Akropolis strana 14 z 52

O čem snil Rychlonožka před tím, než se stal členem Rychlých šípů? Vypátrá Jindra Hojer, čím Jarka Metelka urazil Černé jezdce? Kdo všechno se skrývá pod maskou Široka? Odkud znal Červenáček bratry Mašíny? Dokáže Jeremiáška zachránit Řehoře Samsu? Uspěje Bratrstvo kočičí pracky v soutěži swingových orchestrů? Co zažili Mirek Dušín a jeho přátelé v New Yorku? Všechny odpovědi naleznete v tomto albu, na němž se novými krátkými komiksy ze života Rychlých šípů podílela padesátka nejlepších současných tvůrců z Česka a Slovenska. Mezi žánrově i výtvarně pestrými pracemi tak nechybí příběhy Lucie Lomové, Pavla Čecha, Jozefa Gertliho Danglára, Jiřího Gruse, Karla Jerieho, Tomáše Kučerovského, Karla Osohy, Jiřího Petráčka nebo Martina Šútovce. Vedle komiksové části pak kniha obsahuje také několik textů předních znalců tuzemského komiksu, kteří příběhy Mirka Dušína a jeho přátel zasazují do širších souvislostí. Publikace vychází u příležitosti 80. výročí vzniku slavného komiksu o Rychlých šípech.

Druhý svazek spisů přináší všechny povídky z prvního vydání knihy Nevěsta, v exilu vydanou povídkovou knihu Hlavou proti zdi, texty publikované pouze časopisecky a zejména dosud nevydané povídky z autorových rukopisů. Ve svých prózách se Grosman vrací na Slovensko doby meziválečné a válečné, zachycuje poválečnou všednodennost a evokuje život v Izraeli v letech sedmdesátých. Tím nejcennějším v tomto svazku je Grosmanovo zobrazení zaniklého meziválečného světa slovenských Židů, v němž prožil své dětství. Knihu uspořádal, k vydání připravil a edičně komentoval Jiří Opelík. – Vychází za laskavé podpory Ministerstva kultury ČR.

Druhý svazek spisů přináší všechny povídky z prvního vydání knihy Nevěsta, v exilu vydanou povídkovou knihu Hlavou proti zdi, texty publikované pouze časopisecky a zejména dosud nevydané povídky z autorových rukopisů. Ve svých prózách se Grosman vrací na Slovensko doby meziválečné a válečné, zachycuje poválečnou všednodennost a evokuje život v Izraeli v letech sedmdesátých. Tím nejcennějším v tomto svazku je Grosmanovo zobrazení zaniklého meziválečného světa slovenských Židů, v němž prožil své dětství. Knihu uspořádal, k vydání připravil a edičně komentoval Jiří Opelík. – Vychází za laskavé podpory Ministerstva kultury ČR.

Záhadná smrt devíti mladých studentů ze Sverdlovsku lidem už přes padesát let nedává spát. A když mladá jekatěrinburská spisovatelka jednoho dne skrze kukátko na chodbě uvidí skupinku lyžařů, ještě neví, že ďatlovovskou badatelskou horečkou brzy onemocní i ona. Když zemře její soused, do rukou se jí dostane fascikl dokumentů o pátrání po výpravě Igora Ďatlova, která se v zimě roku 1959 vydala na túru po Severním Uralu a nikdy se odtud nevrátila. Anna se do dokumentů se zápalem noří a spatřuje v nich šanci na novou knihu, která by konečně prolomila ledy její tvůrčí krize. A tak se minulost setkává se současností, suchá fakta s obyčejným, civilním příběhem osamělé, rozvedené spisovatelky. Protokoly, pitevní zprávy, přepisy výslechů a další archiválie na stránkách knihy jsou však zcela reálnými dokumenty z jekatěrinburských archivů i pozůstalosti obětí a předkládají tak čtenáři jedinečný soubor původních informací o tragédii, která v padesátých letech zasáhla celý Sverdlovsk (nynější Jekatěrinburg) a svými nevyjasněnými okolnostmi zasela zrnko nespočtu konspiračních teorií. Kniha vychází za podpory moskevského Institutu překladu.

