LEDA strana 22 z 58

Poláčkův intenzivní pohled na šťastné dětství nemá ve světové literatuře obdoby, neboť své vrcholné dílo psal v tragické době, kdy nejenže nesměl publikovat, ale v roce 1944 už věděl, že ho čeká transport do pekla, odkud se lidé nevracejí. Jakou úlevu mu asi přinesl návrat do úžasné krajiny dětství, kdy je všechno pod sluncem nové a podivuhodné a kde se znovu setkává se svou matkou – šťastný čtenář ani nevytuší, že ji Poláček ztratil už v sedmi letech. Jako zkušený autor a bystrý pozorovatel lidí i světa se vyhnul sentimentální idyle a malého hrdinu nechal, aby své příběhy a lapálie popsal vypůjčeným, šroubovaným jazykem školy a dospělých, takže se dosyta nasmějeme staromódní, umravňující řeči v kontrastu s vážnou dětskou naivitou. Autor – ten zlý satirik, který se ve svém rodišti nemohl deset let objevit – se střední třídě malých ctností a malého rozhledu neposmívá a humor má laskavý. Svět oněch konvencí se ovšem už dávno zhroutil. „Bejval Antonín pravil tichým hlasem, že byl tuhle na poli a tam v mezičce vynalezl vosí hnízdo. I pravil, že bysme to hnízdo mohli vybrat a plástve s mladými doneseme domů a založíme si vosí úl. Vůbec se diví, že lidi chovají jenom včeličky, když přece vosy snášejí také med. Až bude mít hodně medu, tak ho bude prodávat a bude mít peněz habaděj. Já jsem pravil, že je to prauda, jenomže se vosy musejí ochočit, aby snášely. Bejval pravil, že to je to nejmenší, že si je ochočí, že ho vosy budou poslouchat na slovo, a ptal se mě, jestli půjdu s ním do spolku.“

Dnes již legendární novelu Jeden den Ivana Děnisoviče autor promýšlel v Ekibastuzském pracovním lágru v zimě 1950–51 a její původní název zněl Šč-854 – Jeden den jednoho mukla. Postavu Ivana Děnisoviče vytvořil Solženicyn podle vojína Šuchova, který s ním bojoval za sovětsko-německé války, a podle vlastních zkušeností v lágru, kde pracoval jako zedník. Usnesení o uveřejnění novely bylo schváleno na politbyru ÚV KSSS v říjnu 1962 na osobní nátlak Chruščovův. Novela vyšla v časopisu Novyj mir v roce 1962, brzy nato začala vycházet ve statisícových nákladech. V roce 1971 vydalo sovětské vedení tajnou instrukci, na jejímž základě byly výtisky knihy vyřazeny z knihoven a zlikvidovány.

V laciném athénském hotelu na sebe narazí dva muži – Rydal Keener, mladý hochštapler hledající dobrodružství při toulkách po světě, a Chester MacFarland, podvodník s několika totožnostmi, na útěku před americkou policií. Je to přízračná chvíle: Chester zrovna táhne po hotelové chodbě mrtvé tělo a Rydal mu impulzivně nabídne pomoc, snad proto, že Chester mu čímsi připomíná otce. Když se k nim pak přidá Chesterova mladá žena Colette, životy všech tří se osudově propletou do řetězce dramatických událostí, jež nezadržitelně míří k šokujícímu vyvrcholení v troskách Knósského labyrintu.

Julián Sorel, mladý muž vyšlý z chudých poměrů, se ocitá na životních křižovatkách díky touze vzít osud do vlastních rukou a dobýt svět. Ctižádostivý mladík líbící se ženám vyniká inteligencí a skvělou pamětí, je ale příliš domýšlivý, popudlivý, vznětlivý a odvážný, než aby mu jeho přednosti přímo zaručily úspěch ve společnosti. Machiavellisticky zneužívá ty, kdo ho milují, pokud jejich prostřednictvím může vystoupat po společenském žebříčku, jenže překážkou v tomto úsilí je jeho vlastní citovost. Román je hlubokou studií lásky i žárlivosti. Je zde sebeobětující láska o několik let starší paní de Renal, ve vztahu k níž si Julien zpočátku ověřuje svůj vliv na ženy, aby ve dnech před popravou paradoxně zjistil, že nikoho nemiloval víc. Láska mezi Juliánem a Matyldou de la Mole se řídí logikou boje, oba nejsou s to potlačit svou sobeckost a pýchu. Až když je příliš pozdě, Matilda podléhá síle, která si ji nelítostně podrobí a zkrotí. Barvy v titulu největšího Stendhalova románu jsou shodné s těmi, které se používají v hazardních hrách. Jednou roztočenou ruletu však nelze zastavit bez následků – a velké životní sázky se platí ztrátou toho, co jsme milovali, někdy dokonce vlastním životem.

Matka, dcera a vnučka se setkávají na pár letních dnů ve svém rodišti blízko Michiganského jezera a přes vyprávění příběhů, které symbolizují přívěsky rodinného náramku, k sobě znovu nacházejí cestu. Snaží se si vzájemně dělat radost, chápat a řešit osobní starosti a hledat nové štěstí. Zvlášť proto, že nejstarší z nich začíná nezvratně ztrácet paměť…

Howard Kirk, docent sociologie na jedné anglické provinční univerzitě, zosobňuje proroka nových pořádků, proti kterému je Mojžíš rozhrnující mořské vody ubohý břídil. Radí, pátrá, intrikuje, pořádá večírky a obšťastňuje studentky tak, že laik žasne a odborník se nediví, neboť neradno věřit nikomu přes třicet. Slavný univerzitní román báječného britského satirika předčí cokoli od Davida Lodge.