Argo strana 202 z 311

Výrazně politologicky a sociologicky laděné cestopisné dílo z pera francouzského aristokrata a spisovatele (1790 – 1857) po letech na významu nejenže neztratilo, ale naopak nabylo. Často je nazýván „Tocquevillem Ruska“ a význačný americký diplomat a historik George F. Kennan se o něm vyjádřil takto: „Není-li to velmi dobrá kniha o Rusku v roce 1839, je to skvělá kniha, nesporně nejlepší ze všech, o Stalinově Rusku a vůbec ne špatná kniha o Rusku Brežněvově a Kossyginově.“ A jeho vyjádření lze vztáhnout i k Rusku Gorbačovově a Putinově. Markýz de Custine, jemuž vedle vlastního spisovatelského talentu a pozorovatelského důvtipu nechyběli ani věrohodní, spolehliví místní informátoři, své – dodnes platné – postřehy během cesty po Rusku zaznamenával formou fiktivních dopisů, které z Ruska vyvezl doslova s nasazením vlastního života. V Rusku jeho dílo mohlo v úplnosti vyjít až roku 1996, české vydání vychází z výboru francouzského historika Pierra Nory, které uvozuje editorova předmluva.

Píše se rok 1922 a v Londýně panuje napjatá atmosféra. Váleční veteráni se jen obtížně vracejí do normálního života, všude zástupy nezaměstnaných a v mnoha rodinách chybí muži. K takovým patří i paní Wrayová a její dcera Frances, před válkou dámy z lepší společnosti, jež nyní zápolí s chudobou, a proto musí do rodinného sídla přijmout nájemníky. S příchodem Lilian a Leonarda Barberových, mladých manželů patřících k nové "úřednické vrstvě" se jejich monotónní životy rychle změní - do domu vtrhnou hudba, barvy, kýč i vášeň. Ale vášeň může být i nebezpečná...

Nález lidských ostatků v podunajských lesích přivede Barbariče na stopu bezohledných lupičů a překupníků s otroky. Notář musí povolat na pomoc Steina a Jaroše. Společně putují do Prešpurku, který se po pádu Budína stal hlavním městem Uher. Zdánlivě jednoduchý případ se rychle zkomplikuje. Vyšetřovatelé musí zjistit, jak únosy mladých žen souvisí s odvěkým soupeřením měšťanů s hradní šlechtou, tajemnou sebevraždou bývalého rychtáře a hlavně běsněním přízraku, jehož oběti bývají nalezeny s ohavnými popáleninami. Poslední, co Prešpurk v předvečer voleb a velkého výročního jarmarku potřebuje, je rozsáhlé vražedné spiknutí… Ve třetím románu cyklu historických detektivek Juraje Červenáka ožívá dobová Bratislava. V napínavém příběhu se splétají místní strašidelné pověsti s historickými souvislostmi a působivě vykreslenou atmosférou města a jeho okolí.

Autor se v této esejisticky pojaté práci zamýšlí nad jen zdánlivou moderností současného světa. Na příkladech středověkého a současného vnímání času, prostoru, prožívání dětství a stáří, eschatologie, vztahu k penězům, k uzavírání manželství, k migracím na větší vzdálenosti i uvnitř města ukazuje, jak mnoho mají lidé současnosti společného s lidmi středověku, jak se v mnoha ohledech jen zdánlivě změnily každodenní mody lidského chování a myšlení. Mimo to si detailně všímá stále rostoucí dohlížitelské role státu, jenž člověka současnosti v mnoha ohledech zbavuje dřívější svobody, stejně jako ho ve svobodném uvažování omezují společenské stereotypy a předsudky.

