Karmelitánské nakladatelství strana 6 z 36

První svazek jedinečného díla, které představuje téměř 2500 svatých mužů a žen Božích dvoutisícileté křesťanské historie, a to lidí všech zemí i životních stavů, od nejstarších dob až po současnost.

Druhý svazek jedinečného díla, které představuje téměř 2500 svatých mužů a žen Božích dvoutisícileté křesťanské historie, a to lidí všech zemí i životních stavů, od nejstarších dob až po současnost.

Tématem knihy je tajemství eucharistie, liturgické slavení, které Druhý vatikánský koncil nazývá pramenem a vrcholem života církve: „Liturgie je vrchol, k němuž směřuje činnost církve, a zároveň zdroj, z něhož vyvěrá veškerá její síla“ (konstituce Sacrosanctum Concilium, 10). Publikace je sestavena z promluv a článků Josepha Ratzingera o eucharistii, které vznikaly v průběhu mnoha let. Reflektují tedy jeho teologické zrání v tomto tématu, počínaje obdobím, kdy byl mnichovským arcibiskupem, až po nedávnou dobu. Prismatem eucharistie nahlíží autor podstatu křesťanské víry a církev jako společenství. Život křesťanů totiž nelze redukovat jen na zvýšené mravní úsilí či dodržování předpisů. Církev ví, že v eucharistii se sebedarováním Krista zpřítomňuje jeho pravá oběť. Společenství, které slaví eucharistii, se modlí, abychom se stali tím, čím nemůžeme být vlastními silami – duchovní obětí, která se líbí Bohu.

„Existuje dvojí typ duchovní nesvobody, s níž měl i má osobní zkušenost každý obyvatel planety Země. Jedná se o vězení neodpuštění a vězení samospravedlnosti. Jsou to dvě zcela opačné situace. V prvním případě někdo člověku ublížil, a on neumí říci odpouštím, v druhém případě se on sám provinil, a nedokáže poprosit o odpuštění. O možných příčinách takového stavu, těžkostech s tím spojených, ale hlavně o cestě ven je tato knížka.“ (autorka) Kniha pojednává o důsledcích neodpuštění a neschopnosti prosit za odpuštění v životě jednotlivce, církve i národa. Už v devadesátých letech se stala v křesťanských kruzích bestsellerem. Třetí vydání je autorsky přepracované a doplněné.

Píseň písní je biblická kniha, jejíž alegorické významy přitahovaly velký zástup křesťanských i židovských mystiků. U jejího zrodu stála sbírka svatebních písní, opěvujících lásku mezi mužem a ženou, z nichž některé vznikaly už v dobách krále Šalomouna. Židé si Píseň písní vykládali jako alegorii vztahu Boha k Izraeli, křesťané v ní viděli vyjádření lásky mezi Kristem a jeho nevěstou církví, potažmo vztah lásky mezi duší a Bohem. V souladu s celou křesťanskou tradicí se Barsotti pokouší o lectio divina, o modlitební četbu textu, kdy nechá Boží slovo promlouvat ke svému srdci, nechá se jím oslovit a pohnout k novému obrácení. Velký znalec křesťanské mystiky Hans Urs von Balthasar o něm napsal: „Pro Diva Barsottiho není Boží slovo na prvním místě naukou či teologií. Chápe je především jako život a čin, jako tvůrčí akt. Život pro něj není cosi ‘fyzického’ či ‘ontologického’, ale je to svobodný, duchovní úkon, v němž věčný Duch daruje sebe sama. V Písmu svatém je slovo totéž co Boží čin. Písmo svaté není kniha jako všechny ostatní, je to přítomnost Božího slova v dějinách, prostupující celý svět.“ Píseň písní v jistém slova smyslu celou starozákonní Bibli uzavírá, když ohlašuje Boží vtělení, prolomení všech přehrad mezi člověkem a Bohem. Kniha zjevuje samu podstatu duchovního života, který není jen souhrnem nějakých náboženských praktik. Pravý duchovní život vyvěrá ze vztahu lásky a je ve službách vztahu mezi Bohem a člověkem. Jde v něm o zkušenost toužebného hledání druhého i prohlubujícího se sjednocení, které přináší člověku radikální proměnu.

Benediktinský mnich a špičkový manažer diskutují o tématech dnešního světa, která se týkají nás všech: úspěch a odpovědnost, ekonomika a blahobyt, kultura a hodnoty – zkrátka Bůh, peníze a svědomí. Sešly se tu dvě mimořádné vůdčí osobnosti ze světů tak odlišných, jako jsou klášterní klauzura a top management nadnárodní firmy. Něco však mají společného. Anselm Grün je sice především mnich a teolog, ale v opatství Münsterschwarzach má na starosti ekonomický chod rozsáhlého kláštera a řídí stovky jeho zaměstnanců. Jochen Zeitz byl 19 let vrcholným manažerem sportovní a lifestylové firmy Puma, který v posledních letech přesouvá svůj zájem na životní prostředí a principy trvale udržitelného rozvoje. Jejich názory a postoje nejsou jen prezentací osobních pohledů a zkušeností, ale burcují nás k tomu, abychom pomohli vytvářet svět, kde nevládne jen zákon džungle.

