Akropolis strana 16 z 52

Mince, zaměřovaná, čára – znáte tyto dětské hry? A co se stane, když se z nevinného hráčského zápalu stane jediný způsob, jak přežít v cizím měste? Hodiny francouzštiny přináší krátký vhled do nelehkých poválečných let, a to očima hocha, který se již ve svých jedenácti letech ocitá na prahu dospělosti a musí si daleko od rodné vesnice poradit jak s učením a spolužáky, tak s večně prázdným žaludkem. Hlavními aktéry črty ze sibiřského maloměsta roku 1948 jsou vedle autorova mladého alter ega hazard, hrdost a hlad – a také hodiny francouzštiny s jemnou, nekonvenční učitelkou Lýdií Michajlovnou, které nejde jenom o dril výslovnosti, ale i o blaho osamělého, uzavřeného chlapce trpícího chudokrevností. – Kniha vychází za podpory moskevského Institutu překladu.

Práce s chybami je jednou z nejznámějších a nejoblíbenějších novel ruského spisovatele Jurije Poljakova (* 1954). V Sovětském svazu byla poprvé vydána už v roce 1986 a záhy se dočkala úspěšné filmové adaptace. Hlavní hrdina knihy, novinář Andrej Petrušov, se po svém propuštění z novin nečekaně a neplánovaně stane učitelem ruštiny na základní škole. Rázem začíná odhalovat ty nedostatky školního života, o kterých se běžně nemluví – a o kterých je možná lepší vůbec nevědět. Ať již je kulisa kriticky perestrojková nebo politiky prostá, hlavní roli v deziluzivní novele sehrávají konflikty v učitelském sboru, nerovný boj s ambiciózními a kariéristickými rodiči i na druhé straně proniknutí do rozervaných duší jejich náctiletých potomků. V případě sympatického sebeironického melancholika Petrušova se přidává i snaha o získání náklonnosti mladé kolegyně a v neposlední řadě také pátrání po tajemném ztraceném románu. Během pololetí stráveného za katedrou se přesvědčí, že mnohé chyby a omyly, kterých se v životě dopouštíme, jsou mnohem závažnější než ty ve školních diktátech. A jejich náprava není zdaleka vždy snadná… Dílo pobaví každého, kdo někdy stanul za či před katedrou, jedno z které strany a v které době.

Každý den čteme, posloucháme či sledujeme všeliká vyprávění na pokračování, která se vracejí k týmž postavám, příběhům či světům. Jak jsou vystavěna? Kterak vedou naši pozornost? Lze jim vůbec porozumět coby samostatným dílům? Odpovědi hledá filmový teoretik Radomír D. Kokeš (autor knihy Rozbor filmu) na příkladu televizních seriálů, jež vysvětluje právě skrze jejich vnitřní uspořádání, práci s divákem a hledání jednotného přístupu k různorodým dílům. Výklad je rozdělen do tří oddílů a jeho názornost posiluje množství rozmanitých příkladů, dílčích rozborů i rozsáhlejších podrobných analýz seriálů, které čtenář zná či možná bude chtít poznat. Kniha Světy na pokračování nabízí zcela nový pohled na fenomén seriálového vyprávění, jímž může zaujmout odborníky stejně jako fanoušky. – Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.

Po úspěšné publikaci Dějiny československého komiksu 20. století se polovina jejího autorského týmu vydala ještě hlouběji do minulosti, k samotným počátkům domácí tradice obrázkového seriálu, které lze klást do poloviny 19. století a které dosud zůstávaly zcela neprozkoumány a nepopsány. Předkládaná kniha si neklade za cíl stanovit přesné datum či konkrétní dílo coby „počátek domácího obrázkového seriálu“, ale podrobně mapuje tendence, které k ustavení domácí varianty komiksové tvorby vedly, a sleduje vlivy, jež toto formování spoluutvářely. Pramenný průzkum desítek dobových periodik vydávaných v češtině a slovenštině na území tehdejšího Rakouska-Uherska umožnil identifikovat a rozlišit jednotlivé protokomiksové formy 19. století, jak se postupně v domácím prostoru představovaly a prosazovaly, vymezit jejich hranice i vzájemné vztahy. Sledovány byly rovněž vazby těchto zárodečných obrázkových seriálů ke karikatuře, novinové ilustraci a dalším souběžně se vyskytujícím „konkurenčním“ formám, stejně jako jejich vliv na pozdější tradici domácího komiksu i kontext dobové tvorby zahraniční. Publikace určená všem zájemcům o domácí obrázkový seriál, ale i obecněji vizuální či tiskovou kulturu 19. století, nahlíží optikou „komiksu před komiksem“ i práce známých českých výtvarníků, ilustrátorů a karikaturistů, jako byli např. Josef Mánes, Karel Václav Klíč, Mikoláš Aleš nebo Artuš Scheiner, jejichž tvorba je tak v tomto kontextu nově interpretována. Bohatě ilustrovaný svazek ale samozřejmě představuje i tvorbu řady dalších, dnes mnohdy pozapomenutých autorů, kteří se různým variantám obrázkového seriálu v dobových tiskovinách věnovali (např. Karel Ladislav Thuma nebo Karel Krejčík. Vychází jako výstup výzkumného projektu GA ČR za podpory a Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci Ministerstva kultury ČR.

