Akropolis strana 3 z 52

Vzpomínková kniha Pražský kruh (1966) představuje poslední dílo Maxe Broda, známého německého spisovatele, esejisty a překladatele. Pět kapitol této knihy, v níž přítel Franze Kafky a vůdčí osobnost pražských německy píšících autorů vypráví a vzpomíná, výrazně přesahuje hranici memoárové literatury a stává se svéráznou literárněhistorickou prací. Je to kniha poutavá a zároveň faktograficky tak bohatá, že pro české čtenáře zůstává neocenitelným průvodcem po pražské německé literatuře. V Pražském kruhu plasticky ožívají lidské a literární osudy nejen nejznámějších protagonistů (Kafka, Werfel, Rilke), ale i osobností, tří, čtyř předcházejících generací (od Marie Ebner-Eschenbachové až po Huga Saluse, Franze Adlera, Victora Hadwigera, Paula Leppina a Oskara Wienera). Je nemalou zásluhou Maxe Broda, že se literární veřejnost seznamuje nejen s Franzem Kafkou, ale i s ostatními pražskými německojazyčnými autory, s tímto malým světem uvnitř velkého českého města. Kniha nyní vychází v revidovaném překladu po více jak 30 letech od prvního českého vydání, s novou předmluvou profesora Manfreda Weinberga, ředitele Centra Kurta Krolopa v Praze, a doslovem profesora Steffena Höhneho. V aparátu knihy rovněž najdete předmluvy ke starším vydáním knihy od Eduarda Goldstückera a Petera Demetze.

Příslušník andorrské kriminální policie Andreu Boix se vzpamatovává ze ztráty manželky, která zahynula během autonehody jako jeho spolujezdkyně. Ovdovělého Andreua vrací do života případ vraždy mladé restaurátorky, který je mu svěřen. Její tělo bylo nalezeno na skládce poblíž katalánského města La Seu d’Urgell, kam jezdí na vykládku pouze andorrské nákladní vozy. Během vyšetřování, na němž spolupracuje s katalánskou policistkou Alícií, usuzuje, že hlavním podezřelým je zbohatlík Maurici Vilanova, avšak pro jeho čin stále chybí motiv. Komisař Andreu v pátrání pokračuje na vlastní pěst a nečekaně se v něm dostává až k vlastní minulosti, kdy coby osmiletý přihlížel požáru kostela v Meritxell. Od té doby se všichni oprávněně domnívají, , že románská soška Panny Marie Meritxellské, patronky andorrských údolí, neexistuje. Klíčová informace k rozřešení celého případu možná ukazuje, že soška až tak ztracená není. Kniha ale není jen detektivním pátráním po domněle ztracené sošceči motivu vraždy, nýbrž nabízí i vhled do nitra člověka procházejícího těžkou životní krizí a je rovněž originální, s nadhledem a humorem provedenou sondou do andorrské společnosti. – Vychází za podpory ministerstva kultury Andorrského knížectví.

Příslušník andorrské kriminální policie Andreu Boix se vzpamatovává ze ztráty manželky, která zahynula během autonehody jako jeho spolujezdkyně. Ovdovělého Andreua vrací do života případ vraždy mladé restaurátorky, který je mu svěřen. Její tělo bylo nalezeno na skládce poblíž katalánského města La Seu d’Urgell, kam jezdí na vykládku pouze andorrské nákladní vozy. Během vyšetřování, na němž spolupracuje s katalánskou policistkou Alícií, usuzuje, že hlavním podezřelým je zbohatlík Maurici Vilanova, avšak pro jeho čin stále chybí motiv. Komisař Andreu v pátrání pokračuje na vlastní pěst a nečekaně se v něm dostává až k vlastní minulosti, kdy coby osmiletý přihlížel požáru kostela v Meritxell. Od té doby se všichni oprávněně domnívají, , že románská soška Panny Marie Meritxellské, patronky andorrských údolí, neexistuje. Klíčová informace k rozřešení celého případu možná ukazuje, že soška až tak ztracená není. Kniha ale není jen detektivním pátráním po domněle ztracené sošceči motivu vraždy, nýbrž nabízí i vhled do nitra člověka procházejícího těžkou životní krizí a je rovněž originální, s nadhledem a humorem provedenou sondou do andorrské společnosti. – Vychází za podpory ministerstva kultury Andorrského knížectví.

