Akropolis strana 5 z 52

Hrdinou a vypravěčem románu Nepatrná ztráta osamělosti je židovský chlapec, který přežije vyhlazovací tábor i pochod smrti a vrací se do rodné Prahy na pokraji svých duševních a fyzických sil. Je však květen 1945, lidé radostně oslavují konec války a do této optimismem naplněné doby se návrat stínů z minulosti nehodí. Hledání ztracené rodiny, přátel i lásky zavede hrdinu na nečekaně obtížnou cestu, na které se musí vyrovnávat se svými traumaty, úzkostmi i nedůvěrou k okolnímu světu. A zjišťuje, že válka zanechala nezhojitelné jizvy nejen v něm – poválečný svět se nenávratně mění a nic z toho, co si v zajetí vysnil, nebude snadné a zcela podle jeho představ… Sugestivní a napínavé vyprávění z temného období dějin není v tomto románu ztracených iluzí jen dalším příběhem o holokaustu, ale zpracovává následnou dobu a události, o kterých toho nebylo napsáno příliš mnoho. Kniha je zároveň historicky věrným dokumentem, napsaným podle skutečnosti.

Hrdinou a vypravěčem románu Nepatrná ztráta osamělosti je židovský chlapec, který přežije vyhlazovací tábor i pochod smrti a vrací se do rodné Prahy na pokraji svých duševních a fyzických sil. Je však květen 1945, lidé radostně oslavují konec války a do této optimismem naplněné doby se návrat stínů z minulosti nehodí. Hledání ztracené rodiny, přátel i lásky zavede hrdinu na nečekaně obtížnou cestu, na které se musí vyrovnávat se svými traumaty, úzkostmi i nedůvěrou k okolnímu světu. A zjišťuje, že válka zanechala nezhojitelné jizvy nejen v něm - poválečný svět se nenávratně mění a nic z toho, co si v zajetí vysnil, nebude snadné a zcela podle jeho představ… Sugestivní a napínavé vyprávění z temného období dějin není v tomto románu ztracených iluzí jen dalším příběhem o holokaustu, ale zpracovává následnou dobu a události, o kterých toho nebylo napsáno příliš mnoho. Kniha je zároveň historicky věrným dokumentem, napsaným podle skutečnosti.

Fred je zkušená a ambiciózní německá diplomatka. Žena, kterou nikdy nic nerozhodí, která je doma všude a nikde. V Montevideu však poprvé v kariéře narazí, je odvolána do Berlína a posléze jako konzulka přeložena do politicky rozjitřeného Istanbulu, což je pro ni zatím největší výzva. Záhy se ocitá ve víru politického dění a po seznámení s Kurdkou, již turecký režim bezdůvodně vězní, se začíná pohybovat na tenkém ledě. Nekompromisní realita současného Turecka Fred poprvé v životě přivede k myšlence, že diplomacie někdy prostě nestačí. Ve svém novém brilantním románu, který je stejně vtipný jako hořký, vypráví Lucy Fricke o diplomatce, která ztrácí víru v diplomacii — a také to, co je v její profesi nejdůležitější: trpělivost. Mezi tajnými službami a německo-tureckou spoluprací, mezi možností milostného vztahu a osamělostí člověka bez domova naráží Fred na hranice přátelství, právního státu a evropské myšlenky. Román nejen o umění diplomacie. – Vychází za podpory Goethe Institutu.

Fred je zkušená a ambiciózní německá diplomatka. Žena, kterou nikdy nic nerozhodí, která je doma všude a nikde. V Montevideu však poprvé v kariéře narazí, je odvolána do Berlína a posléze jako konzulka přeložena do politicky rozjitřeného Istanbulu, což je pro ni zatím největší výzva. Záhy se ocitá ve víru politického dění a po seznámení s Kurdkou, již turecký režim bezdůvodně vězní, se začíná pohybovat na tenkém ledě. Nekompromisní realita současného Turecka Fred poprvé v životě přivede k myšlence, že diplomacie někdy prostě nestačí.Ve svém novém brilantním románu, který je stejně vtipný jako hořký, vypráví Lucy Fricke o diplomatce, která ztrácí víru v diplomacii — a také to, co je v její profesi nejdůležitější: trpělivost.Mezi tajnými službami a německo-tureckou spoluprací, mezi možností milostného vztahu a osamělostí člověka bez domova naráží Fred na hranice přátelství, právního státu a evropské myšlenky. Román nejen o umění diplomacie.

