Absynt

Deväť silných príbehov, deväť rôznych pohľadov na fascinujúce neurodivergentné mysle. Autistický savant a matematický génius Daniel Tammet sa po výnimočnej memoárovej knihe Narodený v modrú stredu rozhodol preskúmať životné príbehy ďalších výnimočných autistických ľudí. Jeho kniha Deväť myslí rozbíja všetky stereotypy, ktoré sme kedy mali o ľuďoch na spektre. Japonská vedkyňa sa rozhodne skúmať mieru ľudskej osamelosti, pričom vychádza aj z vlastnej skúsenosti s autizmom. Britský detektív vyrieši záhadnú vraždu v mestskom parku vďaka takmer nepostrehnuteľnému detailu. A neverbálny muž prežije plnohodnotný život vďaka reči tela a nezlomnosti svojej matky, ktorá nestratila vieru. Kniha Deväť myslí približuje jedinečné životné skúsenosti deviatich neurodivergentných mužov a žien. Každý z nich je pozoruhodný vo svojom odbore a každý z nich je výzvou pre nás všetkých i pre naše vnímanie ľudí s autizmom. Daniel Tammet odkrýva vnútorný svet svojich hrdinov a hrdiniek, aby oslávil silu a krásu neurodivergentnej mysle ako aj odvahu, s akou si títo ľudia vybudovali svoje životy. Spoznajte neurodivergentný svet herca Daniela Aykroyda, matematika a politika Cédrica Villaniho, írskej spisovateľky Naoise Dolan a mnohých ďalších. Deväť myslí je svedectvom krásy a nekonečnej rozmanitosti autistickej predstavivosti v živote i v literatúre. Nová kniha Daniela Tammeta Deväť myslí s podtitulom Krása v rozmanitosti autistického spektra vychádza v preklade Alexandry Strelkovej.

Migrace neznamená jen odchod člověka do zahraničí. Neoddělitelnou součástí tohoto fenoménu jsou rodiny, které zůstaly doma – nejčastěji ženy a děti. Co se s nimi děje? Jaký je jejich každodenní život například v Mexiku, Senegalu, Etiopii, ale také v Rumunsku nebo na Slovensku? Jak čelí globálním výzvám, nutícím jejich muže, syny nebo otce k odchodu? O tom píše reportérka Magdaléna Rojo v knize Ženy, které zůstaly. Je to kniha o migraci. Nebo spíše o mateřství? Dětství bez otců? Životě bez manželů? Stárnutí bez dětí? Všichni ti anonymní lidé, kteří hledají práci jinde než doma, mají své lidské tváře a příběhy. Jen se odehrávají mimo zájem velkého světa. Reportérka Magdaléna Rojo se na toto globální téma dívá z jiného úhlu – pohledem obyvatel míst, kde se rodí důvody k migraci, optikou žen, které zůstaly. Společně s ní se vydáváme nejen do Mexika, Senegalu, Etiopie nebo Indie, ale i do Evropy. Všude tam, kde žijí rodiny, které své členy vyprovázejí na delší kratší cesty, aby jim na oplátku zabezpečili důstojné živobytí. Ženy a jejich děti zůstávají a musejí si poradit samy, čekat na návrat svých blízkých nebo na peníze, které posílají. Magdalénu Rojo jejich osudy zajímaly a rozhodla se je zblízka poznat a pochopit. Výsledkem je sbírka citlivých, osobních reportáží. Díky své trpělivosti a zájmu nám odhaluje každodenní život rodin, který naplňuje čekání, nejistota a obavy. Zjišťujeme, že důvody migrace jsou vlastně v celém světě velmi podobné. A podobné jsou i starosti žen, které zůstaly. Nedostavěné domy. Stále cizejší tváře mužů na displejích telefonů. A každodenní, neměnné povinnosti. Autorem fotografií v knize Ženy, které zůstaly je dokumentární fotograf Noel Rojo. Vychází v edici Prokletí reportéři v překladu Miroslava Zelinského.

