Argo strana 203 z 260

Weldonville je poklidné městečko v Coloradu. Jako by se tu zastavil čas. Ale kousek za městem stojí pěkná moderní věznice, kam v poslední době přibyla spousta vězňů se zostřeným dohledem. Dvanáct z nich vymyslí a provede plán, jak se dostat ven. Aby se ztratili v davu, vypustí na svobodu přes tisícovku dalších zločinců, a ti, protože nemají kam jinam jít, přepadnou Weldonville a jako dobyvačná armáda znásilňují, kradou a vraždí. Většina uprchlíků je pochytána, ale dvanáct strůjců útěku a následného masakru se ani po dvou letech o? ciálního pátrání nepodařilo dopadnout. Proto si Lea Hawkinsová, místní policistka vysoké postavy a skvělých kriminalistických schopností, požádá o roční volno. Její nadřízení i městská rada vědí, o co jí jde: chce těch dvanáct špinavců dostat. A tak jí z federálního grantu určeného pro město vyčlení část peněz, aby pro své pátrání měla prostředky. Netrvá dlouho, než Lea vypátrá prvního pachatele, a rázem z něho udělá svou první oběť.

Román Civilizace stojí na této hypotéze: Atahualpa, vládce Incké říše, se vylodí v Evropě Karla V. Habsburského. Jak to zde vypadá? Španělská inkvizice, Lutherovy reformy, rodící se kapitalismus. Zázračný vynález knihtisku, díky němuž promlouvá papír. Monarchie, vyčerpané nekonečnými válkami a bez ustání ohrožované Turky. Moře sužovaná piráty. Kontinent drcený náboženskými a dynastickými sváry. Ale především týraný, vyhladovělý, bouřící se lid, toledští Židé, granadští Mauři, němečtí rolníci: možní spojenci. Z Cuzca do Aix-la-Chapelle a hlavně až do bitvy u Lepanta – to je trasa vyprávění o převráceném chodu dějin, o ovládnutí světa, k němuž vlastně mohlo dojít. Mohlo se to stát. Chybělo málo – jen tři věci: kdyby měli indiáni koně, kolo a ty správné protilátky, ubránili by se konkvistadorům a museli bychom přepisovat dějiny. Román o alternativních dějinách světa – konkvista naruby. Oceněno Prix de l’Académie française 2019.

Hlavní hrdinkou románu je stárnoucí vdova, bývalá učitelka základní školy, která nyní pracuje jako ošetřovatelka v domově důchodců. Žije s dcerou a její přítelkyní. Jako by nestačil fakt, že vdova musí ve svém bytě trpět lesbický pár, dcera se zapojí do demonstrace proti diskriminaci homosexuálních kolegů na univerzitě. Vdova těžko snáší, že její vzdělaná dcera protestuje v ulicích a je kvůli své orientaci vystavena odsouzení společnosti. Přitom je denně svědkem spolužití lesbiček, o kterém by raději nevěděla. Svůj hněv a zklamání si vylévá na dceřině přítelkyni. Jak moc lze porozumět generaci s odlišnými názory? Skrze konflikty se odhaluje nepřekročitelný limit vzájemné tolerance Autorka knihy skvěle vystihla pocity nepatřičnosti stárnoucí generace v rychle se rozvíjejícím světě, obzvláště pak v zemi, kde překotné změny a rychlost životního stylu, které od jedince vyžadují sílu a pružnost, nejsou vyvážené určitým bezpečím, jež v našich končinách poskytuje systémem zaručená jistota důchodu. Generační míjení je pak o to bolestnější. Proč zrovna moje dcera musí být na holky?! Příběh o ženách, o násilné povaze diskriminace a o iracionální nenávisti.

Se světem se stalo cosi divného. Lidé přebývají v truhlách, v nichž neplyne čas, a čekají na lepší budoucnost. Města zarostla lesem, ulicemi se potulují vlci a v obchodních domech řádí medvědi. Co se přihodilo? Odpověď zná jen stará paní, která se jediná nezavřela do truhly. Místo toho pátrala po příčině toho všeho a objevila příběh o princezně a jejím otci králi Dimonovi, jenž kdysi dávno dobyl svět a pokusil se zvítězit nad časem. A teď tu legendu stařenka vypráví skupince dětí vysvobozených z truhel. Na nich je, aby zrušily dávnou kletbu a daly svět zase do pořádku. Příběh, v němž se mísí scifi, fantasy a aktuální téma životního prostředí, je jednou z nejoceňovanějších islandských knih posledních let. Kniha byla přeložena do osmnácti jazyků.