Historie počítačových her v Československu 80. let byla donedávna považována za pouhou poznámku na okraj velkých dějin tohoto média, které se odehrávaly v USA a v Japonsku. Kniha Jak obehrát železnou oponu však ukazuje, že u nás za normalizace vznikla jedinečná herní scéna, jejíž analýza může obohatit studium počítačových her i populární kultury. Místní programátoři totiž patřili k prvním na světě, kdo hry soustavně používali k vyprávění osobních příběhů i k politickému aktivismu. Kniha Jaroslava Švelcha, původně vydaná na sklonku roku 2018 u MIT Press, je postavena na více než čtyřiceti rozhovorech a studiu archivního materiálu, a to včetně dochovaných her. Na příbězích místních amatérských programátorů mapuje počátky hraní a tvorby her pro osmibitové mikropočítače na československém území. Vychází při tom z přesvědčení, že počítačoví amatéři jsou prototypickým příkladem aktivního publika a svébytnou fanouškovskou komunitou. Jedná se tedy o práci, jež kombinuje prvky historiografie s kulturálními a mediálními studii. První část knihy se zabývá obecně kontextem počítačového hobby. Sleduje marné pokusy o výrobu domácích modelů mikropočítačů a debaty o (ne)dostupnosti počítačové techniky. Přináší příběhy vytrvalých nadšenců, kteří své počítače dováželi či pašovali ze Západu a ukazuje, jakým způsobem tyto západní stroje zapadly do československých domácností. Kniha rovněž popisuje způsoby, jimiž lokální komunity využívaly existujících infrastruktur organizací, jako byly Svazarm nebo Pionýr, a pátrá po cestách, jimiž se západní software dostával k místním uživatelům. Závěrečné dvě kapitoly pak dokumentují domácí herní tvorbu, jež kreativně přetvářela západní vzory a postupně se posouvala k osobité původní tvorbě. Kniha například podrobně analyzuje hru Dobrodružství Indiana Jonese na Václavském náměstí v Praze 16. 1. 1989, v níž ikonický západní hrdina bojuje proti příslušníkům Veřejné bezpečnosti a Lidových milic během Palachova týdne. Ukazuje, že českoslovenští amatéři patřili k prvním herním tvůrcům, kteří považovali hry za flexibilní vyjadřovací prostředek schopný zpracovávat celou šíři témat a postojů.

Historie počítačových her v Československu 80. let byla donedávna považována za pouhou poznámku na okraj velkých dějin tohoto média, které se odehrávaly v USA a v Japonsku. Kniha Jak obehrát železnou oponu však ukazuje, že u nás za normalizace vznikla jedinečná herní scéna, jejíž analýza může obohatit studium počítačových her i populární kultury. Místní programátoři totiž patřili k prvním na světě, kdo hry soustavně používali k vyprávění osobních příběhů i k politickému aktivismu. Kniha Jaroslava Švelcha, původně vydaná na sklonku roku 2018 u MIT Press, je postavena na více než čtyřiceti rozhovorech a studiu archivního materiálu, a to včetně dochovaných her. Na příbězích místních amatérských programátorů mapuje počátky hraní a tvorby her pro osmibitové mikropočítače na československém území. Vychází při tom z přesvědčení, že počítačoví amatéři jsou prototypickým příkladem aktivního publika a svébytnou fanouškovskou komunitou. Jedná se tedy o práci, jež kombinuje prvky historiografie s kulturálními a mediálními studii. První část knihy se zabývá obecně kontextem počítačového hobby. Sleduje marné pokusy o výrobu domácích modelů mikropočítačů a debaty o (ne)dostupnosti počítačové techniky. Přináší příběhy vytrvalých nadšenců, kteří své počítače dováželi či pašovali ze Západu a ukazuje, jakým způsobem tyto západní stroje zapadly do československých domácností. Kniha rovněž popisuje způsoby, jimiž lokální komunity využívaly existujících infrastruktur organizací, jako byly Svazarm nebo Pionýr, a pátrá po cestách, jimiž se západní software dostával k místním uživatelům. Závěrečné dvě kapitoly pak dokumentují domácí herní tvorbu, jež kreativně přetvářela západní vzory a postupně se posouvala k osobité původní tvorbě. Kniha například podrobně analyzuje hru Dobrodružství Indiana Jonese na Václavském náměstí v Praze 16. 1. 1989, v níž ikonický západní hrdina bojuje proti příslušníkům Veřejné bezpečnosti a Lidových milic během Palachova týdne. Ukazuje, že českoslovenští amatéři patřili k prvním herním tvůrcům, kteří považovali hry za flexibilní vyjadřovací prostředek schopný zpracovávat celou šíři témat a postojů. – Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR. Více o autorovi na svelch.com.

