Argo strana 210 z 314

Čtyři kvartety jsou básnickou meditací o bytí v čase, mnohoznačnou, rafinovaně vystavěnou kompozicí, která patří k vrcholům světové poezie. Ve čtyřech vzájemně propojených oddílech – Burnt Norton, East Coker, The Dry Salvages a Little Giding – se v symbolických obrazech a hojných aluzích na východní i západní myšlení splétají duchovní, filozofická a osobní témata; celou básní přitom prostupuje motiv nezachytitelnosti přítomného okamžiku, který je i není a nemá začátek ani konec.

Ratolístka je nosnice zavřená v kleci, a přitom by chtěla mít kuřátka. Souhrou okolností se jí podaří dostat se z nosné haly ven, ale cesta za splněním snu je plná nejen "zázraků", ale také zklamání, rozčarování a zoufalého boje o přežití. Alegorická bajka vypráví o touze po svobodě, lásce, mateřství, odmítání i přijímání, o životních kompromisech, zrání a smíření. Pohádka pro dospělé a děti o tom, že i bez křídel se dá dostat výš a dál, přestože dvorek je stále na dohled.

Třicetiletá Anna pracuje v továrně na čokoládu na severu Anglie. Po úrazu se v nemocnici setkává se svou bývalou učitelkou francouzštiny Claire a obě ženy se spřátelí. Anna přichází o práci a zdrceně přemýšlí, co bude dál. Je tady ovšem Claire, která jí nabízí možnost odjet do Paříže a vypomáhat v obchodě proslaveného výrobce čokolády Thierryho Girarda, se kterým kdysi prožila milostný románek. Anna, která si není úplně jistá svou francouzštinou, napřed váhá, ale nakonec výzvu přijímá a odjíždí do Paříže. Vsazená do zcela jiného prostředí, než na jaké byla zvyklá, poznává spoustu zajímavých lidí včetně těch, kteří byli součástí Claiřina života, když byla v sedmdesátých letech v Paříži jako au-pair. Příběhy Anny a Claire s odstupem několika desetiletí, kouzlo Paříže a lahodná chuť čokolády se prolínají, aby se nakonec kruh uzavřel.

PhDr. Jan Jeřábek vystudoval FFUK, obor kulturologie. Jeho Úvod do grafologické diagnostiky představuje široce syntetizující přístup k problematice, který je podložen letitou praktickou zkušeností. Vedle psychologie rukopisu se intenzivně zabývá také hlubinnou a humanistickou psychoterapií, západními i východními způsoby práce s tělem a různými aspekty meditační praxe. V současné době je předsedou České grafologické komory v Praze.

Khaled Hosseini, autor světově úspěšných románů Lovec draků a Tisíce planoucích sluncí, vydává třetí román, v němž se opět vrací do rodného Afghánistánu, ale zavede nás i do Paříže či Kalifornie. Vypráví příběh sourozenců rozdělených v dětství. Abdullah vyrůstá v chudobě afghánského venkova a nepřestává toužit po ztracené sestře, zatímco Pari, která zapomněla, že kdy měla nějakého bratra, vychovává bohatá rodina v Kábulu a Paříži. Na pozadí téměř šedesáti let dramatické afghánské historie se odehrává příběh lásky, ztrát i obětí. Je lepší být odtržený od rodiny než trpět bídou? Co mohou či mají udělat bohatí pro chudé? Jak silná jsou rodinná pouta a jaké následky mají naše rozhodnutí? Na tyto otázky hledá Hosseini v mistrovském vyprávění odpověď. Sejdou se ještě někdy Abdullah a Pari? Otevřete knihu...

Plochozemí není jen nejoblíbenějším literárním dílem dr. Sheldona Coopera, geniálního hrdiny populárního sitcomu Teorie velkého třesku, ale také jedním z klasických textů sci-fi a fantasy, který se svým věhlasem řadí vedle Gulliverových cest nebo Alenky v říši divů. Tento „román o mnoha rozměrech“ v sobě snoubí matematicko-fi losofi cké pojednání a zábavnou, štiplavou společenskou satiru; mísí se v něm téměř einsteinovské úvahy o čtvrtém rozměru (sepsané ovšem dlouho před vznikem Einsteinovy teorie relativity) s kritikou viktoriánské společnosti, zejména nerovného postavení žen. Ty mají v Plochozemí tvar úseček, vojáci jsou trojúhelníkovití, obchodníci jsou o tvaru čtverce a tak dále; nejvyšší kastou jsou pak kruhovití kněží (obecně lze říci, že čím má někdo v tomto podivuhodném dvojrozměrném světě víc úhlů, tím výš stojí na společenském žebříčku). Podmanivé vyprávění ctihodného obchodníka Čtverce půvabně dokreslují ilustrace Chrudoše Valouška, jehož bizarní svět si svou fantaskností nijak nezadá s tím Abbottovým.

