Centrum pro studium demokracie strana 4 z 8

Táto kniha ako prvá prináša komplexné spracovanie témy preferenčného hlasovania v parlamentných voľbách na Slovensku. Tento mechanizmus sa v slovenských podmienkach uplatňuje od roku 1990, no jeho dosah na personálne zloženie parlamentu je značne obmedzený. Autor v publikácii uskutočňuje detailnú analýzu súčasného stavu a predstavuje jeho hlavné aspekty a dôsledky. Nad rámec toho rozoberá jednotlivé alternatívy k existujúcemu systému, ktoré boli predstavené v posledných rokoch. Ako pristupujú slovenskí občania k prednostnému hlasovaniu? Aké dopady malo zavedenie celoštátneho volebného obvodu? Akú šancu na zvolenie majú kandidáti na dne listiny a prečo sa tento krok opakovane podaril Igorovi Matovičovi? Získavajú slovenskí poslanci podporu po celom území štátu? A môže sa vplyv slovenských voličov v otázke výberu členov parlamentu posilniť pomocou zmeny aktuálneho volebného zá­kona? Na tieto i ďalšie otázky nájde čitateľ v predstavenej knihe odpovede, vychádzajúce z autorovho dlhodobého zamerania na danú problema­tiku a podložené bohatým grafickým a faktografickým spracovaním. Peter Spáč (1984) pôsobí ako odborný asistent na Katedre politológie na Masarykovej univerzite v Brne. Medzi oblasti jeho odborného záujmu patria volebné systémy a ich reformy, vnútrostranícke nominačné procesy a špeciálne slovenská politika. Je autorom či spoluautorom viacerých publikácií. Zo slovenského prostredia jeho dosiaľ najvýznamnejšiu knihu predstavuje Priama a zastupiteľská demokracia na Slovensku. Volebné reformy a referendá po roku 1989 (2010).

Co zůstává. Pro básnickou antologii možná překvapivý název, jenž vyžaduje vysvětlení. Mým záměrem rozhodně není pouštět se zde do hodnocení české poezie v daném období, nebo dokonce rozhodovat o tom, co z ní „přežilo“ a co nikoliv. Mé cíle jsou mnohem skromnější – prostřednictvím knižního výboru podat svědectví o poezii ve dvou minulých desetiletích z pohledu redakce jedné revue, ukázat, co jsme v té době četli a tiskli… Chci podat zprávu o snažení určitého okruhu lidí kolem jednoho časopisu, o snažení, které snad mělo smysl. Spisovatel Pavel Švanda, jeden z kmenových autorů Proglasu a člověk schopný hlubší teoretické reflexe, v jednom ze starších čísel poznamenává, že poezie má nabízet především speciální možnost vyvolat soustředění. Možnost dotknout se smyslu životní situace, a to i v době, kdy běžný kulturní konzum nabízí hlavně rozptýlení. Někdy básní dohlédneme jen na svou okamžitou náladu, ale i to je pro člověka užitečné. Na opravdu dobré básni je však nejkrásnější to, když v čase přesahuje sebe samu a nabízí nové významy nejen čtenáři, ale i autorovi. Kvalitní poezie překlenuje trhliny v našem kolektivním i osobním vědomí, nese nás časem. Je tím, co zůstává, alespoň pro nás a pro tuto chvíli. (z předmluvy editora) Revue Proglas, vycházející v Brně v letech 1990 až 2008, patřila vedle časopisu Host k předním brněnským periodikům zabývajícím se pravidelně literaturou. Na jejích stranách byla kromě jiného téměř po dvacet let otiskována poezie českých básníků, zpočátku především těch, již byli v době komunistické totality umlčováni, později i zástupců mladší generace, začínající publikovat až po roce 1989. Reprezentativní básnická antologie přináší výbor nejlepších básní publikovaných v časopise během celého období jeho existence. Básně jsou chronologicky řazeny a doprovázeny životopisnými medailony autorů i průvodním slovem a doslovem editora. Publikace zahrnující více než 80 básníků je nejenom unikátním svědectvím o literárním dění kolem časopisu Proglas, ale i o stavu české poezie na sklonku komunistické totality a v prvních dvou desetiletích znovunabyté svobody. Výbor vychází při příležitosti 20. výročí založení Centra pro studium demokracie a kultury (CDK).

