CDK

V pozůstalosti jezuity Karla Říhy zůstává mj. několik textů, které ho představují ne tolik jako filosofa, ale jako znalce umění, kněze, který hledá spásu duší, člověka, který reflektuje prožitky dne. V těchto úvahách, povídkách, bajce a mýtu jsou přítomny konstanty známé z již vydaného Říhova díla: mravní konverze, která vede k nazíravému životu, a důraz na přikázání vzájemné lásky. Navíc se v našem souboru objeví: úcta k tradici v křesťanském umění (baroko, chorál) spojená s uznáním velkých moderních děl (Ludvík Kolek); meditace nad výjimečností člověka v rámci stvoření; řeč víry, které je bližší jazyk umění spíše než vědecký; prožitek poslechu hudby a lítost nad hrozbou zániku varhan; a také (část) korespondence s Karlem Skalickým. Soubor Říhových textů je doplněn o rozsáhlou životopisnou studii a sesbíraná svědectví, jak na něj vzpomínají ti, které formoval, nebo jeho kolegové a nástupci. Kniha tak významně rozšiřuje pohled na Karla Říhu, důležitou osobnost českého exilu a porevoluční obnovy teologických fakult v naší zemi.

V knize vzpomínek Čtrnáctero zastavení poznamenal Bedřich Fučík o Janu Čepovi a jeho psaní: „Přicházel i později s několika popsanými listy, v nichž nebylo takřka jediného škrtu nebo opravy, a s rozpaky říkával: ‚To jsem psal pro tebe,‘ jako například svou tragickou ocelorytinu Člověk na silnici.“ Čepův přítel, literární kritik, redaktor autorových textů a ve třicátých letech ředitel nakladatelství Melantrich, které tato díla vydávalo, bezpochyby znal zblízka způsoby jeho tvorby; přesto jsme si pokládali otázku, zda jsou jeho tvrzení o tvorbě takřka čistopisů zcela v souladu s podobou dochovaných rukopisů, dnes uložených v Literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze. Mnohé autografy spisovatele vskutku postrádají razanci škrtů a úprav, jež nacházíme u jiných literátů (Josefa Hory, Františka Halase, Ivana Olbrachta a dalších), přesto se v jeho pozůstalosti dochovala celá série raných fází produkce, autorových konceptů, prvopisů, zápisníků a deníkových zápisů, které dávají tušit, že genetická zkoumání mohou vnést nečekané světlo do poznání autorovy poetiky, do vývoje díla i samotné Čepovy osobnosti. V naší knize se skrze rukopisná zkoumání chceme zamyslet nad vztahem existence a hodnoty, situace a víry, jež formovaly autorův svébytný myšlenkový svět, a mimo jiné se ptáme na autorovy postoje v myšlenkových proudech jeho doby, ať už je řeč o novotomismu, existencialismu a dialogickém personalismu.

V Krylově umělecké tvorbě se odráží trpká zkušenost s totalitním režimem socialistického Československa, s náročnou existencí exulanta, vypuzeného z vlasti do ciziny, a také s kompromisy a přehmaty, které doprovázely budování nového společenského pořádku po sametové revoluci. Jeho písně a rozhlasové pořady na Rádiu Svobodná Evropa dávaly tisícům posluchačů naději a sílu přežít strastiplná desetiletí normalizace. Po listopadu 1989 se stal jedním z nemnoha kritických hlasů, varujících před neblahými trendy, které si v té době málokdo uvědomoval. Teprve nadcházející desetiletí dala jeho varovným předpovědím z velké části za pravdu. I proto je jeho odkaz dodnes aktuální. Rozhodujícím motivem Krylova celoživotního úsilí byla jeho velmi svérázná víra. Kniha Jako anděl s polámanými křídly je věnována dosud málo probádaným duchovním zdrojům životního díla Karla Kryla.

