Argo strana 200 z 314

omán Jelito původně vyšel v češtině pod názvem Šunkový nářez, což ovšem nevystihovalo ironický rozměr originální slovní hříčky. Jelito se v Bukowského tvorbě vymyká svým tematickým zaměřením: autor zachycuje chmurná léta svého dětství a mládí, poznamenaná despotickým otcem, šikanou ve škole, bídou za hospodářské krize, celkovým odcizením a osaměním. Melancholické memoáry, z nichž odkapává krev, hnis a něžný humor. Do širšího povědomí čtenářů se dostal v 60. letech, s nástupem tzv. malých časopisů, které dávaly prostor nezávislé, proti establishmentu zaměřené tvorbě. Svým bohémským životním stylem a nevybíravým politickým slovníkem si vysloužil pozornost agentů FBI a několikrát pobyl ve vězení, především za výtržnictví. Zemřel roku 1994 jako kultovní a světově uznávaný autor a počet jeho čtenářů po celém světě stále roste.

Drsňák Hank Chinaski líčí své dospívání v Los Angeles, poznamenané despotickým otcem, šikanou ve škole, bídou za hospodářské krize a narůstajícím pocitem odcizení, jemuž čelil vzdorem, násilím a únikem do světa literatury. Tento nejlepší Bukowského román je vyprávěn s typickým gustem a ironickým humorem, navíc dokonale vykresluje atmosféru doby. Anglický název Ham on Rye odkazuje nejen na tehdejší typickou svačinu do školy (žitný sendvič se šunkou) a obrazně i vypravěčův pocit stísněnosti, ale také na Salingerův román Kdo chytá v žitě. V neposlední řadě tím ovšem Bukowski naráží na svůj styl psaní (a ham writer on rye whiskey, tj. „přehánějící neumětel na žitné“) – a tuto sebeironii se snaží zachytit nový překlad Boba Hýska.

Robert Fulghum tak, jak ho známe a máme rádi. Je čím dál starší, moudřejší, ale smysl pro humor ani v nejmenším neztrácí. Utvrdí vás v tom, že je každý den plný zázraků, které člověk vidí jen, když chodí po světě s otevřenýma očima i srdcem. Navrch se dozvíte spoustu nových věcí o strakách, historii Santa Fe, keramice i tělesných pochodech. A už jste někdy tančili s orangutankou? Životopisci uvádějí, že nasbíral pestré životní zkušenosti a k psaní se dostal v podstatě náhodou. Nikoli však nelogicky: jako praktický umělec slova působil třeba coby folkový zpěvák nebo unitářský pastor. Ale vedle toho byl i kovbojem, barmanem nebo obchodním agentem. Řada jeho textů vznikla právě pro potřeby jeho evidentně netuctové pastorační činnosti.

David Danaher patří k nejuznávanějším americkým slavistům mladší generace. Jeho monografie o literárním díle Václava Havla, nazvaná Číst Václava Havla (Reading Václav Havel), jež současně s českým vydáním vychází anglicky v prestižním nakladatelství University of Toronto Press, je – jak už název napovídá – především literárněhistorickým a literárněkritickým rozborem Havlova uměleckého díla. Havlovo politické působení zůstává spíše stranou, jakkoli úplně se mu David Danaher nevyhýbá (ostatně by to ani nebylo možné, jak sám mnohokrát uvádí, umění se v Havlově díle s politikou prolíná naprosto neodlučitelně). Danaherovy analýzy nezapřou autorův akademický background: jsou v nejlepším slova smyslu anglosaské, staví na precizní textové a kontextové analýze, jež je pro angloamerické akademické prostředí po celá desetiletí příznačná. Samozřejmostí je přitom pro autora i pečlivá práce s prameny i sekundární literaturou; jeho dílo tak sice nabízí pohled z cizího kontextu, ale pohled poučený, vycházející z důvěrné obeznámenosti s kontextem českým.

