Akropolis strana 15 z 52

Závěrečný svazek třídílné korespondence tvůrců Osvobozeného divadla přináší jejich vzájemné listy z neveselých let 1969-1980. Nakladatelství Jiřího Tomáše Akropolis jím uzavírá ojedinělý ediční projekt, jehož příprava i vlastní realizace nebyly jednoduché. Samotný soubor dopisů (tato nádherná vzájemná korespondence je svým způsobem pokračováním jejich někdejších forbín), vrhající nevšední světlo na normalizační léta v tehdejším Československu, však tentokráte doplňují i některé další dokumenty z Voskovcovy pozůstalosti. Především zde je uveřejněn Voskovcův pokus o autobiografii (zmiňovaný někdy pod názvem Stín svobody, pod nímž byl kdysi publikován v Tigridově Svědectví). Editor Ladislav Matějka její text konfrontuje s úředním zápisem z výslechů, jimž byl Voskovec podroben v letech 1950-1951, kdy byl jedenáct měsíců internován na imigračním ostrově Ellis Island.

Také druhý svazek dopisů, které např. u J. Voskovce představují vrchol jeho poválečné literární tvorby, je neocenitelným dokladem duchovního světa V & W. "Forma zkratky, krátká spojení, divadelní narážky, privátní kódy, k tomu brilantní stylizace a neuvěřitelná oslovení i podpisy" - tak velice výstižně charakterizují tuto korespondenci např. R. Dolejš a V. Kofroň. V dnešní době esemesek a mailů představuje Voskovcův a Werichův listář také rehabilitaci dopisu jako literárního útvaru. Druhý svazek, doplněný rovněž řadou ne zcela známých fotografií z Werichovy a Voskovcovy tvorby, zahrnuje dopisy z let 1963-1968.

Paci, paci, pacičky = báječně vyprávěná léta pod psa. Více či méně autobiografických próz, které se více či méně satiricky či nostalgicky ohlížejí za dobou před listopadem 1989, najdeme v naší literatuře nemálo. Přesto Baumanovo ironické Paci, paci, pacičky z pomyslné řady několikanásobně vybočuje: především svým stylem vyprávění, které upomene na etudy dětské i nedětské (v případě chlapce všelijak zneužívaného a neberoucího si servítky tedy spíše nedětské) i na vyprávění hrabalovských postav, s jejich překotností, spontaneitou a nenuceností. Výjimečné je rovněž až šokující otevřeností ve výkladu vnitřního a intimního života. Ústřední hrdina má příšerné dětství, otce stalinistu každým coulem, tj. i na „domácí frontě“, a teprve postupem času se vymaňuje z limitů rodinných i dobových a přináší pozoruhodný obraz vlastního zrání i coming-outu v dobách značně neliberálních. Nad Baumanovou knihou se budete smát nahlas, ačkoliv je její svět vlastně poněkud krasosmutný. Jestliže druhé vydání vychází bezmála po třiceti letech od toho prvního, je tomu tak proto, že i v kontextu současné literární produkce zůstává úkazem, který ani po třech desetiletích od svého napsání neztratil nic ze své výjimečnosti a nepřehlédnutelnosti.

Reither, donedávna nakladatel a majitel knihkupectví ve velkoměstě, nyní žije v klidném údolí v předhůří Alp. V místní knihovně ho zaujme kniha bez názvu – na obálce stojí pouze jméno autorky. Večer, zatímco o knížce dosud přemýšlí, kdosi nečekaně zazvoní u jeho bytu. Ještě téže noci začíná osudová příhoda, která Reithera během tří dnů zavede až na Sicílii. Jeho společnicí na cestě je Leonie Palmová, bývalá majitelka kloboučnictví; svůj obchod musela zavřít, pro její klobouky totiž bylo stále méně obličejů. Reither zase zrušil své nakladatelství, protože stále rozšířenější přání vidět vlastní jméno nejen na zvonku u dveří, ale i na obálce knihy, znamená podle něj smrt dobrých knih. Avšak snad ještě silněji ty dva spojuje skutečnost, že už nejsou připraveni na velkou lásku. Když je pak po třech dnech v autě u Středozemního moře zasáhne pocit nikoli nepodobný štěstí, připojí se k nim mladá dívka, uprchlice, která nemluví, jen s nimi prostě je…

