Najnovšie - História, vojnová literatúra strana 28 z 82

Esejisticky pojatou knihu Nizozemská kultura v 17. století Johan Huizinga publikoval v roce 1932. Společně s Podzimem středověku patří k jeho mistrovským dílům. Jestliže pro pozdní středověk spatřoval ideál v burgundské rytířské kultuře, pak pro období 17. století vidí onen ideál v podobách měšťanské elitní kultury, obecně známé a vnímané prostřednictvím Vermeerových a Rembrandtových obrazů. Zlaté období nizozemské kultury Huizinga zkoumá ve světle dobových sociálních, ekonomických, politických i vojenských podmínek života, přičemž velký důraz klade i na poměry náboženské, tedy na soupeření kalvínství a luterství s katolicismem. Stejně jako v Podzimu středověku i v Nizozemské kultuře v 17. století představuje pro Huizingu hlavní zdroj poznání dobová literatura v podobě naučných a náboženských spisů, doplněných literárními díly uměleckými. Vydání knihy podpořil Nizozemský literární fond.

Tato monografie, vydaná v roce 1989, představuje završení Gurevičova nového čtení středověkých pramenů. V 70. letech 20. století se zaměřil na severské ságy, jejichž obsah interpretoval středověkou kulturu a náboženské myšlení. V 80. letech obrátil svoji pozornost na krátká, mravoučná vyprávění (exempla), jež od 13. století začali, napříč celou křesťanskou Evropou, hojně využívat kazatelé z řad žebravých řádů. Ačkoliv byly autory exempel univerzitně vzdělaní teologové, podle Gureviče se v jejich znění odráží prvky jinak jen obtížně odhalitelné lidové kultury a lidové zbožnosti. Prostřednictvím představ o spáse, milosti a záhrobních světech Gurevič ukazuje, jak se exempla liší od názorů teologů, jak jsou myšlenkově a konceptuálně pestřejší a jak obyčejným věřícím nabízejí možnost spásy i ze samotného pekla, tedy zcela v rozporu s kanonickými teologickými výklady.

Kniha německého medievisty Eduarda Mühleho představuje jedinečný pokus o syntetický výklad dějin Slovanů v dlouhé časové perspektivě od 6. do 15. století. Zpracovává téma, jemuž německá historiografie věnuje pozornost přinejmenším dvě staletí. Přesto jde o knihu inovativní. Autor ve svém výkladu vychází nejen z dobových písemných pramenů, ale velká část jeho interpretací je založena na poznatcích archeologických, jež v posledních desetiletích změnily zažité představy. Mühle ve svém výkladu volí dvojí přístup: na jedné straně se věnuje reálným společenským strukturám Slovanů, počínaje raně slovanskými skupinami obyvatelstva přes první slovanské státní útvary 10.-12. století až po mocensky stabilizovaná království pozdního středověku; na straně druhé na středověké Slovany nahlíží očima jejich sousedů. Nikoli tedy pouze slovanské pojímání sebe sama, jež se v plnosti rozvíjí až ve 12. a 13. století, ale stejně tak i pojímání Slovanů prizmatem sousedů, kteří si byli vědomi vzájemných kulturních odlišností. V Mühleho knize je tedy slovanský svět barvitě zachycen pohledem arabských, byzantských a latinských středověkých autorů. Jejich uvažování sice mnohdy bylo stereotypní, i přes onu stereotypnost nám ale zanechalo, byť někdy pokřivené, stopy jinak neznámých stránek života Slovanů ve středověku. Kniha Eduarda Mühleho ale není omezena pouze na samotné dějiny Slovanů mezi 6.-15. stoletím. Její druhou dimenzi představuje zkoumání Slovanů jako kulturního konstruktu, jako nástroje politiky od středověku do 21. století. Vydání knihy podpořil Goethe Institut.

Dějiny ticha reprezentují prozatím poslední Corbinovu knihu (francouzsky vyšla v roce 2016). Jejím tématem jsou proměny smyslového vnímání mezi 19. a 20. stoletím, resp. jejich reflexe v dobové literatuře, sociologii a filozofii. Autor v Dějinách ticha staví do kontrastu naši současnost, především městských prostorů, přetížených hlukem a neustálým mediálním bombardováním, vůči světu 19. století, v němž bylo ještě místo pro vnitřní ticho a naslouchání. Ticho přitom Corbin chápe jako sociální konstrukt, jenž došel v minulých dvou staletích výrazných proměn, a to především směrem ke ztrátě vnitřního já a k odosobnění. Ticho se v jeho pohledu stalo vzácností, jehož hodnotu už ani neumíme ocenit. Ztráta ticha pro něj reprezentuje jednu z podob civilizačního procesu.

