E-knihy - Svetové dejiny, dejiny štátov strana 2 z 18

Petr Koubský hovorí, že na vysvetlenie väčšiny ruských špecifík netreba skúmať „hlbiny ruskej duše“. Dajú sa vysvetliť úplne prízemne pomocou geografických a ekonomických podmienok, ktorými je život v Rusku vymedzený. Rusko je obrovská krajina obklopená morom, ktorá však nemá použiteľné prístavy a nie je potravinovo sebestačná. Krajina, ktorá je koloniálnou mocnosťou aj kolóniou zároveň, nemá prirodzenú hranicu so západom a pruh úrodnej černozeme sa ťahá územím štátov, ktoré sa po rozpade Sovietskeho zväzu osamostatnili. Desatina všetkých obyvateľov Ruskej federácie žije v štrnásťmiliónovej Moskve a na vidieku sú dediny od seba vzdialené aj stovky kilometrov. V Rusku nájdeme množstvo národností a etnických skupín a viac extrémneho bohatstva i viac žalostnej chudoby ako vo väčšine ostatných rozvinutých krajín. Vo svojej stručnej, ale vyčerpávajúcej exkurzii do histórie však Koubský pripomína, že geografia nie je pevne daný osud. Ľudia nie sú vo svojich činoch ani úplne slobodní, ani úplne zviazaní vládnucimi pomermi. To, čo sa nám spätne javí ako historický príbeh, je vždy výsledkom pevne daných obmedzení, individuálnych zámerov a činov a napokon aj slepej náhody.

Bitva u Courtrai, kterou v roce 1302 svedlo flanderské vojsko s vojskem francouzského krále Filipa Sličného, se v 19. století stala klíčovou součástí nejprve belgické a posléze specificky vlámské „národní“ paměti a svůj význam si drží dodnes. Svou nezvyklostí však fascinovala už své současníky: vždyť necvičené pěší vojsko na hlavu porazilo věhlasné francouzské rytířstvo. Francouzský historik Xavier Hélary vysoce odborným a přitom poutavým způsobem provádí čtenáře po širším historickém kontextu francouzsko-flanderských vztahů na přelomu 13. a 14. století, zamýšlí se nad rolí národní identity v událostech samotných i v jejich pozdějších výkladech, rozebírá různá kronikářská vyprávění a jejich prostřednictvím ukazuje, jakým způsobem může moderní historik uchopit a sepsat historii jedné bitvy.

„Říkám pravdu. Vítězství u Peterwardeinu a dobytí Temesváru jsou dva zázraky, jež lze mnohem lépe potvrdit než ty z dávných časů.“ Francouzský vyslanec nepřeháněl, když použil tato slova o tažení císařského vrchního velitele Evžena Savojského proti osmanské říši v roce 1716. Následná bitva svedená s Turky u Bělehradu navíc dokázala, že princ Evžen má na zázraky patent. Tím předešlým byl jeho odhad evropských poměrů v čase končící války o španělské dědictví a vlekoucího se konfliktu známého jako velká severní válka. Tehdy totiž přinutil pozvolna se vzpamatovávající osmanskou říši k válce, přesvědčený, že tak na dlouho zbaví habsburské soustátí dávného nebezpečí „machometánských psů“. Jeho tažení tak přineslo jedinečnou ukázku toho, co to znamená, když válku vede geniální voják bez vměšování politiků.

Kniha přibližuje v širších historických, politických, kulturních a ekonomických souvislostech globální dějiny Eurasie od poloviny prvního tisíciletí našeho letopočtu po počátek jednadvacátého století. Od úsvitu středověku až do sklonku raného novověku byly rozsáhlé oblasti rozkládající se od Číny přes Střední Asii po Indii a Středomoří integrovány prostřednictvím orientální globalizace, která soustředila největší světový hospodářský a intelektuální potenciál. Evropské společnosti se nacházely na periférii této obrovské zóny tvořené množstvím obchodních a politických vazeb. Atlantická globalizace, jež se zrodila v osmnáctém století v prostoru mezi severozápadní Evropou a Severní Amerikou, byla podmíněna vznikem silného merkantilistického státu, vědeckého světonázoru a ideologie liberalismu. Na přelomu osmnáctého a devatenáctého století atlantická globalizace definitivně zastínila orientální globalizaci a vyústila do západní hegemonie a moderní globální civilizace. Současná stagnace Západu a opětovný vzestup asijských mocností souvisí s krizí euroamerického racionalismu, scientismu a liberalismu, která může být překonána přehodnocením odkazu liberalismu a vytvořením ideologie postliberalismu.

