Akropolis strana 10 z 52

Úspěšný byznysmen ze Senegalu, hongkongská žena v domácnosti, německý pilot nákladního letadla, indický zahradník v luxusní katarské rezidenci nebo matka dospělého Angličana léčícího se s rakovinou prostaty. Dvanáct lidí na palubě dvanácti různých dálkových letů obkrouží během několika desítek hodin celou Zemi. Štafeta jejich krátkých příběhů, vzájemně propojených postavami, které se v jedné epizodě jen mihnou a v další pak hrají ústřední roli, je výstižnou metaforou stavu dnešního světa a mezilidských vztahů: tisícikilometrové vzdálenosti mezi kontinenty jsme schopni snadno překlenout díky výkonným letadlům a moderním komunikačním prostředkům, jen velmi málo nám to ale pomáhá k tomu, abychom překonali bariéry mezi kulturami, mezi generacemi, bariéry, které se často vytvoří i mezi těmi nejbližšími. Každá z dvanácti kapitol nazvaných lakonicky podle označení letu (LGW — MAD, MAD — DSS atd.) přitom přináší nejen změnu prostředí a odlišný způsob vyprávění, ale především novou perspektivu: žena, která svému zaměstnanci za každodenní dvanáctihodinovou dřinu na zahradě platí „asi sto dolarů měsíčně“, se tak v následujícím příběhu ukáže být starostlivou milující matkou. Szalay však nemoralizuje, ani by na to neměl čas. Řadí osudy a příběhy tolik odlišných hrdinů své prózy jeden za druhým v tak svižném tempu, že vytvářejí dlouhou souvislou linku, ne nepodobnou kondenzační stopě tryskového letadla, která se ale na rozdíl od zlopověstných chemtrails jen tak nerozplyne. Turbulence, kterou autor použil jako titul své prózy, je metaforou znejišťujícího okamžiku, krátkého vytržení z iluzorního bezpečí naší existence, z toho, co jsme až dosud považovali za samozřejmé. Čtenářům, pasažérům svého pomyslného letu napříč kontinenty, předává David Szalay tenhle pocit tak sugestivně, že jim vydrží i po přistání.

Rukopis, resp. autorské korektury této vůbec poslední Bondyho prózy (1997), byly po dvacet let považovány za ztracené či zničené, takže teprve poté, co byly v r. 2018 tyto textové podklady náhodně nalezeny a posléze uceleny, bylo možno uvažovat o vydání tohoto díla. Jde o jeden z řady Bondyho filosofických životopisů, jimiž jsou evokovány životní osudy význačných starověkých či středověkých myslitelů a jejich názory jsou konfrontovány s dneškem a s autorovými vlastními filosofickými reflexemi. V této próze, již možno považovat v jistém smyslu za Bondyho poslední slovo, za jeho myšlenkovou závěť, jde o příběh pololegendárního čínského filosofa Lao-c, zakladatele filosofické koncepce taoismu. V příběhu sledujeme odchod Dlouhého ucha, jemuž je Lao-c předobrazem, pryč od civilizace, nejprve do polobarbarských pohraničních končin a pak ještě dále až do horské divočiny, kde konečně nachází samotu, klid a smrt. Příběh je zpestřen mnoha staročínskými reáliemi, s nimiž byl autor dobře obeznámen, neboť právě poslední léta svého života se více než kdy předtím zabýval čínskou kulturou, filosofií a zejména taoismem. Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.

Květen není původní báseň, ale žánrový experiment založený na mezitextovém navazování. Přebásnění kanonické básně Karla Hynka Máchy je v něm a v připojeném doslovu pojato jako „rekompozice“ a pokus uplatnit postupy obvyklé při překladu mezi odlišnými jazyky. Pro některé je myšlenka „sáhnout na“ Máj bizarní. Jiným tento krok poskytne vhled do básně, která je téměř dvě stě let od svého vzniku jazykově přeci jen obtížně přístupná. Myslí se na dvojí publikum: na ty, kdo Máj důvěrně znají a sledují detaily rekompoziční práce, a na ty, kdo si na experimentální poetický jazyk první třetiny 19. století teprve zvykají.

