Karmelitánské nakladatelství strana 4 z 44

Tématem čtvrté encykliky papeže Františka Dilexit nos (Zamiloval si nás) jsou lidská a božská láska Srdce Ježíše Krista, náš duchovní život i život ve společenství tváří v tvář hektickému životnímu tempu, všudypřítomným novým technologiím a konzumnímu vnímání světa a našich vztahů. Papež uvažuje do hloubky i do šířky o srdci, protože právě v srdci, a ne ve sféře inteligence či rozumu, má skutečné kořeny veškeré snažení, vášně i rozhodnutí každého člověka. František navazuje na své předchůdce a nabízí podněty rozvíjející úctu ke Kristovu Srdci na míru člověku žijícímu v dnešním neklidném světě. „Kristovo otevřené srdce nás předchází a očekává nás, aniž by nám kladlo nějaké podmínky a aniž by předem vznášelo nějaké požadavky, aby nás mohlo milovat a nabídnout nám své přátelství. On si nás zamiloval jako první, díky Ježíšovi ‘jsme uvěřili a poznali lásku, jakou má Bůh k nám’ (1 Jan 4,16).“

Svatodušní novéna Vojtěcha Kodeta je v podstatě modlitbou rozvrženou na devět dní – každý den se skládá z úryvku z Písma, z meditace a z uvedení do modlitby. Zájemci se ji modlí před slavností Seslání Ducha svatého, před biřmováním a během duchovních obnov. Jednotlivci z ní můžou čerpat před důležitými životními rozhodnutími. Modleme se za nové vylití Ducha Svatého na nás i na celou církev!

První nikajský koncil, konaný v roce 325, nám připomíná jádro křesťanské identity – identity, jež by měla být společná všem křesťanským církvím a denominacím. Můžeme tak v širokém ekumenickém rozměru obnovit víru v Ježíše Nazaretského jako Syna Božího i Syna člověka. Tato víra nás totiž vede k poznání a k okoušení vrcholného tajemství naší víry i našeho života, jímž je sám Bůh Otec, Syn a Duch svatý. Ctirad V. Pospíšil rozčlenil knihu do dvou částí. První tvoří jeho historicko-teologická studie o koncilu. Druhá je složena z antologie koncilních textů, svědectví o koncilu i o těžkostech, které jeho jednání provázely. Studium Nikajského koncilu je komplexní záležitost: poznáváme dějiny Římské říše, církve, filosofie a teologie. Poctivá teologická reflexe pak prozkoumává, co z koncilu je aktuální pro naši současnost. Publikace svojí hloubkou a zacílením zaujme teology, historiky i všechny, kdo chtějí svou křesťanskou víru prožívat nejen emotivně, ale i důstojně na rovině rozumu.

Tématem čtvrté encykliky papeže Františka Dilexit nos (Zamiloval si nás) jsou lidská a božská láska Srdce Ježíše Krista, náš duchovní život i život ve společenství tváří v tvář hektickému životnímu tempu, všudypřítomným novým technologiím a konzumnímu vnímání světa a našich vztahů. Papež uvažuje do hloubky i do šířky o srdci, protože právě v srdci, a ne ve sféře inteligence či rozumu, má skutečné kořeny veškeré snažení, vášně i rozhodnutí každého člověka. František navazuje na své předchůdce a nabízí podněty rozvíjející úctu ke Kristovu Srdci na míru člověku žijícímu v dnešním neklidném světě. „Kristovo otevřené srdce nás předchází a očekává nás, aniž by nám kladlo nějaké podmínky a aniž by předem vznášelo nějaké požadavky, aby nás mohlo milovat a nabídnout nám své přátelství. On si nás zamiloval jako první, díky Ježíšovi ‘jsme uvěřili a poznali lásku, jakou má Bůh k nám’ (1 Jan 4,16).“ Kniha vyjde s církevním schválením.