Hawking ve své knize určené širokému okruhu čtenářů zkoumá řadu z největších záhad vesmíru, i potenciální problémy, kterým čelí nebo může čelit lidstvo na naší domovské planetě. Kniha je rozdělena do čtyř oddílů s názvy Proč jsme tady? Přežijeme? Zachrání nás technologie, anebo zničí? Jak zajistit, aby se nám dařilo dobře? a zvažuje se v ní desítka „velkých otázek“ – Existuje Bůh? Jak to všechno začalo? Co je uvnitř černé díry? Dokážeme předvídat budoucnost? Je možné cestovat v čase? Přežijeme na planetě Zemi? Existuje ve vesmíru inteligentní život? Měli bychom vesmír kolonizovat? Může nás umělá inteligence přechytračit? Jak utváříme budoucnost? V textu autor rozebírá mnohé obtíže, které mohou lidstvo ohrozit –, například klimatická změna, jaderná válka, rozvoj umělé existence, genetické modifikace člověka či střetnutí Země s asteroidem a prosazuje názor, že důležitou úlohu při řešení problémů na planetě Zemi sehraje věda.

Mnozí si myslí, že Ameriku znají, málokdo ale tuší, že ji za svůj život plně nepozná ani leckterý Američan. Experiment trvající už dvě a půl století zbytek světa fascinuje. Martin Řezníček se takřka každý večer po dobu pěti let pokoušel divákům přiblížit změny, jimiž země prochází a které jsou možná nejhlubší za několik posledních dekád. Na Manhattanu radil Henrymu Kissingerovi s výběrem kravaty před rozhovorem o Václavu Havlovi. V Texasu strávil během hurikánu týden v bahně a dešti s lidmi, kteří přišli o vše kromě naděje, že bude líp. Z kuloárů Kongresu informoval o testech pevnosti americké demokracie, ze Silicon Valley o bezprecedentní technologické dominanci. Z Baltimoru během rasových nepokojů referoval o tom, jak se společnost založená na pravidlech a zákonech dokáže během jednoho odpoledne přetavit v totální anarchii s násilnostmi a rabováním. Kniha přibližuje barvité příběhy, které dohromady tvoří americkou výjimečnost. Místy vyvrací, jinde potvrzuje stereotypy, jež o USA máme – prostřednictvím lidí s českými kořeny, ale i těch, kteří o Česku nikdy neslyšeli. Vše v době klíčových tektonických posunů symbolizovaných prezidenty Obamou a Trumpem. „Elegantní, vždy precizně připravený a s buldočím tahem na novinářskou branku schovaným za milým úsměvem, těžká televizní váha Martin Řezníček se vrhá do světa literatury. Jeho americké brýle si budete chtít nasadit.“ Jakub Szántó

V roce 2001 krátce po pádu Tálibánu přiletěla Deborah Rodriguezová, kadeřnice z Michiganu a matka dvou dětí, do Afghánistánu jako členka týmu, který obyvatelům této válkou zpustošené země přijel nabídnout humanitární pomoc. Po počátečním tápání se jí zrodil v hlavě nápad, jehož jedinečnost neměla v tom čase obdoby: navázala na kdysi hrdou tradici afghánských salonů krásy a díky podpoře mezinárodních sponzorů otevřela Kábulskou školu krásy, která by ženám zaručila schopnost zajistit rodině obživu. Zájemkyně o studium se jen hrnuly a mezi učitelkou a jejími studentkami se i přes občasná nedorozumění a kulturní i jazykovou bariéru rychle vytvořilo přátelské pouto. Deborah tak měla možnost nahlédnout do nelehkých osudů žen, které se často musely vyrovnávat s následky válečné tragédie či osobního traumatu, ať šlo o dívku, kterou ve dvanácti prodali do manželství, protože její rodina potřebovala zaplatit dluhy, či manželku stoupence Tálibánu, který se bitím snažil ženu donutit, aby studium ukončila. Nevšední vyprávění, v němž autorka s vřelostí a humorem líčí životní příběhy žen, jež se sešly proto, aby si společně osvojily umění trvalé ondulace, přátelství a svobody.