Střední a východní Evropa se ve 20. století stala dějištěm nesčetných krvavých konfliktů: v paměti zde zůstávají sociální a národnostní konflikty, revoluční zlomy, dobyvačné války i etnické čistky. Přítomný svazek obsahuje příspěvky, jež zabývají okolnostmi utváření historické paměti a kultury vzpomínání na válečné události, a to jak popularizací a komercializací kultury vzpomínání, tak sebereflexí oficiální paměti, která je spojena s paměťovým diskurzem ve vědě a politice. Předložené studie se zaměřují na různé typy paměti, na prostředky konstruování a reflexe individuální a skupinové (sociální, národní) identity a dotýkají se také dosud méně zpracovaných témat, jakými jsou například traumata spojená s válečnými zážitky, transgenerační dopady války, zacházení s menšinami ve válce, konceptualizace prostorů války aj.

Kniha Fenomén Zappa si klade za cíl prozkoumat a z různých perspektiv analyzovat specifický kulturní fenomén, který vznikl v Československu kolem osobnosti a tvorby amerického hudebníka Franka Zappy. Snaží se zachytit vznik tohoto fenoménu a mechanismy jeho fungování ve specifickém společensko-politickém kontextu socialistického Československa, ale také přinést nové informace o rezonanci Zappovy hudby u nás, o vzniku a působení českého fanklubu Franka Zappy či o Zappově návštěvách v Praze, a nabídnout tak nové pohledy na Zappovu tvorbu a její ohlasy. Kniha je členěna na dvě části: první nabízí akademické studie, které se Zappovi věnují z různých hledisek – z hlediska transformace jazyka kulturního fenoménu a jeho překladu, sémiotiky popkultury nebo z estetické perspektivy. Vedle těchto analýz stojí studie pokoušející se uchopit poetiku Franka Zappy po stránce muzikologické a včleňují autorovu tvorbu do dobových hudebních kontextů. Druhá část knihy využívá postupů orální historie a konstruuje Zappův obraz ve vzpomínkách jeho českých fanoušků a recipientů. Knihu doprovází bohatý obrazový materiál: dobové fotografie, dokumenty i kresby. – Vychází ve spolupráci s Filozofickou fakultou Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

