Akropolis strana 44 z 45

V sérii studií o románovém stylu si autor klade několik základních otázek: Co utváří styl prozaické exprese? Podílí se tato stylová specifičnost konkrétního díla na jeho uznání a dlouhodobém setrvání ve společenském diskursu navzdory proměnám doby? Anebo naopak právě tato specifičnost jeho uznání odkládá, pozdržuje nebo i trvaleji neguje, což v důsledku určuje, zda se ono dílo stane kanonickým, či antikanonickým? V první části knihy nabízí autor několik teoretických studií, jež se pokoušejí postihnout možné obecné prvky stylu, jako jsou rytmus, rozpornost nebo „rozepře“, figurace, slovník atd. Využívá přitom metodologických opor z oblasti teorie řečových aktů a analytické filosofie (John Searle či Donald Davidson), neopragmatismu (Richard Rorty) nebo francouzského poststrukturalismu (Jean-François Lyotard). Ve druhé části pak v několika případových studiích zkoumá konkrétní poetiky autorů, a to jak těch, jejichž díla se stala kanonickými (Jaroslav Hašek či Milan Kundera), tak i těch, kteří dlouhodobě zůstávali mimo širší pozornost a jejichž poetiky byly definovány jako menšinové či okrajové, byť se jejich uznání v čase posouvalo (Ladislav Klíma, Jaroslav Durych či Karel Schulz).

Optikou někdejších norimberských zákonů je ústřední hrdina, desetiletý Jakub, dítětem z tzv. smíšeného manželství. A ačkoliv žije s rodiči a prarodiči v malebném moravském městečku Konice, události druhé světové války nemohou osudově nedopadnout i do jeho světa. Od zákazu vystupování na dětském karnevalu, přes nucené uzavření koloniálu jeho židovských prarodičů, až po povolání do transportu, které obdrží nejdříve Jakubovi prarodiče a později i jeho maminka Charlota. Román Jakubova nezvyklého zrání zachycuje osobní katastrofu miliónů rodin v intimním portrétu, povětšinou laskavě a dětsky naivně. Tikot nástěnných hodin v „neznámém domě“ u tety, kde se Jakubovi podaří dočkat konce války, je neméně hlučnou obžalobou skutečnosti jako halasné scény z příjezdových ramp koncentračních táborů. Z rozsáhlé Dostálovy tvorby jde o nejosobněji laděnou výpověď určenou zde jednoznačně autorovou biografií. Dvoudílný román vznikal na rozhraní epoch, rukopis prvního dílu je datován r. 1987, druhý díl byl dokončen v r. 1991 a přesto, nebo právě v turbulenci devadesátých let, nakonec k připravovanému vydání nedošlo. Vydáváme-li román dnes s novými ilustracemi Borise Jirků, jsme přesvědčeni, že Jakubovo vyprávění neztratil nic ze své poetičnosti i svědecké naléhavosti a směle se řadí po bok velkých jmen literatury s námětem šoa.

Do češtiny dosud nepřeložený první ze tří románů známého klasika moderny, rakouského spisovatele, jehož hry se stále uvádějí na našich jevištích (Povídky z Vídeňského lesa, Figaro se rozvádí, Kazimír a Karolína, Neznámá ze Seiny, Don Juan se vrací z války aj.); jako prozaika ho čeští čtenáři mohou znát z výborů Století ryb a Bábinčina smrt. Věčný šosák, dopsaný autorem v roce 1930, přináší příběh neúspěšného prodavače ojetých vozů Alfonse Koblera z mnichovské Schellingstraße, který chce žít na vysoké noze. Literární kritikou bývá tento Horváthův román charakterizován jako brutálně zábavný pohled na lidskou komedii v předvečer nástupu fašismu v Evropě.

