Vyšehrad strana 91 z 143

„Jsi zvěstovatel sebe sama a věže, kterés’ vystavěl, nejsou než základy tvého většího Já. A toto Já bude též toliko základem. I já jen zvěstuji sám sebe, neboť stíny, jež se přede mnou dlouží za úsvitu, shromáždí se u mých nohou v hodině polední. A jiný úsvit vrhne přede mne nový stín, a také on bude o polednách posbírán. Vždy jsme byli sami sobě zvěstovateli, a vždy i budeme. Vše, co jsme shromáždili a co ještě shromáždíme, to vše bude jen símě polí dosud nezoraných. My sami jsme pole i oráč, sběrač i sklizeň.“

Vyprávění o Gualtierim a Griseldě, poslední příběh Dekameronu, je nejslavnější, nejkomentovanější, nejnapodobovanější a nejkontroverznější povídka Dekameronu. V nejrůznějších uměleckých formách byla mnohokrát samostatně a s úspěchem přeložena, převyprávěna, zbásněna, inscenována a zazpívána. Množství významů a asociací, které dokázala Griselda vyvolat, zároveň ukazuje, že Dekameron nebyl psán pouze pro pobavení, ale že vnímavý čtenář, který vyjde hravému, ale i náročnému autorovi vstříc s otevřenou myslí, bude odměněn zážitkem skrývajícím se za první rovinou vyprávění. Pro koho vlastně Boccaccio vyprávěl – pro sebe, své přátele, měšťany, ženy, pro současníky, nebo pro potomstvo? A nalezl ve své době dostatečně vnímavého čtenáře svého Dekameronu, nebo se jeho publikum chtělo prostě bavit?

Vyprávění o Gualtierim a Griseldě, poslední příběh Dekameronu, je nejslavnější, nejkomentovanější, nejnapodobovanější a nejkontroverznější povídka Dekameronu. V nejrůznějších uměleckých formách byla mnohokrát samostatně a s úspěchem přeložena, převyprávěna, zbásněna, inscenována a zazpívána. Množství významů a asociací, které dokázala Griselda vyvolat, zároveň ukazuje, že Dekameron nebyl psán pouze pro pobavení, ale že vnímavý čtenář, který vyjde hravému, ale i náročnému autorovi vstříc s otevřenou myslí, bude odměněn zážitkem skrývajícím se za první rovinou vyprávění. Pro koho vlastně Boccaccio vyprávěl – pro sebe, své přátele, měšťany, ženy, pro současníky, nebo pro potomstvo? A nalezl ve své době dostatečně vnímavého čtenáře svého Dekameronu, nebo se jeho publikum chtělo prostě bavit?

„Jsi zvěstovatel sebe sama a věže, kterés’ vystavěl, nejsou než základy tvého většího Já. A toto Já bude též toliko základem. I já jen zvěstuji sám sebe, neboť stíny, jež se přede mnou dlouží za úsvitu, shromáždí se u mých nohou v hodině polední. A jiný úsvit vrhne přede mne nový stín, a také on bude o polednách posbírán. Vždy jsme byli sami sobě zvěstovateli, a vždy i budeme. Vše, co jsme shromáždili a co ještě shromáždíme, to vše bude jen símě polí dosud nezoraných. My sami jsme pole i oráč, sběrač i sklizeň.“

Jacques Martin Hotteterre (1674–1763) byl vynikajícím flétnistou na dvoře Ludvíka XIV. a vyhledávaným učitelem hudby. Jeho „Principes de la flute“(Paříž 1707) patří mezi základní hudební pojednání baroka a jsou vůbec první učebnicí, která se zabývá hrou na příčnou flétnu. Autor se v ní věnuje také flétně zobcové a hoboji, neboť tyto nástroje tehdejší hudebníci ovládali současně. Dnes je dílo ceněno především díky podrobnému vysvětlení ornamentiky a artikulace s praktickými notovými ukázkami, které poskytují jedinečný návod k interpretaci francouzské hudby první poloviny 18. století. V českém překladu vychází Hotteterrova kniha u nás poprvé. Autorem překladu, předmluvy a komentářů je významný mladý flétnista a muzikolog Lukáš Vytlačil. Důležitou součástí publikace je faksimile amsterdamského vydání Hotteterrova díla z roku 1710. Knihu, která vychází u příležitosti 250 výročí Hotteterrova úmrtí, uvítají jistě jak interpreti, tak obdivovatelé francouzské barokní hudby.

