Novela Bohemica strana 3 z 7

Nejsme jako oni, nebo jsme jako oni? Je opravdu jednooký mezi slepými králem? Autobiografický román, román doznání a vyznání, účet, rekognoskace života, vysvětlivky pod čarou. Nemá smysl si hrát na slepou bábu, osudy Ivana Hartla se až příliš podobají životním peripetiím básníka a prozaika Jaroslava Čejky, plným opakujících se kontrastů. Kdyby si na svou standartu měl vybrat heslo, pak je to jednoznačně Protichůdnost. Začal jako dělník, protože nebyl přijat z politických důvodů ke studiu na vysoké škole, posledních pár měsíců před listopadem 1989 pracoval jako zástupce vedoucího oddělení Ústředního výboru KSČ, mezitím byl projektantem, kulisákem, dramaturgem, novinářem. Poté působil v reklamě, než se stal invalidním důchodcem. Už přišel čas, abychom si přečetli i historky z druhé strany, od těch „poražených“. Ale kdo je ten „vítěz“? Nebojte se nostalgie, lkaní, a nářků, to Čejka neumí. Most přes řeku zapomnění je i mostem přes české rozbouřené vody. Smích a škleb jedno jsou. Společná paměť se skládá z paměti každého z nás…

Příběh Jiřího Pelikána se řadí ke klíčovým svědectvím o československých dějinách druhé poloviny 20. století. Jeden z nejvýznamnějších představitelů československého exilu po roce 1968 vypráví italskému novináři o složitém politickém zákulisí a podrobnostech, jejichž význam se ukazuje teprve v souvislostech, o přátelích i odpůrcích, s nimiž se setkával od čtyřicátých let a hlavně pak během dvacetiletého působení v Itálii i v dalších evropských zemích. Jiří Pelikán založil a vydával časopis Listy a v roce 1979 se stal prvním Čechem zvoleným do Evropského parlamentu. V roce 1984 poslanecký mandát obhájil – znovu si získal italské voliče, kteří mu dali své preferenční hlasy. Do prvního českého vydání této bilanční a vzpomínkové knihy (z roku 1998) je mezi dokumenty v přílohách zařazena také reportáž Pavla Kohouta o průběhu volební kampaně v roce 1984, barvité vylíčení politického prostředí tehdejší Itálie.

Jak postihnout nástup společenské změny? Příchod rozvratu, totality? Hlavní hrdinka příběhu Marie pracuje v Korporaci. Před rokem jí zemřel otec, vlivný politik a ředitel Korporace. Aniž by to tušila, má nepřítele. Vyšetřovatel, jehož moc ze dne na den roste, se chce jejímu otci pomstít za dřívější křivdu a objektem jeho pomsty má být právě Marie. Organizace života založená na společenské smlouvě je v rozpadu. Vyvolávání lability, aby mohla zavládnout vláda tvrdé ruky, je pozvolné. Společnost, která ztrácí pravidla a řád, se radikalizuje a série blackoutů vyvolává chaos. Z něho těží vyšetřovatel… Skutečný příliv trvá něco přes šest hodin a nezkušený pozorovatel stěží rozezná moment jeho nástupu. Teprve až voda počíná olizovat okraje dek a boří hrady z písku, budí dětský křik dospělé z letargie slunečného odpočinku. Místy až poetický, snový příběh můžeme porovnávat se známými díly světové literatury a filmu, od Bradburyho po Tarkovského. V českém prostředí je takový pokus ojedinělý, přitom nesklouzává do konfrontace s naší současností. Příběh je lokálně neidentifikovatelný, mohl by se odehrát kdekoliv v euro-americkém prostoru. Nejde v něm o hledání a popis vnějších znaků, ale o vnitřní postoje k situaci, kdy se něco děje, kdy se něco stalo.

Kniha přináší přehled praktických a realizovatelných morálních zásad sexuální a vztahové výchovy. Stabilita vztahů totiž netrápí jen dospívající děti z křesťanských rodin, ale i děti nevěřících rodičů. Globální náhled chybí v psychologickém poradenství, hodí se i učitelům a kněžím ve zpovědní praxi. Dozvíte se, jaké psychologické zákony řídí partnerské vztahy, na jakých evolučních principech stojí a jaké faktory předurčují jejich stabilitu, jaké životní iluze je provázejí a jak tyto iluze vedou lidi k typickým, leč tragickým chybám – rozchodům a válkám o děti. Jeroným Klimeš na základě svých dlouholetých zkušeností s rodinným poradenstvím a manželskou terapií definuje hlavní principy vztahové a sexuální morálky a s nimi i základní praktické návody, jak stabilizovat partnerský život.