Autorka život „tvůrce Narnie“ nejenže důkladně studovala, ale měla to štěstí, že se s C. S. Lewisem i osobně setkala. Dává nám nahlédnout do jeho rodinných a přátelských vztahů, do jeho životních radostí i strastí. Jeho literární talent se projevil už při studiích v Oxfordu. Zde si také vybudoval slušné akademické postavení. Delší dobu žil jako agnostik a své vlastní hledání pravdy si musel protrpět. Patřil k neformální skupině „Inklingů“ a byl blízkým přítelem J. R. R. Tolkiena. Jejich společný zájem o mýty a literární příběhy přivedl Lewise postupně ke křesťanství, jehož hodnoty pak začaly prosakovat do všech jeho knih, včetně slavných Letopisů Narnie, které autora proslavily i daleko mimo rámec křesťanských intelektuálů nebo literátů. Zdá se, že útlá kniha podivuhodně vystihuje nejednoduchou postavu a životní příběh C. S. Lewise. Je naděje, že zaujme znalce Lewisova díla i náhodné čtenáře příběhů Narnie, kteří o jejich tvůrci nevědí vůbec nic. Dr. Elaine Murray Stoneová (* 1922), americká spisovatelka a veřejně známá osobnost. Je autorkou několika životopisů významných osobností (Maxmilián Kolbe, Matka Tereza, Kryštof Kolumbus) a knížek o moudrém přístupu k životu a k druhým lidem (Milujte se navzájem; Zkrocení zlého jazyka). Působila také v televizi. Od roku 1955 žije na Floridě

„Kolikrát přejeme druhým lidem radost! Co jim to vlastně přejeme? Z čeho se mají radovat? Radost nám může způsobit mnohé – styk s přáteli, události v manželství, to, co se děje doma i v práci. Radost nám působí i pobyt v přírodě, cestování, krásná hudba. Radost můžeme mít i z peněz. Mnohé se o tom ví. A ví se, že není radost jako radost, že radost se liší od veselí, že existuje radost mělká – jen tak povrchní – a radost hluboká, vertikální, radost trvající jen krátce a radost, která nás může provázet celý život… Není marné orientovat se i v oblasti radostí.“

Promluvy s Argentiny ukazují na pastýřskou péči kardinála Jorgeho Maria Bergoglia o Kristovu církev, ale i vnímavost pro konkrétní problémy společnosti v jeho domovině. Jde o promluvy, které přednesl ještě jako arcibiskup Buenos Aires v letech 2006 až 2013, tedy v době těsně před zvolením papežem. Oslovuje v nich různé adresáty na různá témata: jak střežit poklad víry a přitom si ho nenechat jen pro sebe; problémy výchovy v současném světě; pastorace ve městě; růst ve víře; téma práce; ochrana dětí a péče o seniory; chudoba, sociální dluhy a sociální spravedlnost… Důrazy, které dnes coby papež vnáší do církve a společnosti, se tedy neobjevují až s jeho zvolením, ale vyrůstají z jeho dřívějších postojů a z letitých zkušeností dělníka na Kristově vinici.

Salcia Landmannová se mezinárodně proslavila především rozsáhlou sbírkou židovských vtipů Der jüdische Witz, která vyšla česky ve dvou svazcích: Rebe, že se nestyděj! a Jsou mešuge, Kohn!, (KNA 2012). Kapesní vydání Nejlepší židovské vtipy přináší výbor toho nejlepšího z obou úspěšných dílů, opět s ilustracemi mladého výtvarníka Vojtěcha Domlátila. Sbírka židovských vtipů není jen ledajakou knížkou pro zasmání. Učíme se tu uprostřed zoufalství zahlédnout paprsek lidskosti a naděje, hledíme na svět a jeho nedokonalost se zdravým odstupem a nadhledem. Právě když nás některé okolnosti života mají tendenci rozlaďovat a trápit, jsou laskavý smích, smysl pro paradox a situační komika vhodným podpůrným lékem. Salcia Landmannová (1911–2002) se narodila v Haliči nedaleko Lvova. Její rodiče odešli v roce 1914 před válečnými zmatky do švýcarského St. Gallen. Landmannová vystudovala filozofii, psychologii a dějiny umění v Berlíně a Paříži. Ve svém studiu a publikační činnosti se postupně stále více zaměřovala na židovskou kulturu a jazyk jidiš. Nejvíce ji proslavila právě důkladná sbírka židovských vtipů Der jüdische Witz, jíž se ve světě prodalo přes milion výtisků.

