CDK strana 9 z 11

Kniha je překladem druhého, rozšířeného vydání nejznámější Simonovy práce The Ultimate Resource. Autor v ní vede důraznou polemiku s konvenčními představami o vyčerpávání přírodních surovin, nedostatku energetických a potravinových zdrojů, úbytku půdy a lesů, znečištění přírodního prostředí a zmenšování biodiverzity, hrozbě populačního růstu a přelidnění a mnoha dalších souvisejících tématech. Na základě pečlivě sebraného ohromného souboru empirických dat, kvantitativní a historické analýzy a ekonomické teorie dospívá k přesvědčení, že veškeré naše přírodní zdroje jsou v každém směru neomezené, protože jsou produktem nejen samotné přírody, ale především lidské práce, vynalézavosti a myšlení. Největším bohatstvím, které máme a o něž se musíme – jak nás přesvědčila a stále přesvědčuje praxe totalitních režimů – kvůli politice obávat, jsou lidé a jejich svoboda. Během let, které uplynuly od prvního vydání této práce (1981), se potvrdily téměř všechny Simonovy závěry a předpovědi, a kniha se tak stala jedním ze zakladatelských děl racionální, konstruktivní a optimistické teorie lidské situace a výchozím bodem specializovanějších ekonomických, ekologických a historických úvah.

Knihu britského historika Petera Burkeho vytvářejí dvě základní analytické linie. V první z nich autor zkoumá historii a identitu oboru, přičemž se nevyhýbá ožehavým otázkám, které historiografii přinesla moderní a zejména postmoderní doba. Uvažuje nad možnostmi nových historických metod, nad překladem kultury z jednoho civilizačního okruhu do jiného, nad sociální pamětí, jejím přenosem a využitím. Druhá výkladová linie představuje brilantní ilustraci vybraných teoretických problémů na pěti raně novověkých situacích (Burke je nazývá kulturními případovými studiemi a věnuje se v nich jazyku gest, hranici komična, nenápadnému půvabu Milána, veřejné a soukromé sféře v Janově a italské vysoké a lidové kultuře).

Knihu britského historika Petera Burkeho vytvářejí dvě základní analytické linie. V první z nich autor zkoumá historii a identitu oboru, přičemž se nevyhýbá ožehavým otázkám, které historiografii přinesla moderní a zejména postmoderní doba. Uvažuje nad možnostmi nových historických metod, nad překladem kultury z jednoho civilizačního okruhu do jiného, nad sociální pamětí, jejím přenosem a využitím. Druhá výkladová linie představuje brilantní ilustraci vybraných teoretických problémů na pěti raně novověkých situacích (Burke je nazývá kulturními případovými studiemi a věnuje se v nich jazyku gest, hranici komična, nenápadnému půvabu Milána, veřejné a soukromé sféře v Janově a italské vysoké a lidové kultuře).

Knihu britského historika Petera Burkeho vytvářejí dvě základní analytické linie. V první z nich autor zkoumá historii a identitu oboru, přičemž se nevyhýbá ožehavým otázkám, které historiografii přinesla moderní a zejména postmoderní doba. Uvažuje nad možnostmi nových historických metod, nad překladem kultury z jednoho civilizačního okruhu do jiného, nad sociální pamětí, jejím přenosem a využitím. Druhá výkladová linie představuje brilantní ilustraci vybraných teoretických problémů na pěti raně novověkých situacích (Burke je nazývá kulturními případovými studiemi a věnuje se v nich jazyku gest, hranici komična, nenápadnému půvabu Milána, veřejné a soukromé sféře v Janově a italské vysoké a lidové kultuře).

Sborník příspěvků ze symposia, které pořádala Teologická fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích s úmyslem zmapovat krajinu současného českého myšlení v jeho metafyzické, náboženské a teologické dimenzi. Jednotliví autoři se věnují dílčím aspektům vztahu filosofie a teologie, a při tom prezentují východiska a metody svého myšlení. Zvučná jména přispěvatelů jistě přitáhnou pozornost nejen odborníků a studentů teologie a filosofie, ale též každého zvídavějšího čtenáře se zájmem o filosofii a křesťanství.

Kniha francouzské historičky Mony Ozoufové s názvem Revoluční svátky 1789–1799 je dokladem nových proudů evropské historiografie 20. století a současně mistrovským literárním dílem. Autorka v něm popsala všechny významné slavnosti a svátky Francouzské revoluce v jejich rozmanitých variantách a městských či venkovských podobách na základě důkladné analýzy pramenů, utřídila je do nejvýznamnějších skupin a přitom interpretovala starší pojetí svátků v dílech svých předchůdců – historiků 19. století, především Julese Micheleta. Revoluční svátky jsou pro ni též „prostředkem“, který umožňuje rozbor politických, sociálních a náboženských změn konce 18. století, jež posléze ovlivnily celou Evropu. M. Ozoufová patří díky tomuto dílu k zakladatelkám historické práce, která ocenila význam kulturních symbolů pro život společnosti a změnu její mentality, a umožnila tak porozumět složité moderní době. Právem lze označit její Revoluční svátky za počin originální, zakladatelský, ba již klasický. Českému čtenáři se dostává do rukou jedna z nejpodnětnějších knih francouzské historiografie posledního půlstoletí.

Kniha francouzské historičky Mony Ozoufové s názvem Revoluční svátky 1789–1799 je dokladem nových proudů evropské historiografie 20. století a současně mistrovským literárním dílem. Autorka v něm popsala všechny významné slavnosti a svátky Francouzské revoluce v jejich rozmanitých variantách a městských či venkovských podobách na základě důkladné analýzy pramenů, utřídila je do nejvýznamnějších skupin a přitom interpretovala starší pojetí svátků v dílech svých předchůdců – historiků 19. století, především Julese Micheleta. Revoluční svátky jsou pro ni též „prostředkem“, který umožňuje rozbor politických, sociálních a náboženských změn konce 18. století, jež posléze ovlivnily celou Evropu. M. Ozoufová patří díky tomuto dílu k zakladatelkám historické práce, která ocenila význam kulturních symbolů pro život společnosti a změnu její mentality, a umožnila tak porozumět složité moderní době. Právem lze označit její Revoluční svátky za počin originální, zakladatelský, ba již klasický. Českému čtenáři se dostává do rukou jedna z nejpodnětnějších knih francouzské historiografie posledního půlstoletí.

Reprezentativní výběr studií a přednášek jednoho z nejvýznamnějších teologů 20. století, sestavený předním českým odborníkem na Barthovo dílo, evangelickým teologem Janem Štefanem. Výběr začíná dvěma přednáškami z doby, kdy zazářila hvězda dialektické

Joseph Ratzinger, od dubna 2005 papež Benedikt XVI., v této knize přemýšlí o kristologii z hlediska jejího spirituálního osvojení. Rozvíjí myšlenky o Ježíšově nepřetržité komunikaci s Otcem, o jeho umírání, které se stalo činem lásky a oslavením Boha, a také o účasti na jeho modlitbě, jež je předpokladem poznání a pochopení Ježíše. A nebyl by to Ratzinger, žák Hanse Urs van Balthasara, aby neskloubil pečlivé formulace s důsledně domyšlenými odpověďmi na výzvy současnosti v jednotném harmonizujícím stylu. Souhrn podnětných kristologických úvah osloví určitě nejen ty, kteří se zabývají teologií profesionálně, ale všechny, kteří se pokoušejí o racionální reflexi své víry.

Joseph Ratzinger, od dubna 2005 papež Benedikt XVI., v této knize přemýšlí o kristologii z hlediska jejího spirituálního osvojení. Rozvíjí myšlenky o Ježíšově nepřetržité komunikaci s Otcem, o jeho umírání, které se stalo činem lásky a oslavením Boha, a také o účasti na jeho modlitbě, jež je předpokladem poznání a pochopení Ježíše. A nebyl by to Ratzinger, žák Hanse Urs van Balthasara, aby neskloubil pečlivé formulace s důsledně domyšlenými odpověďmi na výzvy současnosti v jednotném harmonizujícím stylu. Souhrn podnětných kristologických úvah osloví určitě nejen ty, kteří se zabývají teologií profesionálně, ale všechny, kteří se pokoušejí o racionální reflexi své víry.

Řeč o náboženské zkušenosti není zcela cizí ani lidem, kteří nepatří do žádné náboženské instituce. Ale jak s ní pracují křesťané, jejichž tradice na náboženské zkušenosti a její interpretaci stojí? Tvrdí, že jejich zkušenost Boha nemá se zkušeností ostatních nic společného? Že Bůh, který se zjevil křesťanům, je jiný než ten, jehož vzývají jiná náboženství nebo jehož tuší hledající člověk, který ztratil zázemí náboženské praxe? Křesťané vykládají různé zkušenosti setkání s Bohem, přímé i zprostředkované Písmem, církví, tradicí, ale také kulturním prostředím, do kterého patří. Teologie, jež interpretuje náboženskou zkušenost, spoléhá na tato prostředkování, která jí propůjčují kategorie porozumění a moudrost rozlišování toho, co je a co není autentické. Ivana Noble podává náčrt některých hlavních témat a přístupů současné katolické, pravoslavné a protestantské teologie. Rozebírá vztah mezi teologií jako vědou a jako duchovní cestou, mezi Božím zjevením a Božím tajemstvím. Zabývá se otázkami, co je pro křesťana autoritativní tradicí, a co má dělat, když se nároky této tradice staví proti jeho zkušenosti či proti jeho svědomí, nebo dokonce když nároky tradice staví jednoho člověka proti druhému. Dokládá, že naše interpretace tradice i zkušenosti je vždycky dítětem své doby, že z kultury, v níž vzniká, přebírá hodnoty a vzorce myšlení, ať už s nimi souhlasí, nebo s nimi polemizuje. Noble ale zároveň stopuje způsoby, kterými věřící lidé ukazovali a ukazují, že Boží řeč, která na sebe bere náš čas a prostor, na ně nemůže být redukována.

Problematika aplikace nástrojů přímé demokracie je v souvislosti s procesem evropské integrace velice aktuální otázkou, zvláště v souvislosti rozšiřování EU. Kniha je zaměřena na analýzu používání referend v EU a to jak u nových členských států, tak i v případě stálých členů. V publikaci jsou zahrnuty země, které využily nástroje referenda v souvislosti se vstupem do EU, referenda vyhlášená v otázce posilování integračního závazku v rámci novelizací smluv, referenda o rozšíření a další formy. Důležitá je možnost srovnání postavení referend v jednotlivých politických systémech vybraných členských a kandidátských států.

Řeč o náboženské zkušenosti není zcela cizí ani lidem, kteří nepatří do žádné náboženské instituce. Ale jak s ní pracují křesťané, jejichž tradice na náboženské zkušenosti a její interpretaci stojí? Tvrdí, že jejich zkušenost Boha nemá se zkušeností ostatních nic společného? Že Bůh, který se zjevil křesťanům, je jiný než ten, jehož vzývají jiná náboženství nebo jehož tuší hledající člověk, který ztratil zázemí náboženské praxe? Křesťané vykládají různé zkušenosti setkání s Bohem, přímé i zprostředkované Písmem, církví, tradicí, ale také kulturním prostředím, do kterého patří. Teologie, jež interpretuje náboženskou zkušenost, spoléhá na tato prostředkování, která jí propůjčují kategorie porozumění a moudrost rozlišování toho, co je a co není autentické. Ivana Noble podává náčrt některých hlavních témat a přístupů současné katolické, pravoslavné a protestantské teologie. Rozebírá vztah mezi teologií jako vědou a jako duchovní cestou, mezi Božím zjevením a Božím tajemstvím. Zabývá se otázkami, co je pro křesťana autoritativní tradicí, a co má dělat, když se nároky této tradice staví proti jeho zkušenosti či proti jeho svědomí, nebo dokonce když nároky tradice staví jednoho člověka proti druhému. Dokládá, že naše interpretace tradice i zkušenosti je vždycky dítětem své doby, že z kultury, v níž vzniká, přebírá hodnoty a vzorce myšlení, ať už s nimi souhlasí, nebo s nimi polemizuje. Noble ale zároveň stopuje způsoby, kterými věřící lidé ukazovali a ukazují, že Boží řeč, která na sebe bere náš čas a prostor, na ně nemůže být redukována.

Sovětská okupace Československa trvala dlouhých 21 let. Dosud přitom nikdo přesně nespočítal, kolik našich spoluobčanů bylo během této okupace zabito, zraněno nebo znásilněno okupačními silami a kolik občanů bylo zabito, zraněno nebo jinak postiženo domácími kolaboranty. Podle dosud neúplných údajů přišlo za dobu okupace o život více než 200 občanů a více než 2 000 jich bylo vážně zraněno. Počty znásilněných nebo jinak postižených osob jsou ještě daleko vyšší. Tyto oběti nebyly dosud řádně odškodněny, na rozdíl např. od obětí německé okupace. Texty sebrané v této publikaci zajímavým způsobem propojují odborné historické poznatky o počátcích sovětské okupace s úvahami o morálních nárocích na soudobý stát a jeho občany. O sovětské okupaci však tento sborník nepojednává pouze řečí dat a chronologického popisu událostí. Je v něm představeno několik životních příběhů, jejichž cesty se tragickým způsobem proťaly s okupační mocí.

Sovětská okupace Československa trvala dlouhých 21 let. Dosud přitom nikdo přesně nespočítal, kolik našich spoluobčanů bylo během této okupace zabito, zraněno nebo znásilněno okupačními silami a kolik občanů bylo zabito, zraněno nebo jinak postiženo domácími kolaboranty. Podle dosud neúplných údajů přišlo za dobu okupace o život více než 200 občanů a více než 2 000 jich bylo vážně zraněno. Počty znásilněných nebo jinak postižených osob jsou ještě daleko vyšší. Tyto oběti nebyly dosud řádně odškodněny, na rozdíl např. od obětí německé okupace. Texty sebrané v této publikaci zajímavým způsobem propojují odborné historické poznatky o počátcích sovětské okupace s úvahami o morálních nárocích na soudobý stát a jeho občany. O sovětské okupaci však tento sborník nepojednává pouze řečí dat a chronologického popisu událostí. Je v něm představeno několik životních příběhů, jejichž cesty se tragickým způsobem proťaly s okupační mocí.

Sovětská okupace Československa trvala dlouhých 21 let. Dosud přitom nikdo přesně nespočítal, kolik našich spoluobčanů bylo během této okupace zabito, zraněno nebo znásilněno okupačními silami a kolik občanů bylo zabito, zraněno nebo jinak postiženo domácími kolaboranty. Podle dosud neúplných údajů přišlo za dobu okupace o život více než 200 občanů a více než 2 000 jich bylo vážně zraněno. Počty znásilněných nebo jinak postižených osob jsou ještě daleko vyšší. Tyto oběti nebyly dosud řádně odškodněny, na rozdíl např. od obětí německé okupace. Texty sebrané v této publikaci zajímavým způsobem propojují odborné historické poznatky o počátcích sovětské okupace s úvahami o morálních nárocích na soudobý stát a jeho občany. O sovětské okupaci však tento sborník nepojednává pouze řečí dat a chronologického popisu událostí. Je v něm představeno několik životních příběhů, jejichž cesty se tragickým způsobem proťaly s okupační mocí.