Akropolis strana 8 z 52

Próza současné ruské básnířky a esejistky Mariji Stěpanovové s účtujícím názvem Památce paměti reaguje na posedlost dneška minulostí. Také autorka se k ní obrací, aby ji důkladně prozkoumala a vypořádala se s ní. Ve svém románu představuje příběh vlastní, zdánlivě obyčejné ruské, respektive sovětské rodiny s židovskými a ukrajinskými kořeny, jejíž příslušníci jako by byli jen lhostejnými statisty bouřlivých dějin dvacátého století – revolucí, čistek i válek, které jsou neodbytným pozadím jejich všedních životů. Dopisy, deníky, fotografie z domácího archivu Stěpanovová citlivě kombinuje s vyprávěním o sobě a své dlouhé cestě za osudy mrtvých předků. A přece to není jedna z té spousty knihy, kdy autor jezdí po světě a hledá svoje kořeny, byť to o ní sama v textu ironicky prohlásí. Osobní linie se na stránkách románu kloubí s esejisticky laděnými kapitolami o spisovatelích Osipu Mandelštamovi a W. G. Sebaldovi, fotografech Rafaelu Goldchainovi a Francesce Woodmanové, výtvarnících Charlottě Salomonové a Josephu Cornellovi a mnoha dalších. Všechny je spojuje autorčina snaha dobrat se toho, co je to paměť v epoše postpaměti a jak je minulost přítomna v naší současnosti, která si je až příliš sebevědomě jista, že minulost plně ovládá. Román Mariji Stěpanovové není zdaleka jen soukromým pomníkem rodinné paměti, je to především naléhavý pokus zbavit se příliš nutkavé potřeby ohlížet se věčně zpátky. Kniha byla zařazena do užšího výběru mezinárodní Booker Prize 2021.

Monografie Pohyb řeči a místa nespojitosti: Postanalytické a neopragmatické iniciace v literární vědě se obrací k postanalytické a neopragmatické filosofii. Ty patří ke klíčovým proudům filosofického uvažování 20. století a jejich zaměření na otázky jazyka je úzce sbližuje s teorií literatury. Jednotlivé kapitoly ohledávají teorii řečových aktů (J. R. Searle, M. L. Prattová, J. H. Miller), termíny jako radikální překlad (W. V. O. Quine), radikální interpretace (D. Davidson), zdrojová metafora (S. C. Pepper), koncový slovník či normální a abnormální diskurz (R. Rorty), pojetí významu u R. Ingardena a J. Mukařovského nebo reflexi Derridovy dekonstrukce z pozic postanalytických a neopragmatických. Cílem publikace je prozkoumat možnosti, které tyto teorie, koncepty a pojmy otevírají myšlení o literatuře, a také ověřit potenciál jejich využití při analýze literárněvědného diskurzu. Jednotlivé kapitoly se z této perspektivy zaměřují na spory F. X. Šaldy a K. Čapka, poválečné studie J. Mukařovského, proměny slovníku S. K. Neumanna, K. Teigeho a V. Černého či na eseje a překlady románů M. Kundery.

Smrt je dřina je posledním románem Chálida Chalífy, největšího syrského kronikáře probíhající občanské války. Kniha vypráví příběh tří obyčejných lidí, kteří se musí vypořádat s děsivými situacemi a jejich jedinou obranou je odhodlání. Abdallatíf pokojně umírá v damašské nemocnici. Jeho nejmladší syn Bulbul slíbí, že mu splní poslední přání a pohřbí jej v rodné vesnici na severu země. Ačkoliv nebyl Abdallatíf zrovna dokonalý otec a Bulbul nemá se svými sourozenci právě nejvřelejší vztah, přesvědčí svého staršího bratra Husajna a sestru Fátimu, aby ho – a otcovo tělo – na cestě do al-Anábíje doprovodili. Z Damašku tam koneckonců budou za dvě hodiny. Má to jen jeden háček: Jejich země je rozervaná válkou. Krajina jejich dětství se změnila v labyrint plný válčících ozbrojenců, kteří se neřídí žádnými pravidly a kteří zabíjejí na potkání. A to, co se zkraje jevilo jako neškodný slib, se velice rychle změní v epický, životu nebezpečný úkol. Sýrie už není místem pro hrdiny a rozhodnutí, která bude rodina muset udělat na cestě plné kontrolních stanovišť, nekonečných zastávek, výslechů, zatýkání a vybuchujících bomb, budou mít pro všechny nedozírné následky.

