Akropolis strana 7 z 52

Souborným vydáním tří novel Josefa Kocourka (1909–1933) z let 1926 a 1927, které byly dostupné jen v podobě bibliofilie, nebo vyšly pouze časopisecky, se víceméně završuje dlouholeté bádání a?vydávání Kocourkova díla. Všechny tři texty spadají do autorovy tvorby „před“ jeho známějšími – a dodejme, že již vydanými – novelami a?romány (mj. Srdce, Žena, Zapadlí vlastenci 1932) a doplňují tak Kocourkovy deníkové záznamy a povídkovou tvorbu z druhé poloviny dvacátých let. Najdeme zde pro autora typické rysy i obsese s prvky často ještě chlapecky naivními. Je ale nutné si vždy uvědomovat, že v době vzniku všech tří próz bylo Kocourkovi sedmnáct let. Nesmírně nadaný spisovatel, umírající na tuberkulózu ve „wolkerovských“ 24 letech, absorboval velmi rychle avantgardní poetiku a doslova vychrlil řadu textů jdoucích ruku v ruce s dobovým nejmodernějším uměním. Evidentní jsou vlivy expresionismu a poetismu, jako je okouzlení městem, často bizarní erotika, podivuhodný exotismus, ale také výrazné motivy sociální a s nimi spojená místy až podivně vyšinutá brutalita a výstřednost jedinců. Kocourkovou smůlou a prokletím bylo dlouhodobé opomíjení a regionalismus, takže jeho dílo bylo známé jen málo. K objevování Kocourka dochází od šedesátých let a trvá vlastně dodnes. Trojice textů je tištěna z dochovaných strojopisů (ed. Michal Jareš) a doplněna studií Jaromíra Typlta.

Série knížek o Kulihráškovi, která se mezi lety 1926 až 1935 dočkala čtrnácti dílů, patřila mezi válkami k nejoblíbenější četbě mladších školáků. Kulihráškovy příhody, svou formou stojící na pomezí leporela a komiksu, nabízely dětem zdařilé propojení poučení a veselých dobrodružství. Doboví pedagogové oceňovali verše Marty Voleské (1905–1985), hlavní kouzlo knížek ale spočívalo v kresbách Artuše Scheinera (1863–1938), jehož tvorba s kořeny v době secese se na čas stala téměř synonymem pro ideální výtvarný doprovod pohádkového žánru. Kniha přináší vůbec první důkladnou studii o Scheinerově životě a díle a současně kompletní soubor všech Kulihráškových příběhů. To vše doplněno o Scheinerovy obrazové scénáře, ukázky korespondence a další materiály přibližující vznik slavné série.

Z Prokopského údolí a brdských kopců přes Zane Grey 50 miles, Magredi Mountain Trail, Transgrancanarii, Rondu dels cims, Thames Path a The Kerry Way Ultra až k Western States, Vermontu, Leadville a Wasatch Front. Příběh o hledání „ultra“ a o dlouhé cestě za poněkud šíleným snem, který se šťastně naplnil zkraje podzimu roku 2019 dokončením americké série Grand Slam of Ultrarunning, čtyř stomílových ultramaratonů zaběhnutých během čtyř měsíců. Kniha nemíří jenom na ty, kteří o ultramaratonských tratích sní, ale třeba ještě nesebrali odvahu. Chce dát nahlédnout do zákulisí i těm, jejichž blízcí už dalekým běhům propadli nebo pomalu propadají — manželkám, dětem, přátelům… Aby se dozvěděli, co se vlastně na tratích závodů děje, jaká jsou pravidla a jak je ultra komunita silná. A aby pochopili, že dorazit po závodě domů s nohama nadranc a žaludkem naruby, a přesto absolutně šťastný, nemusí být nutně projevem bláznovství.

