Akropolis strana 6 z 52

Prozaik Vladimír Raffel (1898–1967) nepatří mezi spisovatele, jejichž jméno se v literární historii skloňuje příliš často. Tento bytostný intelektuál, jakkoliv plodný a nesporně tvůrčí, v zásadě celé své dílo vychrlil ve dvacátých letech minulého století, aby se pak již nadosmrti umělecky odmlčel a věnoval se „pouze“ své psychiatrické praxi. Přesto zanechal v dějinách české literatury nesmazatelný otisk. Edice s názvem Ta, jež povstala z krystalu reprezentuje Raffelovo kompletní, knižně publikované povídkové dílo vycházející mezi lety 1927 až 1930, jež v kontextu dobové avantgardní tvorby nese příznačné atributy fascinace moderní technikou (elektřina, stroje, kino a další), již Raffel, původní profesí lékař, modifikuje imaginativními inspiracemi vyvěrajícími ze svého povolání, ze zájmu o moderní filosofii, zevrubných znalostí modernistické francouzské literatury a úsilí o lakonický literární experiment. Raffelovy cykly Elektrické povídky, Tělové povídky, Patetické povídky, Taneční povídky a Prapovídky, dosud spíše přehlížené, plasticky doplňují a stejnou měrou i mírně rozostřují obraz české meziválečné avantgardy skrz dílo tohoto uměleckého solitéra s bohatou fantazií a smyslem pro stylovou a myšlenkovou preciznost. Autorovy texty doplňuje průvodní studie Vladimíra Papouška (autora raffelovské monografie Zpívám elektrickému tělu). – Vychází ve spolupráci s Filozofickou fakultou Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích za podpory Ministerstva kultury ČR.

Juanovi se podařilo osamostatnit se, zpřetrhat rodinná pouta a vymanit se ze života na španělském venkově. Života, v němž se „nic zásadního neděje“. Realizuje svůj sen jít za lepším a vydává se do skotského Edinburghu. Po čase se do rodné obce vrací – na pohřeb svého otce. Jeho jedinou touhou je, co nejdříve se vrátit zpět do dynamického Skotska. Juanova sestra Isabel jej však postaví před skutečnost, která od základu a proti jeho vůli změní jeho plány. Je nucen zůstat v místě, odkud se snažil uniknout, a starat se o nemocnou matku. Nová situace jej přivede k zamyšlení nad životem z nového úhlu pohledu a pomůže mu najít cestu k sobě samému. Román vytříbeným jazykem a neotřelými metaforami, jak jsme u autora zvyklí z předchozích děl, ozřejmuje generační konflikt, jaký prožívají rodiny po staletí: na jedné straně stojí generace rodičů, jež usilovala o vybudování alespoň skromného rodinného majetku, který by předala svým dětem, a na straně druhé generace jejich dětí s vlastními představami o životě, jež se potřebuje od těchto hodnot vzdálit a hledat si svoje místo ve světě. S plynutím času však dochází ke sblížení obou generací, neboť jejich příslušníci se dokážou na své životy podívat z jiných perspektiv a na základě nových životních zkušeností. Vydání této knihy je podpořeno španělským ministerstvem kultury a sportu.

Jedna z nejznámějších a vedle Invalidních sourozenců asi z nejvíce ceněných Bondyho próz (samizdatově poprvé roku 1976) je vybudována na reáliích pravěké, neolitické společnosti, jíž však prorůstají prvky soudobého policejního „komunistického“ státu. Na osudech stárnoucího „šamana“, tedy jakéhosi duchovního vůdce tlupy, se odráží pervertovanost doby: kompromisnictví, zvůle mocných, manipulace lidmi, snaha přežít na úkor bližního: „ďáblův svět“, v němž již není naděje na obrat k lepšímu, na východisko, na uchování morálních hodnot. Již I. M. Jirous kdysi poukázal na skutečnost, že ústřední postava je stylizovaným autorovým autoportrétem, v němž se sebeobžaloba mísí s apologií. Šaman je mj. jednou z mála Bondyho próz, doplněných též ad hoc psaným cyklem básní, tedy dílem, v němž je překračován rozpor mezi „didaktickou“ epikou a „autokonfesní“ lyrikou. – Druhé vydání dílo vychází v nezkrácené a necenzurované podobě, s ediční poznámkou Martina Machovce.

