Novela Bohemica strana 4 z 7

Kniha přináší přehled praktických a realizovatelných morálních zásad sexuální a vztahové výchovy. Stabilita vztahů totiž netrápí jen dospívající děti z křesťanských rodin, ale i děti nevěřících rodičů. Globální náhled chybí v psychologickém poradenství, hodí se i učitelům a kněžím ve zpovědní praxi. Dozvíte se, jaké psychologické zákony řídí partnerské vztahy, na jakých evolučních principech stojí a jaké faktory předurčují jejich stabilitu, jaké životní iluze je provázejí a jak tyto iluze vedou lidi k typickým, leč tragickým chybám – rozchodům a válkám o děti. Jeroným Klimeš na základě svých dlouholetých zkušeností s rodinným poradenstvím a manželskou terapií definuje hlavní principy vztahové a sexuální morálky a s nimi i základní praktické návody, jak stabilizovat partnerský život.

Příběh Jiřího Pelikána se řadí ke klíčovým svědectvím o československých dějinách druhé poloviny 20. století. Jeden z nejvýznamnějších představitelů československého exilu po roce 1968 vypráví italskému novináři o složitém politickém zákulisí a podrobnostech, jejichž význam se ukazuje teprve v souvislostech, o přátelích i odpůrcích, s nimiž se setkával od čtyřicátých let a hlavně pak během dvacetiletého působení v Itálii i v dalších evropských zemích. Jiří Pelikán založil a vydával časopis Listy a v roce 1979 se stal prvním Čechem zvoleným do Evropského parlamentu. V roce 1984 poslanecký mandát obhájil – znovu si získal italské voliče, kteří mu dali své preferenční hlasy. Do prvního českého vydání této bilanční a vzpomínkové knihy (z roku 1998) je mezi dokumenty v přílohách zařazena také reportáž Pavla Kohouta o průběhu volební kampaně v roce 1984, barvité vylíčení politického prostředí tehdejší Itálie.

Nejsme jako oni, nebo jsme jako oni? Je opravdu jednooký mezi slepými králem? Autobiografický román, román doznání a vyznání, účet, rekognoskace života, vysvětlivky pod čarou. Nemá smysl si hrát na slepou bábu, osudy Ivana Hartla se až příliš podobají životním peripetiím básníka a prozaika Jaroslava Čejky, plným opakujících se kontrastů. Kdyby si na svou standartu měl vybrat heslo, pak je to jednoznačně Protichůdnost. Začal jako dělník, protože nebyl přijat z politických důvodů ke studiu na vysoké škole, posledních pár měsíců před listopadem 1989 pracoval jako zástupce vedoucího oddělení Ústředního výboru KSČ, mezitím byl projektantem, kulisákem, dramaturgem, novinářem. Poté působil v reklamě, než se stal invalidním důchodcem. Už přišel čas, abychom si přečetli i historky z druhé strany, od těch „poražených“. Ale kdo je ten „vítěz“? Nebojte se nostalgie, lkaní, a nářků, to Čejka neumí. Most přes řeku zapomnění je i mostem přes české rozbouřené vody. Smích a škleb jedno jsou. Společná paměť se skládá z paměti každého z nás…

Všechny příběhy, a jsou to vždycky příběhy o lásce, i když to někdy na první pohled (čtení) nevypadá, jsou spleteny z pramenů štěstí i neštěstí. Vypravěč těchto povídek se podobá rybáři, který vytahuje z vody síť a má v ní jen samé mřenky, protože žádné pořádné ryby už vlastně nelze vylovit. Nebo ano? Za trochu lásky šel by světa kraj. Samozřejmě, že jenom provokuje. Pavel Drozd je mimořádně vybavený pozorovatel, který do české povídkové tvorby vrací, co z ní pomalu vyprchalo: nápad, psychologický popis, smysl pro detail, poučenost, málo frekventovaná témata, sarkasmus, vtip.

Chronickou nemocí IBS (irritable bowel syndrom) trpí v menší či větší míře až 15 % populace. Žít se syndromem dráždivého tračníku je velký handicap, a když se jejímu nositeli v životě téměř nic nedaří, tak co je to za žití? Jak jinak pojmenovat vyp rávění o nešťastníkovi, který nejen že prohrál svou profesní kariéru, manželství a rodinu, ale ještě k tomu žije od záchodu k záchodu? Josefův groteskně tristní příběh se pokouší pochopit celkem pět osob: vypravěč, exmanželka, dcera, on sám a nakonec mladý kněz. Každý přidává svůj díl pravdy, každý odebírá část pravdy minulé. Román o smolaři Josefovi se odehrává od začátku sedmdesátých let až do přítomnosti. Útlocitné čtenáře tato kniha možná pohorší, podobně postižené snad posílí a ty ostatní doufejme aspoň pobaví.

