CDK strana 3 z 8

Taizé, to nejsou jen písně nebo nová hudební forma. Je to mezinárodní a ekumenická monastická komunita, v níž žije kolem sta bratří z dvaceti pěti zemí a z různých křesťanských církví - katolické, anglikánské, luteránské a reformované. Žijí pospolu a touží být znamením smíření, znamením evangelia. Toto společenství vzniklo za druhé světové války, v roce 1940. Jeho zakladatel, Roger Schütz, přišel do malé vesnice v Burgundsku a začal zde pomáhat pronásledovaným židům a uprchlíkům. Tato činnost by la počátkem hnutí, které dnes přijímá mnoho tisíc mladých lidí, pořádá zahraniční setkání, publikuje knihy a pomáhá chudým lidem na mnoha kontinentech.

Publikace je věnována pozoruhodné a v českém prostředí takřka neznámé rozpravě mezi židovskými učenci posledních desetiletí. V této rozpravě dochází k významnému posunu v hodnocení vzniku, povahy a dějinného poslání křesťanské víry a křesťanské církve a také ve způsobu, jak tito židovští učenci interpretují ústředí výpovědi křesťanské tradice. Usilují o autenticky židovské porozumnění křesťanství, které zůstává pevně zakotvené v souřadnicích rabínského myšlení a které se chce zároveň co nejvíce přiblížit tomu, jak křesťané rozumějí sami sobě a své víře. Ve svém úsilí o rozvíjení židovské teologie křesťanství vycházejí tito učenci z přesvědčení, že po staletích nedorozumění, nepřátelství a pronásledování přichází doba, kdy si Židé a křesťané mohou konečně navzájem naslouchat a porozumět.

Mezi úkoly Centra pro práci s patristickými, středověkými a renesančními texty patří mimo jiné přispívat k hlubšímu pochopení pojmů, které se jeví v evropském myšlení jako klíčové a které sehrály významnou roli při vytváření základů evropské civilizace a při jejím rozvíjení. K těmto základním pojmům bezesporu patří také „člověk". Kolektivní publikace Pojetí člověka v dějinách a současnosti filosofie I. Od antiky po renesanci nemá ambice být vyčerpávajícím popisem a analýzou vývoje antropologických názorů ve starších dějinách filosofie. Jejím cílem je spíše přiblížit čtenáři některé způsoby tázání po člověku v daných epochách, poukázat na některé obecné rysy i dílčí problémy s ním spojené. Kniha je předávána čtenáři s nadějí, že se tento její cíl naplnit podaří a že se tím alespoň částečně zaplní mezera ve filosofické produkci v českém prostředí, kde důkladné pojednání o vývoji filosofické antropologie v dějinách evropského myšlení doposud chybí.

Kniha sleduje vývoj filosofického myšlení o člověku po Immanuelu Kantovi, s nímž je nejčastěji spojován zrod filosofické antropologie jako samostatné filosofické disciplíny. Kniha nemá představit jeden jediný, všeobsahující náhled na vývoj filosofických koncepcí člověka v dějinách evropského myšlení ani rozhodnout, která ze současných koncepcí je jediná nosná, či dokonce nějakou takovou vytvořit. Jejím cílem je přivést některá filosofická pojetí člověka k dialogu, který by mohl filosofický diskurs v českých zemích prohloubit a obohatit. Zatímco první svazek kolektivní publikace Pojetí člověka v dějinách a současnosti filosofie byl věnován historickým podobám, obsahem druhého svazku jsou spíše koncepce současné.

Ve své dnes již klasické studii se francouzský filozof Michel de Certeau zabývá vztahem mezi dějinami a psaním. Upozorňuje, že již pojem historiografie, tedy česky dějepisectví, je vnitřně protikladný, protože spojuje skutečnost a její vylíčení. Západní historiografie se již více než čtyři sta let vyznačuje ostrým předělem mezi minulostí a současností. Minulost se stala tématem, které se vymezí, uspořádá a protřídí z pohledu dneška, takže dějepisec vlastně píše dějiny v obou smyslech slova. Michel de Certeau ve svém originálním textu odmítajícím chronologický postup charakterizuje, jaké kroky k tomu vedou - vytvoření předmětu popisu, domněle lineární časové uspořádání, umělé dělení na jednotlivé epochy a zrežírování příběhu..

