CDK

Druhý díl vybraných spisů katolického teologa a biskupa skryté církve Jana Konzala (1935–2021) obsahuje jeho převážně dosud knižně nepublikované texty. Jedná se o rozsáhlý výbor z velkého množství přednášek, programových řečí a promluv k obnově závazků presbyterátu pražské obce ES a nástupnické Společné cesty. Dále soubor přináší Konzalovy homilie k obnově manželských závazků, písemné přípravy k duchovním obnovám a ukázky katechezí ke svátostem křtu, biřmování, manželství a smíření. Svazek uzavírají dva učební texty z 90. let Úvod do hermeneutiky Písma a tradice a Krátký kurz homiletiky.

Je-li prvořadým úkolem spisovatele v exilu podat svědectví, můžeme Jana Čepa vyzdvihnout jako modelový příklad. Sotva se po několikatýdenní mizérii německých utečeneckých táborů nadechne pařížské svobody, vidíme ho ve skrovném hotelovém pokojíku psát sérii článků do věhlasného deníku Le Monde. Jde o trojici Úvah emigranta, podle nichž jsme nazvali celý knižní soubor. Čep je jedním z prvních, ne-li vůbec prvním, kdo ve Francii osvětluje únorové a poúnorové dění v Československu. To, co francouzský čtenář mohl dosud znát jen z oficiálních, a tedy nutně propagandou deformovaných zdrojů, se nyní může dovědět z přímého svědectví intelektuála v emigraci. Již v těchto prvních textech Čep brilantně, byť spíše jen v náznaku, zachycuje mechanismy totalitní moci. Pokouší se vykreslit onu „atmosféru nejistoty a úzkosti, lži a neupřímnosti“, která v jeho vlasti zavládla po komunistickém převratu, a odhaluje západním čtenářům, jak k němu vlastně mohlo dojít. Poukazuje na zneužití mocenského postavení komunistickou stranou, v zádech jištěnou Sovětským svazem; upozorňuje na okleštění jazyka na ideologickou propagandu, která umně využívá polopravd a lží, technik manipulace a cenzury; odhaluje systematické vymývání mozků školní mládeže, ba celé populace; zdůrazňuje, že restriktivní zásahy se týkají nejen veřejného života, nýbrž i sféry soukromé, kde je nutno naučit se předstírat, hrát svou roli podle toho, s kým zrovna člověk mluví; opakovaně obrací pozornost na zneužití, perzekuci či rovnou likvidaci nepoddajných (nejen) intelektuálů… Je pozoruhodné, s jakou pronikavostí dovedl Čep v článcích z přelomu čtyřicátých a padesátých let analyzovat tak složitou situaci, jakou byl konflikt komunistického režimu s katolickou církví. Jeho závěry, podložené pouze omezenými a propagandou zpracovanými materiály, které navíc získával na dálku a s časovým odstupem, se z dnešního pohledu jeví obdivuhodně přesné a ve svých analýzách si nezadají se současným historickým bádáním.

Marek Jakoubek ve své intelektuálně provokativní knize nabízí kritický pohled na slavnou publikaci Fredrika Bartha Ethnic Groups and Boundaries, která je považována za jednu z klíčových zakladatelských prací v oblasti studia etnicity. Úspěch a zásadní pozici Barthovy práce chápe Jakoubek jako badatelskou otázku a ptá se po příčinách tohoto renomé. Ukazuje, že za věhlasem tohoto díla nemusí stát ani tolik originalita jeho teorie (která ani zdaleka originální ani průkopnická nebyla), jako spíše to, jak zdařile se Barthovi podařilo o zlomovosti a průkopnictví své práce přesvědčit čtenáře. Jakoubek analyzuje a odhaluje důvody, proč Barthův model etnických skupin dosáhl takového ohlasu, až postupně zastínil prakticky všechny dřívější práce. V originální perspektivě obrací pozornost k lidskému kognitivnímu aparátu, a především ke kognitivní dispozici označované R. Brubakerem jako "groupismus" - tendenci k recepci, resp. konceptualizaci sociálního světa jako sestávajícího z ohraničených skupin. V tomto kontextu ukazuje, že právě zjevná rezonance mezi touto kognitivní dispozicí a samotným základem Barthova modelu - hranicemi vymezenou etnickou skupinou - může být výrazným důvodem, proč se jeho teorie setkala s tak širokým a vřelým přijetím. Antropologie a etnicita: fakta, mýty a kognice vede čtenáře k zamyšlení nad tím, jaké jsou důvody toho, že přikládáme Barthovým závěrům takovou váhu a proč byly v průběhu času jiné pohledy opuštěny. Tato kniha je příležitostí pro ty, kdo chtějí k tradičním antropologickým konceptům přistoupit kriticky, a zve k novému porozumění etnicitě, které přesahuje tradovaná vysvětlení a zažité mýty.