Konference uspořádané 15. - 16. 11. 2018 Germanobohemistickým týmem Ústavu pro českou literaturu AV ČR, v.v.i. Konference se zaměřila na teoretickou a metodologickou problematiku psaní dějin vícero literárních kultur v různých jazycích, jež koexistovaly na území českých zemí. Součástí sborníku jsou příspěvky týkající se jak středověké slovesné produkce či exponovaného dlouhého devatenáctého století až k první polovině století dvacátého, tak i celé řady problémových okruhů (překlad, kulturní transfer, periodizace, vícejazyčnost, kánon, regionalismus, konfesionalismus) i teoretických a metodologických přístupů (postkoloniální studia, transkulturní teorie, nový historismus). Vedle odborného záměru usiluje rovněž tento sborník stimulovat další debaty o podobě budoucí literárněhistorické syntézy literatur(y) českých zemí napříč obory bohemistikou, germanistikou i dalšími filologiemi a taktéž kulturálními studii či sociální a politickou historií.

V knize Josefa Kainara nazvané Ubu se vrací a jiné hry jsou sebrány všechny původní a úplné divadelní či rozhlasové hry, včetně libret a synopsí, které byly publikovány, nebo se dochovaly jako rukopis či strojopis, respektive, u nichž se podařilo prokázat, že je napsal Kainar . Celkem je zde přetištěno jedenatřicet literárních děl. Soubor obsahuje dramata inscenovaná a známá, jako například revui Cirkus Plechový, jejímž byl Kainar spoluautorem, či již samostatně vytvořené celovečerní hry Ubu se vrací, Zlatovláska a Nebožtík Nasredin, vedle textů veřejnosti naprosto neznámých (uvést lze především další zpracování ubuovského námětu pojmenované Ubu pokračuje nebo hříčky Mraky, básník a moucha, Rozhovor po koncertě, Zničený odkaz aneb zánik nihilistického klubu, Zpožděný vlak, Sen Jákobův či třeba výstup s postavami Spejbla a Hurvínka Rozhovor o poezii). Josef Kainar se v knize ukazuje jako dramatik širokého talentu, který dokáže tkát básnicky košaté obrazy i být ostře kriticky sžíravý, leč také ho na základě jeho dramat lze zahlédnout jako autora, který pod vlivem historických okolností měnil své společenské postoje. Vychází za velkorysé podpory Ministerstva kultury ČR.

Cílem kolektivní monografie Pokušení neviditelného: Myšlení moderny není podat komplexní zprávu o veškerých hnutích mysli mezi modernisty, ale ukázat na vybraných případech proměny tohoto myšlení, jeho transformace či případný kolaps. Jednotlivé studie pokrývají zejména období první poloviny dvacátého století, kde jsou tyto radikální proměny nejviditelnější. Úvodní studie se soustředí na jeden z „krizových stavů“ moderny a (razantního) procesu modernizace konce 19. a počátku 20. století, tzv. krizi jazyka. Obrací se k českému myšlení o literatuře první poloviny 20. století a jeho proměnám či k textům pražského funkčně-strukturalistického ohniska klasického období, které jsou analyzovány pomocí komputačních nástrojů. Další studie se věnují vztahům fantasie a skutečnosti v meziválečných textech českých prozaiků, proměnám myšlení Karla Teigeho, dynamizaci pojmu obrazu či reflexí socialistického umění v českém kulturním prostředí druhé poloviny 30. let. Závěrečné studie se soustředí na myšlení autorů konce moderny, na pochybnosti o moderně patrné v jejich textech i na pokusy o hledání východisek a nových možností.

Latinský Traktát o sféře světa anglického astronoma 13. století Iohanna de Sacrobosco, působícího na univerzitě v Paříži, se stal základní učebnicí astronomie, která byla čtena a studována až do 17. století. Jeho neobyčejný vliv je dokumentován mnoha stovkami dochovaných rukopisů i exemplářů inkunábulí a starých tisků. Naše kniha přináší edici latinského znění práce a její první český překlad, provázený řadou vysvětlujících dodatků. Sacroboskova Sféra byla v minulosti často komentována: jeden z komentářů napsal na sklonku 15. století český astronom Václav Faber z Budějovic, známý svými kalendáři a pranostikami, které vydával v Německu. Jeho komentář Sféry přinášíme v edici i překladu také, stejně jako předmluvu známého reformátora Filipa Melanchthona, připojenou k vydání Sféry v roce 1531 ve Wittenbergu. Cílem edice je zprostředkovat českému čtenáři jedno ze základních děl, která se podílela na vývoji evropského myšlení a vzdělanosti. Vydání komentované Sacroboskovy Sféry navazuje na předchozí práce autorů, v nichž zpřístupnili vybrané spisy z dějin exaktních věd od antiky po raný novověk (Gaius Iulius Hyginus, Křišťan z Prachatic, Johannes de Gmunden, Jan Ondřejův zvaný Šindel, Pavel Žídek, Tycho Brahe, Galileo Galilei, Johannes Kepler).

