Akropolis strana 8 z 45

Málokterá kniha byla ještě před samotným vydáním tak očekávána i zatracována, jako právě tato. Je výsledkem dvacetiletého úsilí čerstvého nositele vysokého ruského vyznamenání Legenda ruské žurnalistiky. Poprvé zveřejňuje otřesné dokumenty sovětské éry z odtajněných ruských archivů, ale i z některých neznámých českých pramenů. Reportáže ze srpna 1968 prolíná s událostmi pozdějšími - až do roku 2008, kdy tato kniha vyšla v nakladatelství Sobranije. Knihou prostupuje také autorova letitá korespondence s J. Hanzelkou a M. Zikmundem, zachycuje však i demonstraci ruských disidentů na Rudém náměstí, jejich osudy, stejně jako i Svobodnou Evropou odvysílaný protest tzv. čtvrté generace ruských spisovatelů, inspirovaný V. Aksjonovem a J. Jevtušenkem. Dokumentuje postih osobností z nejrůznějších vrstev ruské inteligence za veřejně projevený nesouhlas, na konkrétních faktech vyvrací lži sovětské propagandy o vraždění vojáků v srpnu 1968 v ČSSR. Šinkarjova kniha je ojedinělým svědectvím o postojích a stavech myslí těch, kteří byli z Brežněvova rozhodnutí určeni k tomu, aby rozšířili a stabilizovali geopoliticky pojímaný strategický prostor vlivu Moskvy v Evropě.

Básník Jiří Kolář (1914–2002) napsal ve třicátých letech rozsáhlejší skladbu Rudý havran, které dal podtitul román reafora. Datoval ji rokem 1936 a zaslal svému tehdejšímu básnickému idolu, Vítězslavu Nezvalovi. Skladba vstoupila do ústního podání české literární historie 20. století jako legenda, text ovšem zůstával neznámý a Kolář sám jej neměl. Na text upozornili v polovině 90. let pracovníci Literárního archivu PNP v Praze Petr Kotyk a Jan Šícha, kteří jej vystavili u příležitosti Kolářovy výstavy v Památníku národního písemnictví. Editor spisů Jiřího Koláře Vladimír Karfík pak podal o Rudém havranovi zprávu v katalogu výstavy Surrealismus v Československu 1929–1953 (1996). Kolářův raný text na rozhraní prózy, poezie a hry s významy je tak pozoruhodný již okolnostmi svého zpřístupnění. Edici Rudého havrana dále doplňuje neznámá juvenilní básnická tvorba, texty z let 1934–1938 shrnutá pod názvem Nový don Quijote. Obě díla jsou charakteristická tím, že je mladý Jiří Kolář psal oslněn dobovým surrealismem, zároveň se v nich ale již projevuje i jeho jazykové experimentátorství, kterým se surrealismu vzdaluje a svou originalitou ovlivňuje v následujícím desetiletí tvorbu celé generace, v díle výtvarném pak v celosvětovém měřítku.

Autorčina nová sbírka veršů, zachovávající věrnost jejím rodovým vlastnostem i příznačným motivům, je její snad vůbec nejsilnější básnickou výpovědí. Je to vlastně úzkost z ubývání. Smrtelná úzkost z pokračující devastace a negace základních lidských a přírodních vlastností a hodnot, z podkopávání budoucího života na zemi. Způsob, jakým je /Úzkost na kost/ vyjádřena, je překvapivě jedinečný, i s invenčními metaforami a neologismy, i s hlubokými podtexty sotva opakovatelný básnický artefakt.

Lidové rčení praví, že jsme všichni švagři, a že se všichni sejdeme na jedné mezi. Častá mediální odhalení a drby klepen nás utvrzují v tom, že i na tomto šprochu je pravdy víc než dost! Nejen monogramy v srdcích na zdech oznamují, že to spolu táhnou "on + ona, on + on, ona + ona" a protože ti všichni jsou nasoukáni ve stejných džínsech (jak velí unimóda), lehce z toho vyvodíme, že náš sex se stává nadmíru univerzálním. UNISEX je tou nejpřirozenější sbírkou o nás všech, která to stvrzuje a nad kterou se můžete zasmát, zamyslet i vzrušit, a kterou můžete leckoho k lecčemu svést! Sbírka veršů známého textaře, scenáristy a dramatika Pavla Cmírala je o všech radostech, projevech a "dopadech" sexu, je to poklona všem, kdo ho milují a s chutí se milují po všechny své dny...