Indonéské souostroví patří z kulturního, etnického a jazykového hlediska k nejpestřejším regionům světa. I z tohoto důvodu se Indonésie dlouhodobě potýká s řadou konfliktů, jež ohrožují její stabilitu a územní integritu. Tato kniha se věnuje dvěma závažným střetům z hlediska intenzity i délky trvání - konfliktu na Východním Timoru a v Acehu. Časově se práce soustředí na období po roce 1945, neopomíjí ovšem ani důležité aspekty koloniální éry, jež ovlivnily základní podmínky náchylné pro vznik konfliktů. Zásadní část textu pak sleduje vývoj v 90. letech 20. století a v demokratizační fázi počínající pádem Suhartova režimu a trvající de facto do současnosti. Kniha je uzavřena rokem 2002, kdy Východní Timor získal nezávislost, resp. rokem 2005, kdy mírová dohoda (prozatím) ukončila konflikt v Acehu. Cílem komparativní analýzy je zejména identifikace a porovnání primárních příčin a spouštěcích mechanismů, které vedly k eskalaci konfliktů, charakteristika jednotlivých fází konfliktů a zhodnocení role vnitřních a vnějších faktorů při jejich řešení.

Text čtenáře seznámí s dimenzemi, které představovaly hlavní politický konflikt v České republice v letech 2006 až 2008, a postoji, které v takto vymezeném prostoru zaujímali aktéři obou stran politického procesu (tedy voliči i politické strany, které v dané době disponovaly parlamentním zastoupením). Postupně se tak na základě čtyř datových souborů (data z analýzy volebních programů na základě kódovacího schématu CMP, data ze sociologických šetření Naše společnost Centra pro výzkum veřejného mínění a Evropské studie hodnot a konečně data o pozicích českých parlamentních stran získaná pomocí expertního šetření) vytváří mapa českého politického prostoru a rejstřík témat, která plnila hlavní dimenze politického konfliktu v České republice.

Kniha se zaměřuje na význam náboženství jako identifikačního prvku při integraci muslimů do západních společností. V jednotlivých kapitolách si autor klade otázky, zda mohou náboženské aktivity muslimských organizací v Německu, Rakousku a Švýcarsku přispívat k integraci jejich členů a ke komunikaci mezi příslušníky různých národností. Vedle historického přehledu, který mapuje etablování muslimského obyvatelstva na těchto územích, se kniha věnuje integračním otázkám výstavby mešit, výuky islámu na státních školách, budování hřbitovů nebo zapojení do mezináboženského dialogu. Perspektiva srovnávací studie umožňuje analýzu situace v několika státech s jejich konkrétními podmínkami náboženského života a vystižení zajímavých odlišností ve vztazích většinových společností k muslimům. Kniha je určena všem zájemcům o problematiku evropského islámu, a to jak z řad religionistů, sociologů, politologů nebo humanitně vzdělaných čtenářů, tak i z řad širší veřejnosti, která sleduje aktuální demografický vývoj v Evropě.

Vojvodovo, obec v severozápadním Bulharsku, ležící 16 km od dunajského přístavního města Orjachova, bývalo jedinou českou obcí v této zemi. Založeno bylo roku 1900 přesídlenci z jiné české vesnice, Svaté Heleny, nacházející se v dnes rumunské části Banátu. Historie Vojvodova jako české obce nebyla dlouhá - skončila po druhé světové válce, kdy jej v rámci akce „návratu krajanů do vlasti" naprostá převaha jeho českých obyvatel opustila a přesídlila do ČSR, do několika obcí pohraničního regionu jižní Moravy, kde řada z nich dodnes žije. Místní legenda praví, že Čechy pozval do Bulharska sám bulharský car Ferdinand, aby okolním vesničanům ukázali, jak se obdělává zem, jak vypadají moderní způsoby zemědělské výroby, obecně řečeno, jak se hospodaří. Ať již je tato legenda pravdivá či nikoli, obyvatelé Vojvodova žili tak, jakoby se Ferdinandově pozvání snažili dostát - v letech, kdy Vojvodovo obývali Češi, bylo obcí k pohledání, nejen v regionu, ale i v rámci celého Bulharska bylo dáváno za následováníhodný příklad. Obec byla široko daleko pověstná pořádkem a čistotou, jak vsi samotné, tak jejích obyvatel. Ti pak byli proslulí svou pracovitostí a puritánskou morálkou, v širokém okolí známí jako vynikající zemědělci, ale i skvělí chovatelé koní a velcí trhovci.