Aká by mala byť absyntovka desaťročia? Jednoznačne pútavá. Mrazivá. Osobná. Nástojčivá. Prežitá na vlastnej koži. A nabitá faktami. Smrť v bunkri Martina Pollacka je presne taká. Pri príležitosti desiatych narodenín Vydavateľstva Absynt teraz vychádza v novom limitovanom vydaní v originálnom dizajne. Myslíme si, že táto kniha je dnes ešte aktuálnejšia ako pri svojej premiére. Čo nám príbeh Martina Pollacka a jeho rodiny hovorí o našej vykoľajenej súčasnosti? „Zdedil som po ňom niečo? Nesiem v sebe kus z neho?“ pýta sa spisovateľ a reportér Martin Pollack pri pohľade na fotografiu svojho otca v uniforme SS. S desivým dedičstvom nacizmu sa nedokážu vyrovnať celé krajiny. Ako sa s ním teda má vysporiadať jeden človek, keď zistí, že jeho otec má na rukách krv stoviek nevinných ľudí? Ako sa má postaviť k faktu, že mnohí jeho rodinní príslušníci, všetky tie láskavé tety a sympatickí ujovia, boli nefalšovaní a presvedčení nacisti? Martin Pollack prichádza s mimoriadne osobným a o to dôležitejším príbehom – s príbehom vlastnej rodiny. V knihe Smrť v bunkri pátra po nacistickej minulosti svojich predkov, no predovšetkým biologického otca Gerharda Basta, vysokého predstaviteľa nacistickej SS, ktorého oddiel po potlačení SNP niekoľko týždňov operoval a vraždil aj na území Slovenska. Martin Pollack krok za krokom rekonštruuje jeho život, aby tak lepšie spoznal a pochopil nielen samého seba, ale aj naše pouzlené dejinné súvislosti. Prijať minulosť i všetky jej hriechy – to je možno dobrý spôsob, ako sa vyrovnať s temnými dejinami svojej rodiny. A je to možno aj dobrý recept pre celú spoločnosť. Kniha Smrť v bunkri je doplnená o dva osobné texty prekladateľa Michala Hvoreckého o živote a tvorbe Martina Pollacka.

Diktátoři dobře vědí, že sportovní výhra je stejně důležitá jako vítězství na bojišti. Zábavná i mrazivá výprava polského reportéra Zbigniewa Rokity do dějin fotbalu v Sovětském svazu nebo za slavnými střety mezi reprezentací impéria a malými satelity ve východním bloku. Tahle kniha nadchne sportovní fanoušky i ty, kteří pokládají běhání na hřišti za ztrátu času. Střet sovětské a maďarské reprezentace ve vodním pólu v roce 1956 nazval Quentin Tarantino „nejlepším neodvyprávěným příběhem všech dob“. Stejně by ale mohl označit i litevské mistry basketbalu a jejich cestu na olympiádu v roce 1992, kdy mohli poprvé hrát za vlastní svobodný stát. Jejich sponzory byla mimo jiné slavná rocková kapela Greatful Dead a litevský tým v barevných batikovaných dresech skončil na třetím místě. A věděli jste, jak vypadají mistrovství světa ve fotbale neuznaných států? Při pohledu na dnešní profesionální zápasy si málokdo vzpomene, že kopání do míče mělo v 19. století umravnit nezvladatelné britské studenty. Zbigniew Rokita nezapře svou politologickou a historickou erudici, takže se dozvídáme i o tom, proč se sport mohl stát populární mezi dělníky – kteří postupně získávali volný čas a mohli ho něčím vyplnit. A fotbal byl z pohledu nutného vybavení tou nejlevnější zábavou. Nebo jakou roli hrály kluby ve formování identity různých městských čtvrtí a národního cítění. A jak toho dokázali využít politici a diktátoři. Ostatně Rusko svou agresivní strategii vůči Ukrajině neprojevovalo jen zabíráním území, které mu nepatří, ale i ve fotbale. Sport nám ukazuje, že s vírou v sebe sama a vlastní vítězství může slabší porazit silnějšího. Vychází v edici Prokletí reportéři v překladu Martina Veselky.

