Akropolis strana 17 z 45

Sborník Obraz válek a konfliktů se zaměřuje na textový výzkum interpretující a mapující literární realizace motivu války v české literatuře, jeho různorodé tematologické podoby a souvislosti v proměnlivých literárněhistorických kontextech. Zkoumání podob války přímo v jednotlivých textech a poetikách napříč dekádami 19. i 20. století není v knize nijak metodologicky omezené, jeho cílem je pojmout co nejširší spektrum příspěvků, jejichž těžištěm je motiv války a jeho zakotvení v konkrétním textu a literární etapě. – Vychází za podpory Hlavního města Prahy se uskutečnil ve dnech 29. června – 4. července 2015 v Praze. Zúčastnilo se celkem 150 účastníků z dvaceti zemí světa (Austrálie, Belgie, Bulharsko, ČR, Francie, Chorvatsko, Itálie, Japonsko, Jižní Korea, Kanada, Maďarsko, Německo, Polsko, Rakousko, Rusko, Slovensko, Švýcarsko, Turecko, USA, Velká Británie); z ČR bylo celkem 75 účastníků, čili přesně polovina (vše počítáno podle sídla instituce, kde působí). Hlavním pořadatelem byl , v. v. i., spolupořadateli Ústav české literatury a knihovnictví Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, Ústav bohemistických studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, ve spolupráci s a . Záštitu nad akcí přijali předseda Milan Štěch, Mgr. Daniel Herman, předseda prof. Ing. Jiří Drahoš, DrSc., dr. h. c. a radní Jan Wolf. V. kongres světové literárněvědné bohemistiky Ústav pro českou literaturu Akademie věd ČR Ústavem slovenskej literatúry SAV Památníkem národního písemnictví Senátu Parlamentu ČR ministr kultury ČR Akademie věd ČR hl. m. Prahy Jan Wolf.

Obraz české poválečné avantgardy tak, jak je dnes tradován, se utvářel především na základě básnických textů a textů programového rázu. Doposud přehlíženou složkou dobového literárního života zůstala bohatá prozaická produkce let 1919–1924, na které se podíleli členové obou ústředních avantgardních uskupení Devětsilu a Literární skupiny. Antologie Neplač, vstaň a střílej! je pokusem revidovat kanonický výklad zvoleného období a představit širšímu publiku klíčové prozaické texty „povídkové epidemie“ raných dvacátých let. Antologie přináší povídky předních (V. Vančura, J. Wolker, L. Blatný, Č. Jeřábek ad.) i méně známých (M. Nohejl, K. Hradec, I. Suk, B. Vlček ad.) autorů z okruhu Devětsilu a Literární skupiny; většina povídek je dnes k dispozici pouze v dobových časopisech a hůře dostupných knižních souborech. Gesto umisťující do jednoho souboru umělce stvrzené autoritou kánonu společně s autory pozapomenutými a zapomenutými chce upozornit na skrytou linii umělecké prózy a na její klíčová témata, která se ukázala jako významná v následujících rocích. – Pořadatelka souboru v předmluvě ve srovnávací perspektivě představuje obě avantgardní skupiny a následně se zaměřuje na hlavní principy a klíčová témata české avantgardní prózy. Předmluva přináší pokus o nový pohled na vztah ústředních opozic avantgarda × expresionismus, individualismus × kolektivismus v českém prostředí a na jejich manifestaci v prozaické tvorbě. Zvláštní pozornost je věnována motivu davu coby hlavní dobové manifestaci kolektivu, typologii individuálních postav z davu vyčnívajících (cizinec, vyděděnec ad.) a dobově příznačné figuře antropomorfizace. – Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.