Základní témata knihy Fenomén Vatikán formulují její podtituly – idea, dějiny a současnost papežství – diplomacie Svatého stolce – České země a Vatikán. Kniha má čtyři kapitoly, jimž je předeslán Úvod vysvětlující blíže téma studie a rozvržení její látky. Zejména rozvádí, proč papežové neodvozují svůj vliv v oblasti mezinárodních vztahů od svého postavení hlavy Městského státu Vatikánu, a proč naopak veškerý význam Vatikánu ve světové politice je založen výhradně na postavení hlavy katolické církve jako duchovního vůdce. První kapitola se zabývá otázkou, proč a v jakém smyslu je papež hlavou největší z křesťanských církví. Druhá kapitola podává historický přehled vývoje instituce papežství v jeho vztahu ke „světské moci“, státům a jejich vládcům; tento vztah sleduje od počátku dějin křesťanství až do zániku církevního státu v roce 1870. Třetí kapitola předvádí moderní podobu církevního státu (vzniklou v roce 1929), v níž je tento útvar ještě zřetelněji než jeho předchůdce podřízen výkonu náboženského poslání svých vládců – papežů. Výklad o strukturách a orgánech dvojjediné instituce Vatikánu-Svatého stolce, o jejím mezinárodním postavení, smlouvách se státy i o výkonech proslulé vatikánské diplomacie je východiskem k zachycení nejnovějších dějin papežství i role, kterou tato instituce hraje v současném světě. Čtvrtá kapitola (České země a Vatikán) si všímá minulosti i přítomnosti vztahů mezi římským stolcem a českým národem v jejich politickém i náboženském rozměru. Do jednotlivých kapitol jsou zařazeny exkursy analyzující podrobněji některé zvlášť pozoruhodné nebo kontroverzní problémy z dějin a současnosti papežství. Druhé vydání nemění podstatu ani uspořádání díla. Vedle drobných stylistických úprav či korektur obsahu přináší především doplňky: nevelké v Úvodu a prvních dvou kapitolách, zatímco třetí a čtvrtou obohacuje o podrobný výklad nejvýznamnějších událostí historie papežství v období posledního desetiletí.

Kniha uvádí problematiku vztahu jazyka a totalitarismu představením myšlení klíčových myslitelů v předmětné oblasti, především Hannah Arendtové, Carla Joachima Friedricha, Zbigniewa Brzezinského, Juana Josého Linze a Raymonda Arona, a na základě jejich prací formuluje vlastní operativní definici totalitarismu. Následně analyzuje teorii komunikace Karla Wolfganga Deutsche, která představuje inovativní přístup ke zkoumání vztahu mezi komunikací a politickými systémy. Dále se autor na základě přístupů Ferdinanda de Saussure a Ludwiga Wittgensteina věnuje problematice jazyka. Na pozadí Orwellova umělého totalitního jazyka newspeak poukazuje na jeden možný způsob užití tohoto typu jazyka, který je prakticky demonstrován v analýze totalitního jazyka komunistického režimu v Československu mezi lety 1948 a 1989. Analýza je zpracována na deníku Rudé právo, ústředním tiskovém orgánu ÚV KSČ. Pád komunistického režimu je pak prostřednictvím teorie komunikace interpretován jako následek komunikačního selhání režimu. Závěrečná část studie je věnována tendencím, které lze z popisovaného hlediska nacházet i v liberálně-demokratických systémech, a to prostřednictvím zkoumání fenoménu politické korektnosti. Práce je příspěvkem k objasnění vztahů mezi komunikací a politickými systémy, konkrétně ukazuje, že existuje vazba mezi komunikačním a systémovým selháváním. Stejně tak poukazuje na skutečnost, že jazyk je silným mocenským nástrojem, ale pokud dochází ze strany řízení systému k jeho zneužívání, hrozí rozpad celého systému. Tomáš Váňa je absolventem právní a politické filosofie na University College London a politologie a mediálních studií na Univerzitě Karlově. Specializuje se na politické myšlení a systémové a komunikační přístupy ke zkoumání politických systémů.

