Centrum pro studium demokracie

Publikace je dalším příspěvkem ke studiu dějin Vojvodova jediné české vesnice v Bulharsku. Ta byla založena v severozápadní části země roku 1900 přesídlenci z jiné české krajanské obce Svaté Heleny v rumunském Banátu. V nové zemi se díky píli a úsilí místní české komunity z Vojvodova záhy stala vzorová obec, dávaná místními i celostátními autoritami okolnímu obyvatelstvu za následováníhodný vzor. O světské úspěchy ale Vojvodovčané nestáli, oč usilovali, bylo žít pravým křesťanským životem na biblickém základu, pod praporem víry, pod křídly Boha; cílem jim byl nikoli obdiv lidí, ale díky bohabojnému životu snad zasloužená Boží přízeň. České dějiny Vojvodova skončily po pouhém půlstoletí, kdy jeho obyvatelé po druhé světové válce vyslyšeli výzvy československé vlády a přesídlili zpět do své staré vlasti, kde se usadili v několika obcích jižní Moravy. Na rozdíl od předchozích publikací, které se věnovaly především životu obyvatel Vojvodova na bulharské půdě, tedy mezi lety 19001950, rozšiřuje práce V Bulharsku nám s hrdostí říkali ,Češi, tady s pohrdáním ,Bulhaři (Obyvatelé Vojvodova v Bulharsku a na jižní Moravě) badatelský zájem také na situaci okolo přesídlení Vojvodovčanů do ČSR a jejich po řadu dlouhých let velmi nesnadný život v řadě novoosídleneckých obcí jižní Moravy, kde poslední vojvodovští rodáci a jejich potomci žijí dodnes.

Když se řekne Polsko, první asociací českého čtenáře je katolicismus. Jak a kdy došlo k tak úzkému propojení národa a náboženství? Kniha Pánbíčkáři. Odkud se vzal polský katolicismus? se pokouší najít na tuto otázku odpověď. Nespokojuje se přitom s jednoduchými stereotypy. Čtveřice renomovaných autorů zkoumá tento fenomén z historické, sociologické a filosofické perspektivy. Neopomíjí zásadní historické milníky tisíciletého vývoje křesťanství v Polsku, hlavní pozornost však překvapivě věnuje moderním idejím a relativně nedávným společensko-politickým fenoménům, které tvoří současnou podobu polské kultury a národní identity.

Ukrajinské události, vnitřní vývoj Ruska a konečně i politika takzvaného Západu byly motivacemi setkání o vztahu Ruska a Západu (a vice versa) v dějinách i současnosti, setkání, z něhož vznikl tento soubor textů. Přispěvatele zajímaly různé věci: jak vypadala ruská diplomatická poselstva v raném novověku, jaká byla tvářnost ruské politiky a kultury v 19. a 20. století, nakolik se ovlivňovaly různé evropské společnosti navzájem. Jistý leitmotiv všech dílčích otázek vytváří výraz (ne)porozumění v podtitulu publikace. Vyjadřuje zásadní problém soudobých kulturních dějin. Do jaké míry můžeme mluvit o „překladu“ kultur, o jejich vzájemném sdílení, o pochopení či naopak nepochopení základních společenských struktur navázaných jak na národní státy, tak na širší kulturní okruhy? Jak rozuměl a rozumí Západ Rusku a Rusko Západu, co vytváří podmínky tohoto dorozumění a co ho naopak deformuje? Uvedené otázky jsou ovšem jednotlivými texty pouze nastíněny, otevírají však prostor, který si bude i v blízké budoucnosti vyžadovat velmi přesné a historicky i politologicky poučené odpovědi. Jiří Hanuš, Vít Hloušek, Kateřina Hloušková, Jan Holzer, Petr Horák, Denisa Nečasová, Jaroslav Střítecký, Petr Suchý, Josef Šaur, Jiří Štaif, Radomír Vlček

Politické systémy postkomunistických zemí (či jejich společnosti) nabývají nejen pozitivní rysy západních demokracií, ale jsou čím dál tím víc zasahovány i typicky západními krizovými jevy – například oslabováním tradičních stran, rostoucí nedůvěrou veřejnosti v politickou scénu, korupcí spojenou s veřejnými zakázkami, stárnutím populace nebo bobtnajícím veřejným zadlužením. Rozšířené vysvětlení problémů české politiky spočívá v tvrzení, že jsme se ještě plně nevyrovnali s dědictvím minulosti a od vyspělého Západu se stále máme co učit. To je sice pravda, ale jen zčásti. Kniha se snaží doložit, že hlavní potíže české společnosti již nesouvisejí s dědictvím komunismu a nedostatečnou adaptací na západní poměry, neboť jde o zásadní problémy západní civilizace jako takové. Civilizace až příliš zaměřené na „kuře v hrnci“ a uvězněné v pasti vlastního úspěchu, která jedince uvrhuje do postavení, jež se podobá křečkovi běhajícímu v kole.

