Vyšehrad strana 91 z 143

Ve vynikajícím překladu Pavla Eisnera vychází výbor básní jednoho z největších renesančních umělců Michelangela Buonarrotiho. Bude možná překvapením, že tento neuvěřitelně nadaný Florenťan – sochař, malíř a architekt – psal rovněž básně, které dodnes oslovují čtenáře, i když zůstávají ve stínu jeho úžasného sochařského a malířského díla. Výbor doplňují výřezy Michelangelových kreseb, studie, poznámky a kalendárium.

Hammarbyjská policie ve Stockholmu musí jednat rychle. V krátké době dojde k několika vraždám, které skončí na stole kriminálního komisaře Connyho Sjöberga. Šestnáctiletá dívka z problematické rodiny je nalezena uškrcena na toaletě obřího trajektu, který jezdí mezi Stockholmem a Helsinkami. Její mladší sestra se ocitne v situaci, kterou by žádné čtrnáctileté dítě nemělo zažít. Policistka Petra Westmanová si jde zaběhat a v křoví v parku najde podchlazené nemluvně a nedaleko od něj mrtvou ženu bez dokladů. Nikdo je nepostrádá. Zároveň se jednoho rána vzbudí tříletá holčička a zjistí, že je v bytě úplně sama. Tatínek je v zahraničí a vše nasvědčuje tomu, že maminka vzala malého bratříčka a odstěhovala se. Hanna zůstala sama, zamčená v bytě. A čas běží. Vyprávění Carin Gerhardsen plyne kupředu s rychlými střihy a vysokým tempem, a ani na okamžik čtenáře nepustí ze sevření. Carin Gerhardsen se narodila v roce 1962 v K atrineholmu. Vystudovala matematiku a vždy měla ráda řešení matematických úloh, rébusů a sudoku. Od toho byl jen krok k napsání detektivky, logické a propracované, s věrohodnými postavami. Její romány jí získaly čtenářskou oblibu a v současné době se věnuje pouze psaní. Je vdaná a má dvě děti.

Čtvrtý svazek šestidílných Dějin světa nás opět přivádí trochu blíž současnosti. Nejen časově, ale především díky lepšímu porozumění základům naší doby samotné. První část knihy věnovaná „demografii, technice a hospodářství“ se soustředí na rozvoj dálkového obchodu, k němuž docházelo od 12. století. V jeho pozadí stály nové teoretické poznatky i pozoruhodné výdobytky techniky, jaké nacházíme například v oblasti navigace. Objevitelské cesty do vzdálených koutů země přispívaly k rozšíření stávajícího vědění. V tomto rámci dochází ke střetu křesťanské misie s jinými náboženstvími, jež bude mít osudové důsledky pro nově nalezený „Nový svět“. Expanze vědění je již nezastavitelná. Školy a univerzity se stávají zprostředkovatelkami nových představ a názorů a přispívají k rozvoji nových politických idejí (část „Vláda a politické ideje“). Rostoucí sebevědomí člověka konečně vede k proměně pevně skloubené náboženské soustavy, jak ukazuje část „Kultura, náboženství a socializace“. Jádro předkládaného svazku spočívá tedy na nových objevech a nových strukturách, jež se rozvinuly zhruba mezi lety 1200 a 1800.

Jan Š rámek (1870–1956), v letech 1940–1945 předseda londýnské exilové vlády, patří mezi významné politiky českých a československých dějin. K niha tří historiků, působících na Filozofické fakultě U niverzity P alackého v Olomouci, sleduje dlouhý životní příběh jednoho ze zakladatelů křesťansko-demokratického politického směru u nás, jeho cestu ke kněžství a posléze k sociální a politické činnosti, podíl na sjednocení moravských a českých křesťanských stran v Československou stranu lidovou v roce 1919, i vlivné postavení, které si Jan Š rámek vydobyl na politické scéně první československé republiky. Pozornosti se dostává i druhé, dramatičtější části Š rámkova života a politického působení, jeho emigraci před nacistickou hrozbou a působení v čele exilové vlády, nejprve na pozici předsedy a posléze náměstka předsedy vlády, tj. místopředsedy kabinetu. A ni Jan Š rámek po únorovém převratu 1948 neunikl osudu nekomunistických politiků Č eskoslovenska, po neúspěšném pokusu o útěk byl až do smrti zadržován v internaci. F undovaný životopis z pera předních odborníků je splátkou dluhu „politikovi dobré vůle“, nepřehlédnutelné postavě našich moderních dějin.

