči komunistům. Nebylo mu to zapomenuto a po r. 1948 bylo zřejmé, že má být z historie české literatury zcela vymazán. Miloš Hlávka tomu napomohl i volbou svých témat (co by pracujícím mohl přinést epos Kormorán, inspirovaný životními osudy českého šlechtice, na berlínském okruhu tragicky zahynulého pětadvacetiletého automobilového závodníka Jiřího z Lobkovic). Přispět k tomu mělo i nedoložené nařčení z kolaborace během okupace či manželství s německou tanečnicí Irmgard Otte. V určitém smyslu by bylo možné nalézat i jisté paralely mezi Hlávkovým osudem a životními příběhy Vlasty Buriana, Adiny Mandlové, Nataši Gollové a dalších českých umělců. Smyslem této publikace není snaha dělat z Hlávky básníka velikosti Seiferta, Nezvala či Holana, nýbrž napravení určité křivdy a zpřístupnění jeho literárního odkazu dnešní čtenářské generaci (tím spíše, že v Hlávkově literární pozůstalosti jsou i práce dodnes nevydané - např. právě sbírka Písně na rozloučenou, překvapením mohou být ale i Hlávkovy neznámé prózy z 30. let). Knihu doplňuje obrazová příloha a zasvěcená studie Tomáše Vučky, vymezující Hlávkovo místo v kontextu české literatury. Ilustrace Josef Velčovský.

Román pojednává o bratrech Langerových, zejména o dramatiku Františkovi a chasidsky zaměřeném Jiřím. Románové dění vytváří nejen vztahy mezi oběma bratry, ale především dobová atmosféra od sklonku 19. století až po začátek dvacátých let 20. století. V Letech legionů se čtenář setká nejen se známými jmény z kulturního světa, ale také s dobovými událostmi. V románu vedle bratrů Langerových vystupují i Jaroslav Hašek, Viktor Dyk, Josef Váchal, Rudolf Medek, Tomáš Masaryk, Franz Kafka, Max Brod a řada dalších. Z významných společenských a dobových událostí je zachycena činnost Haškovy Strany mírného pokroku v mezích zákona, první světová válka a sibiřská anabaze našich legií. František Všetička tímto svým románem navazuje na svá předchozí biografická díla - na román Před branami Omegy, zobrazující životní osudy Jakuba Arbesa, a na Daleký dům, podávající životní příběh Viktora Dyka.

Nová kniha známé česko-novozélandské autorky Jindry Tiché klade čtenářům otázku, zda máme právo - pokud je to v našich možnostech - zasahovat do lidského života. Zemětřesení, které otřáslo Novým Zélandem 22. února 2011, zničilo druhé největší město této země - Christchurch, které angličtí emigranti stavěli od šedesátých let 19. století, a v jedné vteřině zahubilo stovky lidí. Statisíce ostatních obyvatel ztratily práci, domov a veškerý majetek. Otřesy půdy ale pokračují dál, takže královská komise s konečnou platností rozhodla, že město na stejném místě nebude možné obnovit. Hospodářská škoda je astronomická a postihne na daních každého obyvatele země. Jak tomu bývá v podobných případech, část novozélandské společnosti propadne skepsi a nihilismu, začne odmítat tradiční morální hodnoty. Na tomto pozadí se odehrává soudní bitva o vině či nevině člověka, vzdělaného univerzitního profesora Fergusona, který pomohl své nevyléčitelně nemocné matce zemřít a jehož společnost pro legalizaci eutanazie oslavuje jako anděla milosrdenství. V konfrontaci s tím líčí Jindra Tichá neokázalé štěstí rodiny, kde konečně přichází na svět dlouho očekávaná dcera a vnučka. Výsledkem je strhující literární podobenství, v němž se prolíná mysterium smrti a tajemství zrození.

Autor psal v minulých deseti letech drobné eseje a úvahy nad aktuálními i nadčasovými jevy, a to jak do tištěných, tak do internetových médií. Některé z nich jsou v této knížce. Vyznačují se ironií, skeptickým kriticismem a ostrými pointami. "Kdysi v devadesátých letech jsem vytvořil termín "nenažraný inženýr z malých měst", kterým jsem nahrazoval učenější výraz "deprivovaný provinciální technokrat", což znamená zhruba totéž, ale adresát je daleko namíchnutější. Bylo to po sametové revoluci, a tito mladí muži, deprivovaní a uvažující technokraticky, kteří pracovali v továrnách a závodech malých měst, placeni předtím mizerně jako všichni, se stávali politiky. Svoboda pro ně znamenala především svobodu nadělat prachy. A neuvažovali o tom, jaké lidi to z nich udělá a už vůbec ne o tom, jaký systém vytvoří." A. K.: Filozofie hladových inženýrů

Pavel Kohn (* 14. října 1929, Praha) je židovský autor žijící v Německu, kam v roce 1967 emigroval. Pražský rodák za druhé světové války prošel Terezínem, Osvětimí a Buchenwaldem, holocaust přežil jako jediný z celé své rodiny. Po válce se rozhodl setrvat v Československu a vystudoval dramaturgii na AMU.Verše, které psal ve svých 15-18 letech, jsou dokladem nesporného básnického nadání. Vyjadřované životní pocity však nenašly po vítězném Únoru uplatnění a zůstaly v rukopisu. Na přelomu 50. a 60. let byl Pavel Kohn z politických důvodů propuštěn z místa dramaturga v karlovarském divadle, nějaký čas působil ve "svobodném" povolání, v letech 1965-1967 působil v redakci časopisu Student, poté emigroval i s celou svou rodinou do Německa. V letech 1968-1990 byl redaktorem českého vysílání Rádia Svobodná Evropa. Vydání jeho básní lze tedy považovat nejen za zajímavé a nepřehlédnutelné zveřejnění dosud neznámého díla české poezie, ale i za svého druhu dokument. Dokument intimního života mladého příslušníka vyhubené pražské židovské rodiny.

