Novela Bohemica strana 3 z 7

Co se dělo s českou společností, s celým světem v době ohrožení covidem-19? Co jsme se dozvídali o sobě? Petr Fischer jako jeden z mála českých novinářů schopných přesně a rychle pojmenovávat události, odkrývat význam gest a proslovů, pozorně sledoval a glosoval opatření vlád, přístup politiků a reakce občanů, od chvíle, kdy téměř všechny státy šlapaly na brzdy. Soubor jeho brilantních úvah v pomyslném dialogu s filozofy od Derridy po Žižeka, s politiky od Hamáčka po Merkelovou, od Camuse po Houellebecqa zachycuje proměnu, která nevynechala nikoho z nás a napověděla, co bychom měli či mohli jako lidstvo dělat. Co je správné? Co je normální? Co je mravné? Otázky po týdnech bezprostředního ohrožení zůstávají. Ilustracemi knihu doprovodil Marek Douša.

Soutok Vltavy a Berounky na jižním okraji Prahy představuje dávnou křižovatku cest i výrazné ohnisko české mentální topografie. Stejně tak pražské jihozápadní předpolí od Lahovic a Zbraslavi až po Černošice a Kazín je svéráznou říční krajinou, která se během tisíciletí a staletí proměnila ve zcela specifický kulturně-historický areál. V roce 2015 vznikl z iniciativy hl. m. Prahy a sousedních obcí Projekt Soutok, koordinovaný pražským Institutem plánování a rozvoje, jehož cílem je založení Příměstského parku Soutok. Kniha Fenomén soutoku je pokusem o souhrnný pohled na tuto dosud spíše opomíjenou oblast, a to z perspektivy geologické, přírodovědné, urbánně-krajinné a kulturně-historické. Autorský tým Bolina, Cílek, Hlaváček, Klimek, Meduna, Sádlo, Schmelzová, Špoula se v ní zabývá krajinnou ekologií, geologií, profánní i sakrální historií, cestní sítí a literární reflexí krajiny. Krajina soutoku totiž není jen pozoruhodnou lokalitou, nýbrž především příběhem, který chce být vyprávěn, jinak se stane nesrozumitelným.

Argentinec Rodrigo přijíždí do Prahy s úmyslem živit se jako průvodce španělsky mluvících cizinců. O městě toho moc neví, učí se praxí v pofiderní agentuře, seznamuje se s podobnými expaty, výjimkou je Češka Katka, kterou zná z Buenos Aires. V protikladu k banalitě takového přežívání se v Česku odehrává nevysvětlitelná pandemie. Bez zřejmého důvodu se některým lidem, pouze Čechům, objevují na čelech čísla, která určují datum jejich smrti. Pro postižené lidi neexistuje způsob, jak se jí vyhnout. Když se číslo objeví na Katčině čele, začíná být Rodrigo vtahován do snově surreálných situací, jako by překračoval hranice do zásvětí. Pražský syndrom, jak je záhadný jev nazýván, jako neviditelná mlha pohlcuje těla stigmatizovaných a duše přežívajících Juana Pabla Bertazzu Praha okouzlila, je pro něj Paříží východu, ale zároveň si všímá jejích podivných až temných zvláštností, které se v románu možná promítly do syndromové zkázy.

Čtyřiadvacet příběhů českých i zahraničních spisovatelů a spisovatelek (mezi něž patří slovutní autoři ověnčení literárními cenami i zástupci mladé generace) nabízí literární divokost v různých podobách. Někteří ji nacházejí v pralesích, jiní ve vztazích mezi lidmi, další vytvořili příběhy o cestování v čase, hospodské rozhovory vrahů či postapokalyptické vyprávění o síle přírody a slabosti lidské civilizace. Povídkový cyklus, který po dva roky vycházel v Salonu, literární a kulturní příloze Práva, se proměnil do knihy a výtěžek z prodeje získá Hnutí DUHA na podporu kampaně Zachraňme lesy. Protože divočina je důležitá. Autoři: Vladimir Arsenijević, Balla, Bianca Bellová, Anna Bolavá, Chaim Cigan, Lucie Faulerová, Anne Hahn, Pavla Horáková, Lidmila Kábrtová, Jakuba Katalpa, Adéla Knapová , Jiří Kratochvil, Zuzana Kultánová, Igor Malijevský, Alena Mornštajnová, Miroslav Pech, Markéta Pilátová, Martin Reiner, Kateřina Rudčenková, Tereza Šimůnková, Jakub Šofar, Marek Toman, Klára Vlasáková