Kniha přibližuje diplomatické styky Svatého stolce a sovětského komunismu v letech 1917–1945, tedy v období od bolševického puče v listopadu 1917 do konce druhé světové války. V kontextu mezinárodních událostí 20.–40. let 20. století zbavuje vatikánsko-sovětské styky nánosů paušálních předsudků a přejímaných klišé, přičemž se zaměřuje na stýkání a potýkání Vatikánu a sovětského Ruska ve válečném i meziválečném období. Monografie představuje významné osobnosti, mezníky i třecí plochy vzájemných styků, stranou přitom nezůstávají ani vzájemné vztahy před rokem 1917, náboženské poměry bolševické revoluce v roce 1917, jednání 20. let, vatikánské mise v SSSR, osobnosti Vladimíra Iljiče Lenina, Josifa Vissarionoviče Stalina a dalších komunistických představitelů, likvidace katolické církve ve 30. letech, encyklika O bezbožeckém komunismu z roku 1937, úvahy o křížovém tažení proti SSSR či náboženských poměrech v zemi v období druhé světové války.

Po úspěchu publikací Krajinou prvních Přemyslovců a Krajinou Karla IV. přicházejí Otomar Dvořák a Josef Pepson Snětivý s osmou společnou knihou, nazvanou Krajinou Albrechta z Valdštejna. Vévoda frýdlantský není výhradně kontroverzní – a už vůbec ne temná – postava naší historie. Jen málokteré české osobnosti se podařilo tak výrazně vstoupit na evropskou scénu a plody jeho záměrů dodnes okrašlují naši půvabnou zemi. Autoři v této knize sledují jeho dramatický život z nečekaného úhlu: navštívili místa, která ho poznamenala nebo která naopak svým přičiněním poznamenal on sám. Otomar se zaměřil na historii měst, hradů a různých oblastí a jejich začlenění do Valdštejnova životopisu, zatímco Pepson propátrával jednotlivá místa s fotoaparátem v ruce a získával zajímavosti z pramenů, od místních kronikářů, muzejníků či jiných osob, aby mohl vyprávění doplnit o další souvislosti a pozoruhodné objekty v okolí. Objevná výprava obdařila autory nesčetným množstvím poznatků a zážitků, z nichž nejzajímavější zpřístupňují čtenářům. Ti se tak mohou těšit nejen na plastický obraz Valdštejnova života a krajiny, ale také na velké množství obrázků a fotografií. Některé jsou unikátní, protože se autorské dvojici podařilo proniknout i na místa, kam je vstup prakticky nemožný.

Pútavé rozprávanie o tom, ako maličký ostrov uprostred Atlantiku po stáročia ovplyvňoval svet. Dejiny Islandu sa začali pred 1 200 rokmi, keď istý frustrovaný vikinský kapitán a jeho neschopný navigátor narazili na súš uprostred severného Atlantiku. Odrazu ostrov nebol už len hniezdiskom rybárov dlhochvostých. Vyrástol na ňom národ, ktorého diplomati a hudobníci, námorníci a vojaci, sopky a rastliny nenápadne a nezvratne menili svet. Táto kniha vezme čitateľov na kuriózne putovanie históriou, aby im ukázala úlohu Islandu v pestrej škále udalostí, ktoré hýbali dejinami - od Francúzskej revolúcie cez vznik štátu Izrael až po pristátie na Mesiaci. Malý národ malého ostrova sa znovu a znovu ocital v úzkom vzťahu s dejinnými zvratmi, ktoré formovali svet do podoby, v akej ho poznáme dnes. Dozviete sa, ako to všetko prebiehalo, a navyše sa pri tom výborne zabavíte!