Maxwelluv démon je koncipovaným souborem studií, které se zabývají zejména tématem reprezentace objektu a událostí v literárních textech, problematikou recových aktu v literature a otázkou, zda literatura existuje jako specifický institucionální fakt. Nemalý prostor je pak venován i vztahu fikce a ne-fikce (resp. zde literatury a ne-literatury), kterýžto je ohledáván na nejruznejších typech takzvane nefikcních textu (cestopis, deníkove stylizovaný záznam, memoár, historický výklad). Konceptualizace problému je inspirována obzvlášte anglosaskou teorií jazyka a analytickou filozofií, predevším pak recovými akty v pojetí J. L. Austina a v návaznosti na to Johna Searla, z jehož díla byl prevzat zejména koncept institucionálního faktu. Za dokladový a analyzovaný materiál v knize slouží zejména texty ceské literatury (Majerová, Capek, Deml, Hostovský, Weiner) a ceské literární kritiky (Götz, Grossman, Blažícek). Svazek obsahuje jmenný rejstrík a je doplnen obrazovou prílohou.

V poradí již jedenáctý sborník Asociace ucitelu ceštiny jako cizího jazyka (AUCCJ) nabízí všem zájemcum další peclive pripravený výber z príspevku prednesených behem roku 2016 na spolecných pravidelných setkáních. Prednášející z rad odborníku, lingvistu a ucitelu daného oboru opet nabízejí zajímavá témata z problematiky ceštiny jako cizího jazyka. Novinkou tohoto sborníku jsou krátké prezentace nejenom mobilních aplikací, ale i jazykových her a doplnujících materiálu. Dále se autori soustredí na specifika výuky ruzných jazykových úrovní. V oddílu výuky zacátecníku se autorky dvou príspevku zamerují na produktivní recové dovednosti a predstaví nám nekteré alternativní metody výuky. V cásti sborníku, venované výuce mírne pokrocilých, se autori venují specifikum použití autentických textu ve výuce. Toto téma rozširuje další príspevek, který nám približuje využití korpusu ve výuce (autorka príspevku nás zde seznámí s metodou Data-driven learning). Tento oddíl uzavírá obsáhlejší prezentace publikace Jazykové hry, kde muže ctenár cerpat nápady pro svoji výuku, jakož i v príspevku o výuce efektivní gramatiky. Tretí cást sborníku je zamerená na výuku stredne pokrocilých a venuje se tématu konverzace a predstavuje hru Imaglee. Poslední oddíl této série, která se zabývá výukou pokrocilých studentu, se zameruje na komunikacní prístupy ve výuce ceštiny jako cizího jazyka. Neopomíjenou roli hraje príspevek o tvorbe ucebních a testových materiálu, ve kterém autor mapuje problematiku autorského práva.

Sofie Podlipská je dnes pro mnohé zapomenutou osobností, byť se jí v poslední době opětovně dostává pozornosti zejména v oblasti kulturní historie. Důvodem zájmu historiků je její významný vliv na utváření kulturního prostoru druhé poloviny 19. století: její osobní nasazení ve spolkové a osvětové činnosti i nepřehlédnutelná aktivita v ženském emancipačním hnutí. Tato monografie však přináší jiný úhel pohledu: vychází z pozic literárněhistorického výzkumu a svou pozornost soustřeďuje v první řadě na Sofii Podlipskou coby spisovatelku. Aby mohla dílo Podlipské přesněji uchopit, pracuje autorka s termínem „literární midcult“ (objasnění pojmu a jeho konkrétního užití se práce v úvodu obsáhle věnuje). Na příkladu literárního díla Sofie Podlipské je s jeho využitím přiblížen proces vertikální stratifikace české literatury druhé poloviny 19. století. První část práce je věnovaná analýze dobové recepce a proměně literárněhistorického hodnocení přínosu Sofie Podlipské české literatuře. Ukazuje ji jako osobnost rozporuplně hodnocenou jak dobovou literární kritikou, tak též literárními historiky. Druhá část knihy obsahuje pět interpretačních sond do literární tvorby Podlipské. Pozornost je zde soustředěna například na její práci s nacionálními stereotypy, podoby a proměny uplatňování didaktické funkce v její beletrii či na vliv George Sandové na její myšlení i konkrétní tvorbu. Spisovatelka je zde představena též skrze dokumenty osobního charakteru jako osobnost širokého literárního i obecně kulturního rozhledu. Veškeré analýzy jsou hojně dokumentovány pramenným materiálem.