Jazyk v našem případě čeština nejen propojuje všechny členy jazykového společenství, umožňuje vzájemnou komunikaci, ale podílí se také na tom, jak světu rozumíme, jaké kulturní hodnoty sdílíme i jak je předáváme dál. To jsou hlavní témata předkládané publikace. Záměrem autorů je vzbudit u čtenářů zájem o poznávání jazyka a přemýšlení o tom, jak jazyk formuje naše životy. Kniha je adresována hlavně pedagogům, současným a budoucím učitelům (nejen) českého jazyka, kterým nabízí náměty, jak netradičně oslovit žáky, navést je na zajímavou, ba dobrodružnou cestu poznávání mateřského jazyka. Autorský kolektiv představuje kognitivní a kulturní přístup k jazyku i jeho využití ve výchově a vzdělávání formou vstřícnou ke čtenáři. Učitel, následně i žák se dovídají, co jazyk vypovídá o nás samých a o kulturní historii našeho společenství; jinak řečeno, jaký svět se skrývá za slovy. Čtenář si postupně uvědomí, že klíč k některým poznatkům vlastně už zná z každodenní komunikace. Autoři ho vedou k tomu, aby se zamyslel nad tím, odkud se berou některé metafory, jaká je motivace běžně užívaných frazémů, např. je v dobrých rukách, dělá ramena, stojí nohama pevně na zemi, svírá se mu žaludek aj. Blíže se seznámí s tím, že na tom, jak dobře si navzájem rozumíme, se podílí jak věcný význam slova, tak i konotace, o kterých se ve škole obvykle příliš nemluví; právě ty umožňují porozumět např. přirovnáním černý jako noc, ošklivý jako noc, jíst jako vrabec, být chudý jak vrabec

Osud Petra Millera je v mnoha ohledech symbolický pro celou Sametovou revoluci. Více než třicet let Miller pracoval na dělnických pozicích, kromě krátkého období roku 1968 se nezajímal o politické dění a normalizace mu jako dělníkovi ČKD naopak umožnila značný společenský a materiální vzestup. Přesto se v listopadu 1989 doslova ze dne na den odhodlal postavit do čela stávkového hnutí, které pak do značné míry rozhodlo o výsledku revoluce. Přišel přímo od kovadliny, a přesto se stal klíčovým spolupracovníkem Václava Havla při jednáních s vedoucími představiteli KSČ o předání moci. Již na počátku prosince 1989 pak bez jakékoli přípravy převzal funkci federálního ministra práce a sociálních věcí. Jeho vyprávění názorně ukazuje, jak se nejvýznamnějších pozic ve státě během revoluce ujímaly osoby, které nebyly (a z logiky věci ani nemohly být) připraveny na zajišťování probíhajících zásadních ekonomických a sociálních reforem. Noví ministři byli přitom bytostně závislí na dosavadním odborném personálu úřadů zděděném po předchozím režimu. Millerovo ministerstvo zavedlo základní pilíře sociálního zabezpečení nezbytného v novém tržním prostředí (např. minimální mzdu). Miller byl jedním z protihráčů Václava Klause v oblasti hospodářské politiky. V roce 1993 pak společně s Milošem Zemanem kandidoval na post předsedy ČSSD, se Zemanem se však vzápětí rozešel ve zlém. Následně Miller využil svých kontaktů z vlády a působil jako ředitel odboru lidských zdrojů tehdejších největších českých koncernů Chemapol Group a ČEZ. I v tomto směru lze Millerův osud považovat za velmi symbolický pro pochopení propojení politiky a byznysu v 90. letech. Rozhovor rovnoměrně pokrývá celé období dosavadního Millerova života.