V devadesátých letech se v americké televizní produkci zacala objevovat rada seriálu vymezujících se proti dekády zavedeným pravidlum prehlednosti a srozumitelnosti. Riskantnejší seriálové projekty jako Mestecko Twin Peaks ci Akta X se nebály své diváky mást, chytre jimi manipulovat a budovat propracovanou mytologii celého seriálového sveta. Své diváky nejen vybízely k tradicnímu zaujetí samotným príbehem, ale cinily tak i zpusobem svého vyprávení. Jason Mittell nám v této knize nabízí detailní rozbor formálních charakteristik a speciálních "narativních efektu“ takto vyprávených komplexních seriálu i zpusobu, jak jim rozumí a dále s nimi pracují jejich publika. Pro jejich analýzu zavádí celou radu nových termínu, které respektují specifika seriálové televize a aspirují na to, stát se nezbytnou výbavou odborníku, kritiku i studentu venujících se televiznímu médiu. Kniha ale obsahuje i detailní a ctivé rozbory rady televizních seriálu jako Veronica Marsová, Perníkový táta ci The Wire – Špína Baltimoru a urcite osloví i poucené diváky a fanoušky inovativního televizního vyprávení. Vychází za laskavého prispení Státního fondu kinematografie.

Kniha vychází ze tří statistických výzkumů čtenářů a čtení, které v letech 2007, 2010 a 2013 zorganizovaly Ústav pro českou literaturu Akademie věd české republiky a Národní knihovna. Nejdříve jsou představeny základní údaje o České republice (demografie, kultura, vzdělání, ekonomika atd.), následují údaje z jednotlivých výzkumů. Ty se týkají čtení, digitálního čtení, toho, jak navštěvujeme veřejné knihovny, kolik knih si v průměru za rok kupujeme a jaký je náš vztah k jednotlivým médiím. Tuto kvantitativní část doplňují údaje části kvalitativní – volné výroky respondentů na téma čtení a knižního trhu. Publikaci uzavírá několik srovnání české čtenářské populace se situací v jiných zemích. – Vychází ve spolupráci s Ústavem pro českou literaturu Akademie věd české republiky.

Reedicí studie vydané v roce 1961 se naplňuje dlouhodobá snaha dát druhý život pracím významného českého filosofa Milana Machovce (19252003), které formovaly čtenáře v šedesátých letech 20. století. Machovec své tehdejší knihy o Františku Palackém a Josefu Dobrovském později označoval za masarykovské. Jejich napsání mu totiž bylo zároveň cestou, jak se pomalu přiblížit k Masarykovu myšlení a nastolovat témata, která s Masarykem sdílel. Filosofie tak podle Machovce byla Palackému především nástrojem v zápasu o ušlechtilejší lidství a v tomto ideálu humanitním Masaryk viděl smysl českých dějin. Palackého myšlení Machovec zasadil do kontextu české filosofické tradice, se všemi úskalími, s nimiž se musela vypořádat. Bonusovým materiálem druhého vydání, nově zařazeným za původní studii, je text Machovcovy přednášky s názvem Palackého osobitost v českém tisíciletí, přednesené na jubilejní konferenci v roce 1998. Palacký byl Machovcem vnímán jako mravní osobnost, jež dokázala svým životním dílem splynout s úsilím mnoha generací a zároveň na ně přímo či nepřímo působit. To byl úkol, který Machovec uložil i sám sobě. Pro debatu o českém filosofickém myšlení tak zůstává studie i s odstupem více než poloviny století inspirativním příspěvkem. V edice Pavla Žďárského a s úvodem historika a Palackého životopisce prof. Jiřího Štaifa vychází za laskavé podpory Ministerstva kultury ČR.