Domácímu zájemci o teorii komiksu se v českém jazyce dosud nabízelo jen nemnoho příležitostí k seznámení se s aktuálními otázkami i přetrvávajícími koncepty „myšlení o komiksu“. Kniha V panelech a bublinách. Kapitoly z teorie komiksu si klade za cíl přehledně pojednat a k dalšímu použití nabídnout rozličné koncepty i přístupy, jimiž lze komiksové texty (ať už konkrétní osamocené, nebo v nejrůzněji definovaných souborech) novými způsoby číst a interpretovat, zkoumat i analyzovat. Pozornost je věnována například vztahům komiksu k různým charakterizačně-stratifikačním systémům v kultuře (komiks jako médium, žánr, umění), tematizována je ale i komiksová vícekódovost (obraz v komiksu, text v komiksu) či způsoby, jimiž komiks vypráví (specifické formální prostředky, narace, serialita). Samostatné kapitoly jsou pak věnovány též tématům produkčně-prezentačních aspektů (publikační tvar) a participantům (autor, produkce, čtenář) komiksového kulturního pole. Závěrečná kapitola v základních souřadnicích zachycuje historii odborného zkoumání komiksu od jeho nesmělých počátků až k dnešnímu celosvětovému rozmachu tzv. comics studies. Svazek sestávající z dvanácti kapitol doplněných drobnějšími exkurzy nechce být kompilační „summou zjištěného“ ani netouží nabídnout původní a komplexní teorii komiksu. Pokouší se především o poučené zahájení diskuse a o vstupní úvodové popsání charakteristických rysů komiksu z nejrůznějších možných perspektiv. Publikace doplněná o slovníček pojmů a komentované soupisy další doporučené literatury je určena všem zájemcům o teoretické popsání komiksu, odborníkům z příbuzných oblastí, studentům humanitních oborů i zainteresovaným laikům. – Rukopis vytvořený trojicí autorů z ÚČL AV ČR a FF UP byl podpořen grantovým projektem GA ČR. – Kniha vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.

Neopětovaná láska, ale i vidina lepších zítřků, láska, v níž je také místo pro bolest, omyly a neporozumění – to vše jsou témata knižního výboru z povídek ruské spisovatelky Viktorie Tokarevové (* 1937). V její realisticky psychologické tvorbě, která se již stala součástí fondu klasické ruské literatury dvacátého století, nechybí místo pro humor a ironii, lásku a smrt, překvapivé zvraty a především prostor pro rozbor protichůdných vztahů mezi mužem a ženou. V každé z pěti povídek se autorčiny literární postavy potýkají s každodenními problémy, starostmi a radostmi všedního dne. Zápletky však nepřekypují únavným sentimentem, jak by se mohlo na první pohled zdát – mnohdy se v nich objevuje láska bez příkras, mnohdy přecházející z groteskní roviny v mrazivou vážnost a balancující na hraně tragického a směšného. Konec příběhu autorka často ponechává otevřený a opouští své hrdiny na rozcestí před těžkou životní volbou, čímž dává čtenáři prostor pro vlastní interpretaci postav a jejich osudů. Povídkám přitom nechybí ani kritický podtext břitce komentující období končící sovětské perestrojky. V tom všem spočívá tajemství jejího čtenářského úspěchu napříč generacemi. – Kniha vychází za podpory moskevského Institutu překladu.

Jedna z nejzdařilejších próz známého autora a scenáristy, čtenářsky strhující příběh někdejšího populárního politika, odhalující zákulisní praktiky moci a současně upínající pozornost k základním otázkám lidské morálky, touze po přežití, konjunkturalismu, statečnosti i zbabělosti. Rážovu původně rozhlasovou hru po úspěchu doma nastudovaly stanice od Kanady přes Irsko, Švýcarsko a Německo. Poté ji autor přepsal do podoby strhujícího románu, jehož překlady již vyšly v řadě zemí. Faust umírá dvakrát je modelový politický thriller o vztahu jedince a moci, ale zároveň i napínavý psychologický román, v němž se touhou, odvahou i strachem naplňuje jeden podivuhodný lidský osud. Autor zkoumá, kde začíná a kde končí konformita se světem mocných, kde je ona hranice, kam až je člověk ochoten jít za svým prospěchem, kdy, respektive za jakých podmínek, má lidská existence ještě smysl, kde jsou v politice hranice mezi realitou a fikcí.