Sbírka tradiční, méně tradiční, fónické, vizuální i pohybové, bohatě komentované poezie. Nabízí příběh fyzického básnictví od počátků do současnosti. Podává chronologický přehled nejvýraznějších textů, které se na pódiu úspěšně změnily ve fyzické básně. Vypráví o cestě ke koncepci vnitřního telefonu, proměňujícího každodennost v život jedna báseň. A na závěr líčí kompletní příběh dílen fyzického básnictví pro širokou veřejnost. S předchozí sbírkou Štěstí tvoří Naděje volný diptych.

Na podzim 2025 uplyne 340 let od chvíle, kdy krutou smrtí upálením skončil život statečného šumperského děkana, kněze Kryštofa Aloise Lautnera, nespravedlivě odsouzeného za údajné čarodějnictví. Před časem byly poklidné vody tématu čarodějnických procesů rozbouřeny novou knihou, jež se tomuto tématu věnuje. Stalo se, co si ještě nedávno málokdo dokázal představit – mnozí lidé začali znovu věřit v reálnou existenci čarodějnic, jejich sabatů na Petrových kamenech či na zázračné účinky čarodějné masti. Jejich fantazii začaly bičovat představy sexuálních orgií spojených s čarodějnicemi a jejich „galány“. Smutným vedlejším plodem nových publikací, které doslovně vycházejí z přiznání ze 17. století, jež byla z vyšetřovaných žen a mužů vynucena mučením či jeho hrozbou, se stalo poplivání Lautnerovy památky, neboť na něm znovu ulpělo cosi z nařčení vedoucího čarodějnické sekty, jejího velmistra. Ten, kdo se chce zorientovat v celém čarodějnickém dění, už může hledat pouze v knihovnách, protože na aktuálním knižním trhu kromě problematických knih Jaroslava Čechury k této tematice není nic. Proto je vydáván tento soubor textů, byť vesměs starších. Jejich jádrem je druhé vydání čtvrtstoletí starého textu autorské trojice František Spurný, Vojtěch Cekota a Miloš Kouřil: Šumperský farář a děkan Kryštof Alois Lautner, oběť čarodějnických inkvizičních procesů (Šumperk 2000) včetně překladu důležitých archivních dokumentů s procesy spojenými. Připojeno je několik dalších zajímavých dokumentů – recenze tohoto spisu, recenze „čarodějnické“ knihy J. Čechury, jedna z kapitol knihy o Friedrichu Spee, tedy o jezuitovi ze 17. století, který už v roce 1631, jako zpovědník údajných čarodějnic, demaskoval zrůdnost čarodějnických procesů.

Co znamená demokracie pro běžného občana? Jaké hrozby ve vztahu k demokracii vnímá? A co nás může ochránit před jejím úpadkem? Tato kniha odhaluje, jak Češi přemýšlí o svobodě, moci a spravedlnosti, co je vede k důvěře, nebo naopak k radikalizaci a populismu. Odpovědi hledá nejen v teoretických konceptech, ale i v rozsáhlých výzkumech veřejného mínění a osobních rozhovorech s lidmi napříč Českou republikou. Proč mnozí občané ztrácí důvěru v demokratické instituce? Kdo jsou tzv. ambivalentní demokraté? A jakou roli ve vnímání demokracie hrají vzdělání, politická efektivita nebo regionální rozdíly? Autoři ukazují, že demokracie není pouze volební mechanismus, ale i společenský étos: soubor hodnot, postojů a pocitů, které se rodí ve školách, komunitách i každodenním životě. Přináší obraz společnosti, která stojí na křižovatce. Kniha je výzvou k zamyšlení, ale i apelem: chceme-li bránit demokracii, musíme ji nejprve skutečně pochopit.

Druhý díl vybraných spisů katolického teologa a biskupa skryté církve Jana Konzala (1935–2021) obsahuje jeho převážně dosud knižně nepublikované texty. Jedná se o rozsáhlý výbor z velkého množství přednášek, programových řečí a promluv k obnově závazků presbyterátu pražské obce ES a nástupnické Společné cesty. Dále soubor přináší Konzalovy homilie k obnově manželských závazků, písemné přípravy k duchovním obnovám a ukázky katechezí ke svátostem křtu, biřmování, manželství a smíření. Svazek uzavírají dva učební texty z 90. let Úvod do hermeneutiky Písma a tradice a Krátký kurz homiletiky.