Židovská kulturní tradice, která byla v českých zemích přítomná už od raného středověku, byla v desetiletích komunistického režimu soustavně potlačována a marginalizována. Do popředí zájmu veřejnosti i badatelů se soustředěně dostala až po roce 1989. Monografie navazuje na výsledky dosavadního výzkumu a představuje židovskou tematiku v širokém spektru pohledů, přístupů i názorových proudů: od romantického obdivu k Židům, přes židovské (auto)stereotypy a protižidovské heterostereotypy až po antisemitismus, od českožidovství k sionismu a socialismu, od reflexe Židů v beletrii na počátku dvacátého století k jejich obrazu v dobových židovských časopisech a k tematizaci holokaustu v poezii, próze i filmu. Kniha nevnímá kulturní paměť jako baštu jediné národní kultury či ideologie, ale představuje kulturní dění v českých zemích jako ideově pluralitní a vícejazyčné (sleduje literaturu nejen česky psanou, ale i německojazyčnou a hebrejskou). Jádrem publikace jsou širší a přehledové studie, založené na rozsáhlém a často objevném materiálovém průzkumu – například Reprezentace Židů a židovství na konci 19. století a v prvních desetiletích 20. století, Divadelní a literární činnost v terezínském ghettu, „Antisionismus“ jako skrytý i zjevný antisemitismus doby komunistického režimu, Mezi tichem a křikem. Poezie o šoa, Memoárová literatura o šoa, Holokaust v československém a českém hraném filmu, Literární reflexe šoa po roce 1970 a literatura druhé a třetí generace. Další příspěvky mapují z různých aspektů kulturní život Židů v českých zemích: obrazy východních Židů v českožidovských a česky psaných sionistických časopisech 1910-1925, Literární příspěvky v týdeníku Selbstwehr do roku 1921. Jidiš - první světová válka - Franz kafka a Max Brod. Osamělé hlasy chasidismu a východního židovství v Preze, Kalendář česko-židovský za redakce Egona Hostovského a Hanuše Bonna. Monografii doplňují dílčí sondy a případové studie, které se mimo jiné zabývají díly Vojtěcha Rakouse, Karla Poláčka, Egona Hostovského, Jiřího Weila, Ladislava Fukse, Oty B. Krause, Arnošta Goldflama nebo Alexeje Pludka. Knihu doprovází obrazově-dokumentární příloha a jmenný a věcný rejstřík. – Monografie je kolektivním výstupem pracovníků Centra pro studium holokaustu a židovské literatury FF UK. Vychází za podpory Grantové agentury ČR. Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, Česko-německého fondu budoucnosti, Česko-izraelské smíšené obchodní komory a Federace židovských obcí v České republice.

Vlastimil Vavřín, který před časem zaujal svým románem Spaste naše duše, nyní přichází se strhující novelou, odehrávající se ve fiktivní Kotlince. V první části vypráví o rošťárnách partičky malých darebáčků, nahlížených stárnoucím umělcem. Díky jeho výraznému zjevu, černým vlasům, pronikavému pohledu a svéráznému oblečení se děti domnívají, že objevily upíra. Druhá část zastihuje protagonisty o desítku let starší. Z dětí jsou dospělí, opět se setkávají v Kotlince, jež je obklíčená znesvářenými stranami. Dětská dobrodružství se mění v boj o holý život. Každý den je naplněn násilím, podlostí a ohavnostmi. V Kotlince se daří jen vyvoleným. Ale přes všechnu choulostivost lidských vztahů v dennodenní mrzké bídě, vítězí touha po přátelství a lásce. Navzdory všem válečným útrapám se všichni snaží si navzájem pomáhat. Uhrančivá blízkost smrti však mění všechny plány...

Po deseti letech od vydání básnické sbírky Amortale (2006) přichází známý divadelní režisér, básník a kritik Miloš Horanský (* 1932), profesor pražské DAMU, s novou básnickou sbírkou. Ta v mnohém prohlubuje charakteristické rysy jeho básnického rukopisu - dramatičnost, tvorbu nových slov, zkratkovitost, citovou vypjatost, ostré střihy, důraz na osudovost, ostrost vidění, odpor k sentimentalitě, vnímání života mezi krajními póly zrození a smrti -, autorův výraz se zde však oproti předchozím sbírkám posouvá výrazně dál: k celkovému ohlédnutí za tím, co bylo prožito, co je nenávratně pryč, ale i důraz na to, co dosud trvá, co nepomíjí. Výrazně jsou tyto kvality nové Horanského sbírky vidět v ústředním třetím oddílu knihy, shrnujícím básně dedikované autorovým přátelům či psané jako ohlédnutí za nimi. Nedílnou součástí svazku je šest autorových kreseb, podtrhujících hutnost a naléhavost jeho básnického výrazu.

Brilantní autobiografické prózy, kterými do literatury šedesátých let vstupoval autor ani ne třicetiletý, vyplavují ze vzpomínek obrazy dětství, dospívání a prvních let dospělosti. Představují křehkého člověka hledajícího své místo ve světě, zmítaného vášněmi i pochybujícího o své schopnosti milovat. Sen o mém otci je autorovou prvotinou. Ústřední tragikomickou zápletku rozvíjí kolem dětského podvodu s žákovskou knížkou. Otce malého Karolka umučili v Terezíně a jeho matka se později podruhé provdala. Právě vztah k matce, dramatické střety s ní, útěky ze sevření její lásky a opětovné návraty jsou obsahem Karolova vyprávění. Navazující novela Sen o mně představuje trýznivou zpověď muže stojícího tváří v tvář nevěře. Snaha porozumět vztahu k vlastní ženě (podobně jako předtím vztahu k matce) je snahou porozumět tajemství života a smrti. Krutě otevřenou zpověď, kterou přináší druhá próza, vyvažuje první text, který díky dětskému pohledu a milosrdnému odstupu přináší s postavami pábitelů, „svůdců“ a hrdinů i půvabný humor. Prózy vycházejí po více než dvaceti letech ve třetím vydání s autorovým doslovem.