„Jsi zvěstovatel sebe sama a věže, kterés’ vystavěl, nejsou než základy tvého většího Já. A toto Já bude též toliko základem. I já jen zvěstuji sám sebe, neboť stíny, jež se přede mnou dlouží za úsvitu, shromáždí se u mých nohou v hodině polední. A jiný úsvit vrhne přede mne nový stín, a také on bude o polednách posbírán. Vždy jsme byli sami sobě zvěstovateli, a vždy i budeme. Vše, co jsme shromáždili a co ještě shromáždíme, to vše bude jen símě polí dosud nezoraných. My sami jsme pole i oráč, sběrač i sklizeň.“

Vyprávění o Gualtierim a Griseldě, poslední příběh Dekameronu, je nejslavnější, nejkomentovanější, nejnapodobovanější a nejkontroverznější povídka Dekameronu. V nejrůznějších uměleckých formách byla mnohokrát samostatně a s úspěchem přeložena, převyprávěna, zbásněna, inscenována a zazpívána. Množství významů a asociací, které dokázala Griselda vyvolat, zároveň ukazuje, že Dekameron nebyl psán pouze pro pobavení, ale že vnímavý čtenář, který vyjde hravému, ale i náročnému autorovi vstříc s otevřenou myslí, bude odměněn zážitkem skrývajícím se za první rovinou vyprávění. Pro koho vlastně Boccaccio vyprávěl – pro sebe, své přátele, měšťany, ženy, pro současníky, nebo pro potomstvo? A nalezl ve své době dostatečně vnímavého čtenáře svého Dekameronu, nebo se jeho publikum chtělo prostě bavit?

Vyprávění o Gualtierim a Griseldě, poslední příběh Dekameronu, je nejslavnější, nejkomentovanější, nejnapodobovanější a nejkontroverznější povídka Dekameronu. V nejrůznějších uměleckých formách byla mnohokrát samostatně a s úspěchem přeložena, převyprávěna, zbásněna, inscenována a zazpívána. Množství významů a asociací, které dokázala Griselda vyvolat, zároveň ukazuje, že Dekameron nebyl psán pouze pro pobavení, ale že vnímavý čtenář, který vyjde hravému, ale i náročnému autorovi vstříc s otevřenou myslí, bude odměněn zážitkem skrývajícím se za první rovinou vyprávění. Pro koho vlastně Boccaccio vyprávěl – pro sebe, své přátele, měšťany, ženy, pro současníky, nebo pro potomstvo? A nalezl ve své době dostatečně vnímavého čtenáře svého Dekameronu, nebo se jeho publikum chtělo prostě bavit?

„Jsi zvěstovatel sebe sama a věže, kterés’ vystavěl, nejsou než základy tvého většího Já. A toto Já bude též toliko základem. I já jen zvěstuji sám sebe, neboť stíny, jež se přede mnou dlouží za úsvitu, shromáždí se u mých nohou v hodině polední. A jiný úsvit vrhne přede mne nový stín, a také on bude o polednách posbírán. Vždy jsme byli sami sobě zvěstovateli, a vždy i budeme. Vše, co jsme shromáždili a co ještě shromáždíme, to vše bude jen símě polí dosud nezoraných. My sami jsme pole i oráč, sběrač i sklizeň.“

