Karmelitánské nakladatelství strana 4 z 44

Jak můžou rodiče a kmotři pomoci dětem a dospívajícím s tím, aby důvěřovali Bohu a navázali vztah s Ježíšem Kristem? Odpověď není jednoduchá. Celé dobrodružství ovšem začíná křtem a pokračuje. Křesťanství není kouzelný proutek, který by chránil člověka před omylem. Je to spíš velká opora, jež stojí na Boží lásce a věrnosti a na zkušenosti církve ze dvou tisíciletí dějin. Díky němu zakoušíme nezištnou lásku, kterou miluje Bůh, milosrdenství, které jinde takovou měrou nenajdeme, i lásku těch, kdo žijí z Boží lásky. Inspiruje nás, abychom neopláceli zlým za zlé, ale odpouštěli, abychom příliš nekalkulovali, ale nezištně rozdávali lásku, abychom žili bohatý život i v nesnázích. Autor nedává univerzální recept, „jak na to“. Ukazuje na zásadní věci, na které je dobré dbát, aby dar křtu nebyl zbytečně zmařen. Součástí knížky je i užitečná příloha se základními texty.

První nikajský koncil, konaný v roce 325, připomíná jádro křesťanské identity – identity, která by měla být společná všem křesťanským církvím a denominacím. Na jejím základě můžeme jako Syna Božího i Syna člověka. Tato víra nás pak vede k poznání a okoušení vrcholného tajemství naší víry i našeho života, jímž je sám Bůh Otec, Syn a Duch svatý. Ctirad V. Pospíšil rozčlenil knihu do dvou částí. První tvoří historicko- teologická studie o koncilu. Druhá je složena z antologie koncilních textů, svědectví o koncilu i těžkostech, které jeho jednání provázely. Studium Nikajského koncilu je komplexní záležitost: poznáváme dějiny Římské říše, církve, filosofie i teologie. Poctivý teolog pak zkoumá, co z koncilu je aktuální i pro naši současnost. Publikace svojí hloubkou zaujme teology, historiky i všechny, kdo chtějí svou křesťanskou víru prožívat nejen emotivně, ale i důstojně na rovině rozumu.

Kniha spojuje dva slavné texty Viktora E. Frankla (1905–1997), psychiatra s českými kořeny a zakladatele logoterapie. Spis Psycholog prožívá koncentrační tábor vznikl během necelých dvou týdnů v prosinci 1945. Autor v něm popisuje, jakými fázemi odlidštění museli vězni procházet a jakou oporou jim byl duchovní rozměr života. Hra Synchronizace v Březince z roku 1948, napsaná působivým skicovitým způsobem, je myšlenkovým i literárně-dramatickým experimentem. Propojují se v něm Franklovy osobní zážitky z vyhlazovacího tábora s pomyslnou reflexí a živým dialogem tří filozofů, kteří mu byli blízcí – Sokrata, Spinozy a Kanta. Podle Frankla vždycky zůstává v člověku prostor svobody a odpovědnosti, kterého se nesmí za žádnou cenu vzdát, a to i v extrémní situaci: „Nic nemůže udolat člověka, který si vědomě přeje mít životní cíl.“4. vydání.

Stručný průvodce po II. vatikánském koncilu se zaměřuje na jeho hlavní dokumenty – konstituce Sacrosanctum concilium (o posvátné liturgii), Lumen gentium (o církvi), Dei verbum (o Božím zjevení) a Gaudium et spes (o církvi v dnešním světě). Koncilu se zúčastnilo přes 2500 osob – nejvíc v dějinách církve, mezi nimi i nekatoličtí křesťané a řada žen. Sněm se neobrací jen k věřícím, ale ke všem lidem. Má pastorační charakter, respektuje poznatky moderní vědy a hovoří srozumitelnou řečí.

