Argo strana 258 z 262

Za podmanivým názvem knihy Dřevěné oči se skrývá deset esejů, které Carlo Ginzburg publikoval na přelomu druhého a třetího tisíciletí. Jejich společným jmenovatelem jsou dějiny umění, literární teorie a sémantika. Autor v nich pojednává témata biblická, antická, středověká i raně novověká, vztahy Židů, pohanů a křesťanů. Perspektiva jeho uvažování je nejen italská, ale i evropská, neboť si je vědom skutečnosti, že kultura není nikdy omezena na jedno teritorium, že není izolovaná, ba naopak, je vždy rozkročena nejen do minulosti, ale zároveň i do mnoha blízkých a vzdálených světů. V jednotlivých esejích Ginzburg pojednává o utváření kulturních tradic, jež během staletí podléhají radikálním změnám. V mnoha ohledech je Ginzburgovo myšlení provokativní. Mistrně poukazuje na stereotypy, jichž se jejich hlasatelé nedokáží zbavit, neboť si jich mnohdy nejsou vůbec vědomi. Spolu s tím klade důraz na nejrůznější podoby násilí, jež ovlivňují výchovu a z ní plynoucí omezování myšlenkové a kulturní svobody druhých. Oproti násilí staví intelektuální jedinečnost, jež s oním násilím v dějinách vedla a dodnes vede vyčerpávající, avšak společnost kulturně obohacují boj. Ginzburgovy eseje představují ponor do jeho badatelské dílny a odhalují podstatu jeho uvažování, jež se zrcadlí v jeho nejvýznamnějších monografických dílech, jež patří k prazákladu moderního dějepisectví. Vydání knihy podpořil Státní fond kultury České republiky.

Po dlouhých šestnácti letech, jež uplynuly od vydání jeho světového bestselleru Cesta, se doyen americké literatury vrátil na scénu s novým dílem, románovým diptychem. Jeho první část, nazvaná Pasažér, pojednává o peripetiích záchranáře Bobbyho Westerna, zatímco část druhá, Stella Maris, je věnována jeho sestře Alicii, doktorandce matematiky na Chicagské univerzitě. Ta se znenadání objeví v nemocnici ve Wisconsinu se čtyřiceti tisíci dolary v igelitové tašce. Záhy se ukáže, že trpí paranoidní schizofrenií a že možná v její mentální nestabilitě hraje určitou roli její bratr Bobby, o němž za žádnou cenu nechce mluvit. Reálný svět, zejména vzpomínky na dětství, se na plátně, které čtenářům představuje, prolínají s přeludy, premisami a závěry fyziky a filosofie. Příběh, vyprávěný prostřednictvím záznamů z terapeutických sezení, je působivým dovětkem k románu Pasažér a zároveň úchvatnou meditací o pojmech jako Bůh, pravda, zkušenost a lidská existence.

SVATBA je od nepaměti jedním z nejvýznamnějších okamžiků v životě člověka a je doprovázena mnoha RITUÁLY předávanými z generace na generaci. Svatbu ovšem neztělesňuje jen okouzlující nevěsta a ohromený ženich, ale též svatebčané veselící se v příjemném prostředí, které je vyzdobeno podle naturelu zamilovaných novomanželů, a samozřejmě také dobré jídlo. Věděli jste ale, proč se na novomanžele hází rýže nebo obilí, proč se nevěsta přenáší přes práh a proč se rozbíjí talíř? Co přesně symbolizuje PRSTÝNEK a jak se vyvíjela SVATEBNÍ OZNÁMENÍ? Potřebujete se trošku zorientovat v květomluvě, abyste vybrali ty správné květy do SVATEBNÍ KYTICE i pro celý slavnostní den? Chtěli byste obřad ozvláštnit nějakým originálním, třeba i pozapomenutým SVATEBNÍM ZVYKEM? Rádi byste hosty překvapili nápaditou VÝZDOBOU nebo do MENU zařadili ne úplně běžný pokrm? Potřebovali byste nějaké vodítko, abyste v HARMONOGRAMU SVATEBNÍHO DNE na nic důležitého nezapomněli? Ať už plánujete svatbu striktně tradiční, nebo se chcete vyhnout všem svatebním klišé, autoři této knihy – oba mistři svého oboru – přinášejí mnoho inspirativních nápadů, kterými by rádi přispěli k tomu, abyste na svatební den rádi vzpomínali i po mnoha letech.

