Akropolis strana 9 z 52

Původní magická detektivka. Naše současná realita je obrazem tak neuvěřitelných bizarností, že chceme-li se dopustit satiry a nadsázky, je třeba stvořit nespoutané dada, komedii ve stech odstínech černé. Premiéra 2018.

Pokračování osudu tří sester Rózy, Heleny a Valérie. Róza provozuje temnou Sluj, kam se chodí léčit lidé pobytem v naprosté tmě. Ludvík se živí jako soukromé óčko, na scéně se objevuje mladý uhrančivý lékař. Vše se zahustí a rozvibruje do koktejlu z lásky, násilí, poťouchlosti a kouzel, jak to má ve správné romanci být. Premiéra 2014.

První svazek spisů přináší dvě slavné novely a málo známý román z období Slovenského státu z městečka pod Vihorlatem, v němž vedle sebe žijí židovská a křesťanská komunita v atmosféře postupující fašizace společnosti. V Obchodu na korze, jehož zfilmování režiséry Jánem Kadárem a Elmarem Klosem bylo oceněno americkým Oscarem, jde o drama prostého člověka uvízlého v mašinerii nových pořádků. Podobně je tomu v příběhu stárnoucí dívky v novele Nevěsta, která se dočká svatby za velmi nezvyklých podmínek. V románu Z pekla štěstí je dvanáctiletý chlapec propašován do Maďarska k příbuzným v domnění, že bude ve větším bezpečí, a tam, vyzbrojen pouze znalostí rodokapsů a červené knihovny, projde hrůzami války. Strhující román, v němž se mísí tragika, humor i poezie, vznikl podle skutečného příběhu.

»Popelův román Ohledávání času přítomného naopak až bobtná nejen imaginací, s níž je příběh rozvíjen, ale i stylem, který je košatý, bohatý a nutí některé pasáže vyslovovat nahlas, propukat smíchem či trnout. Románový projekt, jak signalizuje už název, je vystavěn na půdorysu velkých modernistických románů – nejen Hledání ztraceného času, ale i Kafkových románů, Haškova Švejka, Klímova Utrpení knížete Sternenhocha a podobně. Od velkých autorů si Richard Popel bere potřebu experimentujícího a grandiózního psaní a vypravování; zároveň ale tyto romány, především Proustovo Hledání, nostalgicky v příběhu odsouvá do minulosti jako něco, co bylo, ale už není. Román v postapokalyptickém duchu líčí svět v lecčems podobný světu Topolova Citlivého člověka – svět, který se jeví jako neproniknutelný chaos, jenž vytrhal všechny tradiční kořeny a přináležitosti a nabízí jen provizorní přežívání. Právě v kontrastu s obrazy současnosti o to sugestivněji působí ony velké romány minulosti, k nimž se odkazuje, ale které už v tom současném světě zároveň vyznívají muzeálně a nepoužitelně.« Petr A. Bílek– Ediční příprava Martin Machovec.

Popelův román v postapokalyptickém duchu líčí svět v lecčems podobný světu Topolova Citlivého člověka svět, který se jeví jako neproniknutelný chaos, jenž vytrhal všechny tradiční kořeny a přináležitosti a nabízí jen provizorní přežívání. Právě v kontrastu s obrazy současnosti o to sugestivněji působí ony velké romány minulosti, k nimž se odkazuje, ale které už v tom současném světě zároveň vyznívají muzeálně a nepoužitelně.

Publikace Play Drábek vychází k narozeninám oblíbeného dramatika Davida Drábka a je určena nejen jeho fanouškům, ale i veškeré divadelně milovné veřejnosti. Kniha totiž shrnuje Drábkova dramata vzniklá za posledních deset let, konkrétně hry Noc oživlých mrtvol v televizní country-show Beverlyho Rodrigueze, Velká mořská víla, Kanibalky: Soumrak samců a nejnovější Kanibalky II: Soumrak starců, jakož i libreto k úspěšnému autorskému muzikálu Elefantazie. Původní hry dále doplňují originální Drábkovy úpravy Beaumarchaisovy Figarovy svatby, Šamberkovy komedie Jedenácté přikázání a fantasy příběhu Jamese Matthewa Barrieho nazvané Peter Pan a oceán naděje. V předkládaných hrách David Drábek sází na ještě satiričtější a sarkastičtější, ale také baladičtější a dokonce i lyričtější dramatické vyjadřování, aniž by ovšem přestal vtipně glosovat! a těšit se můžete i na úvahy věnované Drábkovu dílu, na zdravice od jeho spolupracovníků a nápaditou grafiku knihy. Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.