Diktátoři dobře vědí, že sportovní výhra je stejně důležitá jako vítězství na bojišti. Zábavná i mrazivá výprava polského reportéra Zbigniewa Rokity do dějin fotbalu v Sovětském svazu nebo za slavnými střety mezi reprezentací impéria a malými satelity ve východním bloku. Tahle kniha nadchne sportovní fanoušky i ty, kteří pokládají běhání na hřišti za ztrátu času. Střet sovětské a maďarské reprezentace ve vodním pólu v roce 1956 nazval Quentin Tarantino „nejlepším neodvyprávěným příběhem všech dob“. Stejně by ale mohl označit i litevské mistry basketbalu a jejich cestu na olympiádu v roce 1992, kdy mohli poprvé hrát za vlastní svobodný stát. Jejich sponzory byla mimo jiné slavná rocková kapela Greatful Dead a litevský tým v barevných batikovaných dresech skončil na třetím místě. A věděli jste, jak vypadají mistrovství světa ve fotbale neuznaných států? Při pohledu na dnešní profesionální zápasy si málokdo vzpomene, že kopání do míče mělo v 19. století umravnit nezvladatelné britské studenty. Zbigniew Rokita nezapře svou politologickou a historickou erudici, takže se dozvídáme i o tom, proč se sport mohl stát populární mezi dělníky – kteří postupně získávali volný čas a mohli ho něčím vyplnit. A fotbal byl z pohledu nutného vybavení tou nejlevnější zábavou. Nebo jakou roli hrály kluby ve formování identity různých městských čtvrtí a národního cítění. A jak toho dokázali využít politici a diktátoři. Ostatně Rusko svou agresivní strategii vůči Ukrajině neprojevovalo jen zabíráním území, které mu nepatří, ale i ve fotbale. Sport nám ukazuje, že s vírou v sebe sama a vlastní vítězství může slabší porazit silnějšího.

Slovenská novinárka Veronika Cosculluela nás vo svojej reportážnej knihe “Scvrknutý svet” pozýva na nezvyčajný výlet za mreže slovenských väzníc. Prostredníctvom príbehov väzňov, dozorcov, sudcu či lekára sa dostávame do miestností, do ktorých človek mimo systému nemá prístup. Ide o uzavretý svet, ale týka sa množstva ľudí – Zbor väzenskej a justičnej stráže zamestnáva okolo osemtisíc ľudí, za mrežami ich sedí okolo desaťtisíc, štyristo z nich prepustia každý mesiac na slobodu a to ešte nerátame rodiny, ktorých sa život za mrežami bytostne dotýka. O väzňoch sa v médiách píše nanajvýš na Vianoce, alebo pri odhalení nejakého škandálu či úteku. Pritom je tu množstvo otázok, na ktoré by sme radi poznali odpovede: Ako vyzerá život rodín, ktoré majú príbuzného vo väzení? Ako sa s tým vyrovnávajú vo svojom prostredí – v práci, v meste, na dedine? Aký je život bývalých väzňov na Slovensku? Akú šancu majú opäť sa začleniť do spoločnosti? Koho zatvárame za mreže a kto sú ľudia, ktorí na nich dozerajú? Odpovede hľadá Veronika Cosculluela vo svojej knihe “Scvrknutý svet”.

Slovenská novinárka Veronika Cosculluela nás vo svojej reportážnej knihe “Scvrknutý svet” pozýva na nezvyčajný výlet za mreže slovenských väzníc. Prostredníctvom príbehov väzňov, dozorcov, sudcu či lekára sa dostávame do miestností, do ktorých človek mimo systému nemá prístup. Ide o uzavretý svet, ale týka sa množstva ľudí – Zbor väzenskej a justičnej stráže zamestnáva okolo osemtisíc ľudí, za mrežami ich sedí okolo desaťtisíc, štyristo z nich prepustia každý mesiac na slobodu a to ešte nerátame rodiny, ktorých sa život za mrežami bytostne dotýka. O väzňoch sa v médiách píše nanajvýš na Vianoce, alebo pri odhalení nejakého škandálu či úteku. Pritom je tu množstvo otázok, na ktoré by sme radi poznali odpovede: Ako vyzerá život rodín, ktoré majú príbuzného vo väzení? Ako sa s tým vyrovnávajú vo svojom prostredí – v práci, v meste, na dedine? Aký je život bývalých väzňov na Slovensku? Akú šancu majú opäť sa začleniť do spoločnosti? Koho zatvárame za mreže a kto sú ľudia, ktorí na nich dozerajú? Odpovede hľadá Veronika Cosculluela vo svojej knihe “Scvrknutý svet”.