Osud Petra Millera je v mnoha ohledech symbolický pro celou Sametovou revoluci. Více než třicet let Miller pracoval na dělnických pozicích, kromě krátkého období roku 1968 se nezajímal o politické dění a normalizace mu jako dělníkovi ČKD naopak umožnila značný společenský a materiální vzestup. Přesto se v listopadu 1989 doslova ze dne na den odhodlal postavit do čela stávkového hnutí, které pak do značné míry rozhodlo o výsledku revoluce. Přišel přímo od kovadliny, a přesto se stal klíčovým spolupracovníkem Václava Havla při jednáních s vedoucími představiteli KSČ o předání moci. Již na počátku prosince 1989 pak bez jakékoli přípravy převzal funkci federálního ministra práce a sociálních věcí. Jeho vyprávění názorně ukazuje, jak se nejvýznamnějších pozic ve státě během revoluce ujímaly osoby, které nebyly (a z logiky věci ani nemohly být) připraveny na zajišťování probíhajících zásadních ekonomických a sociálních reforem. Noví ministři byli přitom bytostně závislí na dosavadním odborném personálu úřadů zděděném po předchozím režimu. Millerovo ministerstvo zavedlo základní pilíře sociálního zabezpečení nezbytného v novém tržním prostředí (např. minimální mzdu). Miller byl jedním z protihráčů Václava Klause v oblasti hospodářské politiky. V roce 1993 pak společně s Milošem Zemanem kandidoval na post předsedy ČSSD, se Zemanem se však vzápětí rozešel ve zlém. Následně Miller využil svých kontaktů z vlády a působil jako ředitel odboru lidských zdrojů tehdejších největších českých koncernů Chemapol Group a ČEZ. I v tomto směru lze Millerův osud považovat za velmi symbolický pro pochopení propojení politiky a byznysu v 90. letech. Rozhovor rovnoměrně pokrývá celé období dosavadního Millerova života.

Literární historie zpravidla spojuje počátky české literární kritiky s Josefem Jungmannem. Co ovšem o literární kritice vypovídá doba předjungmannovská, a to nejen o utváření  lingvo-etnických kánonů 19. století, ale o naší literární komunikaci vůbec? Monografie představuje výsledky průzkumu více než pěti desítek německy a česky vydávaných časopisů, a dalších soudobých médií, v nichž se v letech 1770–1805 vyhraňovaly představy o literatuře a její sociální roli. Zabývá se pravidly literární komunikace, jak je pro své čtenáře v českých zemích vnášeli první, často zvnějšku přicházející kritikové, a postavením těchto kritiků vůči domácí učenosti osvícenské doby. Sleduje jejich představy o literární veřejnosti, v nichž vedle prestižní společenské instituce divadla nabývala stále významnější místo beletrie, proměnu staršího žánrového systému v moderní otevřený kánon a diferenciaci komunikace o něm v nových, zájmových periodicích i její limity ve střední Evropě. Zkoumá dopady nového systému literatury i na specifické latinské a českojazyčné prostředí českých zemí. Právě zde se monografie dotýká také dalších, obecnějších témat: Jak se ve světle rané kritiky, tohoto pole mimo tradiční církevní či státní autority a úzký vliv privilegovaných zákazníků-umělců, jeví novodobé autorské a čtenářské vztahy k dílu? Jak se vymezují na rozvíjejícím se knižním trhu? Jak se tyto vztahy manifestují v mediálně a etnicky heterogenních, dynamických prostředích, jakým byly české země v závěru 18. a ještě v 19. století?

Dlouho očekávaný prozaický debut známého a oceňovaného dramatika a režiséra Davida Drábka (* 1970) se vzpírá jakékoli definici. Příběh života po životě v krajině podivného a fatálního časoprostoru postupně graduje a sklene se v krasosmutně humanistické vyprávění. Dobrodružství necelé desítky postav, jež je s existenciální ne-logikou a ne-výběrem vržena do situace „po smrti“, provede čtenáře zábavnou i přemýšlivou formou pomyslným labyrintem světa a popem srdce, tak jak tyto vlastnosti známe z nejlepších dramatikových her (Akvabely, trilogie Jedlíků čokolády ad.). Příběh Davida, Obry, Gabriela, manželů Fenkových, biblických Adama a Evy, i eponymní Stařeny a lehce hororové Emílie Dřevojánkové pobaví i pozuráží čtenáře malé i velké, včetně nečtenářů.