Kniha je věnována literární tvorbě francouzských autorek Marie Noëlové, Suzanne Renaudové a Sylvie Germainové. Jejich tvorba se rozprostírá po celém 20. století - a dokonce ho přesahuje. Společným znakem jejich prací je zřetelná inspirace křesťanstvím. Všechny tři ve svém díle počítají s existencí Boha, víra v něho je součástí jejich vlastního života, pro svá díla čerpají motivy z Bible, z církevní tradice i z osobní modlitby. Cílem knihy je nalézt a posoudit, jakým způsobem křesťanské přesvědčení autorek ovlivňuje jejich tvorbu a dále obecněji, jak se mění vliv křesťanství na literaturu a jeho odraz v ní v průběhu celého 20. století. Mgr. Václava Bakešová, Ph.D. (nar. 1973) je absolventkou oboru francouzština-čeština na Filozofické fakultě MU v Brně. V roce 2002 obhájila tamtéž doktorskou práci na téma La Conversion de Joris-Karl Huysmans (knižně vyšlo v nakladatelství MU, Brno 2009). Od roku 1996 vyučuje na Katedře francouzského jazyka a literatury Pedagogické fakulty MU. Předmětem jejího odborného zájmu jsou především francouzští autoři 19.-21. století se vztahem ke křesťanství.

Práce se zabývá jedním z klíčových problémů moderní sociologie náboženství – sekularizací jako oslabováním společenského významu náboženských institucí, náboženského vědomí a náboženských praktik v podmínkách moderních západních společností. Prostřednictvím rozboru nejdůležitějších textů evropské a americké provenience (Berger, Luckmann, Wilson, Martin, Bellah, Fenn, Dobbelaere, Bruce) autor sleduje ústřední otázku: Do jaké míry je sekularizace nevyhnutelným osudem moderního světa? Přitom se snaží rozlišovat mezi sekularizací jako analytickým konceptem vztahujícím k empiricky prokazatelným socio-kulturním procesům a sekularizačním narativem jako „velkým vyprávěním“ o neslučitelnosti modernity s náboženstvím.

Tato kniha se zabývá společenstvím česky mluvících evangelíků, kteří žili v letech 1900-1950 ve dvou bulharských obcích, Vojvodovo a Belinci. Vesnice Vojvodovo v severozápadním Bulharsku byla založena přesídlenci ze Svaté Heleny v rumunském Banátu a do roku 1950, kdy převážná většina jejích obyvatel odešla do pohraničních oblastí tehdejšího Československa, byla obcí převážně českou. Z důvodu populačního tlaku a nedostatku půdy pak z Vojvodova ve 20. a 30. letech 20. století odchází řada rodin do Argentiny a do vesnice Belinci ve východním Bulharsku. Společenství, které se v tomto období v těchto bulharských obcích utvářelo, se od svého okolí v mnohém lišilo. Náboženským vyznáním, jazykem, sdílenými hodnotami i způsobem života se tito lidé odlišovali od svého bezprostředního okolí, zemědělským způsobem obživy zase od převážné většiny tehdejší české krajanské komunity v Bulharsku, která se vyznačovala vysokým zastoupením inteligence, průmyslníků, řemeslníků a obchodníků. Publikace se zaměřuje na oblasti, které v dosavadní odborné literatuře věnované krajanským komunitám nebyly doposud obšírněji zpracovány. Předkládá analýzu dědické praxe, sňatkových strategií a způsobů zacházení se jmény, které byly v tomto společenství uplatňovány v první polovině 20. století. Snaží se rekonstruovat myšlenkový svět bulharských Čechů a ukázat, jakým způsobem se promítal do strategií a činností souvisejících s uzavíráním sňatků, reprodukcí či předáváním rodinného majetku, a jaký měl vliv na pojmenovávání a předávání jmen. V této knize se tedy pokusíme oživit obraz dvou českých obcí v Bulharsku v první polovině minulého století a ukázat čtenáři, co si tehdy lidé mysleli a jaké představy spojovali s tak základními procesy lidského života jako je plození, rození a výchova dětí, nebo vztahy mezi mužem a ženou v manželství i mimo něj. Všechny tyto představy a uplatňované strategie jsou přitom zasazeny do širšího kontextu sociálního světa bulharských Čechů, který byl určován jejich výraznou religiozitou, charakterem hospodářství a obživných strategií, stejně jako menšinovou pozicí v rámci bulharské společnosti a dějinnými zvraty první poloviny 20. století.

