Akropolis strana 2 z 45

Kniha představuje libereckého rodáka Stanislava Hněličku, legionáře od Tobruku a Dunkerque, který byl vyznamenán dvěma Československými válečnými kříži, nejvyšším státním českým vyznamenáním Řádem Bílého lva (říjen 2007) a mnoha dalšími medailemi. Nejen č

Burleska z předmnichovské republiky: Vysoký vládní úředník, rozhodnutý zakročit proti všem nešvarům, jede na Podkarpatskou Rus vyšetřovat zpronevěru, ale brzy se dostává do osidel pro něho dosud neznámého kouzla vodky. Postupně přestává být sám sebou, jeh

Dva bratři, mladší, atraktivní herec propadlý alkoholu, starší, jeho zachránce, filmový režisér živící se reklamami, dvě sestry, panensky svatá ošetřovatelka a přičinlivá prostitutka, hodný a zlý policajt, dva andělé, tři zloději, obětavá matka, vážný min

Kniha s podtitulem Malá normalizační mozaika je výmluvným připomenutím absurdní i tragické „normalizace“, která před čtyřiceti lety následovala vstup „bratrských“ vojsk Varšavské smlouvy na území Československa. Kniha líčí, jak se poměry v okupované zemi mění, jak ve vědeckých institucích získává politická poslušnost vrch nad odborností, jak servilita k nové, okupanty dosazené moci, vítězí nad svobodným myšlením a slušností. Dokumentuje, jak jsou lidé v atmosféře všeovládajícího strachu stíháni pro své názory, jak bují absurdita i zvůle, jak jsou autorovi přátelé zatýkáni a vězněni, jak on sám je vyslýchán i odposloucháván. Janouch zaznamenává společenské události i vlastní zážitky s odstupem i nadhledem, bez zášti či ublíženosti, často s nadlehčující ironií a humorem.

Memoáry francouzské lékařky českého původu patří do bohaté tradice „vzpomínek lékařů“, jejíž linii lze sledovat od Thomayera a Vondráčka až třeba k Bedřichu Placákovi. Dalším momentem vymezujícím autorčiny životní příběhy je jedna z tragédií moderní doby: emigrace, nemožnost žít ve vlastní zemi. V neposlední řadě jsou ovšem tyto vzpomínky, v titulu předznamenané nerudovskou aluzí, vymezeny autorčinými setkáními i střety s řadou významných osobností: kromě řady předních reprezentantů české medicíny se zde setkáváme např. s Janem Werichem, překladatelkou Zdenou Wattersonovou, filosofy Karlem Kosíkem a Milanem Machovcem. Ovšem „ústřední postavou“ se posléze stává básník a filosof Zbyněk Fišer neboli Egon Bondy, legenda českého undergroundu, jehož důvěrnicí a „rodinnou lékařkou“ byla autorka po mnoho let. O životě a díle Fišera-Bondyho je zde podáváno velmi osobité svědectví, které je však vzdáleno jak obdivné idealizace, tak jednostranného odsudku, a navíc je podloženo citacemi z Bondyho dopisů. Rovněž svět českého disentu, Charty 77 i „podzemní kultury“ je nahlížen prizmatem setkávání s Bondym: zajímavé je např. autorčino svědectví o vztahu Fišera-Bondyho k Václavu Havlovi. Pozoruhodné jsou však též autorčiny často vyhroceně subjektivní, silně kritické glosy ke společenskému a politickému dění jak v Československu, resp. České republice po roce 1989, tak ve Francii let osmdesátých a devadesátých, a rovněž reflexe z častých autorčiných cest po Evropě – zejména z návštěv postsovětského Ruska.