Nová kniha španělského spisovatele Jesúse Carraska nás zavádí do prostředí fiktivní historie – blíže neurčeného období první poloviny 20. století. Čtenář se ocitne v malebné zahradě venkovského sídla v Extremaduře, kde tráví svá léta na penzi vysloužilý vysoký důstojník , které nedávno obsadilo Španělsko i značnou část světa. Manželka kdysi krutého a bezohledného Iosifa, Eva Holmanová, postupně procitá z idyly vlastní nadřazenosti poté, co se v její zahradě objeví tajemný a podle všeho pomatený muž jménem Leva. Paní Holmanová, vytržena ze svého poklidu a pohodlí, vetřelce nevyžene, nezastřelí, ani jej neoznámí úřadům, jakkoliv by takové přímočaré řešení bylo logické, a místo toho začne sledovat a rekonstruovat pohnuté osudy neznámého muže. Příběh se začne prolínat vícero paralelními rovinami, v nichž ta Levova je děsivým obrazem zotročeného 20. století, pracovně-likvidačních táborů a ničím neomezeného drancování zdrojů, lidských i přírodních. Téma, jazyk i okolnosti rozkrývání Levova příběhu i Evina rozčarování nad vlastním životem jsou nakonec mnohem důležitější než zápletka, podobně jako tomu bylo v autorově úspěšném debutu . V obou případech se čtenář setkává s literárním útvarem velmi neobvyklým a s osobitým stylem autora vyznačujícím se nespoutanou obrazností i smyslem pro detail. Za knihu byl Jesús Carrasco oceněn Evropskou literární cenou pro rok 2016 (European union prize for Literature).

Když se v roce 1999 lidé kolem Borise Jelcina snažili najít náhradu za svého chřadnoucího a čím dál méně oblíbeného prezidenta, padla jejich volba na tehdy téměř neznámého Vladimira Vladimiroviče Putina, muže bez tváře, o němž si mysleli, že se jim snadno podaří dotvořit jej podle vlastních představ. A skutečně, Rusko i poblázněný Západ byly rozhodnuty vidět v něm progresivního vůdce svých snů, dokonce i tehdy, když Putin nemilosrdně rozprášil ruská média, vyrval moc i bohatství z rukou byznysmenů a zlikvidoval křehce se rodící demokratické mechanismy. Během několika let byly odstraněny všechny překážky, jež by mu jakkoliv bránily v uplatnění nekontrolovatelné moci: opoziční hlasy byly umlčeny, političtí protivníci a kritici vyhnáni do exilu nebo zavražděni. Masha Gessenová tento příběh zažila na vlastní kůži a podle toho o něm také hovoří. Její fascinující vyprávění o Putinově vzestupu a vládě je vynikajícím dílem žurnalistické literatury a českému čtenáři přinese nejedno překvapení. Masha Gessenová (nar. 1967) je rusko-americká novinářka, spisovatelka a politická aktivistka. Patří k nejhlasitějším a nejvýznamnějším odpůrcům ruského prezidenta Vladimira Putina v západních médiích. Narodila se v moskevské židovské rodině, roku 1981 se s rodiči přestěhovala do Spojených států a v roce 1991 přesídlila zpět do Ruska, kde v následujících dvou desetiletích pracovala pro řadu novin, časopisů a televizních stanic, nejprve jako reportérka a postupně na čím dál vyšších pozicích. Mimoto byla jednou z nejvýraznějších představitelek gay a lesbického hnutí v Rusku. Po nástupu Vladimira Putina k moci čelila v pracovním i osobním životě čím dál větším potížím. Koncem roku 2013 se rozhodla k návratu do Spojených států, především kvůli obavám, že by jí v rámci všeobecného tažení proti homosexuálům mohly být odebrány její adoptované děti. Přispívá do řady významných novin a časopisů, například The New York Times, The Washington Post, New Statesman, Vanity Fair a Harper’s Magazine. Je autorkou několika knih, vedle Muž bez tváře (2012) například Words Will Break Cement. The Passion of Pussy Riot (Slova prorazí cement. Vášeň Pussy Riot, 2014) či The Brothers: The Road to an American Tragedy (Bratři. Cesta k americké tragédii, 2015) o bratrech Carnajevových.. Muž bez tváře byl dosud přeložen do více než dvaceti jazyků.