Po více než dvaceti letech znovu vychází soubor nejznámějších starověkých bájí a pověstí, které na základě děl nejslavnějších antických básníků skvostně převyprávěl Rudolf Mertlík, jeden z nejvýznamnějších českých překladatelů z klasických jazyků. Díky němu se mohou čtenáři všech generací čtivou a přístupnou formou seznámit se stěžejním tématem antické literatury, se světem starověkých mýtů, bohů a hrdinů. Kniha představuje jeden ze základních a hlavních zdrojů poznání antické kultury. Jistě zaujme starší dětské čtenáře a studenty a uspokojí každého, kdo se zajímá o základy evropské kultury. Kniha je doplněna rejstříkem i přehledem bohů a božstev. Vychází v nové ilustrované grafické úpravě. Rudolf Mertlík (1913–1985) byl významný český klasický filolog, překladatel z latiny a řečtiny a přední znalec klasické kultury, který stál u zrodu proslulé edice Antická knihovna. V letošním roce by oslavil sto let. Nové vydání jeho dodnes nejpopulárnější knihy je poctou jeho celoživotnímu odkazu.

I tento Bukowského román vypráví autorovo alter ego Henry Chinaski, tentokrát se však s ním a jeho ženou Sarah dostáváme do poněkud nezvyklého prostředí: do hollywoodských filmových studií. Chinaski totiž pro Hollywood píše autobiografický scénář – a v průběhu psaní se setkává s všemožnou filmovou i společenskou smetánkou, od pohledných a povolných hereček přes slavné režiséry po velké spisovatele. Ti všichni jsou přitom pro autora terčem sžíravé ironie. Netřeba dodávat, že i u tohoto románu si přijdou na své příznivci svérázného Bukowského stylu – i zde hlavní hrdina ze všech sil děvkaří, sází na dostizích, excesivně konzumuje alkohol a vůbec všeobecně zanedbává životosprávu a dobré mravy: Chinaski se zkrátka nezmění ani v Hollywoodu.

V Americe nesmírně populární Neil Strauss se svou knihou Pravidla hry navazuje na úspěšnou Hru, přičemž tentokrát svou osvětu v otázkách navazování známostí se ženami pojímá metodičtěji a předkládá mužům doslova krok po kroku návod, jak na to. Pokud čtenář přistoupí na Straussova „pravidla hry“ a změna z nesmělého samotáře ve společenského suveréna se mu stane výzvou, čeká ho třicet dnů dobrodružství, které v něm odkryjí netušený, dosud dřímající potenciál. Své metody, rady a pravidla Strauss opepřil zasvěcenými komentáři svých souputníků, kteří se rozhodli nenechat žádnou sukni bez povšimnutí, i odbornými citacemi guru v otázkách lidských vztahů, psychologie a antropologie.Z vlastního soudku přidává autor jedenáctero pravidel pod souhrnným názvem Stylův deníček, kde líčí své strasti i slasti života novodobého donchuána, a z nichž vyplývá nejedna poučka, čeho se při intimních eskapádách vyvarovat, co očekávat, na co si dát pozor a zda se do některých vůbec pouštět. Pravidla hry, která jsou de facto souhrnem několika kratších publikací, nabízí svěží počtení a v mnoha případech i zajímavé informace o nás samých z nového úhlu pohledu.

Miloš Urban (1967) s třetí beletristickou knihou, myšlenkově a fabulačně zatím nejodvážnější. I Hastrman je velkoryse vyprávěný příběh psaný na dvojí téma – tentokrát se zde konfrontuje problém ekologie s fenoménem oběti. Rozkročen mezi dvě staletí, několik pohádek a desítky mýtů, vede si autor za ruku divného mužíka, aby vyčistil zdejší vody od nánosu bahna. Z románu stříká mrva, krev a špatné svědomí, ale tomu se u Miloše Urbana nikdo nediví. Pozoruhodné je, že próza, jež by se bez nadsázky dala označit za černou knihu ekoterorismu, je především knihou zelenou.

Brilantní kulturně historická studie pojednává o záhadných vraždách, které v 60. letech 18. století děsily francouzský venkov a jejichž oběťmi byly především mladé ženy a děti, a o následném zrodu legendy o krvelačné zvířecí bestii. Americký historik J. M. Smith se zamýšlí nejen nad skutečnou podstatou popisovaných událostí a otázkou, kdo tehdy skutečně vraždil, nýbrž i nad mechanismy a příčinami, které uvedly v život legendu o vraždící šelmě. Všechny popisované události uvádí do širšího politického a kulturního kontextu a vytváří přesvědčivý obraz společenských nálad a představ francouzské společnosti na sklonku tzv. starého režimu.