Je-li prvořadým úkolem spisovatele v exilu podat svědectví, můžeme Jana Čepa vyzdvihnout jako modelový příklad. Sotva se po několikatýdenní mizérii německých utečeneckých táborů nadechne pařížské svobody, vidíme ho ve skrovném hotelovém pokojíku psát sérii článků do věhlasného deníku Le Monde. Jde o trojici Úvah emigranta, podle nichž jsme nazvali celý knižní soubor. Čep je jedním z prvních, ne-li vůbec prvním, kdo ve Francii osvětluje únorové a poúnorové dění v Československu. To, co francouzský čtenář mohl dosud znát jen z oficiálních, a tedy nutně propagandou deformovaných zdrojů, se nyní může dovědět z přímého svědectví intelektuála v emigraci. Již v těchto prvních textech Čep brilantně, byť spíše jen v náznaku, zachycuje mechanismy totalitní moci. Pokouší se vykreslit onu „atmosféru nejistoty a úzkosti, lži a neupřímnosti“, která v jeho vlasti zavládla po komunistickém převratu, a odhaluje západním čtenářům, jak k němu vlastně mohlo dojít. Poukazuje na zneužití mocenského postavení komunistickou stranou, v zádech jištěnou Sovětským svazem; upozorňuje na okleštění jazyka na ideologickou propagandu, která umně využívá polopravd a lží, technik manipulace a cenzury; odhaluje systematické vymývání mozků školní mládeže, ba celé populace; zdůrazňuje, že restriktivní zásahy se týkají nejen veřejného života, nýbrž i sféry soukromé, kde je nutno naučit se předstírat, hrát svou roli podle toho, s kým zrovna člověk mluví; opakovaně obrací pozornost na zneužití, perzekuci či rovnou likvidaci nepoddajných (nejen) intelektuálů… Je pozoruhodné, s jakou pronikavostí dovedl Čep v článcích z přelomu čtyřicátých a padesátých let analyzovat tak složitou situaci, jakou byl konflikt komunistického režimu s katolickou církví. Jeho závěry, podložené pouze omezenými a propagandou zpracovanými materiály, které navíc získával na dálku a s časovým odstupem, se z dnešního pohledu jeví obdivuhodně přesné a ve svých analýzách si nezadají se současným historickým bádáním.

Marek Jakoubek ve své intelektuálně provokativní knize nabízí kritický pohled na slavnou publikaci Fredrika Bartha Ethnic Groups and Boundaries, která je považována za jednu z klíčových zakladatelských prací v oblasti studia etnicity. Úspěch a zásadní pozici Barthovy práce chápe Jakoubek jako badatelskou otázku a ptá se po příčinách tohoto renomé. Ukazuje, že za věhlasem tohoto díla nemusí stát ani tolik originalita jeho teorie (která ani zdaleka originální ani průkopnická nebyla), jako spíše to, jak zdařile se Barthovi podařilo o zlomovosti a průkopnictví své práce přesvědčit čtenáře. Jakoubek analyzuje a odhaluje důvody, proč Barthův model etnických skupin dosáhl takového ohlasu, až postupně zastínil prakticky všechny dřívější práce. V originální perspektivě obrací pozornost k lidskému kognitivnímu aparátu, a především ke kognitivní dispozici označované R. Brubakerem jako "groupismus" - tendenci k recepci, resp. konceptualizaci sociálního světa jako sestávajícího z ohraničených skupin. V tomto kontextu ukazuje, že právě zjevná rezonance mezi touto kognitivní dispozicí a samotným základem Barthova modelu - hranicemi vymezenou etnickou skupinou - může být výrazným důvodem, proč se jeho teorie setkala s tak širokým a vřelým přijetím. Antropologie a etnicita: fakta, mýty a kognice vede čtenáře k zamyšlení nad tím, jaké jsou důvody toho, že přikládáme Barthovým závěrům takovou váhu a proč byly v průběhu času jiné pohledy opuštěny. Tato kniha je příležitostí pro ty, kdo chtějí k tradičním antropologickým konceptům přistoupit kriticky, a zve k novému porozumění etnicitě, které přesahuje tradovaná vysvětlení a zažité mýty.