Svou debutovou prózu Čepiec vydala slovenská spisovatelka a kulturní manažerka Katarína Kucbelová (* 1979) v roce 2019, tedy šestnáct let po básnické prvotině, k níž mezičasem připojila ještě další tři básnické sbírky. Čepiec má v sobě prvky národopisných textů, literatury faktu, cestopisné reportáže, dušezpytné literatury, ale i osobního vyznání a patrně by šly identifikovat ještě i další žánrové stopy. Důležitější ovšem je, že všechny uvedené i neuvedené ingredience pojí básnická imaginace a neidylizující věcnost. Autorčiny výpravy do krajiny pod Kráľovou hoľou, její snaha naučit se šít čepec, který tvoří součást kroje tamních provdaných žen, spojená s poznáním, že současný slovenský venkov nejenže je na hony vzdálen folklórnímu obrazu, ale už vlastně není téměř ani slovenský, vyústily v dílo výsostně osobité, podmanivé, ohmatávající citlivá místa společnosti, národa, historie i současnosti, včetně problémů osobních, nejniternějších.Mimořádné kvality této prózy jí získaly Cenu za umenie Nadácie Tatra banky v kategorii literatura, Cenu literárnej akadémie knižní distribuce Panta Rhei, titul Kniha roku výroční ankety deníku Pravda, přivedli ji do finální pětice – short-list Anasoft litery 2020 a byla též nominovaná na Cenu Jána Johanidesa, Cenu René, či cenu Kniha roku měsíčníku Knižná revue.

Literární historie zpravidla spojuje počátky české literární kritiky s Josefem Jungmannem. Co ovšem o literární kritice vypovídá doba předjungmannovská, a to nejen o utváření lingvo-etnických kánonů 19. století, ale o naší literární komunikaci vůbec? Monografie představuje výsledky průzkumu více než pěti desítek německy a česky vydávaných časopisů, a dalších soudobých médií, v nichž se v letech 1770–1805 vyhraňovaly představy o literatuře a její sociální roli. Zabývá se pravidly literární komunikace, jak je pro své čtenáře v českých zemích vnášeli první, často zvnějšku přicházející kritikové, a postavením těchto kritiků vůči domácí učenosti osvícenské doby. Sleduje jejich představy o literární veřejnosti, v nichž vedle prestižní společenské instituce divadla nabývala stále významnější místo beletrie, proměnu staršího žánrového systému v moderní otevřený kánon a diferenciaci komunikace o něm v nových, zájmových periodicích i její limity ve střední Evropě. Zkoumá dopady nového systému literatury i na specifické latinské a českojazyčné prostředí českých zemí. Právě zde se monografie dotýká také dalších, obecnějších témat: Jak se ve světle rané kritiky, tohoto pole mimo tradiční církevní či státní autority a úzký vliv privilegovaných zákazníků-umělců, jeví novodobé autorské a čtenářské vztahy k dílu? Jak se vymezují na rozvíjejícím se knižním trhu? Jak se tyto vztahy manifestují v mediálně a etnicky heterogenních, dynamických prostředích, jakým byly české země v závěru 18. a ještě v 19. století? – Vychází ve spolupráci s Ústavem pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.