Téma pronásledování Židů za II. světové války bylo již nejednou ztvárněno. Více jak půlstoletý odstup však dává možnost nahlédnout tyto události znovu a jinak. Poetický a dramatický příběh Hanibalovy knihy je především o základních hodnotách lidského bytí, o lásce a nenávisti, statečnosti i zradě, o touze po krásném životě ve střetu s jeho nelítostnou a krutou tváří. Pátá próza známého filmového režiséra patří patrně k tomu nejlepšímu co kdy tento autor napsal.

Angelika Corbineau-Hoffmannová (1949), profesorka srovnávací literatury na univerzitě v Lipsku, je uznávaná komparatistka, která zvláštně v posledních letech vydala četné a významné publikace. Úvod do komparatistiky (Einführung in die Komparatistik) z roku 2004 je přepracovaným vydáním knihy, jejímž cílem je seznámit začínající studenty srovnávací literatury s nejdůležitejšími otázkami a koncepty oboru. Autorka objasňuje základní pojmy a uvádí do dnes již poměrně složité debaty vztahů mezi (národními) literárními texty. Úvod do komparatistiky je odpovídajícím způsobem strukturován do jednotlivých částí od historického vyhraňování oboru (Goethův pojem světové literatury) až po přehled o současných debatách. Corbineau-Hoffmannová se věnuje pojmu „vlastního" a „cizího"; vztahu literatury k jiným médiím: výtvarnému umění a hudbě; a problému překladu, který přestává být translatologickým tématem, ale stává se stále aktuálnější otázkou literární vědy. Právě z tohoto důvodu tato kniha dává potřebné impulsy české komparatistice: přestože velmi přesvědčivé textové ukázky přibližují převážně svět románský a germánský, jsou její témata nová: ukazují další cesty literární vědy, která se odvrací od teoretické dekonstrukce a přiklání ke zkoumání kulturního kontextu, ovlivňování a prostupování kultur. Překlad Veronika Jičínská. Vychází za přispění Ministerstva kultury ČR.

V překvapivě svěžím literárním debutu přichází autorka s milostným příběhem ze současnosti, reflektujícím proměnu citového života lidí na počátku nového milénia. Děj se odehrává především v pražském prostředí, částečně i v Bruselu. Křehká žena, umělecká fotografka a hudebnice zároveň, nenachází ve světě kolem sebe a v lidských vztazích harmonii, která by korespondovala s jejím vnitřním založením. Drama jejího nitra i šokujících rozchodů se rozvíjí barvitě a věrohodně, A lena Svozilová se zdárně vyhýbá obnošeným situacím, vnějšímu dramatizování i naturalismům. Kniha nese znaky autorčina přesvědčení, že autentický život se nachází v rovině každodennosti, „kde se zdá, že se nic neděje, ale není to pravda . Závěr knihy vyznívá optimisticky a může přinést povzbuzení těm, kteří neoplývají odvahou řešit své vlastní životní situace, nebo mají sklon být spíše smutní než veselí.

Sedm bylo divů světa, na sedmi pahorcích se rozkládal Řím, sedm svobodných umění vyznávali antičtí vzdělanci, o existenci sedmi nebes jsou přesvědčeni uctívači islámu, s e d m Notýsků má na svém kontě nestárnoucí Ilja Hurník. V rozpětí sedmi let vyda l v Akropolisu sedm notýsků (Zelený, Modrý, Růžový, Fialový, Infračervený, Tyrkysový a nyní Sivý), jejichž čtenářům nedal ani jednou příležitost zapochybovat o svém literárním mistrovství, neuvěřitelném ovládnutí kouzel a tajů prozaických miniatur. A ť již někdy inklinují více či méně k arabesce, apokryfu, sloupku, bajce, fejetonu, eseji či střídmě fabulované povídce, vždy mají nezaměnitelný rukopis s osobitou poetikou. Jen zřídka se lze v domácí literatuře setkávat s tak ojedinělým smyslem pro p řekvapivou zkratku, gradaci příběhu a jeho pointování, s nevšední prací s jazykem, jeho rytmem i zvukovou stránkou.