Je konec civilizace. Neexistuje internet, televize ani mobilní telefony. Nezbývá nic, co by člověku připomnělo, že je lidským tvorem. Apokalypsa začala. Teď zbývá jediný cíl: PŘEŽÍT! Nestává se často, aby se knize španělského autora podařilo stát bestselerem v anglicky mluvících zemích, ale španělskému novináři Manelu Loureirovi se to povedlo. Jeho kniha se stala kultovní, ještě když vycházela na pokračování na internetu, takže se brzy dočkala knižního vydání a záhy překladů do několika jazyků. V současné době se pracuje na jejím zfilmování. Manel Loureiro (*1975) vystudoval práva na univerzitě v Santiagu de Compostela. Během studií začal pracovat v televizi: nejprve se stal moderátorem různých pořadů, pro které postupem času začal vytvářet scénáře. Jeho první román Apokalypsa Z. Začátek konce zaznamenal okamžitý úspěch, a stal se kultovní záležitostí na internetu. To spisovatele přimělo v příběhu o zombících pokračovat a po prvním díle následuje Apokalypsa Z. Temné dny a Apokalypsa Z. Hněv spravedlivých. Autor v současné době žije ve španělské Pontevedře, kde pracuje jako právník.

Nejbližší okolí jej považovalo za neškodného blázna, slaboduchého a méněcenného. Člověk, který po prodělané dětské mozkové obrně trpěl třasem rukou i hlavy, kulhal, byl nahluchlý a v rozrušení koktal, byl tím nejnepravděpodobnějším kandidátem na císařský trůn – a přesto na něj jako poslední dospělý žijící příslušník julsko-klaudijské dynastie usedl. Celé jeho jméno zní Tiberius Claudius Caesar Augustus Germanicus, většině smrtelníků je však znám pouze jako Claudius, a to i díky nejslavnějšímu románu britského historika a plodného romanopisce Roberta Gravese Já, Claudius.

Jedno z nejoriginálnějších protiválečných literárních děl všech dob vypráví příběh mladého Američana s německými kořeny, který se za druhé světové války dostal do německého zajetí a přežil fatální bombardování Drážďan, aby se v pozdějším věku dožil situace, kdy přestane být vázán současností a dokáže se přesouvat v čase, což mu není až tak moc platné, neboť ho unesou mimozemšťané a vystaví ho ve své zoo jako exponát člověka dvacátého století.

"Atypický, kompozičně pozoruhodný román Bydlim v Nuslích je druhou knihou výtvarnice Daniely Šafránkové. Je spleten ze tří dějových linií – tří samostatných pramenů, které se vzájemně prolínají a v závěru vytvoří jeden jediný proud. Nejsilnější z pramenů čtenáře zavede do současného jihočeského městečka Lázně Toužim: zpoza oceánu sem přijíždí expert na srdeční choroby, doktor Černý. Zdá se ale, že nejde o ledasjakého „srdcaře“ – možná jde o čerta na misi za hříšnými dušemi. Jeho přítomnost v městečku rozvíří zapomenutá dramata, vytvoří dramata nová a krásný doktor poslouží místním obyvatelům jako zrcadlo, v němž se odrážejí jejich představy, touhy a nesplněná přání. Druhý pramen vyvěrá z historie – jde o deníkové záznamy vojína G. S. z první světové války, které velice autenticky popisují jeho válečnou pouť přes východní Polsko až do ruského zajetí v dalekém Turkmenistánu a pak zpět do vlasti. Třetí pramen nese vyprávění malého Augustina, jenž vyrůstá v normalizačním Československu, konkrétně v pražských Nuslích – groteskně pokroucená každodennost, podivná doba nedoříkaných vět, dlouhých front na cokoliv a chatařské svobody je v bezprostředním dětském podání prazvláštně snová. Augustinovo dětství končí spolu s vládou komunistů a vyprávění téměř filmové se přenese na americký kontinent. Daniela Šafránková (1974) nejprve v Praze na DAMU vystudovala divadelní produkci a později v USA na California State University obor pedagogika a výtvarná výchova. Pracovala jako prodavačka, uklízečka, zahradnice, učitelka angličtiny, výtvarné výchovy a divadla, s manželem provozovala literární kavárnu, od roku 2002 se živí jako výtvarnice na volné noze, nyní také vyučuje angličtinu na jednom pražském gymnáziu. Její obrazy je možné vidět na výstavách jak v České republice, tak v americké Kalifornii, či na webových stránkách www.danielasafrankova.czweb.org, reprodukci jednoho z nich pak na obálce této knihy. Debutovala románem Anísa (Argo, 2015), v němž všechny své (nejen) profesní zkušenosti promítla do jedné z hlavních postav. Ačkoliv šlo o její literární prvotinu, psaní se věnuje už dlouhou dobu. V roce 1994 se zúčastnila spisovatelského workshopu pod vedením Arnošta Lustiga. Se svým americkým mužem a se synem žije střídavě v Praze a v jižních Čechách. "