Knížka Ludmily Pospíšilové je nejen poutavým životopisem dvou světic, ale i srozumitelným úvodem do františkánské spirituality a skvělým nahlédnutím do jejích kořenů. Hluboký vztah mezi svatou Klárou a svatou Anežkou totiž patří k mimořádným jevům v dějinách spirituality. Klára prožívala hluboké duchovní porozumění s Františkem z Assisi a v lásce ke Kristu se stala jeho duchovní dcerou. Anežka Přemyslovna se stala klariskou v době, kdy byl František už několik let mrtvý. Právě Klára jí ovšem předá to, co sama dostala od Františka, a tak se stává její duchovní matkou. Lze říci, že Anežka Česká ve svém duchovním i řeholním úsilí čerpala přímo od zdroje. Publikace je cenná svým komplexním přístupem i řadou jedinečných detailů a souvislostí (františkánská chudoba, pokora a minorita; vztah sv. Anežky ke sv. Ludmile; založení Anežského kláštera aj.). Ludmila Jana Pospíšilová, OSF (1960), řeholnice a spoluzakladatelka Institutu františkánských studií, absolventka Papežské univerzity Antonianum a KTF UK. Jejím starším bratrem je teolog Ctirad Václav Pospíšil. Ještě během studia na střední zdravotní škole vstoupila roku 1977 do postulátu Kongregace Školských sester sv. Františka a po maturitě v roce 1979 do noviciátu. Následně začala žít v jedné z tajných františkánských komunit. Doživotní sliby složila v roce 1987. Po listopadu 1989 studovala dva roky v Římě. Následoval jednoroční pobyt v USA a působení v Liberci. V roce 2000 stála u založení Institutu františkánských studií, který pomáhá františkánům i dalším zájemcům poznat krásu a hloubku františkánské spirituality tak, aby „duch sv. Františka z Assisi přinášel pokoj a dobro celé církvi i všem lidem dobré vůle“. Publikuje texty věnované františkánské spiritualitě.

Autor mistrným způsobem otevírá Žalmy jako důležitý pramen křesťanské spirituality. I když se jednotlivé starozákonní Žalmy liší svým obsahem, jedno mají společné – jsou modlitbou. Ten, kdo v nich promlouvá, v nich děkuje za splnění proseb. Obdivuje krásu Bohem stvořeného světa. Uvědomuje si své provinění. Oslavuje Boží moudrost, kterou se můžeme řídit ve svém životě. Žalmy předkládají Bohu celý lidský život – naše radosti i strasti, náš strach, hřích, hněv i vášeň. I to, jak prožíváme svou svobodu. Bůh toto všechno objímá. Právě proto sehrávají Žalmy tak důležitou roli v židovství i v křesťanství. Žalmy ale podle Guardiniho nejsou jen poezií se silnými obrazy a v krásném starověkém stylu. „Jsou na prvním místě Božím slovem – slovem, kterým Bůh odpovídá na slova toho, kdo se jím dal uchvátit. Stávají se tak zjevením vedoucím ke spáse.“ Kdo se je modlí, začne přijímat jejich slova za svá vlastní. Začne vidět své srdce ne takové, jaké by si přál mít, ale takové, jaké skutečně je – včetně jeho skrytých zákoutí a hlubin. Žalmy nás burcují, abychom se s jejich pomocí obraceli k Bohu a říkali mu: Pane, přicházím k tobě se vším, co je ve mně. Pohleď na to a dej mi své světlo.

Šarbel Machlúf (1828–1898) je jeden z nejznámějších světců Středního východu z nedávné doby. Žil jako poustevník v Libanonu, ale díky pověsti Božího muže jej vyhledávali křesťané i muslimové z celého Blízkého východu. Po jeho smrti začaly proudit tisíce poutníků k jeho hrobu, na jeho přímluvu se děje mnoho zázraků i uzdravení. Knížečka obsahuje stručný životopis otce Šarbela a úryvky z jeho promluv. Z textů je patrná duchovní hloubka tohoto světce, jeho pokora a nevýslovná láska k Bohu a k lidem.

V pestrém příběhu pražského arcibiskupa a kardinála Františka Tomáška se odrážejí všechny jeho obavy a starosti, ale i naděje a pevná víra. Tomášek ve svém životě přijal různé role a pozice. Zásadní pro něj byl II. vatikánský koncil. Když se vyjadřoval k církevní a politické situaci v Československu, stavěl na svém teologickém vzdělání, duchovní intuici, zkušenostech katechety i argumentech těch, jimž důvěřoval. Jakkoli na počátku komunistického režimu nevynikal rozhodností, pod tlakem stále častějších konfliktů s komunistickou mocí postupně dozrávaly jeho vůdčí schopnosti. I ve vysokém věku dokázal naslouchat rozmanitým názorům z různých stran a na jejich základě se pak rozhodoval. Nikdy se neskrýval se svou jasnou představou o zbožnosti, ale současně byl otevřený novým podnětům. Byl pevně zakotvený v církevním učení a věrný svým katolickým kořenům a zároveň dokázal obhajovat nejen církevní, ale i občanská a lidská práva. Tím vším je inspirací i pro současnou církev. Právě včas rozpoznal znamení času a adekvátně na ně reagoval. V paměti národa zůstává výraznou a charismatickou osobností veřejného života, která navzdory svému věku uměla věci řešit novým způsobem. Církve a křesťané vystupovali v jeho době jako svébytní a plodní aktéři společenského dění.