Juanovi se podařilo osamostatnit se, zpřetrhat rodinná pouta a vymanit se ze života na španělském venkově. Života, v němž se „nic zásadního neděje“. Realizuje svůj sen jít za lepším a vydává se do skotského Edinburghu. Po čase se do rodné obce vrací – na pohřeb svého otce. Jeho jedinou touhou je, co nejdříve se vrátit zpět do dynamického Skotska. Juanova sestra Isabel jej však postaví před skutečnost, která od základu a proti jeho vůli změní jeho plány. Je nucen zůstat v místě, odkud se snažil uniknout, a starat se o nemocnou matku. Nová situace jej přivede k zamyšlení nad životem z nového úhlu pohledu a pomůže mu najít cestu k sobě samému.Román vytříbeným jazykem a neotřelými metaforami, jak jsme u autora zvyklí z předchozích děl, ozřejmuje generační konflikt, jaký prožívají rodiny po staletí: na jedné straně stojí generace rodičů, jež usilovala o vybudování alespoň skromného rodinného majetku, který by předala svým dětem, a na straně druhé generace jejich dětí s vlastními představami o životě, jež se potřebuje od těchto hodnot vzdálit a hledat si svoje místo ve světě. S plynutím času však dochází ke sblížení obou generací, neboť jejich příslušníci se dokážou na své životy podívat z jiných perspektiv a na základě nových životních zkušeností.

Po americké invazi a svržení Saddáma Husajna se Irák ponořil do hlubin chaosu. Bagdád je v ohni a na ulicích plných sutin sbírá místní opilec a pábitel Hádí kusy těl roztrhaných výbuchy a skládá je dohromady, aby vytvořil jedno kompletní tělo. Každý má přeci právo na to být náležitě pohřben. Jenže poskládaná mrtvola po jedné bouřlivé noci zmizí a přes město se přežene vlna záhadných vražd. Začnou se šířit zprávy o děsuplném nesmrtelném zločinci. Hádí si brzy uvědomí, že za tím je jeho výtvor: monstrum, které potřebuje lidské maso, aby přežilo, nejdřív těch, kteří stojí za jeho vlastní smrtí, a pak všech ostatních, kteří se na někom provinili. Ale dá se uprostřed válečné vřavy vůbec najít někdo úplně nevinný? Saadáwího inteligentní, satirická variace na klasický román Mary Shellyové, v níž se mísí nadpřirozeno s obrazy tvrdé reality, se dočkala mezinárodního ohlasu, mimo jiné získala cenu IPAF a probojovala se do užšího výběru na Man Bookerovu cenu. Není totiž jen unikátním obrazem života v zemi zmítané válkou, klade univerzální otázky o vině, trestu a spravedlnosti, na které hledají odpovědi lidé na celém světě. – Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.

Kniha Chór a disonance. Česká literatura 1947-1963 je volným pokračováním předchozí třísvazkové řady Dějiny nové („nové“) moderny a součástí dlouhodobého projektu Centra novější české literatury Filozofické fakulty Jihočeské univerzity. V první části knihy se autorský, který tvoří literární a umělečtí historici a teoretici z filozofických fakult Jihočeské a Karlovy univerzity, zabývá kulturními a ideovými souvislostmi této komplikované doby, kdy se po roce 1948 komunistický režim v Československu pokoušel o manipulaci celé společnosti ve jménu realizace utopického projektu příštího společenského „ráje“. V jednotlivých kapitolách se jejich autoři pokoušejí tyto dobové proměny oficiální literatury a kultury popsat a uchopit. Pozornost je však věnována i – mnohdy osamoceným –kulturním aktivitám vzdorujících jedinců či malých skupin, které usilovaly o svobodný projev a autonomní tvůrčí gesto, a to navzdory totalitárnímu úsilí o jejich ovládnutí a uzavření neprostupnou hranicí, jež oddělovala takzvaný socialistický tábor od zbytku světa. Druhá část pak mapuje morfologické proměny jednotlivých literárních druhů v daném období – lyriky, epiky a dramatu, a to vždy s ohledem na jejich širší kulturní a společenský kontext. Knihu doplňují též přehledy vybrané soudobé literární a kulturní produkce doplněné o významné společenské a politické události. – Vychází ve spolupráci s Filozofickou fakultou Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