Dvojjazyčná, zrcadlově tištěná antologie uspořádaná americkou badatelkou Lisou Peschel obsahuje divadelní texty napsané a inscenované během druhé světové války v terezínském ghettu česky a německy píšícími Židy z Československa a Rakouska. Autory veršem i prózou psaných her, kabaretů a písní tragického i komediálního typu byli renomovaní i začínající autoři, osoby, které válku přežily a pokračovaly po ní ve své umělecké dráze, i ty, které v koncentračních táborech zahynuly, prakticky neznámy širšímu publiku. Kniha obsahuje například díla Felixe Porgese, Zdeňka Eliáše a Jiřího Steina, Leo Strausse, Hanse Hofera, Georga Kafky a dalších. V reprezentativním výběru jde především o texty dosud nepublikované (ve srovnání s dosavadním německým výborem Und die Musik spielt dazu editorky Ulrike Migdal a edicemi známých děl jako je dětská opera Brundibár), jež badatelka dohledávala v archivech a u pamětníků. Nový je rovněž obsáhlý poznámkový aparát antologie, založený na rešerších a rozhovorech s bývalými terezínskými vězni, který umožňuje osvětlit četné narážky v textech ve vztahu ke každodenní realitě ghetta a zpřístupnit tak díla i dnešním čtenářům a divadelním interpretům. Kniha překvapivě živých textů vychází s pořadatelčiným historickým úvodem a zasvěcenou předmluvou někdejšího terezínského dítěte-vězně Ivana Klímy.

Je pomalu již v Čechách ustáleným paradoxem, že věci ve světě známé a úspěšné, jsou zde opomenuty či určeny výlučnému publiku. Nejinak je tomu se základní Machovcovou prací Ježíšem. Ve světě tato kniha vyšla bezmála ve 20 vydáních, kromě světových jazyků např. také japonsky. U nás vyšla v poněkud nešťastné ediční podobě jen jednou, těsně po listopadu 1989. Přitom jde o pronikavou analýzu možností, jež Ježíšovo – bez ohledu na božskou podstatu či absurdně náboženskou dogmatičnost – poselství skýtá. „Nadávali mi za ni všichni: katolíci, že jsem strašný ateista a neznaboh, ale i ateisti, jak to filozof vychází vstříc církvi a náboženství?!,“ komentuje osudy knihy autor, „Ale vnímavý čtenář si cestu k Ježíšovi zkrátka vždy najde,“ dodává. Kniha je charakteristická Machovcovým aktivním přístupem k dějinám, filozofii a praktickému dnešku. Druhé české vydání vychází v řadě Machovcových knížek.

Šestý svazek Díla J. Seiferta soustřeďuje jeho tři básnické knihy z válečných let: Vějíř Boženy Němcové, Světlem oděná a Kamenný most. První z nich, básnická skladba Vějíř Boženy Němcové z roku 1940, vyšla poprvé u příležitosti sto dvacátého výročí narození autorky Babičky. Ve skladbě Světlem oděná, vydané taktéž v roce 1940, a v pěti rozsáhlejších básních knihy Kamenný most z roku 1944 vzdal básník hold svému rodnému městu – Praze. Ediční aparát přináší různočtení, které zahrnuje nejen všechna knižní vydání, ale důsledně zpracuje i s otisky v periodickém tisku (např. v Lidových novinách, Národní práci, Panoramě). Obrazový doprovod vedle reprodukcí obálek a přebalů knižních vydání uvádí i ukázky z jejich výtvarného doprovodu (L. Jiřincová, E. Milén, K. Svolinský ad.). Editor: Jiří Flaišman

Nové (opravené) vydání zcela rozebraného titulu. Třísvazkový projekt dosud nepublikované korespondence V+W, uložené v americkém Bostonu, je společným titulem nakladatelství A kropolis a Nadace Jana a Medy Mládkových. Vzájemné listy legendárních tvůrců Osvobozeného divadla, jejichž cesty se po únoru 1948 rozdělily, jsou strhujícím svědectvím nejen jejich originality a umělecké zralosti, ale současně odhalují i osudy těchto významných osobností v bipolárním světě, plném železných opon a studených válek (z dopisů je zřejmé, že oba své listy chápali jako součást svých literárních plánů a že počítali s jejich pozdějším publikováním). První svazek korespondence, edičně připravený dr. Ladislavem Matějkou, zahrnuje období 1945–1962, korespondence z dalších let bude zahrnuta ve druhém (1963–1968) a třetím (1969–1980) dílu. Knihu doplňují i některé méně známé fotografie z působení V+W na opačných koncích světa.