Publikace Hudebníkem u čs. kavalerie v Rusku se skládá z pěti částí a přináší osobité svědectví o slavném období působení československých legionářů v Rusku. Nejdůležitější částí jsou poměrně netradiční paměti Aloise Semeráda. Nezaměřují se na většinou probíraná témata, jakými v legionářských vzpomínkách bývají bojové operace či vnitropolitická situace v rámci československého vojska. Důraz je, vzhledem k autorovu angažmá u plukovní hudby 1. čs. jízdního pluku, kladen na hudební produkci, kterou byli legionáři v Rusku doslova proslulí. Sám Alois Semerád přitom vykonával významnou funkci zástupce kapelníka plukovní hudby, a tak se stal aktérem takřka veškerých významných událostí, kterých se „jeho“ hudební těleso v bouřlivých letech 1918 až 1920 účastnilo – od pořizování nástrojů přes koncerty až po bojový střet během napadení bolševickým oddílem. Samotné paměti byly doplněny několika krátkými kapitolami o souvisejících tématech – souhrnně o československé legii v Rusu, dějinách 1. čs. jízdního pluku, legionářských hudebních tělesech a v neposlední řadě o dalším životě samotného autora pamětí Aloise Semeráda.

Švédský král Gustav II. Adolf, příslušník dynastie Vasa, smělý vojevůdce a jedinečný politik, se už ve své době těšil přízvisku Lev severu. Zvláště mezi protestanty došla pověst hrdého, cílevědomého, energického, inteligentního a zbožného panovníka uznání, nepřiměřené slávy a nekritické glorifikace. Jeho názoroví odpůrci a katoličtí protivníci jej zase nemilosrdně obviňovali z nenasytné ctižádosti a svévole, v neposlední řadě byl v záplavě pamfletů a satirických letáků často osočován z uzurpátorství a tyranie. Lze tohoto nejznámějšího a nejdůležitějšího skandinávského monarchu jednoznačně zařadit a objektivně zhodnotit? Pro historika je dodnes nesnadné vůči této výrazné postavě zajmout nezaujatý postoj a překonat všeobecně uznávané názory a některé neměnné soudy. Gustav II. Adolf zdědil po svém otci Karlovi IX. hned tři války: s Dánskem, moskevským státem a Polsko-litevskou unií. Po celou svou kariéru musel nepokojně putovat od jednoho evropského bojiště k dalším místům ozbrojeného střetnutí, řešit nakumulované mocensko-politické problémy a usměrňovat agresivní chování sousedních vladařů a jejich velmocenské zájmy. Poučil se však z mnohých nezdarů ajako vynikající vojenský organizátor a stratég zreformoval, takticky zdokonalil a úspěšně zmodernizoval švédskou armádu, která zvláště v průběhu třicetileté války budila značný respekt.

Úspešný seriál Koruna (The Crown) z produkcie Netflixu si vzal na mušku život kráľovnej Alžbety II. a jej rodiny. Každá epizóda pritiahla k obrazovkám milióny fanúšikov. Ako však rozlíšiť historickú realitu od fikcie? Čo je pravda a čo je lož? V tejto knihe rozoberáme a dešifrujeme epizódu po epizóde všetky štyri série, ktoré už boli odvysielané, a s prispením fotografií a výstrižkov z dobovej tlače ich konfrontujeme s historickými faktami.

Žijeme v době, ve které jsou počítače a internet samozřejmostí, a zdá se, že vše už víme. Ale co když je to jinak? Naše civilizace stojí na základech mnohem dávnějších a existují důkazy o tom, že tuto planetu inteligentní bytosti obývaly již několikrát. Při pátrání po své minulosti snad najdeme odpověď na tu největší záhadu: Jak jsme se stali tím, čím jsme dnes. A možná, že odpověď bude překvapivější, než si dokážeme představit.