Svou debutovou prózu Čepiec vydala slovenská spisovatelka a kulturní manažerka Katarína Kucbelová (* 1979) v roce 2019, tedy šestnáct let po básnické prvotině, k níž mezičasem připojila ještě další tři básnické sbírky. Čepiec má v sobě prvky národopisných textů, literatury faktu, cestopisné reportáže, dušezpytné literatury, ale i osobního vyznání a patrně by šly identifikovat ještě i další žánrové stopy. Důležitější ovšem je, že všechny uvedené i neuvedené ingredience pojí básnická imaginace a neidylizující věcnost. Autorčiny výpravy do krajiny pod Kráľovou hoľou, její snaha naučit se šít čepec, který tvoří součást kroje tamních provdaných žen, spojená s poznáním, že současný slovenský venkov nejenže je na hony vzdálen folklórnímu obrazu, ale už vlastně není téměř ani slovenský, vyústily v dílo výsostně osobité, podmanivé, ohmatávající citlivá místa společnosti, národa, historie i současnosti, včetně problémů osobních, nejniternějších. Mimořádné kvality této prózy jí získaly Cenu za umenie Nadácie Tatra banky v kategorii literatura, Cenu literárnej akadémie knižní distribuce Panta Rhei, titul Kniha roku výroční ankety deníku Pravda, přivedli ji do finální pětice – short-list Anasoft litery 2020 a byla též nominovaná na Cenu Jána Johanidesa, Cenu René, či cenu Kniha roku měsíčníku Knižná revue. – Vychází za podpory Komise Slolia, Literárně informačního centra Bratislava.

Dlouho očekávaný prozaický debut známého a oceňovaného dramatika a režiséra Davida Drábka (* 1970) se vzpírá jakékoli definici. Příběh života po životě v krajině podivného a fatálního časoprostoru postupně graduje a sklene se v krasosmutně humanistické vyprávění. Dobrodružství necelé desítky postav, jež je s existenciální ne-logikou a ne-výběrem vržena do situace „po smrti“, provede čtenáře zábavnou i přemýšlivou formou pomyslným labyrintem světa a popem srdce, tak jak tyto vlastnosti známe z nejlepších dramatikových her (Akvabely, trilogie Jedlíků čokolády ad.). Příběh Davida, Obry, Gabriela, manželů Fenkových, biblických Adama a Evy, i eponymní Stařeny a lehce hororové Emílie Dřevojánkové pobaví i pozuráží čtenáře malé i velké, včetně nečtenářů. Tento dlouho očekávaný prozaický debut dramatika se vzpírá jakékoli definici…

Co všechno je muž? Odpověď na tuto otázku hledá britský prozaik David Szalay v mozaice příběhů devíti mužů různého věku, rozličné národnosti a rozmanitých životních zkušeností, názorů i osudů. Sedmnáctiletý britský student tu tedy například vyráží s kamarádem na cestu napříč Evropou (včetně Prahy), bulvární dánský novinář míří do Španělska konfrontovat vysoce postaveného politika a ruský miliardář na palubě své lodi sleduje, jak se mu jeho impérium – i soukromý život – před očima bortí jako domeček z karet… Nesourodé hrdiny a jimi zažívané situace zde nespojuje jednotící dějová linie, knihu ale drží pevně pohromadě společné až elementární téma: snaha autora postihnout nejrůznější aspekty současné podoby „mužství“. Szalayův pohled na evropské muže dnešních dnů rozhodně není lichotivý, autor si postavy, jejich činy ani jejich motivace neidealizuje, nejedná se však ani o jakkoli paušální odsudek. V časech, kdy sousloví „krize maskulinity“ skloňují odborná pojednání, společenské časopisy i selfhelpové příručky, nabízejí příběhy obsažené v Szalayově knize vnímavý, nápaditý, zábavný i neschematizující katalog možných odpovědí na to, co, kdo a čím evropští muži jsou, o co usilují a jak (a také proč) ve snaze své životní sny naplnit tak často selhávají. Román se v roce 2016 dostal do užšího výběru Man Booker Prize.