Kniha vzpomínek volně navazuje na dva svazky fejetonů a drobných esejů Osmý den týdne a Dobře mrtvý dědeček. Trojice velmi osobních zpovědí představuje svérázné paměti odkrývající souvislosti od Hvížďalových dětských let až do současnosti, přiznávají se k vlastní naivitě i slabostem a s porozuměním přemítají o pohnutkách a činech přátel. Pomyslným orlojem procházejí Hvížďalovi souputníci, s nimiž sdílel úděl exulanta, především generační vrstevníci Václav Bělohradský, Jiří Gruša, Antonín Brousek, Karel Kryl nebo Karol Sidon, ze starších Milan Kundera, Arnošt Lustig či Josef Škvorecký. O Exilovém orloji, portrétech blízkých, s nimiž ho spojují podobné životní zkušenosti, autor říká: Je to puzzle vzpomínek na dvanáct let, z kterých se snažím složit ucelenější a místy jasnozřivější obraz doby a lidí, které jsem měl a mám rád. Byli to lidé s povahou větru a ne trávy. Ve spánku mi ti nejbližší vykukují z mozku jako apoštolové na orloji a já znovu slyším jejich veselý smích, vidím čarolesk v jejich očích, vybavuji si jejich úpěnlivý hlas i jejich vášnivou, rozhořčenou, jindy zase ironickou rétoriku, utajované hořké slzy, koření před autentickými výkony, a cítím jejich pevný stisk ruky.

Román o střetu obyčejného člověka s elitami, skutečnými i zdánlivými. Mirek Klecan byl interbrigadista, který se z francouzského koncentráku vrátil ilegálně do protektorátu, vstoupil do odboje a byl zatčen a pak i popraven společně s Fučíkem. V Reportáži, psané na oprátce Fučík Klecana osočuje, že zradil. Román Oko žraloka vypráví o tom druhém obviněném, který neměl možnost se obhájit. Je inspirován příběhem skutečného Klecana, ale nechává ho přežít. Trampové, anarchisté, komunisté z přesvědčení i z prospěchářství Procházejí románem stejně jako slavný fotograf Robert Capa a další postavy od dvacátých do devadesátých let 20. století. Příběh idealismu a cynismu, přátelství a zrady, odhodlání a strachu o život, lásky a nenávisti.

Pohádkově laděná satira o lidské blbosti, maďarské i globální, českou nevyjímaje. Odehrává se v minulosti a v budoucnosti, ale pitvá naši živou přítomnost. Pomocného elektrikáře Kolománka pro nedostatek jiných zájemců zvolí vesničané obce kdesi v maďarské rovině do svého čela přesto, nebo právě proto, že ho považují za idiota. Od toho okamžiku ovlivňují život neohrabaného a nedovtipného hromotluka jiní: tříprocentní král Kája, OSN, americká a ruská politika, tajné služby, jakož i Francouzi a Němci, kteří v mladíkovi vidí svého hrdinu. Každý ho chce dostat, ale on všechno přežije. Kolománek jezdí křížem krážem po světě, přičemž z toho, co se s ním a kolem něho děje, zhola nic nechápe. Nezmoudří ani po pádu z budoucnosti do minulosti, když přistane před budovou blázince na Leopoldově poli, kde jsou ubytováni navrátilci ze Sovětského svazu společně s bývalými koncentráčníky.