Smrt je dřina je posledním románem Chálida Chalífy, největšího syrského kronikáře probíhající občanské války. Kniha vypráví příběh tří obyčejných lidí, kteří se musí vypořádat s děsivými situacemi a jejich jedinou obranou je odhodlání. Abdallatíf pokojně umírá v damašské nemocnici. Jeho nejmladší syn Bulbul slíbí, že mu splní poslední přání a pohřbí jej v rodné vesnici na severu země. Ačkoliv nebyl Abdallatíf zrovna dokonalý otec a Bulbul nemá se svými sourozenci právě nejvřelejší vztah, přesvědčí svého staršího bratra Husajna a sestru Fátimu, aby ho – a otcovo tělo – na cestě do al-Anábíje doprovodili. Z Damašku tam koneckonců budou za dvě hodiny. Má to jen jeden háček: Jejich země je rozervaná válkou. Krajina jejich dětství se změnila v labyrint plný válčících ozbrojenců, kteří se neřídí žádnými pravidly a kteří zabíjejí na potkání. A to, co se zkraje jevilo jako neškodný slib, se velice rychle změní v epický, životu nebezpečný úkol. Sýrie už není místem pro hrdiny a rozhodnutí, která bude rodina muset udělat na cestě plné kontrolních stanovišť, nekonečných zastávek, výslechů, zatýkání a vybuchujících bomb, budou mít pro všechny nedozírné následky. – Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.

Monografie Pohyb řeči a místa nespojitosti: Postanalytické a neopragmatické iniciace v literární vědě se obrací k postanalytické a neopragmatické filosofii. Ty patří ke klíčovým proudům filosofického uvažování 20. století a jejich zaměření na otázky jazyka je úzce sbližuje s teorií literatury. Jednotlivé kapitoly ohledávají teorii řečových aktů (J. R. Searle, M. L. Prattová, J. H. Miller), termíny jako radikální překlad (W. V. O. Quine), radikální interpretace (D. Davidson), zdrojová metafora (S. C. Pepper), koncový slovník či normální a abnormální diskurz (R. Rorty), pojetí významu u R. Ingardena a J. Mukařovského nebo reflexi Derridovy dekonstrukce z pozic postanalytických a neopragmatických. Cílem publikace je prozkoumat možnosti, které tyto teorie, koncepty a pojmy otevírají myšlení o literatuře, a také ověřit potenciál jejich využití při analýze literárněvědného diskurzu. Jednotlivé kapitoly se z této perspektivy zaměřují na spory F. X. Šaldy a K. Čapka, poválečné studie J. Mukařovského, proměny slovníku S. K. Neumanna, K. Teigeho a V. Černého či na eseje a překlady románů M. Kundery. – Vychází ve spolupráci s Filozofickou fakultou Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

V okolí Řeky dvou medicín na území dnešní Montany žijí odvěkým způsobem Osamělí jedlíci, nepočetná tlupa Černonožců. Muži loví a vyrážejí na výpravy proti svým nepřátelům. Ženy činí kůže, našívají korálky a vychovávají děti. Ale píše se rok 1870, do jejich země se stěhuje stále více bílých osadníků a oni se musejí vyrovnat s velkými dějinnými změnami. O tom, že podlehnou, již není pochyb, a tak se v situaci, kdy je každé rozhodnutí špatné, rozbíhá hra o čas, která je současně posledním zápasem o přežití kmene. Na pozadí těchto historických událostí autor rozvíjí intimní příběh dospívání mladého bojovníka jménem Obelstil Vránu a současně s etnografickou přesností líčí běh každodenního života v táborech Černonožců. Spolu s protagonistou čtenář prožívá všechny události určující identitu příslušníků kmenů z Velkých planin – vydává se na krádež koní i válečnou výpravu proti Vraním indiánům, tradičním nepřátelům Černonožců, loví bizony a účastní se náboženských rituálů. Je však také bezmocným svědkem rozpadu tohoto tradičního způsobu života v důsledku kontaktu s americkou civilizací. Román, který díky své historické a faktografické přesnosti a podrobnosti přesahuje hranice beletrie, je dokladem probouzejícího se národnostního uvědomění původních obyvatel Severní Ameriky v 70. a 80. letech 20. století, které našlo svůj výraz v hnutí s názvem Native American Renaissance (N. Scott Momaday, L. M. Silková, L. Erdrichová ad.). To se od konce 60. let minulého století podílelo na oživení historického a kulturního dědictví původních obyvatel Severní Ameriky. Z Welchovy tvorby již v českém překladu vyšly novely Zima v krvi (2018) a Smrt Jima Loneyho (2019). Oproti těmto textům, popisujícím neutěšený život v indiánské rezervaci druhé poloviny 20. století, nabízí román Ten, který obelstil Vránu tradičnější pohled na indiánskou komunitu. Přesto však nemalou měrou přispívá k narušování stereotypních představ o životě indiánů z Plání, a tím i k pochopení kulturní a etnické rozmanitosti amerického Západu. O přízni kritiky i čtenářské obce v době vydání románu ve Spojených státech (1986) svědčí ceny Los Angeles Times Book Prize, American Book Award a Pacific Northwest Booksellers Association Award.