Je možné být žena a chovat se úplně nezávisle? A lze mít partnerský vztah plně pod kontrolou? Hlavní hrdinka románu Panna Ema Dolejšová se o něco takového pokouší desítky let. Její zvláštní příběh se odehrává v Příbrami v době, kdy v ní zuří duchovní boj. Komunisté zásadně mění sociální profil města při těžbě uranu a přitom zápasí s pověstí Svaté Hory – poutního místa se zázračnou soškou Panny Marie. Někdejší hluboce věřící horníky rudných dolů nahrazuje člověk nové doby, horník uranových dolů. Duchovnost významného kultu se ocitá v konfliktu s brutálním ideologickým materialismem. Navíc, Ema v sobě nese jedno intimní trauma, které musí překonat. Marek Toman vystavěl svůj román, odehrávající se v letech 1938–1991, na podrobném studiu pramenů, na citlivosti vůči místním legendám i na rozhovorech s pamětníky. Jeho román je nicméně fikcí a vychází z městské pověsti. Konec války a příchod vlasovců, poválečné znárodňování, výstavba nové Příbrami politickými vězni, lokální revolta proti sovětské okupaci, to jsou události, na jejichž pozadí se Ema Dolejšová snaží uhájit své místo. Jako výrazná ženská figura se přitom střetává se světem ovládaným povýtce muži. A zjišťuje, jaká cena se platí za nezávislost. – Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.

Láska, které nepřeje okolí anebo doba. Tisíc a jeden takovýchto příběhů bylo odvyprávěno či sepsáno, nejednou se skutečnými vzory. A přece je vždy znovu zajímavé sledovat, jak se seběhnou osobní a dějinná dramata. Například ve slovenských Malackách před druhou světovou válkou, kde se do sebe zamilovali židovská dívka Valérie Reiszová a františkánský mnich, kněz a jeden z nejtalentovanějších slovenských básníků té doby: Rudolf Dilong. Vztah, který přinesl řadu básní, ať už jejích nebo jeho, a také dceru Dagmar. Jak dopadlo fatální střetnutí s protižidovskými zákony tehdejšího slovenského státu, jehož byl Dilong kulturní i politickou celebritou? Jaké byly osudy této trojice po skončení války? To vše ve své knize Konvália. Zakázaná láska Rudolfa Dilonga zprostředkovává s využitím dobových dokumentů, osobních vzpomínek i veršů obou milenců jejich vnučka, slovenská spisovatelka Denisa Fulmeková. S neskrývaným citovým zaujetím, ale bez sentimentu, s vypravěčskou bravurou i lehkostí a nápaditostí. Schéma tisíckrát a jednou uplatněné dalo vzniknout jedinečnému čtenářskému zážitku. – Vychází za podpory Komise Slolia, Literárně informačního centra Bratislava.

Když se v roce 1999 lidé kolem Borise Jelcina snažili najít náhradu za svého chřadnoucího a čím dál méně oblíbeného prezidenta, padla jejich volba na tehdy téměř neznámého Vladimira Vladimiroviče Putina, muže bez tváře, o němž si mysleli, že se jim snadno podaří dotvořit jej podle vlastních představ. A skutečně, Rusko i poblázněný Západ byly rozhodnuty vidět v něm progresivního vůdce svých snů, dokonce i tehdy, když Putin nemilosrdně rozprášil ruská média, vyrval moc i bohatství z rukou byznysmenů a zlikvidoval křehce se rodící demokratické mechanismy. Během několika let byly odstraněny všechny překážky, jež by mu jakkoliv bránily v uplatnění nekontrolovatelné moci: opoziční hlasy byly umlčeny, političtí protivníci a kritici vyhnáni do exilu nebo zavražděni. Masha Gessenová tento příběh zažila na vlastní kůži a podle toho o něm také hovoří. Její fascinující vyprávění o Putinově vzestupu a vládě je vynikajícím dílem žurnalistické literatury a českému čtenáři přinese nejedno překvapení. Muž bez tváře byl dosud přeložen do více než dvaceti jazyků.

Edice deníků jedné z nejvýraznějších osobností meziválečné avantgardy Karla Teigeho (1900–1951) z let 1912?1925 představuje jedinečný soubor zápisků, které si Teige vedl od dětských do raně dospělých let. Zprvu v převážně prázdninových a školních denících, jež si psal jako student pražského gymnázia v Křemencově ulici, posléze jako univerzitní posluchač a zejména jako umělec a ten, kdo přemýšlí o svých uměleckých aktivitách a o umění a jeho místě ve společnosti obecně. Deníky přinášejí sérii originálních zápisků, komentujících jednak osobní život a vlastní výtvarnou i literární tvorbu, jednak události umělecké a společenské. Teige komentuje vlastní četbu, setkání a korespondenci, uvažuje o uměleckých a teoretických podnětech a dokumentuje autorovu určující roli v organizaci umělecké i umělecko-politické části své generace. Svého druhu jsou pak cestovní deníky z let 1922 a 1924 z cest do Francie a Itálie, a zvláště pak deník z podzimu 1925 z cesty československé delegace do Mosky a Leningradu. Teige popisuje pobyt v Sovětském svazu, sdílí nadšení budovatelů mladého státu, prokazuje ovšem také rysy utopismu, typické pro soudobé západní prokomunisticky založené návštěvníky země sovětů. – Bohatě dokumentovaná edice s více jak 300 barevnými reprodukcemi, komentáři a doprovodnou studií Josefa Vojvodíka vychází ve spolupráci s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy a Památníkem národního písemnictví za podpory Ministerstva kultury ČR.