„Bez rozjímání bude náš mozek brzy nahrazen kopírkou a zdá se, že to není příliš důstojná výměna“ (Alessandro Pronzato) Kniha obsahuje zamyšlení na každý den v roce, a to z pera autora nebo jeho oblíbených myslitelů. Ve světle evangelia si bere na paškál některé modly a nešvary dnešní doby, přičemž každý měsíc je vždy věnován jednomu nosnému tématu. „Křesťan, který nechce zůstat uvězněn v tenatech dnešní mentality, propadnout se do bažiny banality, být pohlcen chřtánem všeobecného hloupnutí,… ale chce odolávat módám a pomrkávání po vládnoucích božstvech moci, zjevu, úspěchu a peněz, potřebuje znovu nalézt potěšení v přemýšlení a znovu navázat spojení se svým svědomím, příliš často dušeným a téměř utýraným okolním kraválem. Bratři, víte, že myšlení nejen neškodí, ale naopak prospívá zdraví naší víry?“ (z předmluvy) Alessandro Pronzato (*1932) je italský kněz a publicista. Místní biskup a později i sám papež Pavel VI. objevili jeho literární nadání a povzbudili ho, aby se více věnoval službě pera. Napsal desítky závažných i humorných knih, které jsou překládány do všech světových jazyků. Nedávno vyšla v češtině jeho nejslavnější kniha Provokující evangelia (KNA 2012)

Čtyřicet krátkých úvah nad Písmem je vlastně čtyřicet velmi osobních rozhovorů autorky s Bohem o nejrůznějších záležitostech každodenního života. Učí nás žít z víry naší všednodennosti, doslova i "mezi hrnci", jak to kdysi vyjádřila Terezie z Avily.

Umění vést lidi začíná uměním uspořádaně vést svůj osobní život. Je dobré, když si člověk osvojí techniky managementu a pravidla komunikace, chce-li dobře zvládat vedení lidí. Ještě důležitějším základem vůdčích schopností jsou ale lidské ctnosti a duchovní ukotvení člověka. Autor uvádí čtenáře ve dvanácti kapitolách do následujících ctností a postojů: Pozornost, vytrvalost, opravdovost, spravedlnost, důvěra v Boha, obezřetnost, radost ze života, láska, uměřenost, odvaha, sebedůvěra a naděje. Texty obsahují impulzy k zamyšlení, otázky a praktická cvičení. Jsou vystavěny tak, aby se daly využít jako navazující tréninkový program. Kniha je průvodcem pro manažery v nejširším slova smyslu: rodiče, faráře, politiky, pedagogy, ředitele…

Leo Fijen a Anselm Grün, televizní moderátor a známý benediktin jsou dnes přátelé. Nějakou dobu si dopisovali o zcela osobních zkušenostech: o loučení a umírání, o zármutku, bolesti, osamělosti, ale i o rodinných poutech, o hledání smyslu života a všeho, co vede k jeho plnosti. Kniha nabízí posilu v našich zkouškách, ale také nás zve k tomu, abychom se vážně zabývali otázkou, co zde jednou zůstane po nás. Jde o četbu oslovující, hutnou, místy až dojemnou. Dopisy nebyly původně psány s úmyslem zveřejnění, takže z nich dýchá veliká autentičnost a upřímnost. Leo Fijen je autor dokumentárního cyklu o evropských klášterech, který vysílá TV Noe.

Člověk se vždycky pouští na tenký led, chce-li mluvit o tom, jaký Bůh je a jaký není. „Jsem trochu nesvůj z přednášek s tematikou falešných představ o Bohu, neboť všechny představy o Bohu jsou falešné,“ doznává jeden náš známý autor a z jistého pohledu mu dávám za pravdu. Vždyť karikatur Boha by se dalo najít asi tolik, kolik je na zemi lidí, kteří si o něm utvářejí nějakou představu. Bůh ze své podstaty nekonečně přesahuje všechno naše chápání a všechny naše představy, říká Katka Lachmanová v pře úvodu své knihy. Proto zpracovala téma záměrně „lidovější“ formou, aby neodradilo čtenáře bez teologického nebo psychologického vzdělání. V první části knihy zazní několik základních otázek ohledně karikatur Boha: co je jejich podstatou, proč se jimi vůbec zabývat, kde a jak vznikají, jak se předávají a kde čerpat, máme-li je nějak korigovat. V druhé části autorka pojmenovává a přibližuje několik konkrétních karikatur, které jsou dnes běžně „v oběhu“.

Svatý Maxmilián Kolbe (1894-1941) byl katolický kněz a řeholník, zakladatel dvou klášterů a tiskáren v Polsku a Japonsku, misionář a nakonec i mučedník. V roce 1941 byl uvězněn v koncentračním táboře v Osvětimi. Když jiný vězeň uprchl a nacisté se pro výstrahu všem chystali k popravě nevinných, Kolbe obětoval svůj život namísto spoluvězně Františka Gajowniczka, jenž měl doma početnou rodinu. Zemřel po několika dnech v táborové hladomorně, kde se do posledního dechu ještě modlil a povzbuzoval ostatní odsouzené na smrt. Stal se tak svědkem Kristovy lásky a naděje, která prokazuje svou sílu i v těch nejhrůznějších podmínkách. Nicméně životní příběh tohoto Božího muže není pozoruhodný jen pro svůj hrdinský konec. Asi by takového činu vůbec nebyl schopen, kdyby nežil po celá léta svatost a statečnost všedního dne, s odevzdaností Kristu a s velkou láskou k Panně Marii.