Portrét pozoruhodné dynastie, která, ať se nám to líbí nebo ne, ovlivnila charakter naší vlasti, Evropy i celého světa. Začátky Habsburků v 15. století byly skromné, ale už během pár dekád získali nadvládu nad podstatnou částí Evropy, od dnešního Slovenska až po Španělsko. Jejich říše coby zdánlivě nesourodý spletenec větších a menších území, s různými soustavami výsad a zákonů a množstvím jazyků, vždycky působila jako něco chaotického a provizorního. Martyn Rady ukazuje, v čem spočívala neskutečná odolnost habsburského rodu: v přesvědčení, že jejich osudem je být obránci římskokatolické církve, strážci míru a průkopníky vzdělanosti. Habsburští panovníci byli neuvěřitelně rozmanití: najdeme mezi nimi vojevůdce i intelektuály, vládce chytré i hloupé, lenivé i přehnaně činorodé, spojovala je však představa o poslání jejich rodu. Ve střední Evropě jejich dominanci ukončila až první světová válka.

12. apríl 1945. Po rokoch krvavých konfliktov v Európe a v Tichomorí zaskočí Spojené štáty správa o úmrtí prezidenta Franklina D. Roosevelta. Novozvolený Harry Truman sa okamžite po nástupe do funkcie dozvedá o prísne tajnom vojenskom Projekte Manhattann, zameranom na vývoj prvej atómovej bomby na svete. V nasledujúcich týždňoch je postavený pred historické rozhodnutie. Má vydať rozkaz na zhodenie atómovej bomby a ukončiť vyčerpávajúcu vojnu? Román Odpočítavanie 1945 ponúka rekonštrukciu udalostí a okolností, ktoré napokon viedli k nepredstaviteľnej skaze. Približuje zmýšľanie kľúčových osobností, ktoré sa podieľali na zostrojení zbrane, pričom každá z iných dôvodov. Legendárneho Alberta Einsteina, ktorý napokon označil svoju hlasnú podporu atómovej bomby za „najväčšiu chybu v živote“; popredného výskumníka Roberta Oppenheimera a sovietskych špiónov, ktorí potajomky prenikli do jeho tímu; súťaživých pilotov vybraných na zhodenie bomby a mnohých ďalších. Poskytuje nám však aj svedectvo bežných amerických a japonských civilistov v čase vojny, zástupov robotníkov a robotníčok, ktorí ani len netušili, na čom sa podieľajú. Zaznamenáva osud „kalutronových dievčat“, ako bola Ruth Sissonová zo štátu Tennessee, či desaťročná obyvateľka Hirošimy Hideko Tamurová, ktorá prežila v epicentre výbuchu a dodnes žije v USA. Odpočítavanie 1945 energicky, inteligentne a s ľudskosťou podáva definitívny výklad o jednom z okamihov s najväčšími následkami v histórii.

Hogyan olvassunk naplót, önéletrajzot és más típusú személyes történeti forrást? Ez a fő kérdése ennek a kötetnek, amelynek kettős célja van. Egyrészt konkrét szövegek alapján általános szempontokat, útmutatót kínál a személyes történeti források értelmezéséhez. Másrészt néhány esettanulmány során igen részletesen bemutatja e szempontok használhatóságát, miközben adott szöveg filológiai vizsgálatát is elvégzi. Ami a vizsgálati kérdéseket illeti, a következőkre kell gondolni: Miként lehet a szerző saját korában keletkezett regényeit személyes forrásként értelmezni? Miként deríthető ki a szerző szándéka és miért hasznos követni: hogyan változott a szerzői elbeszélés például különféle naplóverziók során, levelek és regények, emlékbeszédek és önéletrajz között? Mennyiben formálták ezeket az elbeszéléseket a műfaji szabályok és a közönség normái? Találhatók-e nem-specifikus különbségek a személyes forrásokkal való foglalkozás során? Milyen módon működik a történészek (az olvasók) által használt „értelmezési keret” a naplók, önéletrajzok olvasásakor? Mennyiben határozzák meg a személyes források használatát a történetírás egyes részterületein zajló változások? A kötetben mindezek mellett hangsúlyos a tapasztalat történetének témája, hiszen fontos kérdés: a személyes történeti forrásokból vajon megismerhető-e valakinek a múltbeli, megélt tapasztalata – és ha igen (vagy nem), miként válik történelmi tapasztalattá? A személyes történeti forrásokról és tapasztalatról szóló kötet az 1848 és 1948 közötti Magyarország történetéről tudósító naplók, önéletrajzok, másféle visszaemlékezések, levelek és regények elemzésére épít, példái innen valók.