Druhé vydání třetího svazku Kritické hybridní edice — přináší v knižním čtenářském vydání nově revidovaný text této jediné Bezručovy sbírky a v online digitální vědecké edici veškeré varianty textu básní. Knižní čtenářské vydání se opírá o znění Slezských písní z prosince roku 1928, tedy o nejširší podobu sbírky z období před tím, než autor začal podrobovat text svých básní plošným úpravám, které vedly k jejich uměleckému znehodnocení. Básně ze Slezských písní, které nejsou součástí zvoleného základního vydání, nalezne čtenář v komentáři. — Digitální vědecké vydání obsahuje obrazovou podobu a přepis všech relevantních zjištěných rukopisů, jež byly dosud reprodukovány jen výběrově a nedostatečně, dále znění časopiseckých otisků, předcházejících zařazení básně do knižního celku, a znění básní v knižních vydáních Slezských písní od prvního souboru s titulem Slezské číslo (1903) do posledního vydání, na němž se autor ještě podílel (1958). Proměny kompozice sbírky, která v prvním knižním vydání obsahovala méně než tři desítky básní a ve své konečné podobě se rozrostla takřka trojnásobně, zachycuje samostatný přehled. Součástí edice je i shrnutí životních osudů a vydavatelské historie Slezských písní, přinášející množství dokumentárního obrazového materiálu. Edici doplňuje ediční komentář soustřeďující se primárně k historii textu.

Česká gramatika v kostce je čtyřstránková příručka o něco většího formátu než A4, tištěná na oboustranně laminované křídě. Její inovovaná, rozšířená verze z roku 2010 je určena začátečníkům a středně pokročilým studentům češtiny jako cizího jazyka, k občasnému nahlédnutí ji však využijí i pokročilí mluvčí. Představuje jednoduchý přehled základních gramatických a lexikálních jevů, důležitých pro úspěšnou každodenní komunikaci, který je vždy po ruce. Nekopíruje mechanicky tradiční gramatická pravidla, ale přizpůsobuje výklad vnímání a potřebám cizojazyčných mluvčích (využívá např. barevné kódování pro značení gramatického rodu, zjednodušené schéma ilustrující vyjadřování směru a lokace apod.).

Píše se rok 1922, osmnáctiletý Paul Beckermann nastupuje ke studiu Bauhausu a okamžitě ho okouzlí jak atmosféra školy, tak noví spolužáci a přátelé. Zejména Charlotte, svérázná a trochu tajemná studentka z Prahy, která ho přitahuje tím víc, čím blíže jí poznává. Paul ale není jediný, kdo usiluje o její lásku, a mezi zprvu nerozlučné přátelé tak brzy vstoupí utajovaná rivalita. Politická situace ve Výmarské republice se vyostřuje, kosmopolitní Bauhaus čelí stále větším potížím a také skupinka přátel kolem Paula a Charlotte se pod tlakem milostných vzplanutí a vzájemných zrad postupně rozpadá. To nakonec vede k tragédii, jejíž dozvuky na Paula doléhají ještě o několik desetiletí později. Z předválečné doby si odnesl tajemství, které ho ani s přibývajícími roky nepřestává tížit. Když se nečekaně objeví dávný spolužák z Bauhausu, Paul letité mlčení konečně prolomí. "Hra s tajemstvím" Naomi Woodové je rafinovaně napsaný román o nebezpečné tenké hranici mezi láskou a posedlostí, který se odehrává na pozadí zřejmě nejturbulentnějších časů moderní historie.

Překvapivá a zábavná cesta za poznáním do země protikladů. Německý spisovatel Ilija Trojanow, který v Indii přes šest let žil a zevrubně ji procestoval, nabízí osvěživě svébytný pohled na současný indický všední život, který je široce rozkročený mezi čatní, kroketem a kriketem, chudobou a ajurvédou, pestrobarevnými sárí a tajemným súfismem, nespoutanou bhangrou a klasickou ragou. Ve své knize si Trojanow bere na paškál mnoho zažitých „indických klišé“, přičemž vychází z vlastních pozoruhodných zkušeností a zážitků: například když se jako komparzista účastnil natáčení bollywoodského béčkového filmu nebo když se stal hlavním účastníkem indické svatby. Jeho břitký a ironický pohled rozporcuje každou posvátnou krávu, obzvláště pak tu, která je tvořena romantizujícím evropským vnímáním.