Po americké invazi a svržení Saddáma Husajna se Irák ponořil do hlubin chaosu. Bagdád je v ohni a na ulicích plných sutin sbírá místní opilec a pábitel Hádí kusy těl roztrhaných výbuchy a skládá je dohromady, aby vytvořil jedno kompletní tělo. Každý má přeci právo na to být náležitě pohřben. Jenže poskládaná mrtvola po jedné bouřlivé noci zmizí a přes město se přežene vlna záhadných vražd. Začnou se šířit zprávy o děsuplném nesmrtelném zločinci. Hádí si brzy uvědomí, že za tím je jeho výtvor: monstrum, které potřebuje lidské maso, aby přežilo, nejdřív těch, kteří stojí za jeho vlastní smrtí, a pak všech ostatních, kteří se na někom provinili. Ale dá se uprostřed válečné vřavy vůbec najít někdo úplně nevinný?Saadáwího inteligentní, satirická variace na klasický román Mary Shellyové, v níž se mísí nadpřirozeno s obrazy tvrdé reality, se dočkala mezinárodního ohlasu, mimo jiné získala cenu IPAF a probojovala se do užšího výběru na Man Bookerovu cenu. Není totiž jen unikátním obrazem života v zemi zmítané válkou, klade univerzální otázky o vině, trestu a spravedlnosti, na které hledají odpovědi lidé na celém světě.

Provoz je čilejší než kdy jindy, pořádají se festivaly, budují rozsáhlé archivy, tisknou je blackmetalisté i studenti uměleckých škol, přitom se jim už dávno věštila smrt. Fanziny se zrodily ve třicátých letech minulého století v kruzích fanoušků sci-fi, ale později je dalece přerostly. Zinoví kutilové si přitom vystačili s nůžkami, lepidlem a levnou tiskárnou. Mediální teoretik Miloš Hroch v původní české studii zkoumá fungování těchto malonákladových publikací a neoficiálních časopisů v post-digitální době, kdy se přesyceni virtualitou vracíme k analogovým médiím. Jeho práce přináší do mediálních studií radikální koncepty a předestírá novou materialitu médií, v níž je dotek stejně důležitý jako informace. Kniha ukazuje odhodlání zinové scény a rekapituluje důsledky digitální revoluce i kyberpunkových snů. Zatímco dříve byla tvůrčí metoda „vystřihni – nalep“ nutnost, dnes je to strategie a volba, která dává příslib nepředvídatelných zážitků v kultuře ovládané algoritmy. Kniha Miloše Hrocha je původní českou studií, která vychází z konceptů představených v rámci edice #POPs. Na základě téměř dvou desítek rozhovorů a etnografického výzkumu uvádí do pražské zinové scény, kde vedle sebe fungují blackmetalový fanoušek, ilustrátorka z UMPRUM, anarcho-feministiky i studentky uměleckých škol. V několika reportážích bere čtenáře na zinové festivaly, do tiskařských dílen, galerií i bytů, kde takové ziny vznikají.

Jedna z nejznámějších a vedle Invalidních sourozenců asi z nejvíce ceněných Bondyho próz (samizdatově poprvé roku 1976) je vybudována na reáliích pravěké, neolitické společnosti, jíž však prorůstají prvky soudobého policejního „komunistického“ státu. Na osudech stárnoucího „šamana“, tedy jakéhosi duchovního vůdce tlupy, se odráží pervertovanost doby: kompromisnictví, zvůle mocných, manipulace lidmi, snaha přežít na úkor bližního: „ďáblův svět“, v němž již není naděje na obrat k lepšímu, na východisko, na uchování morálních hodnot. Již I. M. Jirous kdysi poukázal na skutečnost, že ústřední postava je stylizovaným autorovým autoportrétem, v němž se sebeobžaloba mísí s apologií. Šaman je mj. jednou z mála Bondyho próz, doplněných též ad hoc psaným cyklem básní, tedy dílem, v němž je překračován rozpor mezi „didaktickou“ epikou a „autokonfesní“ lyrikou. – Druhé vydání dílo vychází v nezkrácené a necenzurované podobě, s ediční poznámkou Martina Machovce. 