„Věci mezi nebem a zemí“ jsou odvěkým námětem umění a literatury. Vnímání duchovní dimenze reality zachycují umělecké texty i v dobách a prostředích, ve kterých už metafyzický pohled na svět nebývá většinový. Úvahy shromážděné v tomto souboru se týkají vybraných děl české i světové literatury od konce 19. století do současnosti, kterým je společná tematizace náboženství, především katolického křesťanství. To může v literárních textech vystupovat jako duchovní inspirace, ale též jako faktor agitace nebo objekt kritiky. Různé přístupy autorů k náboženským otázkám i fenoménům se snažíme analyzovat a případně s nimi diskutovat na základě příslušných zdrojů křesťanské nauky. Jednotlivé kapitoly byly zveřejněny v odborných i kulturních periodikách nebo internetových médiích, některé tu vycházejí poprvé.

Kniha pojednává o pronásledování katolické církve komunistickým režimem v Československu a o jedné ze vzniklých forem reakcí na tuto situaci. Autorka analyzuje mimořádné pravomoci, které poskytl Apoštolský stolec místní církvi, ale které se brzy projevily jako málo přizpůsobené konkrétní situaci v Československu. Dále zkoumá a srovnává všechny druhy tajně udělovaných svěcení – jak uskutečněných v Československu, tak udělovaných českým a slovenským kandidátům v zahraničí, a sice svěcení, která byla po roce 1989 Kongregací pro nauku víry uznána za platná, i svěcení, jejichž platnost byla zpochybněna (pocházející od biskupa Felixe M. Davídka). Srovnání těchto různých svěcení ukazuje, že v jejich formě nebyly žádné podstatné rozdíly. Jedinou odlišností je skutečnost, že ve společenstvích odvozených podle svěcení od biskupa Davídka došlo k relativně vysokému počtu biskupských konsekrací, ženatí muži zde byli svěceni na kněze (někteří i na biskupy), a především, Davídek podporoval svěcení žen na kněze.

Originální a čtivě napsaná kniha známého teologa a religionisty představuje „fenomén Foglar“ z náboženského hlediska. Rozebírá nejen vlivy indiánského totemismu a římskokatolické spirituality, ale i tajné vontské rituály, extatické stavy vyvolané nádherou přírody, posvátná místa a časy, klubovní rituály, úlohu dobra, pravdy a krásy ve foglarovských vyprávěních. Autorovi, který se důkladně seznámil s literárním a organizačním dílem autora Rychlých šípů a dalších nesmrtelných děl, jde především o působení a odezvu tohoto díla u čtenářů. Foglarovo dílo je podle Hoška neodmyslitelným způsobem svázáno s jeho mnohovrstevnatým působením na děti a mládež, jedná se tudíž o symbolické univerzum, o návod k celistvému způsobu života. Nejde pouze o nějakou volnočasovou aktivitu. Fenomén Foglar vyplnil imaginaci i konkrétní činnost několika mladých generací, což nemá v české kultuře obdoby. Pavel Hošek nabízí pro tento fenomén pojem „foglaring“ a snaží se vyjádřit jeho charakteristické rysy.