Jan Š rámek (1870–1956), v letech 1940–1945 předseda londýnské exilové vlády, patří mezi významné politiky českých a československých dějin. K niha tří historiků, působících na Filozofické fakultě U niverzity P alackého v Olomouci, sleduje dlouhý životní příběh jednoho ze zakladatelů křesťansko-demokratického politického směru u nás, jeho cestu ke kněžství a posléze k sociální a politické činnosti, podíl na sjednocení moravských a českých křesťanských stran v Československou stranu lidovou v roce 1919, i vlivné postavení, které si Jan Š rámek vydobyl na politické scéně první československé republiky. Pozornosti se dostává i druhé, dramatičtější části Š rámkova života a politického působení, jeho emigraci před nacistickou hrozbou a působení v čele exilové vlády, nejprve na pozici předsedy a posléze náměstka předsedy vlády, tj. místopředsedy kabinetu. A ni Jan Š rámek po únorovém převratu 1948 neunikl osudu nekomunistických politiků Č eskoslovenska, po neúspěšném pokusu o útěk byl až do smrti zadržován v internaci. F undovaný životopis z pera předních odborníků je splátkou dluhu „politikovi dobré vůle“, nepřehlédnutelné postavě našich moderních dějin.

Jacques Martin Hotteterre (1674–1763) byl vynikajícím flétnistou na dvoře Ludvíka XIV. a vyhledávaným učitelem hudby. Jeho „Principes de la flute“(Paříž 1707) patří mezi základní hudební pojednání baroka a jsou vůbec první učebnicí, která se zabývá hrou na příčnou flétnu. Autor se v ní věnuje také flétně zobcové a hoboji, neboť tyto nástroje tehdejší hudebníci ovládali současně. Dnes je dílo ceněno především díky podrobnému vysvětlení ornamentiky a artikulace s praktickými notovými ukázkami, které poskytují jedinečný návod k interpretaci francouzské hudby první poloviny 18. století. V českém překladu vychází Hotteterrova kniha u nás poprvé. Autorem překladu, předmluvy a komentářů je významný mladý flétnista a muzikolog Lukáš Vytlačil. Důležitou součástí publikace je faksimile amsterdamského vydání Hotteterrova díla z roku 1710. Knihu, která vychází u příležitosti 250 výročí Hotteterrova úmrtí, uvítají jistě jak interpreti, tak obdivovatelé francouzské barokní hudby.

Jacques Martin Hotteterre (1674–1763) byl vynikajícím flétnistou na dvoře Ludvíka XIV. a vyhledávaným učitelem hudby. Jeho „Principes de la flute“(Paříž 1707) patří mezi základní hudební pojednání baroka a jsou vůbec první učebnicí, která se zabývá hrou na příčnou flétnu. Autor se v ní věnuje také flétně zobcové a hoboji, neboť tyto nástroje tehdejší hudebníci ovládali současně. Dnes je dílo ceněno především díky podrobnému vysvětlení ornamentiky a artikulace s praktickými notovými ukázkami, které poskytují jedinečný návod k interpretaci francouzské hudby první poloviny 18. století. V českém překladu vychází Hotteterrova kniha u nás poprvé. Autorem překladu, předmluvy a komentářů je významný mladý flétnista a muzikolog Lukáš Vytlačil. Důležitou součástí publikace je faksimile amsterdamského vydání Hotteterrova díla z roku 1710. Knihu, která vychází u příležitosti 250 výročí Hotteterrova úmrtí, uvítají jistě jak interpreti, tak obdivovatelé francouzské barokní hudby.

Krása veršů, která k nám doléhá ze vzdálených časů, umocněná nepřekonatelným překladem Jaroslava Seiferta, promlouvá k vnímavým srdcím dnešních čtenářů se stejnou nádherou a tajemností, jak to činí již stovky let. Svatební písně o lásce a vášni, jejichž melodie už nikdo nezná, ale jejichž třpytivý půvab neztratil na své svěžesti a barevnosti.

Vymyslet a nakreslit dobrou politickou či sociální karikaturu či anekdotu, to je kumšt. Musí obsahovat nadsázku a přitom být srozumitelná. Musí být jedovatá, ale rozhodně ne hloupě vulgární, urážlivá. Musí být samozřejmě vtipná, ale jemně, zlehka, huncútství se netrpí. A taky ta kresba, alespoň kdesi v druhém plánu, ve své duši, má především potěšit, ne těžkopádně naštvat. Být aktuální, přitom však nadčasová. A dalo by se toho takhle napsat ještě mnoho a mnoho. Politická karikatura a vtip tedy vyžadují nejen žertovného kumštýře, ale i odvážného dobrodruha, který se těchto rizik nezalekne. Jenom pár jich nakonec dosáhne cíle: dělat to dobře. Mezi ně patří Miroslav Kemel. Ten ještě přidává něco dalšího: jeho legrace je jaksi trochu posmutnělá. Jako kdyby mu bylo líto, že i když se někam suneme, že to jde pořád nějak ztuha. Že věci nejsou, jaké by měly být, a lidi, politici i občané, nedělají to, co by měli dělat. Alespoň ne tak docela. Knížka Kemelových posmutnělých žertů vás o tom dozajista přesvědčí.