Holokaust patří mezi významná témata české poválečné prózy. Předkládaný výbor se nesnaží tento obraz narušit, ale obohatit o hlasy, jež zůstávaly skryté na stránkách literárních časopisů. Antologie přináší povídky autorů a autorek známých (Ladislav Fuks, Arnošt Lustig či Jiří Weil), v kontextu literatury o šoa však nepříliš zmiňovaných (František Hrubín) či dnes již pozapomenutých (Mirek Elpl, Hermína Franková nebo Johana Vondřejcová), které dosud nevyšly v žádné samostatné knize či výboru. Antologie je rozdělena do tří tematických bloků, jež zachycují nelehké osudy Židů na sklonku druhé republiky a v protektorátu, v ghettech či vyhlazovacích táborech a v poválečných letech. Povídky nezobrazují jen tragický úděl židovského obyvatelstva, ale též realitu koncentračních táborů viděnou pohledem viníků, obtížnost či dokonce nemožnost návratu přeživších do běžného života po šoa. Antologii doprovází rozsáhlá původní studie Ivany Cahové, jež v úvodních pasážích shrnuje historii zobrazování šoa v české próze, její těžiště však spočívá v motivické analýze reeditovaných povídek.

Výbor z povídkové tvorby známého amerického autora českého původu zavádí čtenáře do nejrůznějších koutů naší zeměkoule – od amerických velehor přes peruánskou Amazonii, džungli kolumbijských deštných pralesů, subtropické ostrovy Florida Keys či kráter vyhaslé japonské sopky Fudži až třeba do opuštěných vápencových lomů na Korsice či nejednou také do Prahy. Společným jmenovatelem těchto próz jsou však vždy nečekaná a vzrušující setkání, vyprávěná s překvapující autorskou invencí. Povídky přeložili J. Hojková a R. Křesťan, ilustrace H. Robinson. J. Cervenka, nositel Ceny Richarda Sullivana a řady dalších ocenění, u nás není neznámým autorem; čeští čtenáři se s jeho povídkovou tvorbou mohli setkat již téměř v desítce titulů.

Lázeňské ozvěny, třetí díl Lázeňské trilogie, jejíž první dva díly Lázeňské dobrodružství a Lázeňské naděje se odehrávaly na pozadí první a druhé světové války, vypráví ve volném pokračování osudy vídeňské Češky Marie Klánské a její rodiny tentokrát v období padesátých až sedmdesátých let 20. století. Tragika i absurdita totalitního režimu přivádí členy deformované rodiny ke vzdoru, přizpůsobivosti, nutnému vyrovnání se s proměnami třiceti let plných dramatických událostí. Autor již tradičně pracuje s vzácně autentickými materiály, díky nimž před námi defiluje druhá polovina 20. století jako někdy komická, jindy dramatická až tragická, vždy však varovná etapa naší nedávné minulosti.

Dvojice Bondyho původně samostatných prací, které však byly napsány v časové následnosti, v letech 1982 a 1983, vyšly samostatně několikrát v samizdatu a obě pak ještě v 80. letech i tiskem na stránkách Tigridova exilového časopisu Svědectví. Próza Nový věk patří do řady Bondyho kvazihistorických novel a povídek, společne např. s Mníškem (1975), Gottschalkem (1988), Hattonem (1991) či Severinem (1995): na půdorysu faktografie o židovské šabatiánské herezi ze 17. století rozehrává autor jedno ze svých podobenství o (ne)možnosti společenské změny, o naději a o víře. Nepovídka je poměrně rozsáhlý prozaický text, v němž se velmi zábavně mísí prvky science-fiction, antiutopie a filosofického traktátu; konkrétní, ale i poněkud autokarikaturní podobu zde získává Bondyho filosofický postulát vytvoření „artificiálních bytostí“ budoucnosti. Obě dvě prózy vycházejí knižně podruhé, ale poprvé v textové revidované podobě, která je výsledkem editorovy práce se všemi dosavadními, tedy i samizdatovými vydáními a rovněž s rukopisy.