A könyv a két világháború között a Szovjetunióban élt magyar emigráció nőszempontú vizsgálatát vállalta fel, nem azért, mintha létezne külön férfi és külön női emigráció, hiszen nemre való tekintet nélkül mindannyian ugyanabban a Szovjetunióban éltek, de a nők emigrációs életeseményei, tapasztalatai, látásmódja és egyáltalán a helyzete számos dologban különbözött férfitársaikétól. A szerző elemzi a nők emigrációját leginkább motiváló tényezőket: az 1918/1919-es forradalmi aktivitás többük számára brutális következményeit, a kommunista eszme iránti elkötelezettséget, a kilátástalan élethelyzeteket és a családok egyben tartásának szándékát. Az emigrációt választó nők a várható nehézségek ellenére is éltek a számukra felkínált lehetőséggel, bizakodtak a jövőben, és egy új, a korábbinál sokkal jobb életet reméltek. Hogy ez mennyire volt a megfelelő döntés, az csak később derült ki. A kötet tartalmaz egy esettanulmányt is, az Arvale lányok történetét. A hat lánytestvér jellegzetes típusai azoknak a 19. század végén, 20. század elején született középosztálybeli lányoknak, akik modern nőknek tartották magukat, és úgy is próbáltak élni. Felnőtté válásuk és politikai szocializációjuk a nagy háború és a forradalmak rendkívül intenzív időszakához köthető. Mindannyian csatlakoztak a kommunista mozgalomhoz, közülük négyen kerültek ki a Szovjetunióba politikai emigránsként. Megszenvedték a sztálini terrort, és jóllehet mindannyiuknak sikerült visszatérniük Magyarországra, de csak nagy személyes veszteségek árán. A könyv igyekszik bemutatni a magyar nők szovjetunióbeli életének körülményeit és a szovjet típusú nővé válás folyamatát, nem feledve azt, hogy mindez nagyban függött a szovjet gazdasági és társadalmi helyzet változásaitól. Foglalkozik a sztálini törvénysértések és a nagy honvédő háború következményeivel, felhasználva e nők személyes börtön, láger- és háborús tapasztalatait, külön fejezetben tárgyalva a háború utáni hazatérés nehézségeit és buktatóit.