Výbor fejetonů, které vznikaly jako sobotní zamyšlení pro Český rozhlas Plus v letech 2013–2015, ale pro knižní vydání se proměnily v komponovaný celek, který nás provádí nejen jedním kalendářním rokem, ale i více než sedmdesáti lety autorova života. Začínají s koncem války a pokračují znárodněním, Prvními máji, školními lety, ilegálním skautingem, studiem na vysoké škole, exilem, 17. listopadem až do současnosti. V některých textech vzpomíná Karel Hvížďala na osobnosti, s nimiž se sešel a pracoval: na Karla Kryla, Bohumila Hrabala, Pavla Tigrida, Milana Kunderu či Václava Havla. Knížka má i hlavní postavu, babičku, jejíž rodina přišla do Prahy z Vídně a která s neskrývaným odstupem glosuje události (znárodnění je třeba oslavit, teď už nebudeme mít starosti My, ale Oni) a vzpomíná na své mládí na pražské Malé Straně a na Jana Nerudu. Není to však dokument, ani životopis, ale olam haba, vyprávění z osmého dne týdne, který není z tohoto světa. Knihu provázejí kresby Miroslava Bartáka.

Jan Keller sleduje politické dění velmi pečlivě a soustavně, vyslovuje se bez prodlení a bez servítků. Píše komentáře, jako se jiní věnují osobním deníkům. Rozdíl je v tom, že Keller se nezabývá sebou, ale jde mu o společnost, o to, jak tady v Českužijeme, kdo a co tady dělá, kdo nám lže a co za tím může být. Kniha Jsme tady doma je uspořádaná do deseti kapitol. Každá z nich představuje některé z klíčových politických témat: od zadlužování k pohledu na to, co je dnes levice a pravice. Jde tak o svéráznou kroniku doby doplněnou slovníčkem vybraných politických aktérů, kteří po sehrané roli často mizí do zapomnění.

Možná že české literatuře v poslední třetině dvacátého století a na začátku století jedenadvacátého opravdu chybějí velké romány, ale na příběhy v jiných podobách – například na paměti nebo korespondence – je dostatečně bohatá. Souborná korespondence mezi Františkem Janouchem a Jiřím Pelikánem z let 1974–1993 je záznamem mnoha nevšedních příběhů. V osmdesáti čtyřech dopisech dokládá významnou etapu naší moderní historie: aktivity československého exilu. Tehdy byly centrem dění nikoli politická uskupení, ale exilová nakladatelství a časopisy (Svědectví, Listy) s okruhem přispěvatelů. Jiří Pelikán, vydavatel Listů v Římě a první Čechoslovák zvolený – dokonce dvakrát – poslancem Evropského parlamentu, a František Janouch, jaderný fyzik a zakladatel Nadace Charty 77 ve Švédsku, věnovali vydávání Listů, shánění financí pro jednotlivé exilové i domácí projekty či osoby, získávání informací a kontaktů, lobbování (například Nobelova cena pro Jaroslava Seiferta) mnoho času a energie. V jejich dopisech se propojují drobné lidské příběhy někdy detektivní, někdy humorné s velkými událostmi té doby. Z jejich korespondence se čtenář dozví mnoho nejen o jednotlivých epizodách, například také o vztazích české emigrace s Čínou, ale zejména o smyslu československého zápasu o svobodu a lidskou důstojnost.

Pupi, Pupín, Pupulín, Pupánek & Company je bratrem Dona Quijota i Bustera Keatona-Friga. S někdy až naivní představou o fungování světa se románový hrdina vrhá i do marných a zcela zbytečných bojů. Testuje tak systém, ale především sám sebe a je jedno, zda při tom prochází temnotami „socialismu“ nebo „kapitalismu“. Porazí démona alkoholu, s démonem lásky uhraje remízu a porážku utrpí s démonem literatury. To je na jeden život dobrý výsledek. Příběh plný smíchu skrze slzy a naopak – groteskně-ironický pohled na Pupíčkovy patálie se někdy rozostří slzami. To když v historkách nezdolného průšviháře, jemuž každý den přináší nové nástrahy a katastrofy, zahlédneme své vlastní obrazy a vzpomínky.

Esej o krizi kultury v evropském hlavním městě, o vztahu národních států a centrálních orgánů Unie a fungování demokratických principů. Autor měl původně v úmyslu napsat román o Evropě, prózu v duchu dekadentních pocitů typu „Evropa ve světle zapadajícího slunce“, jehož protagonistou se měl stát úředník Komise. Pobýval řadu měsíců v Bruselu a studoval prostředí, navštěvoval instituce a jejich pracovníky. Během této „praxe“ byl nucen v mnohém přehodnotit běžně panující i své vlastní názory na „bruselskou byrokracii“, na nejrůznější klišé a předsudky o nedemokratickém a byrokratickém labyrintu v institucích EU. A zajímal se, jak tyto úřady – Rada, Komise a Parlament – skutečně pracují. Nehájí bruselský „superstát“: je kritikem z pozic zastánce regionální samosprávy. Region definovaný krajem, historií, dialektem a zděděnými zvyky je podle Menasseho skutečným domovem občana. Obyvatel určitého regionu může cítit větší blízkost k sousedovi hned za (státními) hranicemi než k příslušníku téhož státu (národa) stovky kilometrů daleko. Kniha je pronikavým kritickým pohledem na Evropskou unii a úvahou o její budoucnosti.