Ještě jednou se pokusit zachytit tu nevysvětlitelnou radost při pohledu na kvetoucí strom, hory proti světlu, bystřinu na úpatí skal; to nejasné volání, které přiměje zastavit se a naslouchat; ten pocit, že se svět jako otevře, nepanuje smrt, vše drží pohromadě, svěží, jako dívky v tanci na Botticelliho obraze. To je snahou stárnoucího básníka: na svých toulkách alpskou krajinou slovy uchopit ony okamžiky přízemní transcendence, tady a teď, a ne mimo náš svět. Francouzský básník švýcarského původu Philippe Jaccottet (nar. 1925), známý u nás již z výboru Myšlenky pod mraky a jiné básně (Torst 1997), se ve svých pozdních básnických prózách Sešit zeleně (1990) a Po mnoha letech (1994) pokouší za neustálého reflektování přiléhavosti básnické řeči vyjádřit svou transcendentální zkušenost skutečnosti. Autor řazený k tzv. kritickému lyrismu zde v psaní, střídajícím pasáže jednou více úvahové a jednou více básnické, nechává nahlédnout do procesu tvorby, která se úzkostlivě střeží lacinosti a falešnosti. Sledujeme básníkovo živé myšlení, které postupuje od jednoho básnického obrazu k druhému, zkouší je, zavrhuje, obměňuje - bere je nikoli jako estetický cíl, ale jako krok v přibližování se ke skutečnosti, na jehož konci je ticho. - Překlad Lucie Koryntová. - Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR a Nadace Český literární fond.

Kniha přistupuje svébytným způsobem k problematice moderního vystěhovalectví 19. a raného 20. století. Přibližuje v obecné rovině jeho podstatu, příčiny a orientaci jednotlivých proudů, vnitrostátní migraci, silný zaoceánský proud či alternativní směrování utečenců, zejména na východ do oblasti carské říše. Autor však sleduje problematiku vystěhovalectví vlastně zprostředkovaně, jako téma širší společenské, zejména politické diskuse. Jednotlivé kapitoly práce se tak soustřeďují nikoli na analýzu vystěhovalectví jako takového, ale na proměny vztahu české společnosti a politiky k jednotlivým projevům dobové migrace a emigrace, osídleneckým projektům, politickému exilu, krajanům a krajanským komunitám. Přibližuje různé dobové ohlasy, které vystěhovalectví vyvolávalo, představy jeho využití v zájmu expanzivní síly české ekonomiky či naopak úsilí o zmírnění dopadů odchodu desetitisíců v obavách z národní slabosti. Jakkoli byla v posledních letech věnována problematice vystěhovalectví řada titulů, předkládaný text na zkoumání této problematiky nejen vhodně navazuje, ale rozšiřuje ji novým směrem.

Básník a prozaik Josef Svatopluk Machar (1864-1942) dnes už nebývá právě nejčastěji vydávaným autorem. A přece v nejednom ohledu předstihl svou dobu, především svým houževnatým usilováním o zbavování se iluzí o dosavadních hodnotách a poměrech. Platí to i o jeho knize Dva výlety do historie (z roku 1932), z nichž jeden - Z dějin vousu - vyšel poprvé samostatně. Je v něm koncentrován autorův vyzrálý styl s otevřeným antimonarchistickým a antiklerikálním postojem i osobitým ironickým glosováním lidských dějin. Jak říká sám autor, "vous hovořil nejen o svém nositeli, ale i své době. Je dokladem různých proměn módy, názorů o kráse, mužnosti. Byly doby, kdy přiváděl své majitele docela do konfliktů s nařízeními mocných tohoto světa, neboť jeho existence velmi často podléhala tvrdým zákonům..." Samostatné vydání této sondy do světové historie je zde doplněno téměř 130 vyobrazeními. Co možná dnešního čtenáře překvapí, je autorova až neuvěřitelná znalost výtvarných děl od starověku a antiky až po počátky XX. století (Machar za svou fascinující obeznalost nejrůznějšími římskými muzei a galeriemi vděčí především svým třem pobytům v Itálii).

Německá verze čtyřstránkové příručky o něco většího formátu než A4, tištěné na oboustranně laminované křídě. Představuje jednoduchý přehled nejdůležitějších gramatických jevů, který je vždy po ruce. Příručka je určena začátečníkům a středně pokročilým studentům češtiny jako cizího jazyka, k občasnému nahlédnutí ji však využijí i pokročilí mluvčí. Slouží k rychlé orientaci a pomáhá ubránit se frustraci z české flexe. Na rozdíl od podobných existujících brožurek, které vycházejí z tradiční české gramatiky pro Čechy a seznamují tak cizince se zákoutími typu předseda či nůše, se snaží vidět český jazyk očima cizince a postihnout ty jevy, které cizojazyčný mluvčí vnímá a potřebuje. Pro zachycení funkce rodu v systému jazyka a tabulku deklinace používá populární barevné kódování (Ma, Mi, F, N), – uvádí zjednodušené vzory konjugace (-Á slovesa, -Í slovesa, dva typy -E sloves) a zachycuje druhou pozici nepřízvučných slov ve větě, která je klíčová pro porozumění.