Kniha představí výjimečnou rakouskou cestovatelku Idu Lauru Pfeifferovou, která v průběhu 40.–50. let 19. století podnikla několik cest, včetně dvou výprav kolem světa. Během nich navštívila řadu blízkých i vzdálených míst: Palestinu, Egypt, Island, Skandinávii, Chile, Brazílii, Indii, Čínu, Tahiti aj. Své cestovní zážitky a poznatky zveřejnila v několika cestopisech, které si získaly značnou čtenářskou odezvu, Pfeifferová, zvláště od vydání Ženy na cestě kolem světa (Eine Frauenfahrt um die Welt, 1850), patřila k nejpopulárnějším cestopiscům své doby. Cestopis vyšel česky už v roce 1846 zásluhou J. E. Š. Křečka. Komentovaná edice Veroniky Faktorové si klade za cíl přiblížit dílo a osobnost jedné z prvních modeních cestovatelek i zohlednit místo, které obrozenecký překlad tohoto textu zaujímá v kontextu české literatury. Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Coby osmnáctiletý mladík se Patrick Leigh Fermor vydal na v prosinci 1933 na pěší pouť Evropou, kterou zakončil příchodem do Istanbulu na počátku roku 1935. Poté, co prošel Nizozemskem, Německem a dorazil do Vídně se zastávkou v Praze, se vydal dále slovanskými oblastmi, po proudu Dunaje do Maďarska, Sedmihradska, Rumunska a na Balkán. Z kapesného jedné libry týdně hodlal Fermor žít „jako tulák, poutník nebo kočovný učenec“ a přespávat v chudobincích, klášterech a stodolách. V druhém díle svého cestopisu, právem pokládaného za jeden ze skvostů novodobé anglické prózy, Fermor opět prokázal nejen pronikavý postřeh a zvídavost, ale i nesporné literární nadání – bohatým a poetickým jazykem podává obraz již zaniklého světa, líčí dějiny a kulturu střední i východní Evropy, přináší fascinující portréty národů. Pokračování pěší výpravy mladého Angličana, který se v rocce 1933 vydal z Rotterdamu do Istanbulu. Mezi lesem a vodou navazuje na knihu Čas darů (2018) a autor v ní líčí cestu od slovenských hranic přes Maďarsko, Sedmihradsko a Rumunsko na Balkán. Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Letecká válka nad západní frontou trvala téměř šest let. Pro stíhače představovala vůbec nejtěžší bojiště, na němž operovaly ty nejmodernější stroje. Létalo se zde většinou ve velkých výškách a početných formacích. Nepřekvapí proto, že Luftwaffe při hodnocení úspěchů nutných pro udělení nejvyšších vyznamenání posuzovala jeden sestřel na západě jako ekvivalent tří vítězství získaných na východě. Seznamte se s poutavou mozaikou legendárních strojů, leteckých es a taktik boje.

Dialog Karla Hvížďaly, novináře-zvědavce z Prahy, s Jiřím Přibáněm, právním filosofem z britského Cardiffu, nad uzlovými body naší historie, ku příležitosti 100. výročí republiky, v širokém teritoriálním i časovém kontextu od 9. do 21. století. Toto rozpětí umožnilo nahlédnout do minulosti a ptát se, proč a jak jsme v různých dobách vnímali a chápali naše dějiny a co to znamená pro naši přítomnost i budoucnost. S tímto hledáním je spojena i snaha zbavit se redukce dějin na projekční plátno našich frustrací. Autoři zvolili formu dialogu, ve kterém se snaží vrátit do veřejného prostoru otázky, které se většinou řeší jen na akademické půdě nebo kterým se vyhýbáme.