Kniha se zabývá překotným vývojem žurnalistické profese v letech 1989 až 1994. Samotný příběh české novinařiny začíná již „přestavbovým prologem“, v němž se popisuje dosavadní tradice žurnalistiky, tedy nejen oficiální proud ve státem a stranou dozorovaných médiích, ale i sílící tradice samizdatová či exilová. Polistopadový vývoj je v knize rozdělen do několika kapitol, které z různých pohledů sledují vývoj žurnalistické profese: Proměny kolektivní reprezentace novinářů ukazují přechod od státem řízeného novinářského svazu k dobrovolnému syndikátu a nechuti mnohých novinářů se profesně organizovat. V kapitole Vývoj představ o svobodné žurnalistice autor zkoumá, co vše se v dobových sporech za argumentací svobodou a nezávislostí vlastně skrývalo. Jednalo se tak kupříkladu o polistopadové samosprávné řízení redakcí, míru stranickosti a vlivu politických sil na média nebo o limity svobody slova v případech bulváru, xenofobie či erotiky. V médiích se výrazně projevilo i sílící česko-slovenské napětí. Část popisující liberalizaci mediálního trhu se pak v knize dělí na „neviditelnou ruku tiskového trhu“ a „viditelnou audiovizuální ruku státu“, protože cesta k soukromým periodikům na jedné straně a soukromým rádiím i televizím na straně druhé se výrazně odlišovala. Závěrem kniha nabízí čtrnáct tezí, v nichž autor shrnuje vše podstatné z vývoje žurnalistiky a médií v první polovině devadesátých let. – Vychází ve spolupráci s Fakultou sociálních věd Univerzity Karlovy.

Próza Včera je čtvrtým a posledním románem maďarsko-švýcarské spisovatelky Agoty Kristofové (1935–2011). Román tematicky vychází z období, kdy spisovatelka, po svém útěku z Maďarska v roce 1956, deset let pracovala jako tovární dělnice. Kristofová tematizuje stesk po domově a pocity beznaděje maďarských exulantů, kteří si, podobně jako ona sama, jen těžko zvykali na podmínky západní kapitalistické společnosti. Reálie emigrantského světa jsou však jen kulisou, třebaže osobně prožitou, pro pečlivě vystavěné a s maximální úsporností napsané drama „velké nemožné lásky“. Exulant a dělník Tobiáš nečekaně potkává přítelkyni z dětství a je přesvědčen, že našel svou dlouho očekávanou, osudovou lásku. Ale naplnění milostného vztahu zabraňuje řada okolností: Lina je vdaná, má dítě a cítí se být společensky nadřazená. A vše komplikuje i Tobiášova rozporuplná povaha, jíž určuje jeho břitká inteligence a literární talent, ale i patologické sklony způsobené dětskými traumaty. Agota Kristofová je českému čtenáři známá díky své trilogii Velký sešit (1986, česky 1995), Důkaz (1991, česky 2001) a Třetí lež (1991, česky 2001) – díla, která byla přeložena do desítek jazyků, a která byla kritiky přirovnána k dílům Samuela Becketta a Eug?na Ionesca. – Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.

Vyřezávané dýně, strašidelné masky, duchové a netopýři – prostě Halloween. Někteří lidé ho odmítají, jiné baví, a dost lidí mu moc nerozumí. Naše knížka vysvětluje jeho původ způsobem srozumitelným pro děti. Seznamuje s halloweenskými pověrami, ale připomíná i svátek Všech svatých a Památku zesnulých, tradičně zvanou Dušičky. Ukazuje, jak vznikaly mýty o strašidlech, jak se s duchy a démony vypořádávali lidé v minulosti a jak můžeme vzpomínat na ty, kteří nás předešli na cestě na věčnost. Lída Holá je autorka a spoluautorka řady učebnic a učebních materiálů pro výuku češtiny jako cizího jazyka. Česky krok za krokem, Čeština expres a Česká adaptovaná próza (www.czechstepbystep.cz). Knížka Mami, tati, co je to ten Halloween? je její první publikací pro děti. Lucie Martišková je česká ilustrátorka a výtvarnice. V minulosti ilustrovala několik knih pro děti i dospělé. Každoročně pořádá několik samostatných výstav svých obrazů. Pracuje ve výtvarném ateliéru Lumart — www.lumart.cz.

