Host strana 25 z 153

Po novele Hliněné dny se Stanislav Beran vrací s porcí povídek, žánrem, ve kterém je nejsilnější Scházíme se u stolu posetého drobky příběhů lidí účtujících s minulostí i se svými neúmyslnými a často nemilovanými rolemi, s lidmi těžce zápasícími s přítomností. Je možné trávit čekání na smrt vlastního dítěte nad křížovkou? Co spatří taxikář před gymnáziem? Má tetování duši? A má ji vysloužilý komunista, který ani nedýchá strachem, že neumře smířený a v pokoji? Jsme i s těmi, kteří mají to štěstí, že ještě nemusejí litovat toho, co udělali, a bát se příštího dne. Ten může kromě obav přinést i odpuštění, protože jedním životem v této knize nic nekončí, ještě přijdou děti a děti jejich dětí… Má lidské tělo otištěné ve sněhu skutečně podobu anděla? Vejde se rybářská loď do hracího automatu? Může být srnec životu nebezpečný? A poslouchal by Louis Armstrong punk? Je tolik otázek s nesnadnou odpovědí… Duši vnímavého čtenáře však jistě mohou zasáhnout silné příběhy s přesvědčivými dialogy, příběhy, v nichž poznáváme dnešek i sami sebe. Lze konstatovat, že oblíbená poloha carverovsko-balabánovského empatického vyprávění má v Beranovi důstojného pokračovatele.

Nová básnická sbírka Ondřeje Macury (nar. 1980) s názvem Sklo je plná křehké, zimní obraznosti a nakažlivé krásy. Bohaté reliéfy lyrických nálezů vyvažují příběhy, ve kterých můžeme s autorem pobýt ve světě „přesné obraznosti“, pro kterou máme poezii rádi. Nejsou to světy náhradní a únikové, spíš pravá poezie dnešního dne! Ani v nové knize nechybí ironická echa, která jsou pro Macuru tak typická. Nepochybně stojí za připomenutí, že „mezi anděli a mezi básníky je dobré si hlídat peněženku!“ Mladý spisovatel Ondřej Macura není v české literatuře nováčkem a dá se očekávat, že se s jeho jménem budeme setkávat častěji. Po románu Netopýři, který nabídl jakousi nadsazenou zprávu z „temnot každodennosti“, se ve své čtvrté knize opět navrací k poezii a výsledek stojí za to.

Květnové slunečné ráno. Obyvatelé Linköpingu si vychutnávají první jarní paprsky na terasách restaurací. Vlaštovky krouží na obloze a barevné tulipány dokreslují poklidnou atmosféru. Matka s dvěma holčičkami jde do bankomatu. Vtom vše pohltí prázdnota, tlaková vlna smete idylu a nechává za sebou jen změť, křik a bolest. Bomba rozmetala nejen banku, ale všechny jistoty. Výsledkem jsou dvě mrtvé holčičky a těžce zraněná matka. Kdo je viník? Teroristé? Nebo jde o vyřizování účtů mezi gangy? Byla terčem rodina dívek? Jarní epizoda Kallentoftovy řady nás znovu svádí dohromady s inspektorkou Malin Forsovou, svobodnou matkou, která si zrovna nelibuje v krajkách a která má co dělat, aby se svou utajovanou intuicí a schopností slyšet mrtvé (tentokrát holčičky zabité při atentátu) obstála ve světě dedukce a hmatatelných důkazů. Pro Forsovou je případ osobnější než jindy. V době výbuchu stojí před rakví své matky v kapli Vzkříšení a snaží se něco cítit. Bojuje s tím, aby znovu nehledala útěchu v alkoholu. Její dcera chce odejít na elitní školu daleko od ní, a když se vrací z Tenerife Malinin otec, vyplouvá na povrch tajemství, které před ní rodiče dlouhá léta skrývali.