Kdo je – nebo kdo může být – v dnešní době autorita? Nemám na mysli autoritu mravní, ale někoho, kdo je schopen zásadní reflexe našeho místa ve světě, kdo dokáže nahlédnout skutečnou duchovní situaci doby na pozadí uplynuvších staletí civilizačních a kulturních dějin. Mám na mysli autoritu duchovní, autoritu z ducha. Jedním z mála lidí, kteří odpovídají tomuto kritériu, je současný francouzský historik idejí Alain Besançon. Velice aktivní a plodný vědec a myslitel nemá jen kritická slova, ale také slova východisková, jež mají svoji váhu a platnost i v situaci, která se může jevit jako bezvý­chodná, protože reflektují skutečný stav. (Josef Mlejnek v předmluvě ke knize) Alain Besançon (1932) je současný francouzský filosof a historik idejí žijící v Paříži. Od roku 1996 je členem Francouzské akademie, v minulosti byl ředitelem Vysoké školy sociálních studií (EHESS) a hostujícím profesorem na řadě západních univerzit. Je členem redakce časopisu Sešity o ruském světě od jeho založení v roce 1961. Eseje a články publikuje ve čtvrtletní revue Commentaire, v jejíž redakční radě působí od roku 1986. Z jeho obsáhlého díla uveďme alespoň několik titulů: Myšlenkové kořeny leninismu (1977), Falzifikace dobra, Solovjov a Orwell (1985), Zakázaný obraz. Intelektuální dějiny obrazoborectví (1994, česky 2013), Trojí pokušení v církvi (1996), Neštěstí století: komunismus, nacismus a jedinečnost Šoa (1998, česky 1999). V roce 2008 mu vyšel první román Emil a lháři, v roce 2010 se objevil soubor jeho literárních studií Láska a náboženství. Pět osob hledajících lásku. Svá velká ruská témata shrnul v kritickém pojednání Svatá Rus (2012), v letošním roce vydal knihu Náboženství v Americe. Českou republiku navštívil v roce 1991: v Praze se zúčastnil konference o zločinech komunismu.

Tato studie se věnuje dynamice křesťanské tradice v perspektivě humanitních a společenských věd. S využitím Gadamerovy filosofické hermeneutiky, Lotmanovy a Uspenského kulturní a historické sémiotiky a Luhmannovy systemické teorie navrhuje autor tři modely, které umožňují lépe pochopit pohyb a proměny křesťanské tradice a aktivně se účastnit na jejím dnešním utváření. Jaroslav Vokoun (1956) je vedoucím Centra ekumenických studií Teologické fakulty Jihočeské university a hostujícím kazatelem evangelických sborů na Plzeňsku a Domažlicku. V CDK vydal knihu Naslouchat teoložkám (Brno 2010).

Kniha O smrti a pohřbívání přináší úvodní vhled do doposud opomíjené problematiky. Věnuje se tématu smrti, představám o možné posmrtné existenci, pohřbívání a truchlení v současné české společnosti. Pro získání plastičtějšího obrazu i správných interpretací dnešního stavu autorka připomíná i starší období. Věří totiž, že bez jejich znalosti nelze současnou situaci uspokojivě vysvětlit. Kniha tak přispívá k zodpovězení mnoha aktuálních otázek: Jak se dnes Češi vyrovnávají s vlastní smrtelností? Liší se výrazně představy a postupy věřících a nevěřících osob? Věří Češi v posmrtnou existenci? Jak mrtvé pohřbíváme a co to o společnosti vypovídá? Jak se jedinci a společnost vypořádává se smutkem po smrti blízkého? Proč se rozšiřuje pohřbívání bez obřadu a o čem tento fenomén vypovídá? Vznikají nějaké nové formy pohřebních rituálů? Mgr. Olga Nešporová, Ph.D., vystudovala sociální antropologii na FHS Univerzity Karlovy. Od roku 2004 působí jako socioložka ve Výzkumném ústavu práce a sociálních věcí a dlouhodobě spolupracuje se Sociologickým ústavem Akademie věd ČR v Praze. Hlavními tématy jejího odborného zájmu jsou postoje ke smrti, umírání, pohřební obřady, náboženství, spiritualita, rodičovství, mezigenerační solidarita a institucionální podpora rodiny. „Text Olgy Nešporové sumarizuje nejen její dosavadní výzkumy, ale také veškerou odbornou sociologickou, antropologickou i etnografickou literaturu vztahující se k rozebíranému tématu a ke kulturní oblasti České republiky. … V českém prostředí se jedná o jedinečný pohled, který v sobě kombinuje rovinu současnosti s rovinami minulých staletí.“ Prof. PhDr. Josef Kandert, CSc. „Kniha O smrti a pohřbívání je výjimečným počinem zkušené společenskovědní autorky, zaplňuje citelnou mezeru v monografické sociologické produkci – a sice v českém prostředí jen pomalu se etablující disciplíně ,sociologie smrti‘. ... Práce představuje vynikající zpracování málo probádaného a společensky vysoce relevantního tématu.“ Doc. PhDr. Stanislav Balík, Ph.D.