Modlitba křížové cesty nemá za cíl navodit nám smutek a depresi. Naopak, jde o jedinečný způsob, jak všechno těžké a bolestivé v našem životě propojit s Ukřižovaným a s mocí jeho lásky, jak otevřít naše rány hojivému oleji jeho milosrdenství. 3. vydání

V této útlé knížce projdeme krok za krokem mši svatou tak, jak ji známe z běžných nedělí ve svých farnostech. Cílem je vysvětlit základní prvky, hledat, jak se mše svaté účastnit lépe, jak se při ní hlouběji setkat s Ježíšem a načerpat sílu pro svůj život mimo kostel.Ke každé kapitolce je připojena krátká citace z Bible a delší citace z církevních otců. Jejich smyslem je naznačit, že mše svatá, i když se během staletí vyvíjí a pozměňuje, zůstává ve své podstatě stále ta samá jakožto jednání, které je věrné Ježíšovu slovu: „To konejte na mou památku.“Knížka je určena všem, kdo mají rádi liturgii a chtějí proniknout do její krásy. Užitečná bude zejména těm, kteří se připravují na biřmování a na křest v dospělosti, i těm, kteří nechtějí ustrnout na cestě víry.

Jak můžou rodiče a kmotři pomoci dětem a dospívajícím s tím, aby důvěřovali Bohu a navázali vztah s Ježíšem Kristem? Odpověď není jednoduchá. Celé dobrodružství ovšem začíná křtem a pokračuje. Křesťanství není kouzelný proutek, který by chránil člověka před omylem. Je to spíš velká opora, jež stojí na Boží lásce a věrnosti a na zkušenosti církve ze dvou tisíciletí dějin. Díky němu zakoušíme nezištnou lásku, kterou miluje Bůh, milosrdenství, které jinde takovou měrou nenajdeme, i lásku těch, kdo žijí z Boží lásky. Inspiruje nás, abychom neopláceli zlým za zlé, ale odpouštěli, abychom příliš nekalkulovali, ale nezištně rozdávali lásku, abychom žili bohatý život i v nesnázích. Autor nedává univerzální recept, „jak na to“. Ukazuje na zásadní věci, na které je dobré dbát, aby dar křtu nebyl zbytečně zmařen. Součástí knížky je i užitečná příloha se základními texty.

První nikajský koncil, konaný v roce 325, připomíná jádro křesťanské identity – identity, která by měla být společná všem křesťanským církvím a denominacím. Na jejím základě můžeme jako Syna Božího i Syna člověka. Tato víra nás pak vede k poznání a okoušení vrcholného tajemství naší víry i našeho života, jímž je sám Bůh Otec, Syn a Duch svatý. Ctirad V. Pospíšil rozčlenil knihu do dvou částí. První tvoří historicko- teologická studie o koncilu. Druhá je složena z antologie koncilních textů, svědectví o koncilu i těžkostech, které jeho jednání provázely. Studium Nikajského koncilu je komplexní záležitost: poznáváme dějiny Římské říše, církve, filosofie i teologie. Poctivý teolog pak zkoumá, co z koncilu je aktuální i pro naši současnost. Publikace svojí hloubkou zaujme teology, historiky i všechny, kdo chtějí svou křesťanskou víru prožívat nejen emotivně, ale i důstojně na rovině rozumu.

Kniha spojuje dva slavné texty Viktora E. Frankla (1905–1997), psychiatra s českými kořeny a zakladatele logoterapie. Spis Psycholog prožívá koncentrační tábor vznikl během necelých dvou týdnů v prosinci 1945. Autor v něm popisuje, jakými fázemi odlidštění museli vězni procházet a jakou oporou jim byl duchovní rozměr života. Hra Synchronizace v Březince z roku 1948, napsaná působivým skicovitým způsobem, je myšlenkovým i literárně-dramatickým experimentem. Propojují se v něm Franklovy osobní zážitky z vyhlazovacího tábora s pomyslnou reflexí a živým dialogem tří filozofů, kteří mu byli blízcí – Sokrata, Spinozy a Kanta. Podle Frankla vždycky zůstává v člověku prostor svobody a odpovědnosti, kterého se nesmí za žádnou cenu vzdát, a to i v extrémní situaci: „Nic nemůže udolat člověka, který si vědomě přeje mít životní cíl.“4. vydání.

Stručný průvodce po II. vatikánském koncilu se zaměřuje na jeho hlavní dokumenty – konstituce Sacrosanctum concilium (o posvátné liturgii), Lumen gentium (o církvi), Dei verbum (o Božím zjevení) a Gaudium et spes (o církvi v dnešním světě). Koncilu se zúčastnilo přes 2500 osob – nejvíc v dějinách církve, mezi nimi i nekatoličtí křesťané a řada žen. Sněm se neobrací jen k věřícím, ale ke všem lidem. Má pastorační charakter, respektuje poznatky moderní vědy a hovoří srozumitelnou řečí.

