Novela Bohemica strana 2 z 7

Neúnavný hrdina v pruhovaném tričku, jedenáctiletý hypergénius Fanouš, se vydává do dalšího boje s nadpřirozeným neřádstvem. Tentokrát nedobrovolně, unese ho totiž spisovatelka záhadologické literatury Ivana Mackerlová. Vše se nakonec zvrhne v monumentální dobrodružnou cestu kolem světa, na které číhá tajuplno a záhadno za každým rohem.

Esej o krizi kultury v evropském hlavním městě, o vztahu národních států a centrálních orgánů Unie a fungování demokratických principů. Autor měl původně v úmyslu napsat román o Evropě, prózu v duchu dekadentních pocitů typu „Evropa ve světle zapadajícího slunce“, jehož protagonistou se měl stát úředník Komise. Pobýval řadu měsíců v Bruselu a studoval prostředí, navštěvoval instituce a jejich pracovníky. Během této „praxe“ byl nucen v mnohém přehodnotit běžně panující i své vlastní názory na „bruselskou byrokracii“, na nejrůznější klišé a předsudky o nedemokratickém a byrokratickém labyrintu v institucích EU. A zajímal se, jak tyto úřady – Rada, Komise a Parlament – skutečně pracují. Nehájí bruselský „superstát“: je kritikem z pozic zastánce regionální samosprávy. Region definovaný krajem, historií, dialektem a zděděnými zvyky je podle Menasseho skutečným domovem občana. Obyvatel určitého regionu může cítit větší blízkost k sousedovi hned za (státními) hranicemi než k příslušníku téhož státu (národa) stovky kilometrů daleko. Kniha je pronikavým kritickým pohledem na Evropskou unii a úvahou o její budoucnosti.

Pupi, Pupín, Pupulín, Pupánek & Company je bratrem Dona Quijota i Bustera Keatona-Friga. S někdy až naivní představou o fungování světa se románový hrdina vrhá i do marných a zcela zbytečných bojů. Testuje tak systém, ale především sám sebe a je jedno, zda při tom prochází temnotami „socialismu“ nebo „kapitalismu“. Porazí démona alkoholu, s démonem lásky uhraje remízu a porážku utrpí s démonem literatury. To je na jeden život dobrý výsledek. Příběh plný smíchu skrze slzy a naopak – groteskně-ironický pohled na Pupíčkovy patálie se někdy rozostří slzami. To když v historkách nezdolného průšviháře, jemuž každý den přináší nové nástrahy a katastrofy, zahlédneme své vlastní obrazy a vzpomínky.

Možná že české literatuře v poslední třetině dvacátého století a na začátku století jedenadvacátého opravdu chybějí velké romány, ale na příběhy v jiných podobách – například na paměti nebo korespondence – je dostatečně bohatá. Souborná korespondence mezi Františkem Janouchem a Jiřím Pelikánem z let 1974–1993 je záznamem mnoha nevšedních příběhů. V osmdesáti čtyřech dopisech dokládá významnou etapu naší moderní historie: aktivity československého exilu. Tehdy byly centrem dění nikoli politická uskupení, ale exilová nakladatelství a časopisy (Svědectví, Listy) s okruhem přispěvatelů. Jiří Pelikán, vydavatel Listů v Římě a první Čechoslovák zvolený – dokonce dvakrát – poslancem Evropského parlamentu, a František Janouch, jaderný fyzik a zakladatel Nadace Charty 77 ve Švédsku, věnovali vydávání Listů, shánění financí pro jednotlivé exilové i domácí projekty či osoby, získávání informací a kontaktů, lobbování (například Nobelova cena pro Jaroslava Seiferta) mnoho času a energie. V jejich dopisech se propojují drobné lidské příběhy někdy detektivní, někdy humorné s velkými událostmi té doby. Z jejich korespondence se čtenář dozví mnoho nejen o jednotlivých epizodách, například také o vztazích české emigrace s Čínou, ale zejména o smyslu československého zápasu o svobodu a lidskou důstojnost.