Uplynulo již několik desetiletí od ukončení Druhého vatikánského koncilu (1962–1965), který otevřel cestu k obnovení jáhenství jako vlastního a trvalého hierarchického stupně. Přesto se stálý diakonát v dnešní době potýká se zásadním problémem, kterým je nejasná identita trvalého jáhna. Děje se tak především při jeho zapojení do pastorace ve farnosti, ve které působí kněz. Lidové označení „pomocník kněze“ je toho důsledkem i důkazem. Obdobně je tomu v církevních diskusích, kde bývá tématem především kněžství (nedostatek kněží, celibát apod.). Zdá se proto, že současná pozice trvalého jáhenství je zastíněna kněžstvím. Je tomu opravdu tak? Pokud ano, je možné z tohoto stínu vystoupit? Jak tuto službu vnímají samotní jáhni, jejich manželky, věřící, kněží a biskupové? Nejen na tyto otázky hledá kniha (formou empirických výzkumů) odpovědi a společně s historicko-teologickými souvislostmi se snaží reflektovat současnou situaci trvalých jáhnů v českých a moravských farnostech. Z předmluvy Michala Kaplánka, SDB: Jedná se o knížku, která je na jedné straně „vědecká“, ale na druhé straně „angažovaná“. Autor poctivě popisuje vývoj jáhenské služby v římskokatolické církvi, ale současně se netají tím, jaké by si představoval řešení nejasné pozice jáhnů, aby vystoupili „ze stínu kněžství“. Otázku po směřování trvalého jáhenství v budoucnosti vidím – i po přečtení Fujdlovy knihy – stále otevřenou. Přesto považuji za potřebné, aby se s argumenty, s nimiž autor pracuje, každý odpovědný činitel v církvi seznámil a konfrontoval.

Vladimír Čermák (1929–2004), soudce Ústavního soudu ČR a profesor politologie na Masarykově univerzitě v Brně, patřil mezi naše nejvýraznější a nejoriginálnější politické myslitele. Je autorem rozsáhlého pětisvazkového díla Otázka demokracie, ve své době bezesporu nejsystematičtějšího a nejambicióznějšího pokusu vyložit teorii demokracie v českém prostředí. Rozhovory „o filosofii, politice a právu“, které s Vladimírem Čermákem vedli Petr Fiala a František Mikš na přelomu tohoto tisíciletí při příležitosti autorových sedmdesátých narozenin, jsou dosud nejpřístupnějším výkladem hlavních myšlenek jeho rozsáhlého teoretického díla. Poutavě přibližují rovněž filosofův život a jeho názory na tehdejší společenské a politické dění. Publikace vychází ve druhém vydání k dvacátému výročí úmrtí Vladimíra Čermáka a může být cenným svědectvím nejen o jednom silném lidském osudu, ale i o jeho době. O každodenním životě za komunismu, o listopadové revoluci a jejích nadějích, o první dekádě znovunabyté svobody, kdy se sny a představy o demokracii začaly navzdory všem obtížím pozvolna naplňovat.

Literární dílo Bohumila Hrabala patří mezi nejvýznamnější plody české kultury dvacátého století. Bylo přeloženo do desítek jazyků, stalo se předlohou dlouhé řady celovečerních filmů a divadelních adaptací. V mnoha zemích světa je Hrabal nejznámější český spisovatel. Jeho knihy byly vykládány z mnoha různých hledisek, ale duchovní rozměr Hrabalova myšlení a díla dosud nebyl důkladně prozkoumán. Přitom duchovní motivy a posvátné symboly tvoří důležitou součást Hrabalova literárního zrcadlení světa. Nedávno byly objeveny nahrávky Hrabalových adventních promluv v Libici nad Cidlinou. Tyto nahrávky vrhají na duchovní rozměr jeho myšlení a díla úplně nové světlo. Kniha Evangelium podle Bohumila Hrabala vychází z těchto nově nalezených materiálů a nabízí ucelený výklad duchovního rozměru literární tvorby jednoho z největších českých spisovatelů.

Kniha O smrti a pohřbívání přináší úvodní vhled do doposud opomíjené problematiky. Věnuje se tématu smrti, představám o možné posmrtné existenci, pohřbívání a truchlení v současné české společnosti. Pro získání plastičtějšího obrazu i správných interpretací dnešního stavu autorka připomíná i starší období. Věří totiž, že bez jejich znalosti nelze současnou situaci uspokojivě vysvětlit. Kniha tak přispívá k zodpovězení mnoha aktuálních otázek: Jak se dnes Češi vyrovnávají s vlastní smrtelností? Liší se výrazně představy a postupy věřících a nevěřících osob? Věří Češi v posmrtnou existenci? Jak mrtvé pohřbíváme a co to o společnosti vypovídá? Jak se jedinci a společnost vypořádává se smutkem po smrti blízkého? Proč se rozšířilo pohřbívání bez obřadu? Vznikají nějaké nové formy pohřebních rituálů? Druhé, revidované vydání je doplněno novými kvantitativními daty.

Na základě sociologie Anthony Giddense hledám novou perspektivu pro porozumění současnosti. Ukazuji, že současný řád má svébytnou podobu. Není založen na regulaci jednání. Vychází spíše z rozvoje lidských možností, který jej činí závislým na technických prostředcích a infrastruktuře. Nový řád je založen na hranicích jiného typu, ne už na hranicích vertikálních – zdech vymezujících povolené a zakázané, nýbrž hranicích horizontálních – silnicích a dalších spojích, které člověka uzavírají v infrastrukturní síti a vymezují vůči okolnímu prostředí.

Tuto knížku tvoří několik dosud nepublikovaných studií Karla Říhy, které se pohybují na pomezí filosofie a teologie. Autor v nich nezapře svoji obdivuhodnou obeznámenost s dílem Immanuela Kanta a dalších myslitelů, kteří využívali transcendentální metodu. Užitečně tak například pro českého čtenáře shrnuje obsah Kantovy knihy Náboženství v hranicích pouhého rozumu. Anebo prostřednictvím komentáře k jedné zásadní práci německého teologa Hansjürgena Verweyena ukazuje možnosti transcendentální metody pro založení fundamentální teologie, přičemž velice inspirativně pojednává o aktu úžasu. Úplně poslední studie nazvaná „Filosofie a duch křesťanství“ pak mimo jiné dokládá Říhovo úsilí propojit jeho velice přesné a kritické myšlení filosofa s mystickou zkušeností křesťana.

Život hráče se skleněnými perlami Žádný německý autor 20. století nenadchl více čtenářů než Hermann Hesse. Jeho dílo je součástí světové literatury. Renomovaný novinář Heimo Schwilk napsal skvělý životopis básníka, který žil stejně intenzivně a rozporuplně jako hrdinové jeho románů. Kniha o propastech rozervané osobnosti, o krizích a triumfech, o lásce a jejím selhání. „Hermann Hesse zemřel 9. srpna 1962 ve věku 85 let. Zanechal dílo čítající bezmála 40 titulů vydávaných po celém světě v úctyhodných 125 miliónech exemplářů. Jen v zemích německé jazykové oblasti se prodalo téměř 25 miliónů jeho knih. Dosud byla publikována přibližně sedmina z jeho 35 000 dopisů. Hesseho recenze obsahují pět svazků, sekundární literatura k jeho životu a dílu plní celé regály. Od jeho smrti byly vydány nesčetné svazky s materiály k jeho tvorbě. Navzdory této široké bázi pramenů překvapuje základní tón utvářených soudů, který se v posledních desetiletích téměř nezměnil. Kdo se Hermannem Hessem zabývá, narazí záhy na celou řadu klišé, kterými se lidé pokouší vysvětlit iritující, ba přímo nesmírný úspěch tohoto autora. Hesse je podle těchto soudů básník mládeže a protestu, buřič proti jakékoli autoritě a zastánce maximálního individualismu. Jeho fenomenální úspěch v USA v období války ve Viet­namu se přičítá hluboce pacifistickému charakteru jeho humanis­mu inspirovaného Dálným východem. Masové rozšíření jeho knih v Japonsku, Číně a Koreji se vysvětluje jeho funkcí prostředníka mezi kulturami. V Německu je vnímán na jedné straně jako ostýchavý, schizoidní out­sider (Stepní vlk), na druhé straně jako osvícený kritik ,černé pedagogiky‘ (Pod koly). Pomáhají však taková klišé fenomén Hesse opravdu pochopit? Je jeho komplexní, fascinující dílo skutečně výrazem veskrze anarchistické povahy? Je načase ukázat, co je vlastně na Hermannu Hessem tak fascinující.“