Války o suroviny budou podle názorů mnohých odborníků dominantním typem ozbrojených konfliktů v tomto století. Nárůst poptávky, vyčerpávání snadno dostupných ložisek ropy stejně jako neklid v mnoha producentských zemích zintenzivňují mezinárodní soupeření o dostupné zdroje fosilních paliv. Jiné charakteristiky vykazují často opomíjené konflikty o obnovitelné přírodní zdroje – vodu, půdu či dřevo. Napětí v mnoha oblastech světa narůstá a soupeření se často odehrává nikoli na mezistátní, ale spíše vnitrostátní rovině. U mnoha přírodních zdrojů je základní příčinou problémů nejen zvyšování poptávky či spotřeby, ale také zvyšující se míra znečištění životního prostředí. Například enormní zátěž přírody v Číně se stane podle některých analytiků hlavním „spouštěčem“ radikální transformace tamního politického systému. Monografie přináší podrobný vhled do šesti konfliktních oblastí. Rozebíráno je například vysoce aktuální, ale málo diskutované surovinové bohatství Afghánistánu, dále střety o koltan v Demokratické republice Kongo, konflikty o vodní zdroje na horním Nilu a jiné. Tato publikace může sloužit jako neocenitelná pomůcka pro orientaci v současném světě, využití nalezne v rukou akademických pracovníků, politiků, analytiků, novinářů i studentů bezpečnostních studií či mezinárodních vztahů.

Ve středu Evropy vedou zdejší demokracie boj s extremismem na svém území. Zvolily si k tomu nástroje militantní demokracie, tedy konceptu, který reaguje na tragické zkušenosti s autoritativními a totalitními režimy a hnutími z dvacátého století i na působení současných extremistů. Rozpouštění stran, tresty za užití extremistických symbolů či popírání holokaustu, zákazy nenávistných shromáždění. Tato a podobná opatření mají potlačovat ty, co ohrožují demokracii. Vyvolávají však současně i bouřlivé společenské diskuse o tom, co je vhodné, přiměřené a spravedlivé. V této monografii jsou analyzovány a srovnány militantní demokratické režimy v Německu, Rakousku, České republice, na Slovensku, v Polsku a Maďarsku. Jedná se o první takto podrobné zpracování tohoto aktuálního tématu v českém prostředí. Doc. JUDr. PhDr. Miroslav Mareš, Ph.D. (* 1974) – je garantem studijního oboru bezpečnostní a strategická studia na Katedře politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Zaměřuje se na výzkum politického extremismu a terorismu ve středoevropském prostoru. JUDr. et. Mgr. Štěpán Výborný (* 1986) – je asistentem Nejvyššího správního soudu a doktorandem Katedry ústavního práva a politologie Právnické fakulty Masarykovy univerzity. Zaměřuje se na výzkum právních nástrojů ochrany demokracie a na výzkum extremismu.

Bluesová hudba začala zaplavovat Spojené státy krátce po roce 1910. Přibližně šedesát let zůstala hnací silou středního proudu populární hudby a dodnes se hraje a poslouchá po celém světě. Blues, které kdysi hrály a zpívaly skupiny amatérských muzikantů, pouliční kytaristé a divadelní divy, dnes běžně slyšíme jako hudbu v pozadí westernů a reklam na auta. Má všemožné podoby, od jemných melodií v podání akustické kytary až k nakřápnutému blues-rocku. Blues se šeptá, řve, bručí, sténá, jódluje a hraje se na všechno, foukací harmonikou počínaje a syntezátorem konče. A tak vzhledem k tomu, že posluchačstvo, vkus a technologie se proměňují už celé století, musí každý pokus o pochopení této hudby začít otázkou: Co přesně je blues?

Shrnující historické pojednání o všeobecných (ekumenických) koncilech od Nikáje až po II. vatikánský sněm se obrací k zájemcům o církevní dějiny a dějiny křesťanské teologie. Nabízí odborné, současně však velice čtivé uvedení do světa církevních koncilů, které významným způsobem spoluutvářely dějiny křesťanství, a to jak ve věroučné oblasti, tak i v oblasti instituční. Autor v této knize zprostředkovává výsledky nejnovějších bádání o všeobecných sněmech a ukazuje, jakými způsoby se při nich odehrávalo vzájemné působení církve a dějin, církve a aktuálního „světa“.