Najnovšie - Filozofia strana 136 z 137

Materiály Scientológie obsahujú najväčší súbor znalostí, aké boli kedy zozbierané o mysli, duši a živote. Vďaka viac ako stovke kníh a publikácií,ďalších tisícov článkov a esejí a viac ako 3000 nahraných prednášok, zastrešujú práce L. Rona Hubbarda doslova každú stránku žitia. Tu je teda Scientológia: Nový pohľad na život, ktorá obsahuje nadčasový výber Ronových objavov z celého bohatstva jeho písomností, kde každá jeho časť predstavuje rozsiahly, no zároveň zrozumiteľný prehľad o využití Scientológie v konkrétnych oblastiach existencie - a všetky spolu tvoria prehľad o živote ako takom. V tejto knihe nájdete odpovede na otázky, ktoré si človek kládol už celé veky. Tu nájdete praktické odpovede, o ktorých ste vy dúfali, že sa niekde dajú nájsť.

V priebehu svojich dejín sa filozofia formovala a zaoberala množstvom otázok a problémov, na ktoré sa pokúšala hľadať odpovede a riešenia. Ako cesta hľadania pravdy a zmyslu sa stala neodmysliteľnou súčasťou ľudských dejín, ktoré priamo alebo nepriamo ovplyvňovala spoluúčasťou pri formovaní svetonázorových orientácii ľudí. Prešla vývojom od predvedeckej formy až k postupnému systematickému mysleniu, ktoré sa diferencovalo v rozličných filozofických disciplínach, ako ich poznáme dnes. Stala sa súčasťou života v súvislosti s hľadaním zmyslu a životnej orientácie, ako aj súčasťou vedeckého bádania, ktoré sa snaží systematicky premyslieť nastolené otázky. Filozofovať však znamená viac, ako len si nezáväzne v dlhej chvíli položiť otázku o zmysle života. Je to zámer, ktorý vyplýva z nespokojnosti a túžby človeka po „inom“, ako aj túžby byť samým sebou. Preto sa filozofovanie môže stať „nebezpečným“, ak sa človek nachádza v prostredí, ktoré sa nekriticky riadi konformným správaním a myslením. Filozofia v takýchto situáciách zneisťuje a znepokojuje. Nie však kvôli neistote samej, ale kvôli túžbe poznať, ktorá sa s filozofickým hľadaním spája. Táto fundamentálna nespokojnosť vyplýva zo samotnej podstaty otázky ako takej, ktorá sa dotýka hraníc nášho poznania, našich istôt, tradícií a zabehnutého spôsobu života. Zvlášť je to nevyhnutné v dnešnej dobe médií, ktoré sa podľa J. Habermasa aktívne podieľajú na formovaní svetonázoru súčasného človeka, na vytváraní obrazu o našom svete a jeho interpretácii. Médiá v celom rozsahu prispievajú k našej predstave o čom je skutočný svet. Bez kritického myslenia filozofie je ťažké zostať nezávislým od splynutia s myslením davu. Preto sa filozofické pýtanie môže stať problémom pre ľudí, ktorí sa zaistili vo vlastnom poznaní, tým, že ho považujú za definitívne. Takéto postoje nazýva Solovjov duchovnou lenivosťou, ktorá nás nabáda uspokojiť sa s málom, s tým čo je dané a hotové, čo si od nás nevyžaduje vnútorné úsilie. Minulosť nás však neustále presviedča, že ako vo filozofických, tak aj v náboženských dejinách priniesli posun práve tí myslitelia, ktorí sa odvážili pýtať na hranice. Ich odvaha bola prejavom sily ducha, slobody a tvorivosti, ktoré nenašli vždy porozumenie u druhých. Sú to tí, ktorých odvaha a sloboda bola často spojená s daňou, aj najvyššou. To je údel filozofie v konformnom prostredí. No len slobodný a poctivý filozofický prístup nás môže uchrániť pred duchovnou lenivosťou, ktorá vždy napomáhala zrodu ideologických systémov a praktík. Filozofia nemôže zastať pred hranicou doposiaľ poznaného len preto, že sa obáva straty istoty a straty gnozeologického pohodlia. V duchu objasňovania a hlbšiemu porozumeniu bytia sa bude snažiť o neustále sebapresahovanie. To je vlastná povaha filozofie. Nesmieme si však pokrok filozofie zamieňať s technickým pokrokom, ktorý môžeme empirický merať. Ekonomicko-technická mentalita súčasnej spoločnosti sa snaží presadiť tento rozmer aj v humanitných vedách. Mnohé podnety, ktoré priniesli dejiny filozofie však môžu byť nanovo premyslené v kontexte dnešných historických situácii. Vo filozofii totiž nejde len o neustále nové a originálne. Ak sme k sebe úprimní, musíme priznať, že mnohé z toho čo a ako myslíme, je vďaka tomu, čo sme si prečítali a osvojili. Dnešný filozof preto bude viac sprostredkovateľ idey ako ich tvorca. Môže to však robiť vždy novým originálnym spôsobom. Preto je potreba filozofie stále aktuálna. Vymieňanie a spoznávanie iných názorov v dialogickom diskurze nás posúva v riešení otázok a problémov, ktoré prináša doba. To ešte neznamená, že sa z času na čas neobjaví originálny mysliteľ s novými ideami, ale to nie je prvoradým cieľom filozofie. Šťastie však praje pripraveným.