Kniha se zabývá překotným vývojem žurnalistické profese v letech 1989 až 1994. Samotný příběh české novinařiny začíná již „přestavbovým prologem“, v němž se popisuje dosavadní tradice žurnalistiky, tedy nejen oficiální proud ve státem a stranou dozorovaných médiích, ale i sílící tradice samizdatová či exilová. Polistopadový vývoj je v knize rozdělen do několika kapitol, které z různých pohledů sledují vývoj žurnalistické profese: Proměny kolektivní reprezentace novinářů ukazují přechod od státem řízeného novinářského svazu k dobrovolnému syndikátu a nechuti mnohých novinářů se profesně organizovat. V kapitole Vývoj představ o svobodné žurnalistice autor zkoumá, co vše se v dobových sporech za argumentací svobodou a nezávislostí vlastně skrývalo. Jednalo se tak kupříkladu o polistopadové samosprávné řízení redakcí, míru stranickosti a vlivu politických sil na média nebo o limity svobody slova v případech bulváru, xenofobie či erotiky. V médiích se výrazně projevilo i sílící česko-slovenské napětí. Část popisující liberalizaci mediálního trhu se pak v knize dělí na „neviditelnou ruku tiskového trhu“ a „viditelnou audiovizuální ruku státu“, protože cesta k soukromým periodikům na jedné straně a soukromým rádiím i televizím na straně druhé se výrazně odlišovala. Závěrem kniha nabízí čtrnáct tezí, v nichž autor shrnuje vše podstatné z vývoje žurnalistiky a médií v první polovině devadesátých let. – Vychází ve spolupráci s Fakultou sociálních věd Univerzity Karlovy.

Próza Včera je čtvrtým a posledním románem maďarsko-švýcarské spisovatelky Agoty Kristofové (1935–2011). Román tematicky vychází z období, kdy spisovatelka, po svém útěku z Maďarska v roce 1956, deset let pracovala jako tovární dělnice. Kristofová tematizuje stesk po domově a pocity beznaděje maďarských exulantů, kteří si, podobně jako ona sama, jen těžko zvykali na podmínky západní kapitalistické společnosti. Reálie emigrantského světa jsou však jen kulisou, třebaže osobně prožitou, pro pečlivě vystavěné a s maximální úsporností napsané drama „velké nemožné lásky“. Exulant a dělník Tobiáš nečekaně potkává přítelkyni z dětství a je přesvědčen, že našel svou dlouho očekávanou, osudovou lásku. Ale naplnění milostného vztahu zabraňuje řada okolností: Lina je vdaná, má dítě a cítí se být společensky nadřazená. A vše komplikuje i Tobiášova rozporuplná povaha, jíž určuje jeho břitká inteligence a literární talent, ale i patologické sklony způsobené dětskými traumaty.

Co nám obrazy mohou povědět o stavu dnešní společnosti? Kniha V zajetí obrazů. Vizuální politika 21. století přináší pětici autorských esejí rozkrývajících významy a role obrazů ve formování a vyjednávání klíčových společenských otázek současnosti. Texty, doplněné bohatým vizuálním materiálem, zkoumají témata vizuálního aktivismu, dekolonizace a boje proti rasismu, zobrazování migrace, mediálního pokrytí ruské války na Ukrajině a obrazovou abecedu klimatické změny, se snahou tato témata zasazovat také do českého prostředí. Svou srozumitelnou formou kniha oslovuje široké publikum a nabízí možnost, jak lépe porozumět společnosti pomocí pochopení principů, strategií a technologií obrazové komunikace. Ilustrace, novinářské snímky, amatérské fotografie ze sociálních sítí i záběry aktivistických kamer se zde potkávají s výzkumy a teoriemi z oblastí vizuálních, kulturálních a mediálních studií, antropologie, sociologie a dějin umění a vyzývají nás ke kritickému dívání se, které nemusí zmizet s poslední stránkou knihy.

Co nám obrazy mohou povědět o stavu dnešní společnosti? Kniha V zajetí obrazů. Vizuální politika 21. století přináší pětici autorských esejí rozkrývajících významy a role obrazů ve formování a vyjednávání klíčových společenských otázek současnosti. Texty, doplněné bohatým vizuálním materiálem, zkoumají témata vizuálního aktivismu, dekolonizace a boje proti rasismu, zobrazování migrace, mediálního pokrytí ruské války na Ukrajině a obrazovou abecedu klimatické změny, se snahou tato témata zasazovat také do českého prostředí. Svou srozumitelnou formou kniha oslovuje široké publikum a nabízí možnost, jak lépe porozumět společnosti pomocí pochopení principů, strategií a technologií obrazové komunikace. Ilustrace, novinářské snímky, amatérské fotografie ze sociálních sítí i záběry aktivistických kamer se zde potkávají s výzkumy a teoriemi z oblastí vizuálních, kulturálních a mediálních studií, antropologie, sociologie a dějin umění a vyzývají nás ke kritickému dívání se, které nemusí zmizet s poslední stránkou knihy.

Nová kniha osobité výtvarnice a popularizátorky folklóru Kamily Skopové oživuje minulost prostřednictvím pohledu na tradiční řemesla, která dnes postupně upadají v zapomnění či jsou mnohdy k naší škodě jen regionálním exotikem skanzenů. Autorčina práce se soustředí na zachycení a dokumentaci rozmanitých řemeslných dovedností, které byly kdysi klíčovou součástí společnosti, avšak modernizace a technologický pokrok postupně vedly k jejich marginalizaci. Kniha nejen popisuje, ale i vizuálně dokumentuje různá řemesla, která již nejsou běžně provozována. Portréty profesí jako například „hadrník“, „šindelář“, „kameník“, „kovář“, „papírník“, či „pozamentýř“, nám otevírají okno do minulých dob, kdy tyto činnosti byly nedílnou součástí každodenního života. Kniha tak nahlíží na význam řemesel nejen z hlediska fyzické výroby, ale také z perspektivy společenského postavení řemeslníků a jejich vztahu k okolnímu světu. – Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.

„Funkce váží víc než argument!“ – To ví každý, kdo se pohybuje ve světě diplomacie a je realista. A já jsem jenom rád, že si jedna z těchto věčných pravd našla cestu i do románu, navíc napsaného o mně samém. Je skvělé, když vaše celoživotní práce přinese takovéto výsledky! Tragická událost na velvyslanectví v zahraničí přinutí českého velvyslance absolvovat rozhovor s psycholožkou.Vedoucí diplomat, stárnoucí, tragikomický seladon, však před mladou ženou sveřepě obhajuje nejen svou nevinu, ale i svůj způsob vidění světa. Třebaže se schyluje k ruské invazi na Ukrajinu, projevuje svérázné pochopení pro ruskou perspektivu i způsob prosazování ruských zájmů. Satirický román s detektivními a psychologickými prvky vykresluje způsob uvažování mocných lidí, kteří se ve svém úsilí vždy soustředí především sami na sebe.

Co mají společného oceán a vesmír? Jak vůbec vznikly chobotnice? A jak lidé? Co přesně jsou hlavonožci, a proč se jim říká tak legračními jmény? Chobotnice jsou nejstarší inteligentní tvorové na naší planetě, skuteční „mimozemšťané“, jejichž schopnosti nás nepřestávají udivovat. Michael Stavarič a Michéle Ganserová vytvořili naučnou knihu pro děti plnou překvapivých zvratů, která nabízí mnohem víc než pouhé předávání vědomostí. Knihu, která je stejně neobvyklá jako chobotnice samy, která vybízí k zamyšlení i k vlastní tvorbě, která je plná vtipných detailů a barvitých popisů. Že se přitom čtenář dozví to nejdůležitější o světle, Zemi, evoluci, genetice a tak dále, je téměř vedlejší efekt.