Jacques Martin Hotteterre (1674–1763) byl vynikajícím flétnistou na dvoře Ludvíka XIV. a vyhledávaným učitelem hudby. Jeho „Principes de la flute“(Paříž 1707) patří mezi základní hudební pojednání baroka a jsou vůbec první učebnicí, která se zabývá hrou na příčnou flétnu. Autor se v ní věnuje také flétně zobcové a hoboji, neboť tyto nástroje tehdejší hudebníci ovládali současně. Dnes je dílo ceněno především díky podrobnému vysvětlení ornamentiky a artikulace s praktickými notovými ukázkami, které poskytují jedinečný návod k interpretaci francouzské hudby první poloviny 18. století. V českém překladu vychází Hotteterrova kniha u nás poprvé. Autorem překladu, předmluvy a komentářů je významný mladý flétnista a muzikolog Lukáš Vytlačil. Důležitou součástí publikace je faksimile amsterdamského vydání Hotteterrova díla z roku 1710. Knihu, která vychází u příležitosti 250 výročí Hotteterrova úmrtí, uvítají jistě jak interpreti, tak obdivovatelé francouzské barokní hudby.

Krása veršů, která k nám doléhá ze vzdálených časů, umocněná nepřekonatelným překladem Jaroslava Seiferta, promlouvá k vnímavým srdcím dnešních čtenářů se stejnou nádherou a tajemností, jak to činí již stovky let. Svatební písně o lásce a vášni, jejichž melodie už nikdo nezná, ale jejichž třpytivý půvab neztratil na své svěžesti a barevnosti.

Výbor z textů velkého německého mystika 13. století s obsáhlou úvodní studií Jana Sokola. Reedice úspěšné knihy věnované středověké mystice, zejména dílu významného německého náboženského myslitele Mistra Eckharta. Úvodní studie Jana Sokola spolu s vysvětlujícími poznámkami otevírá přístup k předkládaným spisům širokému okruhu čtenářů. Mezi vybranými spisy nechybějí entuziastická Eckhartova kázání odhalující bezprostředně samotné jádro Eckhartova myšlení v jeho místy doslova ,,syrové„ podobě. Do výboru jsou zařazeny rovněž překlady několika dalších dobových textů, které doplňují celkový rámec myšlenkového dědictví Mistra Eckharta.

Vymyslet a nakreslit dobrou politickou či sociální karikaturu či anekdotu, to je kumšt. Musí obsahovat nadsázku a přitom být srozumitelná. Musí být jedovatá, ale rozhodně ne hloupě vulgární, urážlivá. Musí být samozřejmě vtipná, ale jemně, zlehka, huncútství se netrpí. A taky ta kresba, alespoň kdesi v druhém plánu, ve své duši, má především potěšit, ne těžkopádně naštvat. Být aktuální, přitom však nadčasová. A dalo by se toho takhle napsat ještě mnoho a mnoho. Politická karikatura a vtip tedy vyžadují nejen žertovného kumštýře, ale i odvážného dobrodruha, který se těchto rizik nezalekne. Jenom pár jich nakonec dosáhne cíle: dělat to dobře. Mezi ně patří Miroslav Kemel. Ten ještě přidává něco dalšího: jeho legrace je jaksi trochu posmutnělá. Jako kdyby mu bylo líto, že i když se někam suneme, že to jde pořád nějak ztuha. Že věci nejsou, jaké by měly být, a lidi, politici i občané, nedělají to, co by měli dělat. Alespoň ne tak docela. Knížka Kemelových posmutnělých žertů vás o tom dozajista přesvědčí.

Žijící legenda světové medievistiky, francouzský historik Jacques Le Goff, připravil s týmem spolupracovníků působivou sbírku portrétů významných mužů a žen středověku. Králové a královny, světice a učenci, obchodníci a objevitelé, umělci a povstalci, kacíři a inkvizitoři předstupují před čtenáře představeni výstižnými a čtivými portréty, jejichž autory jsou více než čtyři desítky evropských historiků. Text a obraz mají v knize rovnocenné místo: obrazová příloha je skutečnou galerií, souborem jedinečných obrazových svědectví. Po čtyřech chronologicky zaměřených kapitolách následuje závěrečná, věnovaná imaginárním postavám, které sehrávaly v představivosti a životě středověkých lidí tak významnou úlohu: legendární král Artuš, víla Meluzína, papežka Jana či mýtický Kněz Jan se nacházejí v sousedství ztělesněného Dobra a Z la – Panny Marie a Satana. Důstojné zastoupení mají i postavy českého středověku: svatý Václav, svatý Vojtěch, císař Karel IV . a Jan Hus; přední český medievista (a žák J. Le Goffa) Martin Nejedlý je členem autorského kolektivu. Muži a ženy středověku představují důstojný, obrazový protipól k úspěšné Encyklopedii středověku. Potěší všechny, které uhranula barvitost, rozmanitost a tajemnost tisíciletého období, jež nazýváme středověkem.