V tomto svižném uvedení do moderního ateismu nám jeden z nejvýznamnějších vědců dneška vysvětluje, proč bychom neměli věřit v boha. Argumenty, které rozvíjel ve své dosavadní práci, představuje ve své nejnovější knize stručně, přehledně a působivě, se zřetelem na čtenáře, kteří nejsou zběhlí v soudobé evoluční biologii. Sám Dawkins byl v mládí natolik ohromen krásou a spletitostí stvoření, že věřil, že za ním musí stát nějaký tvůrce. Když se však seznámil s teorií evoluce, představu boha zavrhl. Ve své knize dává čtenářům možnost znovu promyslet zásadní otázky o životě a vesmíru.

Trujkuntem nazývá autor nejvýchodnější místo Česka. Jde o zvláštní region, kde lidé stále hovoří originálním těšínsko-jablunkovským nářečím zvaným „po naszymu“, tak odlišným od ostatních českých dialektů. Trujkunt, česky trojúhelník, jehož pomyslné vrcholy tvoří „werk“, hory a tradice, je zároveň prostor, kde život píše zajímavé příběhy. Vyšetřovatel ostravské kriminálky major Roman Saran opět řeší vraždy spáchané za podivných okolností. Příběhy Klasztor a Návrat plynule navazují na předchozí trilogii. Ukazuje se, že klášter nemusí být jen duchovním místem a že minulost je někdy lepší nechat nedořešenou. Přijde také chvíle, kdy pěsti svérázného policisty nestačí. Je třeba tasit zbraň…

Manželský pár, Bohumil a Bohumila, se společně s mentálně postiženým synem přestěhuje z Prahy do malé vesnice v pohraničí, aby vyřešil svou manželskou krizi. V horkém létě se pokoušejí zapadnout mezi místní, drobná nedorozumění přisuzují nejprve své odlišnosti a neschopnosti pochopit venkovské prostředí. Avšak malých i velkých lží, podivných náhod a nepříjemných incidentů přibývá a pocit ohrožení sílí. Tušení, že jejich chalupu na dně rokle každou noc obchází velké zvíře, podivně koresponduje se záhadnými letáky s pohádkou o vlkovi, které nacházejí v místní nálevně. Jedné noci se Bohumil a Bohumila vracejí do prázdné chalupy – kluk zmizel. Podivné události vyvrcholí třetí den po chlapcově zmizení, kdy se před chalupou manželů shromáždí všichni vesničané ve slavnostních úborech. Převrátila se bizarní hra místních vidláků v jakousi zvrácenou podobu moderního folkloru? Jde jim o život? A co se stalo s klukem? Vesnický román, který chcete číst v bezpečí města. Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Sledujeme „ženu ve fialové sukni“, jak mění zaměstnání, které obchody navštěvuje, jak neobratně komunikuje s lidmi, jak a co jí, kde sedává v parčíku nedaleko nákupní čtvrti. Vypravěčka drobnými úskoky zpovzdálí řídí její každodenní život. Nabydeme dojmu, že „žena ve fialové sukni“ je podivná, prakticky nesvéprávná, ale postupně názor měníme a jako zvláštní podivín nám začne připadat sama vypravěčka. Není to všechno nakonec jen její vlastní obsese? Vztah mezi oběma ženami je ještě mnohem složitější, než se původně zdálo. Příběh stalkingu, který navzdory vážnému tématu nepostrádá zvláštní jemný japonský humor, při kterém se čtenář občas zasměje, ale většinou jen melancholicky pousměje. Děj zdánlivě plyne bez dramatických zápletek, vypravěčka však postupnou manipulací krok za krokem ovlivňuje život hlavní hrdinky způsobem, až občas zamrazí. „Dnešní japonská literatura má ženské jméno – Imamura – , které září vlastním světlem.“ – El Universal „Nový hlas v japonské literatuře, který podporuje rozmanitost a diverzitu v jinak tradicionalistické společnosti.“ – The Manila Times

Říká se, že irský a český smysl pro humor k sobě mají blízko. Novela velikána irskojazyčné literatury Máirtína Ó Cadhaina to potvrzuje. Věčná škoda, že si ji nemohl přečíst Franz Kafka, najisto by se rozveselil. Klíč pojednává o malém dublinském úředníčkovi, jehož život je naplněn přesouváním šanonů, lepením štítků a vyplňováním formulářů. Když však jednoho dne odjede jeho nadřízený na dovolenou a zamkne jej v kanceláři, dojde k existenciálnímu zápasu. Takový úřední klíč, to není žádná legrace, o jeho výrobu je třeba zažádat na příslušném lejstru orazítkovaném náležitými odbory. Vyvázne náš hrdina živ a zdráv?