Příspěvek k dějinám české filozofie: O Komenského škole stáří, o Bolzanově významu v našem duchovním vývoji a o Masarykově filozofickém mládí – se závěrečným odkazem k Patočkovi.

Maritain ve svých Sedmi lekcích neprobírá všechna témata klasické metafyziky. Jde o noetické základy metafyziky a o to, co bezprostředně vyplývá z povahy jsoucna, totiž o první ontologické principy. Je to spíše úvod do metafyziky. Autor rovněž nepostupuje strohým způsobem tradičních metafyzických pojednání, v jeho výkladu je patrná snaha o uvolněné podání obtížných problémů, jak je to obvyklé při ústním přednesu. Maritain také záměrně překládá starou teorii do terminologie, která je bližší současnému cítění a současnému spekulativně praktickému zájmu. Jeho jazyk je leckdy obrazný a smyslově názorný, ale výklad nikdy neopouští jasné a zřetelné kontury skutečnosti. Ten, kdo nevyžaduje výhradně strohý myšlenkový postup, obvyklý například v analytické filosofii, může vidět, že Maritainův výklad leckdy umožňuje hlubší pochopení problémů, a v pozadí Maritainova textu může pocítit hluboký vhled do skutečnosti a spolu s autorem radostně a svobodně pronikat do tajemství bytí. (Z doslovu Karla Šprunka.) JACQUES MARITAIN (18. 11. 1882 Paříž – 28. 4. 1973 Toulouse), francouzský filosof. Vyrostl v prostředí liberálního protestantismu. Studoval na Sorbonně, kde ho zaujala scientistická a fenomenologická filosofie jeho učitelů. Cestu k metafyzické pravdě mu jako první otevřel Henri Bergson. V roce 1904 se oženil s Raïssou Umansovovou, židovkou ruského původu, a spolu s ní přijal roku 1906 křest; kmotrem jim byl Léon Bloy. Konverze ho postavila před otázku, zda katolické myšlení nabízí schůdnou alternativu k liberálně protestantskému scientismu moderny. Katolicismus přijal v době, kdy probíhal proces obnovy myšlení svatého Tomáše Akvinského, zahájený encyklikou Lva XIII. Aeterni Patris (1879), a v čase začátků katolického sociální učení, formulovaného v encyklice Rerum Novarum (1891). Svatý Tomáš byl doporučen v úsilí vyrovnat se s intelektuálními nedostatky moderny a se sociálními výzvami evropského konfliktu mezi kapitálem a prací. V letech 1906 až 1940 se Maritain pokoušel realizovat tento program ve Francii. Stal se přední postavou v kulturním dění Evropy, jeho život byl vzorem intelektuálního života žitého věřícím křesťanem. Roku 1940 se rozhodl uniknout před rostoucí nacistickou hrozbou do Spojených států, zvláště kvůli židovskému původu manželky Raïssy. Mj. přednášel na Committee on Social Thought v Chicagu. Po válce (1945–1948) působil jako velvyslanec Francie ve Vatikáně, kde navázal blízké přátelství s budoucím papežem Pavlem VI., jenž už dříve přeložil dvě jeho knihy do italštiny. Zvláště významná je Maritainova práce na Deklaraci lidských práv (1948). V roce 1948 přijal učitelské místo v Princetonu, které zastával po dvanáct let. V tomto období vydal i dílo Člověk a stát (1951, česky Praha, Triáda 2007). Roku 1960 se Maritainovi vrátili do Francie, kde Raïssa brzy nato zemřela. V roce 1962 svolal Jan XIII. Druhý vatikánský koncil a krátce poté (1963) byl zvolen papež Pavel VI. Koncil trval do roku 1965 a téhož roku Pavel VI. poctil francouzského filo

Z. Kratochvíl svůj text označuje jako „pokus o sestup na nejistou a bohatou půdu zkušenosti přírody - na půdu přirozené zkušenosti“. V úvodu autor podává etymologický výklad pojmu příroda, respektive přirozenost, a zabývá se jejími jednotlivými aspekty (co vše k celku přirozenosti patří, jakým způsobem ji uchopujeme…). Z. Kratochvíl upozorňuje, že zasutí smyslu pro přirozenost se projevuje poškozením světa - proto je nutné zabývat se světem a jeho pluralitou - jako pozadím jevů a kontextem věcí, jako sounáležitostí horizontů, jako paradigmatem uchopování přirozeností. Avšak existuje i svět přirozený, ne jen jako problém filosofický, ale také jako problém životní. Kratochvíl dále podává výklad kategorií, pomocí kterých svět vnímáme: hmoty, prostoru a času. Další kapitoly Kratochvíl věnuje živé přírodě (ptá se po identitě živého organismu, vztahu života a bytí), evoluci (pokouší se o „zkušenostní popis evolučního dění, rozebírá Darwina a neodarwinistický evolucionismus) a noetické problematice (poznatelnost živého). Hovoří o paradigmatech skutečnosti, přičemž se zaměřuje na novověké paradigma.