Existovaly v období státního socialismu v Československu stávky? Souhlasili tehdejší zaměstnanci průmyslu s vládní politikou? Byli dělníci úspěšní v prosazování svých mzdových a sociálních požadavků? A jakým způsobem jejich tlak ovlivňoval celkovou společenskou a politickou realitu? Odpovědi budou pro mnohé čtenáře překvapivé. Po celé sledované období se totiž odehrávalo stávek značné množství. Průmysloví dělníci sice patřili v rámci diktatury k privilegovaným a loajálním částem společnosti, přesto paradoxně byli zdaleka nejčastěji protestující společenskou skupinou. Mohli si totiž na rozdíl od jiných dovolit razantně prosazovat své zájmy. Tehdejší stávky nebyly odbojovými akty, ale extrémní formou kolektivního vyjednávání, která kompenzovala deficit nezávislých zastupitelských orgánů. Vycházely namnoze ze mzdových a sociálních otázek, ke svým cílům využívaly často nižší stupně odborových a stranických organizací a nezřídka se legitimizovaly vůči nadřízeným institucím užíváním socialistické ideologie. Doposud nejkomplexnější zpracování dané problematiky je založeno na rozsáhlém archivním výzkumu.

Už od počátků počítačových her v nich příšery hrály klíčovou roli. Fungují zde jako nebezpečí, kterému je třeba se vyhnout, jako bossové úrovní, které je třeba porazit, nebo jako cíle, které je třeba zničit, abyste získali body navíc. Proč je ale postava příšery ve hrách tak důležitá a jak počítačové hry formovaly koncepty monstrozity v naší kultuře? Ve snaze odpovědět na tyto otázky zkoumá kniha Hráč vs. příšery uplynulé půlstoletí příšer ve hrách od draků z prvních stolních her na hrdiny a pixelových mimozemšťanů ze Space Invaders až po zdeformované mutanty z The Last of Us či bizarní bestie z Bloodborne a odhaluje jejich společné rysy. Na příkladech monster všemožných typů zkoumá Jaroslav Švelch umění designu příšer a vliv, který na něj měla mytologie, výtvarné umění, populární kultura a stolní RPG hry. Zároveň ukazuje, že počítačové hry navazují na studenoválečnou koncepci jasně definovaných, vypočitatelných nepřátel a zobrazují monstra jako postavy, které jsou nenapravitelně zlé, ale přitom nevyhnutelně vždy porazitelné. Na jednu stranu vysvětluje, v čem jsou takto zjednodušené herní příšery přitažlivé, ale zároveň také zkoumá, jak by se toto médium mohlo dál rozvíjet, aby nabídlo i nuancovanější podoby monstrozity.

Už od počátků počítačových her v nich příšery hrály klíčovou roli. Fungují zde jako nebezpečí, kterému je třeba se vyhnout, jako bossové úrovní, které je třeba porazit, nebo jako cíle, které je třeba zničit, abyste získali body navíc. Proč je ale postava příšery ve hrách tak důležitá a jak počítačové hry formovaly koncepty monstrozity v naší kultuře? Ve snaze odpovědět na tyto otázky zkoumá kniha Hráč vs. příšery uplynulé půlstoletí příšer ve hrách od draků z prvních stolních her na hrdiny a pixelových mimozemšťanů ze Space Invaders až po zdeformované mutanty z The Last of Us či bizarní bestie z Bloodborne a odhaluje jejich společné rysy. Na příkladech monster všemožných typů zkoumá Jaroslav Švelch umění designu příšer a vliv, který na něj měla mytologie, výtvarné umění, populární kultura a stolní RPG hry. Zároveň ukazuje, že počítačové hry navazují na studenoválečnou koncepci jasně definovaných, vypočitatelných nepřátel a zobrazují monstra jako postavy, které jsou nenapravitelně zlé, ale přitom nevyhnutelně vždy porazitelné. Na jednu stranu vysvětluje, v čem jsou takto zjednodušené herní příšery přitažlivé, ale zároveň také zkoumá, jak by se toto médium mohlo dál rozvíjet, aby nabídlo i nuancovanější podoby monstrozity.