Jan Keller sleduje politické dění velmi pečlivě a soustavně, vyslovuje se bez prodlení a bez servítků. Píše komentáře, jako se jiní věnují osobním deníkům. Rozdíl je v tom, že Keller se nezabývá sebou, ale jde mu o společnost, o to, jak tady v Českužijeme, kdo a co tady dělá, kdo nám lže a co za tím může být. Kniha Jsme tady doma je uspořádaná do deseti kapitol. Každá z nich představuje některé z klíčových politických témat: od zadlužování k pohledu na to, co je dnes levice a pravice. Jde tak o svéráznou kroniku doby doplněnou slovníčkem vybraných politických aktérů, kteří po sehrané roli často mizí do zapomnění.

Výbor fejetonů, které vznikaly jako sobotní zamyšlení pro Český rozhlas Plus v letech 2013–2015, ale pro knižní vydání se proměnily v komponovaný celek, který nás provádí nejen jedním kalendářním rokem, ale i více než sedmdesáti lety autorova života. Začínají s koncem války a pokračují znárodněním, Prvními máji, školními lety, ilegálním skautingem, studiem na vysoké škole, exilem, 17. listopadem až do současnosti. V některých textech vzpomíná Karel Hvížďala na osobnosti, s nimiž se sešel a pracoval: na Karla Kryla, Bohumila Hrabala, Pavla Tigrida, Milana Kunderu či Václava Havla. Knížka má i hlavní postavu, babičku, jejíž rodina přišla do Prahy z Vídně a která s neskrývaným odstupem glosuje události (znárodnění je třeba oslavit, teď už nebudeme mít starosti My, ale Oni) a vzpomíná na své mládí na pražské Malé Straně a na Jana Nerudu. Není to však dokument, ani životopis, ale olam haba, vyprávění z osmého dne týdne, který není z tohoto světa. Knihu provázejí kresby Miroslava Bartáka.

Chronickou nemocí IBS (irritable bowel syndrom) trpí v menší či větší míře až 15 % populace. Žít se syndromem dráždivého tračníku je velký handicap, a když se jejímu nositeli v životě téměř nic nedaří, tak co je to za žití? Jak jinak pojmenovat vyp rávění o nešťastníkovi, který nejen že prohrál svou profesní kariéru, manželství a rodinu, ale ještě k tomu žije od záchodu k záchodu? Josefův groteskně tristní příběh se pokouší pochopit celkem pět osob: vypravěč, exmanželka, dcera, on sám a nakonec mladý kněz. Každý přidává svůj díl pravdy, každý odebírá část pravdy minulé. Román o smolaři Josefovi se odehrává od začátku sedmdesátých let až do přítomnosti. Útlocitné čtenáře tato kniha možná pohorší, podobně postižené snad posílí a ty ostatní doufejme aspoň pobaví.

Všechny příběhy, a jsou to vždycky příběhy o lásce, i když to někdy na první pohled (čtení) nevypadá, jsou spleteny z pramenů štěstí i neštěstí. Vypravěč těchto povídek se podobá rybáři, který vytahuje z vody síť a má v ní jen samé mřenky, protože žádné pořádné ryby už vlastně nelze vylovit. Nebo ano? Za trochu lásky šel by světa kraj. Samozřejmě, že jenom provokuje. Pavel Drozd je mimořádně vybavený pozorovatel, který do české povídkové tvorby vrací, co z ní pomalu vyprchalo: nápad, psychologický popis, smysl pro detail, poučenost, málo frekventovaná témata, sarkasmus, vtip.

Kibucy byly od počátku 20. století jednou z forem osidlování mandátní Palestiny, které mělo podpořit návrat Židů z diaspory do „Země zaslíbené“. Od vzniku toho prvního v Deganiji v roce 1909 prošly bouřlivým vývojem a hrály důležitou roli ve válce o nezávislost Izraele. Původně komunistická družstva ale postupně krachovala a vylidňovala se, než kibucy chytily druhý dech a řada z nich se vyvinula v podniky nadprůměrně schopné obstát v tržním prostředí. Autor se na začátku roku 2015 vydal do jednoho z historicky nejvýznamnějších kibuců v Horní Galileji. Ejn Gev u malebného Galilejského (Kineretského) jezera se mu stal výchozím bodem pro cesty za Židy, kteří odešli nebo uprchli z Československa, aby začali od začátku, někdy našel jejich potomky. Pátral po tom, jaký život vedli v nové zemi. Potkával zemité kibucníky i ukřičenou komunitu mladých dobrovolníků z celého světa.