Když se řekne Švédsko, vybavíme si především firmu Ikea, knäckebrot, Volvo, krásnou přírodu s losy a soby, hudební skupinu ABBA, severské detektivky nebo příběhy Astrid Lindgrenové. Také je to ale země, která vždy byla královstvím, nikdy nezažila republiku ani totalitu a vždy jí panovali králové a královny. V této populárně vědecké knize nabízíme portréty švédských královen, ať už vládnoucích panovnic nebo manželek králů, protože téměř všechny hrály v historii mnohem aktivnější roli, než je jim tradičně přisuzována. V knize jsme se soustředili zejména na pětici královen, které skutečně panovaly jako vladařky nebo regentky. Zatímco v éře bájných valkýr a štítonošek by nebudily nejmenší pozornost, v křesťanské epoše byly považovány za nešťastnou a provizorní výjimku. Některé švédské královny měly vazbu k českým dějinám a dynastiím. Hned v 10. století byla první královna Sigrid možná dcerou Doubravky České. Ve 12. století byla Richenza Polská vnučkou našeho prvního krále Vratislava II. Přemyslovce. Ve 13. století byli Žofie Dánská s Erikem IV. prarodiči české a polské královny Elišky Rejčky, manželky Václava II. a Rudolfa Habsburského. Krev českých králů kolovala v žilách Kateřiny Jagellonské, manželky Jana III. Vasy.

Jedna z nejlepších historických knih vůbec, v níž autor vypráví příběh furlánského mlynáře Menochia, jenž se díky svým názorům dostal do střetu s inkvizicí. Menochiovy autentické výpovědi před soudním tribunálem se autorovi staly podkladem pro plastické a barvité vykreslení každodenního života člověka na konci 16. století včetně jeho úzkostí, radostí či naopak vytváření si osobitých představ o Bohu, vesmíru a posmrtném životě.

Elitní 56. stíhací skupina americké 8. letecké armády se pod usilovným a inspirativním velením plukovníka Huberta "Huba" Zemkeho stala nejúspěšnější americkou stíhací jednotkou v Evropě. Skupina létající na P-47 Thunderboltech s červeně nabarvenou přídí zaznamenala víc sestřelů než jakákoliv jiná skupina na tomto bojišti. Samotný její agresivní velitel zaznamenal devatenáct sestřelených německých letounů. Po krátkém pobytu v Sovětském svazu, kde učil sovětské piloty létat s P-40 Curtissy, přijel Zemke v září 1942 do Velké Británie, aby zde převzal 56. stíhací skupinu známou jako Vlčí smečka. Jeho skupina byla určena k doprovodu bombardérů 8. letecké armády, která se na náletech do hloubi Německa střetávala s velkou koncentrací německých stíhaček. Zemke, který se nikdy neucházel o něčí přízeň, byl často ve sporu se svými nadřízenými ohledně nejlepších metod, jak dělat svou práci. Ale letová disciplína a taktika, kterou vyvinul jak pro doprovod bombardérů, tak i pro útoky na pozemní cíle po invazi, z něj udělala vynikajícího lídra. Jeho náročné osobní zásady mu dávaly právo uplatňovat ta stejná přísná měřítka na muže, s nimiž létal. Tyto rysy respektovaného velitele majícího důvěru (i když ne vždy oblíbeného) se opět projevily, když se stal Nejvyšším spojeneckým důstojníkem v zajateckém táboře Stalag Luft I poté, co se jeho letoun rozpadl v bouři a on padl do zajetí. Klasický příběh Huba Zemkeho, mimořádného člověka ve vzduchu i na zemi, bude fascinovat nejen nadšence vojenské historie, ale také ostatní čtenáře.

Další rok, kdy probíhala Husákova normalizace a rodilo se se zase víc dětí. Novinkou bylo zavedení směrovacích čísel. Ve světě nastala do té doby nevídaná sháňka po energiích, hlavně po naftě. V hudbě i filmu bylo natočeno několik klasických evergreenů, třeba Noc na Karlštejně nebo Popelka. Karel Gott byl Zlatým slavíkem podesáté v řadě a tak si osladil kávu.