Zkušený slovenský reportér Tomáš Forró přináší nepřikrášlený, mnohostranný pohled na konflikt probíhající na Ukrajině, který se vymyká běžnému mediálnímu obrazu této války. Osobní zážitky a angažovanost, racionální analýza událostí na bojišti i v týle. A mezitím nedaleko našich hranic přibývají další kapitoly tohoto drsného příběhu. Díky Zpěvu sirén můžeme tuhle válku nahlédnout bez růžových brýlí, bez patosu a mýtů, jimiž je opředená. Tomáš Forró pracuje na celé šíři bojové linie, v bombardovaných městech, mezi vojáky v zákopech i mezi hladovějícími civilisty odkázanými na humanitární pomoc. Z novináře se pod vlivem extrémní situace na slovensko-ukrajinské hranici po únoru 2023 postupně změnil v dobrovolníka, a pak i přímého účastníka bojových operací. Kniha Zpěv sirén není chronologickou kronikou rusko-ukrajinských střetů, výčtem hrdinských skutků nebo krutosti jedné či druhé strany. Je to bolestivá a upřímná sonda do světa nedaleko nás. Navštívíme v ní všechny bojiště ukrajinského konfliktu, které zažijete očima přímých účastníků. Ať už jde o za zapálené bojovníky nebo dezertéry, kolaboranty, vlastence, oběti bombardování, nebo ty, kteří rabují domy a rozkrádají humanitární a vojenskou pomoc. Poznáme život na území okupovaných ruskou armádou, dilemata obyvatel měst, která se postupně mění v ruiny, smrtonosné operace partyzánů hluboko v nepřátelském týlu. Pocítíme hlad, zoufalství, bezmocnou nenávist, ale také střípky lidskosti, pospolitosti a naděje, která přežije i v nejhorších okamžicích. To ale není všechno. Tomáš Forró díky důkladné práci v terénu přináší dosud neznámé příběhy a informace, které ukrajinskou válku ukazují z nové perspektivy. Co by ruští generálové hledali v radioaktivních polích Černobylu? V čem udělala chybu rozvědka při plánování invaze? Jak se ve stínu války mění ukrajinská společnost? Také o tom píše Tomáš Forró ve své knize Zpěv sirén.

Zkušený slovenský reportér Tomáš Forró přináší nepřikrášlený, mnohostranný pohled na konflikt probíhající na Ukrajině, který se vymyká běžnému mediálnímu obrazu této války. Osobní zážitky a angažovanost, racionální analýza událostí na bojišti i v týle. A mezitím nedaleko našich hranic přibývají další kapitoly tohoto drsného příběhu. Díky Zpěvu sirén můžeme tuhle válku nahlédnout bez růžových brýlí, bez patosu a mýtů, jimiž je opředená. Tomáš Forró pracuje na celé šíři bojové linie, v bombardovaných městech, mezi vojáky v zákopech i mezi hladovějícími civilisty odkázanými na humanitární pomoc. Z novináře se pod vlivem extrémní situace na slovensko-ukrajinské hranici po únoru 2023 postupně změnil v dobrovolníka, a pak i přímého účastníka bojových operací. Kniha Zpěv sirén není chronologickou kronikou rusko-ukrajinských střetů, výčtem hrdinských skutků nebo krutosti jedné či druhé strany. Je to bolestivá a upřímná sonda do světa nedaleko nás. Navštívíme v ní všechny bojiště ukrajinského konfliktu, které zažijete očima přímých účastníků. Ať už jde o za zapálené bojovníky nebo dezertéry, kolaboranty, vlastence, oběti bombardování, nebo ty, kteří rabují domy a rozkrádají humanitární a vojenskou pomoc. Poznáme život na území okupovaných ruskou armádou, dilemata obyvatel měst, která se postupně mění v ruiny, smrtonosné operace partyzánů hluboko v nepřátelském týlu. Pocítíme hlad, zoufalství, bezmocnou nenávist, ale také střípky lidskosti, pospolitosti a naděje, která přežije i v nejhorších okamžicích. To ale není všechno. Tomáš Forró díky důkladné práci v terénu přináší dosud neznámé příběhy a informace, které ukrajinskou válku ukazují z nové perspektivy. Co by ruští generálové hledali v radioaktivních polích Černobylu? V čem udělala chybu rozvědka při plánování invaze? Jak se ve stínu války mění ukrajinská společnost? Také o tom píše Tomáš Forró ve své knize Zpěv sirén.