Birgit Dankertová pro tento životopis nastudovala rozsáhlý archivní materiál a setkala se s mnoha přáteli Michaela Endeho. Ve své poutavé knize pečlivě sleduje celý jeho život: dětství v Mnichově, druhou světovou válku, neúspěchy na jevišti, autorské úspěchy, krizi a nové začátky v pozdějších letech. Závěr není bez ironie: uznání, po kterém Michael Ende toužil jako dramatik a režisér, mu bylo dopřáno především jako autorovi knih pro děti. Nekonečný příběh měl celosvětový úspěch a udělal z Endeho hvězdu literatury pro děti. Příběhy Jim Knoflík a Děvčátko Momo nadchly publikum jako loutková představení, filmy i muzikály. Ende mimořádně obohatil fantasy literaturu pro děti a mládež a dokázal zaujmout i dospělé čtenáře. Birgit Dankertová vytvořila citlivý portrét, který nás přibližuje Michaelu Endemu jako dosud žádná kniha.

Spiritualita v sociální práci je téma, které bývá chápáno jako vlastní pouze sociální práci v USA. Ve skutečnosti se však debata o něm rozvíjí řadu let i ve výrazně sekulárním prostředí Evropy nebo Austrálie. Jeho východiskem je předpoklad, že určitou spiritualitu má každý člověk a že zdrojem jeho představ o dobru a zlu, zdrojem hodnot a motivací je právě jeho spiritualita. V tomto smyslu je spiritualita pro sociální práci důležitá stejnou měrou v náboženském i sekulárním společenském kontextu, protože je faktorem, který ovlivňuje životní situaci klienta. V českém prostředí sice nejpozději od roku 2008 vycházely k tomuto tématu dílčí publikace, zatím však chyběla hlubší výzkumná sonda. Výsledky svého podrobnějšího výzkumu spirituality českých seniorů, který grantově podpořila národní agentura ČR pro aplikovaný výzkum (TAČR), předkládá v této knize tým odborníků z Jiho­české univerzity v Českých Budějovicích, Západočeské univerzity v Plzni a z Univerzity Karlovy v Praze. Výzkum usiloval o lepší porozumění tomu, jak současní senioři chápou a prožívají své stáří a svou spiritualitu a jak chápou a prožívají vztah mezi stářím a spiritualitou. Tento záměr přinesl poměrně nečekané výsledky, které jsou v knize podrobně popsány a které mají další výzkumný potenciál, stejně jako praktický přínos pro výkon sociální práce ve službách pro seniory. Kniha je určena sociálním pracovníkům, aktivizačním pracovníkům, manažerům sociálních služeb a duchovním, kteří se sociálními službami spolupracují.

Tato kolektivní monografie se pokouší v českém prostředí ojedinělým a komplexním způsobem reflektovat pastorační situaci církve v období pandemie onemocnění Covid-19 v letech 2020 a 2021. Metodologicky přitom vychází z teorie konstitutivních prvků či základních jednání církve, s níž čtenáře uceleně seznamuje v první kapitole. Po následné religionistické reflexi vybraných problémů, s nimiž se církve musely v pandemii vyrovnávat, publikace v ekumenické perspektivě rozpracovává jednotlivé projevy života církve v podobě diakonie, martyrie, koinonie a liturgie. Pandemii autoři vnímají jako locus theologicus – místo, v němž vzniká teologie – a jako reflektor, který nasvítil, a tím zostřil problémy, s nimiž se církev při naplňování svého poslání v současné společnosti potýká. Kniha je určena všem zájemcům o teologii a promýšlení křesťanské praxe a jejím cílem je otevření širší debaty nad nastolenými otázkami.