Neobyčejně populární Faberův román Kvítek karmínový a bílý končí větou „Ale teď už je čas, abyste mě nechali jít.“ Přesně to ale mnozí čtenáři nebyli ochotní udělat. Stěžovali si na příliš otevřený konec a zasypali autora dotazy jako: „Co to má znamenat? Co se stalo se Sugar a Sofií? Plánujete pokračování?“ Michel Faber se mu léta bránil. Pak napsal pro svého italského nakladatele jednu povídku jako vánoční dárek. Záhy ho ale napadl námět na druhou, třetí… a najednou měl dost materiálu na celou povídkovou sbírku. V každé z nich „navštívil“ jednu postavu ze světa Kvítku: protivnou komornou Claru (z níž se v této knize stala prostitutka), světáka Bodleyho, dvakrát Sugar, stárnoucího Williama (který se napájí portským a laudanem a dumá, kde se ten jeho život sakra zvrtl), Emmelínu Foxovou a nakonec i Sofii. Povídky jsou to rozkošné a zábavné, lze je číst zcela nezávisle na románu, ale v kombinaci s předchozí knihou jsou samozřejmě silnější. Poslední novela o Sofii, hnutí sufražetek v edvardiánské době i o tom, že člověk se nikdy nemůže úplně vrátit, patří k tomu nejlepšímu, co Michel Faber kdy napsal.

Autoři této průkopnické práce pojímají antiklerikalismus jako součást modernizačních evropských procesů, provázejících budování evropských národních států a jejich politických institucí. Antiklerikalismus je v jejich očích součástí „ambivalence moderny“, která se vyznačuje střetem identit a proměnou životních orientací a mentalit. Autoři vymezují termín antiklerikalismus v kontextu duchovních a náboženských dějin 19. a 20. století, s důrazem na jeho dobové proměny v multinárodní a multikonfesní habsburské monarchii od roku 1867, resp. v období první republiky. Antiklerikalismus získával podobu kulturního boje, jenž se uplatňoval především v otázce školské a manželské politiky, resp. v otázce rituálů – smrti a pohřbívání. Vedle perspektivy celozemské, české a moravské, nazírané prostřednictvím zákonů a zákonných opatření, resp. prostřednictvím střetů mezi politickými programy jednotlivých stran, autoři zvolili i perspektivu mikrohistorickou (Brno, Kladno, Uherské Hradiště, Uherský Brod, Polná, Žarošice, Lidečko, Mikulovice u Pardubic), jež ozřejmuje, jak se antiklerikální nálady a postoje uplatňovaly během každodenního náboženského, politického a společenského života.

Během představení Krále Leara v torontském divadle představitel hlavní role přímo na jevišti zkolabuje a přes veškeré snahy na místě umírá. Tragická událost, avšak nijak neobvyklá. Stačí však jediný strohý dovětek na konci kapitoly a je rázem jasné, že na jeho kolegy i celé lidské pokolení se řítí dosud nepředstavitelná katastrofa. Jen o několik hodin později dopadne na lidstvo „jako atomová bomba“ mimořádně smrtící virus gruzínské chřipky a zdecimuje 99 procent světové populace. Na rozdíl od jiných dystopií se ve Stanici 11 mladá kanadská autorka Emily St John Mandelová nezaměřuje pouze na samotné přežití postav v nové realitě dvacet let po tzv. Konci. Jak stojí velkým písmem na boku karavanu kočující herecké společnosti „Symfonie na cestách“, která projíždí opuštěnou krajinou kanadských jezer a přiváží hrstkám přeživších krásu hudby a Shakespeara: „Přežít nestačí“. Stanice 11 není ani tak románem o apokalypse, ale spíše nadmíru strhující knihou o lidské paměti a ztrátě, nostalgii a snech a o povznášející síle umění, které dokáže přehlušit samotu a zachytit prchavost okamžiku.

Neobyčejně populární Faberův román Kvítek karmínový a bílý končí větou „Ale teď už je čas, abyste mě nechali jít.“ Přesně to ale mnozí čtenáři nebyli ochotní udělat. Stěžovali si na příliš otevřený konec a zasypali autora dotazy jako: „Co to má znamenat? Co se stalo se Sugar a Sofií? Plánujete pokračování?“ Michel Faber se mu léta bránil. Pak napsal pro svého italského nakladatele jednu povídku jako vánoční dárek. Záhy ho ale napadl námět na druhou, třetí… a najednou měl dost materiálu na celou povídkovou sbírku. V každé z nich „navštívil“ jednu postavu ze světa Kvítku: protivnou komornou Claru (z níž se v této knize stala prostitutka), světáka Bodleyho, dvakrát Sugar, stárnoucího Williama (který se napájí portským a laudanem a dumá, kde se ten jeho život sakra zvrtl), Emmelínu Foxovou a nakonec i Sofii. Povídky jsou to rozkošné a zábavné, lze je číst zcela nezávisle na románu, ale v kombinaci s předchozí knihou jsou samozřejmě silnější. Poslední novela o Sofii, hnutí sufražetek v edvardiánské době i o tom, že člověk se nikdy nemůže úplně vrátit, patří k tomu nejlepšímu, co Michel Faber kdy napsal.