Zásah policejních složek proti demonstrantům 17. listopadu 1989 se odehrál přímo pod okny Národního divadla, které se tak - pokolikáté už v dějinách! - symbolicky stalo očitým svědkem počátku společenských změn v celé zemi. Kniha Zpětné zakreslení cesty, v níž vyprávíme příběh Činohry Národního divadla od konce roku 1989 až do roku 2015, sleduje, jak se společenské události promítaly do divadelního organismu a jevištního díla. Dynamická doba zahrnovala proces otevření hranic, majetkové restituce, znovuotevření otázky vztahu Čechů a Němců, privatizace, vyrovnání s totalitami, rehabilitace umlčených umělců, návraty z emigrace, rozdělení Československa, finanční krize, politické aféry a pády vlád, vstup do Evropské unie. Politické dění v zemi bylo provázeno debatou o smyslu a významu Národního divadla v proudu globálních změn. Působení tří polistopadových šéfů Činohry ND, Ivana Rajmonta, Josefa Kovalčuka a Michala Dočekala, je příběhem hledání odpovědí na otázku "čím je národu Národní divadlo" tak, jak se vyvíjela během 25 let svobodné společnosti. Činohra ovšem proměňuje i styl, poetiku, nástroje a prostředky uměleckého výrazu. Sledujeme nástup nových herců a režisérů a hledání tvaru, který by spojil do inscenačního celku výrazné projevy osobností s rozličným dosavadním zázemím. Režiséři, kteří přišli z divadel, jež byla doposud s publikem ve spikleneckém vztahu, hledají způsob, jak oslovit diváky oficiální scény; s tímto procesem úzce souvisí i úsilí o vznik současných dramatických textů. Průběžným hlasem, který zní za uměleckým usilováním, je hlas kritiky, v němž zaznívají jak splněná i zklamaná očekávání publika, tak i promyšlené interpretace inscenací. Kritický vícehlas je ale také hlasem médií a společenských nálad. Příběh dvaceti pěti let Činohry Národního divadla je vyprávěním o pronikání nových témat a stylů do tvůrčího prostředí divadla, které je zavázáno vlasteneckou tradicí a povinností být přístupné všem. Žádné jiné divadlo v zemi takový závazek nenese, ale žádné jiné také k jeho splnění nemá takové podmínky jako Národní divadlo v Praze. Zpětné zakreslování cesty bez přesně zaměřených souřadnic je činností dobrodružnou, napínavou a zábavnou, nepřetržitě provázenou zamyšlením nad tím, jakou cestu urazila Činohra ND za 25 let v celkovém obraze české společnosti a jejího Národního divadla. - Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR a za přispění Mecenášského klubu Národního divadla.

Kniha americko-izraelského novináře, komentátora a spisovatele Josiho Kleina Haleviho (1953) obsahuje deset dopisů imaginárnímu Palestinci, jenž žije na dohled Haleviho domu, „na opačné straně betonové zdi“, která rozděluje jejich společnou krajinu. Tedy za bezpečnostní bariérou, která odděluje Izrael a Západní břeh Jordánu. V těchto dopisech se snaží přesáhnout nejen zeď konkrétní, ale i tu vnitřní mezi oběma národnostmi. Halevi píše z pozice Izraelce, který uznává autentickou palestinskou identitu a právo Palestinců na vlastní stát, a současně žádá totéž od palestinské strany, tedy aby uznala právo Židů na existenci ve svém státě. Jak říká, svými dopisy chtěl upřímně popsat „sny a obavy každého z nás“, dosáhnout určitého porozumění a odezvy. V listech se zabývá judaismem; židovskou historií; sionismem, židovskou identitou, dvojím narativem ve vztahu k Palestině a Izraeli; významem země izraelské pro Židy, zkušeností holokaustu (i tím, jak je židovská genocida v arabských zemích popírána); zkušeností z doby masových teroristických útoků na izraelské civilisty; izraelskou současností, včetně úvah o možnosti a nutnosti soužití. Autor nechce poučovat, ale snaží se o vysvětlení, chce zahájit dialog, který umožňuje vzájemné pochopení a dohodu, protože, jak říká „jednou z hlavních překážek míru je neschopnost vyslechnout si příběh toho druhého“. Jakkoli jsou dopisy určeny „palestinskému sousedovi“, jako pokus o upřímné, citlivě napsané vysvětlení složité situace v Izraeli zaujmou každého, kdo se o dění na Blízkém východě zajímá. Epilog knihy tvoří ohlasy palestinských čtenářů, kteří mnohdy kriticky a polemicky, mnohdy smířlivě a s nadějí reagují na Haleviho text a snaží se situaci zachytit ze své perspektivy.