Krajina Opouštěná, znovunalézaná Dotýkaná! Veškerou dobrou energií, která zde kdy byla vydána a navždy ji, napříč časem, propojila s nebem. Všimnout si, vnímat, dotknout se, sevřít ji a učinit svojí součástí. Stát se součástí krajiny, kterou si neseme uvnitř. A zároveň: podat svědectví, vyrazit zpěv! Základem knihy je pečlivě sestavený soubor tematicky rozmanitých textů Vladimíra Franze, pocházejících zejména z posledních deseti let a vytvořených při různých příležitostech a pro různá média. Fejetony, úvahy, medailony, grotesky či básně v próze i verších a také několik rozhovorů a obsáhlý soupis dosavadního uměleckého díla. Součástí knihy je několik desítek reprodukcí autorových výtvarných děl akcentujících zejména jeho malířskou tvorbu v posledním desetiletí.

Mladá historička umění Barbora žije v Praze vrcholícího stalinismu, jehož symbolem je dokončovaná stavba monumentálního pomníku na Letné podle návrhu sochaře Otakara Švece (1892-1955). Barbora je jako zaměstnankyně památkové péče pověřena výzkumem zanedbávaných zvětrávajících barokních soch v Kuksu, díla Matyáše Bernarda Brauna (1684-1738) na objednávku podivínského hraběte Františka Antona Šporka (1662-1738). Svět Braunových soch se pro Barboru stává oporou i příležitostí k únikům z tísnivé skutečnosti do snově surreálného světa barokní mystiky. Slovenský autor vzdává příběhem hold Braunovu umění v protikladu k absurdní době totalitního kultu.

Záznam jednání mimořádného sjezdu Komunistické strany Československa, který se sešel následující den po sovětské okupaci 22. srpna 1968 v jedné z budov továrenského komplexu ČKD v Praze-Vysočanech. První řádné české vydání tohoto veřejně prakticky nedostupného textu vychází ze stejnojmenného souboru dokumentů publikovaného ve Vídni v roce 1970 Jiřím Pelikánem. Pelikán doplnil svou edici řadou souvisejících pramenů, zejména programovými tezemi, návrhem nových stanov KSČ a důvodovou zprávu pro sjezd. Připsal úvod a doslov, který je jedinečnou a z historického odstupu překvapivě přesnou analýzou tehdejší situace, důvodů okupace a metod, které panovaly v sovětském bloku. Zahrnuje i prognózu důsledků velmocenského potlačení československého pokusu o reformu sovětské byrokratické podoby socialismu. Připomíná také tehdejší propagandistickou demagogii a informační válku, jejíž součástí byla obdoba pozdějších hoaxů. Úvodní studii napsali historici Lukáš Cvrček a Milan Bárta.

V Ústí nad Labem se ve dvacátých a třicátých letech 20. století odehrál jeden z nejpozoruhodnějších příběhů československé meziválečné komunální architektury a urbanismu. Sociálně-demokratická správa v čele se starostou Leopoldem Pölzlem měla oporu v profesionální práci tamějšího městského stavebního úřadu a zejména v jeho architektovi Franzi Josefu Arnoldovi. Výsledkem je dodnes z velké části dochovaná zástavba zaměřená tehdy na sociální bydlení, ale například esovitě prohnuté řadové pavlačové domy na Klíši jsou i z dnešního pohledu jedinečným urbanistickým experimentem. Zásluhou Pavla Prouzy je právě docenění architekta Arnolda, jemuž je věnována obsáhlá kapitola. Součástí publikace je bohatá obrazová dokumentace. Kniha Vybudovali jsme! zachycuje unikátní kapitolu česko-německé architektury a dvojjazyčné vydání pak zpřístupňuje toto kulturní dědictví čtenářům českým i německým.

Portréty čtyř povahou i zájmy velmi rozdílných intelektuálů jsou opřeny o osobní vzpomínky, ale promítá se do nich také podrobná znalost působení a tvorby těchto postav české kultury 20. století. Zejména Jana Černá známá možná více jako Honza Krejcarová je zachycena velmi působivě a přesvědčivá demytizující charakteristika její povahy je významné novum v dosavadních svědectvích. Všechny čtyři portréty se vymykají běžné publicistice, ale také jako eseje představují mimořádně čtivou podobu tohoto žánru. Závěrečná vzpomínka na literárního vědce Václava Černého se odehrává dokonce na hranici povídky a literární hádanky – jako hravá rekonstrukce kavárenských sešlostí ze sedmdesátých a osmdesátých let 20. století přitom využívá i skutečných výroků jejich účastníků.