Třísvazkový projekt dosud nepublikované korespondence V+W, uložený v americkém Bostonu, je společným dílem nakladatelství Akropolis a Nadace Jana a Medy Mládkových. Vzájemné listy legendárních tvůrců Osvobozeného divadla, jejichž cesty se po únoru 1948 rozdělily, je strhujícím svědectvím nejen jejich originality a umělecké zralosti, ale současně odhaluje i osudy těchto významných osobností v bipolárním světě, plném železných opon a studených válek (z dopisů je zřejmé, že oba své listy chápali jako součást svých literárních plánů a že počítali s jejich pozdějším publikováním). První svazek korespondence, edičně připravený prof. Ladislavem Matějkou, zahrnuje období 1945–1962, korespondence z dalších let bude zahrnuta ve druhém a třetím dílu. Knihu doplňují i některé méně známé fotografie z působení V+W na opačných koncích světa. Český text.

Závěrečný svazek třídílné korespondence tvůrců Osvobozeného divadla, uložené v Got-liebově archivu v Bostonu, přináší jejich vzájemné listy z neveselých let 1969-1980. Nakladatelství Jiřího Tomáše - Akropolis společně s Nadací Jana a Medy Mládkových jím uzavírá ojedinělý ediční projekt, jehož příprava i vlastní realizace nebyly jednoduché. Samotný soubor dopisů (tato nádherná vzájemná korespondence je svým způsobem pokračováním jejich někdejších forbín), vrhající nevšední světlo na normalizační léta v tehdejším Československu, však tentokráte doplňují i některé další dokumenty z Voskovcovy pozůstalosti. Především zde je uveřejněn Voskovcův pokus o autobiografii (zmiňovaný někdy pod názvem Stín svobody, pod nímž byl kdysi publikován v Tigridově Svědectví). Editor Ladislav Matějka její text konfrontuje s úředním zápisem z výslechů, jimž byl Voskovec podroben v letech 1950-1951, kdy byl jedenáct měsíců internován na imigračním ostrově Ellis Island. Také tento dokument je zde otištěn vůbec poprvé.

Další ze série Hurníkových „notýsků“ (po Zeleném, Modrém a Růžovém jde již o čtvrtý), přinášející žeň z autorových nejnovějších fejetonů, esejů, apokryfů a střídmě fabulovaných povídek. Nestárnoucí Ilja Hurník si v nich se svým laskavým humorem bere na pa

Bonbonek pro všechny milovníky J. Voskovce a J. Wericha, přinášející dosud knižně nepublikované materiály. Kniha mapující duchovní ovzduší, panující v a kolem Osvobozeného divadla, představuje její tvůrce, spolupracovníky a vše, co dotvářelo kolorit této jedinečné scény. Doplňuje ji ojedinělá antologie časopisů Osvobozeného divadla, vydávaných pod názvy /Vest Pocket Revue/ a /Lokální patriot /(antologie je pořízena formou reprintu vč. dobových inzerátů). Zatímco první z nich usiloval o začlenění do širokého proudu evropské avantgardy (svědčí o tom např. příspěvky P. Soupaulta, A. Jarryho, P. Picassa, J. Cocteaua, B. Cendrarse, T. Tzary či G. Ribemont-Dessaignese, ale i J. Šímy, K. Teiga, Vl. Vančury, E. F. Buriana, K. Biebla, J. Honzla, J. Ježka i samotných `tiskových magnátů` J. Voskovce a J. Wericha - objevují se zde např. jejich `paměti` z druhé poloviny 30. let), dává druhý titul nahlédnout především do zákulisí a `kuchyně` této scény.

Co lidí, tolik podob lásky a tolik variací na téma milostného víceúhelníku. Pavel Verner napsal šestnáct mimořádně vtipných povídek, ve kterých se lidé milují a zrazují a nemohou si od toho jakoby metafyzického údělu pomoci. Jemná hranice mezi milováním a ubližováním je prostorem, do kterého autor zasadil hrdiny své knihy v situacích, ve kterých cynický smích střídají slzy. Verner má dar ironie až černé, a umí ji zkušeně stupňovat. Dovedně užívá psychologické zkratky, překvapivé pointy a vtipných dialogů nesoucích napínavý děj. Úsporným stylem vypráví příběhy, které může každá čtenářka a každý čtenář ke svému překvapení zažít na vlastní kůži za rok, za měsíc, zítra. Na horizontu milostných havárií se rýsuje jak fantaskní, tak všední současnost. Autor na své hrdiny - stejně jako ve svých předchozích knihách - pohlíží s odstupem nezúčastněného vypravěče, tentokrát však s laskavým pochopením pro jejich slabosti, a s humorem, který chvilkami řeže, ale většinou hladí.