Torzo posádky lode, ktorá stroskotala na opustenom divokom ostrove – to je vlastne obraz ľudstva ako takého. Železná hierarchia, napätie, antipatie, oddanosť na život a na smrť, ale aj vzbura, vražda a nezlomná viera v impérium. Nie je to hotový film?! Vie to aj Martin Scorsese, ktorý na základe knihy Davida Granna Posledná plavba lode Wager pripravuje svoj ďalší film. A chýbať pri ňom nebude ani Leonardo Di Caprio. David Grann, autor mimoriadneho dokumentárneho románu Vrahovia mesiaca kvetov nám vo svojej najnovšej knihe prináša pohľad do krutého i romantického „dreveného sveta“ dávnych zaoceánskych lodí. Napnite plachty, začína sa nezvyčajný príbeh jednej lode a jej stroskotania! V januári 1742 sa pri pobreží Brazílie vyplavila chatrná loď pozliepaná z úlomkov dreva a látky. Na jej palube bolo tridsať vychudnutých mužov, ktorí žili už len z posledných síl. Za sebou totiž mali neobyčajný príbeh. Boli to preživší z britskej lode Wager, ktorá v roku 1740 počas imperiálnej vojny so Španielskom vypravila na tajnú misiu. Pri snahe zajať španielsku galeónu plnú pokladov stroskotala loď Wager na opustenom ostrove pri pobreží Patagónie. Plavili sa viac ako sto dní a prešli takmer 4 000 kilometrov naprieč búrkami zmietaným morom. Privítali ich ako hrdinov. O šesť mesiacov neskôr pristálo na pobreží Čile ďalšie, ešte chatrnejšie plavidlo. Na tejto lodi boli len traja stroskotanci, ktorí mali na ten istý príbeh celkom iný pohľad. Tridsiatka námorníkov, ktorí pristáli v Brazílii, podľa nich neboli hrdinovia – boli to vzbúrenci. David Grann skladá z nepreberného množstva archívnych materiálov, ale aj z vlastnej skúsenosti z plavby na nehostinné čilské pobrežie príbeh, ktorý sa číta ako najlepší román. Počas uviaznutia na ostrove posádka vedená kapitánom Cheapom upadla do anarchie a bojujúce skupinky sa bili o vládu nad neúrodnou pustatinou. Obvinenia zo zrady a vraždy sa rozšírili medzi ľudí, a tak admiralita zvolala vojenský súd, aby určila, kto z preživších námorníkov hovorí pravdu. V stávke bol život a smrť – koho by súd uznal vinným, toho mohol obesiť. Dokumentárny román Davida Granna Posledná plavba lode Wager s poditulom Príbeh o stroskotaní, vzbure a vražde odhaľuje hlbší význam udalostí okolo tohto stroskotania a ukazuje nám, že pred súdom sa neocitli len kapitán a jeho posádka, ale aj samotná idea impéria. Kniha vychádza v preklade Samuela Marca.

Kam až může zavést společnost nenávist? Střelba u baru Tepláreň nebyla činem jednoho radikalizovaného mladíka, prostor pro ni otevírá hate speech kolem nás: řeč veřejné debaty, projevy politiků, komentáře na sociálních sítích. Reportáž Marka Hudce je velmi osobní text, který ukazuje, jak děsivé důsledky má hledání jakéhokoliv „společného nepřítele“. Matúš Horváth a Juraj Vankulič zavraždění 12. října 2022 v Zámocké ulici jsou bohužel jen další z mnoha lidí, kteří zaplatili životem za zcela přirozenou věc – chtěli si vybrat, koho budou milovat, a kým by chtěli být. Marek Hudec rekonstruuje na základě mnoha rozhovorů se svědky i blízkými obětí události oné děsivé noci i to, co jí předcházelo. Život obou obětí, jejich rodiny a přátel. A šok, jímž prošli oni i celá společnost. Poskytuje nám zároveň mnohem širší kontext: zavede nás do prostředí slovenské LGBTQ+ komunity, mezi aktivisty i do nedávné minulosti, kdy se homosexualita v Československu léčila jako nemoc. Sledujeme opakující se příběhy plné netolerance, bezdůvodné nenávisti, pronásledování nebo i obyčejné lhostejnosti. Je z nich zřejmé, nakolik za vývoj ve společnosti nese odpovědnost každý z nás. Vidíme, jak jednoduše se mohou agresivní slova měnit v činy. A jakou cenu mají empatická gesta jako to Zuzany Čaputové: objetí majitele baru Tepláreň Romana Samotného, jímž vyjádřila své zoufalství i podporu. Kniha Spoušť vychází v překladu Michala Lebdušky v edici Prokletí reportéři.

Kam až může zavést společnost nenávist? Střelba u baru Tepláreň nebyla činem jednoho radikalizovaného mladíka, prostor pro ni otevírá hate speech kolem nás: řeč veřejné debaty, projevy politiků, komentáře na sociálních sítích. Reportáž Marka Hudce je velmi osobní text, který ukazuje, jak děsivé důsledky má hledání jakéhokoliv „společného nepřítele“. Matúš Horváth a Juraj Vankulič zavraždění 12. října 2022 v Zámocké ulici jsou bohužel jen další z mnoha lidí, kteří zaplatili životem za zcela přirozenou věc – chtěli si vybrat, koho budou milovat, a kým by chtěli být. Marek Hudec rekonstruuje na základě mnoha rozhovorů se svědky i blízkými obětí události oné děsivé noci i to, co jí předcházelo. Život obou obětí, jejich rodiny a přátel. A šok, jímž prošli oni i celá společnost. Poskytuje nám zároveň mnohem širší kontext: zavede nás do prostředí slovenské LGBTQ+ komunity, mezi aktivisty i do nedávné minulosti, kdy se homosexualita v Československu léčila jako nemoc. Sledujeme opakující se příběhy plné netolerance, bezdůvodné nenávisti, pronásledování nebo i obyčejné lhostejnosti. Je z nich zřejmé, nakolik za vývoj ve společnosti nese odpovědnost každý z nás. Vidíme, jak jednoduše se mohou agresivní slova měnit v činy. A jakou cenu mají empatická gesta jako to Zuzany Čaputové: objetí majitele baru Tepláreň Romana Samotného, jímž vyjádřila své zoufalství i podporu. Kniha Spoušť vychází v překladu Michala Lebdušky v edici Prokletí reportéři.

Torzo posádky lode, ktorá stroskotala na opustenom divokom ostrove – to je vlastne obraz ľudstva ako takého. Železná hierarchia, napätie, antipatie, oddanosť na život a na smrť, ale aj vzbura, vražda a nezlomná viera v impérium. Nie je to hotový film?! Vie to aj Martin Scorsese, ktorý na základe knihy Davida Granna Posledná plavba lode Wager pripravuje svoj ďalší film. A chýbať pri ňom nebude ani Leonardo Di Caprio. David Grann, autor mimoriadneho dokumentárneho románu Vrahovia mesiaca kvetov nám vo svojej najnovšej knihe prináša pohľad do krutého i romantického „dreveného sveta“ dávnych zaoceánskych lodí. Napnite plachty, začína sa nezvyčajný príbeh jednej lode a jej stroskotania! V januári 1742 sa pri pobreží Brazílie vyplavila chatrná loď pozliepaná z úlomkov dreva a látky. Na jej palube bolo tridsať vychudnutých mužov, ktorí žili už len z posledných síl. Za sebou totiž mali neobyčajný príbeh. Boli to preživší z britskej lode Wager, ktorá v roku 1740 počas imperiálnej vojny so Španielskom vypravila na tajnú misiu. Pri snahe zajať španielsku galeónu plnú pokladov stroskotala loď Wager na opustenom ostrove pri pobreží Patagónie. Plavili sa viac ako sto dní a prešli takmer 4 000 kilometrov naprieč búrkami zmietaným morom. Privítali ich ako hrdinov. O šesť mesiacov neskôr pristálo na pobreží Čile ďalšie, ešte chatrnejšie plavidlo. Na tejto lodi boli len traja stroskotanci, ktorí mali na ten istý príbeh celkom iný pohľad. Tridsiatka námorníkov, ktorí pristáli v Brazílii, podľa nich neboli hrdinovia – boli to vzbúrenci. David Grann skladá z nepreberného množstva archívnych materiálov, ale aj z vlastnej skúsenosti z plavby na nehostinné čilské pobrežie príbeh, ktorý sa číta ako najlepší román. Počas uviaznutia na ostrove posádka vedená kapitánom Cheapom upadla do anarchie a bojujúce skupinky sa bili o vládu nad neúrodnou pustatinou. Obvinenia zo zrady a vraždy sa rozšírili medzi ľudí, a tak admiralita zvolala vojenský súd, aby určila, kto z preživších námorníkov hovorí pravdu. V stávke bol život a smrť – koho by súd uznal vinným, toho mohol obesiť. Dokumentárny román Davida Granna Posledná plavba lode Wager s poditulom Príbeh o stroskotaní, vzbure a vražde odhaľuje hlbší význam udalostí okolo tohto stroskotania a ukazuje nám, že pred súdom sa neocitli len kapitán a jeho posádka, ale aj samotná idea impéria. Kniha vychádza v preklade Samuela Marca.

Táto kniha je výsledkom dlhoročného úsilia nazrieť za chrbát propagandy a zdokumentovať pravdivú tvár Putinovho Ruska, ktorú nájdeme ďaleko od Moskvy – v tieni veľkej politiky, vojen i oslňujúceho bohatstva niekoľkých vyvolených. A práve takéto Rusko, šedivé a utrápené, zaujíma investigatívnu novinárku Jelenu Kosťučenko. Stojí za to ho spoznať. Jelena Kosťučenko nepíše spoza stola, nebojí sa zašpiniť si ruky, neváha klásť ťažké otázky. Píše o ľuďoch, na ktorých všetci zabudli, o miestach, na ktorých prekvitá hlavne zúfalstvo, bieda, alkoholizmus a prostitúcia. V knihe Moja milovaná krajina s podtitulom Reportáže z Ruska vedľa seba stoja autorkine osobné memoárové texty a ostré reportáže z rôznych kútov Ruska z posledných pätnástich rokov. Spoznávame v nich realitu, akú denno-denne zažívajú ľudia, ktorých súčasný režim systematicky a brutálne vymazáva, či už sú to dievčatá naverbované na sexuálnu prácu v hlavnom meste, kvír ľudia v odľahlých oblastiach, deti bez domova, ktoré si spravili domov z opustenej nemocnice alebo novinári ako ona sama. O tom všetkom píše veľmi priamo a bez štylistických príkras. Kniha Moja milovaná krajina nie je len o Rusku. Je to aj obraz nefunkčného sveta, v ktorom sa vytrácajú ľudské väzby, solidarita i mechanizmy vzájomnej podpory. V marci 2022 Jelena Kosťučenko ako reportérka novín Novaja gazeta prekročila hranice Ukrajiny, aby Rusov a Rusky informovala o vojne, ktorú vedie ich krajina proti svojmu susedovi – to znamenalo aj definitívnu stopku pre posledné slobodné noviny v Rusku a odchod autorky do exilu. Kniha Jeleny Kosťučenko Moja milovaná krajina, ktorej názov ironicky parafrázuje úvodné verše novej ruskej hymny, vychádza v slovenskom preklade Kristíny Karabovej.