Nejnovější publicistická kniha Moje Rusko. Zprávy ze ztracené země známé ruské novinářky a dlouholeté redaktorky a zvláštní zpravodajky listu Novaja gazeta Jeleny Kosťučenkové velmi věrně odráží hlavní autorčiny reportérské zájmy. Většina textů se odehrává v místech, která jsou základním předmětem Jeleniny pozornosti – beznadějně zapomenutá a Bohem i lidmi odstrčené kouty středního Ruska, kde bují především bída, beznaděj, alkoholismus a prostituce. Kniha se tak stává svéráznou kronikou jejího života a profesionální práce posledních zhruba patnácti let. Výjimečný portrét národa a ženy, která nechce být umlčena.

Píše se rok 1946. Druhá světová válka skončila. Evropa je v troskách. Miliony lidí sní o štěstí a touží uniknout bolestným vzpomínkám. Čtrnáctiletý Felix je jedním z nich. Co kdyby zkusil žít jinde? Bude Austrálie dobrá volba? Felix doufá v lepší život v zemi nepoznamenané válkou, doufá v lásku a přátelství. Jenže ani tam není v bezpečí. Zabiják, který ho pronásledoval už v Polsku, je přímo posedlý pomstou. Felix ví, že ničemu tak strašnému dosud nečelil. Možná nepřežije, ale pořád doufá. Možná… Román Možná přináší příběh o dospívání, sebeuvědomění i rodině, o hledání pravdy i o tom, jak obtížné je vyrovnat se s traumatem a ztrátou.

Afghánistán, 1975: dvanáctiletý Amír zoufale touží po vítězství v místním turnaji papírových draků a jeho věrný přítel Hasan mu slíbí pomoc. Ani jeden z nich však netuší, že toho odpoledne potká Hasana neštěstí, které jim oběma změní život navždy. Amírova rodina po ruské invazi do Afghánistánu uteče do Ameriky, jednoho dne si však Amír uvědomí, že se do rodné země ovládané Tálibánem musí vrátit, aby našel to jediné, co ve světě nezíská: vykoupení.

Usedlost se odehrává na jednom místě, ale v různých dobách. Začíná v současnosti – žena, která odlehlé rodinné stavení s pozemky právě zdědila, k nim nemá příliš silný vztah, připadá si tam cizí. Ale jak chodí po vsi a zařizuje vše potřebné, na každém kroku ji někdo poznává. Jako by ji poznávala snad i samotná země. Pochází zkrátka odsud, z místa, kam v 17. století přišel vysloužilý voják Matts, založil první políčko a svázal svůj život se zdejšími tajemnými lesy a močály. Přes čtyři století sledujeme osudy jedné rodiny na jednom místě, ale není to tradiční kronika – Usedlost mluví mnoha hlasy, každý je naprosto originální, má svůj rytmus a poetiku. A nevyprávějí jen lidé: stejnou důležitost může mít i chleba, kámen, ptáci nebo rostliny. Kořeny lidí a lesa se proplétají v hlubinách země. Román připomíná, odkud jsme přišli, a vybízí k úvahám o tom, co po sobě zanecháme budoucím pokolením. Usedlost, první román Marii Turtschaninoff pro dospělé, byl oceněn prestižní švédskou literární cenou YLE 2022. Tato cena je každoročně udělována nejlepší finsko-švédské knize roku v rámci Helsinského knižního veletrhu a je považována za jedno z nejvýznamnějších ocenění pro finsko-švédské autory. Vychází ve 20 jazycích! Vydání knihy podpořila nadace FILI - Finnish Literature Exchange.

Čtyři kvartety jsou básnickou meditací o bytí v čase, mnohoznačnou, rafinovaně vystavěnou kompozicí, která patří k vrcholům světové poezie. Ve čtyřech vzájemně propojených oddílech – Burnt Norton, East Coker, The Dry Salvages a Little Giding – se v symbolických obrazech a hojných aluzích na východní i západní myšlení splétají duchovní, filozofická a osobní témata; celou básní přitom prostupuje motiv nezachytitelnosti přítomného okamžiku, který je i není a nemá začátek ani konec. Martin Hilský (*1943) je přední český anglista a překladatel, profesor anglické literatury na FF UK. Je držitelem mnoha ocenění, mezi nimiž vyniká Cena Josefa Jungmanna, Státní cena za překladatelské dílo či Řád britského impéria. Vedle kompletního díla Williama Shakespeara přeložil a zasvěceným komentářem doprovodil řadu dalších angloamerických velikánů, namátkou D. H. Lawrence, J. Steinbecka, J. M. Syngea – či právě T. S. Eliota. T. S. Eliot (1888–1965) je mnohými považován za největšího angloamerického básníka 20. století. Jeho básnické a kritické dílo je ztělesněním literárního modernismu, zároveň ovšem vychází z hluboce procítěné, promyšlené a výsostně reflektované literární tradice, sahající přes anglické metafyzické básníky či Dantovu poezii až k velkým starověkým textům. Roku 1948 získal Nobelovu cenu za literaturu.