Na Vysočině bydlívali hlavně hastrmani a hejkalové, ale i divoženky, polednice a čarodějnice, tu i onde se objevil čert. Příběhy vyprávěné za zimních večerů doma u pece nebo v šenku, v létě večer pod lípou zapisovali generace písmáků, učitelů nebo kronikářů. Jan Prchal z nich vybral ty nejpoutavější historky, v nichž ožívají nejen bytosti nadpřirozené, ale také historické postavy jako král Jiří z Poděbrad, po němž je pojmenován kámen na vrchu Homole, nebo jeho nástupce Vladislav Jagellonský, který se k polenskému pánu Viktorínovi z Kunštátu přijel schovat před morem. Polensko je drsný kraj, který žádal po lidech těžkou práci, ale možná právě proto je tak bohatý na povídačky veselé i smutné, k pobavení i k ponaučení. Knihu bohatě vypravila ilustracemi Marcela Makovská z Polné. V krátké době vyjde z bohaté polenské slovesnosti díl druhý ? Druhá stovka pověstí z Polné a okolí.

Druhá kniha fejetonů volně navazuje na předešlý úspěšný Osmý den týdne. K babičce, hlavní postavě prvních příběhů, se tentokrát výrazněji připojuje Hvížďalův dědeček a další postavy české společnosti 20. století malíři Jan Zrzavý a Antonín Pelc, spisovatel Viktor Fischl, kreslíř Vladimír Jiránek, fotografové Oldřich Škácha a Josef Koudelka, divadelník a básník Jiří Suchý. Ani tentokrát Hvížďala nepsal vzpomínky v pravém smyslu toho slova, ale pokusil se najít stopy původní vlastní cesty, kterou čas zavál zbytečnostmi. Jsou to návraty k sobě pomocí znovu oživlých slov, k naivním otázkám jako Kde je vítr, když nefouká? nebo Kdo jsem já, když nepíši? Minulost je tu také inspirací ke kritickým pohledům na současnost. Hvížďala připomíná starou moudrost: když se přesné slovo dotkne nějaké věci, vzplane nebo probudí na chvíli i dědečka a přinutí ho k akrobatickému představení a on pak může být dál dobře mrtvý.

Michal Majer hledá lásku a naplnění, chce žít dechberoucí příběh. Přesto každý den míří do firmy, kde navrhuje reklamní předměty. Společnost mu dělají prokrastinující dredatý grafik Pixel, ovulující recepční Sylva, vlezdoprdelka Patrik, senior account Alfons a další podivuhodné kancelářské bytosti, s necitelným šéfem v zádech. Uvízne tu Majer až do smrti? Co byste dělali vy, kdyby nešlo o peníze? Dřepěli byste osm hodin denně v kanclu a pinkali si e-maily? Bodavě humorná sonda do životů, které jsme si nevybrali, nominovaná na Magnesia blog roku 2017.

Novela vychází ze scénáře stejnojmenného filmu, debutu režiséra Václava Matějky z roku 1970. Film s Petrem Čepkem v hlavní roli nemohl být tehdy do kin uveden kvůli účasti představitelky hlavní ženské role Kristýny Hanzalové, Československé Miss 1969, která před premiérou filmu emigrovala. Nahota zůstala v trezoru a opožděnou premiéru měla až v roce 1990. Próza zakotvená v šedesátých letech vypráví příběh mladého vězně, který se pokusil o sebevraždu a dostal několik dnů volna, aby se zotavil. Vydá se do míst spjatých s jeho mládím, během krátké dovolené se seznámí s osamělou vesnickou učitelkou. Vnitřní dilemata postav a potřeba zakotvení, blízkosti obnažuje charaktery. Podobně jako filmy nové vlny, k nimž Nahota patří jako jeden z posledních snímků, je to próza o nesnadném hledání smyslu a naplňování života. Knihu provázejí fotografie z filmu, životopisný medailon Václava Matějky, kompletní filmografie a bibliografie.