Stranou, v posledních letech značného, zájmu o dopisy význačných kulturních osobností překvapivě dlouho stála korespondence jednoho z nejvýznamnějších českých básníků 20. století Vladimíra Holana. Vyjma ojedinělé edice jeho dopisů se zapomenutým básníkem Stanislavem Zedníčkem z roku 2012 se zájemci o Holanovu osobu a literární činnost museli smířit s tím, že soubornější vydání jeho dopisů doposud chybělo. Předkládaná edice Umlkám do čekání se tento dluh pokouší alespoň částečně splatit, je vůbec prvním ucelenějším výborem z bohaté básníkovy korespondence, jenž knižně vychází. Mapuje celistvé, obousměrné Holanovy písemné styky s významnými osobnostmi českého umělecko-kulturního prostředí 20. století jmenovitě jde o Eduarda Basse, Jakuba Demla, Jaroslava Durycha, Ladislava Fikara, Josefa Horu, Egona Hostovského, Františka Hrubína, Jana Mukařovského, Josefa Vašicu a Vlastimila Vokolka. Při výběru dílčích korespondenčních vláken bylo přihlíženo ke vztahu pisatelů i kulturně-historické hodnotě obsahu jejich psané komunikace. Edice tak vnáší světlo například do charakteru Holanovy redaktorské časopisecké činnosti z let třicátých a čtyřicátých, poukazuje na existenční problémy, jimiž básníkova rodina procházela zejména v letech padesátých, a přináší důležité poznatky ohledně Holanova postoje k víře a náboženství. Předkládané dopisy se úzce dotýkají také autorovy básnické a překladatelské činnosti, jeho až pedantského lpění na akurátnosti konečné podoby otiskovaných básní i úpornosti, s jakou si s pomocí přátel obstarával knihy k četbě či obdarování lidí jemu blízkých. Jednou z hlavních postav edice je, vedle samotných pisatelů, Holanova dcera Kateřina, pozdější středobod jeho lásky a radostí, bohužel však též obav a výčitek. Edice je opatřena úvodní studií, jež si klade za cíl analyzovat a reflektovat výroky v jednotlivých dopisech na pozadí kalendária Holanova života a také jeho díla. Vychází ve spolupráci s Filozofickou fakultou Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

Poutavé pamětí celosvětově uznávaného vědce českého původu Jardy Cervenky (* 1933), který od roku 1965 působil ve Spojených státech jako profesor lékařské genetiky na univerzitě v Minnesotě (věnoval se především cytogenetice). Ve svých vzpomínkách zdařile evokuje atmosféru pražských Dejvic za německé okupace, v prvních poválečných i poúnorových letech, své neustálé souboje s tehdejšími "kádrováky", kteří se mu snažili znemožnit studium medicíny. O svém působení na americkém, ale i na dalších kontinentech, kde zakládal cytogenetická pracoviště (např. v Indii či Japonsku), píše velmi skromně, až asketicky. Své místo si v autorově autobiografii ale našly i jeho cestovatelské expedice a vlastní literární tvorba (připomeňme jen, že je členem amerického i českého centra PEN klubu a Obce spisovatelů; za svou literární tvorbu získal v roce 2000 Cenu Richarda Sullivana v žánru krátké povídky, ale i další ocenění - Minnesota Voices Winner, japonskou Blue Jacket Prize, Cenu European Circle Franz Kafka a řadu jiných).

Baskičtí teroristé v roce 2011 po čtyřiceti letech činnosti ohlašují složení zbraní. Pro Bittori, vdovu jedné z obětí, však příběh zdaleka nekončí. Rozhodne se vrátit na místo událostí, do městečka a do domu, kde před vraždou žila. Chce zjistit, kdo střílel. Spolu s ní se vydáváme na cestu do minulosti, v níž městečko zvolna ovládají podezření a nenávist, celou společnost rozkládá vlastenecká horečka a vkrádá se do všech vztahů. Dokáže Bittori znovu žít s těmi, kdo proti ní štvali před atentátem i po něm? Dokáže žít s těmi, kdo obrátili její život vzhůru nohama? Bittorin návrat zneklidní celé městečko, především sousedku Miren, před atentátem důvěrnou přítelkyni, jejíž syn si odpykává trest za teroristické útoky. Co obě ženy znepřátelilo? Co otrávilo život jejich dětí, manželů, sourozenců, sousedů, spolupracovníků a bývalých přátel? Strhující román o vině a odpuštění, o pokusu zacelit rány v názorově rozdělené společnosti, se odehrává v Baskicku, ale mohl se odehrát kdekoli jinde, kde ideologický fanatismus a zaslepenost, strach a neschopnost se dorozumět a přenést přes názorové neshody páchá zlo, jež poznamenává každičký kout lidské duše a narušuje běžné mezilidské vztahy. Velký humanistický příběh plný živých a opravdových postav.