Deník puberťačky Američanky Phoebe Gloecknerové původně vyšel v roce 2002 a řadí se mezi nejdůležitější a nejuznávanější autobiografické komiksové romány všech dob. Jeho protagonistka, patnáctiletá Minnie Goetzeová, touží po lásce a přijetí svého okolí a zároveň se potýká se svou předčasně probuzenou sexualitou. Poté, co přijde o panenství s přítelem své matky, začne experimentovat nejen se svým tělem, ale také s drogami, přičemž se neustále snaží rozvíjet také svůj výtvarný talent. Navzdory apatii své do sebe zahleděné matky se neohroženě vrhá do puberty, přestože dospělému světu, který se na ni ze všech stran valí, nerozumí a neví, zda ho vůbec kdy dokáže pochopit a plně se do něj začlenit. Kniha se odehrává ve svobodomyslné atmosféře amerického San Franciska sedmdesátých let, ovšem Minniina cesta za pochopením sebe sama a světa, v němž žije, je univerzální: Deník puberťačky je příběhem mladé ženy, kterou mate nesoulad mezi tím, co se odehrává v jejím nitru, a tím, co pozoruje ve svém okolí. Uznávaná komiksová kreslířka, výtvarnice a spisovatelka Phoebe Gloecknerová čtenářům ve svém komplexním vylíčení klíčového roku v životě jedné mladé dívky předkládá zručnou kombinaci vizuálního a verbálního vyprávění v podobě střídajících se deníkových záznamů, ilustrací a komiksových sekvencí. Deník puberťačky je nevybíravou kritikou dospělé společnosti, kterou čtenáři zprostředkovává mladá žena stojící na jejím prahu. Svou nekašírovanou, žitou autentičností se řadí mezi nejprovokativnější a nejopravdovější svědectví o dívčím dospívání, a to nejen v rámci literatury.

Komáři nemají lehký život. Nikdo je nemá rád a nejradši je každý hned zaplácne. Když se tedy mamince Márině narodí její v pořadí už tisící komáří synek, chce, aby měl jiný osud. A jiné jméno! Žádný Mára, Marin, Marek, Mareček jako všichni před ním, nýbrž ZDENDA. A Zdenda opravdu jiný je! Místo aby si mezi komářími slečnami vybral vhodnou nevěstu, jak se na každého komára sluší a patří, zamiluje se do krásné světlušky Soničky, která bydlí na stejné pasece. Zdenda však není jediný, komu se Sonička líbí… Napínavý, dobrodružný příběh o tom, že se správnými přáteli po boku je možné překonat kdejakou nástrahu. A že za pravou lásku má smysl bojovat! Knížka o lásce a síle přátelství, která je plná slovního humoru a komických situací, jež pobaví děti i jejich rodiče

„Funkce váží víc než argument!“ – To ví každý, kdo se pohybuje ve světě diplomacie a je realista. A já jsem jenom rád, že si jedna z těchto věčných pravd našla cestu i do románu, navíc napsaného o mně samém. Je skvělé, když vaše celoživotní práce přinese takovéto výsledky! Satirický román s detektivními i psychologickými prvky vykresluje způsob uvažování mocných lidí, kteří se ve svém úsilí vždy soustředí především sami na sebe. Tragická událost na zahraničním velvyslanectví přinutí českého velvyslance vést rozhovor s psycholožkou. Vedoucí diplomat si ovšem nedá vzít příležitost, aby před mladou ženou neobhájil nejen svou nevinu, ale také svůj způsob vidění světa. Třebaže nedlouho před vyšetřovanými událostmi začala ruská invaze na Ukrajinu, projevuje svérázné pochopení pro ruskou perspektivu i způsob prosazování ruských zájmů za pomocí zvláštních služeb. Román tak nabízí nezvykle otevřený vhled do diplomatického prostředí i duše stárnoucího, tragikomického seladona.