Čas. Entita, která naše životy řídí a určuje od nepaměti. Jak se v průběhu doby proměnilo jeho vnímání a měření? Jak došlo k tomu, že „se během posledních dvou set padesáti let stal čas v našem životě tak převládající a naléhavou silou?“ Na tuto otázku se snaží Simon Garfield ve své knize odpovědět. Zajímá vás, jak vznik železnice revolučním způsobem proměnil měření času? Věděli jste, že Carl Linné v roce 1751 navrhl hodiny, jejichž obří ciferník byl tvořen z květin, které v průběhu celého dne, podle intenzity světla, rozkvétaly a tím ukazovaly, kolik je zrovna hodin? Věděli jste, že na výrobu luxusních hodinek značky Grande Complications je potřeba 659 součástek, což o 206 součástek víc, než je kostí v lidském těle? Že v Anglii nechal princ Charles vybudovat městečko, kde se zastavil čas? Lidé, kteří se tam nastěhovali, toužili po tradičním a méně uspěchaném životním stylu, a tak jim princ daroval Poundbury, kde mohli realizovat svůj sen o organicky pěstované zelenině a městu bez aut. V jednotlivých kapitolách se autor zabývá nejrůznějšími aspekty času, přičemž je jeho záběr opravdu široký. Který hudební skladatel prosadil to, aby se v partituře označovalo hudební tempo? Jakou historii měl hudební nosič, na který Beatles nahráli své první album? Která fotka napomohla ukončit válku ve Vietnamu? Garfield je výborný esejista a vypravěč, který čtivým způsobem propojuje jednotlivé příběhy, ze kterých postupně skládá mozaiku, která nás nejen poučí, ale v mnohých případech rovněž pobaví. „Chci mluvit o tom,“ cituje Garfield komika Davea Allena, „jak jsme závislí na čase, jak nás hodinky řídí, jak hodiny vše určují. Jsme tak vychováváni. Abychom hodiny respektovali, abychom je obdivovali. Přesnost. Žijeme svůj život ve stínu hodin.“

Knížka sestává ze čtyř kapitol. Český vid v kostce předestírá stručný souhrnný pohled na český slovesný vid, snaží se ho představit v jeho komplexnosti a ve všech souvislostech, pojednat o všem, co pod vid spadá, a uvést ho do vztahu se všemi jevy v češtině, u nichž je to možné. Vidová nepárovost sloves na do- implikujících předcházející stejný/podobný děj (a otázky související) analyzuje tři aktionsartové skupiny, jejichž společným rysem je, že implikují předchozí děj, který je podobný/stejný jako děj přímo vyjadřovaný (dostavět dům; dosolit polévku; dítě doplakalo). Vidová nepárovost v češtině ve srovnání s ruštinou vychází z teze o relativní obligátnosti výběru vidové formy v ruštině a naopak relativní volnosti tohoto výběru v češtině a v této souvislosti ověřuje hypotézu o možné korespondenci této skutečnosti s celkovou povahou vidového systému obou jazyků – s větší kompletností inventáře vidových dvojic v ruštině a s jeho menší kompletností v češtině. Metody výzkumu vidu a způsobu slovesného děje představují a kriticky analyzují metody používané při zkoumání aspektuálnosti. Pojednány jsou tři obecné metodologické okruhy – metody introspektivní, korpusové a behaviorální; v rámci behaviorálních pak metody využívající reakční časy, sledování očních pohybů a elicitaci jazykové produkce. – Vychází ve spolupráci s Ústavem pro jazyk český AV ČR jako výsledek grantového projektu Grantové agentury České republiky č. 16-19561S Příčiny vidové nepárovosti v češtině.