Autor mistrným způsobem otevírá Žalmy jako důležitý pramen křesťanské spirituality. I když se jednotlivé starozákonní Žalmy liší svým obsahem, jedno mají společné – jsou modlitbou. Ten, kdo v nich promlouvá, v nich děkuje za splnění proseb. Obdivuje krásu Bohem stvořeného světa. Uvědomuje si své provinění. Oslavuje Boží moudrost, kterou se můžeme řídit ve svém životě. Žalmy předkládají Bohu celý lidský život – naše radosti i strasti, náš strach, hřích, hněv i vášeň. I to, jak prožíváme svou svobodu. Bůh toto všechno objímá. Právě proto sehrávají Žalmy tak důležitou roli v židovství i v křesťanství. Žalmy ale podle Guardiniho nejsou jen poezií se silnými obrazy a v krásném starověkém stylu. „Jsou na prvním místě Božím slovem – slovem, kterým Bůh odpovídá na slova toho, kdo se jím dal uchvátit. Stávají se tak zjevením vedoucím ke spáse.“ Kdo se je modlí, začne přijímat jejich slova za svá vlastní. Začne vidět své srdce ne takové, jaké by si přál mít, ale takové, jaké skutečně je – včetně jeho skrytých zákoutí a hlubin. Žalmy nás burcují, abychom se s jejich pomocí obraceli k Bohu a říkali mu: Pane, přicházím k tobě se vším, co je ve mně. Pohleď na to a dej mi své světlo.

Gabriele Amorth srozumitelnou a teologicky jasnou formou informuje o působení zlého ducha a duchovním boji proti němu podle katolické tradice. Jeho text odpovídá ve všech částech učení katolické církve. Autor se opírá o biblické prameny i zdravou spirituální tradici. Cenný je způsob, jakým předjímá mylné či svérázné představy běžného čtenáře o ďábelském působení, i to, jak hned poté vysvětluje správné řešení daných otázek. Na závěr připojuje modlitby k duchovnímu boji a k ochraně před Zlým, jež formují správného ducha modlitby. Knížka je užitečná pro správné utváření víry a modlitbu věřících. Kvalitní informaci o daném tématu zde dostanou i nevěřící. Don Gabriele Amorth se narodil v Modeně roku 1925, získal doktorát v oboru práva, patří do Zbožné společnosti svatého Pavla. Je znám jako žurnalista kvůli svým četným článkům v periodiku Famiglia Cristiana a jako ředitel měsíčníku Madre di Dio. Veřejnosti je znám také díky svým článkům z oblasti mariologie. Otec Amorth je autorem řady knih, z nichž pět je věnováno Panně Marii. Je členem Mezinárodní papežské mariánské akademie. Otec Amorth působí jako exorcista v římské diecézi. Od roku 1944 je prezidentem Mezinárodní asociace exorcistů. Mezi jeho nejznámější knihy patří tituly: Exorcista vypráví, Nová vyprávění exorcisty, Exorcisté a psychiatři.

Gaucherova kniha je nejlepším uvedením do života svaté Terezie z Lisieux pro širokou čtenářskou obec. Autor se tu důsledně opírá o Tereziiny rukopisy, dopisy, básně, divadelní hry i modlitby. Kdo vlastně byla mladá francouzská karmelitka, která ve čtyřiadvaceti letech umírá na tuberkulózu? Byla ženou, která se toužila stát mučednicí a apoštolkou - a přitom usínala při modlitbě v kapli. Na rozdíl od jiných nevyhledávala přehnanou askezi – viděla v ní živnou pudu pro sebelásku, a tak se raději celým srdcem soustředila na Ježíše. O její vášnivé lásce ke Kristu a malé duchovní cestě čteme v Příběhu jedné duše. Hlavním poselstvím této autobiografie je to, že dělat všechno s láskou k Bohu může úplně každý. Terezie potlačuje v našich vztazích s Bohem jakékoli kalkulace a znovu dává Duchu Svatému v našem vnitřním životě místo, které mu patří. Její život je zázrak. Jen Bůh mohl z tak nenápadného stvoření udělat nejuctívanější světici naší doby.

