Epocha strana 59 z 90

Když se československé vojsko na Rusi začalo na přelomu let 1918–1919 stahovat z protibolševických front, vojáci se domnívali, že brzy pojedou domů. Nebylo tomu tak. Čekaly je dlouhé úmorné měsíce „malé“, ale o to krvavější války o životně důležitou transsibiřskou magistrálu. Kniha se zabývá nejen válečnými operacemi podél železnice, ale také úpadkem morálky ve vojsku včetně „československého povstání“ v Irkutsku na jaře 1919, kdy téměř došlo k občanské válce mezi legionáři. Opomíjena není ani náročná každodennost v sibiřské tajze nebo první lodní transporty do vlasti. Pro většinu legionářů však rok 1919 nebyl v Rusku posledním, jelikož mnozí z nich odjeli do vlasti až o rok později.

Vypuknutí války zastihlo Josefa Dudka na prázdninách po absolvování 3. ročníku učitelského ústavu. Prvním odvodem však kvůli oční vadě neprošel a mohl dostudovat. Ztráty na bojištích ale rostly, takže v létě 1915 nastoupil vojenskou službu i on. Oční vada již nebyla překážkou. Byl poslán do Rakouska k důstojnickému výcviku. Zde se poprvé setkal s protičeským postojem některých nadřízených i kolegů. V lednu 1916 odjel na východní frontu, kde se záhy zranil, načež ho ale podezírali ze simulace. Již v květnu tak byl poslán na frontu do Itálie. V létě se však opět stěhoval na východ, kde bylo potřeba zastavit ruskou ofenzivu. V dubnu 1917 se vrátil na italskou frontu. Všude se ale setkával s nekompetentností a laxností nadřízených důstojníků a jejich rostoucí nedůvěrou ke všemu českému. V květnu 1917 ho zajali Italové. V zajetí se seznámil s myšlenkou boje za čs. samostatnost. Tyto zkušenosti ho – spolu s rostoucím nepřátelstvím německých a maďarských kolegů – nakonec zavedly do řad čs. vojska, s jehož 34. střeleckým plukem prodělal slavný boj na Doss Altu a válku o Slovensko v létě 1919.

Když se přihodí nějaká ostuda, aktéři se s ní obvykle moc nešíří. Když se stane skandál, aktéři se ho snaží ututlat stůj co stůj. V mnoha případech se to i podaří. Zamést veškeré stopy je ale daleko těžší. A tak je naše historie plná příběhů, které jsme neměli znát. Proč celý svět zná Alžbětu Báthoryovou, zatímco její českou předchůdkyni nezná nikdo? Jak je možné, že zavražděného zbojníka, hrdinu románů 15 let po jeho smrti propustili z vězení? Proč se archeologové dodnes bojí otevřít hrobku významného šlechtice? Jak strašlivou historii skutečné předlohy hraběte Draculy ukrývá českokrumlovské podzemí? Na čem ztroskotal pokus českých fašistů předběhnout Hitlera a převzít u nás moc dřív, než se to podařilo v Německu? Proč se středobodem českého protinacistického odboje staly obložené chlebíčky? Na tyto a další příběhy našich dějin hledá odpovědi známý český reportér.

Historie tzv. první války za sjednocení Itálie zahrnuje sled dramatických událostí, počínaje ne- čekanými pouličními boji během „pěti dnů v Milánu“ v březnu 1848, přes tažení Císařského vojska pod velením polního maršála Václava Radeckého z Radče, vrcholící červencovou bitvou u Custozy, až po bleskovou pěti- denní válku v roce následujícím, kdy byl Radeckého soupeř, sardinský král Karel Albert, definitivně poražen v březnu 1849 u Novary. Podrobné líčení průběhu tažení a rozhodujících bitev doplňují nejen zasvěcené analýzy organizace obou armád, jejich výcviku a způsobu vedení boje, ale také poutavé charakteristiky hlavních aktérů konfliktu.Autor nezapomíná ani na každodenní odvrácenou tvář války, zasahující mnohdy stejnou měrou prosté vojáky i místní obyvatelstvo. Připomíná také, že pod habsburskými prapory tam někde v daleké Itálii nechyběli muži z Čech a Moravy, kteří často zpečetili svou přísahu rakouskému císaři vlastní krví, byť na ně další generace měly právě proto zapomenout.2. vydání.