V Restaurantu na konci vesmíru všichni čtyři protagonisté dostanou hlad, a tak se vydají na cestu časem do nejluxusnější restaurace, jaká kdy existovala či bude existovat, přičemž se opět něco přiučíme o historii a místopisu naší Galaxie, a také o gramatice pro cestovatele v čase. Nové ilustrované vydání slavné trilogie v pěti dílech. V Restaurantu na konci vesmíru všichni čtyři protagonisté dostanou hlad, a tak se vydají na cestu časem do nejluxusnější restaurace, jaká kdy existovala či bude existovat, přičemž se opět něco přiučíme o historii a místopisu naší Galaxie, a také o gramatice pro cestovatele v čase. Ilustrátorem nového vydání je jeden z nejlepších současných komiksových kreslířů Dan Černý.

Praskající oheň v krbu, plíživé kroky křupající ve sněhu a doslova mrazivé tušení hrůzy. Ano, opět jsou tu tolik oblíbené Příšerné příběhy britského autora Chrise Priestleyho, kterého při návštěvě Prahy u příležitosti vydání českých překladů jeho knih město natolik nadchlo, že uvažuje umístit sem děj některého ze svých dalších děl. V sedmi příbězích prodchnutých tajuplnou, strašidelnou atmosférou čeká na čtenáře spousta geniálně nečekaných zvratů a samozřejmě nezbytné, hrůzu nahánějící poučení, že není radno porušovat pravidla ani psané či nepsané zákony a že zlé, zlomyslné chování je po zásluze potrestáno.

„Poté, co jsem uprchla ze Severní Koreje, jsem s překvapení zjistila, že pestré květy a zelené jarní výhonky jsou v jiných částech světa symbolem života a obrody. V Severní Koreji je jaro časem smrti. V této roční době už nezbývají žádné zásoby potravin a farmy žádné potraviny neprodukují, protože nové plodiny se teprve sázejí. Na jaře umírá nejvíce lidí hlady. Často jsme se sestrou slýchaly lidi na ulicích, jak procházejí kolem mrtvol a s politováním mumlají: ,Škoda že nevydrželi do léta.‘ Když teď, v dubnu a květnu, cestuju po Americe a Anglii, užívám si nádherné přírody a kochám se jarními květinami. Nezapomínám ale také na doby, kdy jsem sametové zelené kopce proklínala a přála si, aby ty kytky byly z chleba nebo cukru.“ Když bylo Yeonmi třináct, uprchly s matkou a sestrou ze Severní Koreje do Číny. Hnal je strach z komunistického režimu, který právě uvěznil otce rodiny, touha po svobodě, ale také obyčejný hlad. Cestou se jim však ztratila sestra a v Číně na ně čekalo kruté zklamání: Yeonmi s matkou skončily v rukou obchodníků s lidmi. Po dlouhých peripetiích se nakonec vysněné svobody přece jen dočkaly: dorazily do Jižní Korey a dokonce se zde shledaly se ztracenou sestrou. Autobiografický příběh Yeonmi Parkové je fantastickým svědectvím o síle rodinných pout a vyprávěním člověka, který touží nejen po svobodě, ale hlavně po obyčejném slušném životě bez každodenního ponižování a politického vyplachování mozků. Abych přežila je dechberoucím napínavým příběhem, ve kterém nechybí dramatické filmové scény, nečekané zvraty, ale i jemný podvratný humor.

O životním příběhu Theodora Deckera lze s trochou nadsázky říci, že je především příběhem osudových ztrát a nálezů – teroristický útok v newyorském Metropolitním muzeu umění jej v raném mládí připraví o milovanou matku, ale zároveň ho nečekanou shodou okolností učiní vlastníkem slavného díla holandského mistra Fabritia, obrazu nevyčíslitelné hodnoty zvaného Stehlík. Důsledky obou těchto událostí, společně s vlivem několika velmi rozdílných přátel – od Andyho, intelektuálního syna zámožné newyorské rodiny, přes dobromyslného postaršího starožitníka Hobieho až po živelného ukrajinského imigranta Borise –, odkloní Theův život směrem, o jakém se mu do té doby ani nesnilo, a neoddělitelně jej svážou nejen se světem umění, ale i se světem zločinu.