Je možné být žena a chovat se úplně nezávisle? A lze mít partnerský vztah plně pod kontrolou? Hlavní hrdinka románu Panna Ema Dolejšová se o něco takového pokouší desítky let. Její zvláštní příběh se odehrává v Příbrami v době, kdy v ní zuří duchovní boj. Komunisté zásadně mění sociální profil města při těžbě uranu a přitom zápasí s pověstí Svaté Hory – poutního místa se zázračnou soškou Panny Marie. Někdejší hluboce věřící horníky rudných dolů nahrazuje člověk nové doby, horník uranových dolů. Duchovnost významného kultu se ocitá v konfliktu s brutálním ideologickým materialismem. Navíc, Ema v sobě nese jedno intimní trauma, které musí překonat. Marek Toman vystavěl svůj román, odehrávající se v letech 1938–1991, na podrobném studiu pramenů, na citlivosti vůči místním legendám i na rozhovorech s pamětníky. Jeho román je nicméně fikcí a vychází z městské pověsti. Konec války a příchod vlasovců, poválečné znárodňování, výstavba nové Příbrami politickými vězni, lokální revolta proti sovětské okupaci, to jsou události, na jejichž pozadí se Ema Dolejšová snaží uhájit své místo. Jako výrazná ženská figura se přitom střetává se světem ovládaným povýtce muži. A zjišťuje, jaká cena se platí za nezávislost.

Když se v roce 1999 lidé kolem Borise Jelcina snažili najít za něj náhradu, padla jejich volba na tehdy téměř neznámého V. V. Putina, o němž si mysleli, že se jim snadno podaří dotvořit jej podle vlastních představ. A skutečně, Rusko i Západ byly rozhodnuty vidět v něm progresivního vůdce, dokonce i když Putin rozprášil ruská média, vyrval moc i bohatství z rukou byznysmenů a zlikvidoval křehce se rodící demokratické mechanismy. Během několika let byly odstraněny všechny překážky, jež by mu mohly bránit v uplatnění nekontrolovatelné moci...

Láska, které nepřeje okolí anebo doba. Tisíc a jeden takovýchto příběhů bylo odvyprávěno či sepsáno, nejednou se skutečnými vzory. A přece je vždy znovu zajímavé sledovat, jak se seběhnou osobní a dějinná dramata. Například ve slovenských Malackách před druhou světovou válkou, kde se do sebe zamilovali židovská dívka Valérie Reiszová a františkánský mnich, kněz a jeden z nejtalentovanějších slovenských básníků té doby: Rudolf Dilong. Vztah, který přinesl řadu básní, ať už jejích nebo jeho, a také dceru Dagmar. Jak dopadlo fatální střetnutí s protižidovskými zákony tehdejšího slovenského státu, jehož byl Dilong kulturní i politickou celebritou? Jaké byly osudy této trojice po skončení války? To vše ve své knize Konvália. Zakázaná láska Rudolfa Dilonga zprostředkovává s využitím dobových dokumentů, osobních vzpomínek i veršů obou milenců jejich vnučka, slovenská spisovatelka Denisa Fulmeková. S neskrývaným citovým zaujetím, ale bez sentimentu, s vypravěčskou bravurou i lehkostí a nápaditostí. Schéma tisíckrát a jednou uplatněné dalo vzniknout jedinečnému čtenářskému zážitku.

Prozaik Vladimír Raffel (1898–1967) nepatří mezi spisovatele, jejichž jméno se v literární historii skloňuje příliš často. Tento bytostný intelektuál, jakkoliv plodný a nesporně tvůrčí, v zásadě celé své dílo vychrlil ve dvacátých letech minulého století, aby se pak již nadosmrti umělecky odmlčel a věnoval se „pouze“ své psychiatrické praxi. Přesto zanechal v dějinách české literatury nesmazatelný otisk. Edice s názvem Ta, jež povstala z krystalu reprezentuje Raffelovo kompletní, knižně publikované povídkové dílo vycházející mezi lety 1927 až 1930, jež v kontextu dobové avantgardní tvorby nese příznačné atributy fascinace moderní technikou (elektřina, stroje, kino a další), již Raffel, původní profesí lékař, modifikuje imaginativními inspiracemi vyvěrajícími ze svého povolání, ze zájmu o moderní filosofii, zevrubných znalostí modernistické francouzské literatury a úsilí o lakonický literární experiment. Raffelovy cykly Elektrické povídky, Tělové povídky, Patetické povídky, Taneční povídky a Prapovídky, dosud spíše přehlížené, plasticky doplňují a stejnou měrou i mírně rozostřují obraz české meziválečné avantgardy skrz dílo tohoto uměleckého solitéra s bohatou fantazií a smyslem pro stylovou a myšlenkovou preciznost. Autorovy texty doplňuje průvodní studie Vladimíra Papouška (autora raffelovské monografie Zpívám elektrickému tělu). – Vychází ve spolupráci s Filozofickou fakultou Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích za podpory Ministerstva kultury ČR.