Epocha strana 53 z 107

Italská bojiště byla vždy místy, kam generálové z Vídně rádi posílali pluky z českého království. Válka v roce 1859, v níž se rozhodovalo o sjednocení Itálie, je toho dokladem. Masakr, který se odehrál na pláni a pahorcích u italské vesnice Solferino v červnu 1859, byl bitvou, která byla do rakousko-pruského krveprolití u Hradce Králové v roce 1866 druhou největší po bitvě národů u Lipska (1813). Itálii se poté otevřela cesta ke sjednocení a Prusko pochopilo, že Rakousko je natolik slabé, že bude možné otevřít otázku sjednocení Německa vedoucí k bitvě u Hradce Králové. Třebaže se může z českého pohledu zdát, že se jednalo o cizí válku, skutečnost je diametrálně jiná, protože „tam u Solferina“ zůstalo nemálo Čechů a Moravanů. A také jejich utrpení se podílelo na vzniku Červeného kříže, jehož založení pár let poté bylo inspirováno právě obrovskými počty zraněných na obou stranách bojujících armád.

Praha City je šťastné město. Deset milionů obyvatel zde přežívá díky výdobytkům moderních technologií, zatímco zbytek Evropy se propadl do chaosu. Nikdo nepochybuje, že je to pravda, tvrdí to přece City News! Jenže Petr Vachten ty sračky ignoruje. Přišel o nohu ve válce s Poláky, a když hořela Ostrava, v CN hlásili, že jeho divize táhne na Krakov. Ale ta válka už nikoho nezajímá. Stejně jako Ostrava. Protože Praha City je šťastné město. Jen v něm nějak snadno umírají lidé, kteří si to nemyslí. Třeba ženy z kultu digitálních čarodějek. František Kotleta v podobě, v jaké ho neznáte, v postpunkovém románu, futuristickém, temném a divokém jako podzemí stanic U-metra.

Občanská válka skončila. Mnozí se vracejí domů. Mezi nimi i Gabriel Leichenberg. Pytlák, pašerák a poslední, kdo přežil z nechvalně známé XIII. pěší - trestní jednotky nasazované do nejtěžších bojů a složené z toho nejhoršího, co bylo k mání - vrahů, sadistů, dezertérů, zlodějů a jiných kriminálních živlů. Má v plánu se pomstít za události, které se v průběhu války staly v jeho rodném městě. Ovšem v cestě mu stojí nejen divoké ozbrojené bandy rabující pohraničí, jeho bývalí protivníci, kteří mezitím získali moc, ale i vojensko-politická sekce (VPS), která má s Leichenbergem své vlastní úmysly.

„Milostné zvířátko uděláme z vás, kolem hrdla dáme pozlacený pás…“ veršuje libretista Karel Sabina v naší vpravdě národní opeře. Doba však tehdy byla cudná, nebo si tak alespoň navenek připadala. Jakápak tedy „nadrženost“. Přitom však lidská sexualita je tak stará jako lidstvo samo a jedním z jejích trvalých znaků je vyšší sexuální aktivita mužů. Navíc je člověk bytostí trvale sexualizovanou a jeho sexualita má charakter jak prokreační – rozmnožovací, tak rekreační – potěšující. Deset kapitol knihy Zvíře nadržené neobchází žádná tabu již proto, že si je autor nepřipouští. Zdaleka si nevšímá jen různých forem párového soužití, ale také toho, kde jsou v sexu hranice normality a kdy je třeba mluvit o sexuálním nebezpečí a zločinu. Kybernetička Lynne Hallová na adresu stále populárnějších sexuálních robotů nedávno pronesla, že jejich hardware je těžký, hlučný a přehřívá se. Koneckonců, někde se s polidšťováním techniky začít muselo.

Publikace představuje vývoj třicetileté války v méně probádané oblasti českého Krušnohoří v období čtyřicátých let 17. století, tedy v době, kdy se tato hranice stala pro časté vpády nestabilní a nebezpečnou. Na několika sondách je vysvětlena role horského pásu ve vedení raně novověkého konfliktu. Zvláštní pozornost je věnována fenoménu tzv. militární revoluce, postupnému zapojení Švédska do válečného konfliktu, životu a působení švédského vojevůdce Jana Banéra v severozápadních Čechách a jeho poslední svedené bitvě, která se odehrála v březnu 1641 u Přísečnice.

Občanská válka skončila. Mnozí se vracejí domů. Mezi nimi i Gabriel Leichenberg. Pytlák, pašerák a poslední, kdo přežil z nechvalně známé XIII. pěší trestní jednotky nasazované do nejtěžších bojů a složené z toho nejhoršího, co bylo k mání vrahů, sadistů, dezertérů, zlodějů a jiných kriminálních živlů. Má v plánu se pomstít za události, které se v průběhu války staly v jeho rodném městě. Ovšem v cestě mu stojí nejen divoké ozbrojené bandy rabující pohraničí, jeho bývalí protivníci, kteří mezitím získali moc, ale i vojensko-politická sekce (VPS), která má s Leichenbergem své vlastní úmysly.

V průběhu tří staletí existence vojenské duchovní služby v rakouskouherské i československé armádě prošlo jejími řadami mnoho desítek českých kněží. Svoji službu vykonávali věrně a poctivě, i když do jejich životů zasáhly všechny dramatické zvraty pohnutých historických událostí. Druhý svazek monumentálního a dosud nerealizovaného badatelského projektu, jenž shrnuje problematiku života a práce vojenských duchovních na našem území od samých počátků až po padesátá léta 20. století, chronologicky navazuje na první část a klade si za cíl představit působení duchovní služby v československé armádě v letech 1918–1950 i vojenské kněze, kteří se svou činností nesmazatelně zapsali do jejích dějin. Jsou mezi nimi generálové i prostí kněží, v jejichž řadách nechybí oběti nacistické perzekuce nebo poúnorového režimu. V širší perspektivě se dotýká dalších témat církevních dějin, jakými jsou vztah církve a státu, nebo samotné přítomnosti duchovních v armádě. Tak jako první část, i druhý svazek je doplněn bohatým obrazovým doprovodem doposud nikdy nepublikovaných fotografií, který knihu ještě více oživuje.

Studie se zabývá analýzou povahy vědy ve filosofických koncepcích minulého století. Autor vychází z toho, že dynamika kultury ovlivňuje postavení vědy, posuny v jejích společenských rolích, strukturu (jazyk, logiku, metodologii), život vědecké komunity. Proměna kulturního prostoru, jehož součástí věda je, zakládá početné obrazy vědy. Autor srovnává několik vlivných přístupů a modelů (novokantovství, fenomenologii, logický empirismus, kritický racionalismus) se záměrem ukázat jejich propojenost a komplementární povahu. Studie odůvodňuje, že bohatství vědecké racionality podmiňuje a legitimizuje pluralitu jejích obrazů. Autor analyzuje a prezentuje některé z nich.

Obyvatelé středomořského ostrova Kypr, jenž byl od roku 1925 britskou kolonií, začali po druhé světové válce intenzivně usilovat o získání samostatnosti. O dekolonizačním procesu ale měli rozdílné představy nejen Řekové a Turci žijící na ostrově, ale i jejich „mateřské státy“ a Velká Británie. Od poloviny padesátých let se konflikt mezi kyperskými Řeky a Turky začal vyhrocovat natolik, že měl negativní dopad nejen na řecko-turecké vztahy, ale i na situaci ve východním Středomoří, jež představovalo v kontextu studené války strategicky důležitou oblast. Po získání samostatnosti v roce 1960 se o situaci na ostrově začaly intenzivně zajímat také Spojené státy americké a Sovětský svaz, který společně s Československem dodával na ostrov zbraně, čímž přispíval k ještě větší politické nestabilitě, která nakonec vyústila v rozdělení ostrova na řeckou a tureckou část v roce 1974. Monografie si klade za cíl na základě nedávno odtajněných archivních materiálů nově zhodnotit mezinárodní dimenzi kyperského konfliktu, přičemž neopomíjí aktivity států východního bloku na ostrově, zejména Československa.

Povídka Muž s kanadským trávníkem patří mezi polozapomenuté literární počiny legendárního spisovatele a humoristy Miloslava Švandrlíka. V roce 1963 vycházela jako „román na pokračování“ na stránkách středočeského deníku Svoboda. Pětapadesát pokračování doprovodil tehdy i stejný počet Nepraktových kreseb. V šedesátých letech minulého století psal Švandrlík převážně časopisecké povídky a rozsáhlejší práce napsal pouze tři: Krvavý Bill a viola, Muž s kanadským trávníkem a Černí baroni.

Pocházela z chudých poměrů argentinské provincie, ve škole vynikala jenom v recitaci. V patnácti letech odešla z domova a zamířila do hlavního města země, kde začínala jako herečka druhořadých rolí. Široce známou se stala díky účinkování v rozhlasových hrách, jako celebrita se účastnila charitativních akcí, kde se seznámila s jedním z představitelů vojenského režimu Juanem Domingem Perónem. Po dvou letech se stala jeho manželkou a absolvovala s ním kampaň před prezidentskými volbami vrcholící vítězným vstupem do prezidentského paláce. Nikdy neměla žádnou oficiální státní funkci, dosáhla však vlivu jako žádná žena předtím v argentinské historii. Otevřela tak cestu do vysoké politiky nejen ženám v Argentině, ale v celé Latinské Americe, kde se stala, a dodnes zůstala, symbolem levé části politického spektra.

Evžen Savojský zůstává dodnes fenoménem, vojevůdcem, jehož kariéra je stále předmětem živého zájmu historiků i čtenářů. Dějiny jej opředly aureolou neporazitelného vojevůdce, schopného státníka či mecenáše umění. Autor na základě studia pramenů a odborné literatury představuje s uměleckou ambicí líčený soukromý život i profesní dráhu prince Evžena, obsáhle se věnuje jeho tažení proti Turkům, jež jej proslavilo po celé Evropě coby nadaného válečníka a které vyvrcholilo roku 1697 bitvou u Zenty, popisuje válku o španělské dědictví a četné boje s Francií Ludvíka XIV., a v neposlední řadě umožňuje také nahlédnout do mnohdy složitého světa tohoto barokního válečníka a politika.