Žijící legenda světové medievistiky, francouzský historik Jacques Le Goff, připravil s týmem spolupracovníků působivou sbírku portrétů významných mužů a žen středověku. Králové a královny, světice a učenci, obchodníci a objevitelé, umělci a povstalci, kacíři a inkvizitoři předstupují před čtenáře představeni výstižnými a čtivými portréty, jejichž autory jsou více než čtyři desítky evropských historiků. Text a obraz mají v knize rovnocenné místo: obrazová příloha je skutečnou galerií, souborem jedinečných obrazových svědectví. Po čtyřech chronologicky zaměřených kapitolách následuje závěrečná, věnovaná imaginárním postavám, které sehrávaly v představivosti a životě středověkých lidí tak významnou úlohu: legendární král Artuš, víla Meluzína, papežka Jana či mýtický Kněz Jan se nacházejí v sousedství ztělesněného Dobra a Z la – Panny Marie a Satana. Důstojné zastoupení mají i postavy českého středověku: svatý Václav, svatý Vojtěch, císař Karel IV . a Jan Hus; přední český medievista (a žák J. Le Goffa) Martin Nejedlý je členem autorského kolektivu. Muži a ženy středověku představují důstojný, obrazový protipól k úspěšné Encyklopedii středověku. Potěší všechny, které uhranula barvitost, rozmanitost a tajemnost tisíciletého období, jež nazýváme středověkem.

Když se sejde virtuózní předloha s neméně virtuózním překladem, vznikne mimořádné dílo. A právě takový je Zrzavý Orm Franse G. Bengtssona. Tento skvělý švédský vypravěč uchopil severské ságy a s nenapodobitelným humorem a nápaditostí nechává vikinského náčelníka Orma a jeho přátele putovat do Anglie, Irska, Normandie, na Pyrenejský poloostrov a samozřejmě i doma na Severu. V jeho podání slavná doba vikinských válečníků ani trochu neutrpěla, neboť jeho hrdinové jsou lidé se všemi dobrými i špatnými vlastnostmi, touhami i sny lidí všech dob a jejich příhody překypují vtipem, kterému čas neubral na jiskřivosti. Frans G. Bengtsson vystudoval filosofii, byl velice sečtělý a zanechal vpravdě pozoruhodné dílo. Zrzavý Orm je ovšem jeho jediným románem a nechce se uvěřit, že baví čtenáře po celém světě už dobře šedesát let.

Kanadský benediktin Laurence Freeman je známým autorem řady knih o křesťanské meditaci, s níž má bohaté zkušenosti. Spolupodílel se na organizování křesťanského meditačního společenství v Montrealu, roku 1991 založil v Anglii Mezinárodní centrum světového společenství pro křesťanskou meditaci. Aktivně se podílí také na mezináboženském dialogu. V knize s podtitulem Meditace jako čistá modlitba nepodává teoretický rozbor, ale praktický návod, doplněný řadou užitečných postřehů a rad, které během let nasbíral. Kniha bude užitečná každému vážnému zájemci o tuto křesťanskou praxi.

Základní dílo tibetského buddhismu, zejména buddhistické morálky a filosofie. Jeho vznik se datuje do 8. století n. l., kdy byla Kniha mrtvých patrně poprvé zapsána, avšak v následujících zhruba šesti stoletích patřila k tajným, „zakopaným“ knihám, které nepronikly na veřejnost. Kniha mrtvých je formulována jako poučení zemřelému na jeho cestě do „zásvětí“ – v „mezistavu“, který následuje po fyzické smrti. P oučení člověku na přechodu mezi těmito dvěma stavy pak není jen popisem pohřebního rituálu, nýbrž také, a vlastně především, plánem správné životní cesty, vedoucí k vysvobození. Pro E vropany je ojedinělým kulturněhistorickým svědectvím o myšlení a způsobu život ve starém Tibetu.

Český básník Jan Skácel s bytostným vztahem k Moravě je autorem dvaceti básnických sbírek, dvou děl prozaických a rozmanité tvorby pro děti. Od roku 1969 nesměl publikovat, takže se jeho tvorba objevovala v samizdatu a v exilové literatuře. V jeho díle jsou patrné ozvuky moravského folkloru a na některé jeho básně složil Jiří Pavlica z Hradišťanu hudbu. Oceňován byl hlavně v zahraničí, připomeňme Petrarkovu cenu z roku 1989. Jeho básnická sbírka z roku 1965 Smuténka je připomínkou díla tohoto ojedinělého autora.

I když nelze dát jednoznačný návod na to, jak myslet a jednat správně, je možné identifikovat a odstranit to, co je zaručeně chybné a vede k jiným než zamýšleným výsledkům. Rolf Dobelli odhaluje a pojmenovává 52 takovýchto klamů, jimž většina z nás podléhá, a podává návod, jak se jich vyvarovat. To, jak připomíná, dokáže úplně každý: stačí jen rozpoznat, kde se ve svém myšlení, rozhodování a jednání opakovaně dopouštíme chyb, jimž bychom přitom mohli předcházet­. Autor k těmto poznatkům dospívá v krátkých, vtipně formulovaných, pointovaných zamyšleních nad různými otázkami: Proč je někdy méně informací lepší než více? Proč funguje propaganda? Jak poznat podvodníka? Proč často právě to nejlepší nevidíme? A proč toho chceme stihnout tak moc?