Posmrtně vydávaný román spisovatele Zeno Dostála (1934–1996) vznikl na přelomu epoch: k lektorování byl nakladatelství Československý spisovatel nabídnut před rokem 1989, k vydání připravován po sametové revoluci a spíše shodou okolností zůstal nevydán po zániku prestižního nakladatelství Československý spisovatel. Přitom jde o dodnes čtivý román, zasazený do přelomu padesátých a šedesátých let, ve kterých sleduje zrání mladého anti-hrdiny Miloně Pluháčka. Ten, ač „ze selského“ a s katolickými kořeny, se stává produktem socialistické mašinérie: převýchovy na vojně, jež si literárně nezadá s tragikomickými románovými svědectvími Josefa Škvoreckého či Karla Pecky, i povojnového tápání na socialistické brigádě – ostravské stavbě. Miloně rozhodně více než budování a ideologické nalejvárny zajímají erotická dobrodružství, minimálně do doby, než se zamiluje do dcery… paradoxně elitních kádrů… Zůstane Miloň Miloněm, nebo se vydá cestou pragmatické kolaborace? V tom je román nadčasovou generační výpovědí a stojí za vydání i po více než třiceti letech.

Vítek nemá úplně dobré vztahy se svým otcem. Dobře ale ví, jak by zareagovaly úřady, kdyby se o něj alespoň trochu nestaral. Vztah plný nudy a prázdna prolomí nezvyklý rodinný výměnný obchod – syn si může půjčovat otcovy staré vůdcovské uniformy pro své večerní hudební show, ale za každou zápůjčku si musí poslechnout či přečíst kus pohnuté historie první půle 21. století, která rozhodně neodpovídá oficiálnímu dějepisu. Známé revoluční letopočty se míhají před očima, ale v úplně jiných souvislostech, než jaké se memorují ve školách. Vítek začíná pochybovat o dosud bezrozporné státní ideologii pomoci potřebným. Naivně si myslí, že se střetu se systémem dokáže vyhýbat a cíleně volí životní sešup. Pro koho a čím by mohl být vůbec ještě podstatný? Jak moc se plete…

Autorka v knize příznačně vlídným a čtivým stylem pojednává nejen o receptech, jež by se měly stát součástí jarní kuchyně, ale také o všemožných obyčejích a rituálech, které neodmyslitelně patří ke dnům probouzejícího se slunce. Z textu, který autorka doprovodila vlastními ilustracemi, se čtenář mimo jiné dozví, proč jsou Velikonoce považovány za svátky plození a života, jaký je význam tradičních velikonočních symbolů – pomlázky, zdobených vajíček a kraslic – či proč jsou Velikonoce „pokaždé jindy“.

Německý spisovatel Ilija Trojanow žil na čtyřech kontinentech a procestoval přes sto zemí světa. Na základě svých zážitků a zkušeností píše o smyslu a přínosu cestování, přičemž ve svém textu propojuje fundované pojednání o historii cestování s vtipnými historkami z vlastních cest.

Souborným vydáním tří novel Josefa Kocourka (1909–1933) z let 1926 a 1927, které byly dostupné jen v podobě bibliofilie, nebo vyšly pouze časopisecky, se víceméně završuje dlouholeté bádání a?vydávání Kocourkova díla. Všechny tři texty spadají do autorovy tvorby „před“ jeho známějšími – a dodejme, že již vydanými – novelami a?romány (mj. Srdce, Žena, Zapadlí vlastenci 1932) a doplňují tak Kocourkovy deníkové záznamy a povídkovou tvorbu z druhé poloviny dvacátých let. Najdeme zde pro autora typické rysy i obsese s prvky často ještě chlapecky naivními. Je ale nutné si vždy uvědomovat, že v době vzniku všech tří próz bylo Kocourkovi sedmnáct let. Nesmírně nadaný spisovatel, umírající na tuberkulózu ve „wolkerovských“ 24 letech, absorboval velmi rychle avantgardní poetiku a doslova vychrlil řadu textů jdoucích ruku v ruce s dobovým nejmodernějším uměním. Evidentní jsou vlivy expresionismu a poetismu, jako je okouzlení městem, často bizarní erotika, podivuhodný exotismus, ale také výrazné motivy sociální a s nimi spojená místy až podivně vyšinutá brutalita a výstřednost jedinců. Kocourkovou smůlou a prokletím bylo dlouhodobé opomíjení a regionalismus, takže jeho dílo bylo známé jen málo. K objevování Kocourka dochází od šedesátých let a trvá vlastně dodnes. Trojice textů je tištěna z dochovaných strojopisů (ed. Michal Jareš) a doplněna studií Jaromíra Typlta.