Milostný, detektivní i erotický thriller Zajatec představ začíná tam, kde řada podobně strhujících knih končí – ve vězení. Právě tam se sugestivní antihrdina Paul Raber setkává se svou femme fatale – krásnou, tajemnou i rovněž poněkud psychicky vyšinutou básnířkou Seenou Schainovou. Paul je sociopat neschopný navazovat normální společenské vztahy; beznadějně vězí v barvotiskových představách pocházejících z dob jeho dětství, a na život přitom hledí bezcitně a vypočítavě, jako by to byla pouhá šachová partie. Z autorského čtení v rámci terapeutického působení na vězně se stane osudové setkání, jeho naplnění je Paul posléze schopen obětovat všechny své vyhlídky a na cestě za svým snem se nezastavit takřka před ničím. Vztah plný lásky a něžnosti, ale také chladného kalkulování, lží i vzájemné krutosti nakonec poměrně surově/existenciálně ohledává otázku, co vlastně znamená naplnění vztahu mezi mužem a ženou… Kombinace osudové lásky, erotiky, poezie, vězeňské tematiky a nejtemnějších lidských pudů v Nemcově podání upomene na díla světové literatury typu Haruki Murakamiho či v postavě Seeny a jejích textů prokletou básnířku Sylvii Plathovou, aniž by si s nimi jakkoliv zadala.

Jedna z nejzdařilejších próz české autorky, žijící a působící od počátku 70. let v novozélandském Dunedinu, která se již dočkala překladu do angličtiny a řady dalších jazyků. Jen zčásti autobiografický příběh, vystavěný v působivém kontrastu počátku a konce jedné emigrace, J. Tiché posloužil k tomu, co zřejmě nejlépe ovládá. Totiž k nenásilnému zkoumání hodnot lidského života, neustále poměřovaných vším, co lidstvo ve svém vědění obsáhlo od antiky až po dnešek. Schopnost naplnit abstraktní filozofické pojmy konkrétními prožitky patří k silným zbraním této českonovozélandské autorky.

Zatímco první UNISEX (Akropolis 2010) byl víceméně lehkonohý a nabídl čtenářům poezie především základní zmapování pojmu, které je mělo úsměvně vzrušit i popostrčit ke svádění (podle unisexových vzorců on svádí ji, ona jeho, on jeho anebo ona ji), ve druhé knize UNISEX NEW LOOK se textař, dramatik a scenárista Pavel Cmíral ponořil do životů nás všech hlouběji a svými básněmi dokazuje, že po celý čas, co nám srdce tepe, hraje sex ve všem našem konání hlavní (a jen výjimečně epizodní) roli. Všednodenní situace, které prožíváme v současnosti, se v nové sbírce navíc tu a tam střídají se situacemi, kterými žilo lidstvo s hlavou plnou sexu ve stoletích předešlých. Život každého z nás je zkrátka od počátku jednoznačně sexy, a výše zmíněnými variacemi vztahů k sobě lnoucích pohlaví si ho proměňujeme v pestrobarevný gejzír, jehož exploze dělají z každé minuty originál, nad nímž můžeme udiveně i povýšeně kroutit hlavou (jde-li o sousedy), ale popravdě řečeno, sexyoriginály stvořené námi nevyvolávají u okolí údiv o nic menší. Rozum, který nehřeší, je v našich životech popelkou.