Sci-fi román Urbo Kune je součástí unikátního stejnojmenného projektu, který v sobě zahrnuje architekturu, literaturu, film, výtvarné umění a hudbu. Tento román vychází ze zadání názvu a místa fiktivního hlavního města Evrosvěta. Pojednává o příchodu nového knihovníka Mikuláše Jelena, který pro novou práci opouští svůj antikvariát v Praze. S Urbem se však nesžívá snadno a sílí v něm pocit, že město, budované s vidinou euroslávy slávy a pak nikdy neprobuzené a ke svému účelu nevyužité, si žije vlastním tajným životem, o kterém nemá společnost ani stát tušení. Mikuláš se tu setká s podivnými lidmi, kteří v sobě přinášejí budoucnost. Někteří ho přicházejí obejmout, jiní mu chtějí ublížit. Roli, kterou v tajném plánu města sehrává, se musí učit přímo na jevišti. Může jen doufat, že ji celou bude znát dřív, než ho někdo stihne zabít. Kniha je ilustrována nákresy a vizualizacemi města, jež vznikly v ateliéru a vysokoškolském kurzu architekta Petra Hájka.

O životním příběhu Theodora Deckera lze s trochou nadsázky říci, že je především příběhem osudových ztrát a nálezů – teroristický útok v newyorském Metropolitním muzeu umění jej v raném mládí připraví o milovanou matku, ale zároveň ho nečekanou shodou okolností učiní vlastníkem slavného díla holandského mistra Fabritia, obrazu nevyčíslitelné hodnoty zvaného Stehlík. Důsledky obou těchto událostí, společně s vlivem několika velmi rozdílných přátel – od Andyho, intelektuálního syna zámožné newyorské rodiny, přes dobromyslného postaršího starožitníka Hobieho až po živelného ukrajinského imigranta Borise –, odkloní Theův život směrem, o jakém se mu do té doby ani nesnilo, a neoddělitelně jej svážou nejen se světem umění, ale i se světem zločinu.

Píše se rok 1939. Na straně nacistů se k boji chystají nadlidé, na straně Britů démoni. Co čeká obyčejného člověka, který se mezi ně připlete? Britského tajného agenta Rayboulda Marshe pronásleduje vzpomínka na Němku, kterou těsně před koncem španělské občanské války letmo zahlédl v barcelonském přístavu. Mrkala na něho jako stará známá. A do otvorů v lebce jí vedly dráty. Krátce po vypuknutí druhé světové války nasadí Třetí říše na zvláštní mise vojáky s nadpřirozenými schopnostmi.

Kim Čong-Il uvádí… je rekonstrukcí skutečného případu z roku 1978, kdy severokorejský prominent nechal unést dvě hvězdy jihokorejské kinematografie, aby pro něj vybudovali základy filmového průmyslu. Kim Čong-il, syn zakladatele Severní Koreje Kim Ir-sena, byl filmový nadšenec a fanatický obdivovatel americké a japonské kinematografie. V izolovaném státě, kde zastával už tehdy vysoké státnické funkce, mu jeho oblíbená zábava scházela, a navíc potřeboval film jako prostředek k nabytí ještě větší moci. Severní Korea však neměla žádné vzdělané tvůrce, a tak se aparátčík rozhodl, že je unese od jižních sousedů. Režisér Šin Sang Ok a herečka Čoi Eun He, bývalí manželé, se na osm let ocitli v tvůrčím zajetí, kdy pro tuhý totalitní režim natáčeli jeden snímek za druhým. Puritánská komunistická morálka je dokonce donutila znovu uzavřít manželství. Jejich vysvobození a návrat do Jižní Koreje pak pro změnu zrežírovala CIA. Paul Fischer se přes své mládí řadí mezi nejaktivnější a nejvýraznější britské filmové producenty posledních let. Studoval v USA a doma v Anglii si pak založil prosukční společnost Ten Cent Adventures, která stojí za řadou oceňopvaných krátkých a dokumentárních filmů.