Další svazek edice Adaptovaná česká próza přináší patrně nejznámější beletristickou knihu vydanou po r. 1989. Představuje čtenářům oceňovaný román nejprodávanějšího současného českého spisovatele Michala Viewegha. Je určen studujícím na úrovni B1 a výše. Humoristicky laděné vyprávění o životě jedné české rodiny zachycuje atmosféru v československé společnosti v době socialismu 60.–80. let 20. století. Zkrácený a adaptovaný text románu z r. 1992 doplňují cvičení zaměřená na rozvoj komunikačních dovedností a na cíleně vybrané gramatické a lexikální jevy. Porozumění napomáhají i ilustrace známého výtvarníka Nikkarina a aktivity k nim. Novým prvkem v rámci cvičení jsou úlohy k československým a českým reáliím. Součástí knihy je nejen audio s kompletní nahrávkou předkládaného textu (dostupné online zde), ale i DVD s originální verzí úspěšného filmového zpracování románu. Každá z kapitol proto obsahuje i úkoly k práci s filmem Báječná léta pod psa. Publikaci uzavírá klíč ke cvičením. Knihu, která je určena pro středně a více pokročilé studenty (od úrovně B1+ Společného evropského referenčního rámce), lze využít k samostatné četbě či samostudiu nebo jako materiál k práci v hodinách češtiny jako cílového jazyka.

Próza současné ruské básnířky a esejistky Mariji Stěpanovové s účtujícím názvem Památce paměti reaguje na posedlost dneška minulostí. Také autorka se k ní obrací, aby ji důkladně prozkoumala a vypořádala se s ní. Ve svém románu představuje příběh vlastní, zdánlivě obyčejné ruské, respektive sovětské rodiny s židovskými a ukrajinskými kořeny, jejíž příslušníci jako by byli jen lhostejnými statisty bouřlivých dějin dvacátého století – revolucí, čistek i válek, které jsou neodbytným pozadím jejich všedních životů. Dopisy, deníky, fotografie z domácího archivu Stěpanovová citlivě kombinuje s vyprávěním o sobě a své dlouhé cestě za osudy mrtvých předků. A přece to není jedna z té spousty knihy, kdy autor jezdí po světě a hledá svoje kořeny, byť to o ní sama v textu ironicky prohlásí. Osobní linie se na stránkách románu kloubí s esejisticky laděnými kapitolami o spisovatelích Osipu Mandelštamovi a W. G. Sebaldovi, fotografech Rafaelu Goldchainovi a Francesce Woodmanové, výtvarnících Charlottě Salomonové a Josephu Cornellovi a mnoha dalších. Všechny je spojuje autorčina snaha dobrat se toho, co je to paměť v epoše postpaměti a jak je minulost přítomna v naší současnosti, která si je až příliš sebevědomě jista, že minulost plně ovládá. Román Mariji Stěpanovové není zdaleka jen soukromým pomníkem rodinné paměti, je to především naléhavý pokus zbavit se příliš nutkavé potřeby ohlížet se věčně zpátky. Kniha byla zařazena do užšího výběru mezinárodní Booker Prize 2021.

Monografie Pohyb řeči a místa nespojitosti: Postanalytické a neopragmatické iniciace v literární vědě se obrací k postanalytické a neopragmatické filosofii. Ty patří ke klíčovým proudům filosofického uvažování 20. století a jejich zaměření na otázky jazyka je úzce sbližuje s teorií literatury. Jednotlivé kapitoly ohledávají teorii řečových aktů (J. R. Searle, M. L. Prattová, J. H. Miller), termíny jako radikální překlad (W. V. O. Quine), radikální interpretace (D. Davidson), zdrojová metafora (S. C. Pepper), koncový slovník či normální a abnormální diskurz (R. Rorty), pojetí významu u R. Ingardena a J. Mukařovského nebo reflexi Derridovy dekonstrukce z pozic postanalytických a neopragmatických. Cílem publikace je prozkoumat možnosti, které tyto teorie, koncepty a pojmy otevírají myšlení o literatuře, a také ověřit potenciál jejich využití při analýze literárněvědného diskurzu. Jednotlivé kapitoly se z této perspektivy zaměřují na spory F. X. Šaldy a K. Čapka, poválečné studie J. Mukařovského, proměny slovníku S. K. Neumanna, K. Teigeho a V. Černého či na eseje a překlady románů M. Kundery.