Islámská republika Írán je dlouhodobě v médiích, na politických fórech, v oficiálních zprávách ministerstev zahraničí a zpravodajských služeb i v odborné literatuře ostrakizována coby největší podporovatel terorismu na světě. Podle USA a Izraele představuje Írán a jeho aktivity hlavní hrozbu regionální stabilitě i zájmům Západu v oblasti Blízkého a Středního východu. Írán je velice aktivní v současných konfliktech v Palestině, Iráku a Afghánistánu a snaží se o pozici dominantního hráče v regionu Perského zálivu a Kaspického moře. Navíc je specifický svým politickým zřízením, které bývá často označováno za radikální teokracii. Představuje ale tento íránský režim svou podporou zahraničního terorismu a mírou vnitřní represe skutečně takovou hrozbu, jak se mnozí aktéři sekuritizace snaží vykreslit? Josef Kraus se ve své unikátní práci snaží na tuto otázku odpovědět, k čemuž využívá své cenné zkušenosti z četných terénních výzkumů nejen v samotném Íránu, ale také v Iráku, Sýrii, Libanonu, Jordánsku, Spojených arabských emirátech, Turecku, na severním i jižním Kavkaze a rovněž v Izraeli a Palestinské autonomii. Výsledkem je studie, která se snaží komplexně postihnout fenomén státního, resp. státem podporovaného terorismu na íránském příkladu. Kromě analýzy terorismu íránské provenience autor čtenáři přibližuje také moderní íránskou historii, vysvětluje složitý a na Západě hůře pochopitelný íránský mocensko-politický systém a zabývá se konceptualizačními problémy při práci s pojmy státní terorismus, státní podpora terorismu a dalšími. Čtenáři se tak do rukou dostává kniha, která svým zaměřením, obsahem a množstvím nabízených informací výrazně překračuje české bezpečnostně-politologické prostředí a vede nejen k většímu poznání Islámské republiky Írán, ale také k nastartování výzkumu fenoménu státního terorismu.

Málokoho by napadlo vzít vážně vtipy, gagy a kousavé poznámky na adresu Boha a náboženství, které se objevují ve filmech a textech Woodyho Allena. Jason Kalman, americký docent klasické hebrejské literatury a znalec moderní židovské interpretace biblických textů si v této útlé knížce všímá jobovských motivů v Allenově díle a ukazuje, že jejich vtipnost se opírá o podobné myšlenkové paradoxy, které lze nalézt i v současné židovské teologii, jež má odvahu předkládat Bohu nepříjemné, snad až rouhavé otázky a výčitky. Utrpení nevinných je bezesporu velkou teologickou otázkou po celá tisíciletí. Možná, že humor je jednou z myslitelných odpovědí.

Ve své půvabné knížce přeložené pod názvem Co kdyby láska nikdy neskončila uvažuje Alain Finkielkraut o čtyřech podobách moderní lásky, která je sice vyvázána z tradičních svazujících pout přísné morálky a zatěžujících zvyků, přesto je spíše křehká a v ohrožení. Láska je dnes sice „volná jako ptáče“, ale je třeba se s autorem na chvíli pozastavit a ptát se, jaké podoby má dnes tato základní lidská emoce a zda vlastně ještě umíme opravdově milovat.

Sociologická studie z Centra pro aplikovaný výzkum apoštolátu na George­townské univerzitě zkoumá generační proměny katolických kněží ve Spojených státech od 70. let 20. století do současnosti. Navazuje na podobné výzkumy, které v USA probíhají od konce 60. let, a tak může srovnávat data v chronologické perspektivě. Předmětem studie jsou demografické změny amerického kněžstva, spokojenost a obtíže v povolání, spolupráce s laiky, postoje k současné americké multikulturní realitě a ke skandálům se sexuálním zneužíváním nezletilých osob. Publikace je zajímavá nejen pro sociology, ale také pro historiky a pastorální teology.