Píše se rok 1995, e-mail je naprostou novinkou a Selin, dcera tureckých přistěhovalců, nastupuje do prvního ročníku na Harvardu. Zapisuje se na přednášky z předmětů, o nichž nikdy předtím neslyšela, spřátelí se s charismatickou a světaznalou srbskou spolužačkou Světlanou a tak trochu náhodou si začne dopisovat s Ivanem, maďarským studentem matematiky z vyššího ročníku. Ačkoliv ve škole Selin s Ivanem téměř nepromluví, s každým e-mailem, který si mezi sebou vymění, to vypadá, jako by se v samotném aktu psaní skrývaly vždy nové a stále tajemnější významy. Když je školní rok u konce, Ivan odjíždí na léto do Budapešti a Selin míří na maďarský venkov, kde učí angličtinu v kurzu organizovaném jedním z Ivanových kamarádů. Cestou do Maďarska stráví dva týdny se Světlanou v Paříži. Její léto v Evropě se však v žádném ohledu nepodobá tomu, co slyšela o typických evropských dobrodružstvích jiných amerických vysokoškoláků. Pro Selin je pobyt v Evropě pokračováním introspektivní cesty k sobě samé: musí se vypořádat jak s radostmi a zmatky první (neopětované?) lásky, tak se sílícím vědomím, že je odsouzena k tomu, stát se spisovatelkou. Idiot je románem o strastech a slastech dospívání a formování osobnosti ve světě, který je opojný i zneklidňující zároveň, o dobrodružném odhalování záludností, které jsou zakódované v podstatě lásky i jazyka. Tápání člověka na prahu dospělosti v něm Elif Batumanová vykresluje pečlivě cizelovaným stylem, s velkou dávkou citlivosti, ale také ironického humoru. Českému čtenáři pak nabízí i zábavný a trochu nezvyklý pohled na čerstvě posttotalitní střední Evropu: hrdinčina cesta do Maďarska vypovídá jak o představách, které si Západ o našem regionu hýčkal, tak o nás samotných. Román Idiot byl v roce 2018 mezi třemi knihami nominovanými na Pulitzerovu cenu za beletrii.

Biografie Život s indiány trí Amerik je prvním knižním pruvodcem po osudu a díle známého ceského etnografa, muzeologa, cestovatele a spisovatele Václava Šolce (1919–1995). Predstavuje klícové okamžiky jeho života: mladá léta, domácí i zahranicní studia, latinskoamerické a asijské cesty, terénní výzkum mezi indiánskými kmeny Aymaru, Mapucu a Alakalufu, etnografickou práci v Náprstkove muzeu, vcetne Šolcova pusobení v roli reditele. Zároven se snaží priblížit a strucne zhodnotit literární tvorbu Václava Šolce, a to at už se jedná o práce odborné, populárne-naucné, prekladové ci o beletrii pro deti a mládež. Životopis vychází u príležitosti 100. výrocí narození Václava Šolce.

Jarmila Valková, Anja Bethke a Rafał Biskup (eds.): Kulturní translace / Kulturelle Translationen / Translacje kulturowe / Příspěvky z mezinárodní studentské konference interFaces VII v červnu 2009 v PrazeSborník příspěvků ze VII. ročníku mezinárodní studentské konference Interfaces, která se konala v Praze v červnu 2009, shromažďuje příspěvky studentů ze tří univerzit (Karlovy univerzity v Praze, univerzity v Lipsku a ve Wrocławi). Téma kulturní translace jednotliví autoři pojednávají z pohledu lingvistiky, literární vědy, translatologie a didaktiky, ale zabývají se i širšími kulturně-historickými a uměleckými tématy. Těžiště sborníku přitom spočívá v příspěvcích lingvisticko-translatologických, hned několik příspěvků např. studuje problematiku překladu konkrétního syntaktického jevu do druhého jazyka. Pro většinu článků je charakteristická snaha nalézt mezioborový, mezijazykový či interkulturní přesah (v různých aspektech je zde konfrontována kultura česká, německojazyčná a polská). Texty jsou otištěny v češtině, němčině nebo polštině s jinojazyčným resumé, anglickým abstraktem a informacemi o autorech. Vychází ve spolupráci s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze.