Absynt strana 3 z 23

Máte príliš krátke nohavice - zbičovať! Vlastníte mobilný telefón - odťať hlavu! Takáto je každodenná realita obyvateľov sýrskeho mesta Rakka, ktoré od roku 2013 ovláda Islamský štát. Strach. Hrôza. Beznádej. A uprostred toho bežný život obyčajných ľudí. V Rakke žije aj mladý muž, ktorý si kvôli bezpečnosti zvolil pseudonym Samer. Do svojho denníka si zapisuje každodennú realitu tak, ako to robia aj iní mladí muži po celom svete. Prvé lásky, trápenie so školou. Samer prežíva to isté, no jeho dospievanie je narušené verejnými popravami "odpadlíkov od viery", čoraz častejším bombardovaním a neustálym strachom. Jeho osobné riadky nás prenesú do srdca terorizovaného mesta a posadia na stoličku priamo v prednej línii. Denníky z Rakky sú projektom britskej BBC, ktorej reportéri nadviazali kontakt so sýrskymi mediálnymi aktivistami a za mimoriadne náročných podmienok prepašovali Samerove denníkové zápisky až k čitateľom. Samer riskoval svoj vlastný život, aby pred celým svetom odhalil pravdu o "bežnom" živote pod despotickou vládou Daeša. Samerove Denníky z Rakky sprevádzajú sugestívne ilustrácie britského výtvarníka a ilustrátora Scotta Coella. Mohlo by sa teda zdať, že ide o pútavý a dobrodružný vojnový triler, no nie je to pravda. Samerov príbeh je totiž drsná skutočnosť.

Tohle je příběh o Japonsku, zemi, kde vychází slunce a hrozba katastrof je každodenní realitou. Běžný život tady doprovází neustálý stín smrti a člověk nemá jinou možnost než tento fakt přijmout. Kniha Katarzyny Boni Ganbare! Workshopy smrti je příběhem lidí, kteří se pět let po mohutném zemětřesení, ničivých vlnách cunami a katastrofě v jaderné elektrárně Fukušima pokoušejí vrátit do normálního života. Někteří z těch, kteří přežili, se naučili potápět, aby mohli hledat těla svých ztracených blízkých na dně moře. Jiní se snaží žít tak, jako by se nic nestalo, další rozmlouvají s duchy a jsou i tací, kteří se začali zapisovat na workshopy smrti. Protože žít se musí. A umírat taky. Katarzyna Boni za knihu získala literární cenu Gryfia udělovanou ženským autorkám a postoupila s ní do finále prestižní reportérské Ceny Ryszarda Kapuścińského.

V susednom dome žije muž, ktorý zavraždil vašich rodičov. Stretávate sa každý deň. Mlčíte, pretože aj vaše deti majú krvavé ruky. Taká je realita života po rwandskej genocíde – nežijú tu len obete, ale aj kati. A ich potomkovia. Jean Hatzfeld sa v knihe Stratégia antilop pokúša zistiť, ako funguje spolužitie obetí a katov, vrahov a pozostalých. Hutuovia a Tutsiovia žijú ďalej svoje bežné životy tesne vedľa seba, no hnisavá rana minulosti stále hlboko ovplyvňuje ich vzájomné spolunažívanie. Dá sa na to všetko jednoducho zabudnúť a začať odznova? Dvadsať rokov po strašnom rwandskom vraždení sa Jean Hatzfeld vracia na miesta teroru. Pýta sa a rovnako pozorne počúva obe strany – tých, ktorí držali rukoväte mačiet i tých, ktorých sa dotýkali ich čepele. Rwanda je len jednou z možností, na ktorej sa môžeme pokúsiť pochopiť fungovanie sveta, ktorý si prešiel nevysloviteľnými ukrutnosťami. Život ide ďalej – je to len odporná fráza, no žiaľ, hlboko pravdivá. Kniha Stratégia antilop vychádza v preklade Silvie Ruppeldtovej.