Výbor z textů velkého německého mystika 13. století s obsáhlou úvodní studií Jana Sokola. Reedice úspěšné knihy věnované středověké mystice, zejména dílu významného německého náboženského myslitele Mistra Eckharta. Úvodní studie Jana Sokola spolu s vysvětlujícími poznámkami otevírá přístup k předkládaným spisům širokému okruhu čtenářů. Mezi vybranými spisy nechybějí entuziastická Eckhartova kázání odhalující bezprostředně samotné jádro Eckhartova myšlení v jeho místy doslova ,,syrové„ podobě. Do výboru jsou zařazeny rovněž překlady několika dalších dobových textů, které doplňují celkový rámec myšlenkového dědictví Mistra Eckharta.

Žijící legenda světové medievistiky, francouzský historik Jacques Le Goff, připravil s týmem spolupracovníků působivou sbírku portrétů významných mužů a žen středověku. Králové a královny, světice a učenci, obchodníci a objevitelé, umělci a povstalci, kacíři a inkvizitoři předstupují před čtenáře představeni výstižnými a čtivými portréty, jejichž autory jsou více než čtyři desítky evropských historiků. Text a obraz mají v knize rovnocenné místo: obrazová příloha je skutečnou galerií, souborem jedinečných obrazových svědectví. Po čtyřech chronologicky zaměřených kapitolách následuje závěrečná, věnovaná imaginárním postavám, které sehrávaly v představivosti a životě středověkých lidí tak významnou úlohu: legendární král Artuš, víla Meluzína, papežka Jana či mýtický Kněz Jan se nacházejí v sousedství ztělesněného Dobra a Z la – Panny Marie a Satana. Důstojné zastoupení mají i postavy českého středověku: svatý Václav, svatý Vojtěch, císař Karel IV . a Jan Hus; přední český medievista (a žák J. Le Goffa) Martin Nejedlý je členem autorského kolektivu. Muži a ženy středověku představují důstojný, obrazový protipól k úspěšné Encyklopedii středověku. Potěší všechny, které uhranula barvitost, rozmanitost a tajemnost tisíciletého období, jež nazýváme středověkem.

Žijící legenda světové medievistiky, francouzský historik Jacques Le Goff, připravil s týmem spolupracovníků působivou sbírku portrétů významných mužů a žen středověku. Králové a královny, světice a učenci, obchodníci a objevitelé, umělci a povstalci, kacíři a inkvizitoři předstupují před čtenáře představeni výstižnými a čtivými portréty, jejichž autory jsou více než čtyři desítky evropských historiků. Text a obraz mají v knize rovnocenné místo: obrazová příloha je skutečnou galerií, souborem jedinečných obrazových svědectví. Po čtyřech chronologicky zaměřených kapitolách následuje závěrečná, věnovaná imaginárním postavám, které sehrávaly v představivosti a životě středověkých lidí tak významnou úlohu: legendární král Artuš, víla Meluzína, papežka Jana či mýtický Kněz Jan se nacházejí v sousedství ztělesněného Dobra a Z la – Panny Marie a Satana. Důstojné zastoupení mají i postavy českého středověku: svatý Václav, svatý Vojtěch, císař Karel IV . a Jan Hus; přední český medievista (a žák J. Le Goffa) Martin Nejedlý je členem autorského kolektivu. Muži a ženy středověku představují důstojný, obrazový protipól k úspěšné Encyklopedii středověku. Potěší všechny, které uhranula barvitost, rozmanitost a tajemnost tisíciletého období, jež nazýváme středověkem.