Knížka Ludmily Pospíšilové je nejen poutavým životopisem dvou světic, ale i srozumitelným úvodem do františkánské spirituality a skvělým nahlédnutím do jejích kořenů. Hluboký vztah mezi svatou Klárou a svatou Anežkou totiž patří k mimořádným jevům v dějinách spirituality. Klára prožívala hluboké duchovní porozumění s Františkem z Assisi a v lásce ke Kristu se stala jeho duchovní dcerou. Anežka Přemyslovna se stala klariskou v době, kdy byl František už několik let mrtvý. Právě Klára jí ovšem předá to, co sama dostala od Františka, a tak se stává její duchovní matkou. Lze říci, že Anežka Česká ve svém duchovním i řeholním úsilí čerpala přímo od zdroje. Publikace je cenná svým komplexním přístupem i řadou jedinečných detailů a souvislostí (františkánská chudoba, pokora a minorita; vztah sv. Anežky ke sv. Ludmile; založení Anežského kláštera aj.). Ludmila Jana Pospíšilová, OSF (1960), řeholnice a spoluzakladatelka Institutu františkánských studií, absolventka Papežské univerzity Antonianum a KTF UK. Jejím starším bratrem je teolog Ctirad Václav Pospíšil. Ještě během studia na střední zdravotní škole vstoupila roku 1977 do postulátu Kongregace Školských sester sv. Františka a po maturitě v roce 1979 do noviciátu. Následně začala žít v jedné z tajných františkánských komunit. Doživotní sliby složila v roce 1987. Po listopadu 1989 studovala dva roky v Římě. Následoval jednoroční pobyt v USA a působení v Liberci. V roce 2000 stála u založení Institutu františkánských studií, který pomáhá františkánům i dalším zájemcům poznat krásu a hloubku františkánské spirituality tak, aby „duch sv. Františka z Assisi přinášel pokoj a dobro celé církvi i všem lidem dobré vůle“. Publikuje texty věnované františkánské spiritualitě.

Autor mistrným způsobem otevírá Žalmy jako důležitý pramen křesťanské spirituality. I když se jednotlivé starozákonní Žalmy liší svým obsahem, jedno mají společné – jsou modlitbou. Ten, kdo v nich promlouvá, v nich děkuje za splnění proseb. Obdivuje krásu Bohem stvořeného světa. Uvědomuje si své provinění. Oslavuje Boží moudrost, kterou se můžeme řídit ve svém životě. Žalmy předkládají Bohu celý lidský život – naše radosti i strasti, náš strach, hřích, hněv i vášeň. I to, jak prožíváme svou svobodu. Bůh toto všechno objímá. Právě proto sehrávají Žalmy tak důležitou roli v židovství i v křesťanství. Žalmy ale podle Guardiniho nejsou jen poezií se silnými obrazy a v krásném starověkém stylu. „Jsou na prvním místě Božím slovem – slovem, kterým Bůh odpovídá na slova toho, kdo se jím dal uchvátit. Stávají se tak zjevením vedoucím ke spáse.“ Kdo se je modlí, začne přijímat jejich slova za svá vlastní. Začne vidět své srdce ne takové, jaké by si přál mít, ale takové, jaké skutečně je – včetně jeho skrytých zákoutí a hlubin. Žalmy nás burcují, abychom se s jejich pomocí obraceli k Bohu a říkali mu: Pane, přicházím k tobě se vším, co je ve mně. Pohleď na to a dej mi své světlo.

Šarbel Machlúf (1828–1898) je jeden z nejznámějších světců Středního východu z nedávné doby. Žil jako poustevník v Libanonu, ale díky pověsti Božího muže jej vyhledávali křesťané i muslimové z celého Blízkého východu. Po jeho smrti začaly proudit tisíce poutníků k jeho hrobu, na jeho přímluvu se děje mnoho zázraků i uzdravení. Knížečka obsahuje stručný životopis otce Šarbela a úryvky z jeho promluv. Z textů je patrná duchovní hloubka tohoto světce, jeho pokora a nevýslovná láska k Bohu a k lidem.