Novela populární současné ruské prozaičky Anny Matvejevové, autorky bestselleru Ďatlovův průsmyk, zavádí čtenáře do zákulisí provinční operní scény. Střípky vnitřního světa malíře Sogrina se proplétají s životními epizodami jeho celoživotní lásky Taťány. V detailních popisech každodenní všednosti se čtenář jakoby mimochodem dovídá, proč je herectví dědičnou profesí či proč bývají vztahy matek a dcer tak komplikované. Především je to ale kniha o lásce, o touze a o naději. Zpočátku útržkovité, zdánlivě navzájem nesouvisející epizody a jednotlivé postavy se postupně slévají do jednoho životního osudu. Autorka staví své vyprávění na pocitech, na atmosféře uměleckého světa, kterou díky dokonalé znalosti divadelního prostředí dokáže mistrně zprostředkovat. Zásluhu na tom, že se novela přes svou složitou stavbu čte jedním dechem, má i autorčin specifický výrazový styl plný neotřelých obrazů a metafor. Jde o citlivě a lehce napsanou prózu dotýkající se i hlubokých a věčných otázek lidské existence. Děj ústí do úlevné katarze, mnohé však zůstává nedopovězeno… – Kniha vychází za podpory moskevského Institutu překladu.

Zdánlivě jen banální, nevážný příběh o lásce a cestování, pro někoho snad až s mnoha erotickými motivy, přibližuje jedno léto stárnoucího intelektuála, odsouzeného v rodině jen k nedůstojnému dožívání. Vše se změní, když se zamiluje do nevzdělané přitažlivé dívky a vyrazí s ní do světa. Řada aktuálních, komediálních, pikantních i varovných situací se odehrává v době mladé migrační krize, v Evropě roku 2015, kde hranice už ztratily svůj původní význam, kde informace, myšlenky i lidé přecházejí nekontrolovatelně ze země do země a obohacují, stejně jako ohrožují, celý tzv. svobodný svět. V úsměvné i dojemné erotické hříčce, nutící citlivého čtenáře také k zamyšlení nad vším, co nás obklopuje, propojuje autor milostné pasáže s intelektuálním humorem, politické motivy s napětím, které vyústí v překvapivý dramatický závěr, tak typický v dnešním rozkolísaném, atraktivním a nebezpečném světě

Populární a masová kultura se do hledáčku akademického zájmu dostávala pomalu. V sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století se okruh západních akademiků věnujících se soustavně populární kultuře začal rozšiřovat a daný zájem přestal působit excesivně. Ne-vysoká kultura však byla vykládána ještě v duchu své zajímavé pokleslosti, z hlediska toho, čím je jiná než kultura elitní. Teprve kniha Jak rozumět populární kultuře Johna Fiskea (nar. 1939) poskytla akademicky fundovaný, sémioticky založený výklad populární kultury v její komplexnosti. Dílo respektuje v tradičním pojetí jakožto tvůrčí čin, ale zároveň ho chápe i jako tržní komoditu; vnímatelem rozumí hravého fanouška, jemuž však neupírá funkci spolutvůrce významů. Fiske nevykládá populární kulturu emancipačně, nesnaží se ji propašovat do středu akademického zájmu proto, že je na ní také něco zajímavého. Promyšleně ukazuje, jak složitá je síť sociokulturních mechanismů, v níž tento typ kultury funguje, a jak přirozeně se umělecké dílo mísí s životním stylem, sférami každodennosti či s ekonomickými kritérii. Jeho výklad je podložený argumentačně, a přitom „popkulturní“, tedy čtivý a podněcující.

V oblasti češtiny jako cizího jazyka sílí diskuse o tom, jak ve výuce, při koncipování učebních materiálů nebo hodnocení a testování zacházet s jednotlivými varietami češtiny, především spisovnou a obecnou češtinou, diskuse dobře známá z kontextu české jazykovědy a české školy. V rámci výuky češtiny pro cizince je přitom třeba se vyrovnat také s tzv. žákovskou a výukovou varietou. Sborník do této diskuse přispívá studiemi vzešlými z pracovního setkání lingvistů a lektorů češtiny pro cizince, které v Řezně pořádalo centrum českých studií Bohemicum. Kniha je uvedena základním vymezením pojmů žákovské a výukové variety v širším kontextu vymezení variet, non/standardu, norem a úzu, které s ohledem na výuku češtiny jako cizího jazyka rámuje předkládaný sborník. První dva se věnují otázkám spisovnosti (standardu) z pohledu popisu české gramatiky, resp. praxe české školy. Navazujících osm příspěvků diskutuje obecný didaktický přístup k prezentaci spisovné češtiny a dalších variet v učebnicích češtiny pro cizince a na příkladu slovotvorby i specifické možnosti podání a procvičování dílčích oblastí jazyka ve výuce češtiny pro cizince. Diskutována je i otázka míšení variet a tzv. slovanské interkomprehenze při výuce češtiny zaměřené na mluvčí slovanských jazyků a slavisty, resp. otázka specifik rakouských variet němčiny a jejich relevance pro výuku češtiny jako cizího jazyka. Obecnější platnost má řešení problému stanovování "správnosti určitých variant ve výuce, konkretizace variet češtiny v řeči cizinců nebo postavení variet v certifikovaných zkouškách češtiny. Publikace tak nabízí mnoho podnětů jak pro bohemisty, tak pro učitele češtiny jako cizího jazyka, examinátory a tvůrce učebnic češtiny pro cizince.