Ústřední událostí románu je obsazení konstantinopolské Osmanské banky, které provedla 26. srpna 1896 skupina arménských revolucionářů, aby upozornila svět na masakrování arménského obyvatelstva v Osmanské říši. V ději se proplétají osudy socialisticky a anarchisticky naladěných vzbouřenců, švýcarského dobrodruha a bankovního lupiče, jenž s nimi sympatizuje, potrhlého, senilnějícího a surově bezohledného sultána a představitelů evropských mocností, které se snaží využít dění ve prospěch vlastních záměrů. Dramatický příběh přepadení banky v Konstantinopoli, napsaný na základě skutečné události. Zoufalý odpor Arménů proti vyhlazovací politice Turecka.

New York po roce 1900. Mladá dívka, fascinovaná vzácnými knihami, si zahrává s osudem a šplhá po společenském žebříčku vzhůru. Pod falešným jménem Belle da Costa Greene, pro přátele prostě Belle Greene, se stává ředitelkou pohádkové knihovny magnáta J. P. Morgana a miláčkem mezinárodní aristokracie. Ve skutečnosti je to podvodnice. Podvádí všechny a ve všem, žije v neustálé lži a přetvářce, neboť tato oslnivá dáma, vážená a uznávaná odbornice v elitním prostředí bibliofilů a nejlépe placená žena v USA, skrývá z pohledu striktně rasistické společnosti strašlivé tajemství. Ačkoli vypadá jako běloška, ve skutečnosti je Afroameričanka. Navíc je dcerou slavného černošského aktivisty, který její snahu skrýt svůj původ považuje za neodpustitelnou zradu. Společnost, jež více či méně oficiálně uplatňuje „one-drop rule“, zákon, který označuje za černocha kohokoliv, kdo má v sobě byť jedinou „kapku černošské krve“, je ale ještě nemilosrdnější. Hrdinka knihy Belle da Costa Greene zemřela v roce 1950 a své tajemství by si vzala do hrobu, nebýt kufru plného dokumentů na jedné půdě. Vydání knihy podpořil Francouzský institut v Praze a Centre National du Livre.

Klasické dílo moderní literární vědy a obecně jeden z nejlepších světových textů zabývajících se estetikou literatury. Autorovy teoretické vývody vyplývají přímo z mistrných literárních rozborů, v nichž Auerbach osvědčil udivující znalost materiálu, nápaditost, mnohostrannost hledisek i jemnost nuancování. Jednotnou koncepci knihy vytváří její klíčový pojem – pojem stylové roviny. Předmětem zkoumání Auerbachových stylových analýz a z nich vycházejících interpretací jsou rozličné formy zpodobňování lidských dějů v západoevropských literaturách. Auerbach své argumenty zakládá na hloubavé, osvětlující četbě klíčových pasáží z primárních textů. Jeho cílem bylo ukázat, jak literatura od antiky až po dvacáté století postupovala ke stále naturalističtějším a demokratičtějším formám zobrazení. Již při prvním vydání v roce 1946 vzbudila práce značný ohlas u filologické veřejnosti. Pro mnoho čtenářů z akademické obce i mimo ni patří Mimesis k nejlepším dílům literární kritiky, jaká kdy byla napsána. Monumentální počin v oblasti literární kritiky a obecně jeden z nejlepších světových textů zabývajících se estetikou literatury.

Paulo Coelho přináší v Čarodějce z Portobella fascinující a dramatickou zápletku, v níž čtenář odhalí dlouhou tradici, založenou na ženské síle a na lásce. Athéna má v sobě přirozený dar. Tato adoptivní dcera Libanonky a zámožného podnikatele z Bejrútu přesídlí s rodinou do Londýna krátce poté, co v její zemi vypukne válka. Na univerzitě se seznámí s mužem, který se stane otcem jejího syna, ale potíže, jimž dívka čelí, vedou k rychlému rozpadu jejich manželství. Jako matka nemůže nemyslet na ženu, která jí dala život, a aby pochopila, jak ji mohla po narození opustit, vydává se tuto svou biologickou matku hledat do Rumunska. Cesta však nás nikdy nezavede jen tam, kam jsme zamýšleli jít, a to, co Athéna na této cestě odhalí, změní navždy její život i životy lidí kolem ní.