Posmrtně vydávaný román spisovatele Zeno Dostála (1934–1996) vznikl na přelomu epoch: k lektorování byl nakladatelství Československý spisovatel nabídnut před rokem 1989, k vydání připravován po sametové revoluci a spíše shodou okolností zůstal nevydán po zániku prestižního nakladatelství Československý spisovatel. Přitom jde o dodnes čtivý román, zasazený do přelomu padesátých a šedesátých let, ve kterých sleduje zrání mladého anti-hrdiny Miloně Pluháčka. Ten, ač „ze selského“ a s katolickými kořeny, se stává produktem socialistické mašinérie: převýchovy na vojně, jež si literárně nezadá s tragikomickými románovými svědectvími Josefa Škvoreckého či Karla Pecky, i povojnového tápání na socialistické brigádě – ostravské stavbě. Miloně rozhodně více než budování a ideologické nalejvárny zajímají erotická dobrodružství, minimálně do doby, než se zamiluje do dcery... paradoxně elitních kádrů...Zůstane Miloň Miloněm, nebo se vydá cestou pragmatické kolaborace? V tom je román nadčasovou generační výpovědí a stojí za vydání i po více než třiceti letech. – Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR. Zeno Dostál (1934–1996), filmový pracovník a spisovatel, od roku 1992 až do své smrti předseda Židovské obce v Praze. Autor prozaického cyklu, jehož jednotlivé části jsou pojmenovány podle jednotlivých znamení zvěrokruhu: Býk, Beran a Váhy (1981), Lev a Štír (1983), Vodnář (1987), Labuť (1991), Blíženci (1992), Ryby (1994). Z pozůstalosti vydávaný Malý vůz toto dílo završuje.

Autor se v knize zabývá dílem Vladimíra Raffela, spisovatele-lékaře, který dal nakonec před literaturou definitivně přednost lékařskému povolání. Jeho dílo je ohraničeno lety 1927 a 1930 (nepočítáme-li povídkové a fejetonové texty v časopisech a drobný spisek Ideál harmonického člověka, vydaný pod pseudonymem Karel Nešeda), jež nepředstavují období nijak rozsáhlé. V literárních dějinách přesto Raffel zanechal nesmazatelnou stopu. Autor této knihy se rozhodl soustředit právě na tuto stopu literární, na analýzu a interpretaci konvolutu Raffelových děl, jež zahrnuje jak knižně vydané povídkové soubory, román i zmíněný úvahový spisek, tak časopisecky uveřejněné povídky, básně, překlady, fejetony-eseje i recenze, jimiž Raffel přispíval do různých periodik až do roku 1936, a rovněž rukopisné texty z autorovy pozůstalosti. Pozornost je dále věnována také dobovým i současným reflexím Raffelovy tvorby, z nichž vyvstávají obecnější otázky týkající se vztahu specifických řečových aktů autora a dobového diskurzu, jakéhosi střetávání se dobové řeči. Literární dějiny Vladimíra Raffela nehodnotí nijak nepříznivě, všímají si ho však jen velmi zřídka. Přestože se spisovatel bezpochyby dotýkal témat aktuálních pro československou modernu 20. let, zbylo pro něho místo zajímavého, leč poněkud podivínského solitéra, přinejlepším jakéhosi modernistického zjevu. Předkládaná kniha snad čtenáři ukáže, že intelektuální a umělecký vesmír tohoto spisovatele byl mnohem bohatší.

Pokračování osudu tří sester Rózy, Heleny a Valérie. Róza provozuje temnou Sluj, kam se chodí léčit lidé pobytem v naprosté tmě. Ludvík se živí jako soukromé óčko, na scéně se objevuje mladý uhrančivý lékař. Vše se zahustí a rozvibruje do koktejlu z lásky, násilí, poťouchlosti a kouzel, jak to má ve správné romanci být. Premiéra 2014.

Elefantazie aneb Muzikál ohavné krásy v produkci Tomáše Belka a Darka Krále. Fascinující příběh sloního muže Josepha Merricka, který se stal ve viktoriánském Londýně atrakcí obludária.

Co se stane, když si podnikavý miliardář vezme seniory jako rukojmí svého politického projektu? Je tahle země taky pro starý? Nejčernější satira naší současné reality. Premiéra 2019.

Talk-show neúprosného moderátora Beverlyho Rodrigueze a jeho bizarních hostů. Show plná humorných výstupů, politické satiry, kritiky konzumní společnosti, písniček a zombie… Zběsilá a nekorektní podívaná!

Výprava světem fantazie pro všechny, kteří odmítají vyrůst. Stačí jen vzlétnout a vydat se vstříc hvězdné obloze… Ztracení chlapci, piráti, mořské panny, nebezpečný kapitán Hák nebo krokodýl s budíkem v žaludku, to jsou jen někteří hrdinové slavného příběhu v nové adaptaci Davida Drábka (2020).

Proslulá klasická komedie popisující jeden neobyčejný den sluhy Figara, jeho milé Zuzanky, záletného hraběte Almavivy, vdavekchtivé Marceliny a dalších. Jiskřivá hra lásky, plná nástrah, složitých plánů a jejich nečekaných vyústění se právem stala jednou z nejoblíbenějších komedií světové dramatiky. Variace na P. Beaumarchaise z roku 2011.