V pestrém příběhu pražského arcibiskupa a kardinála Františka Tomáška se odrážejí všechny jeho obavy a starosti, ale i naděje a pevná víra. Tomášek ve svém životě přijal různé role a pozice. Zásadní pro něj byl II. vatikánský koncil. Když se vyjadřoval k církevní a politické situaci v Československu, stavěl na svém teologickém vzdělání, duchovní intuici, zkušenostech katechety i argumentech těch, jimž důvěřoval. Jakkoli na počátku komunistického režimu nevynikal rozhodností, pod tlakem stále častějších konfliktů s komunistickou mocí postupně dozrávaly jeho vůdčí schopnosti. I ve vysokém věku dokázal naslouchat rozmanitým názorům z různých stran a na jejich základě se pak rozhodoval. Nikdy se neskrýval se svou jasnou představou o zbožnosti, ale současně byl otevřený novým podnětům. Byl pevně zakotvený v církevním učení a věrný svým katolickým kořenům a zároveň dokázal obhajovat nejen církevní, ale i občanská a lidská práva. Tím vším je inspirací i pro současnou církev. Právě včas rozpoznal znamení času a adekvátně na ně reagoval. V paměti národa zůstává výraznou a charismatickou osobností veřejného života, která navzdory svému věku uměla věci řešit novým způsobem. Církve a křesťané vystupovali v jeho době jako svébytní a plodní aktéři společenského dění.

Autor mistrným způsobem otevírá Žalmy jako důležitý pramen křesťanské spirituality. I když se jednotlivé starozákonní Žalmy liší svým obsahem, jedno mají společné – jsou modlitbou. Ten, kdo v nich promlouvá, v nich děkuje za splnění proseb. Obdivuje krásu Bohem stvořeného světa. Uvědomuje si své provinění. Oslavuje Boží moudrost, kterou se můžeme řídit ve svém životě. Žalmy předkládají Bohu celý lidský život – naše radosti i strasti, náš strach, hřích, hněv i vášeň. I to, jak prožíváme svou svobodu. Bůh toto všechno objímá. Právě proto sehrávají Žalmy tak důležitou roli v židovství i v křesťanství. Žalmy ale podle Guardiniho nejsou jen poezií se silnými obrazy a v krásném starověkém stylu. „Jsou na prvním místě Božím slovem – slovem, kterým Bůh odpovídá na slova toho, kdo se jím dal uchvátit. Stávají se tak zjevením vedoucím ke spáse.“ Kdo se je modlí, začne přijímat jejich slova za svá vlastní. Začne vidět své srdce ne takové, jaké by si přál mít, ale takové, jaké skutečně je – včetně jeho skrytých zákoutí a hlubin. Žalmy nás burcují, abychom se s jejich pomocí obraceli k Bohu a říkali mu: Pane, přicházím k tobě se vším, co je ve mně. Pohleď na to a dej mi své světlo.

Gabriele Amorth srozumitelnou a teologicky jasnou formou informuje o působení zlého ducha a duchovním boji proti němu podle katolické tradice. Jeho text odpovídá ve všech částech učení katolické církve. Autor se opírá o biblické prameny i zdravou spirituální tradici. Cenný je způsob, jakým předjímá mylné či svérázné představy běžného čtenáře o ďábelském působení, i to, jak hned poté vysvětluje správné řešení daných otázek. Na závěr připojuje modlitby k duchovnímu boji a k ochraně před Zlým, jež formují správného ducha modlitby. Knížka je užitečná pro správné utváření víry a modlitbu věřících. Kvalitní informaci o daném tématu zde dostanou i nevěřící. Don Gabriele Amorth se narodil v Modeně roku 1925, získal doktorát v oboru práva, patří do Zbožné společnosti svatého Pavla. Je znám jako žurnalista kvůli svým četným článkům v periodiku Famiglia Cristiana a jako ředitel měsíčníku Madre di Dio. Veřejnosti je znám také díky svým článkům z oblasti mariologie. Otec Amorth je autorem řady knih, z nichž pět je věnováno Panně Marii. Je členem Mezinárodní papežské mariánské akademie. Otec Amorth působí jako exorcista v římské diecézi. Od roku 1944 je prezidentem Mezinárodní asociace exorcistů. Mezi jeho nejznámější knihy patří tituly: Exorcista vypráví, Nová vyprávění exorcisty, Exorcisté a psychiatři.