Portrét Karla Hermanna Franka, nacisty, který se nejprve agilně podílel na rozbití Československa a poté výrazně a někdy i zásadním způsobem ovlivňoval dění v protektorátu Čechy a Morava, není obyčejnou životopisnou knihou, nýbrž detailně zpracovaným příběhem jednoho z tyranů vlastního národa. Na stránkách knihy poznáme nejen jeho osobní život i rodinu, ale také vztah k dalším nacistickým pohlavárům – Konradu Henleinovi, Konstantinu von Neurathovi, Reinhardu Heydrichovi, Kurtu Daluegemu či Wilhelmu Frickovi, seznámíme se s Frankovými poradci, mezi nimiž nad jiné vynikal jeho osobní tajemník Robert Gies, i s koncepcí protektorátní politiky, s jeho podílem na vyhlazení Lidic a Ležáků či s aférou o „tajné sekretářce“… Druhé, opravené a doplněné vydání úspěšného titulu renomovaného autora literatury faktu.

Je pravdou, že K. H. Frank byl v letech 1939–1945 faktickým pánem Protektorátu Čechy a Morava. Po celou tu dobu usiloval nikoli neúspěšně o to, aby Hitlerem mu zadaná politická linie – udržet na svěřeném území co největší klid a zajistit chod zbrojní výroby – byla striktně dodržována, a to jak tvrdými represivními opatřeními, tak politikou „cukru“. Frank by však nedokázal svou roli plnit, kdyby neměl k ruce a za zády vysokého důstojníka SS dr. Roberta Giese jako svého osobního tajemníka a později šéfa ministerského úřadu. Gies, Heydrichův člověk, byl mocným mužem v pozadí, skutečnou „šedou eminencí“, označovanou též za Frankova „zlého ducha“. Jak pamětníci, tak historikové se shodují v tom, že na všech Frankových závažných činech a opatřeních se Gies podílel a stál rovněž za vznikem pro nacisty klíčových memorand, Frankem podepsaných, včetně toho, které se týkalo „konečného řešení české otázky“. Robert Gies byl nakonec lépe informován o dění v protektorátu než sám K. H. Frank a jeho reálná moc byla obrovská. Gies stál rovněž za tzv. úklidovými opatřeními prováděnými nacisty na konci války, dohlížel na ukrytí „štěchovického archivu“ a zcela nepochybně věděl, kam byly z Prahy odvezeny insignie Univerzity Karlovy a její archiv. Po skončení války Robert Gies „zmizel“: po krátké internaci Američany se skrýval v západním Německu pod falešným jménem, aby po nějaké době zahájil svou další kariéru. Pokusy v 60. letech postavit Giese před soud jako válečného zločince vyzněly do prázdna.

Publikace přibližuje životní osudy českého dobrodruha Čeňka Paclta, pocházejícího z Turnova. Paclt patří vedle Emila Holuba, Enriquea S. Vráze či Josefa Kořenského mezi naše nejznámější cestovatele 19. století. Mezi českými dobrodruhy a cestovateli má však významné prvenství: jako první navštívil všech pět obydlených kontinentů a zanechal o tom písemné svědectví. Stěžejní část práce se zaměřuje na Pacltova cestovatelská dobrodružství. Nejdříve je zmíněno jeho mládí a první cesty po Evropě, poté odchod za oceán a vstup do americké armády. Později vycestoval do Austrálie, navštívil i Asii a Nový Zéland. Přestože po návratu do Čech plánoval v rodné zemi zůstat, nakonec se z politických důvodů a z touhy poznávat nové kraje vydal do Afriky. Zde se živil především jako hledač diamantů. V Africe Paclt prožil sedmnáct let a do své rodné země se již nevrátil.

Autor na základě studia pramenů a odborné literatury představuje s uměleckou ambicí líčený osud jednoho z nejmocnějších mužů, které kdy svět spatřil. Tento zprvu nenápadný mladík, o němž se mnozí rivalové domnívali, že jej dokáží rychle vystrnadit z politické scény, prokázal nejen pozoruhodnou houževnatost, ale také moudrost, rozvahu a schopnost řídit mocnou římskou říši, která za jeho vlády nebývale vzkvétala a těšila se dlouhému období míru a prosperity. Augustus symbolizuje epochu římských dějin, kdy se ze skomírající a rozvrácené římské republiky zrodila nová forma vlády – císařství. Dědic Caesarovy moci a jeho odkazu se musel vypořádat nejen se sokem Markem Antoniem a jeho milenkou Kleopatrou, ale též s vleklými problémy říše, osobního života a nástrahami, které na něj číhaly na samých hranicích impéria.