Není dnešní zmatek především sexuální? Vítejte ve světě, kde se genderový experiment vymkl z rukou, kde je likvidováno mystérium mateřství a milosrdenství má podobu spartakiád. Adam T. Blahosz ve svém druhém románu brilantně popisuje svět úžasných technologií a krásných slov, jemuž přesto něco lidského chybí. Genderový experiment dosáhl vrcholu a ženy zastávají přesnou polovinu veřejných funkcí Svobodného světa, jenže se jim začínají slaďovat menstruační cykly. Nadnárodní organizace Freedom bdí nad čistotou a korektností informací a všudypřítomný Burnovern odebírá děti nevhodným rodičům a předává je profesionálně školeným pěstounům. Občané jsou pod nepřetržitým dohledem dobra, přesto bijí v některých z nich rebelská srdce a mocí bezmocných se vydávají za sny, po nichž ženy i muži touží od nepaměti. Údajně neexistující Vyvrhelové chystají návrat ke smysluplné existenci za pomoci čivav... Po chvíli si nevšimnete, že se příběh odehrává v budoucnosti – tak jsou situace i absurdity současné. Kniha však do pocitů marnosti nad stavem světa vnáší naději a očistný smích.

Próza Gottschalk (1988), která tvorí spolu s pripojenými prózami Kratés a Jao Li volnou historicko-alegorickou trilogii, byla posledním beletristickým textem, který Bondy vydal samizdatove, zatímco "román v dopisech“ s prvky "road novel“ Hatto byl již napsán a vydán až po roce 1989. Obe titulní prózy jsou situovány do "temného stredoveku“, do doby beznadeje, nejistoty. Jejich protagonisty jsou duchovní bytosti, které se snaží na vlastní pest celit svetu, prchají z nej a opet se do nej vracejí. Autor v techto textech – a rovnež v Kratétovi a Jao Lim, které se odehrávají v antickém Recku a ve staroveké Cíne – využívá historických reálií, ale v jádre jsou tyto prózy alegorickými podobami doby, kdy byly napsány, tedy prelomu 80. a 90. let XX. století. Zároven jsou i kryptickými autoportréty, tak jako vetšina Bondyho prozaických prací. Všechny v tomto svazku obsažené prózy vycházejí knižne podruhé, ale poprvé spolecne a v textove revidované podobe, která je výsledkem editorovy práce s rukopisy a dosavadními, tedy i samizdatovými vydáními.

Publikace přináší dva významné dramatické texty autorky nové generace Terezy Verecké. Spojuje je nejen podřadná manuální práce obou hlavních hrdinů, ale především důraz na absurditu a paradox v současné společnosti. První hra Na kamenném, kamenném poli (Job), která měla premiéru v prosinci 2015 v pražském Divadle na Vinohradech, transponuje příběh krajní zkoušky víry, jíž vystavil Hospodin svého vyznavače Joba, do světa, v němž je „Bůh mrtev“ a starozákonní víru nahradila víra v člověka, společnost a její neutuchající rozvoj. Práce a kariéra – to jsou hodnoty současnosti. Bůh Joba připravil o majetek, rodinu i o zdraví. Aťu, tramvajáka degradovaného na traťmistra, žijícího se svým starým nemocným otcem, utahanou ženou a frustrovaným synem v rozpadajícím se rodinném hnízdě kdesi daleko na kamenném, kamenném poli, Verecká ke všemu ještě připravila o práci a o veškeré iluze. A když se mezi nabídkami výhodných půjček a nákupů, příručkami o kariéře a naplnění života a spoustou složenek objeví jednoho dne exekuční výměr, dostane Job svou tragédii. Ve světě bez pevně daných hodnot se však i tato tragédie mění v grotesku. Teskně groteskní je i původně rozhlasová hra Divná věc, divná věc, již Český rozhlas poprvé uvedl v březnu 2013 v rámci cyklu Hry a dokumenty nové generace. Na pozadí „tragikomedie s výraznými groteskními prvky“, jak sama autorka žánrově přibližuje svůj text, už není paralela s křesťanskými motivy, ale nemilosrdně ironický škleb nad virem progresivity, který nutí i hajzlbábu na nádraží absolvovat kurz počítačové gramotnosti. Pokud jej nezvládne, o svou „kariéru“ přijde. Stejně tak hlavní postava Miroslav Tomek, metař a uklizeč tamtéž. Je třeba jít s dobou, je třeba být týmový hráč! A to ve všech profesích a na každé úrovni. – Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR a Nadace Český literární fond.

V nejrozsáhlejší a knižně doposud nevydané próze se Josef K. Šlejhar, známý především jako autor novely Kuře melancholik, vyrovnává se svým manželstvím a potažmo i se světem jako takovým. Na ploše více než sedmi set stran nebývale sugestivním až živočišným jazykem vrší obrazy společných dní, obecné úvahy, vzpomínky, pocity. S téměř stenografickou přesností tak zaznamenává sled událostí, které předcházely jeho životnímu ztroskotání. Vztekem i pokorou, milostným horováním i patriarchální pýchou, hrubostí i něhou znovu a znovu snáší důkazy proti vlastnímu osudu. Obžalovává ho, vystavuje mu účet. S umanutostí sobě vlastní si připravuje závěrečnou řeč před velkou porotou, která se nikdy nesešla a nesejde. Což nic ani v nejmenším nemění na skutečnosti, že Cvrček mého krbu je výjimečné, strhující čtení.

Co uspořádal Skarlant v slavné pařížské zahradě v Latinské čtvrti? Jen pár kroků od Pantheonu odvážně shromáždil všechny světové básníky. Sešly se odlišné generace, Češi nechybějí. Nezval vstupuje v 21. století do Lucemburské zahrady. Je mu právě 116 let. Co dělají vznešení duchové na pomyslném kongresu? Jsou okouzleni krásou města, žen i rozmanitostí kuchyně. Ale především se napomínají, vyčítají si, hádají se. Rimbaud tajně chlastá, neumí se chovat. "Žádný souboj!" Puškin okřikuje Lermontova. V Paříži jsou všichni jako doma. Ale proč? Paříž bylo první multikulturní velkoměsto na světě. Léta u Seiny v míru bydlí, žije a pracuje víc než 100 národností. New York postavili přistěhovalci. Umělecký svět Paříže rozvinuli cizinci. Italové. Rusové. Češi...

Desátá sbírka Petra Kukala je nesena především pocitem muže ve středním věku, který se začíná ohlížet za vším, co je nenávratně uplynulé, a nejistě osahávat kontury nové životní zkušenosti. V pěti oddílech jeho veršů nalézáme různé úhly, pod nimiž mužské stárnutí nahlíží. Dominuje pocit melancholie, lehkého smutku a vědomí neurčité ztráty; současně je však básníkovi postupné přijímání nové generační identity příležitostí k obecnější reflexi a revizi stávajících hodnot. V básních je rovněž hluboce přítomný autorův životní prostor, jímž je sídliště malého města. To se mu proměňuje v soukromé theatrum mundi, divadlo světa - tím více, čím více se životy na malém prostoru sdílených domů vzájemně dotýkají, čím více se večer okna jednotlivých bytů mění v oživlé obrazy dramat.

Poutavá novela, napsaná na motivy skutečné události z počátku 70. let minulého století, kdy StB ve spolupráci s vojenskou kontrarozvědkou intenzivně sháněla někoho, kdo by v soudním procesu svědčil proti někdejšímu generálu Prchlíkovi, významné osobnosti Pražského jara. Vítkova próza však není jen napínavým dobrodružným příběhem se špionážní zápletkou, je současně i výpovědí o generaci, která vstupovala do života po skončení II. světové války.

Závěrečná část popularizační řady o českých panovnických dynastiích. Uzavírá ji svazek, věnovaný Habsburkům, kteří v našich zemích vládli téměř 400 let. Karlem VI. vymřela v r. 1740 habsburská dynastie po meči, v r. 1780 pak Marií Terezií i po přeslici. Od té doby až do konce I. světové války již u nás vládli členové habsbursko-lotrinské dynastie, užívající od r. 1804 titul rakouský císař. Za oněch 392 let se na českém královském trůnu vystřídalo celkem 18 Habsburků (jen v jediném případě to byla žena). Po dvakrát se stalo, že v průběhu habsburské vlády byl korunován českých králem i někdo jiný než člen této dynastie. Poprvé to bylo v r. 1619 za stavovského povstání, kdy odbojná česká šlechta zvolila králem Fridricha Falckého, podruhé v r. 1741, kdy Karel Albrecht neuznal pragmatickou sankci a právo Marie Terezie nastoupit do čela rakouské říše. Oba si pro krátkost svého působení vysloužili přezdívku „zimní král“; pravda je, že v staletí trvajícím panování Habsburků to byly jepičí epizody. Teprve 20. století přineslo konec vlády Habsburků, když tato poražená evropská velmoc byla z rozhodnutí vítězných mocností rozdělena na řadu národních států, čímž vlastně někdejší podunajská monarchie zanikla. Publikaci doplňuje na 130 dobových ilustrací, starých rytin, portrétů, vedut, map, ale i fotografií nejrůznějších staveb, soch, mincí a dokumentů.