Obraz diváků televizních seriálů a dalších pořadů jako pasivních konzumentů je zakořeněný i dnes, v éře internetových televizí, streamování a obsahu dostupného kdykoli „na přání“. V době, kdy americký kulturní a mediální teoretik Henry Jenkins psal svou knihu Pytláci textů (1992), však byla tato charakteristika přijímána takřka bez výhrad i odborníky z oblasti mediálních studií. Jenkins svůj odborný zájem soustředil na jednu specifickou skupinu diváků, fanoušky, a podrobně analyzoval jejich sociální praktiky a kulturní produkci, díky čemuž se mu podařilo dobově převažující přesvědčení o pasivitě seriálových diváků zásadním způsobem problematizovat. Henry Jenkins se ovšem v Pytlácích textů neopevňuje jen v pozici distancovaného akademika, ale píše zároveň i jako dlouholetý fanoušek aktivně zapojený do komunitních aktivit. Tato jeho dvojdomost, která je v textu neustále reflektovaná, mu přínosně umožnuje odložit do té doby obvyklý znevažující tón a ponořit se bez zlehčování do fascinujícího světa fanoušků. Základním pozorováním, z nějž Jenkins ve svých analýzách vychází, je to, že fanoušci filmy, seriály a další žánry nejen konzumují, ale také je dále přetvářejí, navazují na ně a přepisují je. A ne vždy souhlasně: nezřídka se jejich texty vymezují proti pojetí narativů a postav, jak je koncipovali jejich původní autoři. Výtvory komerční masové kultury se tedy pro fanoušky stávají materiálem jejich vlastní, značně nezávislé tvorby. V jednotlivých kapitolách knihy se Jenkins soustředí na kritické aktivity komunity fanoušků, na utváření jejich kánonů, hodnocení a interpretací. Především se však věnuje konkrétním výtvorům: povídkám a románům včetně kontroverzního žánru slash fiction (erotické nebo pornografické příběhy o mužských hrdinech seriálů Star Trek či Profesionálové), videím důmyslně remixujícím materiál odvysílaných seriálů a také pozoruhodnému žánru filkové hudby. To vše v kontextu etnografie sociálních praktik fanouškovské komunity, od společného sledování seriálů přes výměnu nahraných videokazet po fanouškovské srazy (cony) nejrůznějšího typu a rozsahu. Jenkinsova klasická práce tak nabízí jedinečný raný pohled na dnes všeprostupující kulturu participace, jež se i prostřednictvím sociálních sítí stala jedním z nejvýraznějších atributů dnešních dní. Český překlad byl pořízen z anglického vydání, které vyšlo u příležitosti dvaceti let od prvního publikování knihy. Je doplněn obsáhlým rozhovorem s autorem, v němž Henry Jenkins reflektuje jak svou někdejší badatelskou metodu, tak posuny, k nimž ve fanouškovské praxi i v její odborné reflexi za poslední dvě dekády došlo.

Kniha americko-izraelského novináře, komentátora a spisovatele Josiho Kleina Haleviho (1953) obsahuje deset dopisů imaginárnímu Palestinci, jenž žije na dohled Haleviho domu, „na opačné straně betonové zdi“, která rozděluje jejich společnou krajinu. Tedy za bezpečnostní bariérou, která odděluje Izrael a Západní břeh Jordánu. V těchto dopisech se snaží přesáhnout nejen zeď konkrétní, ale i tu vnitřní mezi oběma národnostmi. Halevi píše z pozice Izraelce, který uznává autentickou palestinskou identitu a právo Palestinců na vlastní stát, a současně žádá totéž od palestinské strany, tedy aby uznala právo Židů na existenci ve svém státě. Jak říká, svými dopisy chtěl upřímně popsat „sny a obavy každého z nás“, dosáhnout určitého porozumění a odezvy. V listech se zabývá judaismem; židovskou historií; sionismem, židovskou identitou, dvojím narativem ve vztahu k Palestině a Izraeli; významem země izraelské pro Židy, zkušeností holokaustu (i tím, jak je židovská genocida v arabských zemích popírána); zkušeností z doby masových teroristických útoků na izraelské civilisty; izraelskou současností, včetně úvah o možnosti a nutnosti soužití. Autor nechce poučovat, ale snaží se o vysvětlení, chce zahájit dialog, který umožňuje vzájemné pochopení a dohodu, protože, jak říká „jednou z hlavních překážek míru je neschopnost vyslechnout si příběh toho druhého“. Jakkoli jsou dopisy určeny „palestinskému sousedovi“, jako pokus o upřímné, citlivě napsané vysvětlení složité situace v Izraeli zaujmou každého, kdo se o dění na Blízkém východě zajímá. Epilog knihy tvoří ohlasy palestinských čtenářů, kteří mnohdy kriticky a polemicky, mnohdy smířlivě a s nadějí reagují na Haleviho text a snaží se situaci zachytit ze své perspektivy.

Modernismus, ať už chápaný v jakékoliv periodizaci (dlouhé či kratší), nepochybně přinesl radikální proměnu obrazu světa, a to ve velmi rozdílných oborech lidské činnosti od výtvarného umění, architektury, přes literaturu, filozofii, lingvistiku až po eschatologické a futuristické vize v myšlenkách politiků a ideologů. Specifickým problémem jsou pak dramatické střety mezi individuálními intencemi jednotlivců a intencí kolektivní, představovanou skupinami sdílejícími stejnou víru. Analyzovat ustavování a proměnu paradigmat, nově vznikající slovníky, metafory a rétorické akty, které utvářely různé varianty modernistických vizí a představ, bylo cílem konference Slovníky modernistů a paradigmata moderny, která se uskutečnila v Moravské zemské knihovně v Brně ve dnech 19. a 20. září 2018. Stejnojmenná publikace přináší studie, které se zrodily z příspěvků i diskusí, jež na ní zazněly (autoři: Kenichi Abe, Dominik Bálan, Michal Bauer, Petr Bubeníček, Veronika Černíková, Martin Dvořák, Erik Gilk, Peter Chvojka, Vera Kaplická Yakimova, Tomáš Kubíček, Marie Langerová, Vladimír Papoušek, Ondřej Pešek, Vanda Pickett, Ondřej Selner, David Skalický, Jan Staněk, Eva Štědroňová, Martin Tichý).

Obraz diváků televizních seriálů a dalších pořadů jako pasivních konzumentů je zakořeněný i dnes, v éře internetových televizí, streamování a obsahu dostupného kdykoli „na přání“. V době, kdy americký kulturní a mediální teoretik Henry Jenkins psal svou knihu Pytláci textů (1992), však byla tato charakteristika přijímána takřka bez výhrad i odborníky z oblasti mediálních studií. Jenkins svůj odborný zájem soustředil na jednu specifickou skupinu diváků, fanoušky, a podrobně analyzoval jejich sociální praktiky a kulturní produkci, díky čemuž se mu podařilo dobově převažující přesvědčení o pasivitě seriálových diváků zásadním způsobem problematizovat. Henry Jenkins se ovšem v Pytlácích textů neopevňuje jen v pozici distancovaného akademika, ale píše zároveň i jako dlouholetý fanoušek aktivně zapojený do komunitních aktivit. Tato jeho dvojdomost, která je v textu neustále reflektovaná, mu přínosně umožnuje odložit do té doby obvyklý znevažující tón a ponořit se bez zlehčování do fascinujícího světa fanoušků.

Rukopis, resp. autorské korektury této vůbec poslední Bondyho prózy (1997), byly po dvacet let považovány za ztracené či zničené, takže teprve poté, co byly v r. 2018 tyto textové podklady náhodně nalezeny a posléze uceleny, bylo možno uvažovat o vydání tohoto díla. Jde o jeden z řady Bondyho „filosofických životopisů“, jimiž jsou evokovány životní osudy význačných starověkých či středověkých myslitelů a jejich názory jsou konfrontovány s dneškem a s autorovými vlastními filosofickými reflexemi. V této próze, již možno považovat v jistém smyslu za Bondyho „poslední slovo“, za jeho myšlenkovou závěť, jde o příběh pololegendárního čínského filosofa Lao-c‘, zakladatele filosofické koncepce taoismu. V příběhu sledujeme odchod „Dlouhého ucha“, jemuž je Lao-c‘ předobrazem, pryč od civilizace, nejprve do polobarbarských pohraničních končin a pak ještě dále až do horské divočiny, kde konečně nachází samotu, klid a smrt. Příběh je zpestřen mnoha staročínskými reáliemi, s nimiž byl autor dobře obeznámen, neboť právě poslední léta svého života se více než kdy předtím zabýval čínskou kulturou, filosofií a zejména taoismem.

Jindra Tichá přijela na Nový Zéland poprvé v září 1970 a objevila tu neznámý svět, který ji okouzlil. Ještě víc než podmanivě krásná novozélandská krajina, kterou ve své knize rovněž přibližuje, jí učarovali její obyvatelé. Kiwi, jak Novozélanďané sami sebe nazývají, jsou houževnatí, vynalézaví a hlavně nejlaskavější lidé na světě, kteří tento ostrov, jenž byl až do roku 1848 divočinou, přetvořili v bohatou zemi s jednou z nejvyšších životních úrovní na světě. Proces, který založil novozélandskou prosperitu, začal v Otagu, provincii na Jižním ostrově, kde Tichá dnes žije (většina čtenářů bude jeho scenérii znát z filmové trilogie Pán prstenů, která se zde natáčela). V sérii poutavě vyprávěných příběhů skutečných osob nás autorka seznámí s unikátní mentalitou lidí, kterým se podařilo z tohoto krásného koutu vytvořit místo, kde se v dnešním násilnickém, chaotickém a přelidněném světě žije nejpříjemněji. Kniha je také jakýmsi úvodem do psychologie podnikání. Zachycuje přerod chudého emigranta ze socialistické země, který přijel se dvěma zavazadly a bez haléře v kapse, a přibližuje fascinující svět těch, kteří se obchodováním s nemovitostmi zabývají. Druhé, doplněné vydání autorka obohatila o další kapitolu, v níž sleduje jak se v posledním desetiletí proměnila zdejší politická situace.

Martha a Betty, dvě nerozlučné kamarádky, které vyrážejí na nedobrovolnou cestu do Švýcarska. Na zadním sedadle jejich vozu sedí smrtelně nemocný otec jedné z nich. Má to být jeho poslední, definitivní cesta - Kurt hodlá ve Švýcarsku podstoupit eutanázii. Nakonec ale nic nedopadá tak, jak očekáváme. Všechno se v průběhu jejich cesty změní a nic už nebude jako dřív. Lucy Fricke ve své knize vypráví o ženách, které zaskočil střední věk, protože ve svých očích nikdy nedospěly. Vypráví o loučení, jehož nezůstane ušetřen nikdo z nás. Vypráví o otcích, kteří odcházejí až příliš brzy. V živých dialozích a s černým humorem autorka vykresluje poněkud groteskní cestu na jih, přes Švýcarsko a Itálii až na osamělý řecký ostrov, a zároveň se nepozorovaně noří stále hlouběji do příběhů a osudů hlavních hrdinů. A její hlavní otázkou přitom není, odkud přicházíme, nýbrž jak jsme se ocitli tam, kde jsme a jestli vůbec vede cesta zpátky. - Vychází za podpory Goethe Institutu.

Próza Severin (1995) patří vzhledem ke své mozaikovité kompozici ke čtenářsky nejnáročnějším Bondyho prozaických textům. Dílo je vystaveno na základě hagiografické, latinsky psané zprávy z pera mnicha Eugippa, Vita Sancti Severini, z počátku šestého století. Jde o biografický příběh z dob úpadku a zániku Římské říše, odehrávající se v provincii Noriku, tj. v dnešním rakouském Podunají. Do této víceméně historicky věrně vylíčené situace oplývající četnými historicky doložitelnými reáliemi pátého století jsou zamontovány jednak úryvky autorova překladu z autentického Eugippova textu, jednak fiktivní, resp. apokryfní dopisy sv. Severina jeho zemřelé životní družce. Jednu z kapitol tvoří ještě tři dějové digrese, z nichž dvě přibližují jiné dvě osobnosti rovněž z pátého století: sv. Sidonia Apollinaris z Auvergne a biskupa Hydatia ze španělské Galicie, třetí pak, jejímž rámcem je jakoby mystické zření sv. Sidonia, nás přivádí do světa počítačových hackerů přelomu dvacátého a jednadvacátého století. Jde o druhé knižní vydání, které je výsledkem důkladné textové revize a je prosto mimořádně velkého kvanta chyb, jimiž bylo znehodnoceno první vydání z r. 1996.