Zpověď zestárlého Pavla Skotáka, hrdiny řady Skarlantových románů, o milostném vztahu s o půl století mladší studentkou, odehrávajícím se v pařížských kulisách. Příběh mladičké Jeanne ze zapomenuté vesničky v Alpách u hranic se Švýcarskem autor vypráví brýlemi baudelairovského sonetu. Zamilovaný klošár si uvědomuje: dostávám oběť a dar, prožívám plnohodnotný vztah. Ale poslední. Po pěti letech harmonického soužití a pohodlného bydlení pod Montmartrem a v bytech na Montparnassu, se oba po dohodě v kavárně Rue de la Gaité rozcházejí. Každý jde za svou budoucností: Promovaná historička verše pravděpodobně do studeného manželského lože s dobře situovaným docentem Sorbonny, Pavel Skoták do rozestlaného hrobu, ale celý vyhřátý a prohřátý mladým tělem a posledními horkými paprsky upřímné lásky.

Příspěvky obsažené v tomto sborníku pojednávají o způsobech a formách performativity v české literatuře s válečnou tematikou. Zabývají se jak performativitou v rámci textu/díla samého (jejím procesem a jejími prostředky), tak díly s válečnou tematikou, která implikují takovéto strategie rodu/genderu a jazyka, jakož i performativitou v rámci interpretace textu/díla: čtenářskou recepcí a především pak širokou oblastí reprezentace literatury s tématem války ve filmu, na divadle apod.

O svých memoárových textech básník říkával, že nepíše paměti, ale vzpomínky rozdrobené „do malých příhod a příběhů, většinou rozmarných, ale i teskných a pochmurných“. Soubor krátkých próz Všecky krásy světa je poskládán z desítek takových malých příběhů; jejich záběr je široký – rodný Žižkov, milovaná Praha, Kralupy nad Vltavou, lidé známí od dětství i respektovaní v dospělosti, spolužáci, sousedé, a především umělci, s nimiž se básník během života setkal... Kniha prodělala nejen složitou cestu po nakladatelstvích, ale i neobyčejný vlastní vývoj. Na počátku sedmdesátých let požádal fotograf Oldřich Rakovec básníka, zda by jeho snímky nedoprovodil pro knižní vydání svým textem. Knihu tvůrci připravili, měla se jmenovat Co všechno zavál shníh a vyjít v nakladatelství Albatros. Záhy byl však rukopis vyřazen z edičního plánu. Básník přesto pokračoval v psaní – textů přibývalo a nabývaly na rozsahu. Před konečným tvarem knihy vznikaly tři verze, které se od podoby textů v knize někdy liší nejen názvem, pozměněným tématem, ale především rozsahem. V sedmdesátých letech u nás kniha vyjít nesměla, čtenáři však rukopis opisovali a v roce 1976 některé kapitoly představila Vlasta Chramostová ve svém Bytovém divadle (Nadace Charty 77 posléze poskytla podporu pro vydání gramofonové desky s výběrem tohoto čtení v nakladatelství Šafrán v Uppsale). Některé kapitoly vyšly strojopisně v „samizdatových“ edicích a pak v edicích Kvart a Česká expedice. Roku 1983 a 1985 vydal knihu Československý spisovatel, ovšem poznamenánu mnoha cenzurními zásahy. Necenzurované a doplněné vydání známe až z let 1993 a 1999. Předkládané vydání v řadě Díla, jímž celou řadu vlastního Seifertova díla uzavíráme, obsahuje tato doplněná vydání, ale též soubor Co všechno zavál sníh, který vyšel v Albatrosu roku 1992 a nyní je rozšířen o texty z verzí rukopisných, jež dosud nebyly nikde pojednány. Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR, Hlavního města Prahy, Nadace Český literární fond a Města Kralupy nad Vltavou.