V roce 1983 se děly věci spíše pod povrchem než na povrchu. To však rozhodně neznamená, že „na povrchu“ se nedělo nic. Československem otřásl historicky největší únos našich občanů. Skupinu 66 odborníků a jejich rodin unesli z angolského města Alto Catumbela příslušníci tehdejšího protivládního hnutí UNITA. Více než 1 300 kilometrů dlouhý pochod džunglí za otřesných podmínek si kupodivu vyžádal „jen“ jednu oběť.  Ve světě pak největší rozruch způsobilo sestřelení korejského civilního letadla Sověty. Pozadí celé události dodnes zůstává zahaleno tajemstvím a ani jedna ze zúčastněných stran nemá příliš velký zájem se k incidentu vracet. Létat letadlem bylo vůbec v roce 1983 poněkud nemoudré. Taková koncentrace únosů, atentátů a leteckých neštěstí se vymyká všem statistikám. Jediným světlým bodem letecké historie 1983 je slavné „zkušené“ přistání nezkušeného amerického pilota stíhačky Sea Harrier na palubě kontejnerové lodi Alraigo. Na sportovním poli září Jarmila Kratochvílová, jejíž světový rekord v běhu na 800 m nebyl dosud překonán, a je tak nejdéle trvajícím atletickým rekordem v historii. Zlatého slavíka získává opět Karel Gott, ale již se blíží moment, kdy bude na malou chvíli z trůnu sesazen.  Ponořme se tedy ve vzpomínkách do roku oficiálního zrodu internetu, roku, kdy byl na trh uveden první komerční mobil a Blízký Východ vyděsila záhadná epidemie omdlévání.

Jiří Haleš (*1936) Chemik celoživotně se angažující v ochraně přírody, herpetolog a brilantní komentátor vlastní i naší společné minulosti. Po absolvování opakovaně reformovaného základního školství vystudoval VŠCHT. Absolvoval zkrácenou vojenskou službu, byl na chvíli dělníkem v Chemických závodech Sokolov a o něco déle analytikem v Geologickém průzkumu. Dále pracoval ve Výzkumném ústavu silnoproudé elektrotechniky Běchovice (zde si připsal dva nevýnosné patenty pro vytváření ultravakua) a kolem roku 1968 ve výzkumu světelných zdrojů Tesly Holešovice. Před hrozbou politických prověrek unikl až do Projektového ústavu dopravních a inženýrských staveb. Zde jako analytik škodlivin životního prostředí a aplikátor bioindikačního monitoringu působil až do důchodu (1996). Je autorem několika knih („Moji přátelé hadi“, „Stopy v písku / Traces sur le sable“ aj.) a řady článků a odborných studií. Tato kniha je okénkem do života autora, který s  humorným nadhledem líčí své zkušenosti – a vzpomene při tom mimoděk řadu mezníků a osobností dějin druhé poloviny 20. století. Jiří Haleš utrácel peníze vydělané v zaměstnání za své zájmové činnosti – teraristiku, ochranu přírody (zejména herpetofauny), astronomii, speleologii, vulkanologii, přírodní fotodokumentaci a videotvorbu, za zřízení Ekocentra s biostanicí, projekty chráněných území atd. V době, kdy to před rokem 1989 prakticky nebylo možné, uskutečnil soukromé i skupinové expediční akce mimo sovětský blok. Působil v bývalé Jugoslávii, v alžírské Sahaře, ve Střední Americe i na souostroví Galapágy. Byl to leckdy malý zázrak vzhledem k tomu, že nebyl nikdy členem KSČ a po roce 1968 mu reálně hrozil postih. Některé popisy událostí a výsledky své činnosti, které tenkrát nebylo možno publikovat, předkládá nyní v tomto sebraném spise – a to způsobem „jak to bylo doopravdy“. Zvídavý čtenář bude překvapen… 

Anglia koronája a 15. század során ötször cserélt gazdát, amikor a Plantagenet-dinasztia két ága élet-halál harcot folytatott a hatalomért. Az ismert történész, Dan Jones ebben a kötetben bemutatja, miként szakította ketté a testvérviszály a legtovább uralkodó brit királyi családot, míg végül a Tudorok léptek a helyükre.  A történelem legnagyobb hősei és gazemberei közül páran ezekben a zűrzavaros időkben vívták harcukat Jeanne D’Arc-tól kezdve V. Henriken át – akinek azincourt-i győzelme a középkori monarchia fénypontját jelentette – III. Richárdig, aki meggyilkoltatta a saját unokaöccseit, hogy megtarthassa lopott koronáját. Ez volt az a korszak, amikor önfejű királynők és szeretőik magukhoz ragadták a hatalmat, és akaratuk alá gyűrtek mindenki mást. A towtoni és a bosworth-i csata érzékletes leírása mellett, ahol lemészárolták az utolsó Plantagenet királyt, a történelmi korszakról festett drámai erejű tabló felfedi a zűrzavaros korszak intrikáit is. Továbbá korrigálja a Tudor-propagandát, leleplezve a rózsák háborújával kapcsolatos egyoldalú narratívájukat.

