Akropolis strana 4 z 45

Třetí díl volné tetralogie originálního českého spisovatele, žijícího od konce 60. let ve Velké Británii, splňuje všechna kritéria moderní světové beletrie: přináší příběh, napětí, hru, ale také klade provokativní otázky po smyslu a principu této hry, tvorby a ohledává možnosti románově-filozofického žánru. Odstupem od české reality, ale zároveň specifickým vztahem k ní, představuje Popel zcela ojedinělý typ českého písemnictví, srovnatelný s dědictvím Ladislava Klímy (filozofie) či Egona Bondyho (umění pojednat příběh s čtivostí a zábavností). Hlavního hrdinu a vypravěče (autora daných světů) Maxe po jeho zdárném vyléčení (kniha Paradýzo, Argo 2000) zastihne přítel z archivu tajemného pana Gajsta (kniha Gajstova láska, Maťa 1997) Paulus informací, že rukopisy jeho nedávného psaní byly ukradeny literárním terapeutem dr. Smržem. Následuje dobrodružná výprava do jihoamerické republiky Parahuary a jejích exotických pralesů, v nichž na čtenáře čeká záhada v podobě „zontologizovaných“ literárních světů a jiné svérázné nástrahy. Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR a Nadačního fondu Obce spisovatelů.

V novém souboru necelé dvacítky povídek se čtenáři setkávají s pestrobarevným průvodem povah a osudů napříč generacemi. Protagonisty jsou děti a školáci, konfrontovaní se smrtí či s domácím násilím, milenci s vyhrocenou morálkou, groteskně vymknutí intelektuálové, kteří zrazují to, co vyznávají, venkovští blázni, zvrhlé travičky s trýznivou minulostí, kriminálník, který se vcítí do nespatřené dívky natolik, že zapomene na vlastní obezřetnost, vysloužilý, vulgární fotbalista, který ani v zajetí chirurgů neslevuje ze své touhy po hodnotném životě, či dvojice hašteřivých důchodců s klaunskými nápady – jsou to vesměs lidé s nevypůjčenými, nevybledlými osudy, kteří si razí cestu životem, ať to stojí co stojí, navzdory osobním posedlostem či handicapům. Většina povídek je zasazena do reálného prostředí, ale některé obsahují prvky sci-fi a hororů. Kniha nenabízí idylické vyprávěnky zato slibuje silný zážitek všem čtenářům, nezatíženým konvenčními předsudky.

Studie Vančurův vypravěč je pravděpodobně poslední dosud nevydanou prací Jana Mukařovského. Vznikla ve druhé polovině 40. let a patrně se měla stát základem jedné z kapitol monografie o Vladislavu Vančurovi, autorovi, ke kterému se Jan Mukařovský opakovaně vracel. Jednou z částí zmíněné monografie se měla stát stať věnovaná významové výstavbě Vančurových próz, uveřejněná už ve výboru Cestami poetiky a estetiky z roku 1971. Do stejného svazku, na jehož uspořádání ještě Mukařovský spolupracoval, měla původně vejít i nyní předkládaná analýza úlohy vypravěče ve Vančurových románech i kratších textech. Východiskem této analýzy je konstatování o výlučném postavení Vančurova vypravěče v textu ve svém rozboru pak Mukařovský dokládá, jak autor nejrůznějšími způsoby a všech rovinách textu tuto výlučnost konstruuje a podtrhuje. Ediční doslov Bohumil Svozil.

Knížka Velikonoční svátky o století zpátky známé folkloristky a výtvarnice Kamily Skopové (1944) volně navazuje na jeden z nejúspěšnějších titulů nakladatelství Akropolis posledních let Vánoční svátky o století zpátky. Autorka tu příznačně vlídným a čtivý

V románu, který vychází už v druhém, přepracovaném vydání, vykreslují autoři profesní i studijní život ve třech souběžných prostředích – na filozofické fakultě, na chirurgické klinice a v periferním pražském hotelu. Je to pestrý a znalý obraz společnosti

Robby, Otto a Gottfried se stali přáteli na život a na smrt během první světové války. Jako demobilizovaní vojáci neměli v poválečném rozvráceném a vyhladovělém Německu život o mnoho lehčí. Kamarádství jim však pomáhá obstát v boji o holé živobytí a dokážou se postarat i o dívku jednoho z nich, když ztratí zaměstnání a těžce onemocní. Kamarádství je to jediné, čemu dobrému je válka a bezvýchodnost po návratu z ní naučila, a právě kamarádství a láska muže k ženě, opravdová láska bez frází a patosu, obyčejná, silná, ohrožená nepřízní osudu je to, pro co stojí za to žít.

Tato kniha krátkých filosofických úvah nám hluboce lidským způsobem pomáhá odhalit skryté rozměry věcí, událostí a pojmů, s nimiž se každodenně setkáváme, ale právě kvůli jejich zdánlivé všednosti se nad nimi málokdy pozastavujeme.