S. je zločinec na útěku. Doposud vyvázl z každé pasti, kterou mu nastražila policie. Když se však dostane do ženského kláštera v horách a je mu poskytnut azyl, zjišťuje, že přežít tu v klidu jediný týden spolu s pěti mladými ženami a jednou tajemnou bytostí může být nad lidské schopnosti – a že při tom brzy jde o život. Max Unterwasser je pseudonym začínajícího autora. Vyhrazuje si upozornit, že jeho malý erotický horor je určen čtenáři mužského pohlaví a libertinského založení, a sám Michaelu lapidárně charakterizuje takto: „Je to příběh, který začíná jako pubertální fantazie a končí jako postpubertální noční můra.“

Monografie Karel IV. Historie života velkého vladaře, poprvé vydaná v roce 1998, je zdařilým pokusem o komplexní zachycení života i doby Karla IV. od jeho politických počátků v severní Itálii až po jeho diplomatickou cestu do Francie na sklonku života. Kavka v ní barvitým způsobem líčí nejen Karlovu zahraniční politiku jako římského císaře, ale zároveň se věnuje i jeho způsobu vykonávání vlády a reprezentace moci v Českém království. Na půdorysu rodového vládnutí zkoumá jak Karlovy napjaté vztahy s otcem, tak jeho spoluvládu s bratrem Janem Jindřichem. Velký prostor věnuje i Karlovým snahám, jež vedly ke zvolení jeho syna Václava novým římským králem. Stranou přitom neponechává ani Karlovu literární činnost, jež byla ve své době v panovnickém prostředí zcela ojedinělá a v níž se odrážely panovníkovy pokusy představit sebe sama jako Bohem vyvoleného vladaře, jenž své zkušenosti předává prostřednictvím návodných rad svým nástupcům.

Widukind z Corvey, saský kronikář a historik 10. století (asi 925–975), sepsal kroniku Res gestae saxonicae sive annalium libri tres (Činy Sasů aneb tři knihy dějin), v níž vylíčil dějiny Sasů od mytických počátků a dobytí nového teritoria až do své současnosti. Widukind se soustředí hlavně na dobu vlády Jindřicha I. Ptáčníka a Oty I. Velikého a jeho zprávy představují mnohdy jediný dostupný zdroj informací pro některé tehdejší události. Přestože se věnuje především saským reáliím, nalezneme v jeho kronice i zmínky o Čechách. Historické osobnosti Widukind popisuje vesměs pravdivě a dost spolehlivě, události geografi cky a historicky vzdálenější však již většinou opřádá smyšlenkami.

Je první týden školního roku a Oliver Dalrymple, neoblíbený a vysmívaný outsider, který je posedlý biologií a chemií, stojí u své šatní skříňky a v duchu si přeříkává periodickou tabulku. To je poslední, co si pamatuje, když se náhle probudí a zjistí, že se ocitl v podivném nebi zvaném Město a určeném jen pro třináctileté. Brzy se dalším nebešťanem stane jeho spolužák Johnny a přináší s sebou první kousíček do obrazu, který se hrdina snaží složit, aby se dozvěděl, jak a proč zemřel. Ve Městě nerostou stromy ani nežijí zvířata, jsou tam jen nekonečné řady cihlových ložnic obehnaných vysokými zdmi. Nikdo tam nestárne, ale každý je trochu jiný, než jaký býval za života. To, pro co se Oliverovi doma vysmívali, je teď předností a on si získá kamarády. Najednou se cítí šťastný, je to pocit, který dosud nezažil. Jenže posmrtný život má i svou stinnou stránku: Oliver a Johnny pátrají po tom, co se v onen osudný den stalo, a přitom odhalují znepokojivé skutečnosti.