Andrej Zubov byl v roce 2022 nucen opustit svoji rodnou zemi a?přijal pozvání rektora Masarykovy univerzity, aby přednášel v Brně. Soubor jeho přednášek česky souhrnně nazvaný „Ruská katastrofa a možnosti, jak ji překonat“ nyní vychází knižně. Autor skrze studium ruských dějin hledá odpovědi na dvě úzce související otázky: Proč bylo Rusko od bolševického převratu po celé dvacáté století neustálým zdrojem agrese? a Existuje nějaká naděje, že se Rusko radikálně promění, přestane být agresorem a stane se mírumilovným státem, demokratickou zemí, jako země EU a NATO? Profesor Zubov věří, že jeho texty přispějí k lepšímu pochopení tragického osudu jeho lidu v minulých i současných staletích, procesů, které vedly k válce, a tím i k budování trvalejšího míru po jejím skončení.

Hol van Jeruzsálem?T ényleg a Közel-Keleten van?- Vagy -Jeruzsálem Európában található?Ez a könyv megmutatja, hogy a Bibliában szereplő Jeruzsálem nem a Közel-Keleten, hanem valójában Európában található.A közel-keleti Jeruzsálem nem más, mint hamisítvány és politikusok és üzletemberek által létrehozott átverés. Jeruzsálem történelme a pénzről és a hatalomról szól, és tele van hazugságokkal.

„Predestinálva lettem ezt elolvasni. Kálvin János A könyv mélyreható kutatás, aprólékos történelmi elemzés és hatékony találgatás segítségével mutatja be a kereszténység nem egészen komplett történelmét – ahogyan Ön még sohasem olvasta. Jézus tényleg rokon volt a tanítványainak felével? Ki találta fel a kiközösítést? Honnan származik a hét halálos főbűn? Hogyan vezetett a nadrág feltalálása Róma elestéhez? És hogy van az, hogy a keresztények évszázadok óta nem veszik a lapot? Nick Page fáradságot nem sajnálva forgat fel (szinte) minden történelmi követ, hogy bekukkantson Abelárd-tól Zwingliig (szinte) minden szent és bűnös életébe, a keresztény történelem (szinte) minden szentségébe és eretnekségébe – a jó pár szamarat, az egyszem elefántot és a profetikus képességekkel megáldott libát ne is számoljuk. Hozzáférhető, informatív és provokatív: A kereszténység majdnem tévedhetetlen története minden, amit szerettél volna tudni az egyház történetéről. Vicces. Lenyűgöző. Elképesztő. De az egyházhoz hasonlóan lehet, hogy nem teljesen tévedhetetlen. „Pssszzzzt!” Egy trappista szerzetes

Jelen kötet a szerző 2017-ben megjelent, Szemelvények a magyar robbantástechnika fejlődéstörténetéből című könyvének mintegy folytatásaként készült el. Első része az előző könyvből kimaradt robbantási területeket dolgozza fel: a mozgásakadályozás robbantással végrehajtható feladatai. Ezen belül az alkalmazott hazai katonai robbantóanyagok és a robbantási alapfeladatok tervezésének koronkénti összefoglalását követően bemutatja az utak és műtárgyaik, a vasutak, a repülőterek és a hidrotechnikai létesítmények robbantási szabályainak fejlődését az 1800-as évektől napjainkig. A könyv második része egy olyan robbantási területet vizsgál, amelyet ilyen formában még nem dolgoztak fel Magyarországon: a föld alatti aknaharcot. Ez volt történelmünk leghosszabb időn át alkalmazott eljárása az ellenség megerődített helyeinek elfoglalására, ennek ellentettjeként pedig a védők hasonló válasza, az ellenaknák alkalmazása. A fejezet korról korra bemutatja a támadók és a védők által alkalmazott technikákat és technológiákat az adott időszak aknaharccal foglalkozó hadtudományi értekezéseiből, műveiből vett idézetekkel és megtörtént csatákról szóló beszámolókkal.