Magyarország – a szovjet blokk nyitott zárt országa – a kötetben vizsgált időszakban, vagyis a Helsinki Záróokmány aláírása és a rendszerváltás között nemcsak intézményei, hanem művészei, tudományos kutatói és állampolgárai révén is részese volt a szovjet blokk és a nyugati világ közötti személyi és információáramlás mind gazdagabb rendszerének. A Churchill fultoni beszéde nyomán elhíresült vasfüggöny metaforája helyett a történetírás ma már a nejlonföggöny vagy a félig áteresztő hártya képével igyekszik leírni ezt a bonyolult kapcsolatrendszert, e sok tekintetben zárt társadalmak intenzívebbé váló, de az állampártok által továbbra is felügyelt, cenzúrázott részvételét a globális áramlásokban. A kötet tanulmányai amellett érvelnek, hogy a nyitás és a rendszerek közti párbeszéd és vita gyökerei az 1950-es évek közepén kezdődő desztalinizációig nyúlnak vissza, az 1970-es és 1980-as évekre pedig már olyan szintet értek el, amelyben az irányított és felügyelt mozgások mellett mind nagyobb tér nyílt a spontán törekvéseknek. A tanulmányok többsége azt hangsúlyozza, hogy az utazás, tájékozódás és kapcsolatépítés szempontjából kiváltságos helyzetben lévő tudományos elitek – legyenek azok történészek, szociológusok vagy közgazdászok – nemegyszer sajátos módon egyszerre kapunyitóként és kapuőrként éltek is a lehetőséggel, horizontjuk tágítása mellett képesek voltak nemzetközi hálózatokhoz kapcsolódni. Számos hatás érte azokat a tömegeket is, akik jóval szűkebb utazási, tájékozódási lehetőségekkel rendelkeztek. Mindez nemcsak a tájékoztatási politika – 1960-as évektől tetten érthető – formálódásán mérhető le, hanem a nyugati kulturális hatások növekvő mennyiségén és változó minőségén, amelynek alapján a korszak Magyarországán – természetesen megszorításokkal, de – nem indokolatlan kulturális amerikanizációról beszélni.

Ha elhaladunk az Anker közben a második szám kapualja előtt, ma már nyomát sem találjuk annak, hogy 1910 és 1919 között itt működött a híres-hírhedt ateista-materialista diákegyesület, a Galilei Kör. 1990-ben kalapáccsal verték le a Galilei Kör Anker közi emléktábláját – ma már csak az egykori második emeleti klubhelyiséget jelző, belső emléktábla látható. Mindez szokatlan indulat egy diákegyesülettel kapcsolatban. Miért? 1919 után a radikális szabadkőműves páholyok támogatását élvező diákegyesületre elsősorban a Tanácsköztársaság funkcionáriusainak „keltetőjeként” emlékeztek, és bár a Galilei Körből valóban kikerültek kommunista népbiztosok, népbiztos-helyettesek és népbiztossági funkcionáriusok, de a diákegyesület 1908-as alapításakor hangsúlyozottan apolitikus, szabadgondolkodó, az önképzésre és a tudományra felesküdő társaságként indult útjára, amely az oktatás világiasodásáért és korszerűsítéséért állt ki. Ady Endre a „Láznak ifjú serege” címmel illette a galileistákat, versek sorát dedikálta a Galilei Körhöz, Jászi Oszkár pedig abban bízott, hogy ők vezethetik át Magyarországot a „Balkánból Nyugat-Európába”. Csunderlik Péter levéltári anyagokra, kiadott és kiadatlan visszaemlékezésekre, a Galilei Kör kiadványaira és a korabeli sajtóanyagra építve mutatja be a nemzetközi hírű tudósok sorát adó, mégis démonizált szabadgondolkodó diákegyesület történetét.

Hol lakott és hogyan élt Rákosi Mátyás, Nagy Imre vagy Kádár János? Milyen autókkal jártak a kommunista funkcionáriusok? Ki lőtte a legtöbb fácánt, és ki zsákmányolt közülük elefántot? Hova vezettek külföldi útjaik? Hogyan éreztek és gondolkodtak a letűnt kor politikusai? Majtényi György műve lebilincselő olvasmány, ám nem anekdotagyűjtemény, hanem hiánypótló társadalomtörténeti munka. Huszadik századi történelmünk egy mostanáig ismeretlen fejezetét beszéli el. A második világháború után a kommunista pártvezetők megismerték, és hamar megszerették a Horthy-kori elit életét: a villákat, az autókat, a vadászatot, az utazást. Emellett új szokásokat is meghonosítottak, előszeretettel mutatkoztak munkások társaságában, és nagyon szerették a focit.

„Hordozunk egy csomagot tele olyan dolgokkal, amelyeket a múltból, a történelemből, a folklórból kaptunk. Aszerint éljük az életünket, amit másoktól tanultunk, és amit a szüleink, az ő szüleik, és azok szülei a szüleiktől átvettek.”Irene Solá