Touha ovládnout psychotroniku přivedla Lucase k Aš~šádovi. Složil slib, stal se jeho učedníkem, a tím se naprosto vydal do jeho rukou. Emocím, které od začátku byly mezi nimi dvěma, už se nedá uniknout. Jenže Lucase zároveň přitahuje most v mlhách: össenská cesta larhdökawöarů, po které kráčí celý svůj život a která ho vede úplně jinam, než kde se nachází racionální a logický systém fomalhiwské psychotroniky. Tam už Aš~šádova moc nesahá. Tam je temnota, astrální bytosti a Lodě. V druhotných myceliálních strukturách Odrodilé se probouzí život, kterého se Církev tak děsí. Pro Lucase je to výzva. A zároveň tajemství. Tady je jeho minulost.

Opožděná básnická prvotina Aleše Berného nabízí působivé epické pásmo z pražského Podskalí: rozhovor (lhostejno, zda imaginární, či skutečný) s někdejší láskou se v něm mísí s obrazy z dětství, líčením nevratné proměny celé čtvrti a tragickým příběhem jedné podskalské rodiny, to vše podá no evokativním jazykem prosyceným aluzemi na velká literární díla i současnou popkulturu, od Ein stürzende Neubauten či Huga Race po Nicka Cavea nebo Filipa Topola. Až holanovsky výpravné pasáže se tu střídají se ztišenými, úspornými, vizuálně silnými obrazy, evokujícími bolestnou pomí jivost člověka i města a celou poémou se táhne pronikavá melancholická nota, stesk po uplynulém, po všem, co hnědá řeka odnesla z Podskalí až k Helmovskému jezu.

Klasické dílo moderní literární vědy a obecně jeden z nejlepších světových textů zabývajících se estetikou literatury. Autorovy teoretické vývody vyplývají přímo z mistrných literárních rozborů, v nichž Auerbach osvědčil udivující znalost materiálu, nápaditost, mnohostrannost hledisek i jemnost nuancování. Jednotnou koncepci knihy vytváří její klíčový pojem – pojem stylové roviny. Předmětem zkoumání Auerbachových stylových analýz a z nich vycházejících interpretací jsou rozličné formy zpodobňování lidských dějů v západoevropských literaturách. Auerbach své argumenty zakládá na hloubavé, osvětlující četbě klíčových pasáží z primárních textů. Jeho cílem bylo ukázat, jak literatura od antiky až po dvacáté století postupovala ke stále naturalističtějším a demokratičtějším formám zobrazení. Již při prvním vydání v roce 1946 vzbudila práce značný ohlas u filologické veřejnosti. Pro mnoho čtenářů z akademické obce i mimo ni patří Mimesis k nejlepším dílům literární kritiky, jaká kdy byla napsána.

Nejnovější publicistická kniha Moje Rusko. Zprávy ze ztracené země známé ruské novinářky a dlouholeté redaktorky a zvláštní zpravodajky listu Novaja gazeta Jeleny Kosťučenkové velmi věrně odráží hlavní autorčiny reportérské zájmy. Většina textů se odehrává v místech, která jsou základním předmětem Jeleniny pozornosti – beznadějně zapomenutá a Bohem i lidmi odstrčené kouty středního Ruska, kde bují především bída, beznaděj, alkoholismus a prostituce. Kniha se tak stává svéráznou kronikou jejího života a profesionální práce posledních zhruba patnácti let. Výjimečný portrét národa a ženy, která nechce být umlčena. „Kniha Jeleny Kosťučenkové je důležitým průvodcem po jednadvacátém století. Autorka je příkladem všech reportérských ctností, od fyzické odvahy až po umění citlivě napsat prózu. Rusko, o němž zde vypráví, je Rusko, které bychom měli znát.“ – Timothy Snyder br> „Jací jsou dnešní Rusové? A proč jsou takoví? Přečtěte si tuto knihu. Autorka si léta vede deník duše svého národa, s láskou i nenávistí. Vědci tvrdí, že v těle není místo, kde by duše sídlila. Kde se tedy nachází? Autorka chodí po domácnostech a školách, ptá se na lásku a nenávist, na děti a rodiče. Poznáváme, jak vzniká monstrum, které nyní zanechává své stopy na Ukrajině. A jak nutí celý svět bát se budoucnosti.“ – Světlana Alexijevičová, nositelka Nobelovy ceny za literaturu „Kosťučenková nejenže nachází cestu do samotné temnoty, ale vydává se i do jejích nejčernějších koutů. To, co se z temnoty vynořuje, je její talent. Přečtěte si její knihu. Stojí to za to. “ – Dmitrij Muratov, šéfredaktor listu Novaja gazeta a nositel Nobelovy ceny za mír „Bystrý, trýznivý text… Autorka se odvážně pouští za hranice Kremlu a jeho státem řízené propagandy. Její novinářská integrita je nezpochybnitelná; nebezpečí, kterým čelí, jsou velmi reálná. Je to živé a dojemné vyprávění.“ – Publishers Weekly