Jelena Kosťučenko nepíše spoza stola, nebojí sa zašpiniť si ruky, neváha klásť ťažké otázky. Píše o ľuďoch, na ktorých všetci zabudli, o miestach, na ktorých prekvitá hlavne zúfalstvo, bieda, alkoholizmus a prostitúcia. V knihe Moja milovaná krajina s podtitulom Reportáže z Ruska vedľa seba stoja autorkine osobné memoárové texty a ostré reportáže z rôznych kútov Ruska z posledných pätnástich rokov. Spoznávame v nich realitu, akú denno-denne zažívajú ľudia, ktorých súčasný režim systematicky a brutálne vymazáva, či už sú to dievčatá naverbované na sexuálnu prácu v hlavnom meste, kvír ľudia v odľahlých oblastiach, deti bez domova, ktoré si spravili domov z opustenej nemocnice alebo novinári ako ona sama. O tom všetkom píše veľmi priamo a bez štylistických príkras. Kniha Moja milovaná krajina nie je len o Rusku. Je to aj obraz nefunkčného sveta, v ktorom sa vytrácajú ľudské väzby, solidarita i mechanizmy vzájomnej podpory. V marci 2022 Jelena Kosťučenko ako reportérka novín Novaja gazeta prekročila hranice Ukrajiny, aby Rusov a Rusky informovala o vojne, ktorú vedie ich krajina proti svojmu susedovi – to znamenalo aj definitívnu stopku pre posledné slobodné noviny v Rusku a odchod autorky do exilu. Kniha Jeleny Kosťučenko Moja milovaná krajina, ktorej názov ironicky parafrázuje úvodné verše novej ruskej hymny, vychádza v slovenskom preklade Kristíny Karabovej.

Na to, aby ste získali moc nad nezávislými ženami, stačí ich obviniť z čarodejníctva. Platilo to na začiatku sedemnásteho storočia. A vlastne to platí aj dnes. Čo sa stane, keď v búrke na mori zahynú všetci muži z mestečka Vardo a ženy sa zrazu musia postarať samy o seba? Zima 1617, ďaleký sever Nórska. Dvadsaťročná Maren Bergensdatterová stojí na skalnatom pobreží a sleduje, ako na mori vypukne náhla zničujúca búrka, v ktorej zahynie štyridsať rybárov vrátane jej brata a otca. Ak chcú ženy z malého severského mestečka Vardo prežiť, musia sa vzoprieť hlboko zakoreneným pravidlám ostrova. Začnú loviť ryby, porážajú soby, robia veci, ktoré nikdy predtým nerobili. Tri roky po búrke vstupuje do príbehu románu Ženy z Vardo temná postava. Absalom Cornet prichádza zo Škótska, kde sa podieľal na upaľovaní údajných čarodejníc. Privádza so sebou svoju mladú nórsku manželku Ursu, ktorá je opojená manželovou mocou a autoritou a zároveň z nej má obrovský strach. Ursa na ostrove stretne niečo, čo nikdy predtým nevidela – nezávislé ženy. Absalom však vidí len bezbožné miesto zamorené mocným zlom. Maren a Ursa sa postupne zbližujú a ich vzťah obe ženy prekvapí. Čo s nimi bude, keď Absalom začne ohrozovať nielen životy žien, ale i samotnú existenciu Vardo? Román britskej spisovateľky Kiram Milwood Hardgrave Ženy z Vardo je inšpirovaný skutočnými udalosťami zo sedemnásteho storočia. Je to príbeh o silných ženách, o láske, zle a posadnutosti, ktorý sa síce odohráva na okraji civilizácie, ale zasahuje priamo do jej srdca. Kniha Ženy z Vardo vychádza v preklade Kristíny Svrčkovej. Podporené Fondom na podporu umenia