„Věci mezi nebem a zemí“ jsou odvěkým námětem umění a literatury. Vnímání duchovní dimenze reality zachycují umělecké texty i v dobách a prostředích, ve kterých už metafyzický pohled na svět nebývá většinový. Úvahy shromážděné v tomto souboru se týkají vybraných děl české i světové literatury od konce 19. století do současnosti, kterým je společná tematizace náboženství, především katolického křesťanství. To může v literárních textech vystupovat jako duchovní inspirace, ale též jako faktor agitace nebo objekt kritiky. Různé přístupy autorů k náboženským otázkám i fenoménům se snažíme analyzovat a případně s nimi diskutovat na základě příslušných zdrojů křesťanské nauky. Jednotlivé kapitoly byly zveřejněny v odborných i kulturních periodikách nebo internetových médiích, některé tu vycházejí poprvé.

Kniha pojednává o pronásledování katolické církve komunistickým režimem v Československu a o jedné ze vzniklých forem reakcí na tuto situaci. Autorka analyzuje mimořádné pravomoci, které poskytl Apoštolský stolec místní církvi, ale které se brzy projevily jako málo přizpůsobené konkrétní situaci v Československu. Dále zkoumá a srovnává všechny druhy tajně udělovaných svěcení – jak uskutečněných v Československu, tak udělovaných českým a slovenským kandidátům v zahraničí, a sice svěcení, která byla po roce 1989 Kongregací pro nauku víry uznána za platná, i svěcení, jejichž platnost byla zpochybněna (pocházející od biskupa Felixe M. Davídka). Srovnání těchto různých svěcení ukazuje, že v jejich formě nebyly žádné podstatné rozdíly. Jedinou odlišností je skutečnost, že ve společenstvích odvozených podle svěcení od biskupa Davídka došlo k relativně vysokému počtu biskupských konsekrací, ženatí muži zde byli svěceni na kněze (někteří i na biskupy), a především, Davídek podporoval svěcení žen na kněze.

Originální a čtivě napsaná kniha známého teologa a religionisty představuje „fenomén Foglar“ z náboženského hlediska. Rozebírá nejen vlivy indiánského totemismu a římskokatolické spirituality, ale i tajné vontské rituály, extatické stavy vyvolané nádherou přírody, posvátná místa a časy, klubovní rituály, úlohu dobra, pravdy a krásy ve foglarovských vyprávěních. Autorovi, který se důkladně seznámil s literárním a organizačním dílem autora Rychlých šípů a dalších nesmrtelných děl, jde především o působení a odezvu tohoto díla u čtenářů. Foglarovo dílo je podle Hoška neodmyslitelným způsobem svázáno s jeho mnohovrstevnatým působením na děti a mládež, jedná se tudíž o symbolické univerzum, o návod k celistvému způsobu života. Nejde pouze o nějakou volnočasovou aktivitu. Fenomén Foglar vyplnil imaginaci i konkrétní činnost několika mladých generací, což nemá v české kultuře obdoby. Pavel Hošek nabízí pro tento fenomén pojem „foglaring“ a snaží se vyjádřit jeho charakteristické rysy.