Autobiografický román Rady Biller (1930) je nahlédnutím do zkušenosti společných ruských a českých dějin 20. století od předválečných dob do začátku let sedmdesátých. Příběh Ley začíná v tehdy nádherném Baku třicátých let, kde přišla na svět jako dcera židovské matky a arménského otce. Ještě před válkou se rodina odstěhovala do Moskvy, která tu ožívá v každodennosti, kterou český čtenář téměř nezná. Válka vyžene rodinu do Baškirska, na dlouhý čas odvede otce, matka s dcerou se vracejí přes Stalingrad zpět do Baku. Cesta se opakuje, rodinu znovu spojí Moskva, ale to už je Lea dospělá a její dráha se zlomí směrem na západ. Prahu v podání Rady Biller vidíme trochu jinak než pohledem českých autorů, protože si všímá toho, co českým očím uniká. Právě v téhle nenápadné konfrontaci je zvláštní kouzlo Melounové slupky - Rada Biller má nasákavou schopnost houby, která dychtivě vstřebává všechno nové, a dovede o tom podat zprávu s nadhledem nepředpojatého pamětníka. Přesvědčivost a přitažlivost jejího vyprávění je nepochybně daná trojí kulturní zkušeností - ruskou, českou a německou, připomínající to, co bylo českému prostředí kdysi vlastní a co se po pádu zdí a plotů díky autorům, jako je Rada Biller, zvolna znovu vytváří - vědomí, že je nás tady víc a že spolu musíme vyjít.

První ucelený praktický průvodce agroturistikou od Šumavy po Beskydy nabízí přehled o možnostech dovolené či víkendů na českém venkově. K lákadlům agroturistiky patřila dříve možnost práce na farmě, na zahradě nebo v sadu, ale tato její původně hlavní součást ustupuje do pozadí. Naopak roste význam jiných předností agroturistiky: kontakt se zvířaty (mající často terapeutický účinek), vyjížďky na koních, ochutnávky domácí kuchyně, zážitky z lidové architektury, poznávání venkovského folkloru, tradic a řemesel, rybaření, cyklovýlety a především klidný pobyt v přírodě. Výběr agroturistických lokalit je velmi široký a zahrnuje jak malé chalupy, tak větší zemědělské usedlosti a statky. Pohybuje se od vysloveně skromných, téměř "přírodních" podmínek ubytování až po přepychově stylově zařízené apartmány. Od zábavy, kterou si hosté sami tvoří, až po pobyt cíleně organizovaný. Zahrnuje také veškeré možné přírodní lokality u nás - od nížin velkých řek po horské louky a pastviny.

"Sundala jsem Ježíše z kříže, abych ho vrátila lidem," říká autorka příběhu o svobodě, lásce a odpovědnosti za svět náš vezdejší. Román o Ješuovi (Ježíšovi) z Nazareta, Miriam (Máří Magdaleně), Janu Křtiteli a učednících vypráví trochu jiný příběh než ten, který známe z evangelií. Ješua se s Janem Křtitelem seznámí během pobytu v komunitě vzdělaných Esejců, ke kterým vstoupil do učení. Záhy jsou však oba vyhoštěni pro své "revoluční" názory. Naplnit proroctví Starého zákona cítí jako své poslání. Během křtů u řeky Jordán získávají první učedníky. Tamtéž se setkávají s mladou ženou jménem Miriam. Úsilí o náboženskou reformu však vzbudí nepřátelství židovských konzervativců i římských okupantů. Po smrti Jana Křtitele pokračuje v šíření svého učení Ješua sám a neváhá pro věc obětovat i vlastní život. Kniha vyšla poprvé v roce 2000 a její další vydání vychází vstříc čtenářům, kteří se po ní již několik let marně ptají.

Svědectví o setkávání čtyř Čechů s krajinou, minulostí a současností Súdánu, exotické a v Česku málo známé africké země. Sabaloka je malé vulkanické pohoří asi 80 km severně od Chartúmu. Pohořím protéká řeka Nil, která zde vytváří hluboce zařízlé údolí a loučí se se Sabalokou peřejemi - nejmenším a zároveň nejkrásnějším ze šesti nilských kataraktů. V roce 2009 se tato oblast stala předmětem geoarcheologického výzkumu Českého egyptologického ústavu FF UK v Praze a Geologického ústavu AV ČR. Účastníci druhé vědecké expedice do pohoří Sabaloka a dalších oblastí severního Súdánu si vedli deník. Jejich záznamy z počátku roku 2011 jsou doplněny texty a fotografiemi osvětlujícími významná období súdánských dějin a výsledky dosavadního působení českého týmu v Súdánu.