Monitoring evropské legislativy 2011 je v pořadí již šestým svazkem v českém prostředí ojedinělého projektu, který po vstupu ČR do EU inicioval europoslanec Hynek Fajmon. Autoři, analytici Centra pro studium demokracie a kultury, od roku 2004 soustavně „překládají" relevantní unijní dokumenty do srozumitelného jazyka a pokoušejí se zachytit vývoj ve všech klíčových politikách EU. Vždy přitom zohledňují potenciální dopady na ČR. V roce 2011 se projekt evropské integrace dostal podle mnohých do dosud největší krize ve své historii. Bruselské instituce se ovšem zdaleka nevěnovaly pouze mediálně vděčným „bojům o euro". V souvislosti s přípravou nového víceletého finančního rámce na roky 2014-2020 se znovu začalo hovořit například o vnitřním trhu, reformě společné zemědělské politiky či o zpřísnění čerpání prostředků ze strukturálních fondů. Publikace je pro přehlednost doplněna rejstříkem, podrobným obsahem a slovníčkem. Je určena nejen studentům, akademikům a všem, kteří se s problematikou EU dostávají do každodenního kontaktu, ale poslouží komukoli s hlubším zájmem o vývoj evropského projektu.

Rozsáhlá monografie věnovaná tématu šíření koncilních myšlenek v české společnosti od 60. let 20. století až do roku 1989, založená na původním archivním výzkumu i na vzpomínkách pamětníků. Publikace přináší rozbor vztahu socialistického státu ke koncilu, analýzu souvislosti mezi společenským a církevním vývojem v letech politického a kulturního uvolnění, interpretaci teologických, institucionálních a kulturních podnětů souvisejících s "koncilní generací" významných reprezentantů katolické církve. Kniha nepomíjí ani aspekt ekumenických vztahů, které koncil vyvolal v život, a klade důraz na liturgickou reformu i některé významné podněty církevního umění.

Kniha Euro Davida Marshe je strhujícím příběhem projektu hospodářské a měnové unie. Autor bez příkras popisuje trnitou cestu společné evropské měny od vize k realitě a vysvětluje, proč se euro začalo záhy po svém zavedení hroutit, proč měnovou unii zachvátila dluhová krize a proč se začala utápět v hořkých vnitřích konfliktech. David Marsh tvrdí, že euro se ve stávající podobě udrží nad vodou jen za cenu sílících rozporů mezi politiky a voliči. Právě oni ponesou náklady všech špatných rozhodnutí, kerá dnes hospodářskou a měnovou unii táhnou ke dnu. David Marsh je předsedou SCCO International a spolupředsedou Fóra oficiálních monetárních a finančních institucí (OMFIF). Mezi jeho nejznámější knihy patří The Bundesbank: The Bank That Rules Europe (Bundesbank: Banka, jež vládne Evropě, 1992), Germany and Europe: The Crisis of Unity (Německo a Evropa: Krize jednoty, 1994) a The German: Rich, Bothered and Divided (Němci: bohatí, strhaní a rozdělení, 1989).

Práce mladého badatele o mnohostranné osobnosti kněze, spisovatele a pedagoga Dominika Pecky, ale také o chápání kněžského poslání v éře první republiky v době protektorátu a především v epoše komunismu. Autorovým cílem bylo ukázat, s jakými problémy se český kněz ve 20. století musel vyrovnávat, co se od kněze očekávalo, jak se vyvíjely představy o kněžství, formách pastorace, pastoračních metodách. To vše lze u D. Pecky pozorovat nejen díky širokému rozsahu činností, kterým se věnoval, ale zejména pro odvahu o vlastních aktivitách a vlastním povolání přemýšlet a psát – a v neposlední řadě díky jeho vězeňské zkušenosti. Publikace líčí osobnost vynikajícího kněze s použitím dosud neznámých pramenů.