Čtenář Toma Jonese se ocitá v nebezpečí, že si „srazí vaz vinou jistého popisu“, vypravěč jej však ujistí, že tomu šťastně unikne: Fieldingův čtenář se zaraduje, leckterý jiný možná usoudí, že mu takové riziko nehrozí, protože popisy stejně přeskakuje. Autorky publikace popisy vždycky četly se zalíbením, protože mnohé z nich se jim v průběhu čtení stávaly „viditelnými“. Tato čtenářská zkušenost se promítla do záměru přitáhnout pozornost k evokační schopnosti popisu, a učinit jej tak „viditelnějším“ v literárněvědné interpretaci i školní výuce. Publikace proto usiluje o rehabilitaci popisu – v literárních analýzách často opomíjeného, v čtenářské a slohové praxi podceňovaného. Děje se tak vlivem celé řady stereotypních hodnotových označení či opozic: ať už je to v četbě ( nudný popis oproti napínavému vyprávění ), ve školním slohu (hendikepující statičnost popisu je třeba překonávat dynamizací), v teorii vyprávění (popis jako přerušení či zpomalení vyprávění), nebo v historické poetice, která proti sobě nezřídka mechanicky staví starý (statický, objektivní) a moderní (dynamizovaný a subjektivizovaný) popis. Kostru publikace tvoří kapitoly založené na nasvícení popisu z perspektivy různých disciplín (stylistika a poetika; naratologie a lingvistika; rétorika; teorie vidění a vizuální studia; kognitivní vědy). Poetika popisu, ilustrovaná četnými rozbory klasické i té nejsoučasnější prózy, se postupně mění v jeho estetiku, v napření pozornosti k podmínkám a procesům čtenářského vnímání. V centru pozornosti se ocitají pojmy vizualita a vizualizace, jejichž výklad nevyhnutelně vytváří vazby k vizuálním uměním a potřebu pojmout poetiku jako intermediální.

Vlastimil Vavřín, který před časem zaujal svým románem Spaste naše duše, nyní přichází se strhující novelou, odehrávající se ve fiktivní Kotlince. V první části vypráví o rošťárnách partičky malých darebáčků, nahlížených stárnoucím umělcem. Díky jeho výraznému zjevu, černým vlasům, pronikavému pohledu a svéráznému oblečení se děti domnívají, že objevily upíra. Druhá část zastihuje protagonisty o desítku let starší. Z dětí jsou dospělí, opět se setkávají v Kotlince, jež je obklíčená znesvářenými stranami. Dětská dobrodružství se mění v boj o holý život. Každý den je naplněn násilím, podlostí a ohavnostmi. V Kotlince se daří jen vyvoleným. Ale přes všechnu choulostivost lidských vztahů v dennodenní mrzké bídě, vítězí touha po přátelství a lásce. Navzdory všem válečným útrapám se všichni snaží si navzájem pomáhat. Uhrančivá blízkost smrti však mění všechny plány...

Brilantní autobiografické prózy, kterými do literatury šedesátých let vstupoval autor ani ne třicetiletý, vyplavují ze vzpomínek obrazy dětství, dospívání a prvních let dospělosti. Představují křehkého člověka hledajícího své místo ve světě, zmítaného vášněmi i pochybujícího o své schopnosti milovat. Sen o mém otci je autorovou prvotinou. Ústřední tragikomickou zápletku rozvíjí kolem dětského podvodu s žákovskou knížkou. Otce malého Karolka umučili v Terezíně a jeho matka se později podruhé provdala. Právě vztah k matce, dramatické střety s ní, útěky ze sevření její lásky a opětovné návraty jsou obsahem Karolova vyprávění. Navazující novela Sen o mně představuje trýznivou zpověď muže stojícího tváří v tvář nevěře. Snaha porozumět vztahu k vlastní ženě (podobně jako předtím vztahu k matce) je snahou porozumět tajemství života a smrti. Krutě otevřenou zpověď, kterou přináší druhá próza, vyvažuje první text, který díky dětskému pohledu a milosrdnému odstupu přináší s postavami pábitelů, „svůdců“ a hrdinů i půvabný humor. Prózy vycházejí po více než dvaceti letech ve třetím vydání s autorovým doslovem.