Novela zavádí čtenáře na periferii města, do polorozpadlého domu schovaného kdesi uprostřed bývalého továrního areálu mezi vysokými pecemi vítkovických železáren. Stejně jako zchátraly, zrezivěly a rozpadly se výrobní haly továrny, sešli také lidé, kteří v domě ještě přežívají. Příběh s detektivní zápletkou popisuje osudy čtyř sousedů, kteří se při hledání zdánlivě nejjednodušší životní cesty dopustí zločinu. Všechny hrdiny spojuje minulost prožitá v kleci fabriky, neschopnost změnit svůj život k lepšímu, neschopnost představit si sebe samé jako strůjce vlastního osudu. Společně tak vegetují mezi panelákovými zdmi, daleko od zraku lidí a zájmu úřadů. Za tichého přihlížení se stávají svědky, a nakonec i aktéry zločinu. Každý, kdo by je chtěl vytrhnout z pohodlí jejich řádu, se pro ně stává nebezpečným. Není nic jednoduššího než se nepohodlného člověka zbavit…

Kniha Jak se fikce dělá slovy poskytuje souhrnný pohled na pragmatické teorie literární fikcionality. V jednotlivých kapitolách, které se vždy pokoušejí o revizi dosažených závěrů, se snaží odpovědět na otázky, jaké záměry mají autoři vyprávění, co při tvorbě fikce „dělají se slovy“, jakým způsobem jim čtenáři dokážou náležitě rozumět atd. Podle Kotena autoři fikcí kreativně napodobují autentické zobrazivé výpovědi, tyto řečové akty však zároveň disponují deklarativní silou vytvářet svět, o němž se vypravuje. Formule pohádkových vyprávění „bylo nebylo“ je tudíž výstižná pro všechna fikční vyprávění. Na základě teze o zdvojené výpovědní síle autor vysvětluje, jak je možné, že v nás fikce vyvolávají autentické, avšak odstupem od zobrazeného světa mírněné emoce, fikční výpověď zařazuje do taxonomie ilokučních aktů či popisuje pozici informovaného čtenáře, jenž napíná veškeré síly k tomu, aby narativu správně porozuměl

Svazek Nebezpečná literatura? Antologie z myšlení o literární cenzuře je sestaven z inspirativních teoretických a historických studií k tématu literární cenzury, pocházejících z různých jazykových oblastí (německá, anglická, francouzská, polská, ruská). Cílem knihy je zachytit podstatnou proměnu, jíž zkoumání fenoménu cenzury v prostředí humanitních a sociálních věd v posledních desetiletích prošlo, a poukázat na možnosti využití nových přístupů (nejen) v oblasti literární historiografie. Na úvod jsou zařazeny studie Aleidy a Jana Assmannových, kteří cenzuru zkoumají v kontextu kulturní antropologie, a Pierra Bourdieua, jenž ji hledá v základních strukturách jazyka a diskurzu. Právě jeho podnět se spolu s přístupem Michela Foucaulta stal důležitým impulzem pro myšlení stoupenců „nové cenzury“. Tento dekonstruktivistický směr studia společenské regulace a reglementace literatury, umění a vědy v přítomné knize reprezentují studie Richarda Burta, Judith Butlerové, Brooka Thomase či Michaela Holquista. Do svazku byly rovněž zařazeny úvahy autorů, kteří se s podněty „nové cenzury“ vypořádávají s kritickým odstupem (Beate Müllerová) či ve svém promýšlení tématu vycházejí z pozic systémové literární vědy a teorie komunikace (Reinhard Aulich, Armin Biermann, Andrzej Urbański). Celek doplňují stati předních literárních a kulturních historiků, jmenovitě Roberta Darntona, Marty Fikové, Rogera Chartiera, Lva Loseva, Annabel Pattersonové, Thomase Louého a Blaise Wilfert-Portala, které spojují analýzu konkrétního kulturního materiálu s problémovým přístupem. Zprávu o stavu mezinárodní diskuse v knize uzavírá bibliografický přehled bádání o cenzuře tisku a literatury v českých zemích.