Sto let od vzniku Einsteinovy obecné teorie relativity evokuje nová básnická sbírka Václava Daňka. Stance pro Einsteina jsou autorovým rozhovorem s velkým myslitelem, směřují k němu a jeho myšlenkám, současně mají však velký zobecňující přesah - Daněk v nich vyslovuje vedle díků a obdivu i pochybnosti a úzkosti současného člověka. Sledujeme autorovu formální virtuozitu, hltáme verše, současně jsme však nuceni i ke ztišení a přemýšlení. Závěr knihy tvoří velmi působivý osobní Daňkův list Albertu Einsteinovi do zásvětí.

Čtenář Toma Jonese se ocitá v nebezpečí, že si „srazí vaz vinou jistého popisu“, vypravěč jej však ujistí, že tomu šťastně unikne: Fieldingův čtenář se zaraduje, leckterý jiný možná usoudí, že mu takové riziko nehrozí, protože popisy stejně přeskakuje. Autorky publikace popisy vždycky četly se zalíbením, protože mnohé z nich se jim v průběhu čtení stávaly „viditelnými“. Tato čtenářská zkušenost se promítla do záměru přitáhnout pozornost k evokační schopnosti popisu, a učinit jej tak „viditelnějším“ v literárněvědné interpretaci i školní výuce. Publikace proto usiluje o rehabilitaci popisu – v literárních analýzách často opomíjeného, v čtenářské a slohové praxi podceňovaného. Děje se tak vlivem celé řady stereotypních hodnotových označení či opozic: ať už je to v četbě ( nudný popis oproti napínavému vyprávění ), ve školním slohu (hendikepující statičnost popisu je třeba překonávat dynamizací), v teorii vyprávění (popis jako přerušení či zpomalení vyprávění), nebo v historické poetice, která proti sobě nezřídka mechanicky staví starý (statický, objektivní) a moderní (dynamizovaný a subjektivizovaný) popis. Kostru publikace tvoří kapitoly založené na nasvícení popisu z perspektivy různých disciplín (stylistika a poetika; naratologie a lingvistika; rétorika; teorie vidění a vizuální studia; kognitivní vědy). Poetika popisu, ilustrovaná četnými rozbory klasické i té nejsoučasnější prózy, se postupně mění v jeho estetiku, v napření pozornosti k podmínkám a procesům čtenářského vnímání. V centru pozornosti se ocitají pojmy vizualita a vizualizace, jejichž výklad nevyhnutelně vytváří vazby k vizuálním uměním a potřebu pojmout poetiku jako intermediální.

Příspěvky obsažené v tomto sborníku pojednávají o způsobech a formách performativity v české literatuře s válečnou tematikou. Zabývají se jak performativitou v rámci textu/díla samého (jejím procesem a jejími prostředky), tak díly s válečnou tematikou, která implikují takovéto strategie rodu/genderu a jazyka, jakož i performativitou v rámci interpretace textu/díla: čtenářskou recepcí a především pak širokou oblastí reprezentace literatury s tématem války ve filmu, na divadle apod.

Jedna z nejzdařilejších próz české autorky, žijící a působící od počátku 70. let v novozélandském Dunedinu, která se již dočkala překladu do angličtiny a řady dalších jazyků. Jen zčásti autobiografický příběh, vystavěný v působivém kontrastu počátku a konce jedné emigrace, J. Tiché posloužil k tomu, co zřejmě nejlépe ovládá. Totiž k nenásilnému zkoumání hodnot lidského života, neustále poměřovaných vším, co lidstvo ve svém vědění obsáhlo od antiky až po dnešek. Schopnost naplnit abstraktní filozofické pojmy konkrétními prožitky patří k silným zbraním této českonovozélandské autorky.