Komáři nemají lehký život. Nikdo je nemá rád a nejradši je každý hned zaplácne. Když se tedy mamince Márině narodí její v pořadí už tisící komáří synek, chce, aby měl jiný osud. A jiné jméno! Žádný Mára, Marin, Marek, Mareček jako všichni před ním, nýbrž ZDENDA. A Zdenda opravdu jiný je! Místo aby si mezi komářími slečnami vybral vhodnou nevěstu, jak se na každého komára sluší a patří, zamiluje se do krásné světlušky Soničky, která bydlí na stejné pasece. Zdenda však není jediný, komu se Sonička líbí… Napínavý, dobrodružný příběh o tom, že se správnými přáteli po boku je možné překonat kdejakou nástrahu. A že za pravou lásku má smysl bojovat! Knížka o lásce a síle přátelství, která je plná slovního humoru a komických situací, jež pobaví děti i jejich rodiče

Co mají společného oceán a vesmír? Jak vůbec vznikly chobotnice? A jak lidé? Co přesně jsou hlavonožci, a proč se jim říká tak legračními jmény? Chobotnice jsou nejstarší inteligentní tvorové na naší planetě, skuteční „mimozemšťané“, jejichž schopnosti nás nepřestávají udivovat. Michael Stavarič a Michéle Ganserová vytvořili naučnou knihu pro děti plnou překvapivých zvratů, která nabízí mnohem víc než pouhé předávání vědomostí. Knihu, která je stejně neobvyklá jako chobotnice samy, která vybízí k zamyšlení i k vlastní tvorbě, která je plná vtipných detailů a barvitých popisů. Že se přitom čtenář dozví to nejdůležitější o světle, Zemi, evoluci, genetice a tak dále, je téměř vedlejší efekt.

Deník puberťačky Američanky Phoebe Gloecknerové původně vyšel v roce 2002 a řadí se mezi nejdůležitější a nejuznávanější autobiografické komiksové romány všech dob. Jeho protagonistka, patnáctiletá Minnie Goetzeová, touží po lásce a přijetí svého okolí a zároveň se potýká se svou předčasně probuzenou sexualitou. Poté, co přijde o panenství s přítelem své matky, začne experimentovat nejen se svým tělem, ale také s drogami, přičemž se neustále snaží rozvíjet také svůj výtvarný talent. Navzdory apatii své do sebe zahleděné matky se neohroženě vrhá do puberty, přestože dospělému světu, který se na ni ze všech stran valí, nerozumí a neví, zda ho vůbec kdy dokáže pochopit a plně se do něj začlenit. Kniha se odehrává ve svobodomyslné atmosféře amerického San Franciska sedmdesátých let, ovšem Minniina cesta za pochopením sebe sama a světa, v němž žije, je univerzální: Deník puberťačky je příběhem mladé ženy, kterou mate nesoulad mezi tím, co se odehrává v jejím nitru, a tím, co pozoruje ve svém okolí. Uznávaná komiksová kreslířka, výtvarnice a spisovatelka Phoebe Gloecknerová čtenářům ve svém komplexním vylíčení klíčového roku v životě jedné mladé dívky předkládá zručnou kombinaci vizuálního a verbálního vyprávění v podobě střídajících se deníkových záznamů, ilustrací a komiksových sekvencí. Deník puberťačky je nevybíravou kritikou dospělé společnosti, kterou čtenáři zprostředkovává mladá žena stojící na jejím prahu. Svou nekašírovanou, žitou autentičností se řadí mezi nejprovokativnější a nejopravdovější svědectví o dívčím dospívání, a to nejen v rámci literatury.