Novela vychází ze scénáře stejnojmenného filmu, debutu režiséra Václava Matějky z roku 1970. Film s Petrem Čepkem v hlavní roli nemohl být tehdy do kin uveden kvůli účasti představitelky hlavní ženské role Kristýny Hanzalové, Československé Miss 1969, která před premiérou filmu emigrovala. Nahota zůstala v trezoru a opožděnou premiéru měla až v roce 1990. Próza zakotvená v šedesátých letech vypráví příběh mladého vězně, který se pokusil o sebevraždu a dostal několik dnů volna, aby se zotavil. Vydá se do míst spjatých s jeho mládím, během krátké dovolené se seznámí s osamělou vesnickou učitelkou. Vnitřní dilemata postav a potřeba zakotvení, blízkosti obnažuje charaktery. Podobně jako filmy nové vlny, k nimž Nahota patří jako jeden z posledních snímků, je to próza o nesnadném hledání smyslu a naplňování života. Knihu provázejí fotografie z filmu, životopisný medailon Václava Matějky, kompletní filmografie a bibliografie.

Druhá kniha fejetonů volně navazuje na předešlý úspěšný Osmý den týdne. K babičce, hlavní postavě prvních příběhů, se tentokrát výrazněji připojuje Hvížďalův dědeček a další postavy české společnosti 20. století malíři Jan Zrzavý a Antonín Pelc, spisovatel Viktor Fischl, kreslíř Vladimír Jiránek, fotografové Oldřich Škácha a Josef Koudelka, divadelník a básník Jiří Suchý. Ani tentokrát Hvížďala nepsal vzpomínky v pravém smyslu toho slova, ale pokusil se najít stopy původní vlastní cesty, kterou čas zavál zbytečnostmi. Jsou to návraty k sobě pomocí znovu oživlých slov, k naivním otázkám jako Kde je vítr, když nefouká? nebo Kdo jsem já, když nepíši? Minulost je tu také inspirací ke kritickým pohledům na současnost. Hvížďala připomíná starou moudrost: když se přesné slovo dotkne nějaké věci, vzplane nebo probudí na chvíli i dědečka a přinutí ho k akrobatickému představení a on pak může být dál dobře mrtvý.

Michal Majer hledá lásku a naplnění, chce žít dechberoucí příběh. Přesto každý den míří do firmy, kde navrhuje reklamní předměty. Společnost mu dělají prokrastinující dredatý grafik Pixel, ovulující recepční Sylva, vlezdoprdelka Patrik, senior account Alfons a další podivuhodné kancelářské bytosti, s necitelným šéfem v zádech. Uvízne tu Majer až do smrti? Co byste dělali vy, kdyby nešlo o peníze? Dřepěli byste osm hodin denně v kanclu a pinkali si e-maily? Bodavě humorná sonda do životů, které jsme si nevybrali, nominovaná na Magnesia blog roku 2017.

Na Vysočině bydlívali hlavně hastrmani a hejkalové, ale i divoženky, polednice a čarodějnice, tu i onde se objevil čert. Příběhy vyprávěné za zimních večerů doma u pece nebo v šenku, v létě večer pod lípou zapisovali generace písmáků, učitelů nebo kronikářů. Jan Prchal z nich vybral ty nejpoutavější historky, v nichž ožívají nejen bytosti nadpřirozené, ale také historické postavy jako král Jiří z Poděbrad, po němž je pojmenován kámen na vrchu Homole, nebo jeho nástupce Vladislav Jagellonský, který se k polenskému pánu Viktorínovi z Kunštátu přijel schovat před morem. Polensko je drsný kraj, který žádal po lidech těžkou práci, ale možná právě proto je tak bohatý na povídačky veselé i smutné, k pobavení i k ponaučení. Knihu bohatě vypravila ilustracemi Marcela Makovská z Polné. V krátké době vyjde z bohaté polenské slovesnosti díl druhý ? Druhá stovka pověstí z Polné a okolí.