Už se neshledáme v tomto životě se odehrává v průběhu dvou měsíců, které následovaly po 17. listopadu 1989. Tak dlouhá totiž byla návštěva hlavní hrdinky Hany, která po nekonečných téměř dvaceti letech emigrace přijíždí do Čech, doslova pár dnů po listopadovém masakru na pražské Národní třídě. Konfrontace stavu české společnosti po konsolidačním martyriu s ostatním vyspělým světem je zdrcující. Oči emigrantky vidí i to, co již otupělý zrak zdejších občanů pomalu ani nevnímá. Většina Hančiných setkání s někdejšími kolegy a přáteli se točí právě kolem podílu každého z nich na daném stavu věcí. Čtenářsky poutavá analýza posledních hektických dnů komunistické totality, která je pro dnešní mladé lidí již historií, zůstává trvalým literárním obrazem událostí, které jsme si zvykli nazývat Listopadová revoluce.

Už se neshledáme v tomto životě se odehrává v průběhu dvou měsíců, které následovaly po 17. listopadu 1989. Tak dlouhá totiž byla návštěva hlavní hrdinky Hany, která po nekonečných téměř dvaceti letech emigrace přijíždí do Čech, doslova pár dnů po listopadovém masakru na pražské Národní třídě. Konfrontace stavu české společnosti po konsolidačním martyriu s ostatním vyspělým světem je zdrcující. Oči emigrantky vidí i to, co již otupělý zrak zdejších občanů pomalu ani nevnímá. Většina Hančiných setkání s někdejšími kolegy a přáteli se točí právě kolem podílu každého z nich na daném stavu věcí. Čtenářsky poutavá analýza posledních hektických dnů komunistické totality, která je pro dnešní mladé lidí již historií, zůstává trvalým literárním obrazem událostí, které jsme si zvykli nazývat Listopadová revoluce.

Mince, zaměřovaná, čára – znáte tyto dětské hry? A co se stane, když se z nevinného hráčského zápalu stane jediný způsob, jak přežít v cizím měste? Hodiny francouzštiny přináší krátký vhled do nelehkých poválečných let, a to očima hocha, který se již ve svých jedenácti letech ocitá na prahu dospělosti a musí si daleko od rodné vesnice poradit jak s učením a spolužáky, tak s večně prázdným žaludkem. Hlavními aktéry črty ze sibiřského maloměsta roku 1948 jsou vedle autorova mladého alter ega hazard, hrdost a hlad – a také hodiny francouzštiny s jemnou, nekonvenční učitelkou Lýdií Michajlovnou, které nejde jenom o dril výslovnosti, ale i o blaho osamělého, uzavřeného chlapce trpícího chudokrevností. – Kniha vychází za podpory moskevského Institutu překladu.

Ze země fjordů, kde jsou děti odebírány rodičům podivným úřadem a kde ve vězení dlí masový vrah Breivik, přes Osvětim až do Budapešti – do města, kde za druhé světové války Raoul Wallenberg svým statečným chováním zachránil tisíce lidských životů. Taková je v novele Nebožtík cesta mladého, znuděného a zhýčkaného literáta Štepána Hrdiny, jenž marně hledá náhradní náplň svého života.

Práce s chybami je jednou z nejznámějších a nejoblíbenějších novel ruského spisovatele Jurije Poljakova (* 1954). V Sovětském svazu byla poprvé vydána už v roce 1986 a záhy se dočkala úspěšné filmové adaptace. Hlavní hrdina knihy, novinář Andrej Petrušov, se po svém propuštění z novin nečekaně a neplánovaně stane učitelem ruštiny na základní škole. Rázem začíná odhalovat ty nedostatky školního života, o kterých se běžně nemluví – a o kterých je možná lepší vůbec nevědět. Ať již je kulisa kriticky perestrojková nebo politiky prostá, hlavní roli v deziluzivní novele sehrávají konflikty v učitelském sboru, nerovný boj s ambiciózními a kariéristickými rodiči i na druhé straně proniknutí do rozervaných duší jejich náctiletých potomků. V případě sympatického sebeironického melancholika Petrušova se přidává i snaha o získání náklonnosti mladé kolegyně a v neposlední řadě také pátrání po tajemném ztraceném románu. Během pololetí stráveného za katedrou se přesvědčí, že mnohé chyby a omyly, kterých se v životě dopouštíme, jsou mnohem závažnější než ty ve školních diktátech. A jejich náprava není zdaleka vždy snadná… Dílo pobaví každého, kdo někdy stanul za či před katedrou, jedno z které strany a v které době.