Ačkoli Arnold rozvíjel ty myšlenkové postupy, které se již ustavily v jeho spisech o vzdělání, o roli kritiky a o studiu keltské literatury, eseje Kultury a anarchie se vyznačují rovněž počátkem něčeho nového. Zahájily řadu jeho zkoumání z šedesátých a sedmdesátých let 19. století o vzájemném vztahu náboženství a kultury a o vztahu mezi individuálním a sociálním záměrem v tomto kontextu. Po Kultuře a anarchii následovaly knihy St. Paul and Protestantism a Literature and Dogma. Mnohé z těch otázek, které si Arnold kladl v těchto třech důležitých dílech, nacházely trvalý ohlas u kritiků, kteří byli konfrontování s analogickým napětím mezi pluralismem a integrací. Diskuse o náboženských cílech byla v 19. století pro morální definici společnosti a státu zásadní, což už pro počátek století 20. přestalo platit. Přesto se však v posledním desetiletí náboženství vrátilo zpět po politické i kulturní agendy jak v globálním, tak v národním kontextu. Konkurující si náboženské vize světa a role jednotlivce v něm získaly obnovený význam. Vyvstávají nové otázky po náboženském vzdělání, o vztahu náboženské identity a pocitu občanství, o vztahu multikulturalismu a liberalismu, o výzvách mezikulturního porozumění. To vše byly problémy, s nimiž se Arnold potýkal před půldruhým stoletím…

Co přineslo křesťanství našemu světu, kultuře, politice, představám o nás samých? Známý německý autor v této knize zauvažoval nad stále se opakující otázkou, která znepokojuje lidskou mysl. Odpověděl si na ni jedinečným způsobem, totiž tak, že ukázal, jak by vypadal náš svět bez křesťanství – bez jeho hodnot, antropologie, bez specificky křesťanského pochopení času, přírody, státu, práce nebo umění. Maierův text nechce být pouhou obranou jednoho významného světového náboženství. Křesťanství je mu nevypočitatelným, rozporuplným a přitom kouzelným impulsem, který radikálně ovlivňuje lidské rozhodování, které vyvolává nepřehlédnutelné působení na všechny oblasti lidského života a na společenství, v nichž lidé žijí. Autor přitom čtenáře vybízí, aby si jeho intelektuální podněty doplnili svým vlastním pozorováním.

Tato kniha je první českou monografií pojednávající o myšlení ruského filosofa Nikolaje Berďajeva (1874–1948). Berďajevova filosofie je zde představena jako specifický proud křesťanského existencialismu. Důraz, který Berďajev klade ve svém vrcholném díle na eschatologický význam své metafyziky, vede autora knihy k tomu, že o Berďajevově variantě existencialismu hovoří jako o eschatologickém existencialismu. Popis složitého Berďajevova intelektuálního vývoje je doplněn o analýzu ústředních pojmů jeho filosofie, přičemž největší prostor je věnován Berďajevovu specifickému pojetí svobody jako něčeho, co předchází veškerému bytí. Podrobně je pojednáno i o Berďajevových politických a politologických názorech. Je známou skutečností, že Berďajev byl jedním z nejvýznamnějších ideologických oponentů komunismu.

Sborník z Mezinárodní konference Centra pro práci s patristickými, středověkými a renesančními texty k 80. narozeninám Karla Flosse.Příspěvky v tomto sborníku zazněly na mezinárodní konferenci Jednota a mnohost uspořádané Centrem pro práci s patristickými

Publikace se zabývá dosud málo respektovanou problematikou – působením vysokých škol jako výchovných institucí. Součástí studia na vysoké škole je utváření osobnosti každého studenta. Utváření osobnosti je spojeno především s procesem interiorizace hodnot. Jde o to, jaké hodnoty vysoké školy a vzdělávání na nich studentům nabízí. Mělo by jít o hodnoty žádoucí. Publikace hodnotí aktivity spojené s učením se svobodě jako základ dobrého působení vysokých škol na rozvoj osobnosti jejich studentů. Rodíme se s dispozicí ke svobodě, bez učení se svobodě tyto dispozice ale neumíme uplatňovat. Do jaké míry se vysokým školám daří, aby se jejich studenti během studia současně učili svobodě, je atributem míry kvality těchto škol a studia na nich. Tuto dimenzi kvality vysokoškolského vzdělávání dosud téměř vůbec nebereme v úvahu.