Róza, sto pět let stará dáma, vlastní v Marseille vyhlášenou restauraci „Malá Provence“, kde hostům předkládá velice originální pokrmy inspirované vším, čím si kdy prošla, všemi lidmi, které kdy potkala. Nakonec se rozhodne sepsat paměti, neboť její život byl vskutku pohnutý... Groteskní epopej, jež z toho vzejde, vypráví o kuchařce, která se nikdy ničeho jen tak nezalekla. Róza, ztřeštěná a poněkud drsná osůbka, přežila všechny možné podlosti 20. století, jímž prošla, aniž co ztratila ze své poživačnosti a chuti do života. Vedle dvou velkých lásek zakusila, co se dalo: genocidu Arménů, nacistické hrůzy, maoistické třeštění, osobní tragédie i ponížení, cestu jí křížili lidé obyčejní, i ti, kteří zasahovali do dějin: absurdní řízení osudu a její kuchařské umění ji na čas zavedly i do domácnosti vůdce SS Heinricha Himmlera. Pokaždé se ale oklepala a zase vykročila vpřed – někdy pod praporem, na němž vlálo starozákonní heslo Oko za oko, zub za zub. Na její neuvěřitelné pouti napříč bouřlivým stoletím i zeměmi ji doprovázela zvláštní bytost – mlok Theo, s nímž v těžkých chvílích rozmlouvala jako rovný s rovným. Hořce ironická kniha v duchu šibalských románů rozvíjí dobrodružství neobyčejné, pohoršující stařenky, jejímž krédem je: „Pokud jsou dějiny peklem, pak život je rájem.“

Kniha sleduje dosud zcela nezpracované a nezhodnocené téma „patosu“ a „patetičnosti“ v českém umění a umělecko-estetickém myšlení tzv. protektorátních let. V popředí stojí uvažování historika umění a teoretika umělecké skupiny „Sedm v říjnu“ (1939–1941) Pavla Kropáčka (1915– 1943) a historičky a teoretičky umění Růženy Vackové (1901–1982), jejíž rozsáhlou monografi i Výtvarný projev v dramatickém umění (1948), kterou se podařilo vydat krátce před autorčiným zatčením a mnohaletých vězněním, možno považovat mj. za svým způsobem mimořádný příspěvek k teorii performativity. Uvažování o patosu je zde zároveň rekonstrukcí vztahu mezi estetickým a umělecko-historickým uvažováním o umění, rekonstrukcí afektivně-emocionální zkušenosti s uměním a (est)etickým postojem ve válečných letech, téměř v duchu aischylovského pathei mathos – učit se utrpením.

Kniha sleduje dosud zcela nezpracované a nezhodnocené téma „patosu“ a „patetičnosti“ v českém umění a umělecko-estetickém myšlení tzv. protektorátních let. V popředí stojí uvažování historika umění a teoretika umělecké skupiny „Sedm v říjnu“ (1939–1941) Pavla Kropáčka (1915– 1943) a historičky a teoretičky umění Růženy Vackové (1901–1982), jejíž rozsáhlou monografi i Výtvarný projev v dramatickém umění (1948), kterou se podařilo vydat krátce před autorčiným zatčením a mnohaletých vězněním, možno považovat mj. za svým způsobem mimořádný příspěvek k teorii performativity. Uvažování o patosu je zde zároveň rekonstrukcí vztahu mezi estetickým a umělecko-historickým uvažováním o umění, rekonstrukcí afektivně-emocionální zkušenosti s uměním a (est)etickým postojem ve válečných letech, téměř v duchu aischylovského pathei mathos – učit se utrpením.

Budo má ohromnou kliku. Je na světě už mnohem déle než většina imaginárních kamarádů. Navíc vypadá jako normální člověk. Jen je zkrátka imaginární. Vidí a slyší ho pouze osmiletý Max. Největší starost Budovi dělá, aby na něj Max nepřestal věřit, protože pak by zmizel. Max je jiný než ostatní děti, trpí ne přesně definovanou poruchou. To ale Budovi nevadí, Maxe bezvýhradně miluje a je jeho andělem strážným. Nedokáže ho ochránit jen před učitelkou paní Pattersonovu, která přišla o své vlastní dítě a věří, že ona jediná je schopna se o Maxe náležitě postarat. Když učitelka Maxe unese, Budo se ho snaží zachránit. Není to ale snadné, protože Budo nemůže komunikovat s vnějším světem. Nakonec se musí rozhodnout, co je důležitější: Maxovo štěstí, nebo jeho vlastní existence.

Posmrtně vydaný román klasika irské literatury. Bezejmenný vypravěč zavraždí starého lakomce Matherse, aby získal peníze na vydání definitivního komentáře k dílu neobyčejného "fyzika, balistika, filosofa a psychologa" de Selbyho. Zanedlouho po svém činu se ocitá v bizarním a zcela nepochopitelném světě, kde ho čekají mnohá překvapení, ale především tři strážníci, kteří tento podivný svět střeží a řídí. Neplatí zde žádná ověřená vysvětlení přírodních jevů, smysly vypravěče šálí a paměť mu vypovídá službu. Vypravěč tímto světem-nesvětem poněkud nedobrovolně putuje a na konci této pouti ho čeká zasloužený cíl.