Celkem 365 podnětů pro osobní duchovní růst skrze plnění každodenních povinností. Mnoho maminek se snaží najít rovnováhu mezi plněním každodenních povinností a aktivním duchovním životem. Některé přitom cítí frustraci: kvůli velké vytíženosti mají pocit, že zanedbávají modlitbu a duchovní věci. Tato knížka jim z této rozporuplné situace pomáhá. Nabízí podněty a nápady, které je povzbudí a při vyvažování aktivního a kontemplativního života jim pomůžou. Některé budou knížku číst den po dni, jiné ji přečtou najednou. Další si budou vybírat úryvky podle osobní situace a nálady. Každý měsíc se probírá konkrétní ctnost, každý den pak tři podněty: 1. moudré slovo Bible nebo svatých; 2. modlitba, v níž předkládáme Bohu starosti všeho druhu a jež se může stát počátkem naší vlastní osobní modlitby; 3. tip na uvádění jednotlivých myšlenek a modliteb do praxe. Všechno veliké se uskutečňuje postupně, po malých krocích, vydejme se s odvahou na cestu.

"Když nasloucháte, dozvíte se víc, než byste chtěli," zní jeden z trefných postřehů této knihy. Hana Pinknerová je známou autorkou fejetonů a malých příběhů, pro něž je typický nadhled, nenapodobitelný humor a moudrost. V této knížce ji poznáváme i jako publicistku, která se zabývá vážnými tématy současnosti. "Hanka se ve svých příbězích nebojí ponořit do samotného srdce života. S lehkostí a nadsázkou nás provází prostřednictvím svých pozorování a úvah, inspirovaných obyčejnými situacemi, které mnohdy přehlížíme anebo prožíváme příliš rutinně. Její pohled je obohacen o jedinečný aspekt - reflektuje život s Pánem Bohem. Každý z nás má tendenci vnímat běžné aktivity a mezilidské vztahy jako samozřejmé až do okamžiku, kdy nás něco přiměje k zastavení a přinutí přehodnotit své postoje a jednání. Autorka nás zve k reflexi: Jak se může laskavost a ohleduplnost projevit v našem každodenním životě? V každém textu najdeme jemný humor i věcnou podstatu, která nás vede k hlubšímu porozumění sobě samým i k prozkoumání našich vztahů s ostatními lidmi a s Bohem. Doufám, že si tuto knihu užijete, že v ní objevíte inspiraci i pobavení a že vám pomůže lépe porozumět tomu, jak se dívat na svět kolem sebe s otevřeným srdcem a s Pánem Bohem po boku."

Lidé se odedávna ptají nejen na to, co potřebují v běžném životě nebo při práci, ale i na to, co jejich každodenní obzory přesahuje. „Jaký smysl má moje existence? Kde leží hranice našeho poznání? Je člověk svobodný?“ Odpovědi filosofů se liší… Přesto tušíme, že za jejich rozdílnými koncepcemi a systémy se nachází skrytá jednota. A právě tyto věčné otázky a odpovědi nám čtivou formou zpřístupňují oblíbené Störigovy Malé dějiny filosofie. O jejich kvalitě vypovídá i to, že se jich po celém světě prodalo více než milion výtisků a vycházejí stále znovu (18. německé vydání r. 2016, čínské v r. 2017). 9. české vydání s aktualizovanou bibliografií českých překladů a odborné literatury.

Učení o theosis („zbožštění“) je spojováno především s východním křesťanstvím. „Syn Nejvyššího se stal člověkem, aby se člověk mohl stát synem Božím,“ říká Irenej. Podobné myšlenky nacházíme i na křesťanském Západě: „Protože nám jednorozený Syn Boží chtěl dát účast na svém božství, přijal naši přirozenost; stal se člověkem, aby člověka zbožštil,“ píše Tomáš Akvinský. Knížka Jaroslava Vokouna shrnuje nauku o theosis v západní – katolické i reformační – větvi. Nejprve sledujeme vývoj od apoštola Pavla přes Augustina a Bernarda až k Lutherovi a současnému luterství. Následně se zabýváme linií scholastickou: od Tomáše Akvinského až po římskokatolickou teologii a zbožnost 20. století (Arintero, Scheeben, Adam, Rahner, Urs von Balthasar, Katechismus a Misál). Pozornost je věnována i dvěma svébytným fenoménům: františkánské spiritualitě a evangelikální tradici navazující na Wesleyho.

Kdo jsou svatí, o kterých se dočtete v této knize? Ženy a muži, kteří se vzepřeli tomu, co od nich očekávalo okolí, kteří to nikdy nevzdali, kteří zažili těžko uvěřitelná dobrodružství, kteří žili nenápadně a obyčejně, kteří pocházeli z velmi komplikovaných rodinných poměrů, kteří ke svatosti dospěli skrze utrpení jejichž zmařené plány otevřely cestu pro ještě lepší věci, kteří zažili neúspěch, kteří brali svůj život s velkou pokorou jejichž velkorysost změnila svět, jejichž minulost byla velmi hříšná kteří byli milosrdní. V příbězích z jejich života se tak může najít každý z nás. Z angličtiny přeložila Marcela Koupilová.