Kiel, nebo co z něho zbylo, hoří skoro každou noc, moje milá. Je totiž válka, pokud ti to ještě nikdo neřekl. Věta z nového románu německého spisovatele Ralfa Rothmanna v mnohém charakterizuje příběh odehrávající se na sklonku druhé světové války. Na jeho počátku hlavní hrdinka, dvanáctiletá Luisa, ještě hledí na svět kolem sebe dětskýma, zasněnýma očima, na jeho konci už jen suše konstatuje: Prožila jsem všechno. V zimních měsících roku 1945 Luisa s matkou a starší sestrou prchá z bombardovaného Kielu na venkov. Statek jejího švagra Vincenta, důstojníka SS, se pro ni stává nečekaným ostrovem svobody: vždyť nemusí chodit do školy. Jenže zatímco se toulá lesem, nad hlavou jí čím dál častěji přelétávají spojenecké bombardéry mířící na východ a do země se valí další uprchlíci. Luisa se snaží pochopit, co se to děje a co se také odehrává v jejím nitru: Proč se jí zmocňuje ten podivně rozechvělý pocit, kdykoli se setká s mladým dojičem Walterem (mimochodem hlavní postavou předchozího Rothmannova románu Zemřít na jaře)? Co jsou zač zajatci v táboře u jezera? Kam zmizela její starší sestra Billie? Od koho získává parukářka vlasy na výrobu paruk? Když se Luise na oslavě švagrových narozenin stane to, čeho se německé ženy a dívky v té době nejvíc obávají, navždy ji to poznamená... „S existenciální razancí, a přece s jemným náznakem humoru vypráví Rothmann z perspektivy dvanáctileté dívky o hrůzách posledních válečných měsíců.“ (Hamburger Abendblatt) „Bůh onoho léta je ještě odvážnější román než jeho předchůdce Zemřít na jaře…“ (Deutschlandfunk) „Rothmannovy děsivě plastické protiválečné romány by měly být povinnou četbou. Dobré literární dílo zprostředkuje víc informací a zážitků než mnoho hodin dějepisu.“ (der Freitag) „Poselstvím, že i ve zkáze člověk může prokázat ušlechtilost ducha, je Rothmannův román oslavou humanity.“ (Die literarische Welt) „Ralf Rothmann napsal velkolepý román se suverénní samozřejmostí: ani přehnaně emocionální, ani chladně odtažitý.“ (SPIEGEL ONLINE) Vydání knihy podpořil Goethe Institut.

Lombarský spisovatel, historik a kronikář Pavel Jáhen (720–799), známější pod latinským jménem Paulus Diaconus, působil v Itálii na královském dvoře Langobardů jako vychovatel a učitel. Hojně cestoval a pobýval i na dvoře Karla Velikého v Cáchách. Po rozpadu langobardského království vstoupil do benediktinského kláštera v Monte Cassinu, kde napsal většinu svých děl. Jeho spis zachycuje dějiny Langobardů od mytického původu národa až po smrt krále Liutpranda (743) a uvádí řadu důležitých zpráv ohledně Byzance či Franků a jejich vzájemných vztahů. Pavlovo dílo byl hojně citováno pozdějšími autory a je právem pokládáno za zásadní pramen k historii severní Itálie v 8. století.

Kdysi dávno dávali rodiče svým dětem podobná jména, jaká mají postavy ze slavných románů. Dnes si však lidé sami dávají jména, jaká se jim zlíbí, a mezi milenci to chodí ještě trochu jinak. V takovém světě žije se svou přítelkyní jménem Zpěvník a kočkou Jindřichem IV. vypravěč románu Sbohem, Gangsteři, který pracuje jako učitel poezie ve Škole poezie. Kdo jsou tajemní Gangsteři, kteří tento svět bez přestání terorizují, a s jakými problémy se hrdina románu potýká v rámci svého netradičního zaměstnání? Gen’ičiró Takahaši stvořil ve svém románovém debutu svět, ve kterém míchá prózu s poezií, vážné s komickým, svět plný nespoutané imaginace a příběhu (možná lépe příběhů), který se dotýká všeho od lásky, politiky, médií, poezie, rodičovství, terorismu, komiksů, upírů až po samotný jazyk, kterým je vyprávěn. „Sbohem, Gangsteři je román, který setřel hranice mezi vysokou a populární literaturou, a otevřel japonské literatuře dveře do nové doby, naplněné konzumem a popkulturou. Vydání knihy podpořila Japan Foundation.