Barrister & Principal strana 9 z 42

Děj románu je soustředěn do jednoho červnového dne, ale i v jeho pár hodinách se prolínají dějiny a životy minulých generací. Zelená panna je vyprávěním – ironickým až sarkastickým, ale též melancholickým – o vině a trestu malých lidí, pěšáků doby vtažený

Děj románu je soustředěn do jednoho červnového dne, ale i v jeho pár hodinách se prolínají dějiny a životy minulých generací. Zelená panna je vyprávěním – ironickým až sarkastickým, ale též melancholickým – o vině a trestu malých lidí, pěšáků doby vtažený

Kniha Evropský mezičas se zabývá řadou otázek, před kterými v současnosti stojí země Evropské unie. Důsledky rozšíření Evropské unie o deset nových členů, odmítnutí evropské ústavní smlouvy občany v referendech, nová vnější ohrožení a vzrůstající problémy s integrací některých sociálně, nábožensky či jinak definovaných skupin jsou viditelnými příznaky širších sociálních, ekonomických, kulturních a politických procesů, které v Evropě probíhají.

Kniha představuje nové kulturní a hospodářské možnosti trhu střední Evropa a ukazuje, jak je lze využít v rámci nastupujícího vnitřního trhu.

Sbírka povídek Deník pošetilého milence je prvotina a jejím hlavním tématem jsou vztahy mezi mužem a ženou. Ústřední postavou a dramatickým rámcem knihy je člověk nejistý, cosi tušící, až na výjimky ale neschopen naplnit své představy o životě. Rozpor mezi představami a tím, co nakonec jeho "antihrdina" žije v podmínkách, které si paradoxně spoluvytváří, obnažuje bolestný úděl člověka v současném světě, v němž jediným omezením je zase jen člověk sám.

Gottfried Wagner, pravnuk německého skladatele Richarda Wagnera, je černou ovcí své slavné rodiny. Když jako mladý muž zjistil spojitost svých předků s antisemitismem a nacionálním socialismem, vzdal se slibné kariéry v operním světě a našel nové poslání: jako potomek pachatelů hledá dialog s potomky obětí nacistické ideologie. Svůj poutavý příběh autor vypráví v knize Kdo nevyje s Vlkem. Její název je slovní hříčka a narážka na Adolfa Hitlera, kterého Gottfriedova babička láskyplně nazývala Wolfem. Kniha, která představuje příspěvek ke kritické historii Bayreuthu, byla přeložena do řady jazyků a autor ji prezentoval v mnoha zemích. Nyní se dostává i k českému čtenáři. „Mým kompasem je Osvětim, říká o sobě pravnuk komponisty, jehož hudba provázela nacistické rituály, až se stala jejich akustickým synonymem. V Izraeli platila celá desetiletí coby anatéma. Muž s fyziognomií nápadně podobnou velkému předkovi se s úspěchem pokusil o téma. Svou pokorou a otevřeností dokázal, že dialog mezi potomky pachatelů a obětí může najít společnou tóninu. Jeho výsledky jsou shrnuty v příběh, který Wagner vypráví cestou světem v mnoha zemích, v USA, Izraeli a nyní u nás.“

Marie von Ebner-Eschenbachová (1830–1916), rozená hraběnka Dubská, původem z moravských Zdislavic, je významnou představitelkou německy psané literatury z území Moravy. Ve své tvorbě využila důvěrného poznání různých prostředí, v nichž od dětství žila a jež měla na její psaní vliv. Je autorkou dramat, kratších i delších próz a aforismů. Za svou románovou a povídkovou tvorbu byla Marie von Ebner-Eschenbachová roku 1898 vyznamenána rakouským nejvyšším civilním řádem, Čestným křížem za umění a literaturu, a roku 1900 byla jako první žena promována čestnou doktorkou vídeňské univerzity. Samostatnou kapitolu díla Marie von Ebner-Eschenbachové tvoří memoárové práce, které mají kromě estetické i mimořádnou dokumentární hodnotu a autorku přímo i nepřímo charakterizují. Má dětská léta svědčí o autorčině úzkém vztahu k rodné Moravě, vzpomínky nás zavedou do Zdislavic i do Vídně a dovolí nám dětskýma očima nahlédnout do zajímavého prostředí šlechtické rodiny v první polovině 19. století.

Kniha sleduje životní osudy příslušníků rodu habsbursko-lotrinského, kteří říze­ním osudu museli v průběhu posledního století bojovat o udržení trůnu zděděného po předcích a o zachování celistvosti rakousko-uherské říše. Závěrečné období vlády císaře Františka Josefa I. tvoří rámec pro vylíčení životního příběhu arcivévody Karla, pozdějšího posledního rakousko-uherského panovníka. Přibližuje jeho zoufalou snahu o ukončení první světové války, o reformu monarchie a její odpoutání od Německa...

Vražda politika Pima Fortuyna a volební vítězství strany LPF (Lijst Pim Fortuyn) v květnu 2002 způsobily radikální obrat nizozemského veřejného mínění: ideál multikulturní společnosti byl prohlášen za zkrachovalý, integrační politika za nezdařený pokus. Roku 2004 se prosadil „nový realismus“ a „politicko-korektní myšlení“ definitivně zapadlo. Kniha Baukje Prinsové Konec nevinnosti přináší důkladnou analýzu nizozemské debaty o menšinách a integraci. Autorka ukazuje, že současný stav nenastal bezdůvodně. Už od osmdesátých let zaznívala kritika vůči jednání s etnickými menšinami „v rukavičkách“, které však byly většinou přehlíženy.

Jako "ruský dům" je v německém Murnau označována vila, ve které spolu v letech 1908-1914 žili a tvořili Vasilij Kandinskij, pokládaný za zakladatele moderní abstraktní malby, a německá expresionistická malířka Gabriele Münterová. Román líčí několikaleté dramatické soužití dvou velkých uměleckých osobností, jehož výsledkem podle autora bylo zrození abstraktního malířství.

"Není snadné se představit. Gloria Greyová, Janine Ann Johnsová, Cora Lamorová: mohu si vybírat a mám i jiná jména." — Těmito slovy otevírá svůj příběh další z fascinujících ženských postav Williama Trevora. Z rodiči odloženého dítěte se stal zneužívaný sirotek, z něj mladá žena, z níž její naivita a důvěřivost udělaly prostitutku v africkém Ombubu. To ovšem nevědí turisté, jimž o řadu let později pronajímá pokoje ve svém domě v Umbrii, kde hraje roli elegantní majitelky a v skrytu usedá k psacímu stroji, aby pod různými pseudonymy tkala předivo romantických příběhů se šťastným koncem. Její sluncem zalité dny však změní v drama teroristický útok ve vlaku, jímž cestuje. Jako jediná ze čtyř přeživších nikoho neztratila, a tak ostatním třem obětem poskytne na čas azyl ve svém domě. V duchu se však nepřestává vracet k tragické události a postupně rozšifrovává její příběh. Nebo jde jen o další fikci pomýlené ženy uvězněné ve vlastní fantazii? Odpovědět si musí čtenář sám, William Trevor mu však každopádně přichystal dilema nelehké a strhující přesností jazykového vyjádření.

V roce 1945 začal vycházet humoristický časopis Dikobraz, který měl podporovat politiku KSČ. Po roce 1948 se stal jediným satirickým časopisem, který vycházel v českých zemích. Na jeho stránkách byly tištěny kreslené vtipy a rádoby humorné texty, které reagovaly na politický vývoj. Byl to často humor pokleslý a poplatný komunistické politice, nicméně je velmi cenným a dosud nevyužitým zdrojem informací o vývoji české a československé politiky a společnosti v letech 1945–1990. Autor pracuje s dikobrazím „humorem“ jako se svébytným historickým pramenem a na jeho základech osvětluje a komentuje bezmála půlstoletí vlády komunistické strany v Československu. Kniha vychází v rámci ediční řady Poznávání komunistické minulosti.

V dnes již klasické knize rozvíjí Jean Starobinski brilantní úvahy o spojení a souvislosti dvou fenoménů konce osmnáctého století, revoluce a umění.

Památková péče na Moravě : 150 let od vzniku první státní instituce na ochranu památek, sborník příspěvků

Věříš mi – věřím ti, víš a vím, buď jak buď, nezradíš – nezradím.“ Tuto tajnou přísahu svěřila Helga Pollaková jako dvanáctiletá svému deníku. Jí i dalším děvčatům z pokoje 28 v koncentračním táboře v Terezíně skýtala tato přísaha v nejobtížnější etapě jejich života důvěru, naději a sílu přežít. Jen patnáct dívek z šedesáti, které obývaly pokoj 28, přežilo. Deset z nich se každoročně schází. Dbají na to, aby vzpomínka na ně všechny žila dál.

Právo a logika