Jmenuji se Peter Grant. Ještě nedávno jsem byl obyčejný četnický zelenáč v řadách londýnské Metropolitní policie. Jedné noci jsem se ale při vyšetřování vraždy zapletl s duchem, a všiml si mě tak vrchní inspektor Nightingale, poslední čaroděj Anglie. A tak teď stojím jako člen dvoučlenné speciální policejní jednotky v márnici nad tělem zavražděného jazzmana a snažím se získat z jeho mrtvého těla záznam melodie, důležitou stopu ve vyšetřování jeho vraždy. To fakt umím. A nejen to. A tak vím, že v Soho řádí vrah, který má nadpřirozené schopnosti a jedině naše jednotka je schopna ho zastavit.

Projekt Jonáš spěchá domů vznikl na základě spolupráce dvou autorů, výtvarníka Radoslava Valeše a spisovatelky Marky Míkové. Radoslav Valeš (jeho Děti duhového hada byly Nejkrásnější knihou roku 2000) nejprve vymyslel příběh o putování plyšového medvídka světem a pak formou kolážové techniky vytvořil sérii velice originálních celostránkových barevných ilustrací. Při jejich zhotovení „recykloval“ lifestylové časopisy a tuší domalovával hlavního medvědího hrdinu. Stromy tak mají perlové či diamantové kmeny, na těle vážky rozeznáme kousek pruhovaného pyžama, na jejím křídle vzor látky, trávník je vystřižen z částí geografických map apod. Radek ale není spisovatel, a tak se spojil se spisovatelkou, hudebnicí (hraje na klávesy a zpívá v kapele Zuby nehty) a divadelní režisérkou Markou Míkovou, autorkou několika dětských knih (byla za ně už třikrát nominována na cenu Magnesia Litera, naposledy letos za Škvíry). Kniha vypráví o plyšovém medvídku, vyrobeném v dalekém Sinhapůru, který putuje domů k holčičce, která ho má dostat k narozeninám. Medvídek cestuje lodí, autem, na křídlech vážky i na hřbetu vlka, zažije mnohá dobrodružství, vyvázne z močálu i ze strašlivé bouře, pomáhá těm, kteří pomoc potřebují, a dotyční zase na oplátku pomáhají jemu. Nakonec šťastně doputuje domů – je nejvyšší čas, holčička zrovna oslavuje narozeniny...

Co kdyby Hitler v roce 1945 nespáchal sebevraždu, ale jen usnul? A co kdyby se probudil roku 2011? Jak by se asi tvářil a našel by v našem světě spojence, kteří by ho podpořili? Od těchto otázek se odvíjí román německého spisovatele Timura Vermese nazvaný Er ist wieder da. Román, který okupuje přední místa německých literárních žebříčků. Prodalo se ho zatím milion výtisků a skoro sto tisíc kusů ve formě audioknihy. Satirický příběh se překládá do pětatřiceti jazyků včetně angličtiny, španělštiny, francouzštiny a češtiny.

Kurt Vonnegut nebyl jen přední americký prozaik, ale též vyhledávaný a oblíbený veřejný řečník. Výbor z jeho projevů nyní vychází pod názvem No není to krása? Najdeme zde devět autorových proslovů; jeden z nich byl pronesen u příležitosti přebírání prestižní ceny Carla Sandburga, jeden na shromáždění Indianské unie občanských svobod a sedm zbylých na různých univerzitních promocích (což je přímo vonnegutovsky paradoxní, vzhledem k tomu, že sám Vonnegut nikdy univerzitu nedostudoval). Netřeba se však bát nějaké mravokárné suchařiny – Vonnegutovy projevy si co do výstavby, čtivosti a vtipnosti s ničím nezadají s jeho prózami. I v nich autor předvádí svou typickou ironii a sarkasmus, i v nich dokáže mezi drsné špílce nenápadně propašovat svůj humanismus a empatii, i v nich vyslovuje nejednu základní pravdu a přitom na čtenáře – či posluchače – spiklenecky pomrkává. No není to krása? Kurt Vonnegut jr. (1922–2007) patřil k nejoceňovanějším a nejoblíbenějším americkým spisovatelům druhé poloviny 20. století a od 60. let, kdy si ho přisvojili studenti amerických univerzit, požíval pověsti autora kultovního. Jeho romány lze považovat za společenské prózy (on sám je tak označoval), ale z běžně chápaných hranic tohoto žánru se od začátku tvrdošíjně přesouvají do sfér literatury humorné, groteskní, protiválečné, antiutopické či vědeckofantastické.