Smrt císaře Karla VI. v říjnu roku 1740 znamenala pro Evropu zásadní zlom – habsburský rod vymřel po meči a nástupkyní zesnulého panovníka se stala jeho dcera Marie Terezie, vůči jejímž dědickým nárokům navzdory dřívějším dohodám vystoupila značná část evropských monarchů, přičemž tím zdaleka nejbojovnějším byl pruský král Fridrich II. Zápas o rakouské državy zmítal Evropou dlouhých osm let a nejednou hrozilo, že habsburská monarchie pod vedením mladé panovnice bude rozervána na kusy…Komu co řekne Žďár u Trutnova, Zahájí u Českých Budějovic nebo Chotusice u Čáslavi? Přitom svého času to byla místa, o nichž mluvila téměř celá Evropa. Na těchto „polích slávy“, kde zůstaly pod nánosem času zmizelé hromadné hroby a kde doposud někde ještě stojí omšelé památníky, se totiž rozhodovalo o její budoucnosti, stejně jako v bojích o Prahu anebo třeba u Dettingenu v Německu, Mollwitzích ve Slezsku či poblíž Fontenoy ve Flandrech. Jeden anonymní autor letáku tuto válku nakreslil jako okamžik, kdy se na mladou rakouskou arcivévodkyni sesype řada evropských vládců, aby z ní servali všechno, co má na sobě. A ono to tak bylo. Jenže tahle „sukně“ se nemínila „kalhotám“ vzdát. Byla rozhodnuta udržet všechno, co podělila po svém otci, císaři Karlovi VI. Vedle Slezska hlavně Čechy a Moravu, odkud pocházelo mnoho „bezejmenných“ mužů, kteří kvůli tomu pro ni bojovali a umírali, anebo jí sloužili jinak jako třeba Václav Antonín hrabě Kounic, kterého tato doba zrodila.

Čas je značně proměnlivá hodnota. Sto hodin, tedy něco málo přes čtyři dny, je údobí, které v životě kohokoli z nás i v chodu států většinou jen málo znamená. V osudovém roce 1939 tomu bylo naopak. Dramatických a četnými zvraty nabitých sto hodin, které uplynuly mezi prvními minutami pondělí 13. března a čtvrtou hodinou ranní dne 17. března, zásadním a ničivým způsobem poznamenalo naše dějiny. Strhující děj, líčený autory v podobě časového sledu a s četnými průhledy do lidských osudů, začíná na faře v spících Bánovcích nad Bebravou, odkud je přes Bratislavu do Berlína narychlo dopraven katolický kněz Jozef Tiso. Končí pak prvními hodinami pátku 17. března, kdy Adolf Hitler již opustil pokořenou Prahu, kde se na Václavském náměstí chystala vojenská přehlídka německých branných sil, a přes Moravu mířil vstříc jásavým oslavám svého triumfu ve Vídni. Bylo to sto hodin, kdy republice, která se v předchozím roce dožila svých dvacetin, byl na dlouhých šest let vnucen umrtvující okupační režim.