Uplynulo již několik desetiletí od ukončení Druhého vatikánského koncilu (1962–1965), který otevřel cestu k obnovení jáhenství jako vlastního a trvalého hierarchického stupně. Přesto se stálý diakonát v dnešní době potýká se zásadním problémem, kterým je nejasná identita trvalého jáhna. Děje se tak především při jeho zapojení do pastorace ve farnosti, ve které působí kněz. Lidové označení „pomocník kněze“ je toho důsledkem i důkazem. Obdobně je tomu v církevních diskusích, kde bývá tématem především kněžství (nedostatek kněží, celibát apod.). Zdá se proto, že současná pozice trvalého jáhenství je zastíněna kněžstvím. Je tomu opravdu tak? Pokud ano, je možné z tohoto stínu vystoupit? Jak tuto službu vnímají samotní jáhni, jejich manželky, věřící, kněží a biskupové? Nejen na tyto otázky hledá kniha (formou empirických výzkumů) odpovědi a společně s historicko-teologickými souvislostmi se snaží reflektovat současnou situaci trvalých jáhnů v českých a moravských farnostech. Z předmluvy Michala Kaplánka, SDB: Jedná se o knížku, která je na jedné straně „vědecká“, ale na druhé straně „angažovaná“. Autor poctivě popisuje vývoj jáhenské služby v římskokatolické církvi, ale současně se netají tím, jaké by si představoval řešení nejasné pozice jáhnů, aby vystoupili „ze stínu kněžství“. Otázku po směřování trvalého jáhenství v budoucnosti vidím – i po přečtení Fujdlovy knihy – stále otevřenou. Přesto považuji za potřebné, aby se s argumenty, s nimiž autor pracuje, každý odpovědný činitel v církvi seznámil a konfrontoval.

Vladimír Čermák (1929–2004), soudce Ústavního soudu ČR a profesor politologie na Masarykově univerzitě v Brně, patřil mezi naše nejvýraznější a nejoriginálnější politické myslitele. Je autorem rozsáhlého pětisvazkového díla Otázka demokracie, ve své době bezesporu nejsystematičtějšího a nejambicióznějšího pokusu vyložit teorii demokracie v českém prostředí. Rozhovory „o filosofii, politice a právu“, které s Vladimírem Čermákem vedli Petr Fiala a František Mikš na přelomu tohoto tisíciletí při příležitosti autorových sedmdesátých narozenin, jsou dosud nejpřístupnějším výkladem hlavních myšlenek jeho rozsáhlého teoretického díla. Poutavě přibližují rovněž filosofův život a jeho názory na tehdejší společenské a politické dění. Publikace vychází ve druhém vydání k dvacátému výročí úmrtí Vladimíra Čermáka a může být cenným svědectvím nejen o jednom silném lidském osudu, ale i o jeho době. O každodenním životě za komunismu, o listopadové revoluci a jejích nadějích, o první dekádě znovunabyté svobody, kdy se sny a představy o demokracii začaly navzdory všem obtížím pozvolna naplňovat.

Literární dílo Bohumila Hrabala patří mezi nejvýznamnější plody české kultury dvacátého století. Bylo přeloženo do desítek jazyků, stalo se předlohou dlouhé řady celovečerních filmů a divadelních adaptací. V mnoha zemích světa je Hrabal nejznámější český spisovatel. Jeho knihy byly vykládány z mnoha různých hledisek, ale duchovní rozměr Hrabalova myšlení a díla dosud nebyl důkladně prozkoumán. Přitom duchovní motivy a posvátné symboly tvoří důležitou součást Hrabalova literárního zrcadlení světa. Nedávno byly objeveny nahrávky Hrabalových adventních promluv v Libici nad Cidlinou. Tyto nahrávky vrhají na duchovní rozměr jeho myšlení a díla úplně nové světlo. Kniha Evangelium podle Bohumila Hrabala vychází z těchto nově nalezených materiálů a nabízí ucelený výklad duchovního rozměru literární tvorby jednoho z největších českých spisovatelů.

Na základě sociologie Anthony Giddense hledám novou perspektivu pro porozumění současnosti. Ukazuji, že současný řád má svébytnou podobu. Není založen na regulaci jednání. Vychází spíše z rozvoje lidských možností, který jej činí závislým na technických prostředcích a infrastruktuře. Nový řád je založen na hranicích jiného typu, ne už na hranicích vertikálních – zdech vymezujících povolené a zakázané, nýbrž hranicích horizontálních – silnicích a dalších spojích, které člověka uzavírají v infrastrukturní síti a vymezují vůči okolnímu prostředí.