Padesát kapitol formou reportáží, rozhovorů, kritických esejů a osobních reflexí přibližuje tragické chvíle bosenského lidu v letech 1992 - 1996 a sugestivně líčí příběhy sarajevských intelektuálů i všední starosti prostých obyvatel. První původní kniha na toto téma u nás ukazuje dobu, kdy se celá civilizovaná Evropa obrátila k válečnému konfliktu na území Bosny a Hercegoviny zády. Autor podrobuje ostré kritice nejen západní velmoci a jejich představitele (včetně těch českých), ale především alibismus, cynismus a voyeurství lidí, kteří nechtějí vědět o problémech druhých. Zpravidla však do té doby, než začne hořet jejich vlastní dům. "Demokraté, věřící v zákony, rozum a slušnost, čekají vždycky až příliš dlouho. Mezitím se z obyčejného populistu vyklube diktátor, strach z války vyvolá válku – a pak už bývá na všechno pozdě. Jsme asi nepoučitelní. Zažili jsme nádhernou chvíli historie, ve které nám bylo dovoleno věřit v platnost neomezitelných lidských práv každého jednotlivce. Jen někteří, pravda, o ně usilovali ještě v době, kdy to komunistický režim nedovoloval. Ten pak zdánlivě zmizel. Nezmizel však totalitní fundament nás samých. Moudrý Adam Michnik už v té chvíli varoval, že problémy teprve přijdou. Přijdou, protože odmítáme pokorně pracovat sami na sobě. Varoval, že osvobození otroci, kteří o svoji svobodu nemuseli bojovat, a neznají tak její skutečnou cenu, si „svobodně“ zvolí jenom dalšího otrokáře. Málokdo poslouchal. Je mi ctí, že právě prostřednictvím slovenského nakladatelství mohou čtenáři o generaci později poměřit dnešní svět touto knihou. Doplním ji o cyranovské poslání, které jsem tehdy ještě neuměl napsat: Blbosti, neslušnosti a Neilovým sráčům se neustupuje." Jan Urban, Praha, 1. květen 2016

„Když se do bílé polevy dostane byť jen jedna kapička jiné barvy, už nikdy nebude sněhobílá. S lidmi je to stejné.“ Takto učí královna Ku-klux-klanu malé děti, jak správně připravit vánoční dort. Co je to vlastně Ku-klux-klan a jak je vůbec možné, že myšlenky nepatřící do 21. století jsou stále živé a v rozkvětu? Děsivé obrazy hořících pochodní a bílých hábitů totiž nepocházejí ze středověku, jsou poselstvím dneška. Odpověď hledá polská reportérka Katarzyna Surmiak-Domańska přímo na sjezdu Ku-klux-klanu ve státě Arkansas, kde tuhle extremistickou organizaci prozkoumala zblízka. Protože právě tady se tahle „bílá organizace“ před sto padesáti lety zrodila, tady vycházely pohlednice připomínající lynče Afroameričanů a tady i dnes můžete v lesích potkat postavy s pochodněmi zahalené do bílých kukel. Kniha Katarzyny Surmiak-Domańské Ku-Klux-Klan. Tady bydlí láska se dostala do finále prestižní polské literární ceny Nike.

Příběh o Bosně. A taky o kostech, které hledají svá jména i tváře. Kostech z masových hrobů, z hlubokých jeskyň i ze studní. Kostech zavražděných. Bosna, léta devadesátá. Zemi, jen málo vzdálenou, ničí válka, etnická nenávist a masové vraždy jak z období druhé světové války. Reportéři všech světových médií jsou v první linii a o vraždění informují v přímém přenosu. Po válce však odsud všichni odešli a nezůstal nikdo, kdo by informoval o těch, kteří bosenské peklo přežili, kteří ztratili všechny blízké. Wojciech Tochman to udělal. Na Bosnu, v níž po roce 1995 zavládl mír, hledí optikou opuštěných matek a dětí i očima lékařů, kteří chtějí vrátit jména všem bezejmenným kostem. Útlá, ale nesmírně silná kniha Jako bys jedla kámen vychází v překladu Lenky Kuhar Daňhelové.