Již v prvních měsících po útoku na Sovětský svaz v létě 1941 nabízeli postupujícím německým jednotkám spolupráci jednotlivci i skupiny obyvatel SSSR. Jako své osvoboditele vítali Němce zejména příslušníci neruských národností, ale i sami Rusové. Chyběla však osobnost, která by dokázala soustředit armádu, bojující po boku Němců proti bolševickému režimu v Rusku. Tuto roli převzal generálporučík Andrej Andrejevič Vlasov (1900–1946), zajatý na volchovské frontě v červenci 1942. Donedávna úspěšný velitel Rudé armády objížděl zajatecké tábory a hledal i nacházel vojáky ochotné vstoupit do Ruské osvobozenecké armády.„Vlasovci“ spolu s Himmlerovými Waffen-SS bojovali na jaře 1945 ve ztracené válce. Stejně jako jejich velitel se dopustili osudového omylu, když nenašli cestu k protihitlerovským mocnostem, které usilovaly o vítězství demokracie. Sehráli dosti významnou roli v bojích Pražského povstání, ale v té chvíli již bylo pozdě… Pro velení Rudé armády i pro představitele politického vedení sovětského státu (ale i ve vnímání většiny krajanů) na příslušnících Ruské osvobozenecké armády zůstala pachuť zrady.4. vydání.

Příběh za druhé světové války ojedinělý: Poprava předsedy vlády země okupované Němci! Hitlerovci se jí dopustili v červnu 1942 na pražské střelnici v Kobylisích. Na rozdíl od Stalinistů nacisté, jisti si svým vítězstvím, se podobnými vraždami veřejně chlubili! Alois Eliáš nebojoval běžnými zbraněmi jako Tři králové Morávek, Mašín a Balabán. Jeho zbraní byla vojenská lest, předstírání a oddalování, získávání času a snaha o narušení záměrů protivníka. Za těžkých podmínek udržoval rádiové i kurýrní spojení se svým vrchním velitelem prezidentem Benešem v Londýně a využíval i dřívější známosti s protektorem Neurathem z mírových jednání v Ženevě. Svedl nejeden „ústupový“ boj se svým protivníkem K. H. Frankem. Byl si vědom toho, že mu hrozí smrt. Jiným pomohl k emigraci, ale sám nabídku emigrovat odmítl, že tam už je generálů dost. Teprve v den výměny protektora  Heydrichem koncem září 1941 byl zatčen a německým tribunálem složeným z gestapáků „odsouzen“ k smrti. Zemřel jako hrdina. Odmítl šátek přes oči a díval se upřeně na své vrahy.

Seven Czechoslovak parachutists hidden in the crypt of the Church of St. Cyril and Methodius in Resslova Street in Prague for 21 days. From the assassination of Reinhard Heydrich to the very last battle in the church and the church crypt. This is the story of their fate there and the fate of the Czech resistance outside those very walls. Some of it really happened. Some things we can only hope and some things we will never know. These are fictitious diaries based on the real historical events surrounding the Czech resistance and parachutists in the Protectorate of Bohemia and Moravia during May and June 1942. Every single day is based on historical documents, photos and the statements of the resistance members, who survived.

Nahlédnout za dveře ordinace se jen tak někomu nepovolanému nepovede. Zvědavců se jistě najde dost, obzvlášť nalézá-li se za nimi krásná žena. Leč pohledu voyera je tato příležitost přísně zapovězena, leda že by si takový zážitek nechal zprostředkovat. Mistr Neprakta je určitě jedním z těch, který nás často nechal do toho intimního prostředí nahlédnout. A spisovatel Jiří Noha, jinak pan doktor Švejnoha, nám k tomu na lékaře leccos prozradil.

Píše se rok 1942 a německá armáda vítězí na všech frontách i díky speciálním vojákům ve svých řadách. Vojákům, kteří jsou prakticky nezničitelní – tedy pokud mají dost cizí krve. A jestli něco v téhle zatracené válce skutečně teče proudem, je to právě krev. Germánský upíří klan se rozpíná do všech stran, jeho nepřátelé jsou vystrašení a prohrávají jednu bitvu za druhou. Zdá se, že mocnou vládkyni Germánů nic nezastaví. Jenže generál Gerhard začíná pochybovat a slovanský upírský klan se tak snadno nevzdává. Navíc Veronika s Janem Bezzemkem mají plán… Tajné války upírů vrcholí monstrózní bitvou, která se zapíše do dějin Bratrstva krve.