Půdorys tragikomického příběhu Marka Kafky tvoří zapáchající průmyslové Město kdesi severu, komunistické čistky sedmdesátých let, a šest měsíců, které vyvrcholí odhalením sochy prvního dělnického prezidenta. Marek vnímá syrovost doby optikou vypitých piv, naivního vzdoru, depresivních kocovin a bouřlivých mejdanů. Bezstarostně si užívá studentského života i povolnosti budoucích učitelek. Záblesk svobody konce šedesátých let se však rychle ztrácí v řádění komunistických normalizátorů. Z fakulty nedobrovolně odcházejí desítky pedagogů, mezi studenty se objevují donašeči, do hospod a fakultních chodeb se stěhuje strach. Gottwaldova socha nabývá své obludné podoby a jakoby symbolizovala stále konkrétnější teror rudé ideologie. Román pro Quida, který autor dedikoval svým vnukům, je plnokrevným příběhem o neradostné době, ve kterém nechybí láska, smrt, svérázný humor, napětí ani mluvící sochy.

Třísvazkový projekt dosud nepublikované korespondence V+W, uložený v americkém Bostonu, je společným dílem nakladatelství Akropolis a Nadace Jana a Medy Mládkových. Vzájemné listy legendárních tvůrců Osvobozeného divadla, jejichž cesty se po únoru 1948 rozdělily, je strhujícím svědectvím nejen jejich originality a umělecké zralosti, ale současně odhaluje i osudy těchto významných osobností v bipolárním světě, plném železných opon a studených válek (z dopisů je zřejmé, že oba své listy chápali jako součást svých literárních plánů a že počítali s jejich pozdějším publikováním). První svazek korespondence, edičně připravený prof. Ladislavem Matějkou, zahrnuje období 1945–1962, korespondence z dalších let bude zahrnuta ve druhém a třetím dílu. Knihu doplňují i některé méně známé fotografie z působení V+W na opačných koncích světa.

Třísvazkový projekt dosud nepublikované korespondence V+W, uložený v americkém Bostonu, je společným dílem nakladatelství Akropolis a Nadace Jana a Medy Mládkových. Vzájemné listy legendárních tvůrců Osvobozeného divadla, jejichž cesty se po únoru 1948 rozdělily, je strhujícím svědectvím nejen jejich originality a umělecké zralosti, ale současně odhaluje i osudy těchto významných osobností v bipolárním světě, plném železných opon a studených válek (z dopisů je zřejmé, že oba své listy chápali jako součást svých literárních plánů a že počítali s jejich pozdějším publikováním). První svazek korespondence, edičně připravený prof. Ladislavem Matějkou, zahrnuje období 1945–1962, korespondence z dalších let bude zahrnuta ve druhém a třetím dílu. Knihu doplňují i některé méně známé fotografie z působení V+W na opačných koncích světa.

Závěrečný díl třísvazkového projektu dosud nepublikované korespondence V+W, který je strhujícím svědectvím nejen jejich originality a umělecké zralosti, ale současně odhaluje i osudy těchto významných osobností v bipolárním světě.

V prosinci 2010 uplyne již 700 let od nástupu Lucemburků na český trůn. Přestože jejich éra zahrnuje necelých 130 let (a ne vždy měli plnou kontrolu nad svým královstvím) a nelze ji co do časového působení srovnávat např. s obdobím Přemyslovců či Habsburků, přinesla jejich epocha nejedno významné dílo, které se dnes objevuje např. v seznamu památek Světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Čtyři panovníci této dynastie se vystřídali na českém trůnu -- Jan, Karel IV., Václav IV. a Zikmund. Vklad jednotlivých Lucemburků do povznesení Českého království je pochopitelně rozdílný; dokázali však realizovat nejednu z myšlenek svých přemyslovských předchůdců, jako bylo např. zřízení pražského arcibiskupství či založení univerzity v Praze, právě tak jako jim je přisuzována myšlenka vytvoření velké podunajské monarchie (byť ji nakonec realizovali Habsburkové) jako určité hráze proti rozpínavosti osmanské říše. Je příznačné, že teprve konec XX. a počátek XXI. století přinesl poměrně nová (a řekněme hned, že pozitivnější) hodnocení především dvou Lucemburků -- prvního Jana a posledního Zikmunda. Není žádných pochyb, že stopa Lucemburků v historii střední Evropy a Svaté říše římské je zcela nepřehlédnutelná. Knihu, navazující na autorův předchozí úspěšný titul /Konec Přemyslovců v Čechách/, doprovází na sto dobových portrétů a ilustrací.

Za klíčová díla této významné osobnosti francouzské kultury bývají považována tři díla. Zatímco prvá dvě – Perské listy a O duchu zákonů – se již dávno dočkala českého překladu, třetí z nich – Sláva a úpadek říše římské – na něj stále čekal. Jedno ze základních děl tohoto originálního myslitele XVIII. století a předního představitele francouzského osvícenství se tak poprvé dostává do rukou českých čtenářů. Jeho úvahy o římské říši, k jejímuž duchovnímu odkazu se dnešní Evropa hrdě hlásí, tak zdaleka nejsou jen splátkou dávnému dluhu, ale mají co říci i dnešnímu světu. Autor v nich uplatnil jak své právní a filozofické vzdělání, tak i erudici historika a literáta. Je svým způsobem příznačné, že zánik římské říše spatřoval především v úpadku její lásky ke svobodě.