Osobnost profesora Josefa Kouteckého (1930) je jednoznačně spojena s dětskou onkologií, poměrně mladým lékařským oborem, který u nás prof. Koutecký v 60. letech zakládal. Pražský rodák a také pražský patriot v knižním rozhovoru vzpomíná na nelehké začátky "svého" oboru, na někdejší zoufalé statistiky léčených a (ne)vyléčených pacientů a na rozvoj onkologie v průběhu jednotlivých desetiletí. "Viděl jsem snad nejvíc mrtvých dětí v této zemi," říká profesor Koutecký, "ale právě to mi dalo sílu vybudovat onkologii jako obor, který dnes z původních tří procent zachraňuje přibližně 75 % svých pacientů". Josef Koutecký seznamuje čtenáře nejen se svými renesančními zájmy, ale vyslovuje se i k problematickým otázkám medicíny (lékařské etice, eutanázii ad.), mapuje dnešní svět a zamýšlí se nad životním stylem a hodnotami.

Od konce 19. století se Máchovy autobiografické texty stávají organickou součástí jeho vydávaného díla. Problémem zůstával deník na rok 1835, částečně psaný v šifrách, popisující většinou Máchův intimní vztah se snoubenkou Lori Šomkovou. Deník dešifr oval na základě úplného textu ve 20. letech K. Janský s ohledem na Máchovu pověst dešifraci nezveřejňoval. Publikace nově přináší úplnou dešifraci deníku na rok 1835, založenou na původním prameni a odstraňující chyby v dosavadní dešifraci. Výrazná p ozornost je věnována také dosud opomíjené Máchově snoubence Lori Šomkové, čtenář se zde seznámí s jejími životními osudy po Máchově náhlé smrti.

Básník a esejista Petr Král, narozený v Praze, od září 1968 žijící v Paříži, je autorem víc než tří desítek knížek, psaných česky i francouzsky: jeho doménou je poezie, ale věnuje se také filmové, literární a výtvarné esejistice, překladu a ediční práci – mj. v roce 2002 vyšla v nakladatelství Gallimard, jehož lektorem rovněž určitou dobu byl, jeho monumentální antologie moderní české poezie 1945–2000. V 60. letech minulého století patřil v Čechách k surrealistickému okruhu kolem Vratislava Effenbergera, posléze ve Francii své surrealistické východisko opouštěl – směrem k „pěší metafyzice“, jak sám říká a jíž je věrný dodnes. Rozhovor kritika a editora Radima Kopáče (1976), autora rozsáhlých dialogů mj. s Bohumilou Grögerovou (Klikyháky paměti, 2005) a Janem Řezáčem (Deliria, 2004) vzniká u příležitosti Králova návratu do Čech: rozhovor si za svůj leitomotiv zvolil úniky, neboť právě úniky z jedné země do druhé, z jednoho žánru k jinému, z jedné umělecké kategorie do další, jsou pro Petra Krále, svým způsobem permanentního nomáda a všetečného umělce, celoživotně příznačné. Knihu doprovází antologie Královy poezie a dokumentární fotografie.

Liberecký fotograf a spisovatel Jan Pikous (* 9. 3. 1929) patří spolu s Ladislavem Postupou a Čestmírem Krátkým k nejvýznačnějším představitelům Studia pro výtvarnou fotografii, které se v šedesátých letech minulého století proslavilo nekonvenčním přístup

Dramatický příběh z léta 1945, který se odehrál v severočeském Novém Boru. Jsou čtyři týdny po válce a nepraví se mstí na nepravých. Do města přicházejí české revoluční gardy, vedené podplukovníkem Josefem S. Následují domovní prohlídky německých domácností, kde gardisté údajně hledají zbraně, vojenskou výstroj nebo rozhlasové přijímače. Desítky německých občanů jsou odvedeny na náměstí a po několikahodinovém exemplárním mučení a bití je osm z nich proti vůli místního národního výboru gardisty zastřeleno. Poté velitel gardistů nařídil „vypovězení“ rodin zastřelených a dalších zadržených Němců jako „osob neznajících kázně“ do Německa. Během transportu gardisté zavraždili také národním výborem nově jmenovaného německého primáře novoborské nemocnice. Následujícího dne ve městě proběhla společná svatba tří česko-německých párů. Hromadná vražda měla nepochybně zastrašit místní Němce a současně posloužit jako argument na podporu nezbytnosti odsunu jako jediného řešení bezpečnostní situace. V pozadí se skrývá i motiv odplaty za sedm popravených vůdců rumburské vzpoury z roku 1918, pohřbených na zdejším hřbitově. Krutý příběh, postrádající logiku, má rozměry antické tragédie...