Zařadit do ediční řady Skryté moderny "revoluční sborník" z podzimu roku 1922 by byl anachronismus svého druhu. Nikoliv snad pro časové zaměření, jako spíše pro zjevnou programovost a ambici, s níž se tento dnes již legendární titul stal 1. svazkem edice Devětsil, založené stejnojmenným uměleckým svazem. Proto jsme se rozhodli vydat tento jen vzácně dostupný artefakt jako jistou knižní prémii uvedené řady a zvolili formu důsledného reprintu, doplněného studiemi mladých literárních vědců Tomáše Vučky a Ondřeje Kavalíra. Ti se ve své dvojstudii zabývají hlavně ranou fází teoretické (především Teigovy) i praktické umělecké činnosti U. S. Devětsil. Dostáváme se tedy ke kontextu, v němž se konfrontují perspektivy tzv. proletářského umění, směsi sociálního kriticismu i okouzlení světem, s modernistickými úvahami o poezii, výtvarném umění, kinematografii, funkcionalismu v architektuře ad. Seifertovské všechny krásy světa, originální tresť českého poetismu, jsou reprezentovány v zastoupených básních, Teigově jedinečné grafické úpravě i řadě reprodukcí světového avantgardního umění. Zastoupeni tak jsou autoři jako Jiří Wolker, Vítězslav Nezval, A . M. Píša, Vladislav Vančura, Artuš Černík, Jindřich Honzl, Karel Schulz, Jean Cocteau, Ivan Goll či Ilja Erenburg.

Výbor z milostných veršů básníka a prozaika Jana Cimického. Čtenář v něm může sledovat emotivní vzplanutí, nejistoty a zklamání, nové naděje i hledání, jak je v průběhu let mapují autorovy prožitky. V knize lze vystopovat postupné zrání od dob dospívání, touhu po souznění s milovanou osobou i opětovné propady, jak už tomu ve vztazích bývá. Verše J. Cimického nijak neskrývají zpěvnost a okouzlení rýmem, a snaží se oslovit nejen čtenáře předchozích generací, ale i dnešní mladé lidí, kteří prožívají stejná trápení lásky, jako všechny generace před nimi. Zakázané hry tak nejsou jen vzpomínkou na nejhezčí i rozporuplné okamžiky života, ale jsou také pohlazením, které dnes člověk podvědomě potřebuje.

Poúnorový Svaz československých spisovatelů (SČSS), nahrazující zrušené organizace typu Syndikát českých spisovatelů, Kruh moravských spisovatelů či Spolek slovenských spisovateľov, byl ustaven na svém prvním sjezdu v březnu 1949. Nejvyšším orgánem Svazu byl sjezd, který se měl konat každé tři roky, avšak nikdy za dobu existence SČSS nebylo toto usnesení naplněno. Zejména v důsledku politických událostí první poloviny 50. let bylo konání II. sjezdu několikrát odloženo; uskutečnil se až na jaře 1956, tedy po klíčovém XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, na němž došlo k vyslovení některých kritických reflexí nedávné sovětské minulosti, mírnému poukázání na několik projevů kultu osobnosti, který byl ztotožňován s J. V. Stalinem, a alespoň částečnému uvolnění i v kulturním životě. Na rozdíl od prvního sjezdu SČSS i sjezdů následujících (III. v roce 1963 i legendární IV. v roce 1967, který bývá označován za počátek tzv. pražského jara) se ale protokoly z tohoto spisovatelského setkání dosud nedočkaly souborného knižního vydání. Edice literárního historika Michala Bauera tak poprvé zpřístupňuje všechny referáty (i nepřednesené) a diskusní vystoupení na tomto sjezdu. Východiskem pro ni se staly především stenografické záznamy uložené v Literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze. Ty editor konfrontuje s přetisky v dobových periodikách (zejména v Literárních novinách), s interními sjezdovými brožurkami, jež obsahují hlavní referáty, a s dochovanými záznamy v archivu někdejšího Československého rozhlasu. Toto srovnání ukazuje, že v Literárních novinách byly otištěny výtahy, výňatky a cenzurované texty, takže ti literární historikové, kteří z nich vycházeli jako ze základního sjezdového zdroje/pramene, přistupovali k dějinám ve zkreslené podobě. Poprvé se tak ke čtenářům dostávají referáty a diskusní příspěvky v autentické podobě. Sjezd je spojován s pokusem spisovatelů o nalomení dogmatismu první poloviny 50. let, včetně vystoupení proti cenzuře a perzekuci některých spisovatelů: v tomto kontextu bývají obvykle připomínány zejména diskusní příspěvky Františka Hrubína a Jaroslava Seiferta. Knihu doplňují dobové fotografie ze sjezdového jednání a fotodokumentace související se spisovatelským sjezdem, jmenný rejstřík a stať upozorňující na základní souvislosti sjezdových vystoupení. - Vychází za podpory GA ČR v rámci grantového